22
5 TĚLO Z HLEDISKA VNÍMÁNÍ KRÁSY, PŘITAŽLIVOSTI
V různých
dobách a v různých lidských společnostech se neustále mění ideál tělesné
krásy (ženské i mužské). Ženské tělo bylo vždy oblíbeným námětem malířů a sochařů
a později i fotografů. Přestože se ideál ženské krásy v průběhu staletí měnil, až
v posledních 50 letech je hlavním měřítkem dokonalosti tělo bez jediného gramu tuku.
Tak to alespoň vnímají mladé dívky a ženy, které jsou se svým tělem neustále nespoko-
jené. Neuvědomují si, že „ideál“, jak ho servírují stránky časopisů, je při současně za-
chovaném zdraví pro většinu lidí nedostižný. Hall, Cohn (2003) považují za ironii osu-
du, že spousta hubených hereček a modelek, které za svůj vzhled a udržování vychrtlé
postavy dostávají obrovské sumy, samy musí ve snaze udržet se na trhu zápasit
s poruchami příjmu potravy.
Novák (2010, s. 45–50) píše: „Ženské tělo bylo v umění a starověkých mytologiích
po staletí pokládáno za objekt krásy stejně jako bylo symbolem ideje krásy. Jak se
v průběhu doby měnil kulturní ideál sexuální atraktivity a krásy, tak se měnilo i ženské
tělo. V dobrodružných knihách odehrávajících se v prehistorické době se můžeme dočíst
o preferenci zakulacených žen, jejichž křivky dávaly mužům větší naději, že partnerky
přivedou na svět úspěšně potomka. Totéž dokládají dochované archeologické nálezy
pravěkých sošek žen. Podobně i v renesanci byly upřednostňovány ženy zakulacené, na-
proti tomu v době viktoriánské slavily úspěch ženy s obvodem pasu 45 centimetrů.
Dnešní trend, kdy ženské postavy začaly ztrácet na váze, má zdroje jak v módních tren-
dech, resp. proměnách ženského těla, tak v proměnách ženské role.“ A dodává, že že-
nám v kterékoliv historické době nezbylo nic jiného než se podřídit všem módním dik-
tátům, neboť tušily, že muži mají fyzický vzhled vysoko na žebříčku hodnot. Vzhledem
k tomu, že současným výrazem krásy se stala štíhlost, dá se pochopit, proč tolik dívek
trpí symptomy poruch příjmu potravy. Hubenost se označuje za synonymum pro úspěš-
nost, žádoucnost a předpoklad toho, že je člověk milován. V dietních kúrách spatřuje
autor symbol doby, který se pokouší z neatraktivních a odmítaných děvčat vytvořit žá-
doucí a milované bytosti. Jelikož se anorektický vzhled řadu let oslavoval v médiích,
lze konstatovat, že kulturní postoje k fyzické kráse mohou přispívat ke vzniku vážných
onemocnění.
Již dříve Krch, Richterová (1998, s. 5) dospěli k obdobnému názoru, který zformu-
lovali následovně: „Ženská krása je dnes spojována s kostnatou vyhublostí
23
a chlapeckými tělesnými proporcemi, přestože většina obyvatel ekonomicky vyspělých
zemí přibývá na váze. Jen méně než 5 % žen ve věku mezi osmnácti a třiceti lety se může
porovnávat s modelkou Naomi Campbellovou, měřící 180 cm a vážící 48 kg, jejíž posta-
va byla vyhlášena za „perfektní tělo“ roku 1992. Podobně „perfektní“ tělesné míry ne-
jenže odporují přirozenosti lidského těla a jsou známkou spíš chorobnosti než krásy, ale
pro většinu žen může být pokus přiblížit se jim vyloženě nebezpečný.“
V nedávné historii byly doby, kdy bývalo cílem dívek a žen přibrat na váze, aby se
líbily. A robustní postava mužů byla zárukou společenského úspěchu. Christoph Klot-
ter, profesor výživové a zdravotní psychologie na vysoké škole v německé Ful-
dě vysvětluje, že po nuzných, později dokonce hladových letech druhé světové války se
rozvinul už ve druhé polovině padesátých let minulého století kult plných stolů mimo
jiné i proto, že nabídka se postupně stávala ohromně rozmanitou. Profesor Klotter po-
dotýká: „Když někdo chtěl usednout do křesla starosty a byl štíhlý, jeho vyhlídky nevy-
padaly nijak povzbudivě. V roce 1962 průzkum veřejného mínění prokázal, že německý
muž musí vyhlížet blahobytně. Za ideální se považovala zaoblená, rozložitá postava
Ludwiga Erharda, ministra hospodářství a pozdějšího kancléře.“ V období 30. - 50. let
20. stol. se líbily plnější tvary i u žen. Mluvilo se o trendu Marilyn Monroe, coby před-
stavitelky spíše mírně plnějších tvarů. Preferována byla plná ňadra, štíhlý pas. V 60. le-
tech 20. století se za ideál krásy začala považovat štíhlost až hubenost. Ideální váha mí-
řila dolů. Módní ikonou se stala modelka Twiggy s hmotností 41 kg a výškou 170 cm,
jejíž vyzáblé tělo a dlouhé řasy se staly symbolem krásy. Právě díky anorektickému
vzhledu se ze dne na den změnila obyčejná dívka z Anglie na nejlépe placenou modelku
světa.
„Dnešnímu měřítku by neodpovídala – máme být přece štíhlí, ale také vytrénova-
ní. Twiggy posilovnu neznala“, dodává Klotter
(Profesor, 2017).
Současným trendem sice zůstávají štíhlá, nicméně vypracovaná těla, ale postupně
se názory a preference začínají měnit, o čemž průběžně informují zejména společenské
rubriky médií.
24
6 PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY Z POHLEDU HISTORIE
Mohlo by se zdát, že PPP jsou současným problémem, ale ve skutečnosti jejich historie
sahá do daleké minulosti. Odmítání jídla se objevovalo nejednou v průběhu dějin
a názory na odmítání jídla se v minulosti značně měnily. Dlouhodobé odmítání jídla
kdysi vyvolávalo úvahy o nadpřirozených silách nebo o vlivu ďábla. Hladovění nebo
přijímání sníženého množství potravy bývalo součástí mnoha náboženských obřadů.
Připomeňme do současnosti přetrvávající zvyk měsíčního půstu, cíleného odmítání po-
travy v období Ramadánu, které patří ke každoročním rituálům v islámských zemích.
Držení hladovek do dnešních dnů zůstává součástí nátlakových akcí, vyhrocených ex-
trémních protestních činů apod. Přehnané formy odmítání jídla postupně začaly být po-
važovány za příznak duševní poruchy. To, že nejrůznější formy narušeného příjmu po-
travy jsou popisovány už celá staletí, ve svých pracích připomínají i Krch a kol. (2005);
Ladishová (2006); Svačina, Bretšnajdrová (2008); Papežová (2010) a další.
Od Ladishové (2006) se dozvídáme, že již pergameny starého Egypta obsahovaly
zmínky o stádiích hladovění a přejídání se a že staří Římané dokonce měli ve svých jí-
delních síních mísy na zvracení, aby mohli jíst a slavit co nejdéle. Papežová
(2000) připomíná, že první zmínka v historii dle lékařských záznamů je z r. 895, kdy
u nevolnice Friderady došlo k přejedení, následnému zvracení a pak její znechucení ze
sebe samé ji dovedlo až k sebezničujícímu držení přísného půstu. Dále uvádí, že středo-
věké ženy hladověly, protože věřily, že budou v očích Boha považovány za ctnostněj-
ší. Krch (1999, s. 24-25) píše, že „už po staletí jsou popisovány nejrůznější formy naru-
šeného příjmu potravy. Dlouho známý je například jev zvaný ruminace neboli vracení
rozkousaného sousta zpět do úst k dalšímu žvýkání. Od starověku je také známa pica,
touha po bizarních jídlech nebo látkách, které jsou nevhodné ke konzumaci.“ Vysvětluje
také, že v antických dobách termín anorexie jednoduše označoval stav nedostatečné
„orexis“, to znamená celkové únavy, apatie. Galén, jedna z nejvýznamnějších postav
medicíny té doby, používal tento termín v užším smyslu jako absenci chuti k jídlu, nebo
odpor k jídlu. Stejně jako Hippokrates, i Galén obvykle užíval pojem „asitia“ (nebo
„inedia“), když popisoval odmítání potravy. Tento stav byl připisován především špat-
ným tělesným tekutinám. I v pozdější publikaci Krcha a kol. (2005) jsou uváděny in-
formace související s problematikou příjmu potravy. V roce 1689 lékař Richard Morton
latinsky popsal ve své knize Phthisiologia případ dívky, která trpěla mentální
anorexií. Popisuje zde „nervové opotřebení“ (nervové úbytě), což je devastace