„Goethe kdysi řekl, že veškeré dějiny jsou bojem mezi vírou a nevírou

původce/mluvčí/autor → poselství (jazykový projev) → adresát/posluchač/čtenář


v případě Písma:

1. židé – od kněží, zákoníků, farizejů po chudé, po Ježíšovy učedníky a Ježíše samotného

2. po Velikonocích: všichni, kdo chtějí naslouchat

3. ten, kdo nese odpovědnost za církev = magisterium (tj. slouží Slovu, není nad ním, ale je adresátem a interpretem

n
vliv prostředí v němž probíhá komunikační akt i prostředí textu: tj. zda projev ústní či písemný, jaký obsah, jaký „žánr“ komunikace …
epřímý:

ekonomická Trojice

přímý:

1. apoštolové a jejich následníci

(papež a biskupové)

2. každý dospělý křesťan

(laici, řeholníci, kněží, jáhni…)

1.3 Pluralismus v teologii aneb Jak se vyznat v množství teologických proudů a škol?

Nejde samozřejmě o problém současné teologie, pluralita teologických škol je trvalý jev dějin křesťanství.⁶⁵ Už na úrovni NZ zaznamenáváme různé „teologie“ – pavlovskou, janovskou, teologii listu Židům atd., v patristice viz např. antiochijská či alexandrijská škola a vůbec východní a západní teologické proudy.⁶⁶

Mnohost teologických škol, proudů, disciplín apod. je podmíněna různými faktory, často odlišnými kulturními nebo dobovými kontexty, v nichž teologie vzniká a ve kterých se snaží hledat adekvátní řešení stanovených úkolů. Některá původně „lokální“ témata přitom nabývají na obecném významu nebo na aktuálnosti: pro současnou teologii se proto dnes zdá důležitý např. vliv ekumenického hnutí, dialog s jinými náboženskými tradicemi, se soudobou filozofií ad.⁶⁷

1. 
   pluralita teologických disciplín a jejich metod⁶⁸
   

Nebude problém se shodnout na faktické existenci různých teologických disciplín a jejich metod, v jejich členění (zejména co se týče současných tendencí) však zdaleka nepanuje shoda, s odlišným teologie na jednotlivé disciplíny i jejich pojmenováním se setkáme už při prostém srovnání studijních plánů několika katolických teologických fakult.

Pro italského systematického teologa Piera Codu základní rozlišení teologických oborů probíhá především na úrovní dvou základních kategorií, do nichž sdruženy na jedné straně disciplíny, které zaměřeny na dějinnou dimenzi teologie, a na druhé ty, které se věnují především systematickému promýšlení teologických problematik.⁶⁹ Vedle toho spatřuje v teologii další základní napětí mezi ortodoxií a ortopraxí, tj. mezi dogmatickým a etickým/praktickým aspektem teologie.⁷⁰
Historické a systematické obory rozlišuje ve svém Teologickém slovníku i Karl Rahner. Historické se zabývají dějinami zjevení, systematické se zabývají „zachraňujícím Bohem a jeho dílem“, člověkem v setkání s Bohem a člověkem ve společenství církve. Celá teologie stojí na jakémsi předpokladu úvah o důvodech a způsobech, proč a jak existuje čili na fundamentální teologii.⁷¹
Jednotlivé disciplíny pochopitelně volí odlišné metody (tj. adekvátní postupy, které umožní dosáhnout cíle, který jsme si vytyčili), případně si je vzájemně vypůjčují i přes hranice teologických oborů – teologie se nemůže obejít bez využití poznatků a metod jiných věd, srov. např. studium Písma, pro něž je nezbytná filologická a historicko-kritická metoda (jinak vlastní především filologům a historikům) - samozřejmě s vědomím, že v kontextu teologického bádání mí Písmo jiný normativní význam pro víru než pro badatele jiného oboru, tj. je také písemně zachyceným „Božím slovem“, které svědčí a vyjadřuje Boží sebezjevení člověku.⁷² Podobně pojmosloví, které užíváme v teologii, bude jen obtížně „nadčasové“, neboť je vždy zakotveno v určité filozofii a kultuře - proto teologie musí promýšlet i svůj vztah k filozofii a jiným oborům, jejichž poznatků využívá.⁷³

Každá disciplína přitom pracuje s třemi nezbytnými prvky, z nich je možno vyvodit další základní členění teologických disciplín:

údaje - významy - hodnoty
Podle toho, který prvek je v určitém oboru výraznější, může patřit do skupiny oborů tzv. pozitivních či historických teologických disciplín, nebo systematických či praktických.⁷⁴
pozitivní teologie zahrnuje obory jako úvod do Písma a jeho exegeze, dějiny církve, dějiny dogmatu, patrologie, tj. všechny teologické disciplíny, které se zabývají historickými údaji a jejich bezprostředním uchopením, tato dějinná fakta (v širším slova smyslu, neboť sem patří obory zabývající se Písmem, dějinami, osobnostmi a jejich myšlením) jsou prvním prvkem každého poznání, je třeba jim věnovat pozornost a pracovat s nimi korektně a exaktně
systematická teologie zahrnuje systematickou christologii, eklesiologii, teologickou antropologii, sakramentální teologii, trinitologii apod., čili obory, které se zaměřují na významy údajů: význam určitého gesta, dějin spásy, nejde o sestavování systémů, ale o hledání významu, vyžaduje nejen pozornost vůči základním údajům, ale soustředí se na jejich porozumění v rámci celkového poselství
praktická teologie soustředí obory jako pastorální teologie nebo církevní právo, katechetika…, tj. ty, které se zaměřují na hodnotu a jeho praktický dopad⁷⁵
Všechny teologické obory pochopitelně musí pracovat se všemi třemi zmíněnými prvky –aby teologie byla pravdivá, musí zůstat věrná všem třem základním kritériím: udržuje-li v harmonii věrnost zjevenému údaji, inteligenci, která ho chápe, a životu (životní zkušenost). I systematická teologie proto musí být historicko-praktická.⁷⁶

2. 
   pluralita různých forem teologie
   

S jinou pluralitou se setkáváme při rozlišení teologií podle jejich základní otázky, která se může zdát více zdůrazňující vztah člověka k Bohu (antropocentrická, antropologicky orientovaná teologie) nebo se zdají zásadně vycházet od úvah o Bohu (teologie teocentrické). Přestože s tímto vymezením nemusíme souhlasit, za příklad první bývá dávám K. Rahner, za příklad druhé orientace H. Urs von Balthasara.⁷⁷ Český teolog, dlouholetý přednášející na Papežské univerzitě v Lateránu, Karel Skalický podle této základní orientace (zaměřené spíše na Boha-na člověka) rozlišuje tři proudy v teologii a následně (v závorce uvedené) tři definice teologie:

• 
  teocentrická (věda o Bohu),
  
• 
  antropocentrická (věda o víře člověka),
  
• 
  teo-antropická (věda o zjevení Boha člověku)⁷⁸
  

Různost však nacházíme také na úrovni jednotlivých teologických škol. Co se týče tradice, nejvlivnějšími teologickými modely minulosti se zdají být (např. podle amerického teologa Fiorenzy)⁷⁹ teologie sv. Augustina, Tomáše Akvinského a novoscholastika, které jsou jakými klasickými teologickými paradigmaty západní církve, jež nejvíce ovlivnily teologickou reflexi západní římskokatolické teologie nejen své doby.

Máme-li se pokusit o vystižení teologických proudů a škol v současné teologii, dovolíme si odkázat na zmíněnou studii F. S. Fiorenzy v prvním díle sborníku Systematická teologie. Římskokatolická perspektiva.⁸⁰ Kromě analýzy pěti současných teologických přístupů (transcendentální teologie, hermeneutická teologie, analytické teologické přístupy, metoda korelace, teologie osvobození) s jejich silnými i slabými stránkami, v ní autor připomíná, že uprostřed různorodosti škol, metod a přístupů lze možno najít některé konstanty. Jedním z těchto pevných bodů je podle něj Písmo, a jeho význam, který je však dán jeho interpretací,⁸¹ přičemž je důležitá metoda této interpretace, ale také metoda užitá pro interpretaci tradice a zkušenosti.⁸²

Další teologové⁸³ připomínají tři základní kategorie teologického bádání, které nabízí trojí základní pohled na základ teologie:

Bůh → zjevení = pramen víry, iniciativa náleží Bohu

člověk → víra = není tu zjevení bez odpovědi

znamení → svědectví = vše, co komunikuje/vyjadřuje zjevení: církev, liturgie, Písmo…
Celé dějiny tedy mohu číst jako dějiny Boží nabídky adresované člověku, nebo jako odpověď člověka na Boží iniciativu, nebo se zabývat dějinami a znameními jako místem tohoto setkání.
Na závěr této kapitoly tedy připojme ještě jedno resumé dosavadních vstupních úvah. Začneme pracovní definicí teologie, která nás bude provázet během tohoto kurzu:

• 
  Budeme chápat teologii jako kritické promýšlení/reflexe svědectví o Bohu, o jeho sebesdělení v Ježíši Kristu, které přijímáme vírou. Teologie tedy představuje reflexi vlastní víry, uvažování a zdůvodnění pojetí Boha, člověka a světa, které nám naše víra nabízí. Pro sebesdělení Boha člověku budeme používat pojem zjevení.
  

• 
  Teologii budeme přiznávat status vědy: jde o typ poznání Boha i stvořených věcí, které má svou obecnou platnost, prochází reflexí a má svůj specifický předmět, úkol a metodu, pro kterou je důležitý fakt zjevení Boha v Ježíši Kristu.
  

• 
  Budeme brát v potaz, že každá doba hledá toto zdůvodnění vzhledem k otázkám, které si klade, a ke způsobu, jakým jsou kladeny, což s sebou nese ohled na jazyk a kulturní horizont současného člověka tak, aby základní křesťanské poselství o Bohu, člověku, světě a o jejich vzájemném vztahu, tak jak jsme ho zdědili v římskokatolické křesťanské tradici zůstávalo i nadále živé.
  

1.4 Dějiny pojmu teologie⁸⁴
Dějiny pojmu teologie jsou zároveň dějinami proměn jejího celkového chápání. Na následujících stánkách se pokusíme velice stručně ukázat, co označoval pojem teologie od starověku až po do tridentského koncilu, kdy už byla teologie plně definována především jako specifická vědní disciplína a zatím i jako „královna“ ostatních věd. Budeme sledovat vývoj a odlišné role, kterou v jednotlivých epochách budou hrát čtyři základní prvky teologické epistemologie, tj. Písmo, tradice, víra a rozum.⁸⁵

Vedle toho se v následující kapitole pokusíme naznačit, jak tento proces naslouchání a porozumění víře formoval teologii, jak se v jejích dějinách měnila také otázka po úkolu, předmětu a metodě teologie v dějinách křesťanství od dob církevních otců až po novověk.

Křesťanská teologie měla od počátku dvojí úlohu: naslouchat pramenům poznání a předávání víry (této fázi obvykle říkáme auditus fidei), aby jim mohla posléze hlouběji porozumět (již zmíněný intellectus fidei). Problémem všech dob bylo a je, jak udržet tuto obsahovou stránku křesťanské víry a zároveň najít cesty, jak ji dál zprostředkovat v různých kulturách a dějinných obdobích.⁸⁶

Teologie je pojem z oblasti antické řecké kultury, poprvé ho nacházíme u filozofa Platóna.⁸⁷ Jak bylo řečeno v úvodu pojem je nositelem dvojího významu: teologie byla nejprve mytologickou řečí o bozích, měla tedy spíše lehce pejorativní význam, velmi vzdálený od mnohem pozdějšího křesťanského chápání teologie jako nejvznešenější mezi vědami.  Přesto dnes jen vzácně a s velkými obtížemi mluvíme o teologii ve spojení s jinými náboženskými tradicemi než křesťanstvím…

Jak již bylo řečeno, poprvé pojem teologie nacházíme u Platóna (Ústava 18, 379a), ⁸⁸ nikoliv však ve významu filozofické reflexe o tom, kdo je Bůh (přestože ho užil v řeči o božské podstatě a její roli v řádu lidského života), ale právě ve významu mytologické výpovědi o bozích, které schází racionální jasnost vlastní filozofii - proto je teologie vystavena kritice ze strany filozofů. ⁸⁹

Podobně tomu je Aristotela (srov. Metafyzika A1, 982a 1-4. A2, 982a 5-7, viz též A 3, 983b 27.):⁹⁰ teologem je pro něj Homér i Hésiodos ad. (teology jsou básníci - původci mýtů), přestože u něj nalézáme ještě další užití termínu: určitý typ teologie, vedle matematiky a fyziky, je nejvyšší ze tří teoretických filozofických věd, která se zabývá nehybným a věčným bytím a věčnými příčinami.⁹¹
Za teology byli tedy ve starověku považováni především velcí básníci, ale také úředníci a zřízenci, kteří se starali o korektní uctívání bohů, o kult, až mnohem později (cca 5. st.) se v praxi zavedlo chápání teologie jako nauky o bohu ve smyslu, k němuž se snad přikláněl i Aristótelés a později stoikové.
Tendenci k rozlišováním různých forem a funkcí teologie můžeme vysledovat u stoiků, dalšího filozofického proudu, který začne důrazněji rozlišovat mezi teologií jakožto mýtem (která má význam, protože je spojena s úctou k bohům) a mezi jeho filozofickým významem, který bude považován za vznešenější, jak nalezneme např. u Panaitia z Rhodu (2.st. př. Kr.), a hlavně později u Marca Terentia Varro (116-27),⁹² který rozlišoval tři typy teologie:
theologia mythica, → vhodná pro divadlo (neboť se zabývá obrazy boha)⁹³

theologia naturalis → vhodná pro svět (kosmos): o povaze bohů, jejich sídle, vlastnostech…

a theologia civilis⁹⁴ → vhodná pro město (urbs), politicko-kultovní.

Tři typy teologie odpovídají třem potřebám člověka vzhledem k Bohu: potřebě představit si božstvo, ustavit s ním korektní vztah a reflektovat jaký je Bůh o sobě, čemuž odpovídají tři různé prameny „náboženské zkušenosti“ starověku: mýtus, rituál (regulovaný tradicí, stává se zákonem) a filozofie.

Šlo však o tři odlišné sféry, proto docházelo k neporozumění s křesťany, kteří neoddělovali např. kult a filozofii: způsob, jak oslavuji a uctívám Boha, měl podle nich odpovídat poznání a pravdě o Bohu, které máme. Bylo však velmi problematické zpřístupnit tento v kontextu římského universalismu a nábožensko-kulturního pozadí, kde převládal důraz na třetí druh teologie s jeho prakticko-pragmatickými rysy. Úcta k bohům souvisela mj. se snahou o zachování  pax civilis, tedy s pokojným soužitím ve státě.⁹⁵

Nový zákon, podobně jako apoštolští otcové⁹⁶ termín teologie vůbec nepoužívají, u apologetů najdeme jen vzácně, ve významu „mýty pohanů“, jejichž opakem je křesťanství, které je nejvýše „pravou filozofií“.⁹⁷

Mezi 2.-3. stoletím v souvislosti s dalším promýšlením otázky po vlastní identitě křesťanských komunit a s nutností vymezení hranic „pravé nauky“ se odpověď na problémy začala formálně (tj. způsobem formulace, nikoliv v zásadních obsazích) lišit podle jednotlivých geografických oblastí (srov. teologické školy antiochijská, alexandrijská, …).⁹⁸

Přesto jak u autorů, kteří patří do okruhu tzv. alexandrijské školy, jako byl např. Kléméns nebo Órigenés stále ještě nenacházíme výraznější posun k užití výrazu teologie ve smyslu, jak je nám blízký dnes.
Kléméns: u něj přeci jen nacházíme jisté náznaky sémantického posunu, srov. Orfeus, Homér, Hésiodos jsou označeni za „dávné teology“, kteří svou teologii obdrželi od dávných proroků židovského náboženství, ale také Mojžíš je podobně „teologem“ Starého zákona. Zdá se, že je u něj výraz teologie užit i jako označení jakéhokoliv typu poznání Boha, včetně křesťanského, dosud však jen okrajově, stále ještě nejde o typicky křesťanský pojem.⁹⁹
Órigenés: rozlišuje teologii Řeků a Peršanů, ale převládá negativní vymezení vůči teologii,¹⁰⁰ jiní badatelé¹⁰¹ se domnívají, že právě u něj došlo k rozhodujícímu přejetí pojmu do křesťanského myšlení, protože theologein u něj v daném kontextu znamená „vyznávat Boha“ a křesťanská teologie se tak stává vyznáním víry v křesťanského Boha a v Ježíše Krista. Srov. také jeho nauku o třech stupních duchovního života a třech stupních cesty k Bohu: praktiké (praktický život, tj. zápas o lásku, který je prožíván jako očista), fysiké (kontemplace Boha skrze tajemství stvoření) a konečně theologia jako poznání Boha prostřednictvím Logu – ne však jako čistě intelektuální záležitost, ale jako theoria, tj. kontemplace ve smyslu spojení člověka s Bohem v plném společenství.¹⁰²
Teritoriální rozlišení na dva velké teologické proudy bude od 4.-5. století výrazné zejm. jako rozdíl mezi křesťanským Východem a Západem.

Na Západě se s výrazem teologie setkáváme ve třetím století ve spisech „prvního latinského teologa“¹⁰³ Tertuliána¹⁰⁴ s odkazem na předkřesťanský starověk a na M. T. Varrona.¹⁰⁵ Právě u Tertuliána západní křesťanství přechází od sebepojetí vyjádřeného jako „cesta“ (hodos, následování Krista) nebo„filozofie“ (ve stopách Mistra, jímž je Kristus), k sebedefinici jakožto (pravé) náboženství. Přesto se ani Tertulián nepřestává vymezovat negativně vůči varronovské triádě i jeho teologii. S větším pochopením než Tertulián se k Varronovi vrátil až Augustin, který sbližuje theologia naturalis s křesťanstvím, tj. kde filozofii a teologii jako rozpravu o Bohu/bozích¹⁰⁶ a jejich zdůvodnění. Bůh je přitom předmětem logu, tj. slova, proto se zdůrazňuje zároveň hodnota teologie vzhledem k bohopoctě, teologie má vést k věčnému životu (tj. doxologickou a analogickou funkcí teologie¹⁰⁷)

Pro církevní otce byla charakteristická tendence, pokud už se odvážili použít výrazu teologii, připisovat mu vždy také liturgický nebo sváteční projev chvály Boha, či modlitby a mystické kontemplace, nikoliv pouze jasně logické úvahy o podstatě.¹⁰⁸

Na křesťanském východě zaznamenáváme hojnější užití výrazu teologie ve smyslu vyznání, uznání (křesťanského) Boha ve 4.-5. století (viz např. Eusebiova De ecclesiastica theologia), v době velkých koncilů (tj. mezi Niceou 325 a Chalcedonem 451) také jako odkaz na trojiční tajemství Boha, božství Ježíše i jeho Ducha. Theologeo jako stvrzování něčího božství, se mezi řeckými otci nakonec stalo natolik běžné, že téměř výhradně označovalo nauku o tajemství trojjediného Boha (srov. např. Evagrios Pontikos).¹⁰⁹

Další posun vidíme v teologii Pseudo-Dionýsia Areopagity (5.-6. st.): krom aplikace teologie na Písmo („stará“ a „nová teologie“) a na jeho autory (označované za teology), dochází také k rozlišení dvou typů teologie, podle dvou způsobů, jimiž se vyjadřují o Bohu. Rozeznává teologii apofatickou (někdy označujeme jako „negativní teologii“),, která podle něj jaksi tajemnější, skrytá, symbolická/mystická, uznává absolutní Boží transcendenci a od symbolů snadno přechází až k negaci, aby tak něco vypověděla o Bohu: Bůh je totiž např. dobrý nejen maximálně, ale vlastně až zcela jinak, než jsme schopni si představit. Zatímco teologie katafatická je více filozofická, demonstrativní, „jasná a poznatelnější“ – stvrzuje pravdu toho, co je o Bohu řečeno a vychází přitom z přesvědčení, že Boha lze alespoň částečně poznat a lze mu připsat právě ono maximum dobra, které poznáváme ve stvoření.

Východní křesťanství zavede i další termín: oikonomia – jako pojednání o Bohu, který působí v dějinách spásy a zejm. o jeho vtělení v Kristu, jež je naplněním Božího záměru spásy v dějinách. Termín theologia bude naproti tomu vyhrazen pro nauku o trojjediném Bohu o sobě, v jeho tajemné transcendenci. ¹¹⁰

Zatímco si východ uchová symbolickou a apofatickou dimenzi teologie, s nástupem středověku bude západnímu křesťanství vlastní spíše téma vztahu víry a rozumu. S pronikáním aristotelského myšlení do křesťanství bude protěžována zejména spekulativní dimenze teologie.
Boethius (475/480-524) uvádí do světa latinského křesťanství aristotelský koncept trojího členění teoretických věd: fyzika, matematika, filozofie (která vrcholí filozofickou teologií) – tak bude otevřena cesta budoucí spekulativní teologii, která v teologické reflexi hojně využívá aristotelských filozofických kategorií. ¹¹¹
K velkému rozšíření užití výrazu teologie na Západě došlo zřejmě díky práci s texty Diviše Areopagity (Corpus Areopagiticum) a od cca 9. st. zájmu o Boethiovy spisy - viz např. díla Alcuina z Yorku (cca 1079-1142), Anselma Aosty (1033/34-1109), Abélarda (asi 1079-1142).
Abélard se zdá také prvním, kdo slovem teologie označoval systematická pojednání o záležitostech týkajících se Boha.¹¹² Jeho škola začíná výrazně využívat aristotelské filozofie pro pojednání křesťanské nauky na vědeckém základě, filozofie se tak stane důležitým základem pro scientia theologica.

Pojem teologie postupně (zřejmě na přelomu 13.-14.st.)¹¹³ nahradí ostatní pojmy, které byly dosud užívány pro studium a nauku o křesťanské víře, jako např. sacra scriptura, sacra pagina, sacra doctrina, doctrina fidei, doctrina christiana.¹¹⁴

sacra scriptura/pagina sacra → sacra doctrina → theologia
Zdá se, že zároveň došlo k další změně významu: první výrazy (sacra scriptura či sacra pagina) s sebou totiž nesly i charakteristické odkazování k biblickým textům. Teologie pojatá jako sacra pagina se stále ještě z velké míry opírala o četbu a výklad Písma, přičemž nešlo jen o exegezi, ale o práci s patristickými, liturgickými, právními a příp. dalšími texty, které však sloužily jako naukový komentář Písma, jeho jednotlivých výroků.

Přechod k výrazu sacra doctrina s sebou přinesl také zdůraznění spekulativních problémů, které se nenacházely v Písmu, ale navazovaly na exegezi a souvisely právě s využitím aristotelské dialektiky v teologii a tzv. quaestiones, které bylo zapotřebí dále uspořádat do sourodých celků, tzv. teologických sum. Objevují se však i první otázky epistemologického charakteru v teologii: je teologie vědou, co je jejím předmětem, kdo je subjektem teologie, jaké jsou její možnosti, cíle, podoby, způsoby, jazyk?¹¹⁵

Teologie jako věda využívající dialektických metod je tedy novinkou období rozvinuté scholastiky. Byla ovlivněná aristotelským modelem vědy, který v teologii přežil až do období reformace, s níž se objevily nové problémy, jako např. zaměňování teologie a náboženství – odtud později směřování ke vzniku „náboženství bez vědy“ (viz pietismus ad.), nebo rozlišení náboženství „přirozeného“ a zjeveného a různá řešení těchto otázek v dílech už nejen teologů, ale velkých postav filozofie, které se často od teologie zřetelně distancovaly (viz. Kant, Hegel, Schleiermacher, Feuerbach, Marx, Freud ad.).

Zároveň můžeme pozorovat zužování obsahové náplně pojmu teologie, čímž se dostáváme se k otázkám, které patří do následující kapitoly, věnované teologické epistemologii. Než k ní přejdeme, připojme malý souhrn k dějinám pojmu teologie:

• 
  teologie tedy není jen křesťanský pojem
  

• 
  u žádného z církevních otců neoznačuje pojem teologie křesťanské pojednání o Bohu.
  

(celek křesťanské víry, křesťanství je popisován jako „cesta“, „následování Krista“, případně „(pravá) filozofie“. S Tertuliánem dochází k postupnému přechodu ke křesťanství, které se definuje jako „náboženství“).

• 
  pojem teologie u církevních otců nejprve odmítán, později velmi široce vymezený: teologie je vše, co vypovídá o Bohu, tj. nejen reflexe o něm, ale také liturgie, životní styl, modlitba…
  

• 
  v dějinách křesťanství vždy existovalo propojení mezi filozofií a křesťanskou reflexí o Bohu či o víře člověka, ale také vymezování se vůči ní: teologie a filozofie byly vždy ve vztahu, ale ne totožné
  

• 
  teologie jako určitý typ vědeckého pojednání o Bohu je záležitostí středověké scholastiky¹¹⁶
  

1 Srov. např. Waldenfels 37-49, nebo Giampiero Bof in Teologia, 1602. Podrobnější bibliografické údaje viz seznam literatury ke zkoušce.

2 Teologii chápanou jako „systematické, záměrné a metodické pomýšlení skutečnosti víry, vědecké integrování k nám zaměřeného slova Božího“ najdeme také u současného holandského teologa Schoofa. Srov. Ted Schoof, Aggiornamento na prahu třetího tisíciletí. Praha, Vyšehrad 2004, 31.

3 Srov. P. Coda, Teo-logia, 67

4 H. Waldenfels, 37.

5 Ponecháme zatím zcela stranou otázku po „křesťanské teologii“ jako „křesťanské řeči o Bohu“. Toto rozlišení připomíná právě Waldenfels, opírá ho o postupné a zprvu velmi váhavé přejímání tohoto původně „pohanského“ pojmu mezi křesťany, protože nejde o pojem, který by vycházel z Písma či apoštolských otců. Rozhodujícím faktorem pro vznik křesťanské teologie bylo šíření křesťanství v Římské říši a jeho univerzalistický nárok: chtělo-li své poselství skutečně sdělit přes hranice kultur, muselo hledat také obecně srozumitelnou formu sdělení základních obsahů. Srov. Waldenfels 40-41.

6 Jazykem lingvistiky řečeno: lze mluvit o denotátech a konotátech (přesných slovníkových významech a významech doplňujících nebo dalších přiřazených, které dále objasňují smysl): tak základní význam výrazů jako Bůh, Trojice, osoba, zůstává stejný, přesto jim individuálně přiřazujeme pro náš duchovní život další významy, někdy subjektivně podbarvené. Viz např. M. Ryšková: Exegeze, její cíle a předpoklady in M. Ryšková, Stručný úvod do písem Starého zákona. Praha, Skriptum 1991, 5-36. Jeden z příkladů nejvýraznějšího významového posunu, k němuž v dějinách dochází: viz středověké kontroverze o mystickém/skutečném těle Kristově.

7 viz také K. Rahner, Základy křesťanské víry, 30-32.

8 Teologie jako intellectus fidei předpokládá auditus fidei, naslouchání pramenům, o kterém bude řeč v další přednášce.

9 Srov. P. Coda, Teo-logia, 32., 84nn.

10 Srov. Augustin, Sermones, 43,7, 9 in PL 38,258.

11 Srov. Coda, 85n. Je třeba mít na paměti, že jde o otázku, která úzce souvisí se starším problémem separace mezi rozumem a vírou, k níž došlo a již se církev na úrovni magisteria vážně zabývala už v dobách prvního vatikánského koncilu (viz další přednáška). Srov. např. Coda, Teo-logia, 34n.

12 Srov. Coda, Teo-logia, 38.

13 S.Th., I., q.1, a.8, ad 2um, cit. in Coda, Teo-logia, 35, pozn. 26

14 Tj. jestliže věřím, že Bůh miluje člověka a přeje si, aby i člověk odpovídal v pravdě podle míry přijaté lásky - v praxi tedy nebude stačil jen hlásání prostřednictvím zbožných slov - postoje smíření, odpuštění, lásky až do krajnosti vlastní Ježíšovi však do vlastního života nevčlením, nebudu-li dostatečně motivován vírou, která poznává, že Bůh je k člověku skutečně krajně trpělivý a milosrdně milující.

15 Jeho milostí, duchem synovství který nám byl dán při křtu, srov. např. 1Kor 2,6-15.

16 Většina textů, na které odkazujeme v seznamu doporučené literatury, tuto problematiku uchopuje jiným způsobem, nejbližší koncepci, kterou představíme v tomto kurzu jsou: čtyřsvazkový manuál Teologie Fondamentale I.-IV. vydaný italským nakladatelstvím Cittá Nuova v r. 2004-2005; traktát G. Tanzella-Nitti, Lezioni di Teologia fondamentale, Aracne, Řím 2007, C. Greco, La rivelazione. Fenomenologia, dottrina e credibilità. San Paolo 2000.

17 V kapitole o základu pojednáme také o „hierarchii pravd“, ve smyslu, jak o ni mluví poslední katechismus katolické církve.

18 Deformacemi tohoto obrazu v oblasti duchovního života se zabývá např. K. Frielingsdorf, Falešné představy o Bohu. V oblasti teologie v případě, že jde o závažné deformace, neslučitelné s naukou církve, mluvíme o herezích, bludech.

19 viz kapitolu z dějin fundamentální teologie věnovanou apologetickému přístupu

20 Srov. I. Noble, Po Božích stopách, 8.

21 Pesch O. H., Základní otázky katolické víry, Vyšehrad 1997, 7. Text pochází z r. 1974, ale do češtiny byl přeložen z 13. německého vydání v 1991. Víra se však bez teologie neobejde, aby se mohla vyjádřit, musí být formulována, k tomu třeba volit určitá slova a jiná, nepřiměřená, nechat být, srov. tamtéž 9n.

22 Pesch, Existuje 9.

23 I. Noble, Teologie jako věda ve východní a západní tradici. In http://www.iespraha.cz/?q=node/52

24 Adekvátní vztah ke křesťanské víře tedy podle Noble může mít jen ten, kdo věří a praktikuje svou víru ve společenství usilujícím o ortodoxii. Teologie se zabývá i tím, co je obsahem takového vztahu a zda potřebuje ke svému zdravému růstu ostatní zdroje lidského poznání a moudrosti, srov. tamtéž.

25 J. E. Urban, katolický kněz a františkán, zakladatel řeholního institutu sester Apoštolátu sv. Františka (tzv. sestry urbanky), v procesu s představiteli katolických řádů v březnu 1950 odsouzený ke 14 letům vězení, dnes zkoumána možnost jeho svatořečení. K jeho postavě a dílu viz V. Ventura, Jan Evangelista Urban. Život a dílo. Sonda do dějin české a moravské spirituality. Brno, CDK 2001.

26 Rysy takové teologie pak podle Urbana jsou: má být