Energetická bezpečnost Ukrajiny

4. 5 Zánik Itery a její nahrazení (2002-2004)
V roce 2000 Ukrajina poprvé od osamostatnění pocítila hospodářský růst. Nová vláda v čele s Juščenkem a Tymošenkovou deregulovala ekonomiku, zrušila stovky dekretů o daňových úlevách, dotacích a obchodních privilegiích oligarchů. Posílili striktní rozpočtovou disciplínu a omezili barterový obchod. Juščenko privatizoval část velkých podniků a zvýšil podíl soukromé sféry na celkovém hospodářství země z 50 na 60 %. Tymošenková se pokoušela své zkušenosti plynárenského oligarchy využít ke zprůhlednění energetického sektoru (Aslund 2003).¹⁰⁰ Změna v plynárenském sektoru byla pomalejší, protože po krachu licenčního systému se vládní snahy zaměřovaly na centralizaci podílů v Naftohazu. Když byl Naftohaz založen, probíhala významná část transakcí stále v rámci barterových operací. Před rokem 2001 se ve společnosti nekonal ani jeden menší audit (Pirani 2007). Vláda zavedla ropné aukce a hodlala vzít znovu do rukou kontrolu nad nákupem plynu z Turkmenistánu. Ropné aukce měly sloužit eliminaci obchodníků s ropou a větší transparentnosti.

Monetarizace hospodářství zmenšila objem barterových transakcí plynárenských společnosti, protože začaly být nevýhodné. Eliminací barterového obchodu byl ohrožen jeden z hlavních zdrojů neregulovaných příjmů v energetickém sektoru. Svými reformami vláda ohrozila zájmy ISD, Pinčuka, Surkise a Hryhoryšina (z Kyjivského klanu). Tymošenková hodlala radikálně reformovat Naftohaz, čímž by utrpěli zejména Bakaj a Surkis, kteří stáli za rozpadem JESU. Spor mezi Tymošenkovou a Bakajovou skupinou se přesunul na úroveň vztahů s Ruskem, resp. dluhů za plyn. Od roku 1999 se Gazprom a Naftohaz nemohli dohodnout, kolik si dluží (Naftohaz uváděl méně než 1 miliardu, Gazprom téměř 2 miliardy). V lednu 2000 Tymošenková oznámila, že Naftohaz ve skutečnosti dluží přes 2 miliardy. Dohadování o dluzích bylo součástí „hry na nejasná čísla“, z níž profitovali manageři obou společností. Tyto údaje Tymošenková použila k obvinění vedoucích managerů Naftohazu z krádeže plynu, čímž sledovala ukončení jejich korupčních aktivit, přístup k ziskům a silný úder na jejich pověst. Tymošenková se v té době opírala o osoby, spojené se společností Itera (Balmaceda 2008: 54-57).

Naftohaz a Itera mohly řešit nedoplatky bez účasti prostředníků a proto se jich zbavovali. Historie zprostředkovatelských společností se zdála být u konce, ale díky zmizení Itery z plynárenského trhu se situace změnila.¹⁰¹ Podle švédského odborníka na ruskou energetickou politiku Roberta Larssona sloužila Itera po celá 90. léta jako zástěrka pro vytvoření dojmu konkurence na plynárenském trhu, aby se Gazprom vyhnul nařčení z monopolizace. Itera se stala nástrojem Gazpromu (resp. osob kolem Rema Vjachireva) jehož prostřednictvím uzavíral dohody se státy SNS, s nimiž nechtěl být veřejně spojován. V podobné roli se podle Larssona ocitla i nástupnická společnost Eural Trans Gas a nové vedení Gazpromu v čele s Alexejem Millerem (Larsson 2006: 148-149). Od 25. listopadu 2002 Gazprom začal Iteře omezovat dodávky na základě jejich nedoplatků v hodnotě 30 milionů dolarů. V lednu 2003 Gazprom zastavil dodávky úplně a žádal 100% platby předem, zatímco pro ostatní společnosti platila stará platební pravidla. Gazprom nabídl Naftohazu levnější tarif za transport turkmenského plynu, který byl předtím veden Iterou.¹⁰² Bez Gazpromu a zdrojů z Turkmenistánu Itera nemohla dodávat plyn na ukrajinský trh a v lednu 2003 Naftohaz souhlasil s plánem Gazpromu eliminovat Iteru. Gazprom a Naftohaz použili v podstatě stejnou taktiku jako Gazprom a Kučma proti JESU v roce 1997 (Fujimori 2004: 132-134).
4. 5. 1 Eural Trans Gas
Itera byla v roli dodavatele turkmenského plynu nahrazena společností s ještě podezřelejší pověstí - Eural Trans Gasem (ETG).¹⁰³ Ve vlastnické struktuře nefiguroval ani Naftohaz ani Gazprom. ETG měla sídlo v Budapešti a oficiálně ji vedl András Knapp (před rokem 1989 tajemník maďarského Ministerstva kultury). Izraelský advokát Zeev Gordon prohlásil, že ETG zaregistroval na požádání Dmytra Firtaše, do té doby neznámého ukrajinského byznysmena, jednajícího prostřednictvím kyperské off-shore struktury Highrock Holdings.¹⁰⁴ Ihned se začalo pátrat po skutečných vlastnících ETG, který v roce 2003 inkasoval čistý zisk 220 milionů USD.¹⁰⁵ ETG dodávala zemní plyn i do dalších zemí, což například na počátku roku 2008 vyvolalo v Polsku politický skandál (Viz např. Novinky.cz 2008). Gazprom podepsal v dubnu 2003 smlouvu s Turkmenistánem a Ukrajinou o dodávkách zemního plynu na příštích 25 let. Jelikož Ašchabad není schopen zajistit tranzit, neprocházející ruským územím, de facto odsouhlasil roli ETG. Trilaterální dohoda ustanovila, že Ukrajina bude platit polovinu dodávek barterovým způsobem (Baran – Tuohy 2006).
4. 5. 2 RosUkrEnergo
Kvůli skandálům, netransparentnosti a špatné reputaci byla nakonec ETG zrušena a na její místo v červenci 2004 nastoupila nová, stejně pochybná struktura pro tranzit turkmenského plynu s názvem RosUkrEnergo (RUE). Společnost byla zaregistrována ve Švýcarsku. Gazprom na rozdíl od ETG obdržel 50% podíl akcií z ruské strany.¹⁰⁶ Ruský podnik si tím poněkud přizpůsobil a upevnil kontrolu nad tranzitním schématem prostředníků (Pirani 2007). Ukrajinská polovina byla kontrolována rakouskou společností Raiffeisen Investment. Okamžitě se začalo spekulovat o skutečných vlastnících ukrajinské poloviny společnosti. Posléze se zjistilo, že oněch 50 % akcií vlastní ukrajinští byznysmeni Dmytro Firtaš (45 %) a Ivan Fursin (5 %)¹⁰⁷. Firtaš po svém neúspěšném politickém angažmá¹⁰⁸ vsadil na Janukovyče a stal se vlivným členem a poslancem Nejvyšší rady za PR. Pozdějším velmi vlivným spojencem Dmytra Firtaše je níže zmiňovaný Jurij Bojko, který bývá považován za představitele ruských energetických zájmů. Blízkou Firtašovou osobou je i Serhij Ljovočkin, v letech 2006 – 2007 vedoucí Janukovyčova aparátu, který loboval za Firtašovy zájmy. Údajně má úzké vazby na Olexandra Treťjakova, oligarchu velmi blízkého Juščenkovi a člena presidia bloku NU (RusEnergy 2006).

Bývalý ředitel Bezpečnostní služby Ukrajiny (SBU) Olexandr Turčynov (vrcholný představitel BJuT a vicepremiér) prohlásil na podzim 2005, že RUE stejně jako ETG byla napojena na Semjona Mogileviče, kriminálního bosse, aktivního v 90. letech v Budapešti. Zakladatel RUE Zeev Gordon v srpnu 2005 prohlásil¹⁰⁹, že Mogilevič sice Firtaše znal, ale nebyl v žádném případě angažován v RUE.¹¹⁰ V koordinačním výboru RUE seděli prezident a viceprezident Naftohazu Jurij Bojko a Ihor Voronin. Aktivitami společnosti se zabývalo Oddělení pro boj s organizovaným zločinem Ministerstva spravedlnosti USA. Zemní plyn nebyl touto pochybnou společností dodáván pouze na Ukrajinu, ale i do dalších zemí (Slovensko, Maďarsko, Estonsko, Polsko). Firtašova skupina hodlala svou působnost rozšířit i na další průmyslové sektory a do dalších zemí:

1) RUE a UkrHaz-Enerho (viz níže) usilovaly o podíl na produkci ruského zemního plynu. V říjnu 2006 skupiny, kontrolované Gazpromem a Firtašem společně získaly kontrolu nad Pečoraneftegazem, malou těžební a výrobní společností v republice Komi v severozápadním Rusku. Firtaš a spol. vlastnili další společnosti jako např. Zangas (ruská společnost na konstrukci plynovodů, aktivní ve Střední Asii a na Ukrajině).

2) Skupina převzala kontrolu nad strategickými zásobárnami zemního plynu. V listopadu 2006 na vrcholu topné sezóny, většina plynu, uskladněného na Ukrajině patřila právě jim. V říjnu 2006 vstoupila na pole obchodu s ropou, ale krátce poté se stáhla díky nepříznivým obchodním podmínkám (vysoké domácí ceny za ropu).

3) RUE a spojené společnosti měly své zájmy také v podílech na distribuci plynu.

4) Skupina se zapojila do obchodu s elektřinou. Díky smlouvám s maďarským (Emfesz) a ukrajinským (Ukrinterenerho) elektrárenským podnikem se podílí na vývozu elektřiny do střední Evropy.

5) Skupina kontroluje velké podíly v metalurgickém a chemickém průmyslu, včetně výroben hnojiv, pro něž je zemní plyn hlavní surovinou (Pirani 2007).

Mezitím se opět přetřásala otázka rusko-ukrajinského konsorcia, která postupně ztrácela na významu díky rezervovanému postoji Ukrajiny¹¹¹ (Dubien 2007). V létě 2004 ruská vláda, Gazprom a ukrajinská vláda podepsala dohody o dodávkách středoasijského (převážně turkmenského) plynu na Ukrajinu a urovnání minulých dluhů. Kromě finančních vyrovnání dohoda zahrnovala řadu ustanovení, zaměřených na větší předvídatelnost obchodů. Půjčka Gazpromu umožnila Naftohazu splatit dluhy a dohodnout se na pětiletých dodávkách turkmenského plynu a tranzitu ruského plynu do Evropy. Dohoda ustanovovala dodávky ruského plynu na Ukrajinu v objemu 21-24 miliard m³ ročně na období let 2005-2009 jako barterovou platbu za tranzit plynu evropským zákazníkům Gazpromu. Ceník pro barterovou dohodu byl stanoven na 50 dolarů za ruský plyn a 1,09 dolarů za tranzit přes Ukrajinu (Stern 2006).¹¹² Smlouva stanovila, že ceny za zemní plyn se do roku 2009 nebudou měnit. Byl to v podstatě dodatek dohody z června 2002, který měl sloužit jako prostředek ke zvýšení popularity Viktora Janukovyče, Kučmova favorita pro nadcházející prezidentské volby (Baran – Tuohy 2006).

4. 6 Energetická politika první „oranžové“ vlády (jaro 2005 – jaro 2006)
V listopadu – prosinci 2004 se Ukrajinou přehnala vlna protestů proti zfalšovaným prezidentským volbám, v nichž měl údajně zvítězit Kučmou protěžovaný Viktor Janukovyč.¹¹³ Odpor ze strany veřejnosti a části politických a ekonomických elit vedl ke znovuopakování voleb, v nichž zvítězil prozápadní kandidát Viktor Juščenko. Tyto události vešly ve známost pod názvem Oranžová revoluce. Třebaže Oranžová revoluce na domácí scéně příliš věcí nezměnila, měla tato událost velmi závažné následky na mezinárodní postavení Ukrajiny a s tím související energetický sektor. Nové vedení státu dalo okamžitě najevo, že hodlá do základu reformovat ukrajinský energetický systém a zahájit novou bilaterální kooperaci s Ruskem. Ukrajinská vláda vsadila na prioritu energetické spolupráce s evropskými zeměmi. Na počátku roku 2005 ukrajinské vedení navrhovalo vytvořit společnost, která by byla konkurentem Gazpromu na evropském trhu a mohla uskutečňovat nákup a transport zemního plynu do zemí EU. Na veřejnost proniklo několik prohlášení ze strany vedení Naftohazu o založení hospodářské aliance tranzitních a spotřebitelských států. Paralelně padaly návrhy na rozšíření formátu ukrajinsko-ruského konsorcia pro transport plynu (Saprykin 2005).

Politické změny vedly ke změně vedoucích postů na Ministerstvu pro paliva a energetiku a v Naftohazu Ukrajiny. Do čela ministerstva nastoupil Ivan Plačkov, bývalý šéf společnosti Kyjivenerho. Ředitelem Naftohazu byl namísto Jurije Bojka, považovaného za personifikaci neduhů Kučmova režimu (korupce, zaprodanost ruským zájmům ad.), jmenován předseda Kongresu ukrajinských nacionalistů (KUN)¹¹⁴ Olexij Ivčenko¹¹⁵, blízký prezidentovi. Mezi členy představenstva figurovali Plačkovovi známí ze západoukrajinského Ivano-Frankivska Andrij Lopušanskyj a Roman Šimko (Pirani 2007). Ivčenko si při rozhovorech s Moskvou nechával údajně své projevy překládat tlumočníkem z ukrajinštiny do ruštiny a naopak. Tento detail výborně ilustruje energetické rusko-ukrajinské vztahy po Oranžové revoluci. Juščenko přiznal, že v 90. letech v plynových vztazích mezi Ruskem a Ukrajinou vládl naprostý chaos. Jakmile usedl na prezidentské křeslo, oznámil, že obě strany se musí oprostit od barterových schémat, která kriminalizují vzájemné vztahy a místo toho přejít na tržní ceny. Na post premiéra byla jmenována Julie Tymošenková a ihned začala vystupovat proti RUE. Úsilí Tymošenkové směřovaly k tomu, aby se do role prostředníka vrátila Itera.¹¹⁶ S touto společností Tymošenková úzce spolupracovala ještě za Kučmy, kdy krátce zastávala post vicepremiéra pro paliva a energetiku (Panjuškin – Zygar 2008: 148).

4. 6. 1 Otázka turkmenského plynu
„Oranžová“ vláda sice hájila myšlenku diverzifikace, ale nejvíce plynu brala z Turkmenistánu, jehož plynovody vedou bez výjimky přes Rusko.¹¹⁷ Na počátku prosince 2004 Ašchabad ohlásil Moskvě a Kyjivu svůj záměr zdražit plyn ze 42 na 60 dolarů.¹¹⁸ 31. prosince 2004 Turkmenistán Ukrajině a Rusku uzavřel kohoutky. 3. ledna byly Ukrajině dodávky obnoveny, ale za 58 dolarů¹¹⁹ (Stern 2006). Ašchabad tlak na Ukrajinu stupňoval a v červnu 2005 ji obvinil z dluhu 61 milionů dolarů za barterové obchody z předchozího roku a 500 milionů dolarů za plyn, dodaný roku 2005 (Pirani 2005). Přesto byla v tomtéž měsíci podepsána nová dohoda, podle níž měl Turkmenistán dodat Ukrajině 15,5 miliard m³ plynu do konce roku 2005 a 33 miliard m³ v roce 2006 za starou cenu 44 dolarů. Výměnou za to se Naftohaz zavázal platit hotově. Tuto cenu v říjnu oznámilo ukrajinské Ministerstvo paliv a energetiky. Ašchabad ale vzkázal, že tato otázka „se projedná v blízké budoucnosti“ a že za vyjednávací stůl musí usednout i Moskva. Nijazovova snaha obrátit své dva největší zákazníky proti sobě ovoce nepřinesla.

V prosinci 2005 Naftohaz údajně (podle agentury Interfax) podepsal další smlouvu, v jejímž rámci měl Turkmenistán v roce 2006 dopravit 41 miliard m³ plynu za 50 dolarů v první polovině roku a 60 dolarů v druhém pololetí (srv. IEA 2007, Pirani 2006, Stern 2006). 29. prosince ale Turkmenistán s Ruskem podepsali dohodu, podle níž Rusko za plyn připlácelo oproti Ukrajině dalších 15 dolarů navrch (tedy 65 USD). Dohoda byla podepsána se záměrem zaplnit kapacitu turkmenských plynovodů a zabránit Ašchabadu podepsat separátní smlouvu s Kyjivem (Baran – Tuohy 2006). Pro Ukrajinu nezbyl v plynovodech žádný turkmenský plyn a RUE se musel spoléhat na turkmenský plyn od Gazpromu, doplněný kazašským a uzbeckým plynem (za 50 dolarů) a ruským plynem (za 230 dolarů), aby dodávky vyvážil (Pirani 2007).

4. 6. 2 Evropské tržní ceny
V březnu 2005 ukrajinská delegace v čele s Ivčenkem a Plačkovem v Moskvě předložila představitelům Gazpromu vizi bilaterálních energetických vztahů. Kyjiv si nárokoval polovinu zisků z tranzitu turkmenského plynu přes ruské území. Gazprom naznačil, že nebude překážet přístupu Naftohazu ke kapitálu RUE, pokud si Gazprom zachová 50% vlastnický podíl. Ukrajinci navrhli Rusku znovu zvážit podmínky tranzitu do Evropy. Kyjiv vyslovil přání získávat tranzitní poplatky v hotovosti podle tržních evropských cen (1,75 – 2 USD). Kreml Juščenkův návrh přejít na tržní ceny vřele přivítal.¹²⁰ Alexej Miller oznámil, že Gazprom bude tím pádem dodávat Ukrajině plyn za ceny v rozmezí 160 – 170 dolarů.¹²¹ Díky globálnímu růstu cen uhlovodíků by přímá ztráta v případě zavedení tržních cen pro Ukrajinu vzrostla na více než 2,5 miliardy dolarů (Dubien 2007). Nikdo nevěřil, že by Ukrajina začala platit více než trojnásobnou cenu. Na neformálním setkání s novináři na konci června víceředitel Gazpromu Alexandr Rjazanov označil tuto cenu za „nereálnou“. Bylo však jasné, že za zemní plyn bude Ukrajina platit podstatně více (Pogrebinskij – Tolpygo 2006: 345).

Část ukrajinských elit přešla do protiofenzívy a začala napadat nejméně transparentní aspekt – přepravu turkmenského plynu na Ukrajinu. V červnu 2005 tehdejší ředitel SBU Olexandr Turčynov oznámil, že bylo zahájeno vyšetřování ETG a RUE (Pirani 2007). Po své rezignaci na post šéfa SBU oznámil, že vyšetřování odhalilo spojení Semjona Mogileviče s Kučmou a Firtašem. Taktéž měly existovat vazby na ruskou zpravodajskou službu FSB (Baran – Tuohy 2006).

Během posledních tří měsíců roku 2005 selhalo vyjednávání mezi Gazpromem a Naftohazem. Gazprom trval na okamžitém zdražení ruského plynu. Ukrajina odvětila, že tržní ceny přijímá, ale že by se měly zvedat postupně a že v roce 2006 bude schopna platit maximálně 80 dolarů (Stern 2006). Gazprom stihl zabránit případné dohodě Ukrajiny s některým ze středoasijských producentů a převzal pod kontrolu veškerý vývoz plynu z Uzbekistánu (Dubien 2007). S blížícím se Novým rokem Gazprom zvyšoval cenu ze 130 na 160 a později dokonce na 230 dolarů. Rusko nabídlo půjčku ve výši 3,6 miliard dolarů, aby země byla schopna platit nové tržní ceny. Nejspíš se očekávalo, že Kyjiv nebude schopen platit a bude nucen vrátit půjčky prodejem části tranzitního systému Gazpromu (Baran – Tuohy 2006). Vyjednávání mezi Naftohazem a Gazpromem v roce 2005 reflektuje nedostatek připravenosti Ukrajiny, která myslela, že se může vypořádat během několika měsíců s dlouhodobou strategickou výzvou v podobě energetické závislosti země. Ukrajinci rovněž slovy Dubiena podcenili řešení Kremlu, který vnímal Oranžovou revoluci jako velkou prohru a rozhodl se z Ukrajiny vytvořit exemplární příklad nové energetické diplomacie (Ibid.).

Napětí posílilo obvinění Gazpromu, že z úložišť zemního plynu na Ukrajině „zmizelo“ 7,8 miliard m³ plynu, který tam uskladnilo Rusko. Gazprom nejdříve naznačil, že se plyn ztratil během Oranžové revoluce. Později prohlásil, že podal přes 40 žádostí o stažení plynu z exportu a „zmizelý“ plyn hodlal prodat Kyjivu za 160 dolarů (Pirani 2007). Problém byl nakonec vyřešen dohodou, která ustanovovala dvoufázový doplatek: 2,55 miliard m³ plynu mělo přijít tranzitním zprostředkovatelům Gazpromu a 5,25 miliard m³ plynu měl dodat RUE během let 2005-2006. Epizoda se „zmizelým“ plynem přiměla Rusko ptát se, zda může považovat za bezpečné uskladňovat svůj plyn na Ukrajině a zda li to může problematizovat evropské dodávky (Stern 2006).

4. 7 „Plynová válka“ s Ruskem – ekonomicky či politicky motivovaný konflikt?
V průběhu roku 2005 se otevřela řada složitých otázek:

• 
  Nevědělo se, jestli bude Ukrajina nakupovat turkmenský plyn přímo od Turkmenistánu nebo od Gazpromu.
  
• 
  Bylo zahájeno vyšetřování činnosti RUE¹²². V případě zrušení společnosti by musela být nalezena náhrada.
  
• 
  Mezinárodní konsorcium podle ruských představ bylo nekompromisně odmítnuto.
  
• 
  Zpochybňovala se bezpečnost ruského plynu, uskladněného na Ukrajině. To znejistilo dodávky do Evropy, obzvláště během zimních měsíců.
  
• 
  Ruskem navrhovaná cena mohla destabilizovat obchodní vztahy, což by přineslo negativní následky pro evropské odběratele ruského plynu.
  

Jednání ministrů energetiky v Moskvě v prosinci 2005 nic nevyřešily. Rusko se nechalo slyšet, že pokud Ukrajina nepřistoupí na tržní ceny, mohou od 1. ledna 2006 některé evropské země pocítit snížení dodávek. Ukrajinská strana se pokusila vyhrožovat přerušením vojensko-technologické spolupráce (Saprykin 2005). Putin zmírnil svou ostrou rétoriku a nabídl Ukrajině, že pokud bude s novou cenou souhlasit, odloží zdražení o 3 měsíce. Tento krok ruská strana prezentovala jako šlechetný ústupek. Kyjiv nabídku odmítl a trval na tom, že Ukrajina podepsala smlouvu, která garantuje cenu 50 dolarů až do roku 2009.

1. ledna 2006 v 10:00 moskevského času Gazprom přerušil přísun plynu na Ukrajinu (Stern 2006). Zastavení dodávek se téměř okamžitě dotklo evropských zákazníků Gazpromu. V polovině následujícího dne se v Rakousku a Rumunsku snížily dodávky o třetinu, v Maďarsku a Slovensku o 40 %, Francii o 25 – 30 %, Itálii o 25 % a v Polsku o 14 %. Pokles zásobování plynem způsobil paniku a začalo se horlivě spekulovat o problému energetické bezpečnosti EU. Gazprom na svou obranu prohlásil, že plyn evropským zemím ilegálně vzala Ukrajina.¹²³ Vzhledem k dlouhodobému „zvyku“ Ukrajiny odebírat plyn bez povolení nemusí být prohlášení Gazpromu daleko od pravdy. Podle Jonathana Sterna z Oxfordské univerzity existují dvě vysvětlení, proč Ukrajina mohla považovat odebírání plynu za legitimní:

• 
  Naftohaz tvrdil, že společnost brala pouze turkmenský plyn pro domácí spotřebu a nikoliv ruský plyn pro evropské spotřebitele.
  
• 
  Ukrajina měla údajně „nárok“ vzít si 15% plynu, překračujícího její území, jako poplatek za tranzit, a/nebo měla nárok vzít si plyn v případě, že teplota klesla pod - 3 ºC (Stern 2006).
  

Veškerý turkmenský plyn, procházející plynovody do Ruska ale skoupil Gazprom. Navíc neexistovala žádná indicie, podle níž by se ukrajinské nároky na plyn vztahovaly k objemu tranzitu nebo teplotě vzduchu. Stern dokonce zpochybňuje, že byla v prosinci 2005 mezi Ukrajinou a Turkmenistánem podepsána dohoda o dodávkách plynu na rok 2006 (srv. Stern 2006). 2. ledna Gazprom oznámil, že do plynovodů vpustil dodatečných 95 milionů m³ na kompenzaci ukrajinského odebírání. 4. ledna byly ruské dodávky evropským zemím obnoveny v plné výši. Žádná členská země EU nebyla nucena díky sníženému objemu zemního plynu ve svých plynovodech přerušit dodávky spotřebitelům. Částečně díky relativně mírnému počasí a skutečnosti, že mnoho komerčních a průmyslových spotřebitelů o svátcích nepracovalo.
4. 7. 1 Řešení konfliktu a jeho politickoekonomické následky
3. ledna přiletěli do Moskvy Ivčenko a Plačkov. Následujícího dne byla uzavřena pětiletá dohoda, kterou za jednotlivé strany podepsali Gazprom (Miller), Naftohaz Ukrajiny (Ivčenko) a RUE (Palčikov a Čujčenko). Dohoda se skládala z následujících ustanovení:

- Gazprom bude za plyn pro evropské trhy platit Naftohazu tranzitní tarif 1,60 dolarů.

- Ukrajině bude ruský plyn dodávat společnost RosUkrEnergo. Naftohaz nebude moci reexportovat ruský plyn.

- RUE a Naftohaz založí do 1. února 2006 společný podnik pro distribuci plynu na domácím trhu, dodaného přes území RF.

- poplatek za uskladnění zemního plynu byl stanoven na 2,25 dolarů/milion m³. Za tuto službu platí RUE Naftohazu. Cena je zafixována až do roku 2030.

- Roční poměr nákupů a dodávek RUE bude rozdělen takto:

- 41 miliard m³ turkmenského plynu.

- Max. 7 miliard m³ uzbeckého plynu

- Max. 8 miliard m³ kazašského plynu (plyn od všech tří středoasijských dodavatelů bude RUE nakupovat od dceřiné společnosti Gazpromu Gazexport)

- Nejvýše 17 miliard m³ ruského plynu, koupeného od Gazpromu za 230 dolarů.¹²⁴

Co se týče prodeje:

• 
  34 miliard m³ prodá společný podnik (RUE a Naftohazu) za 95 dolarů během první poloviny roku 2006 bez práva na reexport.
  
• 
  V roce 2007 předpokládaný podnik prodá na ukrajinský trh 58 miliard m³ bez práva na reexport.
  
• 
  15 miliard m³ může RUE reexportovat ve spolupráci s Gazexportem a kompenzovat ztráty za předražený ruský plyn.
  

- Tranzitní poplatky a ceny za plyn se mohou každoročně měnit pouze dohodou všech stran.

Gazprom dohodu považoval za triumf, kdežto na Ukrajině se stala předmětem všeobecné kritiky. Vystoupili proti ní bývalí premiéři Janukovyč a Tymošenková¹²⁵. Prezident vydával dohodu za „kompromis“, garantující „transparentní a vzájemně prospěšné vztahy“ mezi Ruskem a Ukrajinou (Dubien 2007). Na prvním zasedání Nejvyšší rady dohodu kritizovali všichni, včetně prezidentových stoupenců.¹²⁶ Nespokojenost panovala zejména v souvislosti s posílením záhadného RUE (Panjuškin – Zygar 2008: 161 – 163). V lednu Blok Julie Tymošenkové inicioval na základě těchto událostí vyslovení nedůvěry Jechanurovově vládě, čehož dosáhl a do voleb v březnu 2006 vláda fakticky nefungovala (Kuzio 2008). Razantní vzestup cen vyvolal obavy o konkurenceschopnost ukrajinského průmyslu. Podle ukrajinské strany se „objektivní“ tržní cena za ruský plyn pohybovala v rozmezí 75 – 80 dolarů.¹²⁷ Podle ukrajinských kalkulací potřebuje chemický průmyslový sektor plyn za méně než 95 dolarů, aby byl konkurenceschopný a metalurgický průmysl za přibližně 103 dolarů. Oba tyto sektory tvoří 30 % ukrajinského HDP a 45 % příjmů tvrdé měny. Negativně postižena měla být zejména východní část země, kde je umístěna většina energeticky náročných průmyslových podniků (Larsson 2006: 212). Řada ekonomů tvrdí, že ukrajinská ekonomika přežila zdražení lépe, než se očekávalo. Přispěly k tomu zvýšené ceny za ukrajinský export (zejména za metalurgické výrobky), růst spotřeby a zefektivnění průmyslové spotřeby energie (Pirani 2007). Ekonomika v roce 2006 sice rostla, ale nejistota ohledně dodávek destabilizovala politickou a ekonomickou situaci Ukrajiny. Náznaky problémů se objevily již v první polovině roku, kdy Naftohaz uskladnil oproti očekávání do zásobáren méně plynu, údajně proto, že jej nedostal přímo od Turkmenistánu. V červenci 2006 Jechanurov veřejně prohlásil, že Ukrajině může v druhé polovině roku chybět až 11 miliard m³ plynu (IEA 2007). Dohoda zanechala nevyřešené otázky, týkající se ceny za plyn po červnu 2006, protože byla patrně výsledkem snahy o okamžité řešení problému bez dlouhodobějších vizí. Ukrajina se před rozpoutáním tzv. „plynové války“ údajně spoléhala na tyto faktory: a) Pomoc Evropy, která nedá všanc „oranžovou“ Ukrajinu Rusku; b) Rusko v poslední chvíli couvne; c) Jestli budou Rusové trvat na svém, tím lépe, protože lidé alespoň pochopí, co je Rusko zač a uvědomí si nutnost euroatlantické integrace. Oproti veškerému očekávání Evropa Ukrajině na pomoc nepřišla a ta se ocitla ve velmi nevýhodné pozici (Pogrebinskij – Tolpygo 2006: 359-364).

Nejvíce na dohodě ze 4. ledna získal RUE, kterému byl garantován monopol pro dodávky na Ukrajinu. Tento bod představoval symbolickou porážku Juščenka, který svou prezidentskou kampaň v roce 2004 postavil na heslu o skoncování s praktikami Kučmovy éry. O rok později byl přinucen akceptovat zprostředkovatele, jehož neprůhlednost byla umocněna četnými obviněními z korupce a kontaktů s OZ. 2. února 2006 byla vytvořena distribuční společnost UkrHazEnerho (UHE), další netransparentní společnost vlastněná z jedné poloviny RUE a z druhé Naftohazem. UHE hrál významnou (a podle Dubiena podceňovanou) roli v tehdejší rekonfiguraci ukrajinského energetického sektoru. Navenek měl reprezentovat zájmy ukrajinského státu, ale ve skutečnosti se jednalo o Trójského koně Gazpromu. Do čela představenstva byl jmenován Ihor Voronin, spolu s Bojkem iniciátor založení RUE.¹²⁸ Od jara 2006 začínal UHE nabírat na síle a usiloval o marginalizaci Naftohazu na průmyslovém spotřebním trhu. Naftohaz se musel vzdát reexportu ruského zemního plynu, čímž přišel o roční obrat v hodnotě 800 milionů dolarů. Někteří pozorovatelé předpokládali, že dohoda má za cíl bankrot Naftohazu a následné skoupení plynovodní sítě Gazpromem. Odmítnutí distribuce plynu v listopadu 2006 velkým průmyslovým společnostem, povětšinou kontrolovaných Ihorem Kolomojským, potvrdil, že nový distributor nebyl politicky neutrální (Dubien 2007). Za téměř likvidační lze označit poplatek za uskladnění plynu. Částka, placená RUE Naftohazu je asi 40x až 50x menší než jinde v Evropě. Naftohaz tím ročně získá zhruba 30 milionů dolarů, ale podle srovnání s jinými evropskými zeměmi by mohly jeho příjmy z uskladňovacích služeb přinést 1 až 2 miliardy dolarů ročně. Směšně nízký poplatek nahlodává soulad s tržními principy, na nichž měla být smlouva založena (Pirani 2007).
4. 7. 2 Spor o povahu konfliktu
V západním tisku se vyrojil bezpočet komentářů, které se většinou stavěly na stranu Ukrajiny. Převládalo mínění, že celý konflikt je politicky motivovaný spor, v němž se ruská strana snažila potrestat Ukrajinu a vystavit ji extrémnímu nátlaku. O politickém tlaku Ruska mělo svědčit i zdražení plynu dalším postsovětským zemím prozápadního směřování. Argument poněkud pokulhává, protože na jedné straně byly sice zvýšeny ceny Moldávii (160 dolarů, zdražení o 100 %)¹²⁹, Gruzii a Ázerbajdžánu (110 dolarů, 100 %), ovšem zdražení na 110 dolarů se nevyhnulo ani Arménii, tradičnímu ruskému spojenci. Část pozorovatelů a politiků včetně Juščenka upozorňovala na levný plyn, dodávaný spojeneckému Bělorusku (tehdy stál přibližně 46,7 dolarů). Po 1. lednu 2007 padl i tento argument, neboť Rusko si na Minsku vymohlo prudké zdražení zemního plynu a přechod na tržní ceny do roku 2011. Kromě toho získalo 50 % podíl ve státním strategickém podniku Beltransgaz. Jelikož Minsk zpočátku odmítal na ruské podmínky přistoupit, Moskva se rozhodla svého spojence přimět k poslušnosti dvanáctidenním přerušením dodávek ropy. Ceny jsou odlišné také kvůli rozdílům v nákladech na přepravu, barterových smlouvách o transportu a vlastnických podílů Gazpromu v domácích sektorech jednotlivých zemí. Přesto představuje cena 230 dolarů zdražení o více než 400 %.¹³⁰ Jednotlivé země následkem konfliktu sáhly ke konkrétním akcím, např. Bulharsko odmítlo prodloužit existující smlouvy s Gazpromem ad. (Larsson 2006: 209). Velmi rozhořčenými komentáři přispěli také někteří spojenci Ukrajiny v rámci SNS.¹³¹

Druhá strana, zastávající pozici, že se jednalo o „pouhý“ekonomický konflikt, tvrdila, že nevidí důvod, proč by Gazprom měl de facto dotovat Ukrajině plyn. Navíc měla být podle nich cena spojena s participací Ukrajiny na Jednotném ekonomickém prostoru.¹³² Zastáncem této pozice je například Jonathan Stern z Oxfordské univerzity, který říká, že ze strany Gazpromu či ruské vlády nebyly vzneseny politické požadavky. Navíc nebylo jasné, jaké požadavky by vůbec Kreml mohl vznést, jestliže Juščenko zaujal nekompromisní prozápadní a protržní pozici. Na druhou stranu uznává, že pokud by Juščenko nezvítězil v prezidentských volbách, vztahy mezi oběma zeměmi by se natolik nezhoršily (Stern 2006).

Naopak James Sherr z britského Lincoln College v Oxfordu tvrdí opak a dodává, že spojení mezi ekonomickou a politickou dimenzí má zároveň několik precedentů.¹³³ O tom, že plynová krize měla politický podtext, tvrdí i další odborníci, např. Vladimir Milov, který říká, že: „všichni, kteří zastávají pozici, že Rusko sleduje pouze své legitimní ekonomické zájmy, neanalyzují komplexní charakter ruských energetických vztahů s těmito zeměmi. Zaměřují se pouze na veřejnou rétoriku čelných představitelů plynárenského průmyslu. Analýzy ukazují, že Rusko permanentně vyvíjí energetický nátlak na sousední země, řídící se prozápadní politikou. Nátlak se uvolňuje ve chvíli, kdy se k moci dostanou politické strany, náklonnější kremelské politice“ (Milov 2008). Na závěr si klade otázku, zda je tato politika uskutečňována s jasnými cíli, nebo Moskva zkrátka využívá svůj energetický nátlak na „nepřátelské“ země spontánně jako demonstraci síly. Robert Larsson ze švédského Výzkumného střediska obrany dokládá, že Kreml se zcela jasně postavil za Gazprom. Předseda Gazpromu Alexej Miller byl na konci prosince pozván na veřejné zasedání Rady bezpečnosti, kde prohlásil: „Všechny akce z ukrajinské strany nasvědčují tomu, že Ukrajina se zjevně snaží vytvořit problémy evropským spotřebitelům a posílit svou pozici vzhledem ke Gazpromu“ (Larsson 2006: 206).¹³⁴ Podle Vladimira Sokora bylo strategickým cílem ruské strany zvrácení demokratického vývoje po Oranžové revoluci a znovu získání ruského ekonomického a politického vlivu v zemi. Původně Moskva zamýšlela dlouhodobější přerušení dodávek se záměrem tvrdě postihnout ukrajinskou ekonomiku, diskreditace Viktora Juščenka a jeho blok NU v očích voličů, obrácení Evropy proti Ukrajině viněním z „krádeže“ plynu z plynovodů a převod těchto plynovodů pod sdílenou rusko-ukrajinskou jurisdikci. Kreml tímto krokem hodlal přispět k „potrestání“ Juščenkova týmu v parlamentních volbách, které se konaly v březnu 2006. Političtí technologové Pavlovskij, Markov a Nikonov podle Sokora přesvědčili Kreml, aby svou taktiku změnil, protože ukrajinští voliči mohli obvinit Rusko z radikálního zvýšení ceny za plyn, semknuli by se kolem „oranžových“ a navíc by nejtvrdší dopad tohoto kroku pocítily ukrajinské východní regiony (bašta proruských stran). Evropa by se také mohla postavit na stranu Ukrajiny, a čím déle by konfrontace trvala, tím negativnější následky by měla pro Rusko a jeho spojence na Ukrajině. Jemnější postup vůči Ukrajině (např. postupné a nikoliv okamžité zdražování plynu) byl výsledkem jejich úvah a prognóz o Juščenkově soupeření se silnějšími oligarchickými a proruskými skupinami v novém parlamentu (Socor 2006).

Konstantin Simonov z moskevského Fondu národní energetické bezpečnosti odmítá nařčení Ruska z uplatňování neoimperiální politiky vůči Ukrajině a dalším postsovětským sousedům. Naopak se „plynovou válku“ snaží prezentovat jako jasný příklad odmítnutí imperiálních ambicí. V jeho pozici lze vysledovat jakousi uraženou dobrosrdečnost, vyplývající z ruského poskytování levného plynu, přičemž Ukrajina se namísto vděku k Rusku otočila zády: „Oranžová revoluce ukázala prozápadní volbu Ukrajiny, nu tak ať se přeorientuje na evropský trh a hledá své štěstí tam. Ale u našich „slovanských bratrů“ došlo k nečekanému zjištění: na Západě je konkurenceschopné pouze zboží, vyrobené na levných ruských energetických zdrojích. Ne náhodou má značná část ukrajinského zboží odbyt na ruském a nikoliv na evropském trhu. Tak vznikla anekdotická situace, kdy je Rusko viněno z imperiálních komplexů, ačkoliv se nesnaží Ukrajinu připoutat k sobě, ale odvázat od sebe. Imperialismem se tedy nazývá nechuť Ruska financovat svou bývalou kolonii (…) Své bývalé kolonie je nutno brát jako ekonomické konkurenty, které bychom neměli přiživovat (…) Podpora Juščenkovi ve volbách by Rusku přinesla jen malý užitek, ale nazývat Janukovyče proruským politikem také není správné. Nejspíše by pokračoval v Kučmově politice sezení na dvou židlích a hrál by na ruku klanům, kontrolujícím řadu značných hospodářských aktiv na Ukrajině. Revolucí na Ukrajině jsme pochopili, že nemá cenu věřit v mýty o „slovanském bratrství“. Musíme tvrdě hájit své zájmy a nevěřit žádnému politikovi ve vysoké funkci v postsovětském prostoru“ (Simonov 2006: 62 – 68). Simonov tvrdí, že v předvečer „plynové války“ byla v řadě evropských médií vedena očividná démonizace Ruska, motivována „snížením politických rizik při tranzitu do Evropy, což bylo vykládáno jako boj s Oranžovou revolucí (…) podmínky diktovala spíš Ukrajina než Rusko. Vyřešit tento problém by bylo možné pouze v případě vlastnictví alespoň části tranzitní sítě Ukrajiny“ (Simonov 2006: 154 – 155).

Nejvíce lze na základě zjištěných faktů souhlasit se Simonem Piranim z Oxfordské univerzity, který celý spor pokládá za kombinaci ekonomických i politických faktorů. Ekonomický faktor zní, že na konci 90. let se ceny pro státy SNS pohybovaly okolo 70–80 % evropských cen. Po roce 2000 se mezera ještě zvětšila a okolo roku 2005 spadly ceny pro státy SNS na méně než jednu třetinu v porovnání s evropskými zeměmi. Ultimátum v podobě nesmyslně vysoké částky se bezpochyby dá interpretovat jako způsob politického nátlaku. Na politická rozhodnutí je ale nutno se dívat v ekonomickém kontextu (Pirani 2007). Ekonomické faktory by neměly být zaměňovány s tržními, přestože pojmy „tržní přístup“ a „tržní ceny“ byly donekonečna opakující se mantry ruské strany. Ignorování požadavků na transparentnost vztahů a protěžování RUE lze jen stěží považovat za tržní praxi. Tržním principům neodpovídá ani požadavek Gazpromu na kontrolu ukrajinské plynovodní sítě (Larsson 2006: 218-221). Cílem Ruska zřejmě bylo mimo jiné poukázat na domnělou neschopnost nekompetentní a avanturistické Juščenkovy administrativy. Ukrajina byla vykreslována jako nestabilní a nezodpovědná země, od níž se má NATO a EU držet raději dál.