Botanika I obecná část pro studenty oborů rybářských obsah

c. DORMANCE

Dormance (klíční odpočinek) se vyvinula zejména v oblastech, kde kde se střídají teplá a studená období roku. Dormantní semena nejsou schopné vyklíčit ani za optimálních podmínek, pokud u nich nenastaly určité fyziologické a morfologické změny podmíněné vnějším prostředím. Klíční odpočinek je významnou ekobiologickou vlastností rostlin, která umožňuje přečkání nepříznivého období v nejodolnější možné fázi - ve fázi semene. Klíční odpočinek je jedna z vlastností, která umožňuje dlouhověkost semen.

tvrdosemenost

druhotný klíční odpočinek

Tvrdosemenost je typem dormance, při kterém se projevuje nepropustnost osemení pro vodu a plyny (př. vikvovité - Fabaceae, slezovité - Malvaceae).

Druhotný klíční odpočinek vzniká u semen, která nejsou schopna vyklíčit, pokud nebyla vystavena dormanci v nepříznivých vnějších podmínkách, nejčastěji sníženým teplotám.

Podle typu dormance můžeme rozlišit následující typy rostlin:

1. rostliny s hlubokou dormancí, které jsou schopné klíčit až po delší době (rok až několik let) a zachovávají si velmi dlouho klíčivost (lotos - Nymphaea lotos - klíčivost až 350 let).

2. rostliny, jejichž semena klíčí hned po dozrání nebo po přezimování a klíčivost si zachovávají maximálně několik let (3 - 10) př. lipnice roční - Poa annua.

3. rostliny, které klíčí hned po vysemenění a rychle ztrácejí klíčivost (př. vrba - Salix, topol - Populus, podběl lékařský - Tussilago farfara).

4. tzv. živorodé rostliny, jejichž semena klíčí ještě na mateřské rostlině (viviparie). Živorodost je typická především pro rostliny v extrémních životních podmínkách ( vysokohorské polohy - Polygonum viviparum, rychle vysýchající lokality - Poa bulbosa, přeplavení vodou - Phragmites australis, pravidelné zaplavování mořskou vodou - mangrovové porosty na březích oceánů.
B. VÝVOJ A STAVBA PLODU

Plod je mnohobuněčný rozmnožovací útvar krytosemenných rostlin vzniklý z plodolistů a uzavírající semena (jedno nebo až mnoho), chránící semena při jejich zrání a v mnoha případech napomáhající jejich šíření.

Popisná morfologie rozlišuje:

plody pravé - tvořené pouze pestíkem

plody nepravé - na jejichž vzniku se podílejí i další rostlinné orgány (mimoplodolistové)

V průběhu zrání plodu se přeměňují pletiva plodolistů popř. i dalších květních částí v tzv. oplodí (perikarp).

Oplodí může být suché nebo dužnaté. U některých plodů bývá rozlišené na:

vnější: exokarp

střední: mezokarp

vnitřní: endokarp

Plody jsou rozdělovány na základě morfologických a ekologických znaků do skupin, tzv. soustav plodů (TABULE 89, 90). Základními kriterii pro klasifikaci pravých plodů je:

1. stavba gynaecea (počet plodolistů)

2. počet semen v plodu

3. způsob otevírání plodu

4. typ oplodí (suché, dužnaté)

5. stavba oplodí za zralosti (vrstevnatost, přítomnost sklerenchymatického endokarpu)

Podle těchto kriterií rozdělujeme pravé plody do základních skupin:

A. suché, nepukavé: oříšek, nažka, obilka

B. suché, pukavé: měchýřek, lusk, šešule, šešulka, tobolka

C. suché, poltivé: struk, dvojnažka, tvrdka

D. dužnaté: peckovice, bobule


a. PRAVÉ PLODY

Pravé plody vznikají pouze z plodolistů, které uzavírají semena.

a.1. SUCHÉ, NEPUKAVÉ

OŘÍŠEK

Suchý, nepukavý, jednosemenný plod, tvořený jedním nebo dvěma plodolisty, jehož oplodí volně přiléhá k osemení. Oplodí oříšku je tvrdé, dřevnatějící (př. rod kotvice - Trapa, dub - Quercus, líska - Corylus, ledvinovník - Anacardium (oříšek kešu)).

NAŽKA

Suchý, jednosemený nepukavý plod, tvořený jedním nebo více plodolisty, opadávající jako celek.Nažky jsou prakticky vždy jednosemenné, jejich oplodí je suché a těsně přiléhá k osemení. Velmi často mají různá zařízení, napomáhající šíření větrem nebo roznášení zvířaty. U některých rodů (př. jasan - Fraxinus, bříza - Betula) jsou vyvinuta křídla (tzv. křídlaté nažky), v čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) je u mnohých rodů součástí nažky chmýr, vzniklý přeměnou kalicha, u rodu dvoujzubec (Bidens) hákovité útvary uzpůsobené k zachycení plodu na srsti zvířat.

OBILKA

Suchý, nepukavý, jednosemenný plod, tvořený dvěma plodolisty. Oplodí obilky srůstá s osemením. Obilky jsou význačným typem plodu v čeledi lipnicovitých (Poaceae). Pokud jsou těsně sevřeny pluchami, se kterými v době zralosti vypadávají, označujeme je jako obilky okoralé ( ječmen - Hordeum, oves - Avena). Pokud jsou obilky volné, označujeme je jako nahé (žito - Secale, pšenice - Triticum, kukuřice - Zea).

a. 2. SUCHÉ, PUKAVÉ

Většinou vícesemenné plody, jejichž oplodí se otevírá nejrůznějším způsobem.

MĚCHÝŘEK

Jednopouzdrý plod, vzniklý z jediného plodolistu. Otevírá se podélně jediným švem. Měchýřky jsou většinou vícesemennými plody, se suchým, blanitým až kožovitým oplodím, jsou obvykle přisedlé, nejčastěji pukají na břišním švu. Příkladem jsou plody rodů šácholan (Magnolia), pivoňka (Paeonia), blatouch (Caltha), čemeřice (Helleborus), rozchodník (Sedum). Méně obvyklé jednosemenné měchýřky má badyánovník (Illicium verum), známé jako koření pod názvem "hvězdový anýz".

LUSK

Jednopouzdrý plod vzniklý z jediného plodolistu, pukající břišním i hřbetním švem (tj. dvěma chlopněmi). Semena jsou v lusku rozestavěna střídavě podél břišního švu. Nejrozšířenější je tento typ plodu u vikvovitých rostlin (Viciaceae). Oplodí je většinou za zralosti suché, kožovité nebo blanité, v mládí šťavnaté a masité (př. hrách - Pisum). Velikost a tvar lusků je značně rozmanitý. Ploché lusky má např. akát (Robinia), šnekovitě zakřivené lusky rod tolice (Medicago).

ŠEŠULE

Je plodem vznikajícím ze dvou plodolistů , který je rozdělen ve dvě pouzdra nepravou blanitou přepážkou (raphe) na které zůstávají semena i po rozpolcení oplodí ve dvě volné odpadávající chlopně. Je rozšířeným typem v čeledi brukvovitých (Brassicaceae), např. u rodu brukev (Brassica). Šešule je většinou delší než širší.

ŠEŠULKA

Je typem plodu odvozeným od šešule, rozšířeným v čeledi brukvovitých (Brassicaceae), např. u rodu penízek (Thlaspi). Šesulka je většinou širší než delší.

TOBOLKA

Je jedno nebo mnohopouzdrý plod vzniklý ze dvou nebo více plodolistů, který se otevírá nejrůznějším způsobem. Je velmi rozšířeným a variabilním typem plodu, který dále klasifikujeme většinou podle způsobu otevírání.

tobolka otevírající se chlopněmi: př. rod dymnivka (Corydalis)

tobolka otevírající se zuby: př: rod kohoutek (Lychnis)

tobolka otevírající se skulinami: př. rod šťavel (Oxalis)

tobolka otevírající se děrami: př. rod mák (Papaver), zvonek (Campanula)

tobolka otevírající se víčkem: př. rod blín (Hyoscyamus), jitrocel (Plantago), drchnička (Anagallis).

pouzdrosečná tobolka: puká podélným švem na hřbetě. př. rod kosatec (Iris), violka (Viola), šeřík (Syringa).

přehrádkosečná tobolka: puká v plodolistových švech. př. rod třezalka (Hypericum),náprstník (Digitalis).

Většina tobolek má v době zralosti oplodí suché a blanité až kožovité. Masité zůstává oplodí např. u rodu netýkavka (Impatiens) nebo jírovec (Aesculus).

a.3. SUCHÉ, POLTIVÉ

Jsou plody tvořené jedním nebo více plodolisty, které se poltí nebo rozpadávají na části, které buď odpovídají celým plodolistům, nebo jejich určitým segmentům.

STRUK

Je plodem se suchým a pevným oplodím, vznikající z jednoho nebo dvou plodolistů, který se v době zralosti příčně rozpadá na jednotlivé segmenty.Struk je typický pro některé rody čeledi brukvovitých (Brassicaceae), např. ohnice (Raphanus).

DVOJNAŽKA

Typ suchého poltivého plodu vzniklého z dvouplodolistového pestíku, který se za zralosti poltí ve dvě suché jednosemenné nažky na středním sloupku. Dvounažky jsou plody typickými pro čeleď mrkvovitých (Daucaceae).

TVRDKA

Plod typický zejména pro čeleďě brutnákovitých (Boraginaceae) a hluchavkovitých (Lamiaceae). Jejich pestík vzniká srůstem dvou plodolistů, ale každý z nich se brzy dělí nepravou přehrádkou, takže vznikají většinou čtyři plody typu nažky, označované jako tvrdky.

a.4. DUŽNATÉ

PECKOVICE

Dužnatý nepukavý plod, tvořený jedním nebo více plodolisty, s oplodím rozlišeným na:

vnější blanitý exokarp

střední dužnatý mezokarp

vnitřní sklerenchymatický endokarp

Nejznámějšími příklady jsou druhy rodu slivoň (Prunus). Houbovitě vláknitý mezokarp a mohutný sklerenchymatický endokarp má vyvinutý kokosovník (Cocos nucifera). Rod kávovník (Coffea) má endokarp vyvinut pouze jako tenkou slupku, v peckovici má dvě jednosemenné pecky.

Plod ořešáku (Juglans) je zvláštním typem peckovice, u které se vnější část dužnatého oplodí za zralosti rozpadává, pouze sklerenchymatický endokarp zůstává celistvý.

BOBULE

Nepukavý plod vznikající z jednoho nebo více plodolistů, s dužnatým oplodím rozlišeným na:

vnější blanitý exokarp

střední dužnatý mezokarp

vnitřní dužnatý endokarp (často splývající s mezokarpem)

Bobule jsou rozmanitého tvaru i velikosti. Příkladem bobulí jsou např. plody palmy datlové (Phoenix), kakaovníku (Theobroma cacao),vinné révy (Vitis), lilku (Solanum), meruzalky (Ribes), brusnice (Vaccinium), banánovníku (Musa).

b. PLODY NEPRAVÉ

Přesné rozlišení nepravých plodů, na jejichž vzniku se podílí i jiné části květu než pouze plodolisty, je prakticky nemožné.

Jedním ze způsobů pomocného třídění je rozlišení nepravých plodů na:

souplodí

plodenství

složený plod

SOUPLODÍ

Hustě nahloučené plody vznikající z jednoho květu: př. plod jahodníku (Fragaria) - "jahoda" je souplodí nažek na zbytnělém květním lůžku, plod růže (Rosa) - "šípek" je souplodí nažek ve zdužnatělé číšce (šípku).

PLODENSTVÍ

Soubor plodů vzniklý z celého květenství srůstem květních lůžek nebo i samotných plodů - fíkovník (Ficus carica), moruše (Morus). Za plodenství pokládáme i dřevnaté šišky jehličnanů a šišticové bobule jalovce (Juniperus).

MALVICE

Je pokládána za zvláštní typ nepravého plodu bížícího se k souplodí, na jehož vzniku se podílí spodní části kališních a korunních lístků a báze tyčinek (př. jabloň - Malus, hloh - Crataegus).

HESPERIDIUM

Zvláštní typ dužnatého plodu citrusovitých (rod Citrus). Dužnatost plodu hesperidia je podmíněna vznikem zvláštních šťavnatých váčků, vznikajících opakovaným dělením vnitřní pokožky oplodí. Hesperidium může být považováno za zvláštní typ bobule.

SLOŽENÝ PLOD

Je typem plodu ananasu (Ananas sativus), kdy se na vzniku plodenství podílí i zdužnatělé vřeteno květenství, listeny a květní obaly.

POLTIVÝ PLOD

Složený suchý plod např. v čeledi slezovité (Malvaceae)

7. ROZŠIŘOVÁNÍ DIASPOR

Mimo schopnosti rostliny vytvořit dostatečné množství kvalitních rozmnožovacích orgánů a schopnosti přizpůsobit se vnějším podmínkám, je předpokladem pro existenci druhu v určitém území i dobrá schonost rozšiřování diaspor. Diasporou rozumíme každou část rostliny schopnou rozšiřování, bez ohledu na to, zda vznikla vegetativním nebo generativním způsobem (př. semena, plody, cibule, pacibulky, části rostliny nebo i celé rostliny).

Rostlinná společenstva jsou neustále doplňována diasporami druhů, které jsou v nich zastoupené, ale i diasporami druhů nových. Nové druhy se dostávají zejména do společenstev nějakým způsobem narušených nebo na místa, kde se změnily vnější podmínky (teplotní, vlhkostní, světelné, chemické složení substrátu ..). V případech, kdy na určitém území nastanou rozsáhlejší změny způsobené činností člověka ( př.: přeměna lesních porostů v pole, skrývky, výsypky, obnažení den rybníků) nebo přírodními činiteli (př.: sesuv půdy, výbuch sopky) osidlují tato místa především rostliny s dobrou schopností se rozšiřovat a rostliny, jejichž semena přetrvávají po dlouhou dobu v půdě (půdní banka).

Podle toho, jak jsou diaspory přizpůsobené k rozšiřování, rozlišujeme několik typů, přičemž některé rostliny jsou schoné se rozšiřovat i více způsoby. Často je pro uplatnění určitého způsobu rozšiřování nejpodstatnější stanoviště mateřské rostliny.

anemochorie

hydrochorie

zoochorie

antropochorie

autochorie


A. ANEMOCHORIE

Anemochorií rozumíme rozšiřování diaspor vzdušnými proudy. Semena a plody anemochorních rostlin jsou většinou malá a lehká, nebo jsou na nich nejrůznější létací zařízení snižující specifickou hmotnost a umožnující jejich přenos větrem:

chmýr (nažky hvězdnicovitých - Asteraceae)

křídlaté krovky ( plody šťovíků - Rumex)

chlupy (na semenech vrb - Salix, topolů - Populus, bavlníku - Gossypium)

křídlaté nažky (javory - Acer, břízy - Betula, jasan - Fraxinus)

Anemochorních druhů rostlin je v přírodě nejvíce, nejsou však rovnoměrně zastoupené. Převládají v místech, kde je dostatečná intenzita větrných proudů. Velké množství anemochorních druhů se vyskytuje např. v horách, stepích a polopouštích, málo jsou zatoupeny např. v bylinném lesním podrostu. Patří k tzv. pionýrským rostlinám na místech, kde byl odstraněn rostlinný kryt.

Pro šíření diaspor vzdušnými proudy je důležité horizontální a vertikální proudění a síla větru. Dráha diaspory závisí na její celkové hmotnosti a poloze nosných ploch vůči těžišti a na jejich velikosti. Význam má i výška, ze které semena vypadávají. Nejlépe se ve vzduchu pohybují výtrusy, jemně nafouknutá semena a diaspory s dlouhými chlupovitými útvary.

příklad experimentálně stanovených vzdáleností přenosu některých diaspor v kilometrech (podle: Lhotská,M. a kol. 1987)

plavuň Lycopodium sp. 330

smetanka lékařská Taraxacum officinale 10,2

jestřábník Hieracium sp. 2,5

bříza převislá Betula pendula 1,6

borovice lesní Pinus silvestris 0,15

javor mléč Acer platanoides 0,09

Ke zvláštnímu typu anemochorních rostlin patří tzv. stepní běžci. Jsou to rostliny stepí, písků a suchých travnatých ploch, které za zaralosti cemen celé usýchají, odlamují se a jsou jako celek větrem váleny po zemi, přičemž se semena a nepukavé plody uvolňují (katrán tatarský - Crambe tataria, máčka ladní - Eryngium campestre).

Mezi anemochorní typy řadíme i rostliny, jejich diaspory jsou vytřásány za pomoci větru nebo jiného vnějšího podněty a vypadávají do bízkosti mateřské rostliny.

Zvláštním způsobem jsou rozšiřovány rostliny podél železničních tratí, kde turbulentní víry vyvolané proudnicí vlaku napomáhají šíření anemochorních druhů.

B. HYDROCHORIE

Hydrochorie je rozšiřování diaspor pomocí vody. Tímto způsobem se rozšiřuje většina vodních rostlin, ale také řada rostlin pobřežních. Pro rozšiřování hydrochorních rostlin mají význam především tekoucí vody. Mnohé hydrochorní rostliny mají na svých diasporách vyvinuté různé útvary, které umožňují vznášení po vodní hladině. Jsou to různé lemy, křídla, chlupy, nafouknuté útvary. Vodou se rozšiřují i specificky těžké diaspory (baryhydrochorie - netýkavka (Impatiens), jejíž semena jsou válena vodním proudem po dně) a celé rostliny (zejména při povodních, kdy řeky mnohdy unášejí i celé stromy včetně kořenových balů).

Rozšiřování semen a plodů vodou je realizováno u těch rostlin, jejichž plody a semena mají lesklý, těžko smočitelný povrch a vydrží delší dobu ve vodním prostředí (tj. je u nich vyvinuta tzv. tvrdosemenost). Z našich rostlin je to např. kosatec (Iris), kotvice (Trapa), žabník (Alisma). Jiným typem semen, rozšiřovaných vodou, jsou semena se slizovými obaly (leknín - Nymphaea). Druhy, šířící se mořskou vodou, mají vyvinutu alespoň krátkodobou odolnost proti jejímu působení (př. kokosovník obecný - Cocos nucifera).
C. ZOOCHORIE

Při zoochorním rozšiřování rostlinných diaspor se uplatňují zejména savci a ptáci, ale i ostatní živočichové jako jsou plazi, ryby, měkkýši, hmyz (mravenci) nebo dešťovky. V určitých případech se zoochorního rozšiřování rostlin účastní i člověk jako biologický druh.

Zoochorie společně s anemochorií patří k nejdůležitějším způsobům rozšiřování diaspor v přírodě. Živočichové žijí prakticky ve všech biocenozách a jejich existence je přímo svázána se získáváním potravy. Výskyt některých druhů rostlin je přímo vázán na výskyt určitého druhu živočichů. Vyhynutí tohoto druhu na určitém území má pak za následek omezení nebo i vyhynutí příslušné rostliny.

Živočichové jsou ekologicky vázáni na určité biocenózy, což do značné míry vylučuje náhodu při rozšiřování diaspor. Některé způsoby zoochorního transportu patří mezi nejdůležitější formy šíření na dlouhé vzdálenosti.

Zoochorní rozšiřování je možné rozdělit na dvě ekologické skupiny:

epizoochorie - rozšiřování diaspor přichycením na těle živočicha

endozoochorie - rozšiřovnání diaspor s potravou živočicha

Rozšiřování semen a plodů pomocí živočichů přichycením na jejich těle je např. u rodů lopuch (Lappa), dvojzubec (Bidens). Rozšiřování konzumací zejména dužnatých plodů a nestrávením semen s tvrdým osemením např. u rodu bez (Sambucus), jeřáb (Sorbus), jmelí (Viscum). Zvláštním případem je např. rozšiřování semen a plodů mravenci, kteří vyhledávají různá semena s masitými výrůstky (masíčky) která konzumují a přitom roznášejí semena mnohdy na velké vzdálenosti (violka - Viola, vlaštovičník - Chelidonium). U mnohých tropických dřevin jsou pro šíření na větší vzdálenosti důležití ptáci (např. kolibříci) a savci (opice, kaloňi). Masité plody a masité výrůstky semen jsou pro šíření diaspor v tropickém lese stejně důležité jako létající nebo vystřelující diaspory.

D. ANTROPOCHORIE

Rozšiřování diaspor člověkem se datuje zhruba od neolitu (mladší doby kamenné, tj. asi 3 000 let p.n.l.), v souvislosti s počátkem zemědělství a pastevectví, kdy dochází k první cílené destrukci rostlinného krytu. Člověk pastevec a rolník odlesnil krajinu a vytvořil první kulturní bezlesí - drobná políčka a pastviny a současně prvá trvalá sídliště.

V této souvislosti je poměrně obtížné odlišit období, kdy šíření diaspor člověkem přestává být typickou zoochorií a je možné je označit za antropochorii.

Rostlinná společenstva, která osidlují takto uměle vytvořené biotopy, jejichž existence je podmíněna činností člověka a jsou přizpůsobena trvale rušivým zásahům označujeme jako synantropní, rostliny jako synatropofyty.

Nejstaršími rostlinami šířenými člověkem byly obilniny - ječmen, pšenice a oves. Žito bylo původně nežádoucí příměsí v pšenicí, tedy plevelem. S vývojem kultur se postupně rozšiřoval sortiment pěstovaných, kulturních rostlin a s ním i množství nežádoucích, plevelných rostlin, které tyto kultury provázely.

Antropochorní rozšiřování diaspor je velice efektivní, na značně velké vzdálenosti se při něm dostává velké množství diaspor. Antropochorní šíření rostlin je možné dále specifikovat na:

šíření znečištěným osivem

šíření při zpracování půdy

šíření dopravou

šíření s odpadem

úmyslné šíření

rozdělení synatropofytů (rostlin vázaných na člověka)

APOFYTY - jsou původní druhy naší květeny, šířené činností člověka (př. kopřiva dvoudomá - Urtica dioica)

ANTROPOFYTY - tvoří cca 40% druhů naší současné flory, jsou to druhy zavlečené člověkem z jiných území

A. druhy zavedené úmyslně (obilniny)

B. druhy zavedené neúmyslně

B.1. ARCHEOFYTY - druhy zavlečené velmi dávno, většinou s příchodem člověka a počátky zemědělství u nás (koukol - Agrostemma, mák vlčí - Papaver rhoeas)

B.2. NEOFYTY - druhy zavlečené v nedávné době (pěťour - Galinsoga, netýkavka malokvětá - Impatiens parviflora)


E. AUTOCHORIE

Autochorií rozumíme rozšiřování semen a plodů vlastní "aktivitou" rostliny. Autochorním způsobem se mohou diaspory dostat poze na kratší vzdálenost od rostliny (maximálně několik metrů), proto má význam zejména při rozšiřování populací na daném stanovišti. Autochorní druhy mají proto většinou ještě další možnosti rozšiřování. Violka (Viola) vystřeluje semena z plodů, ale ta mají ještě tzv. masíčko, které vyhledávají mravenci (potrava) a spolu s ním transportují i semena na větší vzdálenosti.

Vystřelování semen ze suchých i dužnatých plodů je nejznámnějším způsobem autochorního rozšiřování rostlin. Suché plody pukají nerovnoměrného napětí (turgoru) v buňkách pukají a přitom prudkým pohybem vystřelují semena (př.: bobovité - Viciaceae, violkovité - Violaceae, tykvovité - Cucurbitaceae, netýkavkovité - Balsaminaceae). U dužnatých plodů je vystřelování semen podmíněno nerovnoměrným napětím v jednotlivých částech oplodí a osemení. Na rozdíl od suchých plodů probíhá většinou na základě vnějšího podnětu (dotyk dešťové kapky, živočicha, jiné rostliny).U našich rostlin se uplatňuje zejména u rodu netýkavka (Impatiens). Nejznámější a nejnápadnějším typem tzv. balistů je v západní Indii a jižní Americe strom Hura crepitans z čeledi pryšcovitých (Euphorbiaceae), jehož tobolky se za zralosti roztrhávají s výrazným zvukem a rozhazují semena.

Autochorním způsobem rozšiřování je i rozrůstání mateřské rostliny nadzemními nebo podzemními výhony. Mnohé druhy jsou schopné se tímto způsobem v krátké době rozrůst do značných rozměrů (př. pýr plazivý - Agropyron repens).

Některé rostliny mají na semenech a plodech zařízení, pomocí něhož jsou schopné vlastního pohybu. Tato zařízení pracují většinou na základě změn hygroskopických poměrů v tkáních a prostředí. Příkladem je např. osina některých trav nebo obdobný útvar na plodu rodu pumpava (Erodium).

8. HOSPODÁŘSKÝ VÝZNAM KVĚTŮ, PLODŮ A SEMEN

Mimo vegetativních částí rostlin využívá člověk poměrně často i jejich orgánů reprodukčních.

Květy rostlin jsou člověkem vyhledávány nejčastěji z estetických důvodů (okrasné rostliny), ale mnohé z nich poskytují i přímý užitek. Jedná se zejména o:

medonosné rostliny, jejichž květy poskytují nektar a pyl včelám

zeleniny - př. zdužnatělé květenství květáku

koření - př. suchá poupata hřebíčkovce (Syzygium aromaticum) - "hřebíček"

léčivé rostliny - př. heřmánek pravý (Matricaria chamomilla), divizna (Verbascum)

výroba piva - samičí hlávky chmele (Humulus lupulus)

výroba voňavek - př. růže (Rosa), violka (Viola)

Z plodů je pro člověka významné zejména ovoce, které je využíváno jako potravina buď přímo, nebo po určité kuchyňské úpravě. Některé plody jsou také zeleninou (př. okurka, rajče) nebo kořením (paprika, pepř, kmín, anýz, vanilka). Jako textilní surovina jsou využívána vlákna z oplodí kokosovníku (koir), k výrobě olejů se používá např. oliv, k výrobě léčiv nebo drog máku.

Hospodářsky významná jsou také semena nebo jejich části. Nejdůležitější pro výživu člověka jako významná složka potravy jsou obilniny (jejich využití je založeno hlavně na silném vývoji endospermu semene) - rýže, pšenice, kukuřice, žito, oves, ječmen, čirok, proso a semena vikvovitých rostlin (soja, podzemnice, čočka, fazol, hrách). Neméně důležitou složkou jsou i jako součást píce hospodářských zvířat.

Při přípravě některých nápojů se také využívá semen rostlin (káva, kakao, pivo - výroba sladu).

Důležitými technickými surovinami jsou semena olejnatých rostlin (řepka, hořčice, len, slunečnice, podzemnice) a chlupy osemení bavlníku, která jsou důležitou textilní surovinou.
VIII. ROZŠÍŘENÍ ROSTLIN - CHOROLOGIE

Rozšíření rostlin na zemském povrchu a příčiny tohoto rozšížení zkoumá obor nazývaný chorologie.

Území, na kterém je daný taxon rozšířeny je jeho areál. Současné areály rostlinných taxonů jsou výsledkem působení celého souboru faktorů, které se uplatňovaly jak při vzniku vlastního taxonu tak při jeho následném šíření.

Taxon, který vznikl na určitém místě a v určitých podmínkácch se mohl v průběhu dalšího vývoje různě uplatnit podle souboru svých vlastností, které mu umožňovaly osídlení různých lokalit a následnou reprodukci. V této souvislosti hrála důležitou roli diseminace, tj. šíření propagačních jednotek (diaspor).

O uplatnění taxonu v prostoru a čase rozhoduje tedy: individuální vývoj a reprodukce, tvorba diaspor a jejich diseminace. Takovým způsobem se formují a dále šíří jednotlivé populace taxonu, který tak může za příznivých podmínek zaujímat stále nové plochy. Tento proces zvětšování areálu se označuje jako šíření (migrace) taxonu.

Areál taxonu se tedy mění v prostoru a čase v závislosti na změnách životních podmínek. Proto je nutné topografii areálu sledovat vždy v souvislosti s dobou, ke které se vztahuje jeho velikost, poloha a tvar na povrchu Země.

Areál rostlinných taxonů určuje především klima, tedy všechny podstatné atmosférické jevy daného místa na povrchu Země. Jedná se především o teplotu a vlhkost.