Botanika I obecná část pro studenty oborů rybářských obsah

3. NEOTROPICKÁ ŘÍŠE

GEOGRAFICKÝ ROZSAH: Jižní část ostrova Florida, nížiny a pobřeží Mexika, střední Amerika s Antilskými ostrovy, jižní Amerika až na její holantarktický břeh.

ENDEMISMUS: Neotropická říše (Neotropis) má asi zcela jistě společné vývojové kořeny s Paleotropickou říší. Mimo endemické čeledi (25) má pantropický ráz 19 čeledí ( př. Annonaceae, Lauraceae, Piperaceae, Urticaceae, Passifloraceae, Euphorbiaceae, Myrtaceae, Orchideaceae, Arecaceae). Společných, pantropických rodů je asi 450. Oddělení jižní Ameriky od Afriky proběhlo natolik dávno, že mohlo dojít k vytvoření uvedených 25 endemických neotropických čeledí (př. Cochlospermaceae, Cannaceae, Cyclanthaceae).

FYTOGEOGRAFICKÉ ČLENĚNÍ NEOTROPICKÉ ŘÍŠE:

NEOTROPICKÁ

ŘÍŠE

oblasti:

1. KARIBSKÁ

2. GUYANSKÉ VYSOČINY

3. AMAZONSKÁ

4. BRAZILSKÁ

5. ANDSKÁ

A. KARIBSKÁ OBLAST

GEOGRAFICKÝ ROZSAH: Bahamy, Bermudy, Malé a Velké Antily, celá střední Amerika od Mexika po Panamu, pobřeží Equadoru, Kolumbie, Západní Venezuela, Galapágy a na severu ještě tropická část Floridy, tropické nížiny a pobřeží Mexika.

CHARAKTER VEGETACE: Vegetace je velmi různorodá, od vždyzelených rovníkových lesů až po polopouštní a pouštní vegetaci. Tím je dáno i ohromné floristické bohatství Karibské oblasti. Charakteristickými dřevinami jsou nahosemenné rostliny Taxodium distichum (tisovec dvouřadý) pro bažiny jižní Floridy a rody Dioon a Ceratoxylon (ságovníky) pro Mexiko.

ENDEMISMUS: Květena je bohatá, zahrnuje dvě endemické čeledi, více než 50 endemických rodů a velký počet endemických druhů. Patří do ní 3 provincie: Středoamerická, velice bohatá endemity, Západoindická (Karibská), která má 5% endemických druhů a jako kontrast provincie Galapág, floristicky chudá, pouze se 700 druhy a cca 350 rody, ale endemitů je 228 (32,5%).

1. Původní kulturní druhy střední Ameriky

Střední Amerika je vlastí asi 61 endemických kulturních rostlin.

Je místem vzniku kukuřice, která vznikla jako mezirodový kříženec mezi druhy Euchlaena mexicana a Tripsacum dactaloides.

K původním druhům oblastí střední Ameriky patří i fazole. Fazol obecný (vznikl z výchozí formy Phaseolus aborigineus, který je lesní liánou)a další druhy (P. acutifolius, P. coccineus, P. lunatus).

Mimo kukuřici patří do tohoto gencentra brambory ze sekce tuberatinum, tedy hlíznaté brambory. Ze 32 druhů jich v Mexiku žije 29.

Přehled nejdůležitějších původních kulturních druhů

Středoamerického gencentra

vědecký název český název forma gencentra

Zea mays kukuřice setá primární

Phaseolus vulgaris fazol obecný primární

Phaseolus coccineus fazol šarlatový primární

Solanum tuberarium lilek brambor primární

sect.

Cucurbita pepo tykev turek primární

Cucurbita moschata tykev pižmová primární

Ipomoea batatas batatovník chlupatý primární

Gossypium hirsutum bavlník chlupatý primární

Nicotiana tabacum tabák virginský primární

Capsicum annuum paprika roční primární

Capsicum frutescens paprika křovitá primární

Agave sisalana agave sisalová primární

Persea americana hruškovec americký primární

Juglans mollis ořešák měkký primární
B. OBLAST GUYANSKÉ VYSOČINY

GEOGRAFICKÝ ROZSAH: Je to velice stará a svérázná floristická oblast. Zaujímá nevelkou část jižní Venezuely a přilehlé části Kolumbie, Brazilie a Guyan.

ENDEMISMUS: Z 8 OOO druhů je více než polovina endemitů, ve vysokých horách Guyany, které tvoří pískovcové izolované tabulové hory, vyšší 3 000 m, donedávna nedostupné (druhový endemismus stoupá až na 90% s 1 000 endemickými rody).

C. AMAZONSKÁ OBLAST

GEOGRAFICKÝ ROZSAH: Zaujímá celý nížinný bazén Amazonky, pohoří východní Venezuely i s přilehlými ostrovy (Trinidad a Tobago), Surinam, severovýchodní pohoří Brazilie.

CHARAKTER VEGETACE: Patrně nejbohatší oblast světa s 40 000 taxony vyšších rostlin. Dešťové pralesy (Hylaea) stále zaujímají největší plochu souvislých lesů, právě tak jko venezuelské llanos (savany) zaujímají rozsáhlé plochy s xerofytními křovinami (chapparal).

ENDEMISMUS: 500 rodů a 3 000 druhů endemitů.

D. BRAZILSKÁ OBLAST

GEOGRAFICKÝ ROZSAH: Jihovýchodní pobřeží Brazilie s ostrovy, vysočina střední Brazilie a samostatná floristická provincie Parana, tj. jih Brazilie, severovýchod Argentiny a východ Paraguye.

CHARAKTER VEGETACE: Zaujímá oblast brazilských savan a caatingas, na jihu araukariové a listnaté subtropické lesy.

ENDEMISMUS: Endemické čeledě chybějí, ale zastoupeno je na 400 endemických rodů.

E. ANDSKÁ OBLAST

GEOGRAFICKÝ ROZSAH: Rozsáhlé pásmo horských hřbetů, uspořádaných poledníkovým směrem od severozápadu Venezuely až po severní Chile. Toto pásmo horských hřbetů se vysunuje nad tropické horské lesy do výše 3 000 až 7 000 m.

CHARAKTER VEGETACE: Kromě neotropického elementu je výrazně zastoupen holoantarktický (Azorella, Colobanthus) zastoupen je však i holarktický element (Berberis, Hydrangea, Ribes, Viburnum). Vegetační formací jsou vřdyzelené listnaté lesy, savany, tvrdolistá vegetace, lesy mírného klimatu, polopouště apouště i vysokohorská vegetace. Tato různorodost je dána poledníkovým průběhem vysokého pohoří v délce téměř 6 000 km.Tím je podmíněna nesmírná klimatická i vegetační různorodost.

ENDEMISMUS: Mimo jedinou endemickou čeleď je i při značné rozloze komplexu horských hřbetů toto horské pásmo druhově chudé (cca 8 000 druhů).

1. PŮVODNÍ KULTURNÍ DRUHY JIŽNÍ AMERIKY

Přehled nejdůležitějších původních kulturních druhů

Jihoamerického gencentra

věd. název český název forma

gencentra

Solanum tuberosum brambor hlíznatý primární

Solanum tuberosum brambor hlíznatý

ssp. andigena andský primární

a devět dalších druhů primární

Phaseolus lunatus fazol měsíční primární

ssp. macrosperma

Gossypium peruvianum bavlník peruánský primární

Gossypium klotzchianum bavlník klotzschiův endem.

Cucurbita maxima tykev velkoplodá primární

Cucurbita ficifolia tykev fíkolistá primární

Arachis hypogaea podzemnice olejná primární

Lycopersicum esculentum rajče jedlé primární

Lycopersicum pimpinellifolia rajče bedrníkolisté primární

Lycopersicum peruvianum rajče peruánské primární

Lycopersicum chilense rajče chilské primární

Cyphomandra betacea rajčenka řepovitá primární

Capsicum pendulum paprika převislá primární

Capsicum pubescens paprika pýřitá primární

Manihot esculenta maniok jedlý primární

Oxalis tuberosa šťavel hlíznatý primární

Ullucus tuberosus melok hlíznatý primární

Tropeolum tuberosum lichořeřišnice hlíznatá primární

Erytroxylon coca rudodřev koka primární

Solanum muricatum lilek ostnitý primární

Canavallia ensiformis kanaválie mečolistá primární

Ananas comosus ananasovník mečolistý primární

Anona cherimolia láhvovník čerimoja primární

Anona muricata láhvovník ostnitý primární

Anona reticulata láhvovník sáťovatý primární

Carica papaya papája melounovitá primární

Hevea brasiliensis kaučukovník brazilský primární

Feijoa selowiiana fejchoa primární

Chenopodium quinoa merlík kinoa primární

Bertolletia excelsa juvie ztepilá primární

Ilex paraquaiensis cesmína paraguajská primární

4. KAPSKÁ ŘÍŠE

Je nejmenší ze všech, ale se svébytným vývojem zcela izolovaným od afrických květen.

FYTOGEOGRAFICKÉ ČLENĚNÍ KAPSKÉ ŘÍŠE:

KAPSKÁ ŘÍŠE

KAPSKÁ OBLAST

A. KAPSKÁ OBLAST

GEOGRAFICKý ROZSAH: je jedinou v celé říši, zaujímá nejjižnější část Afriky. V minulosti Kapská oblast měla větší rozlohu, díky suchému klimatu ji vytlačuje poušť Kalahari.

CHARAKTER VEGETACE: V oblasti z vegetace převládá jednoznačně formace vždyzelených sklerofilnÍch keřů )podobných makchiím(, zčásti jsou zachovány též pobřežní vždyzelené lesy )Podocarpus, Olea lamifolia). Svébytnost květeny, její archaické rysy zřejmě souvisejí s postupným rozpadem Gondwany (prapevnity) cca uprostřed křídy. Vztahy prvků květeny jsou jak k africké, tak zejména austraské květeně (afroaustralská květena).

Z původní kulturní flory poskytla nepřeberné možství výchozích forem dekorativních rostlin (sukulentů, pro studenné skleníky i cibulovitých). Jako jeden z příkladů lze uvést mečíky. Asi ze 5é druhů rodu Gladiolus pochází více než 50% z této květeny.. Totéž se týká rodu Aloe, v Kapsku čítá asi 250 druhů. Roste zde Ficus capensis.

ENDEMISMUS: Je velice bohatá druhově i endemity. Roste zde kolem 7 000 druhů, 7 endemických čeledí (ze 165), 210 endemických rodů (z 280), endemických druhů je 73%. Významné rody jsou např. Erica, Lucadendron, Protea, Pelargonium. Pokud předchozí Andská oblast byla velice bohatá zdroji užitkových rostlin, kapská oblast překypuje zdroji ozdobných typů.

5. AUSTRALSKÁ ŘÍŠE

Kontinent Australie je nejmenší, ale díky své dlouhodobé izolovanosti od ostatních kontinentů se vyznačuje květenou s vysokým podílem endemitů (13 čeledí s centrem vývoje v Australii, 570 endemických rodů). Květena má 83% endemitů a je tudíž nepochybně florou endemickou. Australie se oddělila od Antarktidy v pozdní křídě (před 45 miliony lety). Od jižní Ameriky až v třetihorách (oligocén). Posunem na sever se kontinent dostával do dnešních podmínek s postupnou xerofilizací rostlinstva.

FYTOGEOGRAFICKÉ ČLENĚNÍ AUSTRALSKÉ ŘÍŠE:

AUSTRALSKÁ ŘÍŠE

OBLASTI:

1. SEVERO - VÝCHODOAUSTRALSKÁ

2. JIHO-ZÁPADOAUSTRALSKÁ

3. OBLAST CENTRÁLNÍ AUSTRALIE

A. SEVERO-VÝCHODOAUSTRALSKÁ OBLAST

GEOGRAFICKÝ ROZSAH: Mimo uvedenou část vlastní Australie sem patří ještě ostrov Tasmanie.

CHARAKTER VEGETACE: V severoaustralské provincii převládají suché tropické lesy s opadavými i neopadavými dřevinami, savany a travinné porosty, vyskytují se však i tropické deštné lesy, v jiho-východoaustralské povincii převládají vlhké i suché blahovičníkové lesy, sklerifilní křovinné formace, místy pak horské vlhké lesy australsko-tasmanské. Konečně v tasmanské provincii kromě již zmíněných horských lesů (s jehličnany rodu Athrotaxis) se uplatňují v bohaté míře lesy blahovičníkové.

ENDEMISMUS: Floristicky je nejbohatší, má 4 endemické čeledi, asi 200 endmických rodů.

B. JIHO-ZÁPADOAUSTRALSKÁ OBLAST

GEOGRAFICKÝ ROZSAH: Je nejmenší oblastí Australie.

CHARAKTER VEGETACE: Vegetační formace se sklerofilními blahovičníkovými suchými nízkokmennými lesy, formace keřových blahovičníků a vřesovcových lad a vysokokmenných sklerofilních lesů blahovičníků.

ENDEMISMUS: floristicky však nejvýraznější se 4 endemickými čeleděmi a 123 endemickými rody včetně 2472 druhů (85%).

C. OBLAST CENTRÁLNÍ AUSTRALIE

GEOGRAFICKÝ ROZSAH: Je největší, ale floristicky nejchudší, poznamenaná desertifikací. Tvoří ji celá řada rozsáhlých pouští - Velká písečná poušť, Gibsonova poušť, poušť Viktoria, pouštní území seveního teritoria.

ENDEMISMUS: V květeně není jediné endemické čeledi, ale 85 endemických rodů s vysokým počtem endemických druhů (více než 90%).

1. PŮVODNÍ KULTURNÍ DRUHY AUSTRALIE

Srovnání s ostatními gencentry není možné důvodu, že domorodci Australie v době imigrace přistěhovalců byli na úrovni doby kamenné, tj. lovců a sběračů plodů v australském buši. Proto se původní australské druhy týkají především dřevin:

rodu Eucalyptus (asi 300 druhů), z toho asi 70 introdukováno do jiných kontinentů. Rod Acacia obnáší kolem 800 druhů, z toho polovina se vyskytuje v Australii. Užitkovost obou rodů je všestranná. Z dřev využívaných především v Africe je to Casuarina equisetifolia, s původem v Australii a Oceanii.

Bavlníky představuje v Australii 9 endemických druhů, jejichž využití šlechtitele teprve čeká.

Citroníkovité zastupují v Australii dva plané rody: Eremocitrus (druh Eremocitrus glaucus je silně xerofilní) a rod Microcitrus se 6 druhy (5 endemických v Australii).

Rod Oryza má v Australii 3 endemické plané druhy.

Velice oceňovaná kulturní dřevina je Macadamia ternifolia, australský ořešák z čeledi Proteaceae .Z rodu Nicotiana jsou pro další šlechtění důležité 2 endemické australské druhy: N. debneyi a N. goodspedii.
6. ŘÍŠE HOLANTARKTICKÁ

GEOGRAFICKÝ ROZSAH: Tato oblast je geograficky velice rozptýlená, mimo Nový Zeeland sem patří Ohňová země, ostrovy Chuan Fernandes. Není tudíž tak chudá jako vlastní Antarktida.

CHARAKTER VEGETACE: lesní vegetace, travnatá společenstva.

ENDEMISMUS: Obsahuje 10 endemických čeledí a větší počet endemitů druhových a rodových.

Nový Zeeland se oddělil od východní Antarktidy v pozdním křídovém období (pře 8O miliony lety), v třetihorním eocenu (před 45 - 49 mil. lety) se oddělila Australie. Tím zde přestal fungovat holantarktický element, který se jen reliktně zachoval v JV Australii a Tasmanii a na Novém Zeelandě se již dále plně nerozvinul.

Pro účely zemědělské botaniky nemá zvláštní význam.

X. GENOFOND KULTURNÍCH ROSTLIN

Absolutní číslo dosud popsaných (známých) organismů se pohybuje kolem 5 milionů. Prognostická rozvaha (vzhledem k dosud známým a popsaným) je mezi 5 až 30 miliony organismů. U rostlin (bez bakterií a sinic) byl propočten počet druhů na 350 OOO druhů, z čehož na houby připadá 47 000, na řasy 26 000 a na cévnaté rostliny 230 000 druhů.

Počet užitkových rostlin se během posledních dvou století vyvíjel asi takto:

18. - 19. století 300 druhů

polovina 20.století 1 500 druhů

1959 6 000 druhů

1969 9 000 druhů

1988 73 000 druhů

Jsme výživou závislí asi na 1% žijících druhů, což je celkem zlomek z jejich dosavadního celkového počtu.

Šlechtění rostlin je v současné etapě vývoje zemědělství závislé na nenahraditelném zdroji genů, kterým je právě genetická proměnlivost druhů kulturních rostlin. Uchování genofondového bohatství je tudíž úkolem současné i nastupující generace zemědělských odborníků vzdělaných nejen v zemědělské botanice ale v celém procesu registrace, technologie a přísné ochrany genetických zdrojů. Proto každý stát musí vybudovat v soustavě zemědělského výzkumu nebo v jiných institucích (zemědělské kontroly, center genetických zdrojů) takové podmínky, aby nedošlo ke genetické erozi. V celosvětovém měřítku se odhaduje, že zvyšováním odrůdového potenciálu se umožňuje u 30 - 60% nejdůležitějších kulturních rostlin dosažení zvýšení výnosů.

Kulturní rostliny pocházejí z původních planých kultur, které člověk v krajině sbíral a využíval jejich jedlé nebo jinak použitelné části. V místech hojnějšího výskytu takových rostlin se člověk dočasně usazoval a svou činností (sklizní rostlin, ale i postupnou částečnou péčí o plané kultury, tj. výběrem, doséváním, odstraňováním konkurenčních rostlin) plané kultury a pozdější polokultury ovlivňoval. Proto můžeme tvrdit, že vznik kulturních rostlin je přímo spjat s vývojem člověka zemědělce, t.j. člověka usídleného v blízkosti využívaných kultur. Teprve tento moment v historii člověka (označovaný jako zemědělská revoluce) umožnil vznik sídlišť, měst, států a následně moderní kultury.

Kulturní rostliny jsou charakteristické řadou vlastností, které by jen těžko mohly vzniknout v přírodních podmínkách. Řada těchto vlastností neumožňuje kulturním rostlinám přežití mimo kulturu.

Jedná se především o:

hromadné klíčení semen

současné zrání plodů a nerozpadavost plodenství (obilniny)

ztráta samovolného vysemeňování

nefyziologické zvětšení některých orgánů (př. dužniny plodů)

zesílení některých pletiv

neúměrné zvětšení zásobních orgánů (hlízy, cibule)

nadměrné zvýšení množství zásobních látek (cukry, tuky)

Řada dalších získaných vlastností je však negativních i z pohledu člověka. Kulturní rostliny jsou většinou citlivější k výkyvům podnebí (zejména k nízkým teplotám a k suchu), mají sníženou odolnost vůči chorobám a škůdcům, mají větší nároky na kvalitu půdy. Vzhledem k těmto vlastnostem, získaným uvedením do kultury, jsou tyto rostliny mnohdy neschopné existence bez přímé péče člověka.

Území, ve kterých došlo k vývoji počátků zemědělství označujeme jako centra původu a vzniku kulturních rostlin (genofondová střediska, gencentra).

1. GENETICKÁ CENTRA VZNIKU KULTURNÍCH ROSTLIN

Genetické centrum (gencentrum) je geografická oblast, v níž se předpokládá vznik určitého rostlinného druhu.

Na podkladě celosvětově uznávaných prací S. I. Vavilova a jeho školy (Bukasov, Sinská, Žukovskij) bylo prokázáno, že původní druhy a varietry kulturních rostlin nerostou rovnoměrně po celé zeměkouli, ale že se shlukují do určitých prostorů. Oblasti, kde se takové soustředění určitých druhů a jejich forem děje ve větším množství označujeme názvem genetická centra kulturních rostlin. Vyčlenění těchto genetických center se nestalo empiricky, ale jako výsledek terénních expedic botaniků, genetiků a zemědělců do více než 50ti zemí světa v téměř všech kontinentech.

Většinou se jedná o území vnitrozemská, ve vysokohorských údolích na náhorních rovinách tropů a subtropů i mírného pásma. Jsou to oblasti s různorodým a členitým povrchem, s velkými výkyvy teplot a díky své vysoké nadmořské výšce i se silným ultrafialovým zářením.

V těchto oblastech umožňovaly klimatické podmínky vznik mnoha samovolných mutací a kříženců rostlin, které člověk vybíral do kultury, dále rozvíjel a později i šířil i na značné vzdálenosti.

Oblast, kde se kulturní druh oddělil od planých forem je jeho primárním kulturním centrem.

Oblast, kde u nového druhu proběhl (nebo ještě probíhá) proces utváření nových forem ale kde se již nemusí vyskytovat jeho plané formy je jeho druhotným (sekundárním) kulturním centrem.

Podle výzkumů N.I.Vavilova, jehož studium potvrdil nezávisle pro oblast Nového světa O.F. Cook existuje na zeměkouli osm až devět genofondových center. (TABULE 92)

Z těchto genofondových center je šest ve Starém světě (čtyři v Asii, jedno v Evropě, jedno v Africe) a tři v Novém světě (po jednom v Jižní, Střední a Severní Americe) (Vavilov 1926).

1. Východní Asie

2. (a) Indie, (b) Indomalajsko

3. centrální Asie

4. Přední Asie

5. Středomoří

6. Etiopie

7. Jižní Mexiko a Střední Amerika

8. Jižní Amerika

(a) Peru, Equador, Bolivie

(b) ostrov Chiloe

(c) Brazilie a Paraquay

Sinská (1969,1973) použila místo pojmu "středisko" název "oblast". Pojem "oblast" má širší význam než genové centrum. Je základní geografickou oblastí historického vývoje kulturní flory. Mimo tuto základní oblast historického vývoje byl dále navržen termín "ovlivněná oblast", tj. taková, která je na kulturní druhy chudší a taktéž je chudší i počtem endemických kulturních rostlin. Ovlivněná oblast má historicky mladší zemědělství a nižší počet druhů a forem introdukovaných z místní plané květeny. Je tedy spíše střediskem introdukce než rozšíření kulturních druhů.
Sinská upravila původní genová centra v tyto základní oblasti, které jen poněkud modifikuji:

I. Starostředomořská oblast s třemi podoblastmi:

1. Přední Asie (předoasijské středisko)

2. Střední a jihozápadní Asie (středoasijské středisko)

3. vlastní Středomoří (středomořské středisko)

II. Východoasijská oblast se dvěma podoblastmi:

4. Jižní, východní a střední Čína

5. Severovýchodní Asie, podoblast japonsko-manžuská

III. Jihoasijská oblast se dvěma podoblastmi:

6. Část území jižní Číny, Indie, Sri Lanka, Indočína

7. Moluky, Malajsie

IV.(8.) Africká oblast

V. (9.) Jako zvláštní oblast zde chybí Kapská oblast, v kulturní floře však převládají dekorativní rostliny

VI. Americká oblast se dvěma podoblastmi

10. Střední Mexiko

11. Jižní Amerika

VII. (12.) Australie

Oblasti a podoblasti víceméně odpovídají týmž fytogeografickým jednotkám floristického členění zeměkoule na její floristické oblasti. Z těchto důvodů jsme kapitolu o floristických oblastech rozšířili a snažíme se tyto oblasti identifikovat s oblastmi vývoje kulturních rostlin a místo (nebo současně) s endemickými druhy uvádíme příslušné kulturní formy.

2. PŮVOD KULTURNÍCH ROSTLIN

Vznik kulturních rostlin se klade z velké části do území, která se kryjí s dávnověkými vyspělými kulturami. Můžeme předpokládat, že mezi těmito kulturami a vznikem kulturních rostlin ve stejných územích jsou určité vztahy. Kromě dlouhé doby, kdy se v těchto krajinách pěstovalo zemědělství, jsou to velké rozdíly ve vlastnostech prostředí, velká prostorová izolace mezi jenotlivými gencentry a primitivnost zemědělství, které jsou rozhodujícími činiteli pro vznik a udržení bohatství forem určitých rostlin v těchto centrech.

Vznik kulturních rostlin je evoluční proces zvláštního typu. Tento pochod byl zahájen a prováděn vždy jen člověkem. Objevem pěstování rostlin přinášejících užitek vytvořil člověk první předpoklady pro tuto evoluci.

Kulturní druh vznikl buď na jednom místě (monotopní) nebo na více místech (polytopní). Vznikal z jediného předka (monofyletický původ) nebo z více předků (polyfyletický původ). Druh pochází obvykle z určitého druhu, je tedy monofyletický, ale může vznikat z různých forem výchozího druhu (poddruhů, odrůd). Vzniká však vždy z populace, nikoliv z jedince. Z planého druhu nemusí vznikat jediný, ale více mladých druhů postupně. Např. z původního druhu tolice Medicago hemigela vznikly Medicago coerulea a Medicago praesativa, každý byl však do kultury uveden samostatně.

Pro stanovení původního střediska introdukce rostliny do kultury je prvořadým kriteriem výskyt planých předků nebo rostlin blízce příbuzných planým rodičům - tj.nalezení příbuzných planých druhů, který (které) mohou být pokládány za předky (výchozí formu) dané již kuturní nebo zkulturnělé rostliny.

Pokud vznikl druh křížením výchozích forem, po rodičích je nutné pátrat v místní květeně planých druhů. Důkazem hybridního původu je vzhled hybridů, tvořících přechod mezi předpokládanými výchozími formami. Např. kulturní švestka (není známá planá) vznikla přirozenou hybridizací dvou asijských planých druhů - trnky a myrobalánu. Na Kavkaze se vyskytují její přirozené hybrydy, které v řadě znaků připomínají kulturní švestku.

Vnesení a zabudování genů určitého druhu organismu do genomu jiného druhu, např. mezidruhovou hybridizací s následným zpětným křížením je nazýváno introgrese. Jde o speciální typ křížení, který pokud nebyl řešen experimentálně, v přírodních podmínkách nastává v průběhu velice dlouhé doby. Jde o periodicky se opakující spontánní pronikání genetického materiálu z jednoho druhu do druhého přes úplnou izolační bariéru.

Introgrese se stala mohutným faktorem evoluce. Bývá považována za základního činitele evoluce. Ovšem evoluční efekt způsobuje pouze po spontánním (nebo i experimentálním) zdvojení chromozomů v F1 generaci. Tak vznikly spontánní tetra- i hexyploidní pšenice, Gossypium barbadense, Brassica napus ssp. oleifera, experimentálně Triticale, Raphanobrassica, Prunus domestica. Obrovský počet introgresí mezidruhových a mezirodových kříženců vznikl v rodě Citrus.

Studium ploidie kulturních druhů a jejich planých předků poskytuje nezřídka velmi cenné údaje pro stanovení prvotních a druhotných středisek původu kulturních rostlin a cest jejich rozšiřování.

Jestliže lze u určitého rodu zjistit polyploidní řadu, diploidní druhy jsou považovány za původní (nejstarší). Např. u rodu pšenic byl v Přední Asii zjištěna u planých i kulturních druhů polyploidní řada. Proto lze tuto oblast považovat za centrum původu a oblast rozšíření druhů pšenice.

V Japonsku byla vypracována metoda tzv. druhů - analyzátorů použitelná ke genofondové analýze amfilyploidních (amfipolyploidie - druh polyploidie, vznikající pomnožením neidentických chromozomových sad v jádře buňky) forem kulturních rostlin. U těch druhů rostlin, které vznikly jako amfidiploidy nebo amfi polyploidy hybridizací, neexistuje bezprostřední plyný předek. Pro stanovení prvotního střediska vzniku takového druhu je nutné znát geografické okolnisti a polymorfismus příslušných výchozích druhů - analyzátorů.

U některých kultur neexistuje vůbec schopnost pohlavního rozmnožování (nebo jen ve zcela mimořádných podmínkách). Hlavní způsob rozmnožování těchto rostlin je vegetativní (klonální). Jde o druhy jako batatovník, ananasovník, maniok apod. Ztráta sexuality v kultuře je (může být) důkazem dlouhodobého rozšíření kulturních rostlin v oblastech mladšího zemědělství.

Experimentálně bylo prokázáno, že plané rostliny zavedené do kultury se mění rychleji než rostliny plané. V mnoha případech vznikly (mohly vzniknout) kulturní rostliny z plevelů (specializované plevely) nebo vznikaly přímo v kultuře a nezanechaly bezprostřední předky v souboru planých druhů. Specializované plevely v kultuře pěstovaného druhu (len, rýže) ukazují na oblast původního vzniku kulturního druhu.

Často lze jen s obtížemi získat přesné údaje o nalezištích prvotního areálu kulturního druhu, není-li možné nalézt výchozí nebo planý druh. Bývá to za těchto okolností:

1. planý výchozí druh vymřel

2. kulturní rostlina vznikla z plevelného druhu, tedy je nutno hledat výchozí druh nikoliv planý, ale plevelný

3. kulturní rostlina vznikla z plevele, který posléze vyhynul

4. kulturní rostlina vznikla ve formě amfidiploidu v přírodě nebo v kultuře hybridizací dvou druhů.

5. kulturní rostlina vznikla z výchozího kulturního druhu přímo v kultuře

Ve čtyřech posledních případech planý druh neexistoval.

Plané formy kulturních rostlin mívají celou řadu význačných znaků. Proměnlivost každého znaku druhu a tudíž i původu kulturních rostlin lze vyjádřit v řadě variant. Tyto řady ze shodných variant byly nazvány Vavilovem jako homologické řady. Touto metodou lze vysledovat primitivní znaky (starší) i moderní znaky (mladší), tudíž celou řadu zkulturňování (např. proměnlivost znaků v klasech u obilnin, proměnlivost tvaru kořene, bulvy).

V oblastech, které jsou centry prvotního zavedení druhu do kultury a místem, kde jeho vývoj trval dlouho, existuje úplná řada forem tohoto druhu.

Výchozí kulturní formy, stejně jako plané druhy, ze kterých vzniklo několik mladých druhů, často zahrnují znaky společné formám fylogeneticky starým (někdy i vyhynulým) a některým mladším druhům, které z nich vznikly. Takové znaky nazýváme integrující nebo syntetické. Evropské kulturní pšenice (Triticum antiquirum), mají v sobě rysy některých zakavkazských pšenic (Triticum macha, T. georgiam). Fosilní mák ze švýcarských kolových staveb shrnuje znaky současných druhů Papaver setigeum a Papaver somniferum.