Microsoft Word Celakovsky 1 doc

William Shakespeare, Král Jindřich IV. Díl I. (př. Ladislav Čelakovský, 1859)  16 

a já ho povolám k tak přísným účtům, 

že musí vrátit každou oslavu 

až do nejmenší pocty svého času, 

neb vyrvu počet jemu ze srdce. 

To jménem boha tuto slibuji, 

což vykonám-li, život podrže, 

pak ať, Milosti, to též vyhojí 

mé divokosti staré úhony; 

nevykonám-li – všakť života konec 

vše rozpojuje úvazky; a já 

spíš umru smrtí stotisícerou, 

než bych v tom slibu část nejmenší zrušil. 

Král Jindřich. Tím umírá mi stotisíc nepřátel; 

máš mít v tom vůli svou a vlastní moc. 

 

Vchází Blunt. 

Nuž, dobrý Blunte? spěšný jest tvůj vzhled. 

Blunt. Takť vyřízení, které přináším. 

Lord Mortimer ze Skotska

44)

 poslal vzkaz, 

že Douglas s anglickými buřiči 

o jedenáctém toho měsíce 

se u Shewsbury spojil; a tak mocný 

i strašný sestavil branný sbor, 

pakli že všickni slibům dostojí, 

jaký kdy hrozil v říši záhubou. 

Král Jindřich. Dnes vypraví se hrabě Westmoreland, 

s ním pak též syn můj, lord Jan z Lancastru; 

neb návěští to pět dní staré jest. 

Vy, Hynku, příští středu pokročíte, 

my sami ve čtvrtek se zdvihneme. 

V Bridgnorthu jest náš cíl; a Hynku, vy 

táhněte Glostershirem; takto-li 

vše kolem vezmem, po dvanácti dnech 

se u Bridgnorthu hlavní voje sejdou. 

Nás čeká mnohá práce, tedy k dílu, 

čas vhodný tratí prodléváním sílu. 

 

Odejdou. 

 

Výjev třetí. 

Eastcheap. Pokoj v taberně „u kančí hlavy“. 

Vcházejí Falstaff a Bardolf. 

Falstaff. Bardolfe, zdali pak jsem se hanebně nespadl od té 

poslední příhody? Nechřadnu-li pak, nescvrkám-li pak se? 

Můj bože, kůže na mně visí jako volné šaty staré slečny. 

Jsem svadlý jako uleželé svatojanské jablko. Ale já se 

polepším a sice co nejdříve, dokud jsem ještě trochu k světu 

podoben; neboť po krátku duch můj zcela oslábne, a 

nebude pak míti dost síly ku pokání. Jestliže jsem už 

nezapomněl, z čeho vnitřek kostela jest učiněn, ať jsem 

štipcem pepře, herkou z pivnice: ano vnitřek kostela! 

Společnost, ničemná společnost byla mou zkázou. 

Bardolf. Sir Johne, vy jste tak smuten; vy nemůžete být dlouho 

živ. 

Falstaff. Žel bohu, to jest to. – Pojď, zazpívej mi některou 

oplzlou písničku; povyraz mne. Já jsem byl cnosti tak 

oddán, jak jen šlechtic býti má, dost jsem byl cnostný; klel 

jsem málo, nekostkoval ani přes sedmkrát za týden; nevešel 

do nepočestného domu ani přes jedenkráte za čtvrt hodiny; 

splácel jsem peníze vypůjčené tři neb čtyřikráte, žil jsem 

řádně a v dobré míře, a nyní žiju kromě všeho pořádku, 

kromě vší míry. 

Bardolf. Nu, však jste tak tlustý, sir Johne, že musíte být 

ovšem kromě vší míry, kromě vší rozumné míry, sir Johne. 

Falstaff. Naprav ty jen dříve svůj obličej, pak já polepším svůj 

život. Tys naše admirálská lodí: ty nosíš lucernu vzadu, to 

jest ale na tvém nose; ty jsi rytíř hořící lampy

45)

. 

Bardolf. Aj! sir Johne, můj obličej vám ničím neublížil. 

Falstaff. Ničím, bůh mne zatrať; já si z něho beru tak dobře na 

pamětnou, jako mnozí lidé z umrlčí hlavy aneb z memento 

mori. Nedívám se nikdy na tvůj obličej, abych nepamatoval 

na pekelný oheň a na boháče, kterýž se odíval purpurem; 

neb tuto sedí ve svém rouše a hoří a hoří. Kdybysi dost 

málo o cnost péči měl, přísáhal bych na tvůj obličej; má 

přísaha byla by: Při tomto ohni, jenž jest andělem božím – 

ale ty jsi naskrze ve zlých, a kdyby nebylo té jasnosti v 

tvojí tváři, byl bys synem nejzazší temnoty. Když jsi u 

Gadshillu v noci běžel do vrchu, chytaje mého koně, 

nemyslil-li jsem, že’s nějaká bludička neb chuchvalec 

divokého ohně

46)

, tedy se za peníze nic nekoupí. Ó ty’s 

ustavičná vítězosláva, ustavičný oheň rozkošný. Ty’s mi 

uspořil za tisíc zlatých svíček a pochodní, když jsem s 

tebou v noci od krčmy do krčmy chodíval; ale sekt, co jsi 

mi za to vypil, stál mne tolik, že bych si byl mohl za tu 

cenu skoupit svíček u nejdražšího svíčkáře v Evropě. Toho 

tvého salamandra jsem nyní již dva a třicet let ohněm 

napájel; zaplať mi to bůh. 

Bardolf. Hrome! přál bych, aby má tvář vám vjela do břicha. 

Falstaff. Bůh uchovej! toť bych zajisté musil zážhou pojíti. 

 

Vchází Hostinská. 

Nu jakž, paní slepko kohoutice? ještě jste nevypátrala, kdo 

mé kapsy obral? 

Hostinská. Jakže, sir Johne, co si to jenom myslíte, sir Johne? 

Myslíte-li, že příjímám pod svou střechu zloděje? 

Nahledala jsem se, navysléchala jsem se, a nejinak také můj 

muž, celé domácí chasy, muže za mužem, kluka za klukem, 

čeledína za čeledínem; ani desetina chlupu v mém domě 

nikdy ještě nepřišla k ztracení. 

Falstaff. Není pravda, hostinská: Bardolf, když byl holen, 

ztratil tu mnohý chloupek, a chtěl bych vsadit svou duši, že 

byly mé kapsy vyklizeny. Jděte, vy jste mi ženština, jděte. 

Hostinská. Kdo? já? opovaž se mi, tak mne v mém vlastním 

domě ještě nikdo nenazýval. 

Falstaff. Jenom jděte, však já vás znám tuze dobře. 

Hostinská. Ba neznáte, sir Johne; vy mne špatně znáte, sir 

Johne; já znám vás, sir Johne, vy jste mi peníze dlužen, sir 

Johne, a teď si spískáte hádku, jen abyste mne o ně ošidil. 

Tucet košil koupila jsem vám na tělo. 

Falstaff. Pytlovinu, šerednou pytlovinu; dal jsem ji pekařkám 

zadarmo, a ty si z ní nadělaly moučných pytlíků. 

Hostinská. Můj božíčku, jakože poctivá žena jsem, holandské 

plátno po osmi šilinkách loket. A krom toho jste tu ještě 

peníze dlužen, sir Johne, za stravu, za pití a peníze na 

hotově půjčené, čtyři a dvacet liber. 

Falstaff. Ten tady měl z toho svůj díl, ať zaplatí. 

Hostinská. Ten? ach božíčku, ten je chudý, sám nemá ničeho. 

Falstaff. Jak, chudý? Pohlédněte mu jenom do tváře. Co tedy 

nazýváte bohatým?

47

) Dejte si razit peníze z jeho nosu, z 

jeho tváře; já nezaplatím ani halíře. Co, máte mne za 

zemánka z kraje? Nemohu si ani hledět svého pohodlí ve 

své hospodě, abych nebyl z kapes okraden? Přišel jsem o 

pečetní prsten po mém nebožtíku dědečku, v ceně čtyřidceti 

hřiven. 

Hostinská. Ó pane Ježíši! Slyšela jsem, nevím jak často od 

samého prince, že byl ten prsten pouhá měď. 

Falstaff. Ach co! princ, ten je Janek, ten je tichošlápek; a 

kdybych ho tu jenom měl, já bych mu namlátil jako psu, 

kdyby tak pravil. 

 

Vcházejí Princ Jindřich a Poins, vojensky si 

vykračujíce; Princovi, hrajícímu na své velitelské berle jako 

na píšťale, vychází Falstaff naproti. 

Co jest, junáku? Věje vítr z té strany? Musíme na pochod, 

všickni? 

Bardolf. Bezpochyby dva a dva, jako trestanci do Newgatu. 

Hostinská. Milostivý pane! prosím poslechněte mne! 

Princ Jindřich. Co říkáš, paní Obratná? Jak se má tvůj 

manžel? míval jsem ho vždy rád, on je poctivý muž. 

Hostinská. Můj dobrotivý pane! vyslyšte mne. 

Falstaff. I prosím tě, nevšímej si jí, a slyš na mne. 

Princ Jindřich. Co říká[š], Jeníku? 

---