Psychické obsahy, stavy, procesy a vlastnosti. Psychické obsahy
Yüklə 0,49 Mb.
|
citové vztahy (prožíváním subjektivního vztahu k předmětům, lidem i sobě samému, mohou být intenzivní a mít dlouhé trvání sympatie/antipatie, láska/nenávist, obdiv/pohrdání; mohou být samozřejmě ambivalentní; velmi silné citové vztahy se označují jako vášně, jsou dlouhotrvající a zacílené na určitou činnost, uspokojení potřeby (hráčská vášeň) Reakce, stavy a vztahy vystupují ve formách:
Fenomenologie emocí (prožívání emocí):
6. Výkonové vlastnosti – schopnosti a jejich klasifikace, utváření schopností, inteligence a její měření, tvořivost. Poznávací procesy - percepce, paměťové procesy, myšlení, řeč. Výkonové vlastnosti: určují, jak úspěšně může osobnost vykonávat určitou činnost Schopnosti:
Inteligence:
Tvořivost (kreativita):
Vědomosti:
Dovednosti:
2. část otázky – poznávací procesy (je to dlouhé, a v otázkách jim „vypadly“ psychické stavy, tak jsem je přidala na konec této otázky): Poznávání (poznávací procesy):
1.Senzorické procesy:
Exteroreceptory (vnější): telereceptory (zrak, sluch, čich) bezdotykové kontaktoreceptory (chuť, kožní počitky) Interoreceptory (vnitřní): proprioreceptory (rovnováha, pohyb, poloha) visceroreceptory (bolest, činnost orgánů) 2. Vnímání (percepce):
3. Představy a fantazie:
4. Myšlení a řešení problémů
5. Paměť
BONUS – není v otázkách, ale mohli by se zeptat: Psychické stavy: celkové psychické prožívání člověka v určitém okamžiku nebo v delším časovém úseku, souhrn doprovodných jevů prožívaných při probíhání psychických procesů; jsou relativně stálé, ale mohou se měnit, mají aktuální charakter, na jejich pozadí probíhá aktuální psychická činnost člověka; dá se říci, že jsou stabilnější než psychické procesy a méně stabilní než psychické vlastnosti Pozornost: psychický stav zaměřené bdělosti, soustředění vědomí člověka na příjem podnětů a činnost, při charakteristice pozornosti jako stavu se užívají pojmy selektivita, koncentrace a zaměřenost
7. Motivy a motivace lidského chování – základní charakteristika motivů, hlavní motivy lidského chování a jejich klasifikace, hierarchie.
Motiv:
Klasifikace motivů:
Okruh 8 Vývojová psychologie – předmět vývojové psychologie, její význam pro sociální práci, pojem vývoj, podmínky vývoje, periodizace vývoje psychologie se formovala jako samostatná vědní disciplína teprve průběu 19. stol., - nejprve se rozvíjela psychologie obecná, později i další - mezi prvními byla i psych. vývojová - každá psychologická disciplína musí respektovat vývojový zřetel - studium vývoje lidské psychiky se stalo nepostradatelné i pro nepsycholog. vědní a pracovní obory
- vývoj psychiky v rozsahu celého organického světa, počínaje nejjednoduššími organismy a konče člověkem proces trvá miliony let 2) antropogeneze psychiky (antropos – člověk) - proces vývoje psychiky u člověka jako druhu - trvá řádově statisíce let
- vývoj psychiky jedince od početí přes všechna životní období až do smrti - trvá pouze desítky let
analýzu psychických procesů, které probíhají v relativně krátkých časových úsecích vzhledem k životnímu kontinuu - všechna tato hlediska se snaží sjednotit obecná vývojová psychologie pro současný výzkum člověka a práci s ním je nejdůležitější ontogenetický přístup - proto je vývojová psychologie nejčastěji pojímána jako věda o ontogenezi psychiky Předmětem bádání ontogenetické psychologie jsou: 1) postupné evoluční změny - typické zejména pro období dětství a mládí a charakterizované objevováním nových schopností, dovedností, znalostí a kladných i záporných osobnostních vlastností 2) méně výrazné změny psychiky v období relativní stability dospělého věku - zvláště o změny v chování dospělého člověka, v jeho potřebách a možnostech regulace optimálního vývoje 3) změny involuční - doprovázejí většinou proces stárnutí a stáří, vyznačují se změnami a ubýváním některých schopností a adaptivních funkcí
1) popis a vysvětlování změn, k nimž dochází během života jedince ve způsobech poznávání, prožívání, v činnostech i ve struktuře osobnosti 2) analýza příčin a podmínek, které se na vývoji podílejí 3) hledání a studium zákonitostí, podle nichž se vývoj psychiky v jednotlivých věkových fázích řídí ontogenetická psychologie se dělí dle úseku života, na nějž zaměřujeme pozornost: pedopsychologii – žák, dítě psychologii adolescence - dopsívající adultopsychologii- dospělí gerontopsychologii- staří
- v zásadě neexistuje psychický jev, který by bylo možné vysvětlit bez přihlédnutí k jeho vývoji - studium vývoje lidské psychiky se stalo nepostradatelné i pro nepsychologické vědní a pracovní obory, např. pro oblast léčebné péče, speciální pedagogiky, sociální práci, poradenství aj. - vývoj lidského jedince a odchylky od vývoje se projevují ve všech sférách lidského života – jedinci,rodiny, skupiny se v ůsledku toho mohou stát potřebnými v oblasti sociální práce
- v průběhu života každého jedince můžeme sledovat plynulou řadu kvantitativních i kvalitativních psychických změn, nastupujících zákonitě v určitých věkových obdobích
- tyto změny jsou relativně stálé a nezvratné - do určité hranice znamenají zdokonalování psychických funkcí a od určitého věku znamenají zhoršování činností, adaptace, výkonu - duševní vývoj lze charakterizovat jako proces vzniku, postupných změn a rozvoje psychických procesů, vlastností a integrace celé osobnosti - jeho základem jsou vrozené dispozice, které se rozvíjejí pod vlivem prostředí - probíhá v čase i prostoru - můžeme pozorovat, že určité vývojové změny nastupují ve zhruba stejných intervalech, mají zákonitý vztah k chronologickému věku - i když jde o proces nepřetržitý, není zcela plynulý a rovnoměrný => uskutečňuje se v určitých etapách, které nastupují v zákonitém sledu a liší se zřetelnými kvalitativními změnami - ty se připravují v předcházející etapě a objevují se jako vývojový mezník: nějakým způsobem určuje rozhraní dvou fází a svou povahou může být buď biologický (porod), psychický (první slova) nebo sociální (vstup do školy) - přechod mezi jednotlivými fázemi nemusí probíhat plynule, vzniká pak vývojová krize: pokud jedinec nezvládá ještě některý vývojový úkol, který je pro danou etapu důležitý a není na novou etapu připravený - vzniká tak napětí mezi stávající a novou kvalitou, to vede k mobilizaci, stimuluje jedince k překonání rozporu, k vývojovému skoku - nemusí tomu však být vždy, jedinec na zvýšené napětí může reagovat některým z obranných mechanismů, např. regresí - důležitým znakem vývojového procesu je jeho celistvost, která vyplývá ze vzájemného ovlivňování tělesného a psychického vývoje, jednotlivé funkce se nevyvíjejí izolovaně, ale ve vzájemné závislosti - psychický vývoj se realizuje 2 vývojovými procesy: zráním (projev realizace urč. genotypu, ovlivňuje předpoklady pro rozvoj psych. procesů) a učením (chápáno jako výsledek individuální zkušenosti, přenášeno nápodobou, odměňováním apod., probíhá v interakci se sociálním prostředím a podněty) - vztah zrání a učení má charakter interakce Podmínky vývoje: - psychický vývoj lidského jedince je determinovaný komplexem podmínek 1) vnitřní podmínky vývoje - základem je tzv. genotyp: dědičné předpoklady, označované jako vlohy, které jsou genetickým přenosem předávány dítěti - informace je biochemicky zakódována v jádrech buněk ve formě genů, které máme vždy z poloviny po matce a po otci - fenotyp: jedná se o realizaci dědičných předpokladů vlivem prostředí, neboť všechny psychické vlastnosti jsou výsledkem dlouhodobých a složitých vztahů mezi genotypem a podmínkami životního prostředí 2) vnější podmínky vývoje - činitelé přírodního a společenského prostředí, které jsou pro jedince významné a ke kterým získává určitý vztah - patří sem fyzikální prostředí (geografické a klimatické podmínky), způsob života zprostředkovaný ekonomickou situací a kulturou společnosti - z psychologického hlediska mají největší význam malé sociální skupiny, zejména primární - nejvýznamnější primární skupinou je rodina, zde se dítě učí diferencovat různé způsoby chování, rozlišuje různé role a učí se potřebné role ovládat - přitom záleží na kvalitě citového vztahu rodičů k dítěti, na míře jeho akceptace, na struktuře a velikosti rodiny, na kvalitě stimulace a úrovni kontroly dítěte při plnění rodičovských požadavků Periodizace vývoje: - vývoj člověka se člení na určité, více či méně časově ohraničené životní etapy - diskuse, zda je možné dělit vývoj na jednotlivá stadia, neboť vývoj je nepřetržitý, relativně plynulý proces bez náhlých změn a zvratů => vývojová stadia reálně neexistují, jsou to jen abstraktní konstrukce - periodizace jsou nutně schematické, zobecňující, ale i zjednodušující, nutné k jejich využití přistupovat kriticky a zvažovat jejich účelnost a funkčnost - vymezení vývojového stadia pomáhá určit podstatné rysy daného období, určit odlišnosti a nové jevy ve srovnání s obdobím předchozím - při členění vývoje na jednotlivé etapy je problémem stanovení kritérií dělení, který vyplývá ze skutečnosti, že lidský jedinec od svého početí do stáří prochází celou řadou změn, které jsou výsledkem biologické, psychologické a sociální determinace - základním srovnávacím kritériem je chronologický věk, získané údaje a jejich interpretace se vždy vztahují k určitému věku - ukazuje se omezenost a nespolehlivost tohoto parametru, který vyplývá z některých vývojových zákonitostí (např. individuálního průběhu vývoje)
1) biologické systémy - kritériem k rozlišení jednotlivých věkových stádií je zrání různých funkcí a anatomické nebo fyziologické znaky (tělesná výška a váha, změny v proporcích těla) - postihuje vnější stránku vývoje a opomíjí specificky lidské znaky psychosociální povahy
- vycházejí především ze vztahů jedince ke společnosti - např. členění Makarenkovo, které vychází ze sociálních vztahů ve hře nebo periodizace Bühlerové podle převažujícího příklonu k subjektivnímu nebo objektivnímu světu
- opírají se o stávající systém výchovně vzdělávacích institucí a podle nich nazývají jednotlivé etapy vývoje (věk jeslový, mateřské školy, mladší školní věk...) 4) psychologické systémy - člení duševní vývoj na základě vývoje jednoho nebo více procesů psychických, např. vývoje myšlení, řeči, nebo se snaží postihnout psychický vývoj celku - existují i tendence spojit při členění zřetel biologický, psychologický i sociální - jedním z prvních se periodizací vývoje zabýval J. A. Komenský, který dělil lidský život po šesti letech a na základě toho vytvořil návrh výchovně vzdělávací soustavy - J. Kuric dělí ontogenezi na 13 stadií - podrobnou a propracovanou koncepci periodizace psychického vývoje vytvořil V. Příhoda:
1. zárodečné a embryonální (0-3 měsíce) 2. fetální (4-8 měsíců 3. prenatální – užším slova smyslu (8-10 měsíc) II. první dětství (narození až 1 rok)
2. období batolete (1-3 roky) - mladší batole ( 1-2) - starší batole (2-3)
IV. pubescence (11/12 – 15/16) V. období mladosti/hebetické (15 – 30) 1. adolescence (15 – 20) 2. „mecítma“ (20 – 30)
Okruh 9 Vývojová psychologie – význam vývojových etap pro utváření psychiky, vztah matka – dítě, psychická deprivace v dětství, puberta, adolescence a její hlavní vývojové úkoly Význam vývojových etap pro utváření psychiky - utvářejí se struktury a funkce, které rozhodují o směru a charakteru celého dalšího vývoje - prenatální období – jednoduché nediferencované reflexní pohyby plodu, reakce na podráždění,citlivost na škodlivé vlivy (tox. látky,..) - novorozenecké období – (vlastní drobné impulsy k aktivitě, reflexy – např. Robinsonův uchopovací, tonicko-šíjový atd.,většina do 6 měsíců mizí) - formují se základy pro pozdější harmonický vývoj osobnosti jedince a pro utváření jeho sociálních vztahů - významnou úlohu zde hrají primární sociální kontakty, zejména interakce dítěte
- v prvních šesti měsících se dítě začíná smyslově orientovat a pociťuje první „dotyky“ se svým sociálním okolím - na konci období se objevuje tzv. komplex oživení: pohyby končetin směřují k matce, lze pozorovat první sociální úsměv a vokalizaci
- důležité emocionální uspokojení- přináší styk s lidmi- nesmírně důležitý pro celý jeho další vývoj - děti vyrůstající v ústavním prostředí (i když je o ně profesionálně dobře postaráno) nebo v prostředí lhostejném a zanedbávajícím - opožďují se ve vývoji a častěji vykazují některé patologické rysy - základ nejvyšší duševní fce – myšlení – nepoužívá pojmů, nepotřebuje řeč – tzv. myšlení předřečové
- je to láska především přijímající a dominuje v ní pocit bezpečí, důvěry a jistoty - vytváří se také nový důležitý citový komplex, sebecit - souvisí s uvědomováním si sebe sama, svéodlišnosti od okolního světa - dítě chce samo vykonávat činnosti, které dosud mohlo dělat jen s pomocí dospělých, určovat si samostatně své počínání, na omezování reaguje vzdorem - pasivita a závislost jako preferovaný způsob řešení se může zafixovat a stát se obecnějším rysem osobnosti dítěte, který bude přetrvávat i v budoucnosti - spolu s uvědomováním si sebe sama se začíná projevovat i nová duševní funkce -
- batole má zájem podobat se svým chováním co nejvíce dospělým, které má rádo - proto je toto období nejvhodnější doba k začátku vytváření základních
- sílí potřeba společenského styku, v něm dává dítě obvykle přednost dospělým osobám - jsou mu zdrojem poučení, rady, pomoci i jistoty a bezpečí - uspokojivé citové vztahy k dospělým osobám jsou také základním předpokladem úspěšného vývoje jeho osobnosti, vztahy k vrstevníkům jsou zatím rozvinuty méně
- myšlení – intenzivní rozvoj, předčasné zobecňování, spojeno s rozvojem řeči - fantazie – živá, sklon k personifikaci - tzv. magické myšlení - paměť – typická je obraznost, citovost a živelnost, paměťové procesy se uskutečňují mechanicky, roste rozsah a trvalost paměti - vnímání – odděleno od citů, všímá si detailů a jednotlivostí, zkreslené vnímání prosoru a času - toto období lze z hlediska rozvoje dětské osobnosti označit jako nejdůležitější - pro rozvoj osobnosti důležitá hra, kresba Vztah matka - dítě - od počátečních týdnů gravidity se začíná vytvářet individuálně specifický vztah matky k dítěti - interakce matky a plodu začíná již v prenatální fázi, kdy se mezi nimi vytvoří určitý komunikační systém, v němž je podíl matky bohatší - i dítě je aktivním účastníkem (reaguje na různé podněty - pohybem) - pro vytvoření i další rozvoj pozitivní vazby mezi matkou a dítětem je důležité období prvních několika hodin – různé teorie - opačný názor - matka je prvním objektem, který je chápán jako trvalý, postupně se stává nejdůležitějším sociálním objektem
1) zdrojem lásky - úzký citový vztah dítěte k matce je první základnou, bez níž jsou sotva možné pozdější hluboké a diferencované citové vztahy lásky, přátelství, sympatie a antipatie atd. - matka je nejdůležitější osobou v životě malého dítěte 2) zdrojem jistoty, stability - při setkání s cizím, neznámým, bolestivým, utíká dítě k matce, u ní získává jistotu pro další seznamování s novým prostředím 3) zdrojem sociální nápodoby - je to první vztah, jenž se stává modelem dalších lidských vtahů - ve vztahu k matce se dítě učí podřizovat se vedení, pomáhat, spolupracovat, radovat se ze společných prožitků apod. 4) zdrojem učení vůbec - matka je nejbohatším vzorem všestranných a významných podnětů - chová dítě, mluví na ně, ukazuje mu svět a učí je rozumět událostem s pocitem jistoty
- francouzská psychoanalytička Debray klade důraz na rovnováhu mezi matkou a dítětem, která existuje na úrovni somatické i psychické - vytváří se v situaci, kdy jsou individuálně přijatelně uspokojovány jak potřeby dítěte, tak potřeby jeho matky (u každé dvojice matka - dítě je situace trochu odlišná) => pouze přijatelně uspokojená matka může dobře plnit svou mateřskou roli, pokud by byla dlouhodobě frustrována, její napětí by se přenášelo i na dítě - potřeba jistoty a bezpečí má pro počáteční rozvoj dítěte klíčový význam, charakter jejího uspokojování závisí na vztahu matky a dítěte, tato zkušenost ovlivňuje i další rozvoj dětské osobnosti - značné narušení této rovnováhy znamená tzv. dvojitá vazba, což je porucha v oblasti komunikace, která přestává být jasná a jednoznačná – např. rozpor verbální a neverbální stránky komunikace - matka např. svým projevem dítě utvrzuje o své lásce a zároveň ho odstrkuje => matka tak není zrcadlem, ale zdrojem chaotických informací, posilujících nejistotu a takový způsob stimulace má nepříznivý vliv na formování identity dítěte – to nemůže projevy matky uspokojivě interpretovat a tak se jim naučí dávat jiný, přijatelnější význam, než ve skutečnosti mají => interpretuje špatně => tento postup se může rozšířit i na vztahy s jinými lidmi
psychických, není uspokojována v dostatečné míře, přiměřeným způsobem a po dostatečně dlouhou dobu - deprivační zkušenost patří k nejzávažnějším zátěžovým vlivům, může nepříznivě ovlivnit psychiku jedince a jeho vývoj vůbec - deprivace je tím těžší, čím dříve k ní došlo (nejtěžší do 3 let), čím déle trvá, čím je kopmlexnější - dlouhotrvající deprivace může vést k narušení psychického vývoje, k nerovnoměrnému vývoji některých složek osobnosti či ke vzniku specifických psychických odchylek
- nedostatek jídla, spánku apod. - ohrožuje přímo tělesné i duševní zdraví jedince a při dlouhodobějším trvání vede k závažnému poškození až k smrti postiženého 2) deprivace v oblasti stimulace - chybí žádoucí množství a variabilita smyslových podnětů - trpí ji např. lidé se smyslovým postižením
- jedná se o výchovné a výukové zanedbávání - jedinec se nemůže vyvíjet požadovaným způsobem, protože nemá potřebnou příležitost k učení => může se pak okolí jevit jako mentálně postižený 4) citová deprivace - jde o závažnou formu deprivace, dítěti chybí stabilní a spolehlivý vztah s matkou, znamená jednoznačné strádání v oblastí emocionálního uspokojování - nemusí jít vždy o fyzickou nepřítomnost, nýbrž i o její nezájem o dítě a její neúčastnost - citové strádání v dětství může podstatným způsobem ovlivnit celkový vývoj osobnosti takového jedince a jeho chování k lidem v dospělosti a posléze i sobě samému (pokud dítě nebude mít pro nikoho osobní význam, nebude jej mít ani pro sebe) - důsledkem emoční deprivace bývají problémy v té oblasti socializace, kde jde o přijetí hodnot, norem, o rozvíjení rolí a diferenciaci lidských vztahů
- vzniká při omezení přiměřených mezilidských kontaktů - může postihovat např. děti dlouhodobě upoutané na lůžko v důsledku choroby či postižení
- jedná se o vývojovou etapu mezi 10 / 12 a 14/ 16 rokem - přihlíží se přitom k pohlavním rozdílům mezi chlapci a děvčaty a k individuálním odlišnostem mezi jedinci (rozdíly v pohlavním i v celkovém psychickém vývoji mezi chlapci a děvčaty znamenají podle výzkumů až dva roky ve prospěch dívek) - v tomto období rozlišujeme dva stupně: prepubertu samotnou pubertu - pubertou rozumíme jednak tělesné změny podmíněné jevy pohlavního dozrávání, jednak pohlavní dozrávání samotné - je to především významný biologický mezník, odborníci nepředpokládají, že by se věk nástupu pubertálních změn výrazně snižoval
- v organismu probíhají změny týkající se především růstu a pohlavního dospívání - k růstovým změnám dochází jednak zvětšováním buněčné hmoty, jednak bohatým množením buněk - tělesný vývoj v dospívání je způsoben celým řetězcem žláz s vnitřní sekrecí (štítná žláza, varlata a vaječníky, hypofýza atd.) - pohlavní diferenciace je druhou významnou charakteristikou tělesného vývoje v dospívání, jedinci dostávají podobu muže či ženy s odlišnými znaky v somatické i psychické oblasti (nejen růst pohlavních orgánů, ale také ochlupení, vousů, dochází k hlasové mutaci, u dívek rostou pánevní kosti, zaoblují se atd.) - biologické změny mají rovněž důležité psychické důsledky - hledání sebe sama, uvědomování se svépozice, tad. - fakt, že se svaly hochů mezi 12 - 16 rokem dvakrát zvětší, vede k větší sebedůvěře, energičnosti, k soutěživosti s dospělými - u dívek hraje vnější vzhled také důležitou roli - biologické změny také působí na koncepci dospívajícího: může se přesvědčovat o své individualitě, uvědomování si sebe sama
- ve srovnání s předcházející etapou se pohybové schopnosti relativně zhoršují, můžeme pozorovat pohybový nesoulad, nemotornost - k příčinám patří rychlý růst, jemuž se nestačí přizpůsobovat pohybové mozkové centrum, nerovnoměrnost růstu kostí a svalstva, zvýšená koncentrace pozornosti dospívajících na své tělo a jeho pohyby, které v minulosti konali automaticky - jde proto pouze o přechodnou záležitost, po ukončení dospívání se pohyby znovu stávají koordinovanými, harmonickými Vývoj poznávacích procesů: - v pubertě nabývá postupně rozhodující úlohu druhá signální soustava - tím se veškerá psychická aktivita dostává na kvalitativně vyšší úroveň - vnímání se vyrovnává vnímání dospělého člověka, dospívající zvládá velmi jemné rozlišování v oblasti zrakového, sluchového i čichového vnímání, dokáže vnímat poměrně přesně čas i prostor - vývoj pozornosti má své specifické zvláštnosti, nejdříve v důsledku výrazných fyziologických změn dochází na začátku k přechodnému zhoršení schopnosti koncentrovat pozornost, ale v závěru se pozornost dostává na úroveň dospělého, záměrná pozornost nabývá převahy, zdokonaluje se stálost, rozsah, pubescent je schopen i rozdělování pozornosti - představy jsou stejné jako představy dospělých, ztrácejí prvky náhodnosti, ustalují se - paměť se rozvíjí intenzivně, zejména po kvalitativní stránce, definitivní podoby však dosahuje až po dvacátém roce - často se objevuje fantazijní činnost, a to v podobě denního snění, které se stává útočištěm před konflikty s realitou, objevují se představy o vlastním já => pubescenti se ve fantazii vidí hezčí, lepší, úspěšnější a především dospělejší, než ve skutečnosti jsou - postupně přechází fantazie na vyšší úroveň, týká se představ, které směřují do budoucnosti a které se dospívající pokouší realizovat např. v zájmové činnosti, vzdělávání atd. - myšlení se poměrně rychle rozvíjelo už v období školního dětství, ale významné zdokonalení nastává až v dospívání => mezi dvanáctým a patnáctým rokem dochází k rozvoji formálních operací a interpretačních procesů, dospívající si vytváří logiku na abstraktní úrovni, tvoří úsudky, určuje vztahy mezi pojmy, kategoriemi a vyvozuje závěry, na konci puberty dosahují rozumové schopnosti téměř úrovně dospělého člověka, rozdíl je v menším množství zkušeností, což vede ke kvapným a nepromyšleným závěrům - roste kreativita, pubescent již neusiluje o poznání světa takového jaký je, ale uvažuje už o tom, jaký by svět mohl být - kvalitativní rozdíly jsou patrné i v řeči dospívajících, jejich slovník může být bohatý, s řadou abstraktních pojmů, věty stylisticky i gramaticky správné, v této oblasti však existují mezi jedinci obrovské rozdíly, podmíněné kulturou prostředí, četbou a zájmy - komunikační vzorce jsou charakteristické jejich generační příslušnosti, objevuje se preference některých slov, oblíbených obratů
- je poznamenán velkými hormonálními změnami a projevuje se v něm velká citová nevyrovnanost, dráždivost, zvýšená vzrušivost a přecitlivělost - dospívající nejsou někdy schopni ovládat své city a chování => vnímáno jako rušivý faktor v mezilidských vztazích - typickou změnou zejména u chlapců je určitá nechuť projevovat svoje city navenek, zvýšení sebekontroly, sklon k introverzi - dospívající často sami nerozumí svým emocím a obávají se je projevit ze strachu před zesměšněním - mění se i citový postoj k sobě samému, je typická velká nevyrovnanost související s výkyvy v sebehodnocení
- objevuje se tendence pubescenta odpoutat se od rodiny - ve vztahu k dospělým se projevuje zvyšující se kritičnost a výhrady k vlastnostem, hodnotám, chování - rodiče ve snaze uchovat si svou autoritu spíše přikazují než s dospívajícím diskutují => pubescent reaguje velmi citlivě, vztahovačně, je negativistický - někteří rodiče si chtějí udržet citový vztah a nejsou schopni přijmout proměnu svého dítěte, dospívající však potřebuje potvrdit své kompetence a uvolnit se ze závislosti na rodičích - odmítá všechny rady a doporučení, usiluje o rozvoj své identity - vztah k vrstevníkům je velmi významný, v souvislosti s odpoutáním od rodiny potřebuje dospívající jiný zdroj jistoty a bezpečí, zdroj sociálního učení, vrstevníci se stávají vyšší autoritou než dospělí - potřeba být členem skupiny, být ostatními přijímán, být oblíbený, úspěšný, má za následek vyšší konformitu k normám a hodnotám vrstevnické skupiny - v dospívání je velmi silná potřeba přátelství, preferuje přítele, který se mu podobá, pozitivně hodnotí jeho vlastnosti, může mu svěřovat tajemství, sdílet s ním pocity Adolescence - období adolescence trvá přibližně od 15 (16) do 20 (21) let a je etapou završení dospívání po stránce psychické - dolním vývojovým mezníkem je dosažení pohlavní zralosti, popřípadě ukončení povinné školní docházky, horním mezníkem je dosažení dospělosti
přijetí vlastní fyzické struktury a role svého pohlaví vytvoření nových vztahů k vrstevníkům obojího pohlaví vývoj intelektových schopností potřebných k získání občanské kompetence vytvoření hierarchie hodnot příprava na povolání emocionální nezávislost na rodičích a ostatních dospělých získání jistoty a ekonomické nezávislosti na rodičích dosažení sociálně zodpovědného chování příprava na manželství a rodinný život Tělesný vývoj: - vývoj se završuje, více roste svalová síla než tělesná velikost - zpomaluje se růst a jedinec dosahuje své definitivní výšky a celé podoby - pohlavní znaky dosahují plného rozvoje - v motorické činnosti chlapci převyšují děvčata s vyjímkou těch, které vyžadují přesnost
- na konci adolescence se organismus zcela vyrovnává organismu dospělého člověka a i v pracovní činnosti je schopen stejného zatížení - fyzický vývoj provází mnoho psychických změn- adolescent se mnohem více zabývá svým tělem a formuje si o něm individuální obraz - přikládají větší váhu fyzické zdatnosti a tělesné kráse – tělesná složka je důležitou součástí adolescentní identity - tělové schéma je posuzováno podle hodnocení ostatních, zevnějšek se stává cílem i prostředkem sociální akceptace a prestiže, objevuje se snaha přiblížit se preferovanému standardu nebo idealizovanému vzoru Smyslový a rozumový vývoj: - vnímání se zdokonaluje dalším zpřesňováním rozlišování, lepší orientací ve složitých prostorových a časových podmínkách - nových kvalit dosahují i rozumové aktivity, způsob myšlení se zásadním způsobem nemění, adolescent však umí formálních operací využívat lépe, ke zdokonalování dochází díky procvičování a větší zkušenosti - v úsudcích se častěji než dospělí nechává ovlivnit emocemi a obvykle preferuje jednoznačná, absolutistická a radikální řešení - v pozornosti a paměti se na počátku dospívání projevuje rozkolísanost, labilita tělesných i duševních funkcí se často projevují v nedostatečné koncentraci pozornosti a v poruchách paměti, do konce adolescence však dosáhnou obě schopnosti optimálních kvalit - rozvíjí se kreativita, mění se jazyková úroveň - adolescenti již dovedou spojit obecné a specifické v psaném textu, věty nabývají smysl, adolescent umí členit psané na úvod, hlavní stať a závěr Sociální vztahy: - mladý člověk vidí možnost vyrovnat se dospělým ve větší osobní svobodě, samostatnosti a nezávislosti na dospělých, usiluje proto o osamostatnění alespoň v některých životních sférách - hodnotí kriticky jednání dospělých, snaží se vytvářet si vlastní světový názor a vztah ke společenským institucím a hodnotám, snaží se pochopit společenské jevy, své místo v nich, svou vlastní existenci - pokračuje také rozvoj individuální identity - pro toto období je charakteristická velká pozornost, kterou jedinec věnuje
- snaha po zvyšování sebeceny se může projevovat dosahováním dobrých výsledků ve studiu, ale i napodobováním různých vzorů včetně špatného chování dospělých - vytváří se bohaté vztahy se světem, napojení na druhé, láska k druhému - klíčovým prvkem vyhodnocování přijímaných informací a svých zkušeností je základní pohled na svět a na sebe, na vlastní přednosti a vady, na svět kolem
- sebeobraz adolescenta je již přesnější, protože zastává více rolí a může se na sebe podívat z různých aspektů, jeho já se projevuje nejen jako vědoucí (zná svou aktivitu, své přednosti a nedostatky, své ideály atd.), ale i jako usilující (vědomě si klade cíle a snaží se jich dosahovat) - součástí individuální identity v adolescenci se stává i sexuální oblast Vrstevnické vztahy: - adolescenty považujeme za stadium vrcholného výskytu a významu vrstevnických vztahů, podporovaných přirozenou tendencí osamostatnit se z primární skupiny - vztahy mohou mít různou intenzitu a trvání, jsou pestré formou i obsahem, od jednoduchých interakcí a kontaktů až po stálejší formy soužití ve skupinách - vrstevnické skupiny jsou obvykle postaveny na vzájemných zájmech a společných aktivitách a ne vždy na vzájemné přitažlivosti, malé skupiny si postupně vytvářejí vědomí sounáležitosti, na podkladě komunikace tváří v tvář dochází k větší vzájemné závislosti mezi členy, formují se skupinové normy a role - skupinová identita často překračuje identitu osobní, člověk je definován tím, ke komu patří - pokud je sounáležitost ke skupině hlavní náplní identity, může se jedinec cítit silnější, protože má podporu skupiny, nemusí cítit odpovědnost za svoje chování, protože skupina jej individuální odpovědnosti zbavuje - objevují se i vzájemné vztahy mezi pohlavími, mohou být zdrojem statusu, příležitostí naučit se něco o druhém pohlaví a úzkých vztazích - všechny druhy vrstevnických vztahů vedou ke společným kontaktům, k vědomí „my“, ke společným činnostem a soužití ve skupině, k diferenciaci vztahů ve skupině podle rolí jednotlivců Erotika, sexualita a vztahy k druhému pohlaví: - první sexuální zkušenost je významným mezníkem v životě adolescenta - adolescence je někdy označována jako období polygamní, neboť mnoho jedinců získává zkušenosti s různými partnery, jednak z důvodů objevování a experimentování, jednak proto, že se ještě nechce vázat na jediného partnera - znalost sexuální problematiky není tak pokročilá, jak se někdy předpokládá, což může přinášet značná rizika - těhotenství v adolescenci zvyšuje riziko poškození zdraví matky i dítěte - je proto nutná sexuální výchova, plánování rodičovství, vedení adolescentů k plánování budoucnosti, zdůrazňování lásky, manželství, role pohlaví - první láska, typická pro věk adolescenta, obvykle přináší pocit štěstí, jejími charakteristickými znaky jsou něžnost, přání být spolu, velkomyslnost, sdělování svých tajemství, poctivost ve vztahu, neskrývání - představa partnera má velký význam, každý hledá svůj „typ“, který je často dán jen povrchním hodnocením (černovlasý chlapec, něžná blondýnka), u partnera je však třeba hodnotit především jeho charakterové znaky, společné hodnoty, cíle, vzdělání, citové a rozumové vlastnosti
Stárnutí a stáří: - zkoumáním podstaty lidského stárnutí a stáří se zabývá gerontologie - chorobami starých lidí geriatrie - psychickými změnami gerontologieká psychologie - kvalita života ve stáří je dána předchozími etapami => nezkoumá se izolovaně - období stáří začíná asi v 60 - 65 letech - vymezení hranice stáří věkem – problematické, jde o statistický průměr, do jehož rozptylu patří větší část populace - stáří není dáno počtem let, která uplynula od narození, ale mírou opotřebovanosti organismu, souhrnem ireverzibilních (nezvratných) změn v organismu a psychice, - individuální rozdíly, chronologický věk se nemusí krýt s biologickým věkem - je nutno rozlišovat: 1) stáří jako ontogenetickou etapu, někdy se dělí na: subjektivní - pocity stárnoucích jedinců objektivní - hodnocení prostředí (např. sportovec je starý ve 30, policista v 50 atd.) 2) stárnutí jako pozvolný proces, u kterého obtížně vymezíme jeho hranice, bývá definováno jako souhrn nezvratných změn, ke kterým dochází v čase a které vedou ke smrti - stárnutí postihuje především tělesné funkce člověka, na tělesné změny se ale
- proces stárnutí probíhá diferencovaně, tělesné a psychické stárnutí jsou někdy shodné, jindy odlišné Změny fyzické: - zrychluje probíhání změn ve strukturách a funkcích těla, tělesné funkce postupně ztrácejí spolehlivost a koordinovanost - stárnutí je jakýmsi druhem přirozeného opotřebování, dochází ke změnám anatomickým a fyziologickým - dochází k postupnému úbytku rychlosti a síly, zmenšuje se schopnost delší svalové námahy (u svalů příčně pruhovaných, ne u hladkých) - výška začíná klesat po padesátém roce, hmotnost je proměnlivým činitelem a závisí na řadě podmínek - na kůži se tvoří vrásky, ochabuje ztrácí se svěžest pokožky, bledne a objevují se na ní pigmentové skvrny - vlasy řídnou, dochází k jejich šedivění - změny tváře, postavy a kůže jsou nejnápadnějšími znaky procesu stárnutí - od 45 - 50 let pociťuje většina lidí některé zdravotní potíže, všechny tělesné orgány postupně s věkem snižují svou hmotnost, počet buněk se zmenšuje - postupně dochází k degeneraci značné části nervových buněk, zpomaluje se rychlost nervových funkcí, čl. cítí únavu - z hlediska psychologie jsou významné především změny v nervové soustavě a ve smyslových orgánech - u zraku: čočka stárne, snižuje se schopnost akomodace, snižuje se ostrost vidění - u sluchu: klesá slyšitelnost vysokých tónů, postupně se snižuje slyšitelnost mluvené řeči - u čichu se snižuje práh a efektivita - u chuti ubývá citlivostí ve všech chuťových kvalitách - mění se metabolismus, ovlivňující také udržování tělesné teploty - ztráta chrupu ovlivňuje stav výživy i řeč - pronikavé jsou změny žláz z vnitřní sekrecí, zejména žláz pohlavních => ženy procházejí klimakteriem, muži andropauzou - v oblasti psychomotoriky klesá rychlost odpovědi na podnět, snižuje se schopnost vyhledat podnět a rychle odpovědět, starší osoby reagují pomaleji, ale přesněji - oslabuje se vnímání dotyku, pohybu, chvění, stoupá hranice vnímání bolesti, ale klesá hranice snášení bolesti Změny psychické: - časté poruchy spánku, závratě provázené strachem, pády, deprese - u starých lidí je častý konzervatismus (nevěří novým věcem), podezíravost, zvědavost, zvyšuje se sklon k depresivním a úzkostným náladám - rychlost zpracování informací ve stáří poklesne, ale strategie zpracování informací mohou být využity k tomu, aby se pokles rychlosti do jisté míry eliminoval - rychlost nahrazena zkušeností - častý pocit osamělosti - pamět a schopnost řešení problémů - individuální rozdíly - otázkou je, zda kognitivní dovednosti mohou být ve stáří opět natrénovány => při individualizovaném tréninku je to možné - rozdíly v intelektové výkonnosti - starší lidé jsou ve svém chování opatrnější, až rigidnější - zaostávají především v osvojování složitých intelektových systémů, jsou více zvyklí opírat se o své předcházející zkušenosti - staří lidé neumí vždy kriticky hodnotit svůj výkon, předložení neznámé úlohy může vyvolat obranný postoj - mění se krátkodobá paměť, starší člověk si lépe pamatuje časově vzdálené události (z doby, kdy vštípivost nebyla oslabena) - změny v myšlení směřují ke konkrétnějšímu, praktičtějšímu, doslovnému, nediferencovanému druhu myšlení, postupně zanikají specializované schopnosti - problém změn inteligence se stárnutím je velmi složitý, ukázalo se, že pokles inteligence probíhá s různou intenzitou v různých úlohách - obecně lze říci, že úkoly, které vyžadují zkušenost, plní starší lidé stejně, abstraktní myšlení byly pro starší osoby obtížnější - intelektová výkonnost klesá nerovnoměrně - intelektuální změny může ovlivňovat i druh povolání, stupeň vzdělání, celková zdravotní situace, míra stimulování intelektové výkonnosti přicházející ze životního prostředí starého člověka - vztah k budoucnosti – na první pohled pesimistický, záleží na co čl. upne, jaké má plány, hodnoty, aktivity Změny životního programu: - k subjektivnímu uvědomění si nástupu stárnutí dochází většinou ve věku 54 - 50 let, ovšem značně záleží přímo na jedinci - dochází ke změně sociálních rolí, s níž se jednotliví lidé různě vyrovnávají - v důchodovém věku plní lidé často roli prarodičů – různý význam - jedním z nejnápadnějších projevů stárnutí je soustavné omezování pobytu jednotlivců ve společnosti - ukončení pracovního poměru nebo zkrácení pracovního času má mnohé důsledky: méně styků s kolegy, řidší účast na společenských podnicích, oslabení přátelských vztahů, stahování se do ústraní, i zde však jsou značné individuální rozdíly - toto nelze chápat jako negativní proces, staří lidé se mohou zapojovat do činností, které jim nebyly dříve přístupné, věnovat se svým koníčkům, náhradním činnostem, je proto nutné připravovat se na důchod, pěstovat nové činnosti, připravovat přizpůsobení (těžké u lidí, kteří se identifikovali se svou profesí) - odchod do důchodu mění životní styl, vyžaduje adaptaci - svým vlastním postojem ke svému stárnutí ovlivňuje jedinec jeho průběh - šťastný člověk je pouze ten, který je aktivním člověkem, může něco vykonávat pro druhé lidi, je užitečný a potřebný - psychologové upozorňují, že se vytváří stereotyp prožívání stáří jako něčeho negativního, sestupu, úpadku, vliv na to má veřejné mínění Umírání a smrt: - termínem umírání označujeme organické dění bezprostředně před a až k nástupu smrti, to vše může být vědomě prožíváno - téma umírání je většinou tabuizováno, většina lidí se hovoru o něm vyhýbá a vyhýbá se i komunikaci s umírajícím, nebo je v komunikaci neupřímná - američtí psychiatři stanovili fáze umírání: 1) popírání (jedinec odmítá přijmout, co se děje) 2) hněv (především u mladých, není jim dopřáno prožít plný život) 3) smlouvání s osudem (chce se dožít ještě něčeho významného - narozeniny, sňatek v rodině) 4) deprese, smíření se se smrtí => je individ., neplatí obecně - často se udává, že před smrtí dochází k tzv. panoramatu života, tj. rychlému odvíjení vlastního života - postoj ke smrti je zcela odlišný u lidí mladších věkových skupin a starých lidí, pro něž je nastávající realitou, je tedy přirozené, že se daleko více zajímají o smrt,možnost posmrtného života - oblast psychického prožívání a chování souvisejícího se smrtí je náplní psychologie smrti - zkoumání psychologie při umírání je vedeno snahou psychické pomoci umírajícím Senilní demence - jedná se o získané postižení, vzniká na základě organického poškození CNS - syndrom, jehož nejvýznamnějším projevem je úbytek komplexu kognitivních
- postihuje asi 5 % lidí nad 65 let Obecná diagnostická kritéria: úbytek paměťových funkcí poruchy myšlení - rigidní, nevýpravné, stereotypní poruchy vnímání apraxie - úpadek motorických dovedností poruchy řeči poruchy emotivity - labilita, dráždivost, deprese poruchy motivace - zúžení poruchy spánku - spánková inverze (spí ve dne, bdí v noci) úpadek osobnosti - ještě šetrnější, ještě introvertnější poruchy orientace Typy demencí ve stáří: 1) atroficko-degenerativní - hlavně Alzheimerova choroba - nejčastější typ demence ve stáří - primární příčinou je atrofie mozkové tkáně po celé kůře, zejména v hipokampu (centrum paměti) a frontálních lalocích, úbytek neuromediátorů (zprostředkovávají vzruchy) - rizikovým faktorem je stáří (nejvíce ve věku 65 - 80 let) - etiologie je multifaktoriální (geny pro onemocnění, vazba na Downův syndrom) - klinický projev: plíživý, nenápadný začátek nápadnosti v chování, změny osobnosti (přestává o sebe dbát, nemá zájem o činnost, je sobecký, podezřívavý) poruchy paměti ztráta orientace v čase i prostoru ztráta schopnosti myslet nerozumí ani verbálnímu sdělení změny nálady (negativní vyladění, deprese)
- příčinou je patologie mozkových cév, dříve arterioskleróza - druhá nejčastější příčina demence - začátek je náhlý, zpravidla po mozkové příhodě - na začátku typický neurastenický syndrom (dráždivost, unavitelnost, závratě, poruchy soustředění, nespavost, úzkostná nebo depresivní nálada) - etiologie je multifaktoriální - klinický projev: demence má stupňovitý průběh od začátku změny paměťových funkcí úbytek myšlení není plynulý emoční labilita poruchy korových funkcí (apraxie) osobnost se příliš nemění
- sociální percepce (vnímání) – označuje pouze sociální podmíněnost vnímání jakéhokoli objektu - sociální kognice (poznávání) - zahrnuje i vnímání a interpretaci sociálních událostí, nikoli jen osob
- někteří autoři rozlišují SP a IP, někteří ne - vnímání osob, tak i vnímání jiných objektů, je možné vyložit na základě analogických postupů (podobnost IP a SP): - oba procesy zahrnují formování dojmů na základě toho, co aktuálně percipujeme a toho co známe již z minulosti - oba procesy zahrnují aktivní úlohu vnímajícího subjektu (zaměření, selekce, očekávání...) - oba procesy jsou založeny na principu odrazu rozdíly (IP a SP) - při vytváření dojmu o osobách jsou větší individuální rozdíly, než když vnímáme jiné objekty - u percepce osob - větší individuální rozdíly při vytváření dojmu o osobě - pro percepci osob je příznačné, že informace získáváme postupně - osoby, jako objekty vnímání jsou aktivnější, a proto hůře predikovatelné, než neživé objekty Percepce - probíhá selektivně, poznatky organizovány a sjednocovány, vyhodnocovány, tendence přizpůsobovat dřívějším poznatkům- k předpokladům pro vytváření přiměřených obrazů o druhých patří: interpersonální citlivost (senzitivita) dovednosti získané minulými zkušenostmi a znalostmi sociální inteligence dobrý vztah k sobě emocionální stabilita schopnost udržet si objektivitu a odstup od pozorovaného Yüklə 0,49 Mb. Dostları ilə paylaş:
|