Microsoft Word Celakovsky 1 doc
Yüklə 0,62 Mb. Pdf görüntüsü
|
William Shakespeare, Král Jindřich IV. Díl I. (př. Ladislav Čelakovský, 1859) 11 Princ Jindřich. Horkou drštku a studený měšec. Bardolf. Stud a zlost, Milosti, dobře-li se vezme. Princ Jindřich. Ó ne; dobře-li se vezme, horoucí obojek.
Vrací se Falstaff. Tu přichází hubený Janek, tu přichází ohryzená kůstka. Řekni předc, můj rozmilý kuřiplachu, dávno-li, Janku, že’s neuhlídal vlastního kolena? Falstaff. Vlastního kolena? Když jsem byl as v tvojích létech, Jindro, byl jsem jako orlí dráp okolo beder; byl bych prolez’ prstenem starostovým jen což děláš. Vezmi vlk ustavičné vzdychání a zámutky, ty ti člověka nafouknou jako měchuru. Strhly se tam venku šelmovské novinky; byl tu sir John Bracy posláním vašeho otce: máte se dostavit ke dvoru zítra ráno. Onen prudký chlap od severu, Percy, a ten z Walesu, jenž dal Amaimonu výprask a Luciperovi rohy nasadil a satanáši na kříž Walesské halapartny věrnou poddanost přisahal – jakž u čerta se nazývá? Poins. Ó, Glendower. Falstaff. Owen, Owen, právě ten a jeho svakr Mortimer a starý Northumberland a ten křepký všech Skotův Skot, Douglas, jenž na koni do kolmé stěny vzhůru pádí. Princ Jindřich. Ten, co na vysokém oři sedě svou bambitkou vrabce v letu zastřelí. Falstaff. Uhodl’s to. Princ Jindřich. On však nikdy neuhodil do vrabce. Falstaff. Aba, ten šibal má srdce na pravém místě; ten neutíká. Princ Jindřich. A jaký pak šibal tedy jsi ty, že’s jej pro jeho palování tak chválil? Falstaff. Na koni pouze, ty kukačko; a pěšky ani nohou nepohne. Princ Jindřich. Předce Janku, po instinktu. Falstaff. Leda to, po instinktu. Nu, tedy ten je také při tom a jakýsi Mordake, a ještě tisíc jiných modročapek 34)
. Worcester se té noci tajně vyklidil; brada otce tvého ošedivěla při takových novinkách. Korec půdy bude teď tak lacino kupovat, jako smradlavé makarely 35) .
červen, nežli bude po těchto občanských různicích, budeme kupovat panenství, jako hřebíky od podkov, po stech a po tisících. Falstaff. Sakrlot hochu, pravdu máš; zdá mi se, že na té cestě budeme mít blaženou chůzi. – Ale jen pak mi řekni, Jindříšku, což nejsi polekán ukrutně? Zdaliž by mohlo na tebe, následníka v říši, peklo vychrliti podruhé tři takové nepřátely, jako ten lidský vrah Douglas, ten ďasík Percy a ten ďábel Glendower? Nejsi-liž ukrutně polekán? Nerozbíhá-li se ti mráz po celém těle? Princ Jindřich. Ani dost málo, věru; schází mi trochu tvého instinktu. Falstaff. Nu, těš se, zítra budeš nerázně vaděn, až přijdeš k tatínkovi. Máš-li mne rád, uchystej si nějakou odpověd. Princ Jindřich. Hraj ty na mého otce a vezmi mne ohledem mého způsobu živobytí do výslechu. Falstaff. Ano, mám? i velmi rád. Toto křeslo budiž mým trůnem, tato dýka mým žezlem a ta poduška mojí korunou. Princ Jindřich. Tudíž platí tvůj trůn za stoličku, tvé zlaté žezlo za olověnou dýku a tvá drahocenná, skvostná koruna za ubohou, plechatou korunu. Falstaff. Věz to, jestliže světlo milosti ještě v tobě neutuchlo docela, pak ucítíš v srdci pohnutí. – Dejte mi sklenku sektu, aby mé oči vyhlížely podebrané, jako od pláče; neboť musím mluvit ve vášni, a učiním to spůsobem krále Kambysesa 36) .
Falstaff. A tu jest moje řeč. – Stůjte stranou, urozenci! Hostinská. Tohle je mi výborný žert, na mou duši. Falstaff. Neplačte kněžno, darmo ronit slzy. Hostinská. I ty milý dědku, jakou si onakost dodává! Falstaff. Pro lásku boží; lordi, sprovoďte mou tesknou královnu, neb slzy jí nebeských očí staví průtoky. Hostinská. Ó můj Ježíši! na vlas, jako v komédii s pimprlaty, jakou jsem kdy spatřila. Falstaff. Ticho, má milá pivoňko! ticho, milá paní Zunkálková. – Hynku! divím se netoliko, kde svůj čas ubíjíš, nýbrž i také, v jaké společnosti se nalézáš; neboť ačkoli heřmánek, čím více se po něm šlape, tím bujněji roste, předce však mladost, čím více se maří, tím časněji se promrhává. Že jsi ty syn můj, o tom mi svědčí jednak slovo tvé matky, jednak mé vlastní domnění, ale přede vším šibalský koutek v oku tvém a přihlouplé klopení tvého zpodního pysku. Jelikož jsi tedy syn můj, na to znamenej: proč, jsa mojím synem, jsi tak nehezky znamenán? Smí-liž to zlaté slunko oddati se na zahálku a pojídat maliny? Otázka povážení nehodná. Smí- liž kralevic Anglický oddati se na loupežení a měšce uštipovat? Otázka ovšem povážení hodná. Stává jisté věci, Hynku, o níž jsi zajisté častěji slýchal a která nejedněm v zemi naší známa jest pod jménem smůly; tato smůla, jak nám staří písálkové dochovali, špinívá, a tak i společnost, v kteréž si libuješ; neboť, Hynku, nemluvím teď k tobě s okem upitým, nýbrž s okem uplakaným, aniž v blaženosti, nýbrž v bolesti, nejen ve slovech, nýbrž také v slzách. Avšak jest mezi nimi jeden cnostný muž, jehož jsem častěji v tvém spolku znamenal, ale jméno jeho jest mi neznámé. Princ Jindřich. A jakýž to muž, s dovolením vaší královské Milosti. Falstaff. Hezky urostlý muž opravdu a tělnatý, přívětivého zevnitřku, velmi zajímavých očí a nad míru ušlechtilého chování. Nemýlím-li se, stojí věkem v padesáti, aneb, u matky boží, blíže šedesáti, a teď mi napadá, jmenuje se Falstaff. Žije-li ten muž prostopášně, tedy mne všecko klame; neboť Hynku, vidím spanilomyslnost v jeho pohledu. Bývá-li tedy strom poznán po ovoci, tak jako ovoce po stromu, musím uzavírat, že jest nevšední cnost v tom Falstaffu: toho podrž, ostatní zavrhni. A nyní mi pověz, ty ničemný blivoni, pověz mi, kde jsi se toulal po celý ten měsíc? Princ Jindřich. Mluvíš-li pak jako král? Zaujmi teď moje místo, a já budu hrát na mého otce. Falstaff. Mne sesazuješ? Provedeš-li ho jen s polovic tak onakým, tak majestátným spůsobem jak v řeči tak u věci, pověs si mne za nohy, jako králíče anebo zajíce u zvěřináře. Princ Jindřich. Nuže, tu sedím. Falstaff. A tuto já stojím. Vy suďte, pánové. Princ Jindřich. Vida Hynku! odkud pak přicházíš? Falstaff. Vznešený můj otče, z Eastcheapu. Princ Jindřich. Docházejí na tebe zarmucující žaloby. Falstaff. Hrom a peklo! mylorde, jsou selhané. – Počkejte, já vás tím mladým princem polechtám. Princ Jindřich. Kleješ mi tu, nezvedený kluku? – pryč a nikdy mi se více neukazuj. Ty’s vší mocí zbaven vší milosti; sám ďábel se tě chytá v podobě starého, tlustého muže; taková bečka mezi muži je tvým společníkem. Pro všecko na světě, nač zacházíš s takovými troskami zhejřilosti, s takovou moučnicí surovosti, s tou krysou nadmutou vodnatelností, s tím šeredným vinným korbelem, tím vycpaným bachorovitým tlumokem, tím na roště pečeným, Maningtreeským 37) volem s pirohami v břiše, s tou ctihodnou bezbožností, tou šedivou nevěrou, s tím otcem rufiánem, tou obstárlou marnivostí. V čem jiném jest výtečný, nežli v okoušení a pití sektu, v čem kalý a obratný, nežli v krájení a pojídání kapouna, v čem umělý, než ve lstivosti, v čem lestný, než v zlopověstnostech, a v čem zlopověstný, než ve všem, v čem chvály hodný, než v ničem? Falstaff. Přál bych, aby se vaše Milost trochu zřetelněj vyjádřila. Koho míní vaše Milost? Princ Jindřich. Toho zlopověstného, ohavného svoditele Yüklə 0,62 Mb. Dostları ilə paylaş:
|