Energetická bezpečnost Ukrajiny

1. 3 Problematika definice energetické bezpečnosti
Energetická bezpečnost se zpravidla definuje jako „dostupnost dostatečných dodávek za přijatelnou (resp. přiměřenou) cenu“. To znamená, že hledáme správnou rovnováhu mezi množstvím energie a ochotou za ni platit pouze tolik, kolik se zdá, že je ještě únosné (Dančák 2008: 14). Pojem adekvátních či dostatečných dodávek je jasný, má na mysli nepřerušovaný přísun energie. Hůře definovatelná je otázka přiměřených cen. Jediný způsob jak mohou přiměřené ceny posílit energetickou bezpečnost je, když jsou dostatečně vysoké na garanci adekvátního navrácení investic do těžby a vývozu energetických surovin a dost nízké na stimulaci ekonomického růstu v zemích, které je dováží a spotřebovávají (Alhajji 2007). Barton, Redgwell a Ronne definují energetickou bezpečnost jako „podmínku, v níž stát a všichni (nebo většina) jeho občanů a obchodních subjektů má přístup k dostatečným energetickým zdrojům za přiměřené ceny na předvídatelnou dobu a nehrozí jim vážné riziko většího přerušování těchto služeb“ (Barton - Redgwell – Ronne: 2004: 5). Podle těchto a podobných definic závisí energetická bezpečnost na dostatečné úrovni investic do rozvoje zdrojů, celkové kapacity a infrastruktury ke splnění rostoucích požadavků na spotřebu energie (Kovačovská 2007).⁷

Tyto definice nejsou schopny pojmout celý problém energetické bezpečnosti, která si díky své komplexnosti žádá širší vymezení. Čistě ekonomické vnímání bezpečnosti energetických dodávek prostřednictvím obchodních vztahů není dostačující. Rostoucí závislost na zahraničních dodávkách ústí v politickou nejistotu, protože jakékoliv delší přerušení plynulého toku energie citelně naruší ekonomické výstupy země, politickou stabilitu a životní úroveň občanů (Palonkorpi 2006).⁸

Předložené definice neberou v potaz politické aspekty energetické bezpečnosti. Proto by se tento koncept neměl omezovat na ekonomický rozměr energetických dodávek a cen. Problematika energetiky často nese politické konotace. Energetickou bezpečnost nelze analyzovat jen z pohledu spotřebitele, jelikož producenti jsou závislí na energetických spotřebitelích, resp. energetických trzích. Příkladem budiž debata o budoucí podobě energetických trhů a o tom, zda bude mít navrch tzv. „diktát nabídky“ nebo „diktát poptávky“. Tomuto tématu se věnuje např. ruský vědec Konstantin Simonov, který se staví na stranu dodavatele energetických surovin (viz Simonov 2006). Z těchto důvodů by analýza energetické bezpečnosti měla být schopna obsahovat ekonomické i politické aspekty.
1. 4 Sekuritizace energetiky
Energetická bezpečnost bývá řazena do ekonomického sektoru (Palonkorpi 2006). Jedním z problémů aplikace sekuritizačního přístupu na energetickou bezpečnost je směšování zájmů státu a energetických společností. Kodaňská škola pojednává buďto o státu nebo firmě, ale nikoliv o státní strategické společnosti, která slouží jako nástroj státních zájmů. Proto je identifikace sekuritizačních aktérů a referenčních objektů hrozeb v rámci energetické bezpečnosti poněkud problematická. Např. Mikko Palonkorpi z Helsinské univerzity se ptá, co přesně je v rámci energetické bezpečnosti ohroženo a kdo jsou relevantní sekuritizační aktéři. Odpovídá, že referenční objekt je silně závislý na tom, kdo se snaží pozvednout téma energetiky do roviny bezpečnostní agendy a jaký mandát má k tomu, aby o tom hovořil.

Jedním řešením přístupu k problému referenčního objektu je hledisko sekuritizačních aktérů: je energetické téma předmětem ekonomické či politické bezpečnosti nebo kombinací obou? Pokud je energetické téma pojímáno převážně jako ekonomické, pak se očekává, že se sekuritizace zaměří na dostatečné dodávky (či poptávku) a přiměřenou cenu za energii. Jestliže se energetická témata považují za politickou problematiku, sekuritizace se zaměřuje na politické aspekty energetické závislosti, kde referenčním objektem je státní suverenita. V extrémních případech je nebezpečně vysoká energetická závislost brána jako vážné ohrožení státní suverenity a je sekuritizována (Palonkorpi 2006).

Sekuritizační teorie byla podle Palonkorpiho kritizována na základě toho, že je obtížné, pokud ne přímo nemožné, definovat parametry „normální politiky“, s níž má být sekuritizační proces porovnáván (posunutí se za pravidla, která vládnou normálnímu politickému vyjednávání). V energetické bezpečnosti se tento rozdíl na první pohled jeví jednoznačně. Například bychom mohli vzít tržně založené energetické transakce jako měřítko „normality“ a považovat jakýkoliv pohyb mimo ně za abnormální a tím pádem blížící se sekuritizaci. Nicméně „realita“ je multidimenzionální. Existuje rozsáhlá politická (státní) intervence do energetických trhů, která je považována za „normální stav věcí“ a nikoliv nutně za příklad sekuritizace.

Kodaňská škola hovoří o tržních principech, jenže v případě Ukrajiny i Ruska se jedná o nedostatečně vyvinuté tržní prostředí, kde hrají důležitou roli i další významné faktory (korupce). Navíc se Kodaňská škola dostatečně nevěnuje otázce státních strategických společností, které se na jednu stranu řídí tržními pravidly ve snaze dosáhnout zisku. Na druhé straně podléhají státním regulacím, do jejich činnosti silně zasahuje stát a v momentě, kdy přestanou generovat zisky, nezanikají, ale stát se za ně zaručí. Tím se překračuje ekonomická bezpečnost a začíná převažovat bezpečnost politická.

Prostor pro posílení národní bezpečnosti tkví ve zvýšení energetické efektivity nebo produktivitě. Efektivita pro konečné spotřebitele je chápána jako stejný výstup se sníženým vstupem energie, což znamená šetření energie a snížení nákladů. V průmyslovém sektoru znamená zvýšená efektivita menší spotřebu energie a oddělení energetického vstupu a ekonomického růstu. Podle Baumanna by měl být energetický sektor v ekonomické sféře založen na dvojí strategii – na dlouhodobých smlouvách a diverzifikaci. Dlouhodobé smlouvy jsou právním podkladem pro nepřerušované dodávky a diverzifikace otevírá nové tranzitní cesty a původ zdrojů. Podle toho by mohly být zmírněny nejen následky náhodných výpadků, ale i záměrného přerušování přísunu (Baumann 2008).
1. 5 Sekuritizace energetické interdependence
Energetické interakce zahrnují následující transakce: produkce (export), nákup (import) a tranzit. Podle Buzana a Wævera hrozby (v tomto případě plynoucí z energetické závislosti) jsou většinou intenzivnější v případě, že se jedná o státy (nebo regiony) v těsné geografické blízkosti (Buzan – Waever – de Wilde 2005: 25). Relativní sílu energetické závislosti můžeme měřit pomocí takových faktorů jako rovnováha energetického obchodu, zásoby domácích zdrojů a možnosti diverzifikace.

Procentuální údaje o závislosti na vnějších energetických zdrojích je nutno převést na konkrétní spotřebu celkové energie dané země a z ní učinit konečný závěr.⁹ Významnými faktory v rovině energetické interdependence jsou podle Palonkorpiho historicky podložené přátelské a nepřátelské vzorce vztahů (anmity x enmity), které mají vliv na to, jak je energetická závislost vnímána. Každá energetická interdependence může být vnímána v různých stupních od vzájemně prospěšné (pozitivní interdependence) po nerovnou a ohrožující (negativní interdependence). Vzorce přátelství – nepřátelství mohou působit jako faktory, částečně vysvětlující, proč jedna energetická závislost je politizována a/nebo sekuritizována, zatímco druhá není. Energetická závislost je tedy podle Palonkorpiho politizována a/nebo sekuritizována mnohem jednodušeji, pokud je spojena s kontroverzemi a konflikty mezi státy v jiných sektorech (Palonkorpi 2006). Na hodnotách aktérů a celkových vztazích jednotlivých států záleží, zda předpokládané náklady na svobodné rozhodnutí (diverzifikaci) převyšují potenciální zisky.

Teoretici mezinárodních vztahů Keohane a Nye zdůrazňují v rámci interdependence významný rozdíl mezi dimenzemi citlivosti (sensitivity) a zranitelnosti (vulnerability). Citlivost označuje rychlost a rozsah změn v jedné zemi způsobené změnou v jiné zemi za předpokladu, že politika v postižené zemi se nezměnila. Závisí i na druhu zboží, kterého se změna týká. Větší citlivost lze předpokládat právě např. u energetických surovin. Zranitelnost znamená rozsah změn za předpokladu, že postižený stát přijme také kroky, které by měly negativní dopady utlumit. Závisí na dostupnosti substitutů za statek, který je předmětem asymetrického interdependentního vztahu. Konkrétní země může na změny cen zemního plynu reagovat hledáním jiného dodavatele, náhradou plynu za jinou energetickou surovinu nebo omezením spotřeby. Úspěšnost reakcí států na vnější šoky určuje vztahem nepřímé úměry míru zranitelnosti interdependencí. Keohane a Ney zpozorovali, že vysoký poměr importovaných surovin naznačuje pouze potenciálně vysokou citlivost a nikoliv nevyhnutelně zranitelnost, která záleží na dostupnosti alternativních politik, které by mohly kompenzovat nebo nahradit danou surovinu (Švec 2007).

Implikace pro sekuritizaci energetické interdependence jsou podle Palonkorpiho evidentní. Teoreticky by citlivost a zranitelnost mohly být sekuritizovány. Citlivost umožňuje vznik potenciální hrozby, ale právě zranitelnost v podobě relativní absence alternativ energetické diverzifikace je esenciální podmínkou pro úspěšnou sekuritizaci (tj. posunutí se mimo mantinely pravidel energetické politiky). Je to způsobeno tím, že v citlivé interdependenci stále mohou existovat nevyužité „normální“ politické možnosti pro energetickou diverzifikaci (Palonkorpi 2007).

Ke zneužívání pro politické účely je z řady energetických surovin nejnáchylnější zemní plyn. Na rozdíl od surové ropy neexistuje jakýsi globální trh nebo globální ceny, což vytváří regionalizované vzorce trhu. O cenách se často jedná na bilaterální úrovni a mnohdy nejsou veřejně známy. Absence transparentnosti tohoto typu poskytuje příležitost pro sekuritizaci dodávek zemního plynu. Kromě toho je transport závislý na plynovodech, díky čemuž jsou možnosti rychlého přizpůsobení dovozních a vývozních schémat politické situaci méně flexibilní než v případě surové ropy, která se může převážet tankery od několika různých producentů (Palonkorpi 2007).
1. 6 Aplikace konceptuálního aparátu Kodaňské školy na energetickou bezpečnost Ukrajiny

Za referenční objekt byl určen ukrajinský stát a jeho suverenita. Produkce energetických surovin či jejich tranzit přes ruské území tvoří základní součást ruských snah omezit ukrajinskou suverenitu a vrátit svého souseda zpět do svého područí. Za sekuritizačního aktéra se považují ukrajinské politické a ekonomické elity. Vnitřním funkcionálním aktérem jsou ukrajinské energetické společnosti státního nebo soukromého charakteru, které mají na starost transport či distribuci energetických surovin. Od počátku 90. let do současnosti se jednalo o společnosti Respublika, Interhaz, částečně ISD, JESU, Naftohaz Ukrajiny (a dceřiné společnosti), Eural Trans Gas, RosUkrEnergo a UkrHaz-Enerho.

Politickou bezpečnost představitelé Kodaňské školy spojují převážně s idejemi, které lze v případě energetiky hledat jen těžce. Poměrně zásadní je zahraničněpolitická orientace jednotlivých ukrajinských elit, která s sebou nese i hodnotový rozměr. Jedná se především o dvě varianty: buďto směřování na Západ, přijetí západních hodnot liberální demokracie a integrace do struktur NATO nebo Evropské unie. Druhá varianta spočívá v příklonu k Rusku, integraci do struktur SNS a odmítnutí západních hodnot liberální demokracie. Ve skutečnosti zastávají vyloženě proruskou pozici pouze konkrétní jednotlivci v rámci spíše neutrálněji (resp. „multivektorově“) orientovaných vlád. Přestavitelé těchto vlád nehovoří otevřeně o odmítnutí liberálnědemokratckých principů, ale ani je nijak nepodporují. Na zahraničněpolitické scéně jednají podle „multivektorového přístupu“, jehož základ tkví v balancování mezi Ruskem a Západem. Tento rozměr se pochopitelně projevuje i v energetickém sektoru.

2. Oligarchizační proces formování sekuritizačního aktéra

„Jakmile Ukrajina získala nezávislost,

byla loajalita elit ke státu zajištěna tím,

že stát byl nejlukrativnější „dojnou kravou“,

poskytující elitám příležitost

ke kariéře a vlastnímu obohacení.“

(Balmaceda 2008: 46)

Pojem oligarcha se začal znovu užívat ve spojitosti s mocenským vzestupem vlivných podnikatelů ve státech v tranzici jako Rusko či Ukrajina. Význam slova se vztahuje na velmi bohatého podnikatele s vynikajícími politickými konexemi. Hodnota jeho majetku se pohybuje okolo miliardy amerických dolarů. Je hlavním vlastníkem jednoho či více konglomerátů a disponuje úzkými vazbami na prezidenta a vládní kruhy (Aslund 2005). Puglisi za oligarchy považuje mocné ekonomické aktéry, kteří kontrolují politické instituce a díky tomu sledují své úzké zájmy, které se většinou neshodují se zájmy veřejnosti. S pomocí určité generalizace zaměňuje slovo oligarcha s pojmem ekonomická elita (Puglisi 2008: 57). Joel Hellman spojil vnitropolitickou situaci země s pojmem „ukořistění státu“ („state capture“), aby charakterizoval vztah mezi ekonomickou a politickou elitou. Oligarchové výrazně ovlivňovali stát, který se v podstatě se stal jakýmsi „rukojmím jejich zájmů“. Ukrajinští oligarchové se zaměřovali především na ropu, zemní plyn a metalurgii a díky nevymahatelnému právu disponovali možností využívat politiku k obraně svých práv, prosazení zájmů, přístupu ke státním zdrojům a podkopání majetkových práv konkurence. Ve snaze uhájit své zájmy se zaměřovali na „koupi“ rozhodnutí ze strany prezidenta¹⁰, vlády, parlamentu, soudu a prostřednictvím vlastněných médií (Aslund 2005).
2. 1. Socioekonomické podmínky
První ukrajinský prezident Leonid Kravčuk (1991-94)¹¹ toleroval korupci na všech úrovních vlády a projevoval malý zájem o národní ekonomiku.¹² Díky tomu se po roce 1991 citelně urychlil propad ukrajinského hospodářství. Ekonomické problémy byly umocněny externími faktory (např. narůstající ceny za dovoz energie z Ruska). První dva roky ukrajinského státu byly provázeny hyperinflací, omezenou ekonomickou liberalizací, vysokými úvěry na těžký průmysl a zemědělský sektor a iracionálním konfiskačním daňovým systémem. Částečnou privatizaci, početné a matoucí regulace využila část tzv. „rudých ředitelů“ (bývalých ředitelů velkých státních podniků a závodů na východní Ukrajině) k vlastnímu obohacení. Naděje na smysluplnou ekonomickou reformu se nezlepšily až do léta 1994, kdy byl zvolen druhý ukrajinský prezident, „rudý ředitel“ Leonid Kučma, který kolem sebe shromáždil tým mladých reformátorů¹³ (Jaworsky 1995). Pokles produkce se pohyboval v řádu desítek procent a velká část lidí zůstala bez práce nebo nedostávala výplatu. Většinu podniků vlastnil stát, což ale nezabránilo „rudým ředitelům“ z těchto podniků profitovat a vysávat peníze. Neexistovala centralizovaná politická moc – parlament, vláda i prezident sdíleli a zároveň soutěžili o rozhodující slovo v exekutivní i legislativní mocenské složce (Van Zon 2005). Samotný Kučma brzy ztratil zájem na marketizaci a privatizaci. Dominovaly zájmy státních managerů, pokračoval ekonomický propad, ožebračující národ, který hledal prostředky k životu v šedé či černé ekonomice (Aslund 2003).

K druhému funkčnímu období Leonida Kučmy v letech 1999 - 2004 se vztahuje termín „vyděračský stát“ („blackmail state“). Tak se označuje stát, v němž exekutiva zavírá oči před korupčními praktikami oligarchů a státní složky (zejména tajné služby) na ně mezitím shromažďují kompromitující materiály (kompromat) pro případ, že by přestali být loajální prezidentovi. Za Kučmovy éry byla korupce uvnitř elit akceptována a dokonce povzbuzována politickým vedením, což vyústilo ve všeobecnou atmosféru beztrestnosti.¹⁴ Když bylo potřeba zajistit poddajnost, využil se kompromat k vydírání. Pokud nebylo vydírání dostatečně efektivní, jednotlivci nebo skupiny, které otevřeně oponovaly vládě nebo se snažily uzurpovat vedení ve státě, se ocitly pod dohledem daňového úřadu a státních složek (Darden 2001).¹⁵

2. 2 Průmyslově-finanční skupiny oligarchů
Po rozpadu Sovětského svazu se Ukrajina neoprostila od sovětského dědictví a sovětského způsobu pohledu na energetickou problematiku. Díky strukturálním faktorům (do roku 1993 velmi levná energie z Ruska, gigantické sovětské závody) dochází k uzurpaci moci ze strany nových významných politických aktérů, „rudých ředitelů“. Ti jednali, jako by stále žili v energeticky bohatém státě. Ani zvýšení cen za energii je díky státním dotacím (způsobující strmý růst zahraničního dluhu) nepřimělo ke změně postoje. Ukrajina představuje podle Balmacedy unikátní případ, kdy se z energeticky bohaté země stane energeticky chudá země, aniž by elity této změně přizpůsobily své chování. Místo toho se snažily učinit vše pro zachování státu quo a vytěžení vlastního zisku. Prostřednictvím částečné privatizace se od roku 1992 „rudí ředitelé“ stávali vlastníky státních podniků a budovali Kučmovu mocenskou základnu. Spojili své kontakty a zájmy s nově vznikajícími dravými ekonomickými strukturami, což vedlo k postupnému utváření klanového systému na regionální bázi. Zlom nastal zhruba v polovině 90. let, kdy se hlavní mocenská báze přesunula do rukou klanů (Balmaceda 2008: 46-48).

Oligarchizace ukrajinské politiky a ekonomiky je patologickým aspektem ukrajinské tranzice (Gibas – Krzak 2003: 90). Hlavními reprezentanty utvářejícího se oligarchického systému byly ukrajinské zájmové skupiny, často označované jako průmyslově-finanční skupiny („Promyslovo-finansovi hrupy“, PFH). Zpočátku se klany, produkující tyto PFH, zaměřovaly na obchod se zemním plynem, ale brzy se z nich utvořily regionální konglomeráty (Aslund 2003). Hospodářská expanze těchto skupin byla podmíněna politickým protekcionismem, který jim umožňoval těžit z privilegované pozice ve vztahu k zahraničním investorům.¹⁶ To jim pomohlo v konkurenci s ruským kapitálem, ale také představovali jednu ze základních překážek pro větší západní investice. Pro tyto skupiny nebyl rozhodující kapitál sám o sobě, ale schopnost ovlivnit jednání státních autorit – od oblastních gubernátorů po politické elity v Kyjivě.

2. 2. 1 Klientelismus a mocenská rovnováha PFH
Výsledkem symbiózy mezi politickou a ekonomickou mocí (obzvláště v metalurgickém sektoru) byly střídavé úspěchy a pády hlavních PFH, které rostly a padaly s mocenskou ztrátou politických patronů (Kuzio 2004). Prezidentova klientelistická síť utvořila nový typ vztahů mezi politickou mocí a byznysem. Blízkost k prezidentovi garantovala přístup k administrativě, redistribuci a využívání státních dotací či administrativních zdrojů. Během prvního Kučmova funkčního období (1994-99) hrálo jeho „personální vládnutí“ integrační roli v politicky homogenním prostředí a unifikovalo konkurenční klany prostřednictvím redistribuce materiálních nabídek a odměn (Puglisi 2008: 58). Všechny oligarchické klany dlužily za svou moc Kučmovi, ale žádný z nich nebyl natolik mocný, aby vystrnadil konkurenční uskupení. Kučma hrál roli nestranného arbitra a zabránil nejen tomu, aby jeden z klanů získal rozhodující moc, ale také aby se spojili a zbavili jej moci (Balmaceda 2008: 40). Využíval tradiční mocenský styl vládnutí divide et impera. Jmenování oblastních gubernátorů posílilo prezidentovy pravomoci arbitra. Kučma jim umožnil větší nezávislost na elektorátu a dal jim k dispozici značné zdroje z centra, které mohli použít k dalšímu posílení klientelistických sítí a podpoře preferovaných stran ve volbách (Balmaceda 2008: 47).

PFH „investovaly“ do politických stran a parlamentních frakcí. Nutno dodat, že v ukrajinském politickém systému jsou jednotlivé PFH jen málokdy dlouhodobě loajální pouze jedné politické straně (Kuzio 2007). Politické strany v 90. letech často fungovaly pouze za účelem reprezentace zájmů jednotlivých PFH nebo jednotlivých politiků, resp. oligarchů. Většina z nich zaujímala ideologicky amorfní, centristickou pozici. Vliv oligarchů nebyl omezen pouze na politiku a ekonomiku. Vlastníci PFH a jejich političtí patronové kontrolovali nejvlivnější média, která byla „odsouzena“ k závislosti na podobných investorech díky hospodářské slabosti státu a nerozvinutému reklamnímu trhu. Média poskytovala svým vlastníkům služby v podobě lobování za ekonomické projekty, lukrativní z hlediska majitelů. Politickým ochráncům média sloužila propagováním jejich politické strategie (Sarna 2002). Vztahy mezi byznysem a politikou se začal díky vzrůstající nepopularitě Kučmova režimu posouvat do roviny interdependence, ovládané neopatrimoniální politikou, zaměřenou na udržení státu quo (Kesarchuk 2008).¹⁷ Koncem roku 2000 vypukly politické protesty a vedly k rapidní a nezvratné polarizaci vztahů starých elit se společností, která se později rozšířila na soupeření uvnitř politických elit samotných. Tendence opírat se o mocný okruh ekonomických aktérů, kteří mohli Kučmovi poskytnout oporu proti potenciálním hrozbám zvenčí se podle Puglisi stalo prezidentovou politicky racionální strategií (Puglisi 2008: 58).

2. 2. 2 Dvě strany mince ukrajinské privatizace
Standardní názor zní, že klíčem k bohatství oligarchů je privatizace. Ukrajina ale podle Aslunda ukazuje, že to není až tak docela pravda. Do přelomu století se většina oligarchů zaměřovala na obchod se zemním plynem nebo jinou komoditou, k čemuž privatizace nebyla zapotřebí. Oligarchové jakožto mocní političtí a ekonomičtí aktéři na Ukrajině začali hrát prim až od druhé poloviny 90. let. Na Ukrajině se nejdůležitější část privatizace rozběhla později a moc oligarchů pouze posílila, protože získali podniky ve strategických průmyslových sektorech.

Představitelé PFH v období privatizace po roce 2000 těžili z preferenčního zacházení ze strany exekutivy, která na oplátku vyžadovala podporu IFG v jednání s „neposlušným“ parlamentem a nespolupracující společností a byla tak donucena „vtáhnout obchodní síly do politického systému, do státních institucí.“ V 90. letech ukrajinští oligarchové brzdili vývoj ukrajinské ekonomiky a bránili efektivní implementaci hospodářských reforem, protože se zaměřovali především na netransparentní obchodní operace, spojené s obchodem s jednotlivými komoditami. Obchodovali s levnými státními úvěry, vývozem oceli, dotacemi na uhlí, agrokulturním a chemickým vývozem. Proto si přály udržet status quo, z něhož měly prospěch.

Velká privatizace, zahájená v roce 2000 transformovala zájmy oligarchů. Levně skoupili továrny, ocelárny a jiná výrobní zařízení. Usilovali o zvýšení produkce a vývozu do zahraničí, což má na ekonomiku mnohem pozitivnější vliv než jejich aktivity z konce let devadesátých. Noví vlastníci podniků získali dlouhodobou perspektivu na rozvoj svého byznysu. Proces privatizace hrál jistou pozitivní roli ve snaze o uzdravení ukrajinské ekonomiky, ale jako společenský proces naprosto selhal. Selektivní zavedení tržních mechanismů a následná generace zisků posílila interdependenci politické a ekonomické moci a podporu oligarchů Kučmově režimu, který se v té době těšil rostoucímu opovržení ze strany veřejnosti. Redistribuce příjmů a alokace dotací malé skupině loajálních osob, zkorumpovanost státního aparátu, expanze ilegální ekonomiky, absence zodpovědnosti a z toho plynoucí izolace politického vedení značně oslabovalo kapacitu ukrajinského státu (Puglisi 2008: 59).
2. 2. 3 Osud oligarchů po Oranžové revoluci
S blížícími se prezidentskými volbami v roce 2004 bylo jasné, že Janukovyč nemůže hrát roli neutrálního arbitra jako Kučma, protože je politickým reprezentantem jednoho z klanů. Další PFH se obávaly, že s jeho příchodem bude tato křehká rovnováha narušena a začaly protestovat proti jeho očekávanému nástupu k moci (srv. Kuzio 2007, Kudelia 2007). Oranžová revoluce, vedená mimo jiné heslem oddělení politiky a byznysu, byla produktem Kučmova mocenského systému a změn, které se v průběhu doby odehrály. Někteří oligarchové negativně pociťovali slabou ochranu majetkových práv, arbitrárnost státních institucí, přehnané byrokratické regulace a náchylnost k vydírání. Juščenka začala podporovat část starých elit, která se obrátila proti režimu, na němž zbohatla. Shromažďování dalších příjmů ze strany oligarchů se stalo díky privatizaci méně závislé přímo na státu. Časem měli oligarchové menší zájem na shrabování nových a nových podílů a více dbali na udržení svých zisků. Zahájili vyčkávací strategii¹⁸ a posléze se začali přizpůsobovat novým reáliím. V „postoranžové“ Ukrajině ekonomické elity nedisponují natolik těsnými vazbami na exekutivu, jak byli zvyklí. Především musí čelit většímu počtu konkurentů na ekonomickou a politickou moc. Reálná Juščenkova politika poukázala na prázdnost jeho veřejných slibů o likvidaci korupce a klientelistických vazeb z předchozího režimu, protože prezident musel odměnit ty, kteří mu pomohli k moci¹⁹ (Puglisi 2008: 60). Do vlivných pozic se dostali Juščenkovi známí s vlastními obchodními zájmy. Z těchto důvodů se žádný frontální útok proti zájmům oligarchů nekonal a ani konat nemohl. V rámci jeho politického bloku Naše Ukrajina (NU) vzniklo oligarchické křídlo, přezdívané „Milí přátelé“ („Ljubi druzi“).²⁰ Vyústěním mocenské konsolidace „Milých přátel“ bylo jejich dosažení odvolání premiérky Julie Tymošenkové v září 2005.²¹ Na její místo byl dosazen Burjat ze sibiřského Jakutsku a nevýrazný technokrat Jurij Jechanurov, který zastavil proces reprivatizace a zaujal mnohem smířlivější postoj vůči oligarchům.

Tato kádrová politika budila dojem, že oligarchové z 90. let byli odstaveni od mocenského vlivu jen proto, aby byli nahrazeni oligarchy z Juščenkova okruhu. To vedlo k populární definici Oranžové revoluce jako revoluce „milionářů proti miliardářům“ (srv. Kesarchuk 2008, Puglisi 2008, Kudelia 2007). Za hlavní změnu, kterou přinesla Oranžová revoluce, se považuje multiplikace přístupů k moci a multiplikace aktérů, soutěžících o vstup do mocenské sféry (Kesarchuk 2008, Puglisi 2008: 61). Vytvořilo se více konkurenčních mocenských center a byla zastavena cirkulace elit, které se střídaly u moci pod Kučmovým dohledem. Nyní začaly uzurpovat moc všechny elity najednou a došlo tak k zablokování politického procesu, jehož následkem jsou permanentně se opakující politické krize.

Parlamentní volby v březnu 2006 poskytly ekonomickým elitám hromadnou příležitost ke vstupu do politických institucí. Kandidáti si mohli jednoduše „zakoupit“ místa na stranických kandidátkách.²² Jmenováním Janukovyčovy vlády v létě 2006 se začalo znovu hovořit o vítězství byznysu nad politikou. Janukovyčova vláda byla označována za staronovou, staré tváře Kučmovy administrativy se nyní objevily v nových funkcích.²³ První kontroverzní kroky Janukovyčovy administrativy naznačovaly, že personální zájmy vlivných obchodních kruhů zůstanou nadále faktorem, neoddělitelně spojeným se státní administrativou.²⁴ Jako protiváhu Janukovyčově Straně regionů (PR) a jemu blízkých oligarchů našel Juščenko svou bázi podpory v druhém centru Doneckého klanu, vedeném Serhijem Tarutou a jeho ISD (Puglisi 2008: 65). V současné době se množí hlasy, že paradoxně poprvé od srpna 1991 se díky mezinárodní expanzi PFH jejich individuální zájmy překrývají se zájmy státu. Někteří oligarchové pochopili, že hodnota jejich byznysu je spojena s mezinárodní reputací země a politickou stabilitou. Klasické ukrajinské zahraničněpolitické dilema mezi západní a východní geopolitickou orientací získala novou nečekanou dimenzi, která se transformovala do volby mezi dvěma alternativními modely hospodářského vývoje (Puglisi 2008: 66).
2. 2. 4 Donecký klan: Industriaľnyj sojuz Donbassa (ISD)²⁵ a System Capital Management (SCM)
Léta 1989-92 byly na Donbase²⁶ poznamenány sociopolitickým chaosem. Hornické stávky, napjaté vztahy s Moskvou a separatistické hnutí v Kyjivě přispěly k celkové dezorientaci donecké nomenklatury (Penčuk – Pantjuk 2007: 243). Na počátku 90. let byl díky katastrofální hospodářské politice ukrajinské vlády vyprovokován na území Donbasu pocit blížící se „občanské války“, „revoluce“ či „sociální exploze“. Průmyslová výroba v oblasti klesla o 25 % a reálné mzdy (ve srovnání s rokem 1990) dokonce o 80 %. Polofeudální vztah mezi regionem a centrem byl nejzřetelnější právě na Donbase. Okolo roku 1992 Moskva již nemohla a Kyjiv ještě nebyl připraven ovlivňovat situaci v oblasti. To umožnilo doneckým elitám nekontrolovaně shromažďovat majetek a politický vliv. Doneck je díky tomu také paradoxně snad jedinou ukrajinskou oblastí, kde se nikdy neuchytil ruský kapitál. V průběhu 90. let regionální elita prošla výraznými transformacemi (Zimmer 2003).

Jako první se na Donbase zorientovali tzv. „rudí ředitelé“, kteří díky příznivým podmínkám začali shromažďovat vliv a bohatství. Patřili mezi ně zejména ředitel dolu Zasjadko Juchym Zvjahilskyj (od září 1993 do června 1994 byl dokonce premiérem)²⁷ a Valentyn Landyk (vicepremiér). Politické změny v Kyjivě vedly v roce 1994 k Zvjahilského rezignaci. Po jeho útěku do Izraele²⁸ získali místo „rudých ředitelů“ kontrolu nad místní ekonomikou a politikou noví mocní a agresivní aktéři, tzv. „kupci“ či „trhovci“ („trejdery“) v čele s Jevhenem Ščerbaněm,²⁹ Achatem Braginem a Volodmyrem Ščerbaněm (od roku 1994 gubernátor Donecké oblasti). Na konci roku 1995 Bragin a Jevhen Ščerbaň založili Průmyslový svaz Donbasu (Industriaľnyj sojuz Donbasu, ISD)³⁰ (Vse o chozjajevach Donbassa, nedatováno).³¹

ISD byl dlouhodobě hlavním institucionálním reprezentantem Doneckého klanu, který získal kontrolu nad Donbasem a pomalu expandoval do dalších částí Ukrajiny. Expanze donecké elity je spojována s ekonomickým potenciálem regionu (region produkuje přes 50% uhlí a téměř 50% koksu a oceli v zemi). Brzy ale moc Doneckého klanu zastínil konkurenční Dnipropetrovský klan. Politické ambice Donecké skupiny byly drženy na uzdě a jejich aktivity se omezily na regionální úroveň. Na konci roku 1996 Kučma odvolal Volodymyra Ščerbaně z postu gubernátora Donecké oblasti, oficiálně pro neschopnost, zneužívání státních fondů a podněcování hornických stávek k zajištění větší regionální autonomie.³² Mezi lety 1996-1997 byl Donecký klan slabý. Lazarenko na uvolněný gubernátorský post dosadil svého chráněnce Jurije Poljakova a dnipropetrovské energetické společnosti JESU se podařilo získat přístup k některým větším společnostem na Donbase (Mykhnenko 2004).³³ V roce 1997 bylo křeslo doneckého gubernátora nabídnuto Viktoru Janukovyčovi, již tehdy spojovanému s byznysmenem Rynatem Achmetovem.³⁴ Od té doby nabyl ekonomický a politický souboj elit „civilizovanější“ formu (Zimmer 2003). Donecká politicko-obchodní elita jednala podle sloganu „politika se dělá v Kyjivě a obchod v Donecku“, odrážející se v bezpodmínečné podpoře Leonida Kučmy, patrné obzvláště při prezidentských volbách v roce 1999. Na oplátku získali donečtí téměř neomezené právo na ekonomické ovládnutí regionu. Na konci 90. let vyvstala uvnitř Doneckého klanu dvě centra, kolem nichž nabral integrační proces nové tempo.

Prvním zůstal ISD a jeho vlastníci Vitalij Hajduk a Serhij Taruta. Korporace se neustále rozšiřovala a naděje na další růst poskytly útočiště pro řadu jiných doneckých byznysmenů. Druhé centrum konsolidace doneckého hospodářského prostoru se soustředilo okolo mladého podnikatele Rynata Achmetova, který převzal obchodní aktivity Achata Bragina. V listopadu 2000 Achmetov založil svůj holding Systém Capital Management (SCM). Kooperace a partnerství mezi těmito centry umožnila Doneckému klanu odolávat konkurenci a zastávat vedoucí pozici v ukrajinském politickém a hospodářském životě. Proces redistribuce se v Donecku odehrál bez konfliktu. V té době neměli ani SCM ani ISD tolik síly, aby přinutili Kyjiv prosazovat vůli pouze jednoho z nich (Moldovan 2005).

Vitalij Hajduk³⁵ z ISD byl na konci roku 2001 jmenován vicepremiérem pro energetický sektor³⁶ a Achmetovova „pravá ruka“ Borys Kolesnikov se stal předsedou Donecké oblastní rady. V letech 2000-2001 vznikla politická strana s názvem Strana regionů (PR). Do té doby nebyla většina významných regionálních aktérů spojena s žádnou politickou silou (Zimmer – Haran 2008: 555).³⁷ PR byla před Oranžovou revolucí součástí proprezidentské nomenklaturní a oligarchické koalice Za jednotnou Ukrajinu (Za jedynu Ukrajinu, ZJU)³⁸, založené kvůli parlamentním volbám v roce 2002³⁹ (Sarna 2002). Donecké autority dokázaly v těchto volbách zajistit prokučmovskému bloku nejvíce hlasů v zemi (36,8 %) a zabezpečit celkový dobrý volební výsledek. Tímto krokem donečtí Kučmovi ukázali, že jsou schopni řešit jakékoliv otázky (Vse o chozjajevach Donbassa, nedatováno). Kučma se odvděčil kooptací doneckých elit do nejvyšších politických institucí. V listopadu 2002 se donecký gubernátor Viktor Janukovyč stal díky vzrůstajícímu politickému nátlaku z Donbasu premiérem.⁴⁰

V průběhu času se obě křídla Doneckého klanu (SCM a ISD) rozešly. Tím, že SCM získal kontrolu nad velkými metalurgickými komplexy a vlastnil solidní základnu dodávek surovinového materiálu, se stal plně nezávislou PFH a nepotřeboval spojence v podobě ISD (Moldovan 2005). Kromě toho měl Achmetov svého člověka na postu předsedy vlády a zároveň předsedy PR. Politika této strany je sice z jedné strany proruská, ovšem Achmetovova frakce je prozápadní, co se týče obchodního směřování. Jeho spíše obchodní než politické zájmy jsou patrné v Achmetovově smířlivějším a kompromisnějším postoji např. ke konání předčasných voleb na konci září 2007. To je také jeden z důvodů třenic mezi Janukovyčovou⁴¹ a Achmetovovou skupinou uvnitř PR. Achmetov se netají svými kontakty na prezidenta Juščnenka a v politické krizi v září 2008 se jasně stavěl proti vytvoření koalice PR a BJuT Julie Tymošenkové. V pokusu o toto spojenectví vidí rukopis hlavního představitele Kyjivského klanu Viktora Medvedčuka a jeho pravou ruku Hryhorije Surkise, se kterým vede už dvanáct let spory ohledně svých obchodních aktivit.⁴² Poněkud autonomní jednotkou uvnitř Doneckého klanu je dvojice Dmytro Firtaš a Serhij Ljovočkin⁴³, kteří se dodnes zaměřují na obchod se zemním plynem a elektrickou energií.

ISD se přidal na stranu Juščenka a vytvořil protiváhu Achmetovovu SCM a Janukovyčově Straně regionů. Juščenko v roce 2005 nutně potřeboval mocného spojence kvůli rozporům uvnitř „oranžové“ koalice, nedostatku strategického uvažování svého týmu, bortící se mocenské základně a závratně klesajícím preferencím. Díky tomu prezident jmenoval Vitalije Hajduka tajemníkem RNBO a Olexandra Čalého (jeden z vedoucích představitelů ISD) zástupcem ředitele prezidentské administrativy (Puglisi 2008: 65). ISD nyní díky rostoucímu zájmu o proniknutí na evropský trh (Polsko, Maďarsko ad.) působí jako největší „zastánce europeizace“ (Puglisi 2008: 72).
2. 2. 5 Dnipropetrovský klan: JESU, Interpipe, Pryvatgroup
Na počátku 2. poloviny 90. let Donbas prohrál boj o moc s dalším významným ukrajinským ekonomickým centrem, Dnipropetrovskou oblastí.⁴⁴ Dnipropetrovský klan se začal formovat ještě v sovětské éře. V momentě rozpadu SSSR pocházela více než polovina ukrajinských vládních struktur z Dnipropetrovska. Ekonomický pilíř tvořily závody vojensko-průmyslového komplexu. Po roce 1991 pozice Dnipropetrovského klanu na určitou dobu oslábly, ale pouze dočasně. Na podzim 1992 se premiérem stal bývalý ředitel dnipropetrovského raketového závodu Pivdenmaš Leonid Kučma. Později Kučma a dnipropetrovský byznys prožívali krušné časy, protože donečtí se je snažili vytlačit ze sfér politickoekonomického vlivu. Karta se obrátila v červenci 1994, kdy byl Kučma zvolen prezidentem. V parlamentu měl sice poměrně slabou mocenskou základnu (dominovaly mu levicové síly), ale odstranil staré mocenské struktury a do čela země přivedl loajální osoby z Dnipropetrovska (Dnepropetrovskij klan, nedatováno).

Na podzim 1996 se počet představitelů dnipropetrovské skupiny v čele všech tří mocenských složek, armády, bank, médií a odborů vyšplhal na 200 osob. V červnu 1996 Kučma jmenoval předsedou vlády Pavla Lazarenka, který kolem sebe okamžitě shromáždil vlastní dnipropetrovský „tým“, soustředěný okolo společnosti Jednotné energetické systémy (Jedyni enerhetyčni systemy Ukrajiny, JESU), ovládané duem Lazarenko – Tymošenková. V době Lazarenkova premiérského funkčního období (1996-97) byly JESU největší meziregionální PFH, která vznikla na základě korporace Ukrajinskyj benzyn, ovládaný rodinou Julie Tymošenkové. V letech 1996-97 JESU kontrolovaly nejvýznamnější hospodářská odvětví. Podle určitých zdrojů korporace v době svého největšího rozmachu (tj. kolem roku 1997) kontrolovala čtvrtinu ukrajinské ekonomiky. Obchodní úspěchy skončily s pádem Lazarenkovy vlády následkem Kučmovy nelibosti, který se začal obávat Lazarenkova vlivu a jeho konkurence v souvislosti s blížícími se prezidentskými volbami. Lazarenko založil politickou stranu Hromada⁴⁵, která působila jako protiváha proprezidentské Lidově demokratické straně, NDP (Sarna 2002)⁴⁶. Tymošenková vedla opoziční stranu Otčina (Baťkyvščina), odštěpeneckou frakci Lazarenkovy Hromady. Od prosince 1999 do dubna 2001 zastávala post vicepremiéra pro energii a paliva v Juščenkově vládě. Podařilo se jí do ukrajinského rozpočtu získat zpět 2 miliardy dolarů prostřednictvím kampaně proti korupci v energetickém sektoru. Její počínání rozzuřilo Kučmovy oligarchy. Tymošenková byla nejprve v únoru 2001 zatčena, ale po pár týdnech byla propuštěna na svobodu.⁴⁷ Další pokusy o její trestní stíhání vyšly naprázdno.⁴⁸ Expanze a pád JESU je vynikající ilustrací interdependence ukrajinské ekonomiky a politiky. Dnipropetrovský klan se poté rozštěpil na několik oddělených skupin.

Novou dominantní skupinou uvnitř Dnipropetrovského klanu vytvořily postavy okolo koncernu Interpipe. Jeho zakladatelem byl Viktor Pinčuk (jeden z lídrů bývalé parlamentní frakce Dělnická Ukrajina)⁴⁹, zeť Leonida Kučmy⁵⁰. Jistou dobu byl Pinčuk považován za nejvlivnějšího ukrajinského oligarchu. Interpipe získal v roce 1999kontrolu nad velkým počtem východoukrajinských společností. Tehdy bylo Pinčukovo mediální impérium⁵¹ hlavním sponzorem prezidentské kampaně Leonida Kučmy. Interpipe se zaměřuje na výrobu ocelových potrubí, vlastní banku Kredit-Dnipro a své produkty vyváží téměř do celého světa.⁵² Mimo jiné disponuje úzkými vazbami na moskevskou skupinu Alfa-group. Nyní je Pinčuk⁵³ znám zejména jako jeden z největších světových filantropů.

Další významnou ukrajinskou PFH je skupina Pryvatgroup, která se zaměřuje na bankovní sektor, metalurgii a zpracování ropy.⁵⁴ Pryvatgroup spoluvlastní 3 osoby – v současnosti jeden z nejvlivnějších oligarchů Ihor Kolomojskyj (patří mezi hlavní sponzory Bloku Julie Tymošenkové, BJuT), Olexij Martynov a Hennadyj Boholjubov.⁵⁵ Kolem Pryvatbanku se pohybuje několik osob s intenzivním zájmem o energetický sektor (např. Ihor Palycja nebo Ilja Rybič). Významným představitelem Pryvatgroupu je Hennadyj Korban, proslavený neúspěšným pokusem o atentát na svou osobu z března 2006, za který byla údajně zodpovědná čečenská kriminální skupina, tzv. Lazaňská brigáda.⁵⁶

2. 2. 6 Kyjivský klan („Sociálně-demokratický holding“)
Představoval zájmy skupiny byznysmenů okolo Hryhorije Surkise a Viktora Medvedčuka⁵⁷, lídry Sociálně-demokratické strany Ukrajiny (sjednocené), SDPU(o)⁵⁸. Významným představitelem klanu byl od poloviny 90. let i Leonid Kravčuk. Kyjivský klan začínal na obchodu s nemovitostmi, ale později se zaměřil na lukrativnější obchod se zemním plynem. Metalurgické holdingy těchto společností nebyly tak rozsáhlé jako ISD a neexpandovaly tak daleko jako Donecký klan či Interpipe. Sociálně-demokratický holding, jak bývá politické a obchodní prostředí okolo Surkise, Medvedčuka a struktur SDPU(o) nazýváno, začal expanzí do palivového sektoru koncernem Slavutyč. Kromě toho „sociální demokraté“ vlastnili jedny z nejvlivnějších médií v zemi. Mimo jiné kontrolovali televizi Inter a Studio 1+1 (dvě nejpopulárnější televizní stanice na Ukrajině). Média spojená s touto skupinou prováděla rozsáhlou kompromitační kampaň proti Viktoru Juščenkovi, protože ve funkci premiéra v roce 2000 podnikl reformy v energetickém sektoru, tehdy částečně kontrolovaném strukturami SDPU(o) (Sarna 2002). Politickými spojenci Kyjivského klanu byli Ihor Bakaj a Olexandr Volkov, bývalý Kučmův poradce (Kuzio 2008).

Později svou štvavou kampaň Kyjivský klan zopakoval v předvečer Oranžové revoluce. Motivy pro negativní postoj vůči Juščenkovi byly vcelku zřejmé. Právě Kyjivský klan Oranžovou revolucí nejvíce ztratil. Na rozdíl od Dnipropetrovského a Doneckého nevlastnil výrobní prostředky. Zdroje jejich příjmů pocházely výhradně z korupce v energetickém sektoru, obchodu s komoditami, odsávání ze státního rozpočtu a blízkého vztahu s exekutivou. Proto měli zájem v zachování statu quo, udržování obrovské míry korupce ve státních strukturách a snažili se vyhnout jakýmkoliv snahám o transparentnější ekonomiku a politiku (Kuzio 2004). Posléze se někteří politici snažili připojit k Doneckému klanu a kandidovat za Stranu regionů. Na podzim 2005 se dokonce jednalo o založení společného bloku, ale údajně kvůli odporu Rynata Achmetova k tomu nedošlo.