Microsoft Word Celakovsky 1 doc

William Shakespeare, Král Jindřich IV. Díl I. (př. Ladislav Čelakovský, 1859)  12 

mládeže, Falstaffa, toho bělovousého satanáše. 

Falstaff. Milostpane, toho muže já znám. 

Princ Jindřich. Vím, vím, že znáš. 

Falstaff. Kdybych ale řekl, že znám do něho více zlého než do 

sebe, říkal bych více nežli mi známo. Že jest stár (tím více 

jest k politování), o tom svědčí jeho bílé vlasy, ale že by 

měl být – s odpuštěním, svůdníkem, to dokonce upírám. 

Jest-li sekt s cukrem nedovolená věc, bůh pomoziž 

vinníkovi. Pakli jest s hříchem býti stár a vesel, tedy znám 

několik starých krčmářův, kteří neujdou věčnému plamenu; 

a jest-li nenávisti hodno býti tlustým, tedy jsou Faraonovy 

hubené krávy k pomilování. Jen to nečiňte, milostivý otče; 

zapovězte mi Peta, zapovězte Bardolfa, zapovězte Poinsa – 

ale mého milého Jeníka Falstaffa, šlechetného Jeníka 

Falstaffa, věrného Jeníka Falstaffa, udatného Jeníka 

Falstaffa (tím udatnějšího, že jest už starý Jeník Falstaff), 

toho neodlučujte ze spolku vašeho Hynka; neodlučujte 

svého Hynka od něho; odloučíte-li mne od upřímného 

Jeníka, odloučíte mne od celého světa. 

Princ Jindřich. Tak tomu chci, tak se stane. 

 

Slyšeti, jak se na vrata klepe. Odejdou Hostinská, 

Franc a Bardolf. 

Bardolf běže se vrací. 

Bardolf. Ó milostivý pane, milostivý pane, šerif s 

přeohromnou stráží čeká před vraty. 

Falstaff. Jdi ku katu, holomku! Dohrajme hru! mám ještě 

mnoho co říci ve prospěch tohoto Falstaffa. 

Vrací se Hostinská, ve spěchu. 

Hostinská. Pro Krista pána! milostpane, milostpane. 

Princ Jindřich. Hola! čert na šmitci si vede svou králku

38)

. Co 

pak se děje? 

Hostinská. Šerif se vší stráží jsou před vraty; přišli dům 

prohledat. Mám je vpustit? 

Falstaff. Slyšíš Jindřichu? nenazývej nikdy pravý zlatý peníz 

padělaným. Ty jsi vlastně šílen, třeba se nezdál. 

Princ Jindřich. A ty jsi od přirození zbabělec bez instinktu. 

Falstaff. Já tebe zapru u starosty, zapřeš-li ty mne u šerifa; 

nechceš-li, nech tak; ať vejde. Nebudu-li tak dobře, jako 

kdo jiný káru zdobit, nestojí za šňupku mé vychování. 

Doufám, že bude tak snadno v oprátce mne uškrtit, jako 

kohokoli jiného. 

Princ Jindřich. Schovej se za stěnu, dělej! vy druzí stupajte 

nahoru. Teď, lidičky, platí poctivá tvář a dobré svědomí. 

Falstaff. Obojí jsem míval, ale tomu dávno, pročež se 

schovám. 

 

Všickni odejdou, až na Prince a Poinsa. 

Princ Jindřich. Zavolejte šerifa. 

Vchází Šerif a Vozka. 

Princ Jindřich. Nuž, pane šerife, co zde hledáte? 

Šerif. Prv, odpusťte, můj princi! Lidu křik 

až k tomu domu jisté lidi stíhal. 

Princ Jindřich. A jaké lidi? 

Šerif. Z nich jeden dobře znám jest, mylorde; 

Muž při těle a tučný. 

Vozka. 

 

 

 

 

Jako sádlo. 

Princ Jindřich. Ten muž, ujišťuji vás, není zde, 

neb jsem ho sám teď někam obeslal, 

a, šerife, ručím ti slovem svým, 

že zítra o poledni pošlu jej, 

by tobě – komukoliv odpovídal 

ze všeho, čím naň bude touženo. 

A s tím vás žádám, opusťte ten dům. 

Šerif. Buď si, Milosti! Dnes dva pánové 

o tři sta hřiven byli oloupeni. 

Princ Jindřich. To může být; oloupil-li je on, 

však za to odpoví – a tedy s bohem. 

Šerif. Milostivý princi! dobrou noc! 

Princ Jindřich. Tuším, že jest už dobré jitro, či není? 

Šerif. Opravdu, pane, dvě hodiny trvám. 

 

Odejde Šerif s Vozkou. 

Princ Jindřich. Toho olejnatého taškáře zná celý svět tak 

dobře, jako sv. Pavelský chrám. Jdi, zavolej ho ven. 

Peto. Falstaffe! – ten spí tvrdě za stěnou a chrápe jako kůň. 

Princ Jindřich. Slyš, jak ztěžka dechu popadá. Prohledej mu 

kapsy. 

 

Poins hledá. 

Co jsi v nich nalezl? 

Peto. Samé papírky, princi! 

Princ Jindřich. Uhlídáme, co jsou zač; čti je! 

Peto. Item, kapouna, 2 šilinky 2 denáry. 

Item, omáčku, 4 denáry. 

Item, sektu 2 galóny, 5 šilinků 8 denárů. 

Item, sardelky a sekt po večeři, 2 šilinky 6 denárů. 

Item chleba za půl halíře. 

Princ Jindřich. Ó neslýchaná věc! jen za půl halíře chleba k té 

nesnesitelné hojnosti sektu. – Co dále, schovej u sebe; 

budeme to číst v příhodnější době, nechte ho tu spát do 

bílého dne. Hned z rána odeberu se ke dvoru; budemeť 

musit všickni na vojnu, a tobě má se dostat slušného místa. 

Tomu tlustému taškáři zaopatřím nějakou důstojnost u 

pěších; a jsem jist, že bude chůze několika set krokův jeho 

smrt. Peníze uloupené budou s úroky navráceny. Dostav se 

ráno záhy u mne, a s tím dobré jitro, Peto! 

Peto. Dobré jitro, princi! 

 

Odejdou. 

 

 

Jednání třetí. 

Výjev první. 

Bangor ve Walesu. Komnata v domě arcijahnově. 

Vcházejí Hotspur, Worcester, Mortimer a Glendower. 

Mortimer. Přátelé jistí, sliby pěkné jsou, 

a první pokus náš pln šťastné čáky. 

Hotspur. Lorde Mortimere a strýče Glendowre, 

nelíbo sednout? Ujče Worcestře – 

aby to ďas! jáť mapu zapomněl. 

Glendower. I ne, zde jest. Sedněte strýče Percy, 

sedněte milý strýče Hotspure: 

neb tímto jménem, kdykoli Lancaster 

mluvívá o vás, bledne jemu tvář, 

a povzdechna žehná vás do nebes. 

Hotspur. A vás do samých pekel, kdykoli 

o Glendowru jen slyší vésti řeč. 

Glendower. Jak bych ho káral? Když jsem spatřil svět, 

byl nebes týn pln postav ohnivých 

a zážehův, a při mém zrození 

se třásl země stav a tvrdý základ 

jak zbabělec. 

Hotspur.   

 

Nuž, to by v stejný čas 

se bylo dálo, kdyby vaší matce 

byla se pouze kočka okotila; 

vy sám pak nikdy nebyl narozen. 

Glendower. Když já byl rozen, pravím, chvěla země. 

Hotspur. A já pravím, že bych s ní nesouhlasil, 

myslíte-li, že chvěla z bázně k vám. 

Glendower. Nebe bylo v plamenu a zem’ se třásla. 

Hotspur. Ó tedy chvěla, v plamenu zříc nebe, 

a z bázně ne pro vaše narození. 

Chorobna jsouc, soptívá příroda 

v podivných výbuchách; zem’ zedmutá 

trpívá jakýms ostrým ujímáním 

od neskrocených větrův, v lůně svém 

zavíraných, jež na svobodu tlačíc 

tou starou matkou zemí lomcují, 

a kotí věž i zmechatělý hrad. 

Když vy jste zrozen byl, matička země 

v též chorobě se citně svíjela. 

Glendower. Od málokoho snesu odpor, strýče. 

Nech opáčím, že při mém zrození 

---