Energetická bezpečnost Ukrajiny

4. 8 Staronová vláda Viktora Janukovyče (srpen 2006 – prosinec 2007)
V srpnu 2006 se do premiérského křesla opět usadil Viktor Janukovyč. 18 měsíců po ponižující porážce v prezidentských volbách se předseda PR vrátil do jedné z hlavních státních funkcí. Ačkoliv „oranžové strany“ (NU, BJuT a SPU) získaly dohromady 243 ze 450 mandátů, nebyly schopny kvůli politickým neshodám i osobním animozitám vytvořit koaliční vládu. Počátkem července nakonec SPU oznámila, že se připojí ke komunistům (KPU) a PR, aby spolu vytvořili tzv. „antikrizovou koalici“ (Dubien 2007). Vytvoření Janukovyčovy vlády trochu utlumilo politické napětí mezi Ruskem a Ukrajinou. 24. října RUE a UHE oznámily, že cena za 55 miliard m³ importovaného zemního plynu ze střední Asie byla stanovena na 130 dolarů. Byl určen objem plynu pro léta 2008-2009 s tím, že cena bude každoročně smluvně upravována. Brzy poté ale začaly kolovat spekulace, kde vezme RUE svou marži, když turkmenský plyn stojí na turkmenských hranicích 100 dolarů (uzbecký a kazašský je ještě dražší) a tranzitní poplatky ze střední Asie vyjdou zhruba na 30 dolarů (Pirani 2007).
4. 8. 1 Kljujev vs. Bojko – nové rozdělení energetického sektoru
Do nejvyšších funkcí na Ministerstvu paliv a energetiky a do Naftohazu byli jmenováni politici a manageři, blízcí donecké průmyslové lobby. Nejvlivnější posty v energetickém sektoru obsadily dvě soupeřící skupiny. První vedl Jurij Bojko, který byl jmenován ministrem paliv a energetiky, druhou Andrij Kljujev, vicepremiér pro energetiku.¹³⁵ Na pozici Bojkova ministerského náměstka usedl bývalý velvyslanec v Turkmenistánu Vadim Čuprun. Ivčenko byl pochopitelně odvolán a navíc ještě obviněn ze zneužívání státních dotací a korupce. Na jeho místo ředitele Naftohazu usedl Volodymyr Šeludčenko, který předtím vedl doneckou regionální plynárenskou společnost. Právě on s několika svými zástupci (včetně Volodymyra Jakubenka a Serhije Zubova) měli velmi blízko k Doneckému klanu. V únoru 2007 Šeludčenko rezignoval a na jeho místo nastoupil Jevhen Bakulin (bývalý ředitel Ukrhazdobuvannja), ale jeho manažerský tým zůstal nezměněn (Pirani 2007).¹³⁶ Bojko se mohl spoléhat na Ihora Voronina (Naftohaz Ukrajiny/UHE) a Serhije Ljovočkina, Janukovyčova šéfa personálu a jednoho z vedoucích postav ISD.¹³⁷

Uvnitř Janukovyčovy vlády se brzy rozhořel boj o moc mezi Kljujevovou a Bojkovou klikou, která souvisela s nekompatibilitou zájmů ohledně prospěchu z plynárenského byznysu. Skupina Firtaš – Bojko – Voronin (pravděpodobně v pozadí s Mogilevičem) soupeřila o status quo za podpory některých vedoucích činitelů Gazpromu (Čujčenko a Palčikov, členové výkonného výboru a spoluředitelé RUE) a části Juščenkovy delegace, která se účastnila vyjednávání o cenách za zemní plyn v lednu 2006. Andrij Kljujev reprezentuje jiné průmyslové zájmy Donbasu, znepokojené růstem cen za plyn. S podporou Viktora Janukovyče a Mykoly Azarova¹³⁸ se snažili přesvědčit Moskvu, aby se v otázkách plynu vrátila k přímému mezivládnímu vztahu (Dubien 2007).

4. 8. 2 Návrat plynárenského konsorcia
Na počátku roku 2007 se znovuotevřelo polozapomenuté a zdánlivě uzavřené téma plynového konsorcia. Na fóru v Davosu dal Janukovyč najevo, že by bylo možné vrátit se k rusko-ukrajinským dohodám před „plynovou válkou“. V únoru Putin potvrdil, že Ukrajina vyslovila vskutku „revoluční“ návrh. Podle něj byl Kyjiv připraven nastolit téma plynárenského konsorcia výměnou za podíly na ruských těžebních polích. V tomto aspektu Ukrajinci sledovali podle Dubiena tři cíle:

- Získat přímý přístup k ruským zdrojům a zabezpečit dlouhodobé dodávky.

- Janukovyč nejspíše doufal, že jakmile bude vytvořen společný management exportní infrastruktury, bude Gazprom souhlasit s udržením plynových tarifů na úrovni z roku 2007.

- Zpochybňování monopolu RUE, struktury, považované za neužitečnou, jelikož se posouvala mimo kontrolu Strany regionů.

Nakonec otázka plynového konsorcia zmizela stejně rychle, jako se objevila. 6. února ukrajinský parlament na popud Julie Tymošenkové schválil zákon, zakazující jakoukoliv privatizaci exportních plynovodů nebo modifikaci jejich statutu. Toto zákonné ustanovení získalo téměř jednohlasnou podporu parlamentu (akceptovalo jej 430 ze 450 poslanců). Ukrajinští představitelé energetického sektoru obrátili a slovy Mykoly Azarova „se o transferu majetku nikdy neuvažovalo“. Janukovyč zase tvrdil, že s Ruskem se jednalo pouze o možné výstavbě nového plynovodního výběžku a nikoliv o existujících zařízeních. To ale nezní příliš „revolučně“, jak na začátku února 2007 naznačoval Putin. Tyto podivné události koincidovaly se vzrůstajícím napětím mezi ukrajinskými aktéry plynárenského sektoru. 13. února se Janukovyč setkal s Igorem Makarovem, generálním ředitelem společnosti Itera, která hodlala konkurovat RUE. Ukrajinské klany hledaly podporu v Moskvě. Předseda Výboru dumy pro energetický transport a telekomunikace Valerij Jazev a Viktor Holubec¹³⁹ otevřeně hovořili o odstranění RUE z plynového trhu. Švýcarský operátor a jeho spojenci v Kyjivě se začali bránit a nabízeli Gazpromu nové vstřícné návrhy, ale přesun ukrajinské exportní plynárenské infrastruktury již nebyl na pořadu dne. Bojko se nechal slyšet, že hodlá odstoupit z domácí distribuční sítě a s Firtašem skupovali regionální společnosti, jako např. Oblhaz¹⁴⁰ (Dubien 2007).¹⁴¹ Současná pozice Ukrajiny ohledně konsorcia zní, že Ukrajina by měla společně s Ruskem vybudovat nové větve plynovodu Novopskov – Užhorod, která by se napojila na ruský ropovod Alexandrov gaj. Ukrajina by tím chtěla do roku 2013 zvětšit objem přepravovaného plynu o 13 miliard m³ (Naftohaz Ukrajiny – Transportuvannja, nedatováno).

Ukrajina akceptovala, že od roku 2007 Naftohaz díky dohodě Gazpromu s Turkmenistánem o koupi veškerého turkmenského plynu směřujícího do Evropy ztratil možnost přímých smluvních vztahů s Turkmenněftěgazem. Byl ukončen trilaterální vztah, který byl v rámci SNS deset let v centru obchodu s plynem. Rusko bylo odhodláno přinutit Ašchabad a Kyjiv vyjednávat pouze prostřednictvím Moskvy. Představitelé Gazpromu se hájili, že se chtějí vyhnout dodávání nadbytečného plynu Ukrajině v případě, že Turkmenistán přeruší dodávky za nedoplatky. Prostor pro Kyjiv či Ašchabad k vyšachování Moskvy byl prakticky uzavřen. V případě Uzbekistánu byly podobné dohody s Moskvou uzavřeny již ke konci roku 2006. Z Uzbekistánu se ale nedováží tolik plynu a navíc je pravděpodobné, že díky aktivitám Průmyslového svazu Donbasu se Ukrajině podaří znovu vyjednat přímý nákup plynu. ISD je v Uzbekistánu velmi silným ekonomickým hráčem. V roce 2004 se jeho spoluvlastník Serhij Taruta stal členem představenstva Uzbekněftěgazu (Pirani 2007).

4. 8. 3 Předčasné volby a problematika nových cen
Politická krize, vzniklá následkem politického souboje jednotlivých mocenských složek, vedla k předčasným volbám z 30. září 2007. „Oranžové strany“ NUNS a BJuT v nich získaly velmi těsnou většinu (228 ze 450 mandátů) a zahájily složité povolební vyjednávání o obnovení „oranžové“ koalice. Po vyjasnění volebních výsledků Gazprom náhle ohlásil existenci ukrajinského dluhu za dodávky plynu ve výši 1,3 mld. USD a pohrozil, že pokud nebude splacen během října, bude nucen před nastávající topnou sezónou krátit dodávky ukrajinským spotřebitelům (Sarna 2007). O ukrajinském dluhu se vědělo už dříve, ale mluvit se o něm začalo až ve chvíli formování nové koalice v Nejvyšší radě. Ukrajinští představitelé tvrdili, že na mezistátní úrovni země nemá vůči RF žádné dluhy. Že se nejedná o státní dluh, potvrdil později i ruský monopol. Složitým nastavením platebních schémat vznikl problém stanovení vzájemných účtů kdo, co, komu a kolik dluží. Ruským dodavatelům dlužila základní částku UHE a nikoliv stát. Aktivity tohoto prostředníka činily transakce neprůhlednými a pro spotřebitele co nejsložitějšími. Vedení RF kalkulovalo, že ukrajinské společnosti k 1. listopadu plně splatí Gazpromu dříve dodaný plyn. V případě porušení lhůty mohl RUE omezit dodávky plynu v poměru k nedodané sumě po 1. listopadu. Konečná struktura dluhu vypadala následovně: 700 milionů dolarů dlužil Naftohaz UHE, 300 milionů dlužil UHE RosUkrEnergu a posledních 300 milionů RUE Gazpromu. Součástí zaplacení dluhu bylo i dodání 8 miliard m³ plynu z podzemních úložišť Gazpromu.¹⁴² Ruský monopol se tímto způsobem nejspíše snažil poukázat na zranitelnost Ukrajiny a zabránit její plánované harmonizaci s energetickou politikou EU. Evropské unii chtěl zároveň demonstrovat beznadějnost Ukrajiny, jakožto partnera v otázce energetické spolupráce. EU by se tím pádem měla obrátit na přísun plynu z nových plynovodů, vedoucí mimo ukrajinské území (Nord Stream). 4. prosince 2007 obě země odsouhlasily výši cen na rok 2008. Částka byla stanovena na 179,5 dolarů. Poplatky za tranzit ruského plynu po území Ukrajiny v roce 2008 bude 1,7 dolarů (minulý rok to bylo 1,6 dolarů).
4. 9 Návrat Tymošenkové na premiérské křeslo (prosinec 2007 –?)
Povolební vyjednávání nakonec dospěly k vytvoření nové „oranžové“ vlády, založené na křehké a velmi těsné koalici NUNS a BJuT. Tymošenková byla 18. prosince parlamentem potvrzena v čele vlády. Většina odborníků a pozorovatelů předvídala nestabilní vládní období velmi těsné většiny, doprovázené vnitrokoaličními třenicemi mezi prezidentem a premiérkou. Politická krize, která byla příčinou předčasných parlamentních voleb podle většiny pozorovatelů, nebyla vyřešena, nýbrž pouze odložena. Hned v den potvrzení Tymošenkové v úřadu staronová premiérka prohlásila, že její prioritou v energetické sféře je to, co nestihla v předchozím funkčním období, tj. eliminace prostředníků z plynárenského trhu.¹⁴³ Ospravedlnila ji snahou o záchranu Naftohazu a vybudování transparentního plynárenského trhu. Vládní opatření se v prvé řadě zaměřily na restrikce vůči UHE. Této společnosti byla omezena licence na prodej plynu konečným spotřebitelům z 30 miliard m³ na 5,04 miliard m³. Se změnou vlády se změnilo i složení vedoucích struktur energetického sektoru. Ministrem paliv a energetiky byl jmenován Jurij Prodan.¹⁴⁴ Do čela Naftohazu byl dosazen Oleh Dubyna (z ISD) a jeho zástupcem se stal Ihor Dydenko¹⁴⁵ (Górska 2008).
4. 9. 1 Naftohaz na pokraji bankrotu
Od počátku roku 2008 RUE nakupoval od Gazpromexportu středoasijský plyn který poté prodával UHE. UHE tento plyn (20 miliard m³) následně prodal Naftohazu, který disponuje ještě vlastními 20 miliardami m³. Tento systém umožňoval Gazpromu udržet si plnou kontrolu nad exporty plynu na Ukrajinu a získávat dodatečné zisky z podílu na vnitřním ukrajinském trhu. Jelikož tento kooperační model byl vytvořen předchozím politickým vedením Strany regionů, změna vlády na Ukrajině nevyhnutelně vedla k pokusu o modifikaci celého nastavení plynárenského trhu.

Naftohaz mezitím oznámil, že rok 2007 zakončil se ztrátou 1 miliardy dolarů¹⁴⁶, že nenashromáždil zásoby plynu na zimní sezónu a že zahraniční investoři upozornili na možnost finančního krachu společnosti. Zahraniční dluh Naftohazu přesáhl 3 miliardy USD. Vláda Julie Tymošenkové přislíbila přijetí rozsáhlých opatření na zlepšení finanční situace společnosti a deklarovala nabídku vládní záruky věřitelům Naftohazu. Hlavní příčina neutěšené finanční situace společnosti vyplývala z nastavení plynárenského trhu. Díky nevýhodným podmínkám se Naftohaz vzdal nejvýnosnějších sektorů trhu (průmyslovým spotřebitelům jej dodává UHE). Tranzitní poplatky zůstaly na směšně nízké úrovni a vládou regulované nízké ceny plynu pro domácnosti a státem financované instituce (školy apod.) neumožňují vybrat větší finanční obnosy (Tydzień na Wschodzie 2008(1)). Navíc nebyl navzdory přání zahraničních věřitelů nařízen žádný audit. Vláda Naftohaz zatěžovala daněmi, které Tymošenková plánovala zvýšit až na téměř likvidačních 30 % obratu společnosti. Navzdory zdražení zemního plynu o 38 % vláda nezdražila plyn pro ukrajinské spotřebitele a podle Anny Górske z polského Centra východních studií zdaleka neučinila vše pro zlepšení finanční situace Naftohazu. Jediným výsledkem bylo „křižácké tažení“ proti zprostředkovatelům (Górska 2008). Pozdější audit ve společnosti údajně odhalil chyby za 2,2 miliardy dolarů. Úřad generálního prokurátora společnost obvinil, že v prvním čtvrtletí roku 2008 neplatila clo za plyn, dodaný Ukrajině (Jeromenko 2008).

4. 9. 2 Nová vynucená smlouva s Gazpromem
17. ledna 2008 odletěl předseda Naftohazu Oleh Dubyna do Moskvy vést rozhovory s vedením Gazpromu a navrhnout uzavření přímé dohody o dodávkách zemního plynu. Postupně začaly na povrch vyplouvat informace o iniciativě Naftohazu na přerušení dohod s UHE. Odborník na energetickou problematiku Volodymyr Saprykin z ukrajinského Razumkova centra to tehdy okomentoval následujícím způsobem: „spolupráce s UHE je pro Ukrajinu pochopitelně nevýhodná. Pokud by Naftohaz dodával plyn průmyslovým spotřebitelům, vyhnul by se většině finančních problémů. Ovšem jsou podepsány smluvní dokumenty, jejichž vypovězení znamená porušení legislativy, které může vést k mezinárodním soudním tahanicím. Na tom nemá Ukrajina ani politický, ani praktický zájem (…) Ukrajina navíc nemá žádné alternativní schéma dodávek zemního plynu“ (UCEPS 2008). Ředitel UHE Ihor Voronin komentoval stahující se smyčku okolo UHE slovy, že nikdo jiný nemůže Ukrajině garantovat výhodnější ceny za zemní plyn. Podle Saprykina celý problém nespočíval v ceně za plyn, ale v tom, že si Gazprom nepřál na věci cokoliv měnit (Ibid.). Vláda navíc nechtěla riskovat měnit schémata dodávek plynu v průběhu topné sezóny a kromě toho dnes RUE prodával Ukrajině plyn mnohem levněji, než navrhoval Gazprom. Dokonce prezident Juščenko nedávno přiznal, že v Evropě dostává plyn levněji pouze Bělorusko. Předběžně schválený objem dodávek na rok 2008 představuje okolo 60 miliard kubíků a podle názoru Saprykina je v takových podmínkách nečekaně odstoupit od služeb zprostředkovatele-dodavatele neúčelné.

Předpokládá se, že Tymošenková bojuje nejen proti RUE, ale spíše proti Firtašovi a Ivanu Fursinovi, jehož byznys prezidentovo okolí údajně vnímá jako významný zdroj k potenciálnímu zabezpečení Juščenkova vítězství v příštích prezidentských volbách 2009. Prezidenta na druhou stranu znepokojují skandály, svázané s Firtašovým jménem, v zahraničí vnímaném krajně negativně. Například Washington od Ukrajiny požaduje, aby se od jeho služeb distancovala. Proto Tymošenková i Juščenko mohou sjednotit svá úsilí proti Firtašovým lidem (UCEPS 2008).

Gazprom na podobné spekulace zareagoval ostrým prohlášením, že musí být podepsána nová smlouva a že Kyjiv musí zaplatit nedoplatky za plyn (za poslední dva měsíce roku 2007) v hodnotě 1,5 miliardy dolarů. 12. února Moskvu navštívil Viktor Juščenko. Během návštěvy bylo dosaženo dohody o doplacení dluhu. Unilaterální opatření ukrajinské vlády na likvidaci UHE ohrozilo zájmy Gazpromu, který nechtěl zahájit jednání pod tlakem z ukrajinské strany. Dluh za plyn byl vynikající záminkou donutit Ukrajince přijít k vyjednávacímu stolu za podmínek diktovaných Gazpromem. Právě k tomu Kreml využil Juščenkovu návštěvu. Ukrajinskému prezidentovi bylo navrženo řešení, umožňující Gazpromu udržet kontrolu dodávek plynu na Ukrajinu a pokračovat v ziscích ze zprostředkovatelských služeb mezi Gazpromem a Naftohazem (Gazprom navrhl vlastnictví 50% akcií v nové zprostředkovatelské společnosti). K tomu ale bylo zapotřebí podepsat novou dohodu, která by zakotvovala více ustanovení. Gazprom si její podepsání pojistil snížením dodávek plynu 3. a 4. března 2008 o 25 %, resp. 10 %.

Dohoda reguluje některé kontroverzní aspekty předchozích dohod a smluv, avšak dlouhodobější problémy na základě vyjádření odborných kruhů neřeší, což může vést k dalším konfliktům. Dohoda představuje taktický úspěch Tymošenkové, protože jí podřízený Naftohaz převezme velkou část ukrajinského trhu s plynem. Hlavní ustanovení dohody podle Centra východních studií zní následovně:

• 
  Odstranění UHE z ukrajinského plynárenského trhu. Tím pádem spoluvlastníci společnosti, svázaní s Janukovyčovou Stranou regionů, přijdou o velkou část svých zisků.
  
• 
  RUE ztratil 25 % podíl na ukrajinském průmyslovém trhu ve prospěch Naftohazu. RUE ale bude nadále operovat jako dodavatel plynu na evropské trhy.
  
• 
  Strany odsouhlasily nové rozdělení průmyslového trhu. Mezi 1. dubnem a 31. prosincem 2008 získá Naftohaz až 75 % nejlukrativnějšího segmentu průmyslového trhu. Gazprom zase získá garantovaný podíl nejméně 25% tohoto trhu v roce 2008 i v následujících letech.
  

Vláda J. Tymošenkové převezme kontrolu nad většinou plynového trhu. Pro Juščenka, hájícího RUE a starý systém a hodlajícího učinit více ústupků, znamená dohoda porážku. Dohoda uvádí, že v roce 2008 Naftohaz zakoupí 49,8 miliard m³ importovaného plynu za cenu 179,5 dolarů od RUE nebo přímo od Gazpromu. V roce 2008 Gazprom bude (nebo společnost, založená ruským monopolem) i nadále přímo dodávat přinejmenším 7,5 miliard m³ plynu ročně vybraným průmyslovým zákazníkům. Strany rovněž dosáhly dohody ohledně ukrajinského dluhu za plyn. Dluh v hodnotě 5,2 miliard m³ středoasijského plynu, dodaného RUE a UHE, bude uhrazen těmito společnostmi, zatímco platby za 1,4 miliardu m³ ruského plynu za 314 dolarů urovná Naftohaz. Ukrajinský podnik se zaručil, že bude schopen vrátit tento plyn Gazpromu v druhém a třetím čtvrtletí roku 2008 (v případě, že se rozhodne nezaplatit v hotovosti). Dohoda rovněž obsahuje garance RUE, že může pokračovat přepravovat plyn přes Ukrajinu, dokud nevyprší jeho smlouvy s evropskými spotřebiteli (Górska - Wołowski 2008).

11. dubna Naftohaz a RUE podepsali dohodu o dodávkách plynu na Ukrajinu v roce 2008. Tato dohoda navazuje na smlouvu z 13. března, která opomněla definovat roli RUE v plynárenském obchodě s Ukrajinou. Pár dní po podpisu Tymošenková zpochybnila některá ustanovení a opětovně vyzývala k eliminaci RUE. Kontrakt ukládá, že Naftohaz bude nakupovat od RUE 50 miliard m³ plynu za 179,5 dolarů. Dále byla registrovaná dceřiná společnost Gazpromu GazpromSbyt Ukraina, která bude konečným spotřebitelům na Ukrajině ročně prodávat 7,5 miliard m³ plynu. Díky tomu, že nyní budou jediní dva operátoři (Naftohaz a Gazprom), nová smluvní ustanovení značně omezují možnosti Gazpromu diskreditovat Ukrajinu jako zkorumpovaného a nezodpovědného partnera (Tydzień na Wschodzie (46) 2008).

V listopadu tohoto roku Gazprom pohrozil, že pokud Naftohaz Ukrajiny do 1. ledna 2009 nezaplatí dluhy za plyn v hodnotě 2,4 miliardy dolarů, zdraží jej až na 400 dolarů za 1000 m³. Juščenko nařídil Tymošenkové dluh do pěti dnů zaplatit a obvinil ji ze zodpovědnosti za jeho nashromáždění. Naftohaz rozsah dluhu zpočátku nepřiznal a dluh odhadl zhruba na polovinu. Ruský plynárenský monopol záhy pohrozil žalobou u mezinárodního soudu. Prozatím Naftohaz zaplatil RUE pouze 269 milionů dolarů. Naftohaz zažívá finanční problémy, protože průmysl v důsledku finanční krize platí díky nižší spotřebě méně peněz a není jednoduché na domácím měnovém trhu nakoupit dolary. Dolarů je nedostatek, jelikož příjem této měny díky sníženému exportu klesá a banky skupují cizí měnu, aby zaplatily své dluhy. Více než dvojnásobné zdražení by energeticky náročný ukrajinský průmysl díky globální finanční krizi srazilo na kolena. Hlavními ukrajinskými spotřebiteli zemního plynu jsou ocelárny a chemické továrny, které jsou krizí těžce postiženy. Jen ocelárny byly oproti loňskému roku nuceny snížit výrobu o více než 50 % (Korduban 2008b). Každopádně se očekává, že pokud Kyjiv zaujme obstrukční postoj a nezaplatí požadovanou částku, bude se v horším případě opakovat situace z ledna 2006 a Gazprom zastaví přísun zemního plynu na Ukrajinu.

Závěr
Ukrajina nedisponuje vlastními zdroji k pokrytí domácí poptávky po energetických surovinách. Dokáže pokrýt zhruba 20-25 % celkové potřeby, což zdaleka nestačí k udržení zásobování průmyslu, domácností a státních institucí. Rozsáhlé a finančně velmi nákladné projekty na zvýšení vlastní produkce mohou vést ke zvýšení surovinové základny pouze o několik málo procent. Z ekonomického hlediska je tato strategie pro Ukrajinu nevýhodná, jelikož procentuálně malé zvýšení vlastní soběstačnosti neodpovídá vloženým prostředkům, které navíc v oblasti u města Kerč komplikuje nedokončená demarkace hranic s Ruskou federací. Většinu ukrajinských ropných rafinérií vlastní ruské společnosti. Díky tomu může Moskva jejich prostřednictvím do jisté míry ovlivňovat ceny paliv (nafty a benzínu), což může zpětně ovlivnit vládní politiku. Tak tomu bylo například v roce 2005, kdy tehdejší premiérka Julia Tymošenková byla obviňována z neschopnosti zabránit prudkému zdražování pohonných hmot.

Vzájemné vztahy Ukrajiny a Ruska nesou rysy negativní interdependence. Rusko na skutečnost samotné existence ukrajinského státu hledí skrz prsty a jen velmi těžce nese, že druhý největší slovanský stát, který byl součástí jeho území, hájí svou nezávislost a dokonce usiluje o integraci do Evropské unie a NATO. Nejedná se o emotivně vyhrocený nepřátelský postoj vůči obyvatelům Ukrajiny (jako v případě Lotyšska nebo Estonska), ale spíše geopolitický, vycházející z nepochopení toho, proč chtějí mít Ukrajinci vlastní stát, postavený na jiném základě než ruský. Rusko současnou Ukrajinu vnímá jako „nevděčného mladšího bratra“, který se nechal uplatit geopolitickým nepřítelem Ruska (viz populární teze, že Oranžová revoluce byla podnícena a sponzorována americkými tajnými službami). Kontroverze a konflikty panují i v jiných oblastech než v energetice (Černomořská flotila, separatismus na Krymu, status ruského jazyka a postavení ruské menšiny, odlišná interpretace společné historie apod.), proto je (energetická) sekuritizace referenčního objektu (ukrajinského státu) v souvislosti s Ruskem teoreticky snazší. Ukrajina v rámci interdependence nemá příliš alternativních variant.

Ukrajina nemůže zemní plyn ani ropu nahradit jinou energetickou surovinou, protože rozsáhlý ukrajinský průmysl nedisponuje prostředky na nahrazení zemního plynu jiným zdrojem. Ukrajinský průmysl, závislý na zemním plynu, vlastní zastaralé technologie, které spotřebovávají obrovské množství zemního plynu. Problém hledání jiného dodavatele k vyhnutí se zranitelnosti (vulnerability) vede ke konstatování, že Ukrajina má minimální šance diverzifikovat zdroje energetických surovin. Dodávky ropy lze diverzifikovat snáze než v případě zemního plynu, nicméně narážíme na problém cenové dostupnosti. Pokud by se Ukrajina rozhodla dovážet ropu z jiných zdrojů, byla by odkázána na logisticky složitější lodní či železniční přepravu, která je mnohem nákladnější než přeprava ropovody. Ukrajina by musela uzavřít smlouvy s arabskými zeměmi a za dodávky ropy řádně platit, jelikož potenciální noví dodavatelé by nebyli na Ukrajině nijak závislí a neváhali by kdykoliv ropné dodávky úplně přerušit, případně vypovědět uzavřené smlouvy. Ve výsledku by to vedlo k situaci, kdy by Ukrajina musela dodržovat mnohem přísnější platební podmínky a platit mnohem vyšší ceny výměnou za částečné vyvázání se ze závislosti na ruských ropných zdrojích, která nepředstavuje takovou hrozbu jako závislost na dodávkách zemního plynu. Následkem toho by vzrostly ceny za pohonné hmoty a mnohé výrobky, což by zpětně vedlo k poklesu popularity konkrétní vlády a možná i jejímu pádu. Proto je možnost ropné diverzifikace minimální. O jejích možnostech leccos napovídá i diverzifikační projekt ropovodu Odesa – Brody, který byl po svém uvedení do provozu prakticky nepoužitelný, protože Ukrajina nebyla schopná díky ruské blokaci kazašské ropy najít spolehlivého dodavatele, který by ji dodával příslušný objem ropy za přijatelnou cenu. Situace využilo Rusko a přesvědčilo Ukrajinu k obrácení toku ropovodu a namísto diverzifikace se ropovod stal další bodem k posílení ukrajinské závislosti na ruských ropných zdrojích. Ropovod s sebou nese i vnitropolitické konotace, jelikož vláda s prezidentem se navzájem obviňují, že jim současná situace vyhovuje.

Ještě složitější je situace v případě zemního plynu, který lze přepravovat pouze přes plynovody. Ukrajina nemá dostatek finančních prostředků ani na opravu již existujících zastaralých plynovodů, natož aby budovala nové. Jedinou nadějí je projekt White Stream, který by mohl Ukrajině v její závislosti odlehčit pouze částečně a navíc je jeho budoucnost dosti nejistá. Stavba nových plynovodů vyžaduje investice v řádu několika miliard dolarů, které Ukrajina momentálně nemá k dispozici. Větší diverzifikační projekt by musel vzniknout ve spolupráci s jinými státy. Ani tato varianta nemusí nutně skončit úspěchem. Je dost pravděpodobné, že by nový diverzifikační pokus dopadl jako plánované prodloužení ropovodu Odesa – Brody do Gdaňsku, kdy prozatím zůstalo pouze u deklarativních prohlášení na energetických konferencích. Hlavní potenciální distributoři zemního plynu na trase, obcházející ruské území, se nacházejí v kaspickém regionu. To vytváří dva komplikující faktory: a) diverzifikační projekt, který by pocházel z těchto zemí a zároveň obcházel Rusko, by musel vést po dně Černého moře, což vyžaduje obrovské finanční investice. Pokud by se do projektu vložila Evropská unie, což je díky plánovanému nákladnému plynovodu Nabucco málo pravděpodobné, mohlo by se stát, že by si vybrala trasu, vedoucí nikoliv přes Ukrajinu, ale přes Rumunsko nebo Bulharsko. Dalším faktorem je regionální vliv Ruska, které by tento plynovod rozhodně bojkotovalo. Jedná se o poměrně nestabilní oblast, v níž Ukrajina na rozdíl od Ruska nehraje žádnou významnou geopolitickou roli.

Tíživou situaci neulehčuje ani import turkmenského plynu. Turkmenistán byl do smrti turkmenského vládce Saparmurata Nijazova v roce 2006 jedním z nejuzavřenějších nedemokratických režimů s nepředvídatelným chováním svého lídra. Nijazov (nazývající se otcem všech Turkmenů) zasahoval do energetického sektoru natolik výrazně¹⁴⁷, že se na spolehlivé dodávky plynu z této země v žádném případě nedalo spoléhat. „Turkmenbaši“ využíval energetické zdroje především k vlastnímu obohacení. Neexistovala žádná turkmenská koherentní energetická politika. Turkmenistán se v rámci SNS snažil hrát aktivní roli a nejednou se pokoušel Kyjiv a Moskvu poštvat proti sobě a z dané situace vytěžit co nejvíce. Z charakteru turkmenského režimu plynula nejistota a nedodržování smluv, završená dohodou s Moskvou o skoupení veškerého plynu, mířícího evropským směrem. Ukrajina byla pouze pasivním divákem a musela se chtě nechtě s novou situací vyrovnat sama. Nové vedení státu v čele s Berdymmuchamedovem se může pokusit plynárenský sektor liberalizovat a omezit závislost na Moskvě. Ukrajina by se měla pokoušet přesvědčit Ašchabad o výhodách orientace na trh EU, z čehož by Ukrajina mohla mít prospěch obnovením přímých smluv mezi Kyjivem a Ašchabadem. V jednání Ukrajiny s dalšími středoasijskými dovozci a producenty bude vždy figurovat Rusko. Namísto bilaterálního vyjednávání se jedná o multilaterální komplex vztahů, s Ruskem jako významným aktérem, který nepřipustí jakoukoliv dohodu o nových diverzifikačních projektech, favorizující Ukrajinu na úkor Ruska ať v ekonomickém nebo geopolitickém smyslu. Prakticky minimální možnosti pro diverzifikaci přísunu energetických surovin Rusko prostřednictvím Gazpromu využívá při vyjednávání o cenách, v případě nutnosti pod pohrůžkou přerušení přísunu zemního plynu. Snahy o diverzifikaci nastaly až v polovině 90. let, jelikož předtím musel Kyjiv řešit závažnější problémy zabezpečení přísunu energetických surovin. V současné době diverzifikaci brání nejednota a nekonsolidovanost politických elit, které nejsou schopny se dohodnout na elementárních principech ukrajinské vnitřní a zahraniční politiky.

Podstatný rozdíl mezi Ruskem a Ukrajinou je, že Rusko je schopno pokrýt domácí energetický spotřebitelský trh z vlastních zásob a vyvážet energetické suroviny v takové míře, že export ropy a zemního plynu tvoří hlavní bázi ruského národního hospodářství. Rusko díky centralizovanému a autoritativnímu vedení je schopno určit priority (mezi něž patří právě energetika) a vyčlenit na diverzifikační projekty potřebné finanční prostředky bez jakýchkoliv kompromisních vyjednávání či dohadování s opozicí. Výhoda tkví i v efektivnější spolupráci se zainteresovanými zeměmi (např. Německo). Nazývat vzájemné energetické vztahy jako interdependenci lze díky ukrajinskému vlastnictví energetické infrastruktury (ropovody, plynovody, úložiště zemního plynu), umožňující Ukrajině teoreticky tlumit dopady ruského monopolu na tranzit a dodávky. Rusko je dnes sice zhruba z 80 % závislé na ukrajinské tranzitní síti, ale realizuje projekty, které hodlají omezit tuto závislost přibližně o 20 %. Trumfem na ukrajinské straně mohou být poplatky za tranzit či nátlak na Rusko v jiných sektorech (např. vojenském ve vztahu k pronájmu prostorů a infrastruktury pro Černomořskou flotilu). Rusku se úspěšně daří tyto potenciální rizika eliminovat. Poplatky za tranzit a uskladnění plynu jsou fixně ustanoveny ve smlouvě ze 4. ledna 2006 až do roku 2011 (v případě uskladnění dokonce až do roku 2030). Na ukrajinských produktovodech tedy do značné míry závisí fungování ruského hospodářství, ale díky ruské převaze ve zdrojích a efektivnějším možnostem nátlaku na ukrajinskou stranu můžeme hovořit o asymetrické interdependenci. Ukrajina nemá mocenské prostředky, aby mohla ze závislosti Ruska na ukrajinských produktovodech výrazněji těžit. Rusko vystupuje jako silnější protihráč, který v určitých oblastech může Ukrajině diktovat své podmínky, pochopitelně ale s ohledem na vlastní zájmy. Moskvě vyhovuje současná situace, kdy možností trvale přerušit dodávky surovin se všemi následky pouze vyhrožuje a drží ukrajinského sekuritizačního aktéra v šachu, nejistotě a pocitu ohrožení. Ukrajinské elity jsou hluboce rozděleny s minimální ochotou ke kompromisům, mimo jiné i díky korupci v energetickém sektoru. Zkorumpovanost elit zvítězila nad ukrajinskými národními zájmy. Rusko si uvnitř sekuritizačního aktéra vytvořilo mocné a úplatné spojence, zainteresované spíše ve vlastních zájmech, než v energetické bezpečnosti země. Rozdělení elit není jednoznačnou zásluhou Moskvy. Personální animozity a boj o moc jsou v ukrajinské politice přítomny permanentně a tyto aspekty by patrně ochromily efektivitu ukrajinské politiky i bez přispění Moskvy. Otázkou je pouze míra, jakou Kreml vnitropolitické půtky přiživuje. Závislost Ruska na Ukrajině v oblasti energetiky tedy nedosahuje stádia zranitelnosti, ale citlivosti.

Představitelé Kodaňské školy tvrdí, že pokud není stát soběstačný v oblasti zdrojů nezbytných k uživení obyvatelstva a průmyslu, vzniká jeho potřeba přístupu ke zdrojům vnějším. Jestliže je naplnění této potřeby ohroženo, můžeme jednoznačně hovořit o sekuritizaci národního hospodářství. V tomto případě můžeme tvrdit, že energetická bezpečnost Ukrajiny implikuje sekuritizaci národního hospodářství, protože zabezpečení energetických zdrojů je kromě výše zmíněných aspektů dále ohroženo všudypřítomnou korupcí, politizací energetického sektoru, predátorským a nezodpovědným jednáním energetického managementu (ekonomických elit), rozdělením politických elit a v neposlední řadě netransparentním jednáním a vlastnickou strukturou ropných a plynárenských společností. V 90. letech díky barterovým platebním schématům narůstal neuvěřitelným tempem státní zahraniční dluh země. Naftohaz fungoval jako finanční černá díra, sloužící zájmům elit, nikoliv státu či zákazníkům. Soukromé společnosti neplatily daně a pomocí barteru se vyhýbaly hotovostním platbám. Jestliže z definice vyplývá, že jakékoliv posunutí mimo „normální“ tržní vztahy je hodnoceno jako ohrožení ekonomické bezpečnosti, pak můžeme říci, že energetický sektor se v takovém prostředí pohyboval až do roku 2006, kdy byly s definitivní platností upuštěno od barterových schémat. Z ukončení barterového obchodu a uzavírání nových smluv s roční platností nejvíce vytěžilo Rusko, které navenek hájí pozici čistě tržního aktéra, jenž se zbavil zkorumpovaných prostředníků, kteří byli Gazpromu na obtíž. Ekonomické faktory pochopitelně prostupují i do sféry politické bezpečnosti už jen díky zpolitizovanosti energetického sektoru. V případě zhodnocení politické bezpečnosti musíme postupovat poněkud opatrněji a rozlišovat mezi politizací, pokusem o sekuritizaci a sekuritizací. Za trvalou sekuritizaci lze označit závislost na produkci a dovozu z Ruska či přes ruské území a neúspěšné snahy o diverzifikaci.

Ukázkový případ ad hoc sekuritizace představuje situace okolo tzv. „plynové války“ v roce 2006. Nesla s sebou existenční hrozbu dlouhodobějšího přerušení energetických dodávek v zimní sezóně, kdy je spotřeba zemního plynu nejvyšší. Okolnosti si žádaly mimořádné opatření: přípravy na zmenšení příjmu zemního plynu, snahu o (nakonec neúspěšnou) mobilizaci na získání podpory evropských zemí a nakonec došlo k vyhlášení nedůvěry Jechanurovově vlády, která byla za dohodu odpovědná. Ukrajina díky tomu zůstala prakticky až do srpna 2006 bez funkční vlády s většinovou podporou. Ukrajinský stát se osvobodil od závazných pravidel a procedur tím, že sice kradl zemní plyn určený Evropě, ale v mnoha očích šlo o legitimní odpověď na politické vydírání Kremlu. V jiných případech, kdy Ukrajina ilegálně odebírala plyn jen z toho důvodu, aby za něj nemusela platit, by to rozhodně neplatilo a Ukrajina by se vystavovala odsouzení za porušování daných pravidel a smluv. Existenční hrozba tkvěla v prezentaci možnosti bankrotu ukrajinského průmyslu, nevytápění domácností a celkovém nepokrytí energetické spotřeby. Dopad na vztahy mezi jednotkami spočíval v jistém přesunutí energetické problematiky z ekonomického do politického sektoru. Evropská unie si navíc od té doby začala stále zřetelněji uvědomovat rizika, plynoucí ze spoléhání se na jeden zdroj energetických surovin a přílišné závislosti na ruské ropě a zemním plynu.

Můžeme rozlišit dvě vývojové etapy ve vývoji politické a ekonomické bezpečnosti: do přelomu let 2005-2006 lehce převažovala ekonomická rovina bezpečnosti. Od přelomu těchto let následkem „plynové války“ a uzavření smlouvy ze 4. ledna se do popředí dostává spíše politický faktor vzájemný energetických vztahů, který byl podmíněn ukrajinským úsilím o změnu geopolitické strategie. Chování určité části sekuritizačního aktéra (jednotlivé osoby v čele ministerstev a státních úřadů, soukromých či státních společností, vztahujících se  k energetickým surovinám) představuje riziko, protože ukrajinské politické a ekonomické elity jsou díky své zkorumpovanosti a nezodpovědnosti náchylné k vnějšímu vlivu a svým jednáním oslabují kapacitu státu. Pokud budeme předpokládat, že riziko je z definice reakcí na hrozbu – je sekuritizační aktér (elity) jako riziko reakcí (podpora a manipulace těmito osobami anebo naopak snaha postavit se ruskému vlivu a poukazování na jeho ingerence do vnitřních záležitostí referenčního objektu) na (vnější) hrozbu suverenitě referenčního objektu. Díky neexistenci dlouhodobých smluv (zajišťujících pravidelný přísun energie), minimálnímu a nedostačujícímu prostoru pro diverzifikaci a celkovému naplnění rysů negativní asymetrické interdependence ve smyslu zranitelnosti (vulnerability) můžeme tvrdit, že závislost na přísunu energetických surovin představuje hrozbu pro suverenitu referenčního aktéra, tj. ukrajinského státu.