Energetická bezpečnost Ukrajiny

, Numer 25, Analizy, komentarze, 10 października 2007, Ośrodek studiów wschodnich, Dostupné na http://www.osw.waw.pl/pub/BiuletynOSW/2007/10/071010/TnW02.htm.
Sarna, A. (2002): Ukraińska metalurgia: gospodarcze ogniwo oligarchicznego systemu władzy, Prace OSW, numer 5, Ośrodek studiów wschodnich, maj 2002, Warszawa, Dostupné na http://osw.waw.pl/pub/prace/nr5/04.htm.
Shapovalova, N. (2006): The Russian Federation´s Penetration Strategy towards Ukraine, Centre for European, Russian and Eurasian Studies, University of Toronto, March 17. – 19. 2006, Dostupné na http://www.utoronto.ca/jacyk/gsc2006/files/shapovalova,%20paper.pdf.
Sherr, J. (2006): Ukraine´s scissors – between internal weakness and external dependence, Institut Français des Relations Internationales, Russie.Nei.Visions No. 9, March 2006, Dostupné na http://www.ifri.org/files/Russie/sherr_english.pdf.
Socor, V. (2008): Azerbaijan can rescue the Odessa – Brody Pipeline Project, Eurasia Daily Monitor, Jamestown Foundation, Vol. 5, No. 96, May 20, 2008, Dostupné na http://www.jamestown.org/edm/article.php?article_id=2373074.
Socor, V. (2006): Moscow ganges tactics in Ukraine, Eurasia Daily Monitor, Volume 3, Number 26, February 3, 2006, Dostupné na http://www.jamestown.org/edm/article.php?article_id=2370742.
Socor, V. (2007a): Russia to redirect massive oil volumes from Druzhba to Baltic Pipeline, European Daily Monitor, Jamestown Foundation, May 24, 2007, Dostupné na http://www.jamestown.org/edm/article.php?article_id=2372185.
Socor, V. (2007b): White Stream – Additional Outlet Proposed for Caspian Gas to Europe, Ukrainian Center for Independent Political Research, October 12, 2007, Dostupné na http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=33073.
Stern, J. (2006): The Russian-Ukrainian gas crisis of January 2006, Oxford Institute for Energy Studies, Dostupné na http://www.oxfordenergy.org/pdfs/comment_0106.pdf.
Ukraine Analyst – Strategic Intelligence on Ukraine´s Politics and Economics, (ed. Kuzio, T.): Accusations and Counter-Accusations – Who Works for Russia, Vol. 1, No. 2, 30 September 2008, Dostupné na http://www.taraskuzio.net/uafree_files/UA1.pdf.
Ukraine Analyst – Strategic Intelligence on Ukraine´s Politics and Economics, Vol. 2, Dostupné na http://www.taraskuzio.net/uafree_files/UA2.pdf.
Ukrajinska pravda (2008): Dogovarivaťsja po gazu v Moskve Timošenko pomogajet Bakaj? 28. 1. 2008, Dostupné na http://www.pravda.com.ua/ru/news/2008/1/31/70634.htm
Ukrajinskyj centr polityčnych i ekonomičnych doslidžeň imeni Razumkova (http://www.uceps.org)
Viter, O. – Pavlenko, R. – Honchar, M. (2006): Ukraine: Post-revolution Energy Policy and Revolution with Russia, Global Market Briefings, Russian Foreign Energy Policy, The Rosner Group, April 2006.
VŠB – Technická univerzita Ostrava: Základní pojmy – energetické suroviny, Hornicko-geologická fakulta, oddělení nerostných surovin Institutu geologického inženýrství, dostupné na http://geologie.vsb.cz/loziska/loziska/zakladni_pojmy.html#ENERGETICKÉ%20SUROVINY.
Zimmer, K. (2003): The old industrial region paradigma re-visited: Donetsk oblast´ (Ukraine) throughout the 1990s, Regional Studies Association International Conference, Pisa, Italy, April 2003, Dostupné na http://www.regional-studies-assoc.ac.uk/events/pisa03/zimmer.pdf.
Zviglyanich, V. (1997): What role does Ukraine´s new prime minister play in president´s Kuchma´s game plan? Jamestown Foundation, Vol. 3, Issue 14, Dostupné na http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=19859&tx_ttnews%5BbackPid%5D=219.

Všechny internetové zdroje byly ověřeny k 31. 12. 2008

1 Práce se zabývá problematikou výlučně těchto dvou energetických surovin.

2 Ze zemí SNS se za demokratickou považuje pouze Ukrajina. Moldavsko, Gruzie, Arménie a Kyrgyzstán jsou podle americké nevládní organizace Freedom House jen částečně svobodné („partly free“). Ve zbylých postsovětských zemích vládnou autoritativní režimy. Ukrajina se navíc podle Freedom House nachází na pomezí pro zařazení mezi svobodné země (viz Freedom House 2008).

3 Zemní plyn se používá na vytápění domácností, dodávky energie pro průmysl a obchod, výrobu elektřiny a jako surovina pro výrobu chemikálií a umělých hnojiv. Produkty zpracování ropy jsou základními palivy v dopravě, nejdůležitějšími surovinami pro výrobu plastů, hnojiv a další chemickou výrobu. Pouze malé množství se využívá přímo pro spalování s cílem vyrobit elektrickou energii a teplo (VŠB – Technická univerzita Ostrava, nedatováno).

4 Politizované téma autoři vnímají jako téma, které se stává součástí veřejné politiky, což ve svém důsledku vyžaduje vládní zásah v podobě oficiálního rozhodnutí a alokace zdrojů, řidčeji pak formou celospolečenské aktivity (Buzan – Waever – de Wilde 2005: 34).

5 Má se na mysli zejména politický pluralismus, aktivní občanské instituce a silná nezávislá média. Tyto aspekty liberální demokracie nejsou v zemích SNS rozhodně pravidlem.

6 Autor se zde odvolává na osobní rozhovory s významnými ukrajinskými sociálními vědci z Národní univerzity Kyjivo-Mohyljanská akademie a Razumkova ukrajinského centra politických a ekonomických věd.

7 Další definice energetické bezpečnosti znějí veskrze podobně: „Energetická bezpečnost bývá definována jako snaha zákazníků a spotřebitelů energie chránit se před překážkami, které by mohly ohrozit dodávky energie následkem nehody, terorismu, nedostatečných investic do infrastruktury nebo nedostatečné organizace energetického trhu“ (Palonkorpi 2006).

8 Přerušení dodávek může způsobit tvrdý úder hospodářské situaci dovozní země. V určitých případech může dlouhotrvající odříznutí od energie způsobit společenskou paniku a politický chaos (Isbell 2008).

9 Např. Finsko sice dováží 100 % zemního plynu z Ruska, ale jelikož spotřeba zemního plynu ve Finsku představuje zhruba 11 % celkové energetické spotřeby, není závislost na Rusku tak silná, jak by se mohlo na první pohled zdát (Palonkorpi 2006).

10 Prezidentův souhlas se získává většinou prostřednictvím jeho rodiny nebo nejbližšího okruhu (Aslund 2005).

11 Předtím zástupce generálního tajemníka Komunistické strany Ukrajiny.

12 Ukrajinští premiéři v letech 1990-92 Vitalij Masol a Vitold Fukin přišli do čela vlády ze sovětského Státního plánovacího výboru (Gosplan) a téměř vůbec nerozuměli principům tržní ekonomiky (Zvigljanich 1999).

13 Mezi ně patřili např. první vicepremiér Viktor Pynzenyk (současný ministr financí), vicepremiér Ihor Mitjukov, ministr privatizace Jurij Jechanurov (premiér první „oranžové“ vlády a současný ministr obrany) a Viktor Juščenko, tehdejší předseda Národní banky Ukrajiny (Jaworsky 1995).

14 K odměňování loajálních oligarchů byly využívány redistribuce zdrojů, slib privilegovaného přístupu k privatizaci strategických závodů a vedení ziskových státních podniků (Puglisi 2008: 58).

15 Podle některých názorů pokračuje praxe vytváření kompromatů příslušníky tajných služeb (zejména SBU) na politické a ekonomické elity dodnes (Viz soukromý rozhovor autora s nejmenovaným ukrajinským politologem v Kyjivě, září 2008).

16 Zimmer tvrdí, že moc PFH je založena na dvou faktorech: a) dominance netransparentních vlastnických vztahů mezi různými soukromými společnostmi a mezi státními soukromými entitami; b) jejich vlastníci udržují personální vztahy s politickými patrony na lokální, regionální a národní úrovni,kteříhájí jejich zájmy (Zimmer 2003).

17 Puglisi nabízí pro tento vztah interdependence anglické pojmy rent-seekers/rent-givers (Puglisi 2008).

18 Dokonce i donecký oligarcha Rynat Achmetov údajně přispěl na Juščenkovu prezidentskou kampaň. Achmetov se před koncem Kučmovy vlády účastnil několika schůzek s Juščenkem a dal najevo, že bude spolupracovat s jakýmkoliv režimem. Jiní oligarchové se stáhli z veřejného života a politiky (Tyhybko, Pinčuk ad.) (Puglisi 2008: 59).

19 Juščenko se ve svém každoročním projevu v Parlamentu v roce 2006 holedbal, že zbavil Ukrajiny oligarchů: „Systém oligarchické kontroly ekonomiky byl oslaben a zbaven podpory státu“ (Puglisi 2008: 59 – 60).

20 Mezi ně patřili zejména: Petro Porošenko, Davyd Žvanija, Jevhen Červnenko, Olexandr Treťjakov, Serhij Taruta, Hares Jussef ad.

21 Tymošenková byla odvolána mimo jiné díky sporům s tajemníkem RNBO Porošenkem, jedním z hlavních představitelů „Milých přátel“.

22 Podle soukromých rozhovorů autora v Kyjivě se cena poslaneckého křesla pohybuje okolo pěti milionů dolarů.

23 Stačí si vzpomenout, že i lidé v Juščenkově okruhu jsou poznamenaní participací na Kučmově politickém systému. Sám Juščenko působil jako premiér, který se odmítl připojit k protikučmovským protestům. Oranžová revoluce bývá často popisována jako pouhá mocenská konfrontace dvou elitních skupin, zahalená do hávu boje za demokracii proti zkorumpovanému a autoritativnímu systému.

24 Selektivní garance refundace DPH exportním společnostem, navržení nových pravidel pro privatizaci půdy a regionálních energetických společností (Puglisi 2008: 64).

25 Česky Průmyslový svaz Donbasu, je zde záměrně uveden v ruské podobě, jelikož se nejedná o státní instituci, která by musela být nazvaná státním jazykem (ukrajinsky). Donbas je typicky ruskojazyčným prostředím, kde se ukrajinština téměř vůbec nepoužívá. To se týká i názvů soukromých společností (ukr. Promyslovyj sojuz Donbasa), fotbalových klubů (Šachťor Doněck, nikoliv Šachtar Doneck) atd. Proto se autor rozhodl použít v tomto případě ruský název.

26 Oblast Donbaské pánve geograficky spadá do severní a centrální části Donecké oblasti a jižní části Luhaňské oblasti. Neoficiální metropolí je více než milionové hornické město Doneck, mezi lety 1924 – 1961 nesoucí název Stalino.

27 V té době byly na Donbase časté hornické stávky. Díky manipulaci ze strany „rudých ředitelů“ byly hornické stávky využity k nátlaku na Kyjiv. Zvjahilskyj dal Kravčukovi ultimátum: buď vystřídá Kučmu na premiérském křesle, nebo k rozsáhlým stávkám připojí i ocelárny (Zviglyanich 1999). Podařilo se mu dělnické protesty nasměrovat proti reformně orientovaným programům kyjivského centra (Zimmer 2003). Důl Zasjadko svůj vliv a peníze získal díky manipulacím se státními dotacemi na těžbu uhlí a hodnotou ruského rublu. Zvjahilskyj spolu s dalším „rudým ředitelem“ Nusenkisem dováželi levnější uhlí z ruské Kuzněcké pánve (Kuzbassu) a vydávali jej za vytěžené na Donbase. Poté se „donecké“ uhlí převáželo do zahraničí a často se za něj platilo barterem: šachty dostávaly videomagnetofony nebo podomácku vyrobenou polskou vodku pro horníky (Penčuk – Pantjuk 2007: 247).

28 Dnes je Zvjahilskyj opět vedoucím činitelem dolu Zasjadko (s ročním obratem 250 milionů dolarů) a od roku 2007 také poslancem Strany regionů. Kromě toho působí ve vedoucích strukturách Židovské konfederace Ukrajiny.

29 Jevhen Ščerbaň byl v té době poslancem Nejvyšší rady a jedním z nejbohatších Ukrajinců. Oba Ščerbaňové se zabývali obchodem s energetikou a přebírali kontrolu nad společnostmi, které za ni nebyly schopny platit. Podle Zimmera tato strategie oslabila regionální lobby jako celek, protože jejich energetický byznys přilákal pozornost kyjivského centra (Zimmer 2003).

30 ISD vznikl následujícím způsobem: v polovině 90. let se okolo uhelných společností nahromadila řada prostředníků mezi malými šachtami a strukturami Zvjahilského a Nusenkise. Před řediteli malých šachet stála volba buď mít své uhlí, ale být bez peněz, anebo jej prodávat velmi levně těmto strukturám a mít alespoň nějakou hotovost. Tyto šachty byly čím dál více závislé na těchto prostřednících. Jedním z prostředníků byl právě ISD (Penčuk – Pantjuk 2007: 347).

31 Konkurenční klany si byly vědomy potenciální síly sjednocené donecké ekonomiky a zdrojů. V letech 1995 – 96 byli postupně zavražděni podnikatelé a obchodníci se zemním plynem Bragin, Jevhen Ščerbaň (zastřelen na doneckém letišti), Momot a Švydčenko. Za objednavatele vražd se považuje buď konkurenční Dnipropetrovský klan a jeho politický patron Pavlo Lazarenko, nebo v případě Bragina jeho blízký přítel a spolupracovník Rynat Achmetov. Největší odezvu měla právě vražda Achata Bragina, označovaného za „kriminální autoritu“ Donecku. Majitel klubu Šachťor Doněck se stal obětí bombového atentátu na stadionu svého klubu (Více viz Penčuk – Pantjuk 2007).

32 Volodymyr Ščerbaň si údajně brousil zuby na prezidentské křeslo a začal získávat kontakty na řadu vlivných politiků. Velmi dobré vztahy měl např. s tehdejším premiérem Jevhenem Marčukem. Pod Ščerbaňovou ochranou vyrostla nová generace politiků a byznysmenů (Penčuk – Pantjuk 2007: 244).

33 Lazarenkovi se Donbas nepodařilo dobýt. Pochopil situaci a v roce 1997 údajně dospěl ke kompromisu s Rynatem Achmetovem – odvolal loajálního, ale neužitečného Poljakova a loboval za Janukovyče, aby byl dosazen na jeho post (Mostovaja 2004).

34 Podle spisku nejbohatších Ukrajinců, který v červenci roku 2008 sestavil prestižní ukrajinský týdeník Korrespondent, se Achmetovovo jmění odhaduje na 31 miliard amerických dolarů. Kromě velkých metalurgických závodů a fotbalového klubu Šachťor Doněck vlastní mobilního operátora Life a několik médií (např. ruskojazyčný deník Segodnja).

35 Právě Hajduk v prosinci 2003 zabránil vytviření rusko-ukrajinského konsorcia, které by mělo za následek ruskou kontrolu nad ukrajinským plynárenským transportním systémem. Posléze byl Kučmou odvolán z funkce (Pirani 2007).

36 Předtím působil pod Janukovyčem na postu zástupce doneckého gubernátora, později byl v období od října 2006 do května 2007 tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany (RNBO).

37 Založení PR bylo výsledkem spojení Strany regionálního obrození Ukrajiny (založena doneckou elitou v 90. letech a vedena tehdejším doneckým primátorem Volodymyrem Rybakem), Strany práce (strana „rudých direktorů“ v čele s Valentynem Landykem), Solidarity (vedena Petrem Porošenkem, který se v roce 2002 přidal k Juščenkově NU), Strany za krásnou Ukrajinu kyjivského primátora Leonida Černoveckého a Všeukrajinskou stranou důchodců (ZImmer – Haran 2008: 555).

38 ZJU získalo ve volbách 11,77 %, díky jednomandátovým obvodům získali 101 poslanců a díky přeběhlíkům z ostatních subjektů více než třetinu v parlamentu.

39 Mezi jinými členy v ní figurovala i Dělnická Ukrajina, napojená na skupinu Interpipe, která byla hlavním obchodním konkurentem ISD. Na kandidátní listině v těchto volbách fungovalo několik příslušníků Doneckého klanu. „Regiony“ si tehdy vybojovaly 40 poslaneckých křesel (Aslund 2003).

40 Podle Aslunda byl Janukovyč na tento post vybrán jako protiváha „šedé eminenci“ Viktoru Medvedčukovi (Aslund 2003).

41 Janukovyčova skupina (nazývaná též byrokratická) je tvořena stranickými funkcionáři PR a několika příslušníky Kyjivského klanu (Kljujev, Azarov, Šufryč ad.).

42 V tomto případě se týkají fotbalu. Achmetov je majitelem klubu Šachťor Doněck, kdežto Surkis vlastní Dynamo Kyjiv a je předsedou Ukrajinského fotbalového svazu.

43 Bývalý Kučmův referent, syn Janukovyčova přítele a vlivná postava v ISD.

44 Dnipropetrovsk je třetí největší ukrajinské město (po Kyjivu a Charkivu) s počtem obyvatel okolo 1 100 000. Je jedním z hlavních ukrajinských průmyslových center. Za sovětské éry se hospodářská role Dnipropetrovska odrazila v jeho politickém významu. Uvnitř komunistické strany vznikla mocná „Dnipropetrovská frakce“, které zajistil prominentní místo v sovětské společnosti a politice Leonid Brežněv, rodák z nedalekého Dniprodzeržynsku. Díky strategickému významu pro vojensko-průmyslový komplex byl Dnipropetrovsk uzavřeným městem - ke vstupu do města byla vyžadována speciální propustka.

45 V roce1998 získala Hromada 4,68 % hlasů a 20 mandátů (Šedo 2006).

46 Ta byla o něco úspěšnější s 5,01 % a 23 poslanci (Šedo 2006). Předpokládá se její sloučení s projuščenkovským projektem Jednotné centrum, které v červenci 2008 založila jeho „šedá eminence“ a vedoucí administrativy Viktor Baloha, bývalý starosta Mukačeva a spojenec SDPU(o) (Kuzio 2008).

47 Z „disidentského“ oligarchy proměnila v radikálního opozičního lídra, organizujícího v letech 2000-2003 rozsáhlé politické protesty (Kuzio 2008).

48 Později nabrala kampaň proti Tymošenkové obrátky v Rusku. V srpnu 2003 byl generál Georgij Olejnik obviněn v Moskvě z převzetí úplatků od Tymošenkové. Obvinění se vztahovala na prohlášení bývalého finančního poradce Tymošenkové Volodymyra Borovka, který tvrdil, že dostal 125 000 dolarů na úplatky soudcům, kteří měli ovlivnit soudní procesy v neprospěch obchodních konkurentů JESU (Kuzio 2004).

49 Po roce 2002 měla v parlamentu 42 poslanců (Aslund 2003). V dubnu 2008 se připojila ke Straně regionů (PR).

50 Pinčuk je druhý manžel Kučmovy dcery Oleny Frančuk, která byla předtím provdána za syna bývalého premiéra Krymské autonomní republiky (ARK).

51 Vlastnil hlavní televizní kanál ISTV a celonárodní deník Fakty i Komentariji.

52 Kromě toho se zaměřoval na zabezpečování elektrické energie a zemního plynu pro Dnipropetrovskou, Doneckou, Sumskou a Luhaňskou oblast. Pinčukova žena je spoluvlastníkem mobilní operátorské sítě Kyjivstar.

53 V dubnu 2006 se objevily zprávy, že generální prokuratura zahájila vyšetřování privatizace dvou důležitých státních podiků, které Pinčuk získal v roce 2004. Pinčuk získal většinový podíl v Nikopolské továrně za zhruba 80 milionů USD. V roce 2004 získalo konsorcium kontrolované Pinčukem a Achmetovem ocelárny Kryvorižstal za 800 milionů USD. Státu měla vzniknout škoda 5 miliard USD, protože oba podniky byly prodány za podivných okolností. Vláda Julie Tymošenkové později privatizaci Kryvorižstalu zrušila a znovu jej prodala Mittal Steel, největší ocelářské společnosti na světě, za 4,8 miliard USD.

54 Mezi Pryvat groupem a Interpipem vládne mnohem větší nevraživost než mezi SCM a ISD na Donbase (Kuzio 2007).

55 V prezidentských volbách 2004 Pryvat group sponzoroval Juščenka i Janukovyče (Kuzio 2007).

56 Korban přežil jen díky svému pancéřovanému Mercedesu. Obžalovaný atentátník Gajtukajev údajně na Ukrajině pracoval pro FSB a je rodiným příbuzným osob, spojených s vraždou ruské novinářky Anny Politkovské. Korbanovu vraždu (týkající se údajně obchodního centra v Dnipropetrovsku) si měl objednat Janukovyčův známý a předseda prokremelského Ruského klubu Maxim Kuročkin („šílený Max“), kterého na jaře 2007 v Kyjivě zavraždil neznámý ostřelovač (Viz Laryš 2008, Parfitt 2007, Najem-Leščenko 2007).

57 Místopředsedy parlamentu v letech 1998-2001 a v letech šéf 2002 – 2004 Kučmovy administrativy. V této funkci měl Medvedčuk přesvědčit podnikatele v parlamentu, aby se přidali na stranu prokučmovských oligarchů. Druhým úkolem bylo dostat pod kontrolu velká média (Aslund 2003).

58 Strana byla založena v roce 1996 a zpočátku ji vedl Kravčuk. Ve volbách v roce 1998 získala 4,01 % hlasů (celkem 17 mandátů), o čtyři roky později si polepšila na 6,27 % (24 mandátů). Později se už do parlamentu nedostala. Nejvíce hlasů strana získávala tradičně v Zakarpatské oblasti, odkud pochází Surkis.

59 V roce 2007 přispělo údajné úplácení poslanců a další korupční praktiky uvnitř ukrajinské politické elity k jedné z nejvážnějších politických krizí v zemi. Na počátku roku 2007 několik příslušníků parlamentní opozice uteklo k vládní koalici Viktora Janukovyče. V dubnu 2007 Juščenko dekretem vyhlásil předčasné volby a rozpustil parlament, aby zabránil přebíhání k vládní koalici, která by mohla sestavit ústavní většinu tříset mandátů (Karatnycky 2007).

60 Obzváště ve vztahu k individuálním politikům nebo vysoce postaveným osobám.

61 V případě prezidentské kampaně Viktora Janukovyče se jednalo zejména o Gleba Pavlovského (Fond pro efektivní politiku), Sergeje Markova, Vjačeslava Nikonova, Marata Gelmana a Igora Šuvalova (Socor 2006, Kuzio 2006).

62 Podle Natálie Šapovalové z kyjivského Mezinárodního centra politických studií mezi tyto osoby patřili Viktor Medvedčuk (Kučmova „šedá eminence“ a jeho poradce), bývalý šéf oddělení pro záležitosti prezidentské administrativy Ihor Bakaj (a bývalý ředitel Naftohazu Ukrajiny), bývalý ministr financí a vícepremiér Mykola Azarov (jeden z čelných představitelů Strany regionů), bývalý vícepremiér pro energetiku a paliva Andrij Kljujev (rovněž člověk z nejvyšších struktur PR), předseda krymského parlamentu Leonid Grač a bývalý ředitel Naftohazu Ukrajiny Ihor Bojko (Shapolova 2006). Jak ještě dále uvidíme, tento seznam není zdaleka vyčerpávající.

63 Jeho funkce na Ukrajině je více než čistě diplomatická. V minulosti byl ředitelem Gazpromu a předsedou vlády. Tím pádem si vybudoval úzké vztahy s ukrajinskými politiky a byznysmeny. Na svůj post byl jmenován, aby posílil proruský vektor ukrajinské politiky, tj. aby podporoval ty politické a ekonomické skupiny, které byly orientovány na Rusko.

64 Vládní program pod názvem Energetická strategie do roku 2030 předpokládá, že domácí produkce ropy dosáhne v roce 2010 hodnoty 5,1 mil. tun a do roku 2030 5,4 mil. tun (IEA 2007).

65 Údaje o prokázaných zásobách v Rusku se dost liší. Ruské ministerstvo průmyslu a energetiky tvrdí, že země má 13 % světových zásob ropy. Z toho se využívá pouze 17 % předpokládaných zásob. Zabezpečení úrovně současné těžby se předpokládá na pouhých 22 let. USA odhaduje světové zásoby ruské ropy na 10 – 12 %. Rusko má mít až 23 800 mil. tun ropy (Simonov 2006: 18-19).

66 Ropná pole jsou již z 74% vyčerpána. Ložiska, na nichž je velmi obtížné provádět těžbu, tvoří zhruba 70% zbývajících zásob a jejich podíl roste. Dvě třetiny zásob se nachází v hloubce přes 2,5 km, což vyžaduje značné náklady na těžbu (IEA 2007).