Botanika I obecná část pro studenty oborů rybářských obsah

B. PALISTY

U některých krytosemenných rostlin vybíhá báze řapíku nebo báze čepele přisedlého listu v párovité výrůstky - palisty. Palisty mohou být opadavé ještě před vývojem listové čepele (dub - Quercus, buk - Fagus) nebo opadávají během vývoje listů (třešeň ptačí - Prunus avium) nebo vytrvávají po celou dobu existence listu (hrách - Pisum, jetel - Trifolium, růže - Rosa). Vytrvávající palisty mohou být šupinovité, blanité nebo asimilující, zelené.U našich mořenovitých (Rubiaceae) např. u mařinky (Asperula) a svízele (Galium) dorůstají palisty do velikosti i tvaru asimilačních listů. Přeslen listů těchto rostlin je v podstatě složen pouze ze dvou vstřícných listů s jejich palisty. U rdesnovitých rostlin (Polygonaceae) srůstají palisty za vzniku válcovitého útvaru (botky) objímajícího stonek nad uzlinou. Někdy mohou palisty ztrnovatět (trnovník akát - Robinia pseudoacacia).

C. LISTOVÁ POCHVA

Listová pochva je útvar, který vzniká nadměrným vývinem spodní části listu (listové spodiny), kdy se silně rozšiřuje báze řapíku, která pak objímá stonek v místě přisedání listu. U dvouděložných rostlin mají výrazně vyvinuté pochvy miříkovité (Apiaceae), některé pepřovité (Piperaceae), růžovité (Rosaceae), vikvovité (Viciaceae) a pryskyřníkovité (Ranunculaceae). Typickým útvarem jsou však pochvy pro jednoděložné rostliny. U lipnicovitých (Poaceae) jsou listové pochvy dlouhé, těsně objímají stéblo. Na horním konci jsou rozšířené ve dvě postranní ouška a v jazýček, vyvíjející se na rozhraní pochvy a čepele. Přítomnost a tvar jazýčku a oušek je důležitým taxonomickým znakem zejména při určování trav ve sterilním stavu. (TABULE ).

D. LISTOVÁ ČEPEL

U většiny listů se svrchní strana listové čepele poznatelně liší od strany spodní. Takové listy označujeme jako bifaciální (dorziventrální), na rozdíl od listů monofaciálních, které mají obě strany listu shodné (kosatec - Iris, sítina - Juncus, rozchodník - Sedum). Tyto listy vznikají buď pootočením listové čepele o 90^o takže obě strany listu jsou vystaveny stejnému světelnému požitku (Narcissus) anebo přeložením listu podél střední žilky a následným srůstem (kosatec - Iris).

Listová čepel je u většiny rostlin souměrná, pouze vzácně je asymetrická (jilm - Ulmus, moruše - Morus, begonie - Begonia).

Velmi rozdílné jsou tvary listové čepele. Čepel může být jednoduchá nebo složená z jednotlivých lístků. Listová čepel nebo i její lístky mohou být buď celistvé, nebo nejrůznějším způsobem členěné (TABULE 52 - 55).

charakteristika listové čepele podle obrysu

okrouhlý - vrbina penízková (Lysimachia nummulari)

eliptický - střemcha obecná (Prunus padium)

vejčitý - jabloň (Malus)

obvejčitý - olše lepkavá (Alnus glutinosa)

podlouhlý - kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum)

kopinatý - kyprej vrbice (Lythrum salicaria)

kopisťovitý - sedmikrása chudobka (Bellis perennis)

klínovitý - prvosenka nejmenší (Primula minima)

kosníkovitý - merlík (Chenopodium)

jehlicovitý - smrk (Picea)

srdčitý - lípa (Tilia)

obsrdčitý - šťavel kyselý (Oxalis acetosella)

ledvinovitý - kopytník evropský (Asarum europaeum)

střelovitý - šípatka střelolistá (Sagittaria sagittifolia)

hrálovitý - šťovík (Rumex)

štítnatý - lichořeřišnice kapucínská (Tropaolum majus)

čárkovitý - lipnicovité (Poaceae)

trojhranný - topol černý (Populus nigra)

charakteristika listové čepele podle okraje

celokrajný - jaterník podléška (Hepatica nobilis)

pilovitý - bříza (Betula)

dvakrát pilovitý - jilm (Ulmus)

kracovitý - smetanka lékařská (Taraxacum officinale)

zubatý - podběl lékařský (Tussilago farfara)

vroubkovaný - česnáček lékařský (Alliaria officinalis)

chobotnatý - starček obecný (Senecio vulgaris)

vykrajovaný - zběhovec (Ajuga)

vyhlodávaný - šalvěj vlnatá (Salvia aethiops)

laločnatý - dub (Quercus)

charakteristika listové čepele podle tvaru a hloubky zářezů

Peřenolaločnatý - dub (Quercus) (zářezy do 1/3 čepele)

Dlanitolaločnatý - kontryhel (Alchemilla) (zářezy do 1/3 čepele)

Peřenoklaný - skočec (Ricinus) (zářezy do 1/2 čepele)

Dlanitoklaný - sléz lesní (Malva sylvestris) (zářezy do 1/2 čepele)

Peřenodílný - kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa pastoris) (zářezy téměř k hlavní žilce)

Dlanitodílný - pryskyřník prudký (Ranunculus acris) (zářezy téměř k hlavní žilce)

Peřenosečný - kmín obecný (Carum carvi) (zářezy až ke stření žilce)

Dlanitosečný - sléz pižmový (Malva moschata) (zářezy až ke stření žilce)

charakteristika složené listové čepele (TABULE 56)

sudozpeřené - vikev (Vicia)

lichozpeřené - akát, růže (Robinia, Rosa)

přetrhovaně zpeřené - lilek brambor (Solanum tuberosum)

složené trojčetné - jetel (Trifolium)

pětičetné - mochna (Potentilla)

mnohočetné - vlčí bob (Lupinus)

Popis typu a tvaru listu je důležitý z taxonomického hlediska. Pro celkové poznání listové funkce jsou však důležitá i kritéria anatomická a fyziologická.

C. VNITŘNÍ STAVBA LISTU

V oblasti listové čepele jsou převážně soustředěna pletiva pro výkon hlavní funkce listu - asimilace a transpirace. Listová čepel má proto typicky účelovou stavbu. Na povrchu listu je pokožka, uvnitř jsou vodivá pletiva a základní pletivo označované jako mezofyl.

Normální asimilační list je dorziventrální stavby, což znamená asymetrii i v jeho anatomické stavbě. V průřezu vrchní, dorzální část listu, je stavěna zcela odlišně než spodní, ventrální.

Periférním pletivem na celém povrchu je pokožka, epidermis. Pokožka listu je většinou jednovrstevná. Její buňky k sobě těsně přiléhají, na povrchu jsou pokryté kutikulou. V buňkách epidermis svrchní (dorzální) části listu jsou vakuoly obsahující hydrochromatická barviva (antokyan), která regulují světelný a tepelný režim listu. Mezi pokožkovými buňkami jsou průduchy, útvary kontroly a výměny plynů. U dřevin jsou průduchy většinou na spodní straně listů, u suchozemských bylin na obou stranách a u vodních rostlin s plovoucími listy většinou jen na svrchní straně listů. Přebytečná voda je z listů vytlačována vodními skulinami, hydatodami, které jsou na špičce listu nebo na okrajích zoubků.

Hlavní podíl na stavbě listu mají parenchymatická pletiva (mezofyl), která se vytváří různým způsobem podle ekologického typu rostliny, resp. podle výrazných vlivů prostředí. V nejjednodušším případě je mezofyl tvořen jednou vrstvou palisádového a jednou vrstvou houbovitého parenchymu. Palisádový parenchym je pod svrchní pokožkou, houbovitý na spodní straně listu. Vrstva palisádového parenchymu je místem lokalizace chloroplastů, ve kterých probíhají fotosyntetické procesy. Počet vrstev palisád je podmíněn (mimo druhové charakteristiky) i světelnými poměry. Vrstva houbovitého parenchymu je rezervoárem vody, má tedy hlavní význam pro transpiraci listů a tím i celé rostliny. Je bohatý na mezibuněčné prostory, kterými se dostává k buňkám CO₂. Na rozhraní palisádového a houbovitého parenchymu se vytváří cévní svazky jako součást listové žilnatiny. Žilnatinu tvoří nejčastěji kolaterální cévní svazky, orientované dřevní částí k vrchní, dorzální straně a lýkovou částí ke spodní, ventrální straně listu.

Nejpůvodnějším typem je žilnatina vidličnatá (př. jinan - Ginkgo). U většiny jednoděložných rostlin je žilnatina rovnoběžná nebo souběžná, u rostlin dvouděložných zpeřená a dlanitá.

Takové uspořádání je typické pro listy s vyvinutou čepelí. (TABULE 57 - 60). Jehlicovité listy, i když jsou v zásadě tvořeny stejnými stavebními prvky, mají tyto zcela odlišně uloženy (TABULE 61). Jejich stavba je typická pro rostliny výsušných stanovišť, xerofyty. Na výstavbě takových listů se účastní ve velké míře sklerenchymatická pletiva. Mimo sklerenchymatické pokožky se vytváří též sklerenchymatická podpokožka. Průduchy jsou rozmístěné po celé ploše listu poměrně rovnoměrně a jsou zanořeny pod úroveň plochy listu. Ve středu jehlic jsou uložené cévní svazky, oddělené od mezofylu endodermis. V mezofylu se nacházejí pryskyřičné kanálky.

Listy jehličnanů jsou šupinovité (obalující pupeny) a jehlicovité, vyrůstající na větévkách ve šroubovici, jednotlivě nebo ve svazečcích na brachyblastech. Jehlice mohou být ve svazečcích po 1 - 5, např. u rodu Pinus (borovice), nebo ve velkém počtu, např. u rodů Larix (modřín), Cedrus (cedr). Jehlice vytrvávají na větvích několik let, ve vzácnějších případech každoročně opadávají (rod Larix - modřín). Po opadu listů zůstávají na větévkách jizvy (př. rod Abies - jedle) nebo polštářky (př. rod Picea - smrk).

Anatomická stavba jehlic je důležitá pro klasifikaci některých typů jehličnanů.

Na povrchu listu je pokožka (epidermis), pod ní velmi často podpokožka (hypodermis). V pokožce jsou zanořené průduchy, chráněné vrstvičkou vosku. Asimilační parenchym (chlorenchym) je buď stejnocenný, nebo rozlišený na palisádový a houbový parenchym - u plochých listů např. rodu Abies (jedle). U některých zástupců rodu Pinus (borovice) je parenchym z dlaždicovitých buněk, s tenkými, zprohýbanými stěnami. Uprostřed jehlice vede jeden, vzácněji dva (Pinus - borovice) cévní svazky.

Důležitým diakritickým znakem pro rozlišení taxonů jehličnanů je počet a rozmístění pryskyřičných kanálků v listu. Pryskyřičné kanálky jsou buď po celém obvodu listu, nebo jen na jeho spodní straně.

Stálým znakem je také obrys příčného řezu listem. Na příčném řezu jsou listy podlouhlé, na obou koncích zašpišatělé (Abies - jedle) kosočtverečné (Picea - borovice) nebo tvaru kruhové výseče (Pinus - smrk).

D. LISTOVÁ VERNACE

Způsob složení listu v pupenu se označuje jako listová vernace. Vernace je pro každý rostlinný druh stálá, neměnná (TABULE 62). Složení závisí na počtu mladých listů v pupenu a vývoji listových částí. Listy skládají čepel v pupenu tak, aby nejmladší částí byly co nejvíce chráněny.

typy listové vernace

složená – třešeň (Cerasus) čepel přeložená podél střední žilky svrchní stranou dovnitř

podvinutá – rdesno (Polygonum) okraj čepele svinutý dolů

nadvinutá – topol (Populus) okraje čepele svinuté nahoru

schumlaná – mák (Papaver) nepravidelné složení čepele

circinátní - kapradiny listy svinuty od špice k bázi

svinutá – áron (Arum) list stočený podél střední žilky

plochá – jmelí (Viscum) listy k sobě přiloženy lícní stranou

E. TYPY LISTŮ (LISTOVÉ FORMACE)

V průběhu ontogeneze vyrůstá na semenné rostlině několik různých typů listů (listových formací).

dělohy

šupiny

lupenité listy

listeny

listence

květní části

a. DĚLOHY

Dělohy jsou součástí zárodku. Svým tvarem se většinou nápadně liší od prvních pravých listů. Při epigeickém (nadzemním klíčení se dostávají při prodlužování hypokotylu nad úroveň půdy a po určitou dobu mohou asimilovat. Při hypogeickém klíčení (podzemním) zůstávají uzavřeny v semeni a mají pouze zásobní funkci.

b. ŠUPINY

Šupiny jsou nejčastěji nezelené listové orgány vyrůstající na bázi stonku nebo postranních větví, nebo na oddencích. U některých rostlin jsou listové základy v pupeni chráněny pupenovými šupinami.

c. LUPENITÉ LISTY

Lupenité listy jsou nejrůznějších tvarů (TABULE 52 - 56). I na jednom jedinci mohou být listy různých tvarů od jednoduchých juvenilních (prvních) listů až po tzv. heterofylii (různolistost) typickou pro některé druhy (např. žabník jitrocelový - Alisma plantago-aquatica, břečťan popínavý - Hedera helix).

d. LISTENY

Listeny jsou listové útvary, zelené nebo jinak zbarvené, vyskytující se v oblasti květu nebo květenství. Z úžlabí listenů vyrůstají květní stopky nebo stopky květenství. Listeny mohou vytvářet různé specifické útvary.

specifické útvary tvořené listeny

toulec - srostlý listen u některých aronovitých (Araceae)

zákrov - soubor listenů na spodní straně květního lůžka hvězdnicovitých (Asteraceae)

obal - soubor listenů pod okolíkem miříkovitých (Apiaceae)

obalíček - soubor listenů pod okolíčkem miříkovitých (Apiaceae)

plevy - listeny v květenství lipnicovitých (Poaceae)

pluchy - listeny v květu lipnicovitých (Poaceae)

e. LISTENCE

Listence jsou v podstatě listeny, které vyrůstají na květní stopce. Jsou většinou drobné, velmi často postavené vstřícně (violka - Viola).

f. KVĚT

Květ je souborem listů, přeměněných k realizaci pohlavního rozmnožování. Popis jednotlivých částí je rozveden v kapitolách "Reprodukční orgány".

F. METAMORFOZY LISTU

Podobně jako u ostatních rostlinných orgánů i u listů se vytvářejí v souvislosti se změnou základní funkce listu metamorfozy (TABULE 63).

listové trny

dužnaté listy sukulentů

zavlažovací listy

listové úponky

listy masožravých rostlin

cibule

kořenové listy

sporofyly

LISTOVÉ TRNY

U některých rostlin dochází ke vzniku trnů a to přeměnou celých listů (dřišťál - Berberis, citronovník - Citrus) nebo listových úkrojků (bodlák - Carduus, pcháč - Cirsium) nebo palistů (trnovník akát - Robinia pseudoacacia).

DUŽNATÉ LISTY SUKULENTŮ

Dužnaté listy jsou typické pro sukulentní rostliny (zejména v čeledích tučnolisté - Crassulaceae a kosmatcovité - Aizoaceae), kde slouží jako zásobárna vody.

ZAVLAŽOVACÍ LISTY

U některých epifytních rostlin, vystavovaných občasnému nedostatku vláhy se zadržuje voda nejen ve vodních pletivech, ale i ve zvláštních útvarech (cisternách) listového původu (bromelie - Bromeliaceae). Některé epifytické kapradiny (př. Platycerium, Asplenium alcicorne) vytváří charakteristické útvary sloužící nejen k zadržení vody, ale i humusu.

LISTOVÉ ÚPONKY

Vřetena zpeřených listů někdy přechází v úponky, kterými se rostlina přichycuje k opoře (hrachor - Lathyrus).

LISTY MASOŽRAVÝCH ROSTLIN

Masožravé rostliny rostou většinou na chudých substrátech a ve vodách chudých na živiny. Jejich listy jsou svou modifikací přizpůsobeny k lapání hmyzu nebo drobných živočichů.Tyto rostliny mají víceméně redukované kořeny. Na modifikovaných listech mají žlázky (tentakule), které vylučují proteolytické enzymy a žlázky vstřebávací (př. rosnatka - Drosera). Jiný typ masožravých rostlin představuje bublinatka (Utricularia), vodní rostlina, která má listy členěné v drobné nitkovité úkrojky, na kterých jsou měchýřky, do kterých bublinatka lapá drobný plankton. Nejdokonalejší lapací zařízení mají tropické rostliny láčkovky (Nepenthes), u kterých je listová čepel přeměněna v konvovitý útvar krytý víčkem, do kterého je hmyz lákán zbarvením nebo vůní.

CIBULE

Cibule je útvar listového původu vzniklý buď přeměnou jediného listu (sněženka - Galanthus, křivatec - Gagea) nebo zdužnatěním spodních částí většího počtu listů (cibule kuchyňská - Allium cepa, tulipán - Tulipa). Česnek kuchyňský (Allium sativum) má tzv. složenou cibuli, kterou vytváří jednotlivé cibulky sestavené kolem osy v paždí šupin. Osa bývá u rostlin, které vytváří cibuli, výrazně zkrácena a na její bázi (prakticky na bázi cibule) vyrůstají svazčité kořeny.

KOŘENOVÉ LISTY

U bezkořenné plovoucí vodní kapradiny nepukalky (Salvinia) se jeden ze tří listů v přeslenu přeměňuje ve vlákna připomínající kořeny (TABULE 64).

SPOROFYLY

Sporofyly jsou listy kapraďorostů, které vytváří ve specifických orgánech rozmnožovací buňky (spory nebo pohlavní buňky). Pokud mají alespoň částečně zachovánu fotosyntetickou funkci, označujeme je jako trofosporofyly.

4. CHLUPOVITÉ ÚTVARY

Chlupovité útvary jsou výrůstky pokožkového pletiva, které vznikají na nejrůznějších orgánech rostlin. Podle jejich vzniku lze rozlišit dvě základní skupiny:

trichomy - vznikají z jediné pokožkové buňky

emergence - vznikají ze skupiny pokožkových nebo i podpokožkových buněk

Chlupovité útvary jsou rozšířeny zejména u kapradin a převážné většiny krytosemenných rostlin. Jejich tvar i funkce mohou být značně rozmanité. Mezi trichomy a chlupy existují četné přechodné typy (TABULE 65).

A. TRICHOMY

U trichomů zůstává vždy zachován charakter vláknitého chlupu nebo šupinky.

papily

krycí chlupy

žláznaté chlupy

žahavé chlupy

absorbční chlupy

PAPILY

Papily jsou nejjednodušším typem trichomů. Jsou jednoduchými vychlípeninami pokožkových buněk. Jejich výskyt je obvyklý na pokožce okvětních a korunních lístků (př. sametový vzhled květu macešky). Pokud roste papila do délky, vzniká vláskovitý chlup (př. osemení bavlníku).

Pokud se vláskovitý chlup dělí příčnými přehrádkami, vzniká mnohobuněčný chlup, který může být jednoduchý (př. lodyha bramboru, okurky) nebo větvený ( př. divizna).

KRYCÍ CHLUPY

Jako krycí označujeme všechny chlupy, které nevylučují žádné látky. Krycí trichomy vytvářejí tzv. odění orgánů, které pokrývají. jejich funkcí je ochrana před nadměrným výparem, zadržování vlhkosti, ochrana před náhlými změnami teplot. Snižují specifickou váhu semen které se šíří vzdušnými proudy (př. topoly, vrby, smetanka).

Hákovitě zahnuté chlupy umožňují popínavým rostlinám přichycení k opoře (př. chmel, svízel přítula). Ostnité chlupy na semenech lopuchů a kuklíků jsou přizpůsobením k šíření rostlin živočichy, na jejichž srsti se zachycují.

ŽAHAVÉ CHLUPY

Z našich rostlin je žahavými chlupy znám rod kopřiva (Urtica). Tyto chlupy mají baňatou spodní část naplněnou jedovatým sekretem (kyselinou mravenčí) a protáhlou vrchní část zakončenou ostnem inkrustovaným SiO₂. Po odlomení ostnu se kyselina vylije do drobné ranky, kde působí pálení a puchýře.

ABSORPČNÍ CHLUPY

Absorpční chlupy se vyvíjejí zejména u tropických epifytů v čeledi bromeliovitých (Bromeliaceae). Tyto chlupy jsou schopné nasávat dešťovou vodu a rosu, která se na nich zachytí.

ŽLAZNATÉ CHLUPY

Žláznaté chlupy vylučují silice, pryskyřice, vodu, nektar nebo (u masožravých rostlin) proteolytické enzymy. Chrání rostlinu před živočichy nebo naopak, lákají živočichy jako opylovače, brání nadměrné transpiraci. Žláznaté chlupy má např. tabák (Nicotiana), brambor (Solanum tuberosum), rajče (Solanum lycopersicum) chmel (Humulus lupulus), smolnička (Viscaria).

B. EMERGENCE

Emergence jsou výrůstky značně složité stavby, mnohdy s vyvinutými cévními svazky.

ostny

žláznaté emergence

OSTNY

Ostny jsou zdřevnatělé výrůstky, obsahující velké množství sklerenchymatických buněk. V některých případech pod nimi vzniká ve stáří korková vrstva, takže na starých větvích mohou ostny opadávat (př. růže šípková - Rosa canina).

ŽLAZNATÉ EMERGENCE

Žlaznaté emergence vylučují stejně jako žlaznaté trichomy nejrůznější sekrety. Tentakule rosnatek (Drosera) jsou emergencemi vylučujícími enzymy. Významnými žlaznatými emergencemi jsou medníky, vylučující nektar, který láká k rostlině hmyz. Nektaria se vyvíjejí většinou v květu. Mimo květy jsou (např. u třešní a švestek) na bázi listového řapíku.

VII.B. ORGÁNY GENERATIVNÍ A ROZMNOŽOVÁNÍ VYŠŠÍCH ROSTLIN

1. ROZMNOŽOVÁNÍ ROSTLIN

Po té, co rostlina dosáhne určitého věku a určitého stupně vývoje, začíná se rozmnožovat. Rozmnožování rostliny je její vrcholná činnost, směřující k zachování druhu a udržení jeho charakteristických znaků a vlastností. Rozmnožování probíhá v zásadě trojím způsobem: vegetativně nebo nepohlavně (asexuálně) a pohlavně (sexuálně). Střídání generace rostliny, rozmnožující se nepohlavně, s generací s pohlavním rozmnožováním, nazýváme rodozměna.

A. VEGETATIVNÍ ROZMNOŽOVÁNÍ

Pokud se rostlina rozmnožuje rozdělením mateřského organismu nebo oddělováním části těla mateřského organismu, které pak dávají základ samostatným jedincům, mluvíme o vegetativním rozmnožování.

dělení

fragmentace

rozmnožovací tělíska

pacibulky

hřížení, očkování, roubování

a. DĚLENÍ

Dělením se rozmnožují jednobuněčné organismy (sinice, řasy, bakterie). Při tomto způsobu rozmnožování se mateřský jedinec rozděluje ve dva nebo i více dceřinných jedinců, které postupně dorůstají do původní velikosti.

b. FRAGMENTACE

Vícebuněčné organismy mohou z mateřského jedince oddělovat určité části, které dávají vznik novým jedincům. Příkladem může být rozmnožování nadzemními i podzemními výhony u trav a některých dalších rostlin (např. bršlice kozí noha - Aegopodium podagraria, podběl - Tussilago farfara).

c. ROZMNOŽOVACÍ TĚLÍSKA

Vegetativní rozmnožování pomocí vícebuněčných rozmnožovacích tělísek se uplatňuje u některých hnědých řas a u lišejníků, z vyšších rostlin u játrovek a i některých semenných rostlin (př. Bryophyllum, některé kapradiny).

d. PACIBULKY

Pacibulky jsou vegetativní rozmnožovací orgány některých rostlin, které se vytvářejí v úžlabí listů nebo v květenství. Po vypadnutí se z pacibulek vyvíjí nová rostlina (př. lilie cibulkonosná - Lilium bulbiferum, lipnice cibulkatá - Poa bulbosa, některé česneky - Allium oleraceum, Allium paradoxum).

e. HŘÍŽENÍ, OČKOVÁNÍ, ROUBOVÁNÍ

Hřížení, roubování a očkování jsou umělé způsoby vegetativního rozmnožování často využívané při pěstování kulturních rostlin, zejména proto, aby si mladé rostliny podržely stejné vlastnosti jako mateřský organismus. Podstatou hřížení je využití tvorby adventivních kořenů v článcích po přihrnutí zeminy k výhonům a jejich následné oddělení. Při roubování a očkování je na rostlinu (podnož) transplantována část výhonu (roub) nebo pupen (očko).

B. NEPOHLAVNÍ ROZMNOŽOVÁNÍ

Nepohlavní rozmnožování se realizuje nepohlavními výtrusy (sporami), které u cévnatých rostlin vznikají uvnitř specializovaného orgánu - výtrusnice. Výtrusnice cévnatých rostlin je mnohobuněčná, výtrusy vznikají z její vnitřní tkáně - výtrusorodého pletiva.

C. POHLAVNÍ ROZMNOŽOVÁNÍ

Při pohlavním rozmnožování je vznik nových jedinců výsledkem pohlavního procesu - splynutí dvou pohlavních buněk (gamet). Proces splývání gamet se nazývá oplození. Při oplození dochází ke splývání cytoplasmy i jader obou gamet, pouze chromozomy nesplývají, takže vzniklá zygota má dvojnásobný počet počet chromozomů (diploidní počet).

V určité fázi životního cyklu rostliny dochází k procesu, při kterém je počet chromozomů opět redukován (meioza, redukční dělení) na poloviční počet (haploidní počet chromozomů). Oplození a redukční dělení spolu těsně souvisí a pravidelně se střídají. Tento jev označujeme jako střídání jaderných fází vývoje rostlin.

U mnoha rostlin je střídání haploidní a diploidní fáze spojeno s procesem střídání haploidní a diploidní generace, kde se každá následující generace liší od předcházející počtem chromozomů, ale někdy též vzhledem a velikostí. Diploidní rostlina, která produkuje spory, je označována jako sporofyt, haploidní rostlina, produkující gamety jako gametofyt. Gametofyt vzniká ze spor produkovaných sporofytem a sporofyt naopak z oplozené vaječné buňky vzniklé na gametofytu.

a. REDUKCE POHLAVNÍ GENERACE VE FYLOGENEZI

Vznik a postavení květu krytosemenných rostlin je možné správně fylogeneticky pochopit, jen pokud známe vývoj pohlavního rozmnožování s postupnými změnami v postavení diploidní nepohlavní generace (sporofytu) a haploidní pohlavní generace (gametofytu) v řadě [mechorosty]- kapraďorosty - nahosemenné rostliny - krytosemenné rostliny.