Energetická bezpečnost Ukrajiny

67 Texaská Marathon Oil Corporation je čtvrtá největší ropná a plynárenská společnost v USA. Její roční obrat se pohybuje v řádech desítek miliard dolarů (Davis 2008).

68 Dceřiná švýcarská společnost texaské společnosti Vanco Energy Company.

69 Vanco si získalo reputaci úspěšnými průzkumnými operacemi v Africe, kde je největším držitelem licence na tyto činnosti.

70 Ukrajina nemá zařízení na těžbu zemního plynu v hloubce větší než 80 metrů, takže se bez západní technologie neobejde. Navíc finanční situace Naftohazu není nejlepší a na průzkum nalezišť je potřeba stovky milionů USD (Saprykin 2008).

71 Solncevští mají údajně úzké vazby na společnost Sistema, která je napojena na moskevského primátora Jurije Lužkova a na společnost, jejímž ředitelem je právě Novickij. Z praní špinavých peněz pro Solncevskou brigádu Novického podezíraly jako americké (FBI) tak ruské (RUOP) státní složky (Demydenko 2008).

72 Hloubka zpracování (podíl čistých světlých produktů oproti zbytkovým těžkým topným olejům) se liší od 47% (Cherson) a 54 % (Odesa) po 70% v Lysyčansku a Kremenčuku. Pro srovnání: v Bělorusku tento podíl dosahuje 75 % a v západní Evropě téměř 90 % (IEA 2007).

73 BPS-1 byl dokončen v roce 2006.

74 Ukrajina plánuje do roku 2015 přepravovat 10 mil. tun a v roce 2015 max. 20 mil. tun ropy z Kaspického regionu (Kazachstán, Ázerbajdžán) a Perského zálivu (Írán, Irák ad.). Řada mezinárodních odborníků ale pochybuje o ekonomické proveditelnosti návrhu.

75 Třetí největší ruská ropná společnost s britským podílem. Na ruské straně vlastněna společností Alfa Group, Access a Renova, na britské British Petroleum.

76 Ropovod slouží jako test pro energetickou spolupráci mezi Ukrajinou a EU: v roce 2002 EU prostřednictvím programu INOGATE poskytla finance na vypracování studia o proveditelnosti prodloužení do Plocku. V roce 2005 Evropská komise poskytla 2 miliony Euro na vypracování obchodního plánu (Jakubik 2006).

77 V květnu 2008 Ázerbajdžán otevřel svůj terminál v Kulevi nedaleko gruzínského přístavu Poti. Ázerbajdžán je údajně připraven dodávat z Kulevi surovou ropu pro ropovod Odesa – Brody v objemu 10 mil. tun a od roku 2010 až 20 mil. tun (Socor 2008).

78 Rusové se v průběhu srpnového ozbrojeného konfliktu snažili bombardovat ropovod Baku – Tbilisi – Ceyhan (BTC). Ovládli černomořský přístav Poti a zničili železniční trať, po níž byla ropa z kaspické oblasti transportována. Ropovod BTC byl otevřen v roce 2006. Po jeho vyřazení zbyly Ázerbajdžánu dvě tenké roury (jedna do gruzínské Supsy a druhá do Novorossijsku) a gruzínská železnice. Po vypuknutí konfliktu ázerbájdžánská ropná společnost SOCAR oznámila, že kvůli válce přerušuje vývoz ropy přes gruzínské přístavy Kulevi a Batumi. Britská společnost BP, povozující ropovod Baku – Supsa, byla nucena přerušit transport po těchto cestách i po železnici. Gruzínské přístavy Poti, Kulevi, Supsa a Batumi, v jejichž blízkosti začaly operovat ruské válečné lodě, byly schopny denně exportovat více než půl milionu tun ropy a ropných produktů (Matocha 2008).

79 Rusko jej má začít budovat od října 2009 a hotov by měl být v roce 2011.

80 BPS umožňuje vyvážet ropu ze severoruského přístavu Primorsk. Jeho kapacita je 42 mil. tun ročně. Rusko získalo přímý přístup na severoevropské trhy a vyvazuje se ze závislosti na tranzitních cestách přes pobaltské země. Od zprovoznění primorského přístavu Ukrajina pocítila snížení objemu ropného tranzitu.

81 Naftohaz Ukrajiny uvádí údaj 41 – 43 % (Naftohaz Ukrajiny – Istorija, nedatováno).

82 Tím se řadí mezi energeticky nejnáročnější země na světě. Např. Polsko (s přibližně stejným celkovým HDP) spotřebuje necelých 14 miliard m³ ročně (Baran – Tuohy 2006). Objem ukrajinské roční spotřeby zemního plynu je srovnatelný se spotřebou Japonska, Saudské Arábie či celého afrického kontinentu. V roce 1990 spotřebovávala dokonce necelých 120 miliard m³ a zařadila se za USA a Ruskem na třetí místo na světě (Naftohaz Ukrajiny – Istorija, nedatováno).

83 Rusko má údajně největší zásoby zemního plynu na světě, které se odhadují na 25 % světových zásob, na druhém místě je Írán s 15 %. Ruské zásoby se odhadují na 47 700 miliard m³ (Simonov 2006: 18).

84 Do roku 1999 ruský export do Evropy (včetně zemí SNS a Pobaltí) procházel z 95 % Ukrajinou. V roce 2005 tento údaj poklesl na 82 %. Alternativní trasy jsou v současnosti Jamal-I (plynovod přes Bělorusko) a Blue Stream do Turecka. Rusko hodlá vybudovat plynovod South stream, který má po dně Černého moře dojít do Bulharska. Jedna větev plynovodu má poté procházet Řeckem na jih Itálie a druhá přes Srbsko a Maďarsko do Rakouska. Postupné uvedení plynovodu do provozu se plánuje na léta 2015 – 2024. Termín dokončení byl původně v souladu s otevřením konkurenčního evropského plynovodu Nabucco, který prochází z kaspického regionu přes Turecko a Balkán do Rakouska.

85 Asi 0,6 % světových zásob.

86 Denně se z úložišť může vybrat maximálně 250 milionů m³ (Naftohaz Ukrajiny – Transportuvannja, nedatováno).

87 Pro srovnání: v Arménii Rusko vlastní 45 % plynovodů, v Moldávii a Bělorusku dokonce 50 % (Pirani 2007).

88 Celková spotřeba zemního plynu mezi lety 1990 a 1996 klesla o 29 %.

89 Veškeré ceny za plyn jsou vyčísleny v amerických dolarech na 1000 m³. Poplatky za tranzit se vztahují na totožný objem plynu na 100 kilometrů.

90 Jeho Omranija dovážela do Turkmenistánu potravinářské výrobky (zejména cukr), Ašchabad mu neměl jak zaplatit, tak mu nabízel zemní plyn.

91 Zejména s Valerijem Otčercovem, bývalým místopředsedou turkmenského parlamentu (1989–91) a ministrem hospodářství, který ještě v 80. letech prodával v ruské Kazani džíny.

92 Dále šlo o to, že do společného podniku by byly včleněny i dvě úložiště plynu, přičemž Gazprom již dříve získal podíl na jiném úložišti (Litera 2003: 85).

93 V polovině 90. let se Gazprom nacházel na hraně bankrotu, protože nedokázal přinutit k zaplacení dluhu ani domácí spotřebitele (kteří dlužili 15 miliard USD), ani země bývalého SSSR (7 miliard USD) (Panjuškin – Zygar 2008: 148).

94 Tymošenková po Lazarenkově pádu přišla o velkou část svých zisků, ale nebyla předmětem trestního stíhání (Ibid.). Gibas-Krzak tvrdí, že za protekci ve prospěch JESU Lazarenko obdržel nejméně 100 milionů USD. V roce 1998 byl zatčen při pokusu o překročení švýcarských hranic. Za několik měsíců se mu podařilo utéct do USA, kde zažádal o politický azyl, ale v New Yorku jej zatkli (Gibas-Krzak 2003: 90). V červnu 2004 byl Lazarenko americkým soudem obviněn z praní špinavých peněz v hodnotě 114 milionů dolarů. Bývalý ukrajinský premiér byl po Noriegovi druhým zahraničním lídrem, souzeným v USA. Lazarenko byl nakonec odsouzen k devíti letům odnětí svobody (Více viz Global Witness 2006).

95 Podle Gazpromu JESU dlužily v říjnu 1997 50 milionů dolarů.

96 Rusko platí za pronájem necelých 100 milionů dolarů ročně (Balmaceda 2008: 27).

97 Bakaj mimo jiné prohlásil, že všichni vlivní lidé na Ukrajině získali svůj kapitál díky zemnímu plynu a 35-40 poslanců se do parlamentu dostalo právě díky kšeftování s ruským plynem (Gibas-Krzak 2003: 90).

98 V roce 1997 Bakaj získal pozici náměstka ministra pro energetiku a paliva. Z postu ředitele Naftohazu odešel v březnu 2000 po nátlaku Tymošenkové. O pár měsíců později se stal poslancem prokučmovského bloku ZJU (Oligarchičeskije semji 2004). Na Bakaje byl v květnu 2005 vydán mezinárodní zatykač kvůli podezření z korupce a zneužívání pravomocí. Od března 2005 je občanem Ruské federace, kde získal místo ředitele společnosti Bazovyj element, náležící ruskému miliardáři Olegu Děripaskovi. Bazovyj element spolupracuje s Iterou (stále vedenou Igorem Makarovem) při výstavbě nových cementových závodů v zemích SNS (Ukrajinska pravda 2008).

99 Podle neoficiálních informací byly do těchto odběrů zapojeny jak ukrajinské, tak ruské kruhy spojené s bývalým vedením Gazpromu (Litera 2003: 87).

100 V dubnu 2001 oligarchové a komunisté zajistili Juščenkovo odvolání. Po něm byla jmenována úřednická vláda. Ekonomické reformy se zastavily, ale realizované reformy zrušeny nebyly (Aslund 2003).

101 Ačkoliv Itera ovládala jen malou část ruského plynárenského trhu (zhruba 4 %), před svým stažením z energetického sektoru převýšila všechny evropské společnosti v objemu prodaného plynu (Larsson 2006: 148). Pronikla na trhy SNS a Gazprom v době své finanční krize půjčoval Iteře stamiliony dolarů (Více viz Global Witness 2006).

102 Tarif Gazpromu měl hodnotu 38% hodnoty plynu, kterou Naftohaz kupoval od TurkmenNěftěGazu, zatímco předchozí tarif Itery byl 41%.

103 Firma byla zaregistrovaná v malé maďarské vesnici na jméno třech nezaměstnaných Rumunů a izraelského právníka Zeeva Gordona. Přesto Gazpromu nevadilo, aby tato pochybná společnost přišla k miliardovým ziskům (Panjuškin – Zygar 2008: 151).

104 Firtaš na počátku 90. let odjel do Moskvy a začal se zajímat o turkmenský trh. Díky tomu se seznámil s Bakajem a Makarovem.

105 ETG v roce 2003 održela 510 milionů USD za prodej 7,7 miliard m³ Ukrajině a dalších 682 milionů USD za dodávky 5,2 miliard m³ zemního plynu Polsku, Slovensku a Německu.

106 Ve vedoucích funkcích společnosti RUE seděli významní představitelé Gazpromu jako Alexandr Medvěděv, Konstantin Čujčenko a Andrej Akimov.

107 Vlastník malé ukrajinské banky Misto. Velmi blízko prý k němu má bývalý předseda parlamentní frakce Naše Ukrajina Mykola Martynenko, patřící mezi Juščenkovy „Milé přátele“.

108 V roce 2002 kandidoval za mimoparlamentní stranu Ženy za budoucnost (Žinky za majbutně), kterou vedla prezidentova manželka Ljudmila Kučmová.

109 Gordon je v Tel Avivu přihlášen na stejné adrese jako firma Highrock Properties, patřící Igoru Fišermanovi, spojovanému se Solncevskou brigádou a blízkému spolupracovníkovi Mogileviče.

110 Mogilevič, narozený v Kyjivě, byl mnoho let hledaný v USA, kde patřil mezi nejhledanější zločince na světě. Na počátku roku 2008 byl zatčen v Moskvě, kde do té doby poklidně žil. Je obviněn z vydírání a praní špinavých peněz.

111 Záhy se projevily zásadní rozpory mezi představami obou prezidentů. Hlavní neshoda se objevila ve vztahu k podílům uvnitř nové entity. Moskva požadovala striktní paritu, která byla potvrzena dohodou z října 2002, zatímco Kyjiv požadoval z důvodů obav o svou suverenitu 51 % podíl. Také nebylo dosaženo dohody ohledně fungování systému: licence operátorům nebo částečná privatizace plynovodů. Nakonec bylo v srpnu 2004 dosaženo kompromisu, kdy ruská a ukrajinská vláda podepsaly dohodu, podle níž bude mít konsorcium (nezahrnující třetí stranu) na starost pouze budování a vedení plynovodu Bohorodčany – Užhorod a nikoliv existující infrastrukturu (Dubien 2007).

112 V roce 2005 RUE dodal Naftohazu 36 miliard m³, čímž RUE vedl 37,5 % toku turkmenského zemního plynu. Díky dodávání plynu i do některých evropských zemí měl RUE na těchto obchodních operacích čistý zisk půl miliardy dolarů (Baran – Tuohy 2006).

113 Janukovyče oficiálně podpořil i Kreml a součástí jeho podpory byl slib na zachování ceny zemního plynu na 50 dolarech (Larsson 2006).

114 KUN je malou nacionalistickou stranou, která se stala součástí Juščenkova bloku Naše Ukrajina.

115 Funkci ředitele Naftohazu vykonával z března 2005 do května 2006. Proslul několika korupčními skandály, včetně toho, že si za státní peníze nechal kopit luxusní mercedes. Předtím vedl státní podnik na západní Ukrajině. Nebyl nijak napojen na Julii Tymošenkovou, s níž se dostával do sporů, jelikož nesouhlasil s vládním návrhem na výstavbu nové rafinérie a s návrhem zakázat reexport plynu (Viter – Pavlenko – Honchar 2006: 4).

116 Ve vládě se tehdy připravovala mezivládní ukrajinsko-turkmenská dohoda, v níž by se obě strany distancovaly od RUE a za přepravu středoasijského plynu by opět odpovídala Itera. Boj proti RUE se Tymošenkové nepodařilo vyhrát. Zpočátku ji prezident odstranil od vedení rozhovorů ohledně zemního plynu a v září 2005 ji uvolnil z premiérského křesla (Panjuškin – Zygar 2008: 159).

117 Turkmenský plyn nakupoval Naftohaz na turkmensko-ruské hranici od Turkmenněftěgazu a pak byl na ukrajinskou hranici dopraven nezávislými oprátory (tj. Iterou do roku 2002 a ETG v letech 2003-2004).

118 Podle dohody z května 2001 Turkmenistán dodával Ukrajině 35 miliard m³ ročně za 44 dolarů. Polovina byla placena barterově (zařízení a strojírenství). Podobné zdražení o 25 % (tj. na 55 dolarů) ohlásil i Uzbekistán.

119 Rusové si vyjednali zachování starých cen na léta 2005 - 2006, placených ze 100 % hotově, zatímco Ukrajinci platili 50:50 (barter:hotovost).

120 Juščenko svou myšlenku tržních cen osobně objasnil Vladimiru Putinovi, když v dubnu 2005 poprvé přijel na oficiální návštěvu Ukrajiny po Oranžové revoluci (Panjuškin – Zygar 2008: 157).

121 V polovině 90. let Ukrajina kupovala plyn za 50 dolarů, cena plynu v Německu byla 75 dolarů – to znamená 50 dolarů plus přirážka za transport. A co se týče tarifu, který Ukrajina nabízela Gazpromu, byl několikrát menší než evropský standard. Ukrajina tím podle několika odhadů ztratila až 10 miliard dolarů (Panjuškin – Zygar 2008: 157).

122 Vyšetřování bylo v dubnu 2005 na podnět prezidentské administrativy (jmenovitě Olexandra Treťjakova) zastaveno. S odvoláním Tymošenkové vlády nebezpečí pro RUE pominulo (Pirani 2006).

123 Mluvčí Gazpromu Kuprijanov prohlásil, že Ukrajina 1. ledna odebrala 104,8 milionů m³ a druhý den dokonce 118,7 milionů m³ (Larsson 2006: 207).

124 Předtím byly primární zdroje zemního plynu rozděleny takto: import ze střední Asie, převážně Turkmenistánu (35-37 miliard m³), import z Ruska (20-25 miliard m³), vlastní produkce (18-20 m³) (Pirani 2007).

125 Tymošenková byla nejrazantnějším kritikem nové smlouvy, už jen kvůli její nevraživosti vůči RUE a snahám o jeho likvidaci. V dopise Juščenkovi z poloviny února vzkázala, že Rusko by mělo jít před mezinárodní arbitráž, protože postavení RUE porušilo předchozí smluvní závazky (Pirani 2006).

126 Bývalý náměstek ministra zahraničí Olexandr Čalyj ji označil za „Pearl Harbor ukrajinské diplomacie“, spoluvlastník ISD Serhij Taruta dokonce za „zločin proti národu“ (Dubien 2007).

127 Mnozí pozorovatelé namítali, že se nejedná o tržní prostředí v tradičním smyslu slova, protože trh se zemním plynem ovládá Gazprom, který se chová jako monopol.

128 Generálním ředitelem UHE byl Alexandr Rjazanov, zástupce ředitele Gazpromu a neformální lídr „jestřábů“ v ruském energetickém sektoru (Larsson 2006: 218).

129 Moldávie platit odmítla, ale po 12 dnech bez přísunu plynu byla nucena svůj přístup přehodnotit.

130 V roce 2008 Ukrajina sice platila 179,5 dolarů, ale i tak tato částka představuje oproti roku 2005 zvýšení o více než 300 %.

131 Gruzínský prezident Saakašvili dodal, že: „ruské arbitrární přerušení plynu vyslalo jasnou zprávu EU: jestliže se soused rozhodne a je schopen využít svých energetických zdrojů jako nástroj politického vlivu, nemůžeme hovořit o energetické bezpečnosti“ (Larsson 2006: 210).

132 Ruský projekt hospodářské unie.

133 „V zimě 2000 a na jaře 2001 hrály energetické zájmy Ruska a Ukrajiny důležitou úlohu při odvolání první místopředsedkyně vlády Tymošenkové a premiéra Juščenka (…) Komparativní analýza energetické situace Moldávie a Gruzie nám umožňuje tvrdit, že ekonomické, geoekonomické a geopolitické faktory spolu souvisejí a těžko se od sebe oddělují“ (Sherr 2006).

134 Millera podpořil i premiér Fradkov. Larsson se domnívá, že tato prohlášení (přeložená do angličtiny) měla za cíl vyslat signál o spojenectví Gazpromu a Kremlu nikoliv Ukrajině, ale mezinárodnímu společenství (Larsson 2006: 206).

135 Kljujev byl druhou nejdůležitější postavou Donecké oblastní rady, zástupce primátora a pak zástupce guvernéra v době první Janukovyčovy vlády (2002-2004). Vedl holdingovou společnost Ukrpodčipnik, zastřešující několik firem, zabývajících se energetikou (Dubien 2007).

136 Šeludčenko formálně skončil na vlastní žádost, ale ve skutečnosti byla jeho rezignace spojena s odmítnutím akceptovat politiku Jurije Bojka. Jeho jmenování bylo nejspíše výsledkem lobování Andrije Kljujeva. Bojkovi se podařilo postavení ředitele Naftohazu marginalizovat, obzvláště v kontextu vyjednávání s Ruskem. Bojko díky svým vztahům s Kremlem posílil pozici RUE a UHE na úkor státního podniku. Podle A. Górské z polského Centra východních studií (OSW) Šeludčenkova rezignace oslabila Kljujevovu pozici a připravila půdu pro konkurenty Naftohazu (RUE, UHE), kteří posílili své pozice na plynárenském trhu (Górska 2008).

137 Dalšími vlivnými postavami v energetickém sektoru se stali Olexandr Rohozyn (ředitel Národního regulačního výboru pro energii), Ihor Kyrjušyn (hlavní promotér ropovodu Odesa – Brody a ředitel Ukrtransnafty, kde nahradil Olexandra Todijčuka).

138 Tehdejší ministr financí patřil v Janukovyčově vládě k nejvíce prorusky naladěným politikům. Za Kučmy vášnivě obhajoval připojení Ukrajiny k Jednotnému hospodářskému prostoru.

139 Člen výkonného výboru blízký Putinovi. Pracoval v FSB a na petrohradském magistrátu.

140 Ředitelé šesti oblastních společností, po nichž prahlo RUE, v lednu 2007 na tiskové konferenci prohlásili, že v posledních týdnech byla proti jejich společnostem zahájena řada daňových a jiných (zdravotnických, hygienických, požárních) kontrol (Dubien 2007).

141 Možnost účasti Gazpromu na managementu ukrajinských hlavních plynovodů oznámil ještě v srpnu 2007 nový ředitel Naftohazu Bakulin, ale prezidentská administrativa a opozice jeho jednání označili za zradu, následkem čehož se Bakulin stáhl a řekl, že šlo pouze o návrh, který neměl v úmyslu obcházet ukrajinské zákony.

142 Toto řešení, za které byl zodpovědný ministr energetiky Bojko, s sebou neslo možné riziko bankrotu a přechodu transportního systému do vlastnictví Gazpromu. Celé schéma vypadalo následovně: Zpočátku se do podzemních úložišť uloží plyn zprostředkovatelských struktur. Později se oznámí dluh Ukrajiny vůči Rusku a tento plyn se převede do vlastnictví Gazpromu. A po Novém roce bude prodán Ukrajině za vyšší cenu. Dluh Bojko zčásti vrátí plynem z ukrajinských úložišť a na počátku topné sezóny nechá Ukrajinu bez plynových zásob.

143 Před i po předvolební kampani kritizovala Rusko za zneužívání cen plynu za účelem ovlivňování voleb, hájila radikální zvýšení tranzitních poplatků a požadovala vyšetřování činnosti Naftohazu, jehož vedení vinila z korupce a špatného managementu.

144 V Rusku narozený Prodan během první „oranžové“ vlády působil jako náměstek tohoto ministerstva, později byl Juščenkovým poradcem a do prosince 2007 pracoval ve funkci zástupce tajemníka RNBO.

145 Předchozí zkušenosti s plynárenským sektorem načerpal z působení v Interhazu. Po Bakajově rezignaci v roce 2000 se stal ředitelem Naftohazu. V této pozici vydržel pouhé 3 měsíce, protože později byl zatčen v Německu a obviněn ze zpronevěry 38 milionů dolarů, určených pro odškodnění obětí německých pracovních táborů z Druhé světové války (Global Witness 2006).

146 V roce 2006 dosáhly ztráty Naftohazu zhruba půl miliardy dolarů.

147 Několik čelných představitelů energetického sektoru nechal na dlouhou dobu zavřít do vězení. Iljas Čarijev, ředitel státní turkmenské ropné a plynárenské společnosti byl v září 2005 odsouzen na 25 let ve vězení. V srpnu téhož roku byl ředitel turkmenské státní ropné společnosti propuštěn kvůli „zneužívání svých pravomocí“ a odsouzen na 24 let odnětí svobody. V roce 2005 byli propuštěni a obviněni z korupce ještě Gjučnazar Tačnazarov (ředitel Ropného a plynárenského rozvojového fondu) a ministr pro energetiku Gurbanmuradov (Gloal Witness 2006).

148 Lukoil byl založen jako státní ropný kombinát v roce 1991. Většinu období byl ze 14 % vlastněný státem, tento podíl byl nyní omezen. Má ochranu Kremlu, který se jej snaží posunout do role globálního hráče s gresivní tržní strategií. Společnost nakoupila mnoho zahraničních firem (např. ve Finsku, Německu, Iráku i dalších zemích). Lukoil kontroluje 19 % ruské produkce ropy a 19 % ruského zpracování ropy. Je to druhá největší ropná společnost na světě co se týče prokázaných zásob hydrokarbonů. V jejich produkci se řadí na 6. místo na světě. Na rozdíl od Gazpromu či Rosněftu nesedí v představenstvu čelní státní úředníci. Spojenectví s Kremlem se odehrává spíše na neformální bázi, ředitel Lukoilu Vagit Alekperov je navíc osobním přítelem Vladimira Putina (Larsson 2006: 153 – 154).

149 Sojuzprominvest je moskevská společnost, kontrolující Dongazdobyču, která produkuje plyn ze zásobárny Marchovskoje v jižním Rusku a dopravuje jej na Ukrajinu (Pirani 2007).

150 Zde se má na mysli jiní dodavatelé než Gazprom, tj. Eural Trans Gas.

151 Včetně daní a celních poplatků.

152 Včetně daní a celních poplatků.

153 Nákup plynu ze zásobáren RusUkrEnergem byl uskutečněn za účelem urovnání rusko-ukrajinského sporu o „zmizení“ 7,8 miliard m3 plynu v létě 2005.

154 Skládá se zhruba z 23 % ruského, 56 % turkmenského, 11 % kazašského a 10 % uzbeckého plynu.

155 Statistiky za rok 2006 neuvádějí jednotlivé údaje pro chemický průmysl.

156 Tento objem se počítá prostřednictvím veřejného sektoru a jsou ve statistikách zahrnovány jako „objemy pro regionální státní administrativu. Tato kategorie zahrnuje: a) domácnosti, b) všechny státem financované instituce (školy, nemocnice ad.).

157 Bývalý generální prokurátor a předseda strany Deržava.

158 Tymošenková jej v roce 2008 jmenovala do čela Celní správy.