„Goethe kdysi řekl, že veškeré dějiny jsou bojem mezi vírou a nevírou

služebná a pokorná (přijímá otázky svého prostředí jako oslovení, na které má odpovědět), sloužit (nemluvit „přes hlavy“, nebýt jen oficiální a školská, ale mít i také prorocký charakter), být srozumitelná (tj. vyjadřovat se současnou češtinou, současným jazykem), srov. J. E. Urban, Dnešní přístup k teologii, 17.

27 tamtéž, 3.

28 Srov. Urban 7

29 Podle Urbana je toto pojetí, tj. že Duch svatý může promlouvat nejen skrze učitelský úřad církev, ale i skrze lid Boží, vlastně nové. Úkolem úřadu je pak rozlišování tohoto působení. Srov. Urban 7

30 tamtéž

31 Urban ve své přednášce vyzývá k přijetí současného stavu společnosti, její kultury i vědy: při vědomí, že sice stojíme mezi dvěma etapami, ale přijmout to jako éru vývoje. Uznat možnost pluralismu teologických úvah, nutnost pevnosti v základech ale poctivosti v experimentech – teolog má rozpoznat, co je trvalou a neměnnost skutečností a co skutečností dějinnou. Právě toto rozlišení totiž je podle Urbana odpovědí na mnoho aktuálních otázek. Srov. tamtéž, 10.

32 Také poznámky o teologii pro české prostředí (reálnost, ne umělé syntézy, soudobost teologického výraziva)

33 Urban se přitom opírá o Welteho text z r. 1964: Gott in der Welt 1, Herder 1964 276, cit. in Urban 3.

34 In W. Kasper: Theologie – součást naší doby. Praha ČKA 1994.

35 Srov. též Kasper, Autonomie a theonomie, tamtéž. Ke stanovení pozice křesťanství v moderním světě viz předchozí Kaperův text, 36.

36 Srov. 1Pt 3,15

37 Urban 12

38 Srov. K. Rahner, Teologie in Rahner - Vorgrimler 350.

39 Srov. tamtéž, 351.

40 Srov. F. S. Fiorenza: Systematická teologie: úkol a metody in Fiorenza – Galvin, 15.

41 Více viz koncept teologie jako zkušenosti víry u I. Noble.

42 Tj. s rozlišováním, s určitým pořádkem spět k celkovému porozumění, jehož jednotlivé části na sebe vzájemně navazují a toto poznání je ucelené i otevřené zároveň… Srov. P. Coda, Teo-logia, 115.

43 Srov. Kongregace pro nauku víry, Instrukce Donum veritatis o církevním povolání teologa. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1999.

44 Srov. Rahner - Vorgrimler 349-351.

45 Srov. Rahner-Vorgrimler, 350.

46 Srov. Žák Lubomír in Lorizio G., Teologia fondamentale, I, 13.

47 fides qua = akt víry se vztahuje k víře jako úkonu lidské svobody a rozumu (opakovaný návrat či stále hlubší odevzdanost Bohu, i tu lze reflektovat), fides quae k obsahům, které věříme, tj. ke zjevení Boha v Kristu.

48 Srov. Mezinárodní teologická komise, O interpretaci dogmat in Pospíšil C.V., Hermeneutika mystéria, 173-179.

49 Srov. Rahner - Vorgrimler 350, připomeňme obvyklá hlediska, která má splňovat vědecká práce: ideálnost, komunikativnost, normativnost, viz tamtéž 362

50 Srov. např. Coda, Teo-logia, 38n.

51 patří sem podle Cody poznání, o kterém mluví mystikové jako Jan od Kříže (srov. jeho Živý plamen lásky, B, 2,34). Nejde o jiný typ poznání ve srovnání s poznáním víry, ale o cosi jako radikální explicitaci, nezištný plod specifické Boží milosti. Srov. Coda, tamtéž 39.

52 Srov. Ivana Noble, Po Božích stopách. Teologie jako interpretace náboženské zkušenosti. Brno, CDK 2004.

53 In S. De Guidi, Ecclesiologia sistematica 2002. Viz též dále schéma Communicazione e teologia.

54 Noble 16. Souvisí s teologií jako úsilím o setkání ortodoxie (správného způsobu věření) a ortopraxe (správného způsobu života). Srov. tamtéž 45. Propojení teologie s vírou, nadějí, láskou najdeme také u Cody, srov. Coda, 122-130.

55 Noble, 7n.

56 hermeneutika: z řec. výklad, tlumočení, dnes obvykle buď praktické umění interpretace nebo nauka o interpretaci.

57 srov. např. L. Karfíková: Teologie jako hermeneutika víry in Teologický sborník 1/2001

58 Platí, že „víra není beze zbytku totožná se svým výrazem“, tamtéž.

59 článek L.K. se dál soustředí především na pravidla teologické interpretace.

60 V případě teologické interpretace nás ovlivňuje horizont víry.

61 Karfíková, tamtéž

62 tamtéž

63 pro katolickou tradici je důležité i to, že se výklad opírá nejen o posvátné texty Písma, ale považuje za směrodatný také „život prvních křesťanských obcí, zachycený v tradicích církve“, srov. Karfíková, tamtéž. K dnešnímu pojetí vztahu Písmo-tradice viz mj. dokument Dei verbum 7-12

64 Srov. heslo Communicazione e teologia in Barbaglio-Bof-Dianich:Teologia , srov. též R. Jakobson, jeho šest základních složek komunikačního procesu = šest funkcí textu

65 Srov. zejm. G. Pelland, Le phénoméne des écoles en théologie, in Gregorianum, 75 (1994), 431-467.

66 Srov. Coda 50, podle Cody antiochijská byla orientována spíše aristotelsky, zatímco alexandrijská pro komunikaci křesťanské zvěsti ve svém kulturním prostředí využívala více o platónskou filozofii.

67 K otázce jednoty a plurality v teologii viz též Mezinárodní teologická komise, Jednota víry a teologický pluralismus, in Pospíšil C.V., Hermeneutika mystéria, 164-166. Viz též K. Rahner, Základy 32-34.

68 K metodám se podrobněji vrátíme v navazující kapitole.

69 Příp. jako převážně synchronní nebo diachronní postup zkoumání, tj. zaměřený na systematizaci reflexe podle témat, nebo se zdůrazněním časového rozvoje té které tematiky.

70 Srov. Coda, Teo-logia, 41-45.

71 Rahner - Vorgrimler, 351.

72 Srov. Coda, 47.

73 Ke vztahu teologie, filozofie a religionistiky viz např. C.V. Pospíšil, Náboženství ve světle teologie, religionistiky a filosofie in Salve 4 (2007) 25-36. K pluralismu v teologii v tomtéž čísle viz též Š.M. Filip, Teologický pluralismus.

74 nemohu např. stanovit hodnotu a z ní vyplývající normu jednání pro člověka určitého dobového a kulturního kontextu, aniž bych bral na vědomí pole významů a dat, které jí mohou bránit v přijetí této normy

75 G. Girardi, ale též De Guidi, Ecclesiologia sistematica 2002. De Guidi tu mj. cituje Heideggera: fenomenologia e teologia. Che cosa significa obiettiva, pensare, parlare? s. 21, který říká, že teologie je pravdivá, udržuje-li v harmonii tři základní kritéria: věrnost zjevenému údaji, inteligenci, která je chápe a životu (životní zkušenosti). I systematická teologie podle něj proto musí být historicko-praktická.

76 Tamtéž. De Guidi zde cituje Heideggera (M. Heidegger, Fenomenologia e teologia, v it. vyd. 21)

77 Námitky proti tomuto vymezení vznáší např. severoitalský teolog Giacomo Canobbio, srov. jeho text in I. Sanna, K. Rahner. Toto dělení, spolu s odkazem na další dva typy, které vidí v dialektické teologii K. Bartha a v teologii korelace P. Tillicha, uvádí např. Coda, 49.

78 v tomto třetím významu budeme pracovat s teologií také v rámci našeho kurzu fundamentální teologie, tj. předmětem našeho studia zůstává Bůh, výchozí perspektivou našeho pohledu je jeho sebe-zjevení člověku, ani pól lidského „adresáta“ zjevení by však neměl být druhořadý.

79 Srov. Fiorenza F. S. Systematická teologie: úkol a metody in Francis S. Fiorenza, John P. Galvin (ed.): Systematická teologie I, Římskokatolická perspektiva. Brno, CDK 1996.

80 Fiorenza F. S.. Systematická teologie: úkol a metody in Francis S. Fiorenza, John P. Galvin (ed.): Systematická teologie I, Římskokatolická perspektiva. Brno, CDK 1996, 15-102. Americká učebnice systematické teologie (pův. vyd. 1991), která nabízí systematický výzkum zcela základním otázek teologie. Editoři v předmluvě zmiňují, že si kladli za cíl představit nauku katolické církve a probrat významnou soudobou katolickou reflexi tohoto učení, vymezit co je v daném tématu specificky katolické a poukázat na nejvýznamnější soudobé návrhy řešení. Chtěli ovšem také vzít v úvahu současné hermeneutické teorie a filozofickou reflexi, stejně jako historické bádání a ekumenický rozměr teologie (tj. např. podat katolické učení způsobem, který by byl citlivý vůči ostatním křesťanům) a věnovali pozornost i současnému důrazu na praxi, který dnes není typický jen pro teologii osvobození.

81 tak u Augustina nacházíme interpretaci písma, která se opírá hlavně o dobovou novoplatónskou hermeneutiku, zatímco od 19. století se začínají užívat historicko-kritické metody atd. Srov. Fiorenza, 17

82 Ohledně cesty k metodě: musí uvážit pluralismus a jednotu, racionalitu a její kritiku, dvojznačnost moci (které typickými rysy moderní situace, jež podmiňují i recepci teologické reflexe), navrhuje čtyři prvky teologické metody (nekonstruktivní hermeneutika: integrita tradice ad.). Srov. Fiorenza 72-85. Fiorenza se zabývá i tzv. background theories, „základními teoriemi“ a jinými principy platnými pro současnou teorii vědy, v jeho studii aplikovanými na teologii. Srov. tamtéž, 18.

83 G. Girardi, Teologia fondamentale, STSZ 2001.

84 Maximální syntézu celého vývoje lze nalézt v Rahnerově Teologickém slovníku, srov. heslo Teologie in Rahner - Vorgrimler, 351-353: církevní otcové 2.-3. století se pokoušeli podat víru a uhájit svou svébytnost v židovské a pohanské kultuře s jejich náboženskými systémy a vymezit se proti pokusům uchopit křesťanství způsobem, který se nezdál adekvátní/ortodoxní (srov. apologetové a teologové jako Ireneus, Tertulián, Klement A.); ve 4.-5. století se dosáhlo klasické formulace trinitárních a christologických dogmat a vymezení proti dalším odchylkám za pomoci soudobých filozofických směrů, ale také jistým distancováním se od nich (srov. Atanáš, Basil, Řehoř Nysský i Naziánský, Hilarius, Augustin), pak staletí přechodu ke středověku, kde došlo k třídění a uchovávání dědictví církevních otců. Od 11. stol. nové období: scholastika a s ní systematické zpracování témat, která v době otců nebyla vnímána jako prvořadá, spolu s přechodem k využití aristotelské filozofie, vznikají souborné přehledy (komentáře k sentencím a sumy); 16. století přineslo tridentský koncil a vymezení se proti reformaci, nová barokní kultura, pojednání o učitelském úřadu církve a církvi jako viditelném společenství, rozvíjí se apologetika, kontroverzní teologie, dějiny dogmat, osamostatňuje se morální teologie…, poté stagnace; 19. století znamenalo pokusy o novou teologii v nové kulturní situaci, zpočátku neúspěšné nebo s malým dopadem a trvající dominancí novoscholastiky, ale právě tím zřejmě došlo k dalšímu vzdálení požadavkům doby, které bylo překonáváno jen pomalu a s řadou chyb. Tolik K. Rahner.

85 Z pohledu dnešní teologie samozřejmě nejde o úplný výčet, schází zde jak pojednání o učitelském úřadu, tak např. sensus fidei. Srov. také poslední přednáška.

86 Podle Waldenfelse přitom v dějinách teologie došlo k posunu od rozvíjení obsahové (věcné) problematiky k reflexi metodiky: patristické období se věnovalo zejména obsahovému vymezení, zatímco scholastika („školsky pěstovaná teologie středověku“) je typickým příkladem na metodu zaměřené teologie. Srov. Waldenfels 41.

87 K této podkapitole srov. Bof in Teologia, 1602nn., podrobněji také Žák in Teologia fondamentale I, 16-55, kde je uvedena i bibliografie (nejen italská), viz pozn. 22 na s. 16.

88 Proto bývá považován za autora pojmu, srov. W. Jaeger: “Platón je teolog antického světa. Bez něj by tu nebyl ani pojem teologie ani teologie jako taková.”, cit. in Žák 17. V Platónově Ústavě se o teologii mluví v souvislosti se „zásadami, jaké mají platit při vyprávění o bozích.“

89 mýty měly sloužit výchově mladých lidí, ale v podobě oproštěné ode všech iritujících prvků, které nalezneme v řecké mytologii – tj. ode všeho ne právě příkladného chování řeckých božstev (bohové nemají lhát, špinit se intrikami a pácháním špatných činů…), mají tedy být jaksi „očištěny“, srov. Žák 18, ale též Kern-Niemann, Gnoseologia teologica 35.

90 „Je tedy zjevno, že moudrost je věda, jež vykládá jistý druh příčin a počátků. Ježto hledáme tuto vědu, je třeba zkoumat, jakého druhu jsou příčiny a jakého počátky, jimiž se zabývá vědomí, jež nazýváme moudrostí.“

91 Srov. též např. V. Ventura "Teologie jako duchovní cesta", in Úvod do teologického myšlení. Pracovní texty IES, Praha, 1997, str. 26.

92 Po něm převzal pro křesťanskou teologii Tertulián, Eusebius, Augustin. Právě u těchto autorů se nám dochovaly útržky Varronova díla.

93 podle obecného mínění byly hry ustaveny v Římě na příkaz bohů.

94 Známe ho především díky Augustinovi (viz jeho O obci boží), ale už před ním s tímto dělením pracuje Tertulián.

95 Srov. filozofické přesvědčení o jednom bohu, které však Římanům, kteří ho vyznávali, nebránilo v účasti na kultech jiných božstev, srov. např. J. Rüpke, Náboženství Římanů, Praha, Vyšehrad 2006.

96 „apoštolští otcové“: křesťanští autoři, kteří žili v době apoštolů: Klement Římský, Ignác z Antiochie, Polykarp ad.. Jejich spisy dostupné mj. např. na http://www.fatym.com/taf/knihy/patrol/

97 Za apologety označujeme skupinu křesťanských autorů druhého století, kteří ve svých spisech snaží protestují proti pronásledování křesťanů ve společnosti, vyslovují kritiku polyteismu a ostatních náboženských tradic a snaží se prezentovat křesťanské poselství, jeho krédo, životní styl a kultickou složku. Srov. např. Justin, Druhá apologie II,2

98 Toto rozlišení odpovídá upřednostnění různých typů výkladu Písma: alexandrijská kladla důraz na jeho alegorický výklad, antiochijská na doslovný výklad. Jiné rozlišení např. rozeznává školu africkou (latinskou), asijskou a alexandrijskou, podle jejich teologické odpovědi na otázku gnoze ve 2.-3. století po Kr.

99 Viz též otázka, kterou právě K. řeší, zdá je víra a vědní slučitelné, zda víra ovlivňuje náš přístup ke světu – podle Klémenta je víra nejvyšší formou vědění, srov. další kapitola o metodě, srov. též Klément A., Strom 1, 57, 6.

100 Tak Bof in Teologia.

101 L. Žák, 21.

102 blíže viz např. Y. Spiteris, La conoscenza esperienziale di Dio e la teologia nella prospettiva orientale, in Antonianum, 3 (1997), 376, cit. in Žák 21. K otázkám kontemplace a theória u Klémenta a Órigena viz též Ventura, Spiritualita křesťanského mnišství 75-80; 99-102. Podle Ventury tyto tři roviny duchovního života (přejaté z řecké filozofie) mají biblické zdůvodnění a odpovídají knihám Přísloví, Kazatel a Píseň písní, v Órigenově komentáři k Písni písní jsou však uvedeny v této podobě: ethiké, fysiké, epoptiké. Epoptiké se ovšem skutečně týká kontemplace, viz V. Ventura, Spiritualita křesťanského mnišství, Praha 2006, 101.

103 Srov. E. Osborn, Tertullian, First theologian of the West. Cambridge 1997.

104 Tert, Ad nat. 2,1 ad. Tertulián toto dělení v podstatě neuznává, zmiňuje existenci různých žánrů teologie u pohanů. K Varronovi se vrátí také Lactantius, Arnobios (oba 3.-4.st), Augustin (in Boží obec 6,5-10) a později ještě Isidor ze Sevily (6.-7. st.).Viktorinus pak onačí za teologii nauku Listu Efezským

105 t. mýtická = básníci (obrazy Boha), t. fyzická = filozofové (podstata Boha), t. politická = zákonodárci (jak se adekvátně chovat vůči božstvům)

106 srov. Augustin O Boží obci 8,1.

107 Viz Augustin, O Boží obci 6,5nn.

108 Bof

109 Žák 22, ale srov. též Ventura 155nn. „Jestliže jsi teolog, budeš se opravdu modlit, jestliže se skutečně modlíš, jsi teolog,“ tak Evagrios ve spisu O modlitbě, 60 (cit. Žák 23)

110 Srov. Žák 22 (v poznámce připomíná rozdílné chápání pojmu ekonomie v tradici ortodoxních církví a odtud je také zřejmé, proč titul „teolog“ v ortodoxní tradici náleží jen evangelistu Janovi, Řehoři Naziánskému a Simeonovi Novému Teologovi – ostatní autoři se totiž podle tradice východních církví zabývají jen ekonomií).

111 zdá se ovšem, že Boethius sám ještě dobře vědět o limitech rozumu tváří v tvář nekonečnému Božímu tajemství a o jisté potřebě zmlknutí, apofázie. Srov. Žák 24, viz též M. Lluch-Baixauli, Boezio. La ragione teologica. Milano 1997, 51-53.

112 Srov. např. H. Santiago-Otero, El termino „theologia“ en Pedro Abelardo, in RET 36 (1976) 251-259; A. Solignac, Théologie in , 473-474, M.-D. Chenu, La teologia nel XII secolo, 422-423 ad.

113 není přesně jasné kdy, naprosto zřejmé ovšem ve 13. st., viz univerzity a jejich facultas, u Tomáše Akvinského také ještě řídké užití v onom druhém smyslu, ale časté už u Bonaventury ad.

114 Žák 25. Starověk (Písmo i Otcové) však používal pro označení „nauky/řeči o Bohu“ i další výrazy: gnosis, epignosis/agnitio, cognitio, sofia/sapientia, nús/intellectus, synesis/intelligentia, fronesis/prudentia, theoria/contemplatio, filosofia, divina institutio, …. Srov. Bof in Teologia.

115 … lze doplnit o dějiny pojmu dál u františkánů ad., významem tohoto exkursu do dějin pojmu teologie má spočívat v tom, abychom už zde nacházeli některé základní rysy teologie. srov. Žák 48nn, ale jen velmi obrysově. zajímavé např. pro připomenutí Secklerovy kritiky monologičnosti jistých teologických vizí.

116 Scholastický přístup tedy není a nemá být jedinou, normativní křesťanskou teologií, biblická a patristická teologie nejsou pouze nějakými přípravnými stádii teologie apod., viz dále.