Energetická bezpečnost Ukrajiny

3. 3 Zemní plyn jako komodita funkčního aktéra
Ukrajina hrála ústřední roli již v rané historii sovětského plynárenského průmyslu od 20. let minulého století (Naftohaz Ukrajiny – Istorija, nedtováno). V 50. letech byly pole v Karpatském regionu na západní Ukrajině nejdůležitějšími producenty SSSR a představovaly téměř polovinu celkové sovětské produkce (Pirani 2007).

Zemní plyn představuje jednu z nejpotřebnějších komodit na Ukrajině. Vztahy s Ruskem ohledně této energetické suroviny jsou mnohem komplikovanější a napjatější než v případě ropy. Necelých 50% celkové spotřeby energie tvoří právě zemní plyn,⁸¹ kterého Ukrajina spotřebuje přes 75 miliard m³ ročně⁸². Efektivita ukrajinské energetické politiky je stěžována její vyjednávací pozicí, kdy namísto několika ruských ropných společností s často různými a roztříštěnými zájmy musí čelit plynárenskému monopolu Gazprom s velmi těsnými vazbami na ruskou vládu a prezidenta. Gazprom může díky tomu na Ukrajinu vyvíjet mnohem soustředěnější nátlak (Pleines 2008).

Země produkuje zhruba 25 % vlastní spotřeby (kolem 20 miliard m³) a stejně jako v případě ropy je silně závislá na dodávkách ze zahraničí (Naftohaz Ukrajiny – Istorija, nedatováno). Zbylých 75 % pochází z importu ze středoasijských zemí (zejména Turkmenistánu – přes 50 % celkově) a Ruska.⁸³ Všechny středoasijské dodávky vedou přes ruské území.

Ruská federace vyvíjí trvalou a usilovnou snahu o obkročení „nespolehlivého partnera“ výstavbou nových plynovodů pod Baltským a Černým mořem. Moskva trvá na tom, že tak činí za účelem zvýšení evropské energetické bezpečnosti a vyhýbání se „všudypřítomné korupci“ na Ukrajině, než kvůli inherentním geopolitickým implikacím.⁸⁴ Ruské diverzifikace oslabují ukrajinskou schopnost využívat transportní systém jako páku při vyjednáváních s Ruskem. Bohužel pro Ukrajinu nařčení z korupce padají na úrodnou půdu, protože energetický sektor (obzvláště plynárenský) byl a je nezkorumpovanějším segmentem ukrajinského hospodářství (Baran – Tuohy 2006). Do roku 2001 bylo hlavním dodavatelem plynu Rusko, po podepsání smlouvy s Ašchabadem v květnu 2001 se největším producentem stal Turkmenistán.

Prokázané zásoby zemního plynu na Ukrajině se pohybují okolo 1 133 miliard m³.⁸⁵ Potenciální zásoby se odhadují až na 5 400 miliard m³ (Naftohaz Ukrajiny – vydobutok, nedatováno). Na Ukrajině se nachází tři hlavní naleziště zemního plynu: v Přikarpatské pánvi, Dnipro-Donecké pánvi na východě a v oblasti pobřeží Černého a Azovského moře. Geologický průzkum USA (USGS) odhaduje, že největší naleziště se nacházejí v Dnipro-Donecké pánvi. Ukrajinští odborníci odhadují, že zhruba 30 % uhlovodíkových rezerv je situováno mimo pevninu. Investice v této oblasti ale mohou poškodit spory s Ruskem ohledně dosud nedohodnuté demarkace hranic, zejména co se týče vod v okolí Kerče a ostrovu Tuzla.

Naftohaz Ukrajiny navrhuje vybudování továrny pro přepracování plynu na zkapalněný zemný plyn (LNG) na černomořském pobřeží se záměrem jeho dovozu z Libye, Egypta a dalších zemí. Počátečná kapacita by se pohybovala na úrovni 10 miliard m³ a celý projekt by investory přišel na 3 miliardy dolarů. Teoreticky by se mohlo dosáhnout alespoň parciální diverzifikace, ale projekt by vyžadoval rozsáhlou a pečlivou analýzu, která by musela vzít v potaz možnosti dodávek, možný pohyb cen LNG, náklady na přepravu a potenciální poptávku po LNG za tržní ceny. Těžko říci, zda je projekt ekonomicky výhodný v kontextu struktury ukrajinského plynárenského průmyslu a nízkým domácím cenám. Vyhlídky na výstavbu terminálu by zlepšila pouze prudce rostoucí cena ruského a kaspického plynu a rozsáhlá reforma plynárenského sektoru na Ukrajině.

3. 3. 1 Plynovody a úložiště plynu
Celková délka plynovodů představuje 38 200 kilometrů. Země vlastní 13 podzemních úložišť plynu s kapacitou 34,5 miliard m³⁸⁶. Celková kapacita plynovodů je necelých 290 miliard m³ na vstupu a přes 178 miliard m³ na výstupu (srv. Jakubik 2006, Pirani 2007, Litera 2003: 88, Naftohaz Ukrajiny - transportuvannja, nedatováno).

Největší část sítě tvoří tři velké tranzitní plynovody:

1. 
   Centrální koridor zahrnuje plynovod Urengoj – Pomari – Užhorod a začíná na plynovém poli Urengoj v západní Sibiři. Rusko-ukrajinskou hranici překračuje na sever od města Sumy a pokračuje západním směrem do Užhorodu. Do koridoru je včleněn i plynovod Progres s počátkem v západosibiřském nalezišti Jamburg.
   
2. 
   Sojuzem se transportuje plyn z nalezišť okolo Orenburgu, překračuje ukrajinské hranice na východ od Novopskova (Luhaňská oblast), vede do jihovýchodoevropských zemí (Moldavsko, Rumunsko, Bulharsko) a končí v Turecku.
   
3. 
   Dalším plynovodem je Bratrství, kterým je plyn dopravován z ruského Brjansku a Tuly do Kyjiva a odtud dále do Evropy (Litera 2003: 88, Pirani 2007).
   

Přes Ukrajinu procházejí některé domácí ruské plynovody (např. Moskva – Stavropol). Nejen ruské exporty, ale i velká část dodávek do jihoruských regionů závisí na ukrajinských plynovodech (a ještě více na kompresi a kontrolní stanici v Novopskovu). Ukrajina vlastní druhý největší systém úložišť zemního plynu ze zemí bývalého SSSR (první je pochopitelně Rusko). Kapacita úložišť má význam hlavně v zimním období, kdy může poptávka po zemním plynu vzrůst až trojnásobně. Hlavním zákazníkem Naftohazu, který úložiště kontroluje, je Gazprom. Přesto nejsou úložiště plně využity a Naftohaz se několik let snažil prodat tyto služby zákazníkům v Německu, Francii a Polsku (Pirani 2007).

Rusko dlouhodobě usiluje o vstup do ukrajinského tranzitního systému. Několikrát se již téměř dospělo k dohodě, nakonec ale ukrajinská strana pod silným domácím politickým tlakem ustoupila.⁸⁷ Kyjiv si je vědom významu svých plynovodů a v momentě přerušení ruského přísunu plynu neváhal odvetně přerušit ruské dodávky do Evropy nebo ilegálně odebírat plyn. Ukrajinská přepravní síť přes svou relativní spolehlivost vyžaduje velké investice do oprav v hodnotě několika miliard dolarů, které by umožnily budoucí rozšíření sítě, snížení unikání plynu a splnění environmentálních standardů. Obtížnost získávání financí je znásobena politickými boji a pokračující nejistotou ohledně budoucího managementu a vlastnictví sítě. Odkládáním této záležitosti vznikají Ukrajině, Rusku i Evropě problémy s uskladňováním zemního plynu (Pirani 2007).

3. 3. 2 Diverzifikace
Teoreticky je energetická diverzifikace garantována odbíráním významných dodávek přinejmenším ze tří různých geografických zdrojů. V případě Ukrajiny nelze hovořit o úspěšné diverzifikaci - importy z Turkmenistánu (přes polovinu celkové roční spotřeby) jsou nevyzpytatelné a bývají přerušovány kvůli dluhům nebo jiným faktorům (např. vztahům Turkmenistánu s Ruskem) (Balmaceda 2004).

Na konferenci v litevském Vilniusu v říjnu 2007 byl navržen projekt White Stream na vybudování plynovodu pro transport kaspického plynu přes Gruzii, dno Černého moře a Krym do Evropy. Původně byl celý projekt nazván GUEU (Gruzie – Ukrajina – EU) a zahrnoval plynovod přes dno Černého moře z Gruzie na Krym s možností pokračovat po ukrajinském území do EU, nebo z Krymu na rumunské černomořské pobřeží. Projektoví developeři ale zvažují možnost přímého spojení Gruzie s Rumunskem, což by Ukrajinu vyřadilo ze hry. White Stream by mohl využívat ukrajinskou kapacitu k transportu plynu do Polska a dále do EU. Ukrajinské tranzitní plynovody nejsou kapacitně vytíženy a díky ruským diverzifikacím by jejich vytíženost ještě poklesla. Investice do první fáze budování White Streamu se odhaduje na 2,5 – 3,5 miliard dolarů s předpokladem ročního tranzitu 8 miliard m³ na pět let od momentu dokončení. Další dvě fáze počítají s rozšířením o 8 (resp. 16) miliard m³, takže by nový plynovod byl schopen přepravit ročně až 32 miliard m³ (Socor 2007b).

4. Politická a ekonomická bezpečnost v plynárenském sektoru
4. 1 Transformace plynárenského sektoru a barterový obchod (1991–94)
Na počátku 90. let Gazprom dodával Ukrajině 80 - 90 miliard m³ ročně. Tento plyn byl distribuován velkým průmyslovým uživatelům a pro spotřebu domácností v rámci zaběhnutých mechanismů sovětské éry. Když se Ukrajina v srpnu 1991 osamostatnila a převzala část plynovodné sítě na svém území, zákazníci začali platit za plyn Kyjivu (Ukrhazpromu). Ukrhazprom byl státní společností, která centralizovala nákupy od Gazpromu (Guillet 2007). Levný plyn se využíval k udržení již tak slabého státu, který čelil sociálním nepokojům a hrozbě celkového kolapsu. To se pochopitelně projevilo na nedoplatcích za plyn. Napětí mezi oběma zeměmi díky tomu vzrostlo. Příčinou bylo také postupné odbourávání sovětských, resp. ruských dotací na ceny plynu (i ropy) a jejich zvyšování na světovou úroveň. Pro ukrajinský stát se stal dovoz ruských energetických surovin od prvních měsíců roku 1992 stálým a v některých obdobích hlavním hospodářským problémem s významnými vnitrostátními a zahraničně politickými dopady (Litera 2003: 82). V letech 1991- 1994 se dluhy za ruský plyn pohybovaly v hodnotě 4 – 4,5 miliard dolarů, a to se ještě díky hospodářskému úpadku spotřeba energie citelně snížila⁸⁸ (Pirani 2007).

Gazprom se Kyjiv pokoušel donutit k placení omezením či úplným přerušením dodávek (např. v říjnu 1992, únoru 1993 a listopadu 1993). Ukrajinci reagovali ilegálním odebíráním plynu pro Evropu, která zaregistrovala snížení přísunů suroviny pro své trhy. Evropští kupci se začali obávat nestabilních dodávek a snažili se přesvědčit Ukrajinu, aby jim neblokovala přísun plynu (Guillet 2007). Strategická pozice Ukrajiny byla v tomto ohledu silná a nutila ruskou stranu ke kompromisům, které se již předtím promítly např. vydělením Ukrajiny ze zvýšení cen ruského exportu pro ostatní postsovětské republiky v říjnu 1992. I přesto ale Ukrajina neměla jiné východisko než na přelomu let 1992-93 zahájit rozhovory s Moskvou ohledně uhrazení svého dluhu za ropu a plyn (v létě 1993 představoval 600 milionů dolarů). Z hlediska Kyjiva to znamenalo kapitulaci a uznání Ruska za hlavního dodavatele energetických surovin na Ukrajinu (Litera 2003: 83).

V květnu 1993 tehdejší premiér Leonid Kučma vyhlásil „energetickou krizi“ a prohlásil, že ceny za plyn vzrostly za poslední 4 měsíce 40krát. Gazprom a Turkmenistán díky nedoplatkům omezily přísun plynu. Velká část domácností byla odříznuta od této energetické suroviny a teplárny nebyly schopny provozu (Fujimori 2003: 120). V září 1993 na summitu v Krymu nabídl Boris Jelcin Kravčukovi smazat dluhy výměnou za kontrolu nad Černomořskou flotilou a ukrajinskými jadernými hlavicemi. Kravčuk zpočátku souhlasil, ale po odmítavé reakci Kyjiva tuto myšlenku zavrhl. V březnu 1994 Rusko opět snížilo dodávky plynu a předpokládalo se, že Gazprom převezme 51 % podílů ukrajinské plynovodné sítě. Vláda a parlament návrh odmítli (Pirani 2007). Počátkem roku 1994 se obě země dohodly na nižších poplatcích i cenách za plyn - Rusko prodávalo plyn Ukrajině za 50 dolarů/1000 m³ a Ukrajina stanovila poplatky na 0,65 dolarů/1000 m³ na 100 km (Litera 2003: 84).⁸⁹
4. 1. 1 Zrod obchodníků se zemním plynem („hazotrejderů“) v letech 1993-94
Gazprom v té době nebyl schopen pravidelně vyplácet mzdy svým zaměstnancům a od ruských spotřebitelů díky státní podpůrné politice finanční prostředky získat nemohl. Jediným řešením bylo pokusit se vymámit nějaké peníze ze zemí SNS. Jenže Ukrajině díky nepřipravenosti její ekonomiky na peněžní splácení dovozů energetických surovin hrozil naprostý hospodářský kolaps a paralýza (Litera 2003: 83). Prostřednictvím okruhu svých známých se tehdejší ředitel Gazpromu Rem Vjachirev dozvěděl o barterovém schématu, které využíval předseda společnosti Omranija Igor Makarov, Rus z turkmenské metropole Ašchabad.⁹⁰ Vjachirev nabídl Makarovovi prodávat Ukrajině turkmenský plyn a vybírat od ní směnné zboží. Tak vznikl barterový obchod, kdy Ukrajina splácela zemní plyn potravinami, zemědělskými stroji, kovovými výrobky ad. (Pirani 2007).

V únoru 1994 Turkmenistán úplně zastavil dodávky plynu na Ukrajinu a obnovení podmiňoval zaplacením dluhu. Ukrajinská vláda vyřešením dluhu pověřila (na základě dohody Kravčuka s Nijazovem) soukromou společnost Respublika ukrajinského podnikatele Ihora Bakaje. Dluh 800 milionů dolarů za rok 1993 Respublika zaplatila 275 miliony dolarů v hotovosti a 580 miliony ve zboží (Global Witness 2006, Panjuškin – Zygar 2008: 149). Vláda dala Respublice licenci na dovoz plynu z Turkmenistánu. Za splátky i dovoz ručil stát, Respublika za tyto operace nenesla zodpovědnost. Společnost v roce 1994 dopravila na Ukrajinu přes 9 miliard m³ za 50 dolarů. Protekční licenci Respublika obdržela díky přátelským vazbám Bakaje na tehdejšího premiéra Vitalije Masola. Respublika nezbavila Ukrajinu dluhů vůči Ašchabadu, který v listopadu 1994 opět utáhnul plynové kohoutky. Kučma podnikl kroky ke zrušení privilegovaného postavení Respubliky a na její místo dosadil ruskou společnost Itera, vlastněnou Igorem Makarovem. Kučma se rozhodl pro Iteru na přání Rema Vjachireva a Viktora Černomyrdina, kteří z Itery hodlali učinit monopolního dodavatele turkmenského plynu na Ukrajinu. Společnost měla velikou výhodu v přátelských stycích Makarova s vedoucími strukturami turkmenského energetického komplexu⁹¹ a Gazpromu. Úzké styky s Gazpromem jí nakonec zlomily vaz, protože když Vladimir Putin začal do čela Gazpromu v roce 2001 dosazovat loajální osoby, vlna personálních čistek v ruském energetickém sektoru smetla Iteru z plynárenského trhu.

4. 2 Počátek Kučmova prezidentství (1994 – 1996)
V říjnu 1994 vyhlásil Kučma počátek ekonomické reformy pod záštitou MMF. Reformní program hlásal liberalizaci importu a distribuce zemního plynu, kterou měly (s výjimkou domácností) na starosti soukromé společnosti. Mělo dojít k restrukturalizaci dluhů v hodnotě 1,4 miliardy dolarů prostřednictvím státního dluhopisu, jež do konce roku 1996 ukrajinská vláda vydá Gazpromu. Plynárenský monopol měl v úmyslu umístit dluhopisy na ruském kapitálovém trhu s tím, že jejich vlastníci budou mít právo zúčastnit se privatizace ukrajinských podniků. Na počátku roku 1995 se obě strany dohodly, že v případě energetických surovin se vyloučí úlevy. Cena plynu byla stanovena na 80 dolarů a poplatky za tranzit vzrostly na 1,75 – 2 dolary. Ruská strana platila jen 0,51 až 0,55 dolarů a zbytek doplácela plynem (Litera 2003: 84-85). Následkem toho měla být založena ruskoukrajinská společnost Gaztranzit, v níž by se shromažďovaly příjmy z tranzitu, který by společnost kontrolovala. Zároveň by se odepsala většina ukrajinských dluhů.⁹² Návrh zablokoval ukrajinský parlament (Nejvyšší rada), který v listopadu 1995 přijal zákon o zákazu privatizace ropných a plynárenských společností (Pirani 2007).

Do plynárenského sektoru vstoupili velcí ukrajinští průmysloví spotřebitelé, kteří díky svým kontaktům v Gazpromu a Ašchabadu vytvořili iluzi, že nenakupují plyn od Gazpromu, ale od jiných dodavatelů. Ruský monopol se tím zbavil zodpovědnosti za přerušování dodávek či za netransparentní obchody (Paris 2006). Movití průmyslníci se snažili přivlastnit si část domácího plynárenského trhu prostřednictvím koupě většího množství plynu, než sami spotřebovali. Zbytek s marží prodávali jiným spotřebitelům. Podobné machinace podkopaly pozici Ukrhazpromu a vedly k boji o participaci na tomto lukrativním byznysu. Peníze nenesly zisk Gazpromu, ale jeho vysoce postaveným managerům a středoasijským oligarchům.⁹³ Schéma bylo inherentně nestabilní, protože kupci plynu se snažili zprostředkovatele obejít a dostat se přímo ke zdroji (Guillet 2007). Na Ukrajině se vyprofilovali hlavní distribuční soukromí aktéři, kterým Itera prodávala plyn namísto Ukrhazpromu (Paris 2006).

4. 3 JESU a „decentralizace“ plynárenského trhu (1996-1997)
V dubnu 1996 byl zaveden licenční systém pro obchod s plynem. Deklarovaným záměrem byla snaha zastavit rostoucí dluhy vůči Rusku a Turkmenistánu, omezit vliv Ukrhazpromu a reformovat plynárenský trh pomocí jeho decentralizace. Bylo zrušeno monopolní právo na dovoz plynu. Opatření byla podniknuta ve snaze demonopolizovat trh, ale vyústila v kartelovou dohodu jednotlivých společností. Měsíc po zavedení tohoto sytému Kučma odvolal premiéra Jevhena Marčuka a na jeho místo jmenoval Pavla Lazarenka z Dnipropetrovského klanu (Pirani 2007). Lazarenko hodlal zavést regionálně rozdělený distribuční systém - spotřební trh (s výjimkou domácností) byl rozdělen podle oblastí a okresů, každá společnost s licencí pokrývala trh v jednotlivých regionech. Jednotlivá společnost disponovala monopolem na „svém území“, ale musela plyn dodávat bez ohledu na to, jestli jí její spotřebitelé přinášeli zisk či nikoliv. Pokud ne, mohla ji vláda nahradit jinou společností (Global Witness 2006). Vláda sice kontrolovala cenu za plyn na základě dohod s Moskvou, ale barterové operace cenovou kontrolu obcházely, protože společnosti podepisovaly přímé nákupní dohody s Gazpromem (bez garance). Fujimori tento krok označil za typický příklad „parciální reformy“, z níž profitoval pouze Lazarenko a jeho „klienti“. Ukrhazprom se vyznačoval slabou platební disciplínou, způsobenou mimo jiné nedoplatky na ukrajinském trhu. Proto Gazprom a MMF upřednostňovali radikálnější komercializaci ukrajinského plynárenského trhu. Gazprom považoval plynárenské společnosti za schopnější a odpovědnější obchodní partnery než Ukrhazprom. Využíval pozici věřitele k pokusům získat majetková práva nejen na transportní systém, ale také na vstup do ukrajinského plynárenského trhu. Tlačil na ukrajinskou vládu, aby předala rozhodující podíl obchodu Iteře, která neměla přímé vazby na ukrajinské spotřebitele. Nicméně Ukrhazprom byl schopen své ztráty kompenzovat vlastními zdroji, protože disponoval nejlevnějšími zdroji plynu (domácí plynová pole a ruský plyn, dodaný formou tranzitního poplatku od Gazpromu), který dodával (neplatícím) domácím spotřebitelům. Ukrhazprom získával z tranzitních poplatků další peníze, protože každá společnost musela s Ukrhazpromem uzavřít smlouvu ohledně tranzitu a uskladnění plynu.

Nejkontroverznějším aspektem Lazarenkova systému byl klíč, podle kterého se jednotlivým společnostem přidělovaly energeticky náročné oblasti jako Dnipropetrovsk a Doneck, kde se očekávaly obrovské zisky. Lazarenko přidělil starost o dodávky ve své rodné oblasti společnosti Jednotné energetické systémy Ukrajiny (Jedyni enerhetyčni systemy Ukrajiny, JESU), kterou vedla Julie Tymošenková. Partnerství mezi Lazarenkem a Tymošenkovou vzniklo okolo roku 1992, kdy byl Lazarenko guvernérem Dnipropetrovské oblasti a přidělil její společnosti monopol na dodávky plynu zemědělským koncernům. Na rozdíl od ostatních společností měly JESU licenci na dodávky domácím spotřebitelům v Dnipropetrovsku, kterým prodávaly plyn prostřednictvím regionálních dodavatelů. Potenciální ztráty mohla dorovnat od podniků, od nichž oblastní administrativa vybírala daň.⁹⁴ JESU si postupně vybudovaly téměř monopol na obchod s plynem (ročně distribuovaly 25 miliard m³). V průběhu Lazarenkova opatrovnictví roční zisky společnosti stouply ze 1,5 milionu na 3 miliardy dolarů. Právě v té době si tehdejší ani ne čtyřicetiletá poslankyně z Dnipropetrovska vysloužila přezdívku „plynová princezna“.

O výhradní právo na distribuci plynu v Donecké oblasti se ucházel ISD, za jehož zájmy loboval donecký gubernátor Volodymyr Ščerbaň, ale narazil na Lazarenkovo rozhodné odmítání. Lazarenko a Tymošenková se na výsluní obchodu s plynem pohybovali do roku 1997. Pokoušeli se expandovat na Donbas a v roce 1997 Lazarenko převzal iniciativu vytvořením Ukrajinského plynového konsorcia pro zdroje (Ukrajinskyj hazoresursnyj konsorcium, UHK). Formálně se jednalo o společný podnik JESU a Ukrhazromu. V praxi byl UHK pod kontrolou Lazarenka a Tymošenkové, jelikož JESU a spřízněné společnosti měly většinový podíl a do čela konsorcia byl jmenován Lazarenkův ekonomický poradce a náměstek ministra hospodářství Mykola Syvulskyj.

JESU převzala dvě nejziskovější oblasti – Doneck a Dnipropetrovsk. Itera ztratila podíl v Donecku, zatímco Bakajův Interhaz, vybudovaný roku 1995 na troskách Respubliky, si své místo udržel a na základě smlouvy s Gazpromem dodával ročně na Ukrajinu 10 miliard m³. Lazarenkův systém záhy napadl Kučma i Gazprom a v polovině roku 1997 zkolaboval. Pro Kučmu Lazarenko představoval hrozbu kvůli jeho finančním zdrojům v JESU. Gazprom si stěžoval, že JESU a UHK omezili Iteře podíl na trhu. V červenci 1997 Lazarenko rezignoval a vrátil se do Dnipropetrovsku, kde zastával křeslo oblastního gubernátora. Gazprom posléze přestal kvůli nedoplatkům dodávat JESU plyn.⁹⁵ JESU ale nebyl jediným dlužníkem, Interhaz v té době dlužil Gazpromu dokonce 320 milionů. Rozdíl tkvěl v tom, že Interhaz našel v Kučmovi a novém premiérovi Pustovojtenkovi své patrony. V srpnu 1997 bylo „náhodou“ nalezeno ve skladech UHK 12 miliard m³ plynu, patřící Interhazu. Díky tomu mohl Interhaz pokračovat v byznysu, zatímco JESU byly nuceny odstoupit z trhu. Společnost si rozporcovali Interhaz, Itera, ISD a Interpipe. V roce 1998 se JESU nepodařilo obnovit licenci a de iure ukončila své obchodní aktivity s plynem (Fujimori 2004: 122-128). V létě 1997 Gazprom Ukrajině omezil přísun plynu na základě údajného neplnění dohod z roku 1995. Dodávky v plné míře obnovil až po uzavření nové dohody (Litera 2003: 86). Smlouva z roku 1997 o pobytu ruské Černomořské flotily do roku 2017 byla také ovlivněna energickou problematikou, protože bylo dohodnuto, že Rusko odpustí Ukrajině dluh za plyn ve výši 526 milionů. Flotila byla rozdělena v poměru 50:50, ale později byl poměr upraven a zvýšen z ruské strany na 81,5 % výměnou za další smazání dluhů⁹⁶ (Balmaceda 2008: 26 – 27). Systém tzv. „hazotrejderů“ vedl díky multiplicitě aktérů, cen a dohod k chaosu. Stát navíc nebyl schopen kvůli nesolventním zákazníkům (domácnosti atd.) dodržovat smlouvy a platit (Balmaceda 2008: 49).

4. 4 Založení Naftohazu Ukrajiny (1998-2002)
Lazarenkův regionální distribuční systém uštědřil lekci MMF, Gazpromu i Kučmovi. Podle MMF byla pro omezení státních zásahů a přilákání zahraničních investic nutná dezintegrace a privatizace Ukrhazpromu. Zdrojem znepokojení byla implementace garanční politiky. Lazarenko sice prohlásil, že vláda by neměla ručit za dovoz plynu příslušnými společnostmi, ale stále se našly případy, kdy tak vláda činila. Gazpromu vadil tradiční problém hromadících se nedoplatků. Vládní záruky komplikovaly vybírání dluhů, jelikož vznikaly pře o zodpovědnosti za jednotlivé dluhy.

Kučma ze strachu před opakováním situace zvrátil liberalizační proces. V únoru 1998 nařídil rozpuštění Ukrhazpromu a vytvoření státního podniku Naftohaz Ukrajiny (dále Naftohaz), kterým nahradil dosavadní licenční systém soukromých společností. Oficiálně deklarovaným záměrem bylo zvýšení úrovně energetické bezpečnosti státu, zlepšení efektivnosti a rozvoj ropného a plynárenského komplexu. Vertikálně integrovaná struktura Ukrhazpromu byla zrušena a byly založeny specializované společnosti. Naftohaz byl schopen tyto společnosti kontrolovat, protože držel většinu jejich akcií. Založení Naftohazu se považuje za pokus prezidenta obnovit kontrolu nad energetickým sektorem a zajistit si přístup ke zdrojům. Efektivita energetické politiky se nezvětšila. Lukrativní byznys převzala pod kontrolu jiná skupina s těsnými vazbami na Kučmu. Tentokrát se jednalo o Ihora Bakaje, který byl postaven do čela Naftohazu.⁹⁷ Bakaj se pyšnil dobrými styky s prezidentovým poradcem a mediálním magnátem Olexandrem Volkovem.⁹⁸ Naftohaz hrál jako administrativní zdroj důležitou roli při Kučmově znovuzvolení v roce 1999 (Baran – Tuohy 2006).

Za platby nyní ručil Naftohaz a neplatícím společnostem Gazprom zastavil přísun plynu. Neplatící soukromé společnosti nahradila Itera, která se stala po Naftohazu druhým nejsilnějším plynárenským aktérem (Pirani 2007). Činnost všech ostatních společností byla omezena na distribuci plynu, který nakupovali buď od Naftohazu nebo Itery (Fujimori 2004: 130-132). Dluhy se řešily nepříliš standardními postupy. Tatarstán např. odkoupil část pohledávek ve výši několika stovek milionů dolarů a Ukrajina je splácela dodávkami komponentů pro automobilku Kamaz aj. Obdobným nouzovým řešením byla dohoda z října 1999, podle níž Kyjiv prodal Rusku několik strategických bombardérů z vlastní výzbroje. O uvedenou částku za prodej (285 milionů dolarů) byl snížen ukrajinský dluh (Litera 2003: 86).

V roce 2001 tehdejší vicepremiér Oleh Dubyna oficiálně uznal, že z plynovodů bylo nepovoleně odebráno 8,7 miliard m³ plynu.⁹⁹ V květnu 2001 byla podepsána nová dohoda o dovozu plynu z Turkmenistánu. Dohoda nahradila přísný zákaz reexportu ruského plynu vysokými vývozními cly a zaměřila se na regularizaci dovozních a vývozních ustanovení. Konkrétně bylo ustanoveno, že Ukrajina v letech 2002-2006 odebere od Turkmenistánu 250 miliard m³. Platby byly rozděleny tak, že 50 % bude Ukrajina platit v tvrdé měně, zbytek opět zbožím a službami. Cena plynu se lehce zvýšila na 44 dolarů (srv. Litera 2003: 96, Pirani 2007). Uvedený kontrakt v řadě ohledů výrazně posílil postavení Ukrajiny vůči Rusku. Rusko zjevně neudělalo nic, aby ukrajinsko-turkmenský obchod zablokovalo, protože jakákoliv intervence by vedla ke zhoršení vztahů s Ukrajinou i Turkmenistánem, a to v době, kdy se Rusko snažilo stabilizovat vztahy s postsovětskými státy (Litera 2003: 96). V říjnu téhož roku premiéři obou zemí Anatolij Kinach (Ukrajina) a Michail Kasjanov (Rusko) podepsali dohodu o likvidaci ukrajinského dluhu ve výši 1,4 miliardy dolarů. Dohoda dala Ukrajině 12 let na jeho splacení po tříletém odkladu splatnosti (Litera 2003: 87).

V červnu 2002 Naftohaz a Gazprom podepsali smlouvu o dodávkách plynu s platností do roku 2013 (Baran – Tuohy 2006). 15 % plynu proudícího přes ukrajinské plynovody si Ukrajina mohla ponechat jako barterovou platbu za tranzit. Tentýž měsíc podepsali Rusko, Německo a Ukrajina společné prohlášení o založení konsorcia na transport zemního plynu, což implikovalo předání ukrajinské plynárenské infrastruktury (všechny plynovody a úložiště plynu) do rukou mezinárodního konsorcia. O účast v konsorciu projevila zájem řada západních zemí a společností. Ukrajinská delegace z této myšlenky učinila slovy Volodymyra Saprykina „pojízdný cirkus, nabízející všem po cestě vstup do konsorcia“. Pouze díky nesouladu s ukrajinskou legislativou a mezinárodními praktikami (a také otevřenému sabotování ukrajinských činovníků) se projektu podařilo zabránit. Ukrajina by odevzdáním jednoho z největších tranzitních systémů zemního plynu v Evropě značně ohrozila národní bezpečnost. Gazprom a vedení RF dodnes často navrhují vrátit se k prvotní myšlence konsorcia jako prostředku pro ukončení vzájemných problémů se zemním plynem. „Trójský kůň“ v podobě konsorcia bude dle názoru Saprykina ohrožovat Ukrajinu až do úplného vyřešení plynových problémů s Ruskem, které je dosud v nedohlednu (Saprykin 2005).