Energetická bezpečnost Ukrajiny

2. 3 Instrumentalizace sekuritizačních aktérů pomocí korupce
Korupce na Ukrajině se podle Ždanova stala jednou z primárních hrozeb národní bezpečnosti (Zhdanov 2002). Masivní korupci na Ukrajině umožnilo několik faktorů. Vysoká inflace znamenala, že řada zahraničních transakcí se konala za užití barterového systému, který se dal jednoduše zfalšovat a tím pádem ušetřit na clech. Privatizace umožnila vládním úředníkům a jejich známým nakoupit téměř zadarmo státní podniky. Ocelárny v hodnotě několika miliard dolarů se prodávaly za pár milionů. Stejně dopadly regionální energetické společnosti. Daňový úřad byl další slabinou systému, protože vláda s ním manipulovala, aby získala finanční a politické výhody: konkurentům bylo bráněno v byznysu nebo z něj byli rovnou vystrnaděni pomocí inspekcí a pokut. Oligarchové se vyhýbali placení daní a obecně byli schopni vést svůj obchod bez strachu z nezávislé kontroly (Karatnycky 2005).

Zemi dodnes sužuje všudypřítomná korupce, prostupující společností a všemi úrovněmi vlády. Korupce, která se v určitých momentech přetíná s operacemi ukrajinského a transnacionálního organizovaného zločinu, dosáhla takové úrovně, že řada ukrajinských a západních pozorovatelů ji považuje za přímou hrozbu demokratickému rozvoji a ekonomické prosperitě země.⁵⁹ Rovněž může podstatně ovlivnit implementaci domácí a zahraniční politiky. Vysoká úroveň korupce v zemi mohou ostatní státy využít k nátlaku na vedení země. Pokud jsou externí aktéři (lídři jiných států či mezinárodní organizace) seznámeni se skutečným stavem věcí v dané zemi, může se vládní elita zkorumpované země stát politicky závislou⁶⁰. Díky korupci jsou politické elity ohrožené vydíráním a úplatky ze strany zahraničních tajných služeb a ohrožují národní bezpečnost Ukrajiny (Karatnycky 2007). Korupce může vytvářet problémy ve vztazích s dalšími státy nebo mezinárodními organizacemi během procesu uzavírání mezinárodních dohod a smluv, získávání úvěrů, investic zahraničního kapitálu nebo restrukturalizaci dluhů. Zkorumpovaní úředníci se mohou stát závislí na představitelích cizích států nebo mezinárodních organizací a být využiti v jejich vlastních zájmech jako „agenti vlivu“ (Zhdanov 2002). To se týká právě Ukrajiny, která patří mezi jedny z nejzkorumpovanějších zemí v Evropě. Korupce tak může sloužit jako jeden z hlavních nástrojů udržování vlivu ze strany Ruska, které má vynikající informace o skutečné situaci, panující na ukrajinské politické scéně. Prostřednictvím „svých“ lidí v energetickém sektoru Rusko může do značné míry ovlivňovat ukrajinskou energetickou politiku. Energetický sektor je navíc jedním z nejméně transparentních ekonomických sektorů.

2. 4 Sekuritizační aktér jako nástroj vnějšího vlivu
Rusko se snaží ovlivňovat ukrajinskou politickou scénu ve svůj prospěch mimo jiné kooptací vládnoucích elit a ovlivňováním rozhodovacího procesu s ohledem na nejdůležitější témata pro ukrajinský stát. Rusko se angažovalo v ukrajinských volbách sponzorováním jednotlivých stran či kandidátů a ovlivňováním ukrajinských médií. K těmto účelům sloužili volební pozorovatelé a agenti tajných služeb. Dalším významným prvkem ruského vlivu jsou ruští experti v politickém marketingu, tzv. polittechnologové, úzce napojeni na ruskou prezidentskou administrativu a jednající v prvé řadě ve prospěch Ruska.⁶¹ Ti již na ukrajinské politické scéně nepůsobí, zejména díky negativnímu dopadu jejich činnosti v průběhu Oranžové revoluce (Shapovalova 2006).

Jedním ze způsobů, kterým Rusko sleduje své zájmy, je manipulace vysoce postavených státních úředníků, kteří, ať už vedeni ideologickými (nadšení stoupenci rusko-ukrajinské integrace), politickými (potřebují politickou podporu) a finančními (chtějí vydělat velké peníze) zájmy, jednají proti zájmům Ukrajiny ve prospěch Ruska.⁶²

Ruským společnostem byly dány podíly v ukrajinských podnicích díky lidem, úzce spojeným s Kučmou. Představitelé nejvlivnějších ruských finančně-průmyslových skupin (TNK-BP, Tatnafta, Lukoil a Gazprom) měli přímý přístup ke Kučmovi. To umožnilo jejich participaci na privatizaci strategických společností v ropném a plynárenském průmyslu. Specifickou roli hrál (a dodnes hraje) velvyslanec RF na Ukrajině a speciální prezidentův vyslanec pro rozvoj komerčních a ekonomických styků Viktor Černomyrdin.⁶³ Politická dimenze infiltrační strategie se zaměřuje na vytvoření vlivných skupin nebo vládnoucích elit, které by vedly domácí a zahraniční politiku v souladu s ruskými zájmy. Strategie předpokládá vytvoření vládnoucího centra, které by Rusko mohlo ovlivňovat přímým či nepřímým způsobem a participovat na rozhodovacím procesu v ukrajinské domácí a zahraniční politice. Mezi nástroje na realizaci patří diskreditace, uplácení, oslabení státní autority vytvářením umělých sociopolitických konfliktů a manipulace těmi již existujícími. Rusko využívá spolupracovníků a loajálních struktur uvnitř ukrajinského politického systému (státní úředníci, politická křídla politicko-ekonomických skupin, příslušníci tajných služeb). Další dimenzí ruské strategie je ovlivňování strategických sektorů ukrajinské ekonomiky, které ohrožují národní bezpečnost státu a určují jeho geopolitickou pozici na kontinentě. V prvé řadě se jedná o energetický průmysl, metalurgii, vojensko-průmyslový komplex, transport, informační sektor a komunikace. Za nástroje infiltrace slouží ruské finančně-průmyslové skupiny a státní podniky, protože ruský velký byznys je pod přísnou politickou kontrolou státu (Shapolova 2006). V poslední době Rusko zaujalo novou strategickou pozici k získání vlivu na ukrajinské politické procesy a uplatňování svých zájmů. Polittechnology a přímé intervence vyměnilo za skrytější působení, spočívající ve snaze poštvat proti sobě ukrajinské politické elity, což samo o sobě není příliš složité s ohledem na mnohé personální animozity, panující v nejvyšších politických patrech. Pro Rusko je tato strategie výhodná ze dvou důvodů: a) nikdo nemůže Kreml obvinit z přímé politické intervence (jedná se o zákulisní machinace); b) Ukrajinu se daří udržet oslabenou a neschopnou rozhodnějšího odporu či protiakce. Následující kapitoly se proto budou snažit aplikovat rámec této kapitoly a pokusí se rozklíčovat konkrétní schéma a pozadí uplatňování ruského vlivu prostřednictvím energetického sektoru a především identifikovat nástroje, kterými k tomu dochází a osoby, které na tom participují.

3. Funkční aktéři
3. 1 Naftohaz Ukrajiny a dceřiné společnosti
Naftohaz je největší státní ukrajinská společnost, pohybující se v energetice. Byla vytvořena v roce 1998. Jeho tržní hodnota se rovná 9,5 miliardám USD (15 % HDP, téměř 20 % vládních příjmů a přibližně 10 % státního rozpočtu). Díky tomu má jakákoliv změna podmínek v obchodu s plynem dalekosáhlé a okamžité dopady na celkovou ekonomiku země (Baran – Tuohy 2006). Prostřednictvím svých dceřiných společností vyrábí, přepravuje a obchoduje s ropou a zemním plynem, zpracovává kondenzát zemního plynu, distribuuje některé ropné produkty a má podíl na distribučních plynárenských společnostech. Kontroluje ropný a plynárenský tranzit, export a import. Nejvýznamnější část aktivit společnosti představuje operace se zemním plynem: do roku 2005 tvořilo 51 % příjmů prodej plynu a 20 % přeprava této suroviny. Struktura společnosti je organizována podle technických aspektů práce, nikoliv podle typů zákazníků. Různé dceřiné společnosti obchodují s energetickými komoditami, ale celkové operační a finanční rozhodování spadá do kompetence holdingu (IEA 2007). Mezi hlavní společnosti vlastněné Naftohazem patří:

Ukrnafta – vznikla v roce 1994 a je největší ropnou společností na Ukrajině. Zodpovídá za 91 % celkové výroby ropy v zemi. 50 + 1 % akcie společnosti vlastní Naftohaz Ukrajiny a 42 % Pinčukova společnost Pryvatgroup. Po Oranžové revoluci se schylovalo k privatizaci společnosti ve prospěch Pryvatgroupu, ale nakonec k ní nedošlo. Ve společnosti mají hlavní slovo Pinčukovi chráněnci (např. Ihor Palycja) a Juščenkovi „Milí přátelé“ (Treťjakov ad.) (Baran – Tuohy 2006).

Ukrtransnafta – byla založena roku 2001 a je plně vlastněna Naftohazem. Má na starosti plynovody. Aktivity společnosti se zaměřují na rozšíření ropovodů. Prochází finanční krizí, která komplikuje schopnost společnosti rekonstruovat a modernizovat ropovodní systém. Příčiny tkví mimo jiné v uzavření rafinérií v Chersonu a Odese a obecném úpadku zpracování ropy, zvýšené ceně ropy a velkému daňovému zatížení (až 40 % příjmů) (Baran – Tuohy 2006). Podle samotné společnosti se dnes jedná o druhou největší společnost na transport ropy v Evropě (Ukrtransnafta – Istorija tovarystva, nedatováno). O dalších společnostech Naftohazu viz Tabulka č. 4. Další funkční aktéři budou přiblíženi dále v textu.
3. 2 Ropa jako komodita funkčního aktéra
Ropný průmysl na Ukrajině (v Ivano-Frankivské oblasti) je jedním z nejstarších v Evropě (Ukrnafta – Istoryčna dovidka, nedatováno). Již v roce 1909 bylo na Přikarpatí vytěženo 2 mil. tun ropy (Naftohaz Ukrajiny – Istorija, nedatováno). Důležitým momentem jsou 70. léta minulého století, kdy tehdejší ropnou krizi podle Litery Sovětský svaz prakticky ani nezachytil. Spotřeba energetických surovin se naopak stále zvyšovala. Rostla zvláště na Ukrajině, na jejímž území se nacházelo jedno z center energeticky náročného těžkého a zbrojního průmyslu (Litera 2003: 81).

Ukrajina je silně závislá na dovozu zahraniční ropy, neboť domácí produkce pokrývá pouze 16-20 % poptávky po surové ropě. Naftohaz Ukrajiny uvádí ještě méně, 12 – 15 % ((Naftohaz Ukrajiny – Istorija, nedatováno). Ze zbylých zhruba 80 % pochází 96 % surové ropy z Ruska a zbývající 4 % z Kazachstánu. Roční produkce ropy se pohybuje v rozmezí 4,2 – 4,4 mil. tun. Vyšší produkci brzdí hlavně absence moderního vybavení a technologických expertíz⁶⁴. O vývoji produkce ropy do roku 2007 viz Tabulka č. 1. 80 % ruské ropy, určené pro Evropu, prochází ukrajinským územím.

3. 2. 1 Průzkum a rezervy
Prokázané zásoby ropy na Ukrajině mají tvořit 53 mil. tun ropy,⁶⁵ ale podle různých odhadů se mohou vyšplhat až na přibližně 200 mil. tun (IEA 2007). Ropa se těží v regionech: Přikarpatský, Dnipro-donecký a Přičernomořský. Základní část zásob se nachází ve východní Dnipro-donecké pánvi (Černihivská, Sumská a Poltavská oblast). Druhé místo zaujímá Přikarpatský region (Ivano-frankivská a Lvivská oblast). Přičernomořský těžební region tvoří oblasti Mykolajivská, Odeská, Chersonská a severní část Krymu. Část zásobišť se nachází také na pobřeží Černého moře a na dně Azovského moře. Předpokládá se, že právě zde by mohla být uložena velká naleziště (Kommunikacionnyj portal Ukrainy 2008).⁶⁶

V prosinci 2005 Ukrajina podnikla první kroky k průzkumu a vrtům černomořského šelfu mezinárodními ropnými společnostmi. V červnu 2007 podepsaly společnosti Naftohaz Ukrajiny a Marathon Oil Corporation dohodu o spolupráci na realizaci technických studií, vedoucích ke společnému průzkumu uhlovodíků v oblasti Dnipro-donecké pánve.⁶⁷ Společnost byla zklamána zdržováním ukrajinské vlády a později ukončila snahy o možnosti průzkumu (Davis 2008). V tenderu na průzkum a vrty v Přikerčských polích zvítězila společnost Vanco International Limited⁶⁸, která získala právo provádět průzkumné práce a těžbu na ploše zhruba 13 km² nedaleko pobřeží krymského města Kerč (Baran – Tuohy 2006).⁶⁹ V říjnu 2007 podepsala společnost s Janukovyčovou vládou dohodu o sdílení výroby a v prosinci 2007 jí byla přidělena licence. Přesněji řečeno, licenci obdržena nově založená společnost Vanco Prykerchenska Company (VPC).

3. 2. 2 Skandál okolo společnosti Vanco
V květnu 2008 premiérka Tymošenková společnosti odebrala licenci. To s sebou může nést negativní efekt na investiční klima v celém ukrajinském energetickém sektoru. Premiérka se odvolávala na údajnou nevýhodnost dohody pro Ukrajinu. Trvala na tom, že rozhodnutí Janukovyčovy vlády o podepsání dohody je nelegální. Zároveň obvinila Juščenka z lobování ve prospěch Vanco. Tymošenková se zřejmě snažila na příkladu Vanco dokázat, že je jediným pravým obráncem ukrajinských národních zájmů (Tydzień na Wschodie, No. 126). Rozhodnutí může zpozdit počátek těžby na šelfu (možná až o 10 let), jelikož Ukrajina nedisponuje technologií pro hluboké podvodní geologické práce. Jedině Vanco je prý schopno dodat vybavení pro narýsování 3D map polí, bez nichž je díky hloubce další průzkum nemožný (Korduban 2008).⁷⁰ Odebráním licence Vanco údajně přišlo o zisky ve výši 200 miliard dolarů, o které se bude soudit u Stockholmského arbitrážního soudu. Na obranu společnosti se postavili americký velvyslanec v Kyjivě a americký ministr obchodu, kteří hráli na strunu zhoršení reputace země v zahraničí.

Roli při odebrání licence hrála nejspíš také vlastnická struktura VPC, která byla za tímto účelem vytvořena a která má čtyři paritní vlastníky – Vanco International (Bermudské ostrovy, dceřiná společnost Vanco Energy Company), Donbaská palivová a energetická společnost (DTEK), vlastněná Rynatem Achmetovem, Integrum Technologies of Austria a Shadowlight Investments Ltd., vlastněný ruským byznysmenem Jevgenijem Novickým. V případě Integrum Technologies se předpokládá, že majitelem společnosti (o jejichž vlastnické struktuře nemá údajně ponětí ani Vanco) je ukrajinský oligarcha Vasyl Chmelnyckyj. Ještě větší spory vypukly ohledně totožnosti skutečných vlastníků posledně jmenované společnosti. Předpokládaný vlastník Jevgenij Novickij má mít velmi blízko k Solncevské brigádě, jedné z nejnebezpečnějších skupin ruského organizovaného zločinu.⁷¹ Pokud by se potvrdily spekulace ohledně pozadí Novického aktivit, mohla by Vanco Energy Company v Houstonu skončit před americkým soudem (Demydenko 2008).

3. 2. 3 Zpracování ropy
Ukrajina v letech 1999 – 2000 zahájila privatizaci rafinérií a otevřela zpracovatelský sektor zahraničnímu kapitálu v rámci snahy zabezpečit více dodávek surové ropy ke zpracování. Ačkoliv kapacita všech šesti ukrajinských rafinérií je 51 mil. tun, ve skutečnosti vyrábějí z důvodů modernizačních oprav v Odese a Chersonu asi o 7 mil. tun méně. V poslední době jsou zisky ze zpracování ropy dosti nízké nebo dokonce negativní. Příčiny tkví ve vysokých exportních daních na ropu v Rusku, nízkých clech a daních na import rafinovaných produktů a neschopnosti prodat své výrobky na trh s většími zisky z důvodů nízké kvality produktu. Finanční obtíže způsobují také problémy s refundací DPH ze strany daňových úřadů, které rafinériím dluží desítky miliónů hřiven (Baran – Tuohy 2008). V průběhu privatizace připadly 4 rafinérie Rusku (s kapacitou 45,3 mil. tun, tj. 88 %) a zbylé dvě Kolomojského Pryvatgroupu. Pryvatgroup kontroluje několik stovek menších úložišť zemního plynu, většinou na východě a na západě země. V říjnu 2005 byly podniknuty první kroky k vybudování nové rafinérie v Brodách ve Lvivské oblasti s kapacitou 8 mil. tun. Měla by stát 3 miliardy dolarů a primárními investory by byly 2 americké a 2 ukrajinské společnosti. Jednalo by se o jeden z největších investičních projektů na Ukrajině, jenž by hrál důležitou roli v diverzifikaci energetických dodávek země. Jednalo by se o první ropnou rafinérii na Ukrajině, technicky schopnou zpracovat kaspickou surovou ropu, což by umožnilo získávat ropu z ropovodu Odesa-Brody, zpracovat a přepravit výsledné produkty do ČR, Polska, Slovenska, Maďarska a dalších evropských zemí. Poptávka po kaspické ropě vzrostla, čímž se zvyšuje potenciál Ukrajiny v roli tranzitní země pro neruskou ropu (Baran – Tuohy 2006).

Ukrajinské rafinérie nedosahují mezinárodních standardů⁷² a produkty často nedosahují požadavků hlavních vývozních trhů. Vláda neprovádí konzistentní politiku v souvislosti se zajištěním kvality rafinovaných produktů a na provedení požadovaných analýz je nedostatek laboratoří. Málo kvalitní výrobky jsou proto na mezinárodních trzích méně atraktivní a konkurenceschopné než prodej surové ropy. Ukrajinským rafineriím se nedaří přesvědčit dodavatele lehké surové ropy (Ázerbajdžán a Kazachstán), aby ropu zpracovávali na Ukrajině. Nedostatečně modernizované ukrajinské rafinérie představují překážku pro diverzifikaci ropných dodávek a tím pádem i zvýšení energetické bezpečnosti. Vláda by se proto měla snažit modernizovat rafinérie a posílit jejich konkurenceschopnost na mezinárodním trhu.

3. 2. 4 Ropovody
Ropovodná síť na Ukrajině je schopna přijmout na vstupu 114 mil. tun ročně a na výstupu 56 mil. tun (srv. Naftohaz Ukrajiny – Transportuvannja, nedatováno a Jakubik 2006). Hlavní ropovody slouží k přepravě ropy z Ruska a Kazachstánu do ukrajinských ropných rafinérií a na export do zemí střední a západní Evropy. Do ropovodného systému patří kromě níže zmíněných ropovodů také železniční nákladní terminál v Brodech s kapacitou 4,5 mil. tun ročně a ropný terminál v odeském Jižním přístavu s transportním objemem 14,5 mil. tun ročně.

Problém s ruskou přepravou ropy vyplýval z dohody z roku 1993, vycházející z „dvojího standardu“, který zůstal v platnosti ještě tři roky. Ropa byla dodávána na Ukrajinu v souladu se světovými cenami, avšak poplatky za tranzit ruské ropy se neodvíjely od světových cen, ale byly stanovovány na bázi bilaterálních dohod. To logicky vedlo Ukrajinu k požadavkům, aby se tranzitní poplatky zvyšovaly a také k několikahodinovému přerušení tranzitu ropy počátkem ledna 1996. Konečná dohoda byla uzavřena až v červnu 1996, kdy muselo Rusko akceptovat vyšší tarify (Litera 2003: 85). Podobné problémy zažívá Ukrajina s Kazachstánem, který není schopen zajistit pravidelné dodávky ropy. Bilaterálními vztahy s Ruskem otřáslo ruské ropné embargo na podzim 1999, ospravedlňované údajným ukrajinským ilegálním reexportem a kradením plynu. Ropovody zůstaly prázdné až do ledna 2000 (Balmaceda 2008: 54).

Ukrajinský ropný průmysl byl velkým lákadlem pro organizovaný zločin (IEA 2007). Snahy kriminálních bossů vstoupit na ropný trh se nejzřetelněji projevily v jednom z center ukrajinského OZ, přístavním městě Odesa, dopravním uzlu pro ropu ze Sibiře na cestě do západní Evropy i pro vnitřní ukrajinský trh. Odesa byla přirozeným místem k výstavbě nového ropného terminálu pro ropu z Ázerbajdžánu a Černého moře. V 90. letech o terminál soupeřily dvě skupiny s úzkými vazbami na OZ: skupina předsedy městského zastupitelstva Eduarda Hurvice a skupina odeského primátora Ruslana Bodelana s podporou oblastní administrativy. Starý terminál měla pod kontrolou Bodelanova skupina a Hurvic podporoval výstavbu nového terminálu Pivdennyj (Jižní). Odhadovalo se, že 10 % obchodu s ropou v Jižním přístavu ovládali představitelé stínového byznysu blízcí starostovi, městským úředníkům a jejich rodinám. Zločinečtí bossové na ropě vydělávali řádově desítky milionů dolarů ročně (Picarelli – Williams 2002).

Ropovodná síť se skládá ze tří hlavních ropovodů: Družba, Prydniprovskyj a Odesa-Brody. Ropovod Družba se v běloruském Mozyru rozděluje na dvě větve - jižní větev směřuje k maďarské a slovenské hranici; severní větev dováží ropu do západoukrajinských rafinérií Drohobyč a Nadvirnja. Ropovod Družba začíná v Tatarstánu a vede přes Bělorusko, Ukrajinu, Maďarsko, Slovensko, Českou republiku do východního Německa. Je to nejdelší ropovod na světě, dlouhý zhruba 4 000 km. Přes Ukrajinu vede její jižní větev. Ropovod dnes poněkud ztrácí na významu, protože Rusko se rozhodlo přepravovat ropu přes ruský přístav Primorsk (s kapacitou 150 mil. tun ročně) přes Baltské a Severní moře v rámci Baltského potrubního systému 2 (BPS-2).⁷³ Družba ročně přepravuje 75 – 80 mil. tun ročně. Rusko zamýšlí odvést z Družby asi 50 mil. tun do BPS-2 (Socor 2007b).

Ropovod Prydniprovskyj propojuje devět potrubí, které vstupují na Ukrajinu ze severovýchodu a východu. Přepravuje surovou ropu do Odesy, Chersonu, Lysyčansku, Kremenčuku a ruskou a kazašskou ropu přes mořský terminál v Odese.

Ukrajina se účastní integračního projektu Družba-Adria. Tento projekt iniciovaný ruskou společností Transněft prodloužil ropovod až do Jaderského moře, konkrétně do mořského terminálu Omišalj v Chorvatsku. Umožňuje přímý přístup ruské surové ropy na středomořský trh. Trasa prochází Ukrajinou, ropný dopravní koridor je ukrajinskou vládou vnímán pozitivně, protože může zvýšit tranzitní potenciál Ukrajiny, obzvláště za očekávání sníženého tranzitu ruské ropy.⁷⁴ Role Ukrajiny jako přepravce je v ruském ropném exportu do Evropy výrazně slabší než v případě zemního plynu. Problémem jsou mimo jiné velmi vysoké ukrajinské tranzitní poplatky (Litera 2003: 89). Rusko-ukrajinské vztahy, týkající se ropy, byly poškozeny v květnu 2005, kdy premiérka Tymošenová obvinila Moskvu z pozastavení ropných dodávek navzdory tomu, že Ukrajina měla všechny potřebné a platné smlouvy. Tato obvinění byla vznesena krátce poté, co hlavní ruské společnost (vlastnící rovněž rozsáhlou síť čerpacích stanic) zvedly ceny a prodávaly benzín pouze spotřebitelům se zvláštními kupóny. Lukoil a Tatněft prohlásily, že ropa proudí jako obvykle, TNK-BP uznala, že dodávky na Ukrajinu snížila, ale z důvodu technických oprav ropovodu. Tento incident se odehrál ve chvíli, kdy Rusko obvinilo Ukrajinu z krádeže 7,6 miliard m³ zemního plynu (Larsson 2006: 203). Zvýšení maloobchodních cen benzínu prověřilo energetickou politiku „oranžové“ vlády a odhalilo řadu vážných chyb, spojených s netransparentními schématy. Následkem byl úpadek popularity vlády a prezidenta. Vláda obvinila ruské společnosti z vyvolávání krize. (Viter – Pavlenko – Honchar 2006: 7).

3. 2. 5 Odesa – Brody (- Plock)
V roce 1995 se ukrajinská vláda rozhodla vybudovat nový ropovod z Jižního terminálu v Odese do městečka Brody na ukrajinsko-polské hranici, který by napomohl diverzifikaci ropných dodávek. Surová ropa by nepocházela z Ruska a nemusela by být převážena přes ruské území. Počítalo se s kaspickou ropou, kterou by tankery převážely přes Černé moře z gruzínských přístavů do Odesy. V roce 1997 byl ropovod zahrnut do Eurasijského ropného transportního koridoru (EOTC) jako prioritní projekt (Jakubik 2006). Ropovod měl původní kapacitu 9-12 mil tun ročně s možným rozšířením na 45 mil. Byl vybudován za necelých 100 milionů dolarů (resp. necelých 200 milionů včetně Jižního terminálu). Ropovod byl dokončen v roce 2001, ale posléze nebyl využíván, protože Rusko zablokovalo transport kazašské ropy do Odesy. V roce 2004 došlo k negaci původního významu ropovodu. Naftohaz podepsal smlouvu s ruskými ropnými společnostmi (TNK-BP⁷⁵ a Transněfť) o ročních dodávkách 9 mil. tun v opačném směru z Brod do Odesy. Odtud ropa putovala tankery na jihoevropský trh. Ruští dodavatelé získali ještě větší moc nad Ukrajinou. Jelikož vláda neměla podepsány smlouvy, umožňující využívat ropovod podle původních předpokladů, považovala jeho využívání v opačném směru za pragmatický krok k zajištění potřebných zisků.

Po Oranžové revoluci oznámil Juščenko plán znovu obrátit tok ropovodu a vrátit mu původní význam. Ukrajinská vláda by byla nucena zajistit smlouvy s kaspickými producenty (zejména Kazachstánem a Ázerbájdžánem), aby ropovod znova nezůstal na suchu. Situaci komplikuje podepsání smlouvy mezi ruskými ropnými společnostmi a Ukrtransnafty o zachování směru proudění ropy do Odesy až do roku 2010. Premiér Janukovyč v roce 2007 hovořil o záměru zapojit do projektu transportu kaspické ropy do Evropy i Rusko, které by se přidružilo ke konsorciu. V případě úspěchu bychom jen stěží mohli mluvit o skutečné diverzifikaci ropných dodávek na Ukrajinu. Směr toku ropovodu byl v září 2008 předmětem půtek prezidenta a vlády. Juščenko vládu obvinil, že vláda si nepřeje obrátit tok proudění ropy a užívat ázerbájdžánskou ropu. Vláda odpověděla, že obrácený proud umožňuje korupční zisky PFH Pryvatgroup, sponzorující Juščenka (Ukraine Analyst No. 2, 2008).

Od roku 2004 se začalo vážně hovořit o prodloužení ropovodu přes polské město Plock do přístavu Gdaňsk. V Plocku je ropná rafinerie a v Gdaňsku ropný terminál a rafinérie. Odhadované náklady na prodloužení se pohybují okolo 300 milionů USD (s kapacitou 10 mil. tun ročně). K tomuto účelu byla ze strany Ukrtransnafty a polského PERNu založeno konsorcium Sarmatia, která mělo za úkol připravit projektovou dokumentaci, najít investory a zabezpečit položení potrubí. Pro praktickou realizaci projektu nebylo učiněno takřka nic, třebaže se k němu v průběhu času přidaly ázerbájdžánské, gruzínské, slovenské a litevské ropné společnosti. Klíčovým partnerem pro celý projekt je Ázerbájdžán. Ačkoliv EU ropovod prohlásila za prioritu⁷⁶ a USA jej deklarativně podpořila, právě Ázerbajdžán jej může zrealizovat díky své roli producenta, přepravce a investora.⁷⁷ Prodloužení do Plocku je prozatím spíše námětem deklarativních prohlášení na energetických konferencích, kterých se účastní hlavy zainteresovaných států. Naplánované otevření až do Gdaňsku v roce 2011 a samotné využívání ropovodu nevypadá příliš reálně. Dodávky ropy do Odesy počítají s klíčovou tranzitní rolí Gruzie, která je po srpnu 2008 silně nestabilní.⁷⁸ Kromě toho se Ukrajina bude muset se zaplněním ropovodu spoléhat hlavně na Ázerbájdžán, protože Kazachstán dal přednost ruskému ropovodu Burgas – Alexandropolis.⁷⁹


3. 2. 6 Diverzifikace
Rozšíření zdrojů energetických surovin a osvobození země od závislosti na ruských zdrojích je považováno za základní předpoklad dlouhodobé existence Ukrajiny jako nezávislého státu. Bez toho se Ukrajina podle Litery nemůže stát samostatným geopolitickým subjektem v mezinárodních vztazích, ani plně suverénním státem (Litera 2003: 94). Ukrajinské snahy dosáhnout diverzifikace a napojit se na lukrativní trh s transportem ropy z oblasti Kaspického moře do Evropy se ve větším měřítku začaly realizovat až ve druhé polovině 90. let v souvislosti s uklidněním situace v Gruzii a aktivizací ukrajinské zahraniční politiky vůči kavkazským zemím. V roce 1996 uzavřela Ukrajina s Ázerbájdžánem a Gruzií dohodu o vytvoření tranzitního koridoru Zakavkazsko-Evropa, na kterou navazovaly konkrétní dohody. Ázerbájdžán vyjádřil ochotu dodávat Ukrajině ropu a využívat ukrajinské území k tranzitu. Z technického hlediska se možnosti spolupráce podstatně rozšířily zprovozněním ropovodu Baku – Supsa, otevřeným za symbolické přítomnosti Leonida Kučmy v dubnu 1999. Jeho postavení umožnilo lodní přepravu ropy do ukrajinských přístavů v Černém moři (Litera 2003: 97). Kromě ropovodu Odesa – Brody referenční objekt posiluje svou strategii diverzifikace snahou najít nové dodavatele ropy. Zájem projevil o ropu v Lybii, Iráku, SAE a Sýrii. K vážnějším náznakům realizace dodávek z těchto zemí prozatím nedošlo. Ukrajina pouze monitoruje situaci. Potenciální dodávky z těchto zemí jsou komplikovány většími náklady na dovoz (oproti Rusku) a nevalnou ukrajinskou pověstí chronického neplatiče. Díky interdependenci Ruska a Ukrajiny na dodávkách a tranzitu se také Rusko pokouší o diverzifikaci o vyvázání ze závislosti na ukrajinské tranzitní síti. Od roku 2001 začalo vyvážet ropu přes černomořské přístavy mimo ukrajinské území, vybudovalo Baltský ropovodný systém (BPS-1)⁸⁰ a staví BPS-2. Rusko i přes vzájemné snahy o diverzifikaci v budoucnosti nejspíše nadále zůstane hlavním dodavatelem ropy na Ukrajinu.