Botanika I obecná část pro studenty oborů rybářských obsah

PALICE

Palice je klasem s velmi tlustou, často dužnatou osou, na které jsou hustě přisedlé květy. Květenství bývá často kryto listencovitou pochvou (toulec) - př. Araceae (áronovité), Typha (orobinec).

OKOLÍK

Zkrácením vřetene hroznu na nulovou hodnotu vzniká okolík. Listeny pod květními stopkami vytváří obaly a obalíčky. Rozkvétání okolíku, jehož vznik odvozujeme od hroznu, je dostředivé. Příkladem tohoto typu jsou složené okolíky čeledi Daucaceae - mrkvovité.

STRBOUL

Strboul vzniká z klasu zkrácením vřetene květenství na nulovou hodnotu, takže přisedlé květy jsou směstnány na vrcholu osy, která pak vytváří lůžko květenství. Příkladem je květenství r. Trifolium - jetel.

HLÁVKA

U květenství hvězdnicovitých, odvozeného od strboulu, vytvářejí listeny v zákrovu imitaci kalicha, celé květenství se označuje speciálním názvem - úbor. Součástí úboru jsou tzv. plevky listenové útvary na lůžku úboru, v jejichž paždí vyrůstají jednotlivé květy.

LATA

Lata je květenství, jehož hlavní osa (prodloužená a nejdelší) nese kratší rozvětvené osy postranní. Nejdolejší osy jsou nejmohutněji vyvinuty a nejbohatěji větveny. Květenství je v obrysu jehlancovité, květy jsou zpravidla stopkaté (Alisma - žabník, Syringa - šeřík). Lata je některými autory pokládána za původní typ, ze kterého mohou být odvozovány modifikací a zjednodušováním ostatní typy vlastních hroznovitých květenství. Vývojově nejde o složený hrozen.

KYTKA

Květenství kytka se od předcházejícího liší jen délkou postranních větví, které umisťují rozkvétající květy zhruba do stejné roviny. př. javor mléč (Acer plataniodes).

možné způsoby odvozování hroznovitých květenství

hrozen

lata okolík chocholík klas

kytka

složený okolík strboul klásek jehněda palice

úbor

B. VRCHOLIČNATÁ KVĚTENSTVÍ, CYMOZNÍ

U vrcholičnatých typů květenství přerůstají postranní osy společnou hlavní osu, která je zakončena květem. Květy rozkvétají sestupně, bazipetálně, stojí-li květy v jedné rovině pak rozkvétají odstředivě, centrifugálně (TABULE 85).

VÍCERAMENNÝ VRCHOLÍK

Bývá pokládán za základní typ vrcholičnatých květenství.Jeho hlavní osa je zakončena jedním květem. Má tři, nebo více postranních os, které přerůstají terminální květ. V typické podobě není květenství příliš časté (př. bez černý - Sambucus nigra).

DVOURAMENNÝ VRCHOLÍK

Pod terminálním květem odbočují ve střídavé poloze dvě květonosné osy.

KRUŽEL

Květenství je v podstatě obrácenou latou, může být považováno za zvláštní formu laty, kdy vnější větve přerůstají vnitřní. Vyskytuje se v rodech Juncus - sítina, Luzula - bika.

TROJAN

Trojan je vrcholíkem o třech přeslenitých větvích, jde o velmi vzácný typ květenství.

VIDLAN

Vidlan je vrcholíkem o větvích odbočujících po dvou v přeslenu, ve vstřícné pozici. Květenství je časté zejména v čeledi Silenaceae - silenkovité.

JEDNORAMENNÝ VIDLAN

Květenství vzniká z vidlanu kde se jedna ze vstřícných větví nevyvíjí. - srpek: vzniká redukcí jednohi z listenů a to vždy na téže straně a v téže rovině. V mládá má květenství srpovitý tvar. Po jedné straně květenství vyrůstají květy, po opačné listeny. Typické je pro rod Gladiolus - mečík.

- vějířek: Z obou vstřícných listenů se vyvíjí vždy jeden a to střídavě vpravo a vlevo, ale v téže rovině. Pokud se květní osa vyrovná, je květenství podobné hroznu, ale listeny jsou vždy proti květním stopkám. Květenství u rodu Iris - kosatec.

- vijan: Z obou listenů v páru zůstává vždy jeden, střídavě vpravo a vlevo. Výsledné květenství má

po jedné straně dvě řady listenů a po druhé dvě řady květů. V mládí je květenství spirálně svinuté. Květenství u rodu Myosotis - pomněnka.

- šroubel: Listen se odchyluje o určitý úhel od původního směru, takže stojí v květenství vedle květní stopky. Květenství u rodu Hypericum - třezalka.

OKOLÍK A HLÁVKA

Květenství mají podobný vzhled jako okolík a hlávka hroznovitého typu, zásadní rozdíl je v postupu rozkvétání květů (v tomto případě odstředivě) (př. rody Galium - svízel, Valeriana - kozlík).

možné způsoby odvozování vrcholičnatých květenství

dvouramenný vrcholík

(dichasium)

mnohoramenný vrcholík

okolík kružel

hlávka vidlan

jednoramenný vidlan

dvouvijan šroubel

vijan srpek

vějířek

SLOŽENÁ KVĚTENSTVÍ

Jednoduchá květenství se mohou rozmanitě skládat a kombinovat, přičemž kombinací je velký počet. Jako příklady složených květenství je možné uvést:

SLOŽENÝ OKOLÍK

Čeleď mrkvovité (Daucaceae), okolík složený z několika okolíků. Okolíky, které skládají složené květenství nazýváme okolíčky, jejich listeny pak obalíčky. Listeny pod okolíkem (složeným květenstvím) označujeme jako obaly.

SLOŽENÝ KLAS

Čeleď Poaceae (lipnicovité), př. žito, ječmen. Jedná se o klas složený z jednotlivých klásků.

LATA Z KLÁSKŮ

Čeleď Poaceae (lipnicovité), př. oves, lipnice, samčí květenství kukuřice.

KYTKA ZE STRBOULŮ (ÚBORŮ)

rod Achillea (řebříček), čeleď Asteraceae ( hvězdnicovité).

PALICE Z KLÁSKŮ

Čeleď Poaceae (lipnicovité), samičí květenství kukuřice

HROZEN Z VIDLANŮ

Čeleď Silenaceae (silenkovité) - Lychnis flos-cuculi (kohoutek luční).

KLAS (JEHNĚDA) Z VIDLANŮ

Čeleď Betulaceae (břízovité) - Betula (bříza), Alnus (olše).

5. ROZMNOŽOVÁNÍ SEMENNÝCH ROSTLIN

A. OPYLENÍ

Vlastní reprodukce, tj. vznik semene nebo plodu, probíhá ve dvou etapách. První etapou je opylení, tedy přenesení pylu na bliznu. Opylení může být realizováno prostřednictvím vlastního pylu, (autogamie) nebo pylu jiné rostliny (alogamie). Alogamie probíhá za pomoci hmyzu (př. vrba, lípa), větru (př. líska, jehličnany, obilniny) za pomoci vody i živočichů. Etapa opylení se končí v okamžiku, kdy je pyl dopraven na bliznu pestíku nebo přímo k mikropyle na vajíčku nahosemenných.

B. EKOLOGIE KVĚTU

Ekologie je vědní obor, zabývající se vztahem organismů a prostředí, popřípadě vztahem organismů mezi sebou. Hovoříme-li o květní ekologii, chápeme jí jako vztah květu k živému a neživému prostředí a významem tohoto prostředí pro splnění základní funkce květu - opylení.

V historickém přehledu můžeme v oboru květní ekologie rozlišit tři základní období:

1. Od konce 17. století, kdy byla objevena sexualita rostlin Camerarius (1694: De sexu plantarum) - objevil pohlavní funkci tyčinek a pestíků, ale zastával názor, že všechny rostliny jsou větrosprašné. Kolreuter (1761) objevil nutnost hmyzu pro opylení některých rostlin. Toto první období uzavírá Sprengel s prací Teorie květu (1793), který publikoval množství podrobných pozorování z oblasti opylení květu, ale zavedl do této discipliny silnou antropomorfizaci.

Za života těchto vědců neměly jejich práce prakticky žádný ohlas, znovu je "objevil" až Darwin, jehož dílem je zahájeno další období vývoje květní ekologie.

2. Darwin se zabýval především opylováním květů hmyzem, u kterého předpokládal stejnou nervovou soustavu jako u člověka. Pod vlivem Darwina bylo mnoho poznatků tohoto období nesprávně zhodnoceno. Darwin pokládal každou vlastnost květu za významnou pro opylení.

3. Teprve spoluprací botaniků a zoologů v 19. a 20. století nastal rozvoj květní ekologie na vědecky podložených základech. Bylo dosaženo využití mnoha prací květních ekologů zejména v lesnictví a zemědělství. Nejvýznačnějšími našimi květními ekology byli Hansgirg, Kavina, Cejp a především Daumann.

a. AUTOGAMIE, ALLOGAMIE

Rostliny mohou být opylovány buď vlastním pylem, potom hovoříme o autoganmii (samosprašnosti) nebo pylem květu jiného jedince, potom hovoříme o allogamii (cizosprašnosti).

Krajním případem autogamie je tzv. kleistogamie, kdy dochází k opylení uvnitř květu (v poupěti), aniž dojde k jeho otevření. Kleistogamní květy mají např. Oxalis acetosella (šťavel kyselý), nebo pozdní květy Viola odorata (violka vonná), které dozrávají v plody.(Jarní květy violky, které se otevírají, zpravidla v plody nedozrávají.)

Trvalé samoopylení je pro rostlinu většinou nevýhodné. Tento axiom formuloval již v r. 1799 Knight. V současnosti je znám jako Knight-Darwinův zákon:

Pro zachování druhu je nutné občasné

křížení s jiným jedincem téhož druhu.

b. ZPROSTŘEDKOVÁNÍ OPYLENÍ

Allogamní opylení může probíhat různými způsoby - větrem, vodou, zemskou přitažlivostí,dotykem při růstu, pohybem tyčinek, živočichy. Ve střední Evropě je živočišným opylovačem většinou hmyz, v tropech ptáci, netopýři, vačice. Nezanedbatelnou úlohu záměrného opylovače má i člověk - usměrnění opylení u kulturních rostlin. Nejrozšířenějšími způsoby přenosu pylu je přenos větrem a prostřednictvím živočichů.

c. ANEMOGAMIE

Anemogamie je přenos pylu větrem, náhodně, bez ustálených vztahů.

Předpoklady anemogamie:

1. pyl se musí vzášet ve vzduchu

2. pylu je ve vzduchu dostatečné množství

3. pyl je ve vzduchu dostatečně rozptýlen

4. blizna květu je přizpůsobena zachycení pylu

5. vzdušné proudy, které unášejí pyl,jsou příznivé (slabé)

Pylové zrno anemogamních rostlin je kulaté nebo oválné. V okamžiku, kdy opouští prašné pouzdro obsahuje množství vody, kterou ve vzduchu rychle ztrácí - svraskává se, zmenšuje, je lehčí a lépe se vznáší. Většina anemogamních rostlin uvolňuje pyl pouze za suchého počasí, kdy jsou dobré podmínky pro jeho přenášení.

Mnohé stromy, které jsou opylovány větrem, mají květy sdruženy do květenství (př. jehnědy). Jejich samčí květy jsou jednoduché, nahé, bez květních obalů, čímž je usnadněno uvolňování a šíření pylu. Pyl se vytváří ve velkém množství, takže je velká pravděpodobnost zanesení některých pylových zrn na blizny květů samičích.

d. ZOIDIOGAMIE

Zoidiogamie (zvěrosprašnost) je nejrozšířenějším způsobem opylování, v některých oblastech světa prakticky výhradním způsobem.

Předpoklady zoidiogamie:

1. pyl má vlastnosti, které umožňují jeho přenášení opylovačem, na povrchu má výrůstky, popř. je povrch lepkavý nebo jsou pylová zrna sdružena do skupin (tetrády,brylky)

2. stavba květu láká opylovače, poskytuje mu potravu apod., je dostatečně pevná, aby odolala pohybu opylovače

3. opylovač je stavbou těla a způsobem života přizpůsoben k pravidelným návštěvám květu

4. květ má taková mechanická a optická uzpůsobení, která působí dostatečně dlouhý pobyt opylovače v květu

Přímý přenos pylu některými živočichy zvyšuje účinnost opylení, ale aby k němu mohlo skutečně dojít, musí květ příslušného živočicha (hmyz, ptáka ..) přilákat. Proto mají mnohé květy jasné barvy. Studie zrakových schopností včel i jiných druhů hmyzu ukázaly, že různé druhy hmyzu jsou výrazně vnímavé pro různé typy barev a jejich odstínů. U květů opylovaných hmyzem jsou korunní lístky často nápadně veliké a zbarvené. Původnější je zbarvení bílé a žluté, odvozenější jsou barvy červené, fialové a modré, které nacházíme u vývojově pokročilejších skupin. Oranžové zbarvení je v přírodě velice vzácné a černá barva v přírodě neexistuje vůbec.

Na základě vzájemných vztahů mezi rostlinou a opylovačem se vyvinuly četné složité tvary květů. V každém květu, který je opylován hmyzem, jsou nektaria, žlázky které vylučují cukernatý nektar a vůni, která láká opylovače k návštěvě květu.

Korunní lístky většiny květů mají tmavší kresby, které vytvářejí "nektarové značky" a vedou tak hmyz k těm částem květu, kde je jeho přítomnost pro rostlinu žádoucí. Jednoduché květy, které mají miskovitý tvar a jsou otevřené, mají nektar ve svém středu na bázi korunních lístků a mohou být opyleny jakýmkoliv opylovačem. Specializovanější květy jsou trubkovité, jejich trubka se mnohdy přesně shoduje s tvarem těla určitého hmyzu, takže postupně stírá pyl z těla svého opylovače.

Nejsložitější opylovací mechanismus nalézáme v čeledi Orchideaceae, jejichž květy svým tvarem, kresbou a vůní někdy připomínají určitý hmyz (Ophrys insektigera, tořič hmyzonosný). Při opylování např. druhu Orchis maculata (vstavač mužský) vnikne včela do květu a pronikne k nektariu. Přitom se na její záda dostane lepkavá tekutina, na které se zachytí brylky pylových zrn. Při návštěvě dalšího květu se při pohybu hmyzu korunní trubkou zachycují brylky na blizně a na záda včely se dostávají brylky nové. Stejně specializované jsou květy s dlouhou a úzkou trubkou, jejichž nektar je dosažitelný jen pro motýly s dlouhým sosákem, nebo pro ptáky s dlouhým a zahnutým zobákem (kolibříci, specializovaní na opylení ibišků - r. Hibiscus), nebo pro netopýry s dlouhým jazykem. Tam, kde probíhala evoluce rostliny a jejího opylovače paralelně, usnadňují vstup opylovače do květu vzájemná přizpůsobení, která současně hájí květ pře cizím návštěvníkem.

zastoupení opylovačů v jednotlivých oblastech světa

hmyz ptáci netopýři vačnatci

Evropa 1OO% - - -

Asie 80% 19,4% 0,6% -

Afrika 76% 23,5% 0,5% -

Australie 71% 28,2% 0,4% 0,4%

S.Amerika 99,5% 0.5% - -

Stř.Amerika 73,0% 26,5% 0,5% -

J.Amerika 58,0% * 41,5% 0,5% -

* v některých oblastech dosahuje až 90%.

C. OPLOZENÍ

Etapa oplození začíná klíčením pylu na blizně. Klíčící pyl vytváří pylovou láčku, která prorůstá z blizny skrz čnělku do semeníku. Růst pylové láčky řídí její vegetativní jádro. Pylová láčka svým růstem dopravuje generativní jádro k vajíčku. Generativní jádro se cestou rozděluje ve dvě jádra. Prvé z nich splývá s oosférou za vzniku diploidního embrya. Druhé splývá s jádrem zárodečného vaku a dává vznik triploidnímu vyživovacímu pletivu - endospermu. Integumenty vajíčka se mění v osemení, (testu), tedy ochranný obal embrya i endospermu. Osemení bývá až trojvrstevné. Prvá vrstva se vyvíjí jako vrstva sklerenchymatických buněk (Malpigiho vrstva). Způsobuje, že osemení je špatné propustné pro vodu i pro plyny. Druhá je vrstva pigmentová, která dává semenu jako celku charakteristická zabarvení. Třetí vrstvou je vrstva schopná poutat vodu a rosolovatět (len).

Bezprostředně pod osemením bývá perisperm, který vznikl přeměnou nucellu na zásobní pletivo. Ostatním zásobním pletivem je endosperm. Je zajímavé, že mnohdy mají tato zásobní pletiva velmi malý obsah bílkovin. Více jsou zastoupené sacharidy a tuky. Bílkovinné látky se potom lokalizují v dělohách (hrách).

Na embryu je možné rozeznat radikulu, t.j. budoucí kořen, plumulu, tj. budoucí stonek a dělohy (klíční listy).

U jednoděložných rostlin se vyvíjí pouze jedna děloha, u dvouděložných dvě. Takto vzniklé semeno je schopné pokračovat ve vývoji jako nová, samostatná rostlina.

Útvar, na jehož vzniku se účastní i semeník, má charakter plodu. Stěny semeníku se mění na oplodí, perikarp, který může být jedno i vícevstevný. Vnější vrstva - exokarp - má charakter pružného obalu (třešeň). Střední vrstva - mezokarp - se vytváří jako dužnina, vnitřní - endokarp - je obyčejně pevná a tvrdá (pecka) a je funkčně shodná s osemením.

Podle toho, jak se na tvorbě a vzniku plodu zúčastňovaly i ostatní části květu, je možné plody rozdělit na dvě zásadní skupiny. Jestliže se na stavbě plodu zúčastnilo nanejvýše oplodí, vznikají plody pravé. Jestliže se zúčastnilo i květní lůžko, vznikaly plody nepravé.

Tvorbu semen a plodů ovlivňují různé faktory. Jsou to hlavně faktory vnitřní připravenosti rostliny, tedy věk a s ním souvisejí stupeň ontogeneze, celkový zdravotní stav a genetické vlastnosti. Neméně důležité jsou podmínky okolního prostředí, zejména vlivy klimaticko - meteorologické.

6. SEMENO A PLOD KRYTOSEMENNÝCH ROSTLIN

A. VÝVOJ A STAVBA SEMENE

Po úspěšném oplození vzniká z oplozené vaječné buňky zygota (2n) ze které se dále vyvíjí embryo. Embryo tvoří tenkostěnné buňky, jeho vodivý systém je vytvářený prokambiálními provazci.

Z oplozené centrální buňky se vytváří triploidní endosperm, který se podílí na další výživě zárodku.

U většiny krytosemenných rostlin (75%) je ještě před oplozením zcela spotřebováno pletivo nucellu, zhruba u 10% rostlin se z něho vyvíjí perisperm, typ živného pletiva (př. pepřovníkovité - Piperaceae). U některých rostlin se perisperm vyvíjí vedle endospermu (TABULE 86).

V endospermu, perispermu nebo dělohách zárodku se soustřeďují zásobní látky, (tuky, škroby, bílkoviny) nutné pro výživu mladé rostlinky. Přibližně 90% rostlinných tuků se získává právě ze semen (př. len - Linum, mák - Papaver, skočec - Ricinus, řepka - Brassica napus, slunečnice - Helianthus, líska - Corylus, ořešák - Juglans, podzemnice - Arachis). Na bílkoviny jsou bohatá zejména semena luštěnin ( př. sojové "rostlinné maso" - Glycine soja), na škroby semena obilnin. Důležitou vlastností semen (využívanou člověkem) je stálost chemického složení zásobních látek, která umožňuje jejich skladovatelnost bez újmy na kvalitě

(př. obilí). Z integumentů (vaječných obalů) vzniká osemení (testa), histologicky poměrně složitá struktura. Osemení může být hladké nebo strukturované (zoubky, chlupy, hrboulky). U některých rostlin se na osemení vytváří ještě zvláštní létací zařízení - chlupy (př. bavlník - Gossypium) nebo křídla (př. jedle - Abies).

Osemení může být různě vybarveno (př. kulturní formy fazolu - Phaseolus).

U některých rostlin jsou na semenech různé masité výrůstky ("masíčka") která mají význam při zoochorním šíření semen. Zbytněním vaječného poutka vzniká tzv. arillus (míšek), vyskytující se např. u brslenu (Evonymus), další typy masíček jsou např. u pryšců (Euphorbia), vítodu (Polygala), vlaštovičníku (Chelidonium) nebo kopytníku (Asarum). Jako koření se používá "muškátový květ", žlutavý pentlicovitý míšek obalující semeno "muškátový oříšek" muškátovníku (Myristica fragrans). Míškem je v podstatě i červený arillus obalující semeno tisu.

při vývoji semene vznikají:

jizva (vzniká z mikropyle, otvoru klového)

osemení (z vaječných integumentů)

embryo (z vaječné buňky)

endosperm (z jádra zárodečného vaku)

perisperm (z pletiva nucellu)

jizva poutková (z poutka vajíčka)

Tvar a velikost semen je velmi různá. Některá semena jsou nelmi drobná (př. vstavačovité - Orchideaceae), jiná naopak značně velká (př. kokosovník - Cocos nucifera). Největší semena má palma seychelská (Lodoicea callipyge). Tvar a velikost semen jsou znaky geneticky podmíněné, prostředím prakticky neovlivnitelné.

příklady hmotností některých semen (podle Domina, 1932)

rostlinný druh hmotnost semene

palma seychelská Lodoicea callypige 10 kg

kokosovník obecný Cocos nucifera 0,5 kg

dub letní Quercus robur 5 000 mg

kukuřice Zea mays 283 mg

žito seté Secale cereale 23 mg

mák setý Papaver somniferum 0.43 mg

lipnice luční Poa pratensis 0,15 mg

tabák virginský Nicotiana tabacum 0,007 mg

S velikostí semen souvisí i jejich počet v plodu, popř. i počet plodů a semen na rostlinném jedinci. Drobných semen bývá v zásadě na rostlině více, než semen velkých. Největší množství semen produkují většinou jednoleté rostliny a rostliny, které plodí jen jedenkrát za život. Velké množství semen mají též druhy se seciálními způsoby výživy (parazitické, saprofytické a masožravé).

Množství semen, produkované jednotlivými druhy je geneticky dané, ale do určité míry je ovlivňované vnějšími ekologickými podmínkami včetně výskytu chorob a škůdců.

počet semen některých druhů jednoletých plevelů (na jedné rostlině) (podle Deyla, 1964)

pěťour malokvětý Galinsoga parviflora Asteraceae 300 000

merlík bílý Chenopodium album Chenopodiaceae 100 000

lilek černý Solanum nigrum Solanaceae 40 000

kolenec rolní Spergula arvensis Silenaceae 10 000

konopice napuchlá Galeopsis tetrahit Lamiaceae 8 000

lebeda rozkladitá Atriplex patula Chenopodiaceae 6 000

heřmánek terčovitý Chamomilla suaveolens Asteraceae 5 000

hořčice rolní Sinapis arvensis Brassicaceae 4 000

ředkev ohnice Raphanus raphanistrum Brassicaceae 2 500

a. ZÁRODEK (EMBRYO)

Jednotlivé druhy rostlin potřebují k vývoji semene od oplození do doby zralosti různou dobu,která je geneticky podmíněna a vnější prostředí ji prakticky neovlivňuje. U většiny rostli trvá vývoj semene dva až tři měsíce, jsou však rostliny, u kterých se vyvíjí semeno velice rychle (př. na podzim kvetoucí hořce - Gentiana), jejichž semena dozrávají ještě téhož roku) nebo naopak, velmi dlouho (př. ocún jesenní - Colchicum autumnale), jehož semena dozrávají až v létě následujícího roku, nebo jmelí bílé (Viscum album) u kterého dozrává semeno až za tři roky.

příklad doby nutné k dozrání semene u některých rostlin

pšenice Triticum 20 - 25 dnů

bavlník Gossypium 60 - 75 dnů

ocún jesenní Colchicum autumnale 10 měsíců

jmelí bílé Viscum album 3 roky

jalovec obecný Juniperus communis 2 - 3 roky

Zygota se po určité době od svého vzniku začíná dělit. První přehrádka, která v zygotě vzniká je obvykle příčná a odděluje od sebe dvě buňky - apikální a bazální. Apikální buňka je menší a má hutší cytoplasmu než buňka bazální. Z apikální buňky se u většiny rostlin vyvíjí suspensor, z bazální buňky podstatná část zárodku.

Vyvíjející se část zárodku je vyživována cévním svazkem vedoucím poutkem do chalázy. Dalším zdrojem výživy zárodku je perisperm, vyvíjející se osemení a látky produkované endospermem. Společně s dozráváním zárodku většinou dozrává i semeno.

Plumula - je první pupen nové rostliny, který kryje meristematický základ vzrostného vrcholu prýtu. U dvouděložných rostlin je plumula umístěna mezi dělohami, u jednoděložných je po straně jedné dělohy. Plumulu u trav obaluje blanitá pochva (koeloptile). První nadděložní článek se nazývá epikotyl.

Radicula (kořínek) je základem budoucího kořene rostliny. V semeni je orientována ke klíčnímu otvoru, který se vyvíjí z mikropyle. Radicula trav je obalena pochvou (koleorhizou). První podděložní článek se nazývá hypokotyl.

Dělohy jsou většinou ploché listové útvary. U dvouěložných se pravidelně vyskytují dvě dělohy (výjimečně jedna (rod Ficaria - orsej) nebo naopak více děloh) u jednoděložných je vyvinuta jen jedna děloha. U trav se za dělohu pokládá tzv. štítek (scutellum). Zárodek trav přiléhá štítkem k vyživovacímu pletivu - endospermu.

Parazitické a saprofytické rostliny mají obvykle zárodky velmi malé, značně redukované. Naopak, v některých čeledích (př. vikvovité - Viciaceae, hvězdnicovité - Asteraceae) vyplňuje zárodek prakticky celý obsah semene. U těchto rostlin je většina zásobních látek uložena v dělohách.

Endosperm - vyživovací triploidní pletivo vzniká z oplozené diploidní centrální buňky zárodečného vaku. V endospermu se hromadí zásobní látky potřebné ke klíčení embrya (TABULE 87, 88).

b. KLÍČENÍ SEMEN

Klíčení semen je počátkem vývoje zárodku v mladou rostlinu, probíhá pouze za určitých vnějších podmínek. Ke klíčení je potřeba dostatek vody, která umožňuje nabobtnání semen, dostatečný přístu kyslíku ze vzduchu, umožňující intenzivní dýchání klíčících semen a také dostatek tepla a světla.

Množství tepla, potřebného ke klíčení semen je u jednotlivých druhů značně rozdílné. Některá semena klíčí pouze po předcházejícím prochlazení, jiná naopak pouze za vyšších teplot (rostliny se semeny, k jejichž vyklíčení je potřebný oheň - tzv. rostliny pyrogenní (Acacia - kapinice). Některá klíčí pouze na světle (př. tabák - Nicotiana, z plevelů merlík bílý - Chenopodium album, šťovík kadeřavý - Rumex crispus, podběl lékařský - Tussilago farfara, kokoška pastuší tobolka - Capsella bursa-patoris), jiná pouze za tmy (př. rozrazil - Veronica, laskavec - Amaranthus).

Klíčení semen předchází jejich bobtnání, tj. pohlcování vody tkáněnmi semene.

U krytosemenných rostlin rozlišujeme dva typy klíčení semen - klíčení epigeické, při kterém jsou dělohy zárodku vynášeny nad povrch půdy a klíčení hypogeické, při kterém je brzděn růst hypokotylu a dělohy zůstávají v semeni pod povrchem půdy.