Příloha č. 2 Studijní materiál Historie chemie – kompletní text Text zpracovaný autorem této závěrečné práce je zobrazen černou barvou písma, text který byl již součástí diplomové práce Petry Křivánkové1 je zobrazen šedou barvou písma

Artturi Ilmari Virtanen

15. 1. 1895 – 11. 11. 1973

Nobelovu cenu získal v roce 1945 za výzkumy v oblasti zemědělské a potravinářské chemie, zejména za způsob uchovávání krmiv

• 
  finský biochemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzity v Helsinkách, v Curychu a v Münsteru (chemie, zoologie, botanika, biochemie, bakteriologie)
    
• 
  byl profesorem biochemie na univerzitě v Helsinkách, kde byl pro něj v roce 1931 vybudován výzkumný ústav
  
• 
  na počátku své vědecké dráhy se zabýval problémy fyzikální chemie a chemie koloidů, později přešel ke studiu enzymů, vitamínů, syntézy aminokyselin, růstových hormonů a účinnosti bakterií v rostlinách a půdě
  
• 
  Nejvýznamnějších úspěchů dosáhl v biochemickém výzkumu v oblasti agrochemie – neuspokojivý stav výživy dobytka ve Finsku způsobený nedostatkem dusíkatých sloučenin v půdě vedl jeho vědeckou práci dvěma směry. Za prvé se rozhodl prozkoumat rostlinné látky bohaté na bílkoviny a ta druhé hledal metodu skladování krmiva pro dobytek, aby ztráty bílkovin a vitamínů ve výživě byly co nejmenší. Druhý směr Virtanen úspěšně zakončil objevem nové metody konzervování zeleného krmiva silážováním. Tato metoda pojmenovaná na počest autora „AIV“ (podle iniciál jeho jména) tkví v tom, že se krmivo uložené na siláž polévá zředěnou kyselinou chlorovodíkovou s malým množstvím kyseliny sírové, což podporuje dýchání rostlinných buněk v krmivu.
  

John E. Walker

7. 1. 1941

Nobelovu cenu získal v roce 1997 společně s P. D. Boyerem a J. C. Skou za objesnění mechanizmu syntézy ATP

• 
  anglický biochemik
  
• 
  Nobelovu cenu získal společně s P. D. Boyerem za objasnění mechanismu syntézy ATP enzymovým komplexem H⁺-ATPsyntázou
  

Otto Wallach

27. 3. 1847 – 26. 2. 1931

Nobelovu cenu získal v roce 1910 za zásluhy o rozvoj organické chemie a za práce v oblasti alicyklických sloučenin

• 
  německý organický chemik
  
• 
  narodil se v rodině vysokého státního úředníka
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Göttingenu
    
  • 
    univerzita v Berlíně (žákem A. W. Hoffmanna)
    
• 
  po ukončení studia pracoval na univerzitě v Berlíně a v Bonnu a několik let působil v továrně na výrobu anilínových barev
  
• 
  v roce 1873 se stal docentem a v roce 1876 profesorem chemie na univerzitě v Bonnu
  
• 
  věnoval se výzkumu chemické povahy přírodních vonných látek – éterických olejů (jsou směsí látek, které patří převážně do skupiny terpenů a získávají se izolací z rostlinného materiálu). Podařilo se mu vypracovat metody jejich extrakce a objevil i umělou cestu získávání terpenů. Wallach terpeny chemicky analyzoval a uspořádal je podle chemické struktury
  

Alfred Werner

12. 12. 1866 – 15. 11. 1919

Nobelovu cenu získal v roce 1913 za práce o vazbách atomů v anorganických sloučeninách

• 
  švýcarský chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    technika v Curychu (technická chemie)
    
• 
  po ukončení studia začal pracovat na technice v Curychu jako asistent a získal zde doktorát za svou práci o prostorovém uspořádání atomů v dusíkatých molekulách, v roce 1892 se zde stal docentem a v roce 1895 profesorem anorganické chemie
  
• 
  roku 1894 publikoval své celoživotní dílo věnované problematice konstituce anorganických sloučenin – v tomto díle rozlišil hlavní a vedlejší valenci a vytvořil novou systematiku a nomenklaturu komplexních sloučenin
  
• 
  jeho největší zásluhou v oboru anorganické chemie bylo zavedení poznatků stechiometrie založených a rozvíjených van´t Hoffem, přičemž vycházel z výzkumu uhlíkatých sloučenin
  

Heinrich Otto Wieland

4. 7. 1877 – 5. 8. 1957

Nobelovu cenu získal v roce 1927 za objasnění struktury žlučových kyselin a cholesterolu

• 
  německý chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Berlíně a v Mnichově
    
• 
  v roce 1904 se stal na univerzitě v Mnichově soukromým docentem a v roce 1909 mimořádným profesorem
  
• 
  v letech 1921–1925 byl profesorem na univerzitě ve Freiburku
  
• 
  byl ředitelem oddělení organické chemie Ústavu císaře Wilhelma v Berlíně
  
• 
  zaměřil se na výzkum konstituce steroidů, na teorii dehydrogenace (tj. odštěpování vodíku), na oxidační a redukční procesy, na výzkum dusíku a žlučových kyselin a na chemický výzkum přírodních látek – alkaloidů, šípových jedů a jedů ropuch, barvu motýlů
  
• 
  mezi jeho nejvýznamnější úspěchy patří studium žlučových kyselin, které se tvoří v játrech z cholesterolu a jsou vylučovány žlučí – jeho poznatky o žlučových kyselinách se staly základem chemie pohlavních hormonů a společně s A. Butenandtem a A. Windausem se podílel na získávání ucelených poznatků o izolaci a syntetické výrobě pohlavních hormonů
  
• 
  svým výzkumem žlučových kyselin přispěl k objevu světoznámého léku proti revmatickým nemocím – kortizonu
  
• 
  společně s A. Windausem synteticky vyrobil antirachitický vitamín D
  

Geoffrey Wilkinson

14. 7. 1921 – 26. 9. 1996

Nobelovu cenu získal v roce 1973 společně s E. O. Fischerem za výzkum v oblasti chemie organometalických sloučenin sendvičové struktury

• 
  anglický chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Londýně
    
• 
  v roce 1943 odjel do Kanady, kde se v rámci atomového výzkumu do toku 1946 věnoval studiu dělení radioaktivních izotopů
  
• 
  poté přešel do radiační laboratoře Kalifornské univerzity v Berkeley, kde se pod vedením G. T. Seaborga podílel na přípravě izotopů, které vznikají při štěpných reakcích těžkých kovů
  
• 
  od roku 1950 pracoval v oboru chemie komplexních sloučenin
  
• 
  v roce 1951 se stal mimořádným profesorem chemie na Harvardské univerzitě
  
• 
  v roce 1956 se stal profesorem anorganické chemie na univerzitě v Londýně
  
• 
  je autorem mnoha prací věnovaných studiu cyklopentadienylových komplexů přechodných kovů, významu struktury a vlastností komplexních hydridů a komplexů kovů s olefiny pomocí moderních spektrálních metod; je také spoluautorem velmi úspěšné učebnice anorganické chemie
  
• 
  v sedmdesátých letech se věnoval studiu koordinačních sloučenin z hlediska homogenní katalýzy – objevil např. vysoce účinný trifenylfosfinový komplex rhodia, který se stal nejznámějším systémem tohoto typu pod názvem „Wilkinsonův katalyzátor“
  
• 
  jeho koncepce π-komplexů se uplatnila při řešení teorie chemické vazby a radioaktivity a v chemické syntéze