Botanika I obecná část pro studenty oborů rybářských obsah

Půdní faktory ovlivňují areály rostlin až v druhé řadě, což vyplývá již ze skutečnosti, že se v rámci klimatických oblastí střídájí reliéfy terénu a povaha mateřské horniny, které rozhodují o edafickýh a mikroklimatických podmínkách těchto areálů.

V rámci určité klimatické oblasti se vyskytuje velký počet různých taxonů, s různě širokým ekologickým rozpětím. Tyto však osidlují jen místa, která jim vyhovují z hlediska půdních podmínek, dostatku volného prostoru nebo konkurenční schopnosti.

Pro jenotlivá místa výskytu taxonu se používá označení lokalita. Tuto lokalitu je možné na povrchu Země definovat zeměpisnými souřadnicemi (zeměpisná délka, šířka, nadmořská výška).

Jednotlivé lokality mohou být navzájem různě vzálené. Je-li tato vzdálenost stejná nebo menší než vzálenost, na kterou je taxon schopen diseminace, nebo je-li mezi lokalitami možný přenos pylu považujeme areál za kontinuální (souvislý). Pokud je vzdálenost mezi lokalitami větší, než je přirozená diseminační chopnost taxonu, považujeme areál za disjunktní (nesouvislý).

Pro zjištění areálu taxonu je nutné získat co nejpodrobnější údaje o složení flory v široké oblasti předpokládaného výskytu. Konkrétní představu o areálu dává pak mapa vhodného měřítka, na které jsou vyznačeny bodově (nebo jiným vhodným způsobem) jednotlivé zjištěné lokality. Nejvzdálenější, okrajová místa výskytu určují hranici areálu.

Hranice areálu taxonu je většinou určena geografickou bariérou, t.j. překážkou, která zabraňuje další migraci taxonu. V některých případech jde o bariéru orografické povahy (horské masivy, suchá, nížinná území ale i mořská pobřeží). Limitujícími faktory prostředí jsou délka dne, délka vegetační sezony, teploty, vodní režim, půdní charakteristiky.

Změny velikosti areálů podmiňují migrace taxonů. Jejich impulzem mohou být změny v prostředí (narušení stávajícího rovnovážného stavu). Při změnách klimatu a tím i celkových životních podmínek taxonů dochází k tzv. velké migraci, kdy se mění vegetace na rozsáhlých územích.

Migraci si představujeme jako pronikání taxonu (vyvolané změnou vnějších podmínek) do prostorů osídlených jinými taxony. Při zhoršujících se podmínkách ustupuje taxon z okrajových lokalit, které mohou časem i zaniknout.

Struktura areálu v současné době závisí nejen na ekologické povaze taxonu, ale i na nejrůznějších změnách ve formování zemského povrchu a v neposlední řadě na působení člověka.

Taxon, jehož výskyt na daném území neovlivnil člověk, označujeme jako původní - autochtonní .Pokud taxon (úmyslně či neúmyslně) zavedl do území člověk, označujeme jej jako nepůvodní - allochtonní.

Člověk svými zásahy do přírodního prostředí narušil přirozený výskyt mnoha taxonů. Úmyslně i neúmyslně měnil původní společenstva, zaváděl kultury nových taxonů a pozměňoval areály jiných natolik, že mnohé taxony ustoupily nebo byly vyhubeny vůbec.Z tohoto hlediska rozlišujeme areály rostlin na:

1. areály přírodní ( u autochtonních taxonů, areály z hlediska přirozeného výskytu nenarušené nebo v různém stupni narušení).

2. areály umělé ( člověkem podmíněné)

3. areály celkové (t.zn. spojené přírodní a umělé).

Rozměry erálů jsou u různých taxonů různé. Existují taxony, které jsou rozšířeny i na několika kontinentech, mají tedy velké, eurytopní areály. Pokud areál zabírá v podstatě celou zeměkouli, označujeme jeho taxon za kosmopolitní.

Malé areály se označují jako stenotopní.

Taxony, které jsou svým výskytem omezeny výhradně na jedno geografické území ( malé i velké, někdy jen na jedinou lokalitu) označujeme jako endemické.

Endemity jsopu velmi zajímavou složkou květeny. Jejich existence se prioritně uplatňuje při vymezování floristických jednotek, protože jejich přítomnost byla podmíněna specifickými procesy vzniku, formování a zachování těchto taxonů. Příčiny vzniku endemických taxonů mohou být různé. Nejčastěji vzniká takový taxon na lokalitě izolované od podobných lokalit. Proto jsou na endemické taxony bohaté hlavně oceanické ostrovy nebo vysokohorské oblasti, ve kterých se v průběhu vývoje Země dostaly taxony do přirozené izolace a mohly se dále vyvíje specifickým způsobem. Naproti tomu, například střední Evropa, která je typickou migrační křižovatkou má velice málo endemitů.
IX. FLORISTICKÉ OBLASTI ZEMĚKOULE A PŮVODNÍ STŘEDISKA KUTURNÍCH ROSTLIN

Soubor taxonů rostoucích na určitém území se nazývá flóra (květena). Flóra jednotlivých území se více či méně liší (svým složením i původem) podle toho, jak jsou uvažované oblasti navzájem položené a zeměpisně vzdálené. Rozdíly ve složení květen jsou dány i klimatickými, geologickými, pedologickými a orografickými vlivy, působícími od dávné minulosti do současnosti Podle podobnosti flór je možné stanovit přirozené floristické jednotky. Nejvyšší jednotkou je floristická říše.

Na Zemi rozeznáváme šest floristických říší, tj. oblastí, mezi kterými existuje velký floristický kontrast. Nápadné je, že na severní polokouli je vyčleněna pouze jedna floristická říše, v tropických oblastech dvě a v mimotropických oblastech jižní polokoule tři. Příčinou je pravděpodobné rozdělení původního prakontinentu, který se diferencoval na své jižní části dříve než v části severní.

Podle zásadních odlišností květeny rozlišujeme na zeměkouli následující floristickéh říše: (TABULE 91)

1. holarktická (Holarktis)

2. paleotripická (Paleotropis)

3. neotropická (Neotropis)

4. kapská (Kapensis)

5. australská (Australis)

6. holantarktická (Holantarktis)

Floristické říše dále členíme na nižší jednotky ( podříše, oblasti, provincie).

Podříše jsou přechodné kategorie, vymezující soubor oblastí.

Oblasti se v každé podříši vylišují na podkladě přítomnosti vysokého rodového i druhového endemismu (popř. i endemismu čeledí). Mimo to jednotlivé oblasti charakterizuje určitý soubor čeledí, které v ní převládají.

Nižší jednotkou než oblast je provincie (doména). Pro provincie je význačný druhový endemismus a charakteristika některých formací.

1. HOLARKTICKÁ ŘÍŠE

GEOGRAFICKÝ ROZSAH: Je na zeměkouli největší říší, zahrnuje téměř polovinu souše. Zaujímá téměř celou Severní Evropu, téměř celou Severní Ameriku a mimotropické oblasti Afriky a Asie.Jižní hranice oblasti probíhá zhruba pod obratníkem raka.

ENDEMISMUS: Přes svůj velký plošný rozsah se jedná o území floristicky poměrně homogenní, protože mnoho čeledí vyšších rostlin je rozšířeno pouze v Severní Americe, Evropě a severní Asii. Je známo asi 30 endemických čeledí (např. Ginkgoaceae, Cercidiphyllaceae, Platanaceae; bohatě jsou zastoupeny Magnoliaceae (šácholanovité), Lauraceae (vavřínovité), Fagaceae (bukovité), Juglandaceae (ořešákovité), Ranunculaceae (pryskyřníkovité), Hamamelidaceae (vilínovité), Chenopodiaceae (merlíkovité), Polygonaceae (rdesnovité), Fabaceae (vikvovité), Malvaceae (slézovité), Euphorbiaceae (pryšcovité), Hypericaceae (třezalkovité), Ericaceae (vřesovcovité), Salicaceae (vrbovité), Brassicaceae (brukvovité), Gentianaceae (hořcovité), Lamiaceae (hluchavkovité), Asteraceae (hvězdnicovité), Campanulaceae (zvonkovité), Liliaceae (liliovité), Poaceae (lipnicovité), Orchideaceae (vstavačovité),Cyperaceae (šáchorovité) - zejména rod Carex (ostřice), Pinaceae (sosnovité), Cupressaceae (cypřišovité), Polypodiaceae (osladičovité).

FYTOGEOGRAFICKÉ ČLENĚNÍ HOLARKTICKÉ ŘÍŠE:

HOLARKTICKÁ

ŘÍŠE

BOREÁLNÍ STŘEDOZEMNÍ SONORSKÁ

PODŘÍŠE PODŘÍŠE PODŘÍŠE

oblasti: oblasti: oblasti:

1 .CIRKUMPOLÁRNÍ 1. MAKARONÉZSKÁ 1. SONORSKÁ

2. VÝCHODOASIJSKÁ 2. STŘEDOMOŘSKÁ

3. ATLANTICKO- 3. SAHARO-ARABSKÁ

-SEVEROAMERICKÁ 4. IRANSKO-TURANSKÁ

A. BOREÁLNÍ PODŘÍŠE

GEOGRAFICKÝ ROZSAH: Boreální podříše je prostorově nejrozsáhlejší podříší Holarktidy.

ENDEMISMUS: Endemických čeledí a rodů má více než podříše Středozemní a Sonorská. Některé její oblasti mají mnoho reliktních a endemických druhů.
a. CIRKUMPOLÁRNÍ OBLAST

GEOGRAFICKÝ ROZSAH: Cirkumpolární oblast je největší oblastí na souši. Obsahuje celou Evropu mimo Středozemí,Kavkaz (mimo Talyš a aridní oblasti), severní Anatolii, Ural, Sibiř (s výjimkou Poamuří), Kamčatku, severní Sachalin, severní Kurilské ostrovy, Aleuty, Aljašku a většinu Kanady.

CHARAKTER VEGETACE: Mimořádný rozsah oblasti určuje též velkou různost klimatických podmínek jak v současnosti, tak i v minulosti. Geografická poloha a vzdálenost jednotlivých částí oblasti od moře se odráží v kontinentalitě nebo naopak oceanitě krajiny. Projevují se v režimu klimatických prvků které působí na celé vegetační formace (les x step) i na jejich druhové složení.

Oblast pokrývají jehličnaté, smíšené a listnaté lesy, v bezlesí převládají stepi, louky, mokřady, rašeliniště a tundra. V horách nad horní hranicí lesa je vyvinuta subalpinská a alpinská vegetace.

ENDEMISMUS: Cirkumpolární oblast nemá žádné endemické čeledi, poze malý počet endemických rodů (npř. Soldanella, Aegopodium, Anthriscus, Hacquetia, Pulmonaria, Haberlea, Jankaea, Stratiotes, Gymnadenia, Neottia).

Mnoho endemických rodů je společných s východoasijskou oblastí. z jehličnatých dřevin jsou pro tuto oblast charakteristické rody: Abies, Larix, Picea, v Kanadě Thuja a Tsuga. Listnáče jsou zastoupeny rody: Acer, Alnus, Betula, Celtis, Cornus, Fraxinus, Juglans, Ostrya, Quercus, Salix, Tilia, Populus.

Nejvíce endemitů oblasti je soustředěno do horských systémů (Alpy, Kavkaz, Karpaty, Pyreneje, horstva Sibiře a Kanady).
1. PŮVODNÍ KULTURNÍ DRUHY ZÁPADNÍ, STŘEDNÍ A SEVERNÍ EVROPY

Ve vývoji evropské kulturní flory Evropy se výrazně uplatňoval prvek Přední Asie (obilniny jako pšenice obecná, pšenice špalda, pšenice jednozrnka, pšenice dvouzrnka, ječmen, z dalších druhů např. len), středomořský prvek hojně zastoupený hlavně některými léčivými rostlinami (př. levandule) a zeleninami (př. artyčok). Z východní Asie sem byly zaneseny např. meruňky a proso. Veškeré obilniny (s výjimkou špaldy) byly přineseny přes Balkánský poloostrov.

2. PŮVODNÍ KULTURNÍ DRUHY VÝCHODNÍ (ROVINNÉ) EVROPY

Kromě mnoha kultivarů pícních trav je pro slovanský východ Evropy v mnoha pramenech uváděno žito (Secale cereale) spolu s ovsem (Avena sativa). U ovsa se však spíše jedná o společnou kulturu slovansko-čínskou. Ječmeny (Hordeum), které jsou v historii lidstva asi nejstarší obilninou, se na východě Evropy projevují stejným způsobem. V této oblasti ě však ještě starší obilninou bylo proso (Paniceum). Oba tyto staré východoevropské obilné druhy transportovali na koních kočovníci.

Kultura lnu setého (Linum usitatissimum) je z této oblasti uváděna již 2 000 let p.n.l..

Endemická brukev sítinovitá (Brassica juncea var. sareptana), jejíž plody byly využívány jako koření pro ostrou ruskou hořčici se v poslední době začíná využívat jako výnosná olejnina.

Pro zeleniny platí totéž co pro středoevropské typy.

3. PŮVODNÍ KULTURNÍ DRUHY SIBIŘE

Sibiř není tak bohatá na původní kulturní druhy jako oblasti Dálného Východu s vazbou na východní Asii.Konkrétní vazby jsou na Střední a Přední Asii.

Je pochopitelné, že flora Sibiře je bohatší než květena Východoevropské roviny. Rozsáhlé plochy Západosibiřské nížiny, protkané nivami obrovských východosibiřských řek, byly především kolébkou mnoha pícnin. Mimo to je zde mnoho endemických ekotytů známých kulturních trav(bojínek luční - Phleum pratense, psárka luční - Alopecurus pratensis, srha laločnatá - Dactylis glomerata, kostřava luční - Festuca pratensis).

Hojné jsou druhy ovocných dřevin. Druhově bohaté aktinidie, jabloň sibiřská (Malus pallasiana). V tajze bylo zjištěno asi 5 druhů planých rybízů (Ribes) dosud nezavedených do kultury, totéž se týká několika endemických druhů srstek (Grossularia).

Eskymáci a Čukčové vyrovnávají svoji monotónní tučnou a masitou stravu listy, kořeny a oddenky více než 50ti severosibiřských planých druhů. Sběrným hospodářstvím v podstatě bylo využívání jedlých semen u limby sibiřské (Pinus sibirica), tzv. cedrových ("kedr") oříšků (špatný překlad) a semen borovice nízké (Pinus pumila), která je asijskou a zejména sibiřskou obdobou evropské kleče.

Pro Burjaty v Příbajkalí měly a mají velký význam cibule lilie zlatohlavé (Lilium martagon).

Přehled nejdůležitějších původních kulturních druhů Evropsko- sibiřského gencentra

vědecký název český název forma gencentra

Linum usitatissimum len setý přadný primární

var. elongatum

Beta vulgaris řepa burák primární, sekundární

Brassica oleracea brukev zelná sekundární

Malus sylvestris jabloň lesní primární

Pyrus communis hrušeň obecná primární

Pyrus rossica hrušeň ruská primární, relikt.

Cerassus avium třešeň ptačí sekundární

Cerassus fruticosa třešeň křovitá sekundární

Armoracia rusticana křen selský primární

Humulus lupulus chmel obecný primární

Trifolium pratense jetel luční primární

Trifolium hybridum jetel zvrhlý primární

Trifolium repens jetel plazivý primární

Medicago borealis tolice severní primární

Melilotus alba komonice bílá primární

Phleum pratense bojínek luční primární

Alopecurus pratensis psárka luční primární

Dactylis glomerata srha říznačka primární

Festuca pratensis kostřava luční primární

b. VÝCHODOASIJSKÁ OBLAST

GEOGRAFICKÝ ROZSAH: Do této oblasti jsou zahrnuty Východní Himalaje, severovýchodní pohraniční části Indie, hory Severní Barmy, značná část kontinentální Číny, poloostrov Korea, ostrov Tajvan, jižní Kurily, střední a jižní část Sachalinu,Japonsko, Přímoří a značná část amurského bazénu, jihovýchodní Zabajkalí, severovýchod a východ Mongolska.

CHARAKTER VEGETACE: Asijské velehory stojí v cestě západním větrům, které přinášejí na jejich úbočí výrazné srážky. Podmiňují tak svým tvarem a průběhem stupňovitost krajiny. Klima je monzunového charakteru, zimní monzun přináší ve směru od kontinentu chladné a suché počasí, letní (od moře) vlhké, s častými dešti.

Převládají listnaté lesy poloopadavého a opadavého charakteru, lesostepi a stepi.

ENDEMISMUS: V oblasti je zastoupeno 14 endemických čeledí a více než 300 endemických rodů. Bylo v ní vyčleněno 12 samostatných provincií, druhově velmi bohatých.

Mnoho endemických rodů patří k primitivním podtřídám Magnoliidae, Ranunculoidae a Hamamelidae. Ve floře oblasti jsou zastoupeny mimo endemity ve velkém počtu i reliktní třetihorní typy, jejichž charakteristickým zástupcem je reliktní třetihorní mandžuský les z opadavých listnáčů (především v mandzuské provincii).

Patří sem (výběrově): Schisandra chinensis, Corylus heterophylla, Juglans mandshurica, Actinidia kolomicta, Phellodendron amurense, Vitis amurensis, Rhododendron sichotense, Deutzia amurensis, Deutzia glabrata, Ribes mandshuricum, Pyrus ussuriensis, Crataegus pinnatifida, Prunus maackii, Prunus mandshurica, Acer mandshuricum, Caragana fruticosa, Syringa amurensis.

V Centrálně-čínské provincii jsou původem endemické čeledi Gingkoaceae a Eucommiaceae. Na endemity jsou v této oblasti bohaté i rody a druhy. Z význačných endemitů sem patří např. Gingko biloba, Metasequoia glyptostroboides, několik druhů šácholanů (Magnolia), Liriodendron chinense, Lindera, Actinidia melanandra, Hydrangea strigosa, cca 12 druhů endemických javorů (Acer), Syringa reflexa, Leontopodium sinense.

1. PŮVODNÍ KULTURNÍ DRUHY VÝCHODNÍ ASIE

V Číně má svůj původ jako kulturní rostlina proso seté (Paniceum miliaceum). U rýže seté (Oryza sativa) je pěstování v Číně zřejmě až druhotného původu, prvotní ohnisko leží v Barmě.

Pohanka obecná (Fagopyrum sagittata) pochází z Himaláje, sója (Glycine hispida) z Číny, fazol adzuki (Phaseolus angulans) z Japonska a východní Číny.

Z Číny a Japonska pochází asi 261 druhů okrasných rostlin východní Asie je vlastí chrysantém a aster, ale i šeříku.

Východní Asie je oblastí původu celé čeledi Prunaceae a mnoha rodů čeledi Malaceae.
Přehled nejdůležitějších původních kulturních druhů Východoasijského gencentra (Čínsko - japonského)

vědecký název český název forma gencentra

Oryza sativa rýže setá primární

Panicum miliaceum proso seté primární

Setaria italica bér italský primární

Echinochloa ježatka primární

fruventacea

Sorgum bicolor čirok dvoubarvý sekundární

Avena sativa oves setý

var. nuda nahý primární

Fagopyrum tataricum pohanka tatarská primární

Fagopyrum sagittatum pohanka obecná primární

Glycine max soja luštinatá primární

Glycine ussurensis soja ussurijská primární

Phaseolus angularis fazol adzuka primární

Dioscorea batatas dioskorea batátová primární

Raphanus sativus ředkev setá primární

Brassica chinensis zelí čínské primární

Brassica pekinensis zelí pekinské primární

Colocasia esculenta kolokázie jedlá primární

Allium chinense česnek čínský primární

Allium pekinense česnek pekinský sekundární

Solanum melongena lilek jedlý sekundární

Perilla frutescens perila křovitá primární

Malus baccata jabloň mandžuská primární

var. manshurica

a devět dalších druhů primární

Pyrus pyrifolia

a sedm dalších druhů primární

Chaenomeles sinensis kdoulovec čínský primární

Prunus simonii slivoň simonova primární

Prunus salicina slivoň vrbolistá primární

Armeniaca vulgaris meruňka obecná primární

Persica daviriana broskvoň

a tři další druhy primární

rod Cerasus třešeň primární

Diospyros kaki tomel japonský primární

Diospyros lotus tomel obecný sekundární

podčel.Aurantioideae

čeleď Rutaceae

Citrus sinensis

a šest dalších druhů

Morus alba morušovník bílý primární

Actinidia kolomicta aktinidie primární

a čtyři další druhy

Corylus mandshurica líska mandžuská primární

Corylus sieboldiana líska sieboldova primární

Corylus chinensis líska čínská primární

Coryllus heterophylla líska různolistá primární

Juglans mandshurica ořešák mandžuský primární

Juglans ailantifolia ořešák pajasanovitý primární

Castanea mollissima kaštanovník nejměkší primární

Thea sinensis čajovník čínský primární

Aleurites fordii tungovník fordův primární

Aleurites montana tungovník horský primární

Aleurites cordata tungovník srdčitý primární

Boehmeria nivea ramie sněhobílá primární

Eucommia ulmoides primární

Camphora officinalis kafrovník pravý primární,sekundární

Bambusoideae

(100 druhů,70 rodů) primární

Illicium anisatum badyáník hvězdovitý primární

Stachys sieboldii čistec sieboldův primární


c. ATLANTICKO - SEVEROAMERICKÁ OBLAST

GEOGRAFICKÝ ROZSAH: Atlanticko-severoamerická oblast se rozkládá od pohoří Mexického zálivu až po jižní území Kanady a od Velkých rovin až po Atlantské pohoří Severní Ameriky.

CHARAKTER VEGETACE: Převládající vegetací jsou druhově pestré jehličnaté lesy s Pinus ponderosa, Pseudotsuga menzesii, Thuja plicata, Tsuga heterophylla, Tsuga merbensiana, Chamaecyparus nootkaensis, především však s význačným třetihorním reliktem - druhy rodu Sequoia, vytvářející mohutné lesní porosty.

ENDEMISMUS: Endemická čeleď je jen jedna (Leitneriaceae), ale na bohatost květeny ukazuje kolem 100 endemických rodů (př.: Sarracenia, Fothugilla, Dionaea, Decodor, Peltandra). Floristickým složením je oblast blízká východoasijské oblasti. Dále se dělí pouze na tři provincie.

Skalisté hory jsou někdy oddělovány od předcházející jako samostatná oblast, která se vyznačuje poledníkovým uspořádáním vysokého a dlouhého pohoří (od Aljašky po Nové Mexiko). Květena je blízká květeně cirkumpolární oblasti. Mimo jednu endemickou čeleď bylo zjištěno jen několik endemických rodů, zato druhový endemismus je mimořádně vysoký.

1. PŮVODNÍ KULTURNÍ DRUHY SEVERNÍ AMERIKY

Původní kulturní flora Severní Ameriky není příliš bohatá, odmyslíme-li si druhy sběrného hospodářství Indiánů Severní Ameriky (jedlé plody, hlízy,léčivé rostliny).

Z původních kulturních zemědělských druhů má v Severní Americe své zástupce réva vinná (kolem 20ti planých druhů z 60ti druhů cirkumpolární oblasti jako celku).

Celkem dobře známý pro světovou kulturní floru je rod slunečnice (Helianthus). Severní Amerika je domovem známého topinamburu (Helianthus tuberosus) a druhu Helianthus lenticularis, jednoho z výchozích typů kulturní olejniny Helianthua annuus.

V Severní Americe má většinu svých planých i kulturních druhů rod Carya. Zizania aquatica je "indiánskou planou rýží".

Řadu kulturních druhů oblasti uzavírá jahodník viržinský (Fragaria virginiana) a druhy tabáku (Nicotiana bigelowii, Nicotiana quadrivalvis).

Přehled nejdůležitějších původních kulturních druhů Severoamerického gencentra

vědecký název český název forma gencentra

Vitis rotundifolia réva okrouhlolistá primární

Vitis riparia réva pobřežní primární

Vitis labrusca réva primární

Vitis vulpina réva vlčí primární

Vitis rupestris réva skalní primární

Prunus americana slivoň americká primární

a čtyři další druhy

Cerassus besseyi třešeň besseyova primární

Amygdalus (7 druhů) mandloň

Malus (4 druhy)

Grossularia

(> 50 druhů)

Helianthus lenticularis topinambur čočkovitý primární

Helianthus tuberosus topinambur hliznatý primární

Nicotiana bigelovii tabák bigelovův primární

Carya alba ořechovec bílý primární

Carya pecan ořechovec pekanový primární

Zizania aquatica ovsucha vodní primární

B. STŘEDOZEMNÍ PODŘÍŠE (PALEOMEDITERÁNNÍ, TETHYS)

GEOGRAFICKÝ ROZSAH: Středozemní podříše dostala svůj název podle rozložení na obvodu pohoří dřívějšího moře Tethys.Vyvinula se na zbytku boreálních a paleotropických květen, které se na vysýchajících obrovských pohořích přemístily a smísily. Proto je svoji povahou tolik různorodá.

Její rozsah je na západě vymezen Makaronezií s celým Středozemím, přední a Střední Asií po poušť Gobi.

CHARAKTER VEGETACE: Klima oblasti vykazuje značné rozdíly, od typického středomořského klimatu s mírnou a deštivou zimou a suchým a horkým létem až ke klimatu boreálnímu. Značná část druhů má boreální, východoasijský, ale i tropický původ (Phoenix canariensis, Chamaerops humilis), čeledi Loranthaceae, Santalaceae, Rafflesiaceae. Výměna floristických elementů mezi Jižní Afrikou a charakterizovanou podříší se děla v pliocénu, prostřednictvím gigantického mostu, jímž byla horstva severovýchodní Afriky, postupující Malou Asií až po Blakán.

Přední a jihozápadní Asie jsou oblastmi, kde vzniklo množství kulturních druhů, nebo jsou prvotními oblastmi jejich rozšíření, nebo druhotnými oblastmi dalšího vývoje. Je proto zřejmé, že hovořit o kolébce velkého množství kulturních druhů znamená chápat Středomoří jako jeden obrovský celek, ve kterém se čile vyměňovalo zboží (a s ním i fondy kulturních rostlin) s východní Asií,přední Asií, Indií a snad i Malajsií.

a. MAKARONÉZSKÁ OBLAST

GEOGRAFICKÝ ROZSAH: Do Makaronézské oblasti zahrnujeme Azorské a Kanárské ostrovy, ostrovy Zeleného Mysu a Madeiru.

CHARAKTER VEGETACE: Klima je teplé, ale rozmanité vlhkosti - od suchého až po velmi vlhké. Pro vegetaci oblasti jsou typické vavřínové lesy blízké vždyzeleným pliocenním lesům Evropy a Kavkazu.

ENDEMISMUS:: Oblast má méně než 40 endemických rodů, z toho polovina je soustředěna na Kanárské ostrovy. Počet autochtonních druhů není velký, cca 3 000. Vysoký je počet endemických (47%) a reliktních druhů, proto je květena oblasti považována za endemickou.

Více jak polovina druhů jsou druhy středozemské oblasti. Charakteristickými zástupci jsou dřevinné formy pryšců (Euphorbia), hadinců (Echium), mléčů (Sonchus). Tropickými druhy jsou datlovník kanárský (Phoenix canariensis) a vavřín kanárský (Laurus canariensis).