Ministerstvo práce a sociálních věcí české republiky Operační program Zaměstnanost

Úvod

Operační program Zaměstnanost (OPZ) vymezuje priority pro podporu zaměstnanosti, sociálního začleňování a efektivní veřejné správy z Evropského sociálního fondu v období 2014-2020. OPZ je vypracován zejména ve vazbě na Dohodu o partnerství, která vymezuje priority České republiky pro podporu z Evropských strukturálních a investičních fondů v období 2014-2020, a další klíčové strategické dokumenty (národní i evropské), které jsou uvedeny dále. Řídicím orgánem operačního programu Zaměstnanost je na základě usnesení vlády č. 867 ze dne 28. listopadu 2012 Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Operační program vymezuje čtyři základní věcné prioritní osy, které pokrývají problematiku podpory zaměstnanosti, rovných příležitostí žen a mužů, adaptability zaměstnanců a zaměstnavatelů, dalšího vzdělávání, sociálního začleňování a boje s chudobou, zefektivnění veřejné správy a veřejných služeb a podpory mezinárodní spolupráce a sociálních inovací v oblasti zaměstnanosti, sociálního začleňování a veřejné správy.

S ohledem na způsobilost výdajů financovaných z Evropského sociálního fondu podporuje OPZ intervence nehmotného charakteru.

Operační program Zaměstnanost byl vypracován ve vazbě na požadavky relevantní legislativy EU, konkrétně Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1303/2013 ze dne 17. prosince 2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1083/2006 (dále jen „obecné nařízení“) a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1304/2013 ze dne 17. prosince 2013 o Evropském sociálním fondu a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1081/2006 (dále jen „nařízení o ESF“).

Struktura, názvy kapitol programu a rozsah uváděných informací jsou dány Vzorem a pokyny Evropské komise pro obsah operačního programu.

1Strategie pro příspěvek operačního programu ke Strategii Unie zaměřené na inteligentní a udržitelný růst podporující sociální začlenění a dosažení hospodářské, sociální a územní soudržnosti

1.1Analýza problémů a identifikace příčin a potřeb ČR v oblasti rozvoje lidských zdrojů

Tato kapitola si klade za cíl shrnout problémy ČR v oblasti trhu práce, dalšího vzdělávání, sociálního začleňování a boje s chudobou a veřejné správy, jejich příčiny a na ně navazující potřeby. Problémy a potřeby, které byly identifikovány v relevantních národních strategických a analytických dokumentech, Národním programu reforem, Specifických doporučeních Rady a tzv. Pozičním dokumentu EK jsou vzhledem k limitu na rozsah této kapitoly obsaženy v příloze č. 3. Identifikované potřeby jsou sumarizovány v tabulce č. 1. Přehled zdůvodnění výběru tematických cílů a investičních priorit.

Zaměstnanost a trh práce

Celková míra zaměstnanosti ve věkové skupině 20-64 let činila v roce 2012 71,5 % (z toho muži 80,2 % a ženy 62,5 %), což je sice hodnota o 3 p.b. vyšší než průměr EU-27, avšak současně o 3,5 p.b. nižší než cíl pro rok 2020. Míra zaměstnanosti v letech 2009-2010 v důsledku krize výrazně poklesla, přičemž v roce 2010 byla o 2 p.b. nižší než v roce 2008. V letech 2011-2012 sice míra zaměstnanosti vzrostla o 1,1 p.b. oproti roku 2010, avšak k jejímu zvýšení na cílovou hodnotu 75 % bude proto nutné zacílení zejména na skupiny osob, u kterých míra zaměstnanosti relativně nejvíce zaostává (starší, mladí, nízkokvalifikovaní a ženy) a rovněž podporu ekonomicky neaktivních osob za účelem využití jejich potenciálu na trhu práce.

Míra zaměstnanosti starších osob (55-64 let) se v roce 2012 oproti roku 2000 zvýšila o 13 p.b. na 49,3 %, což sice odpovídá průměru EU-27, avšak hodnota je stále výrazně nižší než cíl pro rok 2020 (v roce 2012 byla nižší o 5,7 p. b.). Navíc v této věkové skupině existuje významný rozdíl mezi zaměstnaností mužů (60,3 %) a žen (pouze 39 %).

Míra zaměstnanosti osob se základním vzděláním a bez vzdělání je výrazně pod průměrem EU-27 (v roce 2012 byla nižší o 13,6 p. b.) a navíc má klesající tendenci (ze 45,8 % v roce 2000 na 38,6 % v roce 2012).

Míra zaměstnanosti mladých osob (20-29 let) má dlouhodobě klesající tendenci (v roce 2000 byla 66 %, v roce 2012 již pouze 57,8 %). Míra nezaměstnanosti mladých lidí (15-24 let) byla sice v roce 2012 o 3,4 p. b. nižší než průměr v EU-27, avšak oproti roku 2008 se téměř zdvojnásobila (z 9,9 % v roce 2008 na 19,5 % v roce 2012). Podíl mladých osob mimo trh práce nebo vzdělávání je sice pod průměrem EU-27, avšak má rostoucí tendenci (z 6,7 % v roce 2008 na 8,9 % v roce 2012).

Míra nezaměstnanosti, ačkoli zůstává pod průměrem EU-27, se v posledních letech zvýšila o více než polovinu (ze 4,4 % v roce 2008 na 7,0 % v roce 2012). Český trh práce je dosud poznamenán dopady ekonomické krize z let 2008-09, která způsobila výrazný úbytek pracovních míst. V souladu s poklesem míry zaměstnanosti v letech 2009-10 vzrostla jak celková míra nezaměstnanosti, tak specifické míry nezaměstnanosti jednotlivých skupin – mladých, starších, mužů, žen, bez ohledu na vzdělání, byť s rozdílným stupněm dopadu. Přes mírné poklesy především sezonního charakteru v posledních dvou letech dosahuje registrovaná míra nezaměstnanosti stále vysoké hodnoty (k 31. prosinci 2012 činila 9,4 %, evidováno ke stejnému datu bylo 545 tisíc uchazečů o zaměstnání). Hrozí nebezpečí změny charakteru nezaměstnanosti na převážně strukturální nezaměstnanost, jejíž řešení bude obtížné a finančně náročné. V roce 2012¹ připadalo na jedno volné pracovní místo 15,6 uchazeče o zaměstnání (oproti 2,5 uchazečům na jedno místo v roce 2007).

Výdaje na APZ vyjádřené podílem k HDP jsou jedny z nejnižších v EU-27. V roce 2012 bylo na nástroje APZ vynaloženo pouze 0,07 % HDP, což je výrazně pod průměrem EU-27. Rozsah aktivní politiky zaměstnanosti je proto nedostatečný a rovněž neodpovídá potřebám všech uchazečů. Zaměření APZ není vždy cíleno na uchazeče, kteří ji nejvíce potřebují, což je dáno také absencí profilace uchazečů. To se týká především specifických skupin obtížně zaměstnatelných osob, kterým se rovněž nedostává vhodná vzdělávací a poradenská podpora.

Průběh hospodářské krize zvrátil trend v nivelizování rozdílů míry regionální zaměstnanosti v jednotlivých krajích ČR, neboť rozdíly mezi nimi opětovně vzrostly. Regionální diferenciace nezaměstnanosti, která v období 2006-08 postupně klesala v důsledku pozitivního ekonomického růstu, se v roce 2009 vlivem hospodářské recese výrazně zvýšila, jak na úrovni krajů, tak na úrovni okresů. V následujícím období opět mírně klesá. Dlouhodobě nejvyšší míru zaměstnanosti vykazuje hlavní město Praha, Středočeský, Jihočeský a Plzeňský kraj. Naopak nejnižší je sledována v Ústeckém, Moravskoslezském a Olomouckém kraji, které také vykazují dlouhodobě vysokou míru nezaměstnanosti.

Míra nezaměstnanosti stejná nebo vyšší než celorepublikový průměr byla k 31. prosinci 2012 celkem v 8 krajích. Vyšší dlouhodobá nezaměstnanost (nad 12 měsíců) převažuje v regionech s nadprůměrnou nezaměstnaností, tj. v kraji Ústeckém, Moravskoslezském, Olomouckém, Karlovarském a Vysočina. Nejnižší její podíl byl v krajích s nízkou nezaměstnaností, tj. v Praze, Královéhradeckém a Jihočeském kraji.

Identifikované problémy
Nízká míra zaměstnanosti a rostoucí míra nezaměstnanosti
Nízká míra zaměstnanosti osob ve věku 55-64 let v ČR, především žen
Rostoucí míra nezaměstnanosti mladých lidí do 25 let v ČR
Vysoká míra nezaměstnanosti nízkokvalifikovaných osob v ČR
Příčiny	Výběr příčin pro řešení
Nedostatečná tvorba volných pracovních míst	IP 1.1, 1.5
Kvalifikace uchazečů a zájemců o zaměstnání neodpovídá požadavkům trhu práce	IP 1.1, 1.5
Nedostatečná nabídka částečných úvazků a jiných flexibilních forem práce	IP 1.1
Nízké výdaje na APZ (jak na jednoho uchazeče o zaměstnání, tak podílem na HDP) a z toho vyplývající nízký podíl uchazečů a zájemců o zaměstnání podpořených nástroji APZ; kvalita poskytovaných služeb neodpovídá potřebám klientů	IP 1.1, 1.5 Kvalita služeb v IP 1.4
Nedostatečný hospodářský růst, který negeneruje nová pracovní místa	Externí faktor
Nízká mobilita v ČR, neochota stěhovat se za prací	Nadnárodní mobilita v IP 1.4, flexibilní formy práce v IP 1.1 a 1.2.
Existence alternativních příjmů v podobě podpor a dávek a nelegální práce	Externí faktor

Rovnost žen a mužů

V České republice přetrvává relativně nízká míra ekonomické aktivity žen v porovnání s mírou ekonomické aktivity mužů. Zatímco míra zaměstnanosti mužů byla v roce 2012 v ČR o 5,6 p.b. vyšší než průměr EU-27, míra zaměstnanosti žen odpovídala průměru EU-27. Zaměstnanost žen významně závisí na věku a péči o děti či jiné závislé osoby. Zatímco ve věkové skupině 40-54 let je míra zaměstnanosti žen velmi vysoká (v roce 2012 85,7 %) a blíží se míře zaměstnanosti mužů (v roce 2012 91,5 %), u mladších žen je situace výrazně odlišná. Míra zaměstnanosti žen ve věku 20-34 let byla v roce 2012 52,0 %, což bylo méně o 10,5 p.b., než byla průměrná míra zaměstnanosti žen v ČR. Je zřejmé, že hlavní příčinou nízké míry zaměstnanosti žen ve věkové kategorii 30-39 let je péče o děti. Například ve věkové skupině 20-49 let pečující o jedno dítě ve věku do 6 let byla v roce 2011 míra zaměstnanosti žen v ČR nejnižší z celé EU-27 (37,4 % oproti průměru EU-27 64,6 %). Dalším důvodem poměrně nízké ekonomické aktivity žen je kromě nízké míry zaměstnanosti žen i nízká míra podnikání žen. V roce 2012 podnikalo celkem 262,7 tis. žen a 609,7 tis. mužů. Ačkoli počet podnikajících žen dlouhodobě roste, v posledních deseti letech byl vždy poměr podnikajících mužů vůči podnikajícím ženám vyšší než 2,3:1.

Péče o rodinu a domácnost je u žen druhým nejčastějším důvodem ekonomické neaktivity (po starobním a invalidním důchodu), kdy v roce 2011 bylo z tohoto důvodu ekonomicky neaktivních celkem 332,8 tis. žen. Ze stejného důvodu bylo v roce 2011 ekonomicky neaktivních pouze 4,1 tis. mužů. Ženy tak nadále zůstávají primárními pečovatelkami o děti a domácnost.

Předškolní zařízení typu mateřské školy v současné době kapacitně nevyhovují. Praxe posledních let ukazuje, že umístit dítě do mateřské školy se v České republice stává stále problematičtějším, a to zejména v některých oblastech. Počty odmítnutých žádostí o přijetí do mateřské školy se neustále zvyšují, v posledních 4 letech o cca 10.000 odmítnutých žádostí ročně. Zatímco ve školním roce 2005/06 bylo neúspěšně vyřízeno 6 810 žádostí, ve školním roce 2012/13 to již bylo 58 939 žádostí. Projekce obyvatelstva ČR do roku 2065 počítá v následujících letech s postupným poklesem počtu narozených dětí, kdy v roce 2020 by mělo dojít k poklesu počtu narozených dětí přibližně na úroveň roku 2005. Ve školním roce 2008/2009 bylo odmítnuto přibližně 20 000 žádostí o přijetí do mateřské školy (tedy žádostí rodičů dětí narozených v roce 2005). Přes očekávaný pokles počtu narozených dětí v následujících letech tedy lze i nadále předpokládat nedostatečnost kapacit zařízení péče o děti předškolního věku. Výsledky šetření VÚPSV ukazují, že 63 % respondentek, respektive jejich rodinám, by pomohlo rozšíření nových forem péče o děti a 56 % z nich by pomohlo zřizování předškolních zařízení zaměstnavatelskými organizacemi.²

V rámci českého trhu práce přetrvává nízké využívání flexibilních forem práce. Např. ve srovnání s EU-27 ČR ve využívání částečných pracovních úvazků výrazně zaostává. Zatímco v EU-27 na částečný pracovní úvazek v roce 2012 pracovalo přibližně 32,6 % zaměstnaných žen a 9,5 % zaměstnaných mužů, v ČR je tento poměr 9,6 % u žen a 2,9 % u mužů. Zároveň platí, že ve využívání částečných úvazků nedochází k výraznějším změnám (za poslední 3 roky vzrostl poměr osob zaměstnaných v ČR na částečný úvazek o 0,4 p.b. u žen a o 0,1 p.b. u mužů). Z hlediska rovnosti žen a mužů na trhu práce je problémem skutečnost, že flexibilní pracovní úvazky jsou nabízeny častěji v méně kvalifikovaných odvětvích a na méně kvalifikovaných pozicích s nižším finančním ohodnocením.

Dlouhé výpadky v kariéře žen z důvodu potřeby zajištění péče o malé děti a nedostatečné nabídky těchto služeb vedou k jedněm z nejvyšších rozdílů mezi muži a ženami v mírách zaměstnanosti i nezaměstnanosti v neprospěch žen v rámci EU-27 a promítají se rovněž do vysokých rozdílů v odměňování, které byly v roce 2011 v ČR jedny z nejvyšších z celé EU-27 (rozdíl 21 % v ČR, průměr EU-27 byl 16,2 %). Rozdíly v odměňování se projevují u žen nejenom v produktivním věku, ale mají také následně dopad na důchody žen. Například v roce 2012 byla průměrná výše starobního důchodu žen 9 782 Kč, zatímco průměrná výše starobního důchodu mužů ve stejném roce činila 11 948 Kč. U žen ve starším věku také v mnohem větší míře hrozí diskriminace na trhu práce, neboť se mohou stát obětí diskriminace nejen z důvodu pohlaví, ale také věku. Rozdíly v odměňování žen a mužů jsou kromě kariérních výpadků způsobeny zejména horizontální a vertikální segregací trhu práce dle pohlaví a přímou a nepřímou diskriminací.³ Genderové stereotypy a diskriminace na trhu práce ženám obecně (nejenom ženám pečujícím o závislé osoby) ztěžují situaci na trhu práce. Vertikální segregace trhu práce na základě pohlaví je patrná jak v rámci státní správy (kde např. na úrovni ředitelů jednotlivých ministerstev jsou ženy zastoupeny pouze 28,5 %, přestože tvoří většinu pracovníků ve státní správě), tak i v rámci soukromého sektoru (kde např. ženy tvoří jen 15 % z členů správních a dozorčích rad největších obchodních společností kótovaných na burze). Horizontální segregace trhu práce na základě pohlaví je patrná zejména v zaměstnání v oblasti vzdělávání (kde je zaměstnáno 3,7 krát více žen než mužů), zdravotní a sociální péče (kde je zaměstnáno 4,4 krát více žen než mužů) či informační a komunikační činnosti (kde je zaměstnáno 2,8 krát více mužů než žen).

Segregaci trhu práce dle pohlaví způsobuje mimo jiné diskriminace a přetrvávající stereotypy o rolích a schopnostech žen a mužů.⁴

Identifikované problémy
Nízká míra zaměstnanosti žen v ČR, především žen, které pečují o malé děti či žen ve vyšším věku.
Nedostatečné podmínky pro slaďování pracovního a soukromého života v ČR
Diskriminace na trhu práce, vertikální a horizontální segregace a rozdíl v odměňování žen a mužů.
Příčiny	Výběr příčin pro řešení
Nedostatečná kapacita dostupné a kvalitní předškolní péče o děti včetně dětí do 3 let věku a jiných sociálních služeb zaměřených na podporu pečujících osob.	IP 1.2
Nedostatečné využívání flexibilních forem práce	IP 1.2
Předsudky a stereotypní vnímání žen, zejména žen s malými dětmi či žen ve vyšším věku na trhu práce	IP 1.2
Kvalifikace žen po dlouhých výpadcích v kariéře z důvodu péče o děti (či jiné závislé členy rodiny) neodpovídá požadavkům trhu práce	IP 1.2
Konstrukce nároku na mateřský a rodičovský příspěvek v kombinaci s nastavením daní z příjmů fyzických osob nepodporují svobodnou volbu rodičů ve vztahu k návratu na trh práce	Externí faktor
Stereotypní vnímání společnosti ohledně rozdělení rolí žen a mužů.	Částečně v IP 1.2,

Adaptabilita pracovní síly

Česká ekonomika je charakterizována svojí otevřeností, závislostí na exportním zpracovatelském průmyslu a tím citlivostí reakce na rychlé technologické změny na globálním trhu. Postupně se mění struktura ekonomiky, tedy i struktura zaměstnanosti, směrem ke znalostní ekonomice, digitální agendě, výzkumu, vývoji, k účinnějšímu využívání energií a k obnovitelným zdrojům energií. Rychlost a úspěšnost těchto procesů jsou podmíněny mj. flexibilitou pracovní síly. Počáteční vzdělávání již není schopno poskytnout svým absolventům průpravu na celé období profesní kariéry. Podpora a rozvoj dalšího profesního vzdělávání a klíčových kompetencí je proto základní podmínkou snížení nezaměstnanosti a zvýšení zaměstnanosti.

Jedním ze základních předpokladů ekonomického růstu je zvýšení adaptability podniků a jejich zaměstnanců na měnící se strukturu ekonomiky (přechod na znalostní ekonomiku, technologické změny, výzkum a vývoj, nové zdroje energií atd.). Základní roli v procesu posilování adaptability pracovní síly hraje vzdělávání, které je prostředkem jak pro zajištění růstu ekonomiky, tak pro zajištění sociální soudržnosti. Z hlediska politiky zaměstnanosti je klíčovým momentem realizace konceptu celoživotního učení, které propojuje počáteční a další vzdělávání, a je přístupné a otevřené všem osobám na trhu práce. Vzdělávání jako klíčový faktor rozvoje trhu práce identifikuje rovněž NERV (Národní ekonomická rada vlády).

V mezinárodním srovnání má ČR vyšší podíl středoškolsky vzdělaných osob a nižší podíl vysokoškolsky vzdělané populace. S ohledem na trh práce je vysokoškolské studium v ČR charakteristické nízkým podílem profesně orientovaných bakalářských programů a poměrně dlouhou průměrnou délkou studia (navíc mnohdy nedokončeného). Tento jev působí na trh práce negativně, zejména s ohledem na nízkou zaměstnanost mladých osob a rovněž s ohledem na budoucí vývoj, kdy bude nutné hledat rezervní zdroje pracovní síly. Zároveň současný vzdělávací systém nedokáže vyrovnávat rozdíly ve studijních předpokladech a očekáváních žáků pocházejících z různých socioekonomických prostředí. Nastavení vzdělávacího systému tak není dostatečně inkluzivní a nedokáže přispívat k sociální mobilitě. Produktivita práce na zaměstnanou osobu v paritě kupní síly představovala v roce 2012 72 % průměru EU-27. Produktivita práce na odpracovanou hodinu pak byla v roce 2012 ještě nižší – 66,3 % průměru EU-27. Ačkoli se produktivita práce dlouhodobě postupně zvyšuje, ČR zaostává za některými obdobnými zeměmi v regionu, což poukazuje mj. na význam podpory vzdělávání zaměstnanců, aby bylo dosaženo reálné konvergence.

Podíl osob ve věku 25-64 let účastnících se dalšího vzdělávání⁵ v ČR měl v roce 2010 hodnotu 7,5 %, což je o 1,6 p. b. méně, než průměr EU-27 a o 7,5 p. b. méně než benchmark pro rok 2020 stanovený ve Strategickém rámci evropské spolupráce v oblasti vzdělávání a odborné přípravy. Podíl starších pracovníků (55-64 let) účastnících se celoživotního učení v ČR pak byl pouze 2,6 %. V roce 2011 došlo k výraznému skokovému nárůstu podílu osob ve věku 25-64 let účastnících se dalšího vzdělávání na 11,4 %, tj. o 3,9 p.b., přičemž průměr EU-27 naopak poklesl o 0,2 p.b. Z dostupných informací však vyplývá, že prudký nárůst osob účastnících se dalšího vzdělávání v ČR v roce 2011 nepředstavuje trvalé, systémové zvýšení účasti na dalším vzdělávání v ČR, ale dočasný výkyv způsobený realizací projektů v operačním programu Lidské zdroje a zaměstnanost 2007-13 v prioritní ose 1 Adaptabilita zaměřené na vzdělávání zaměstnanců v podnicích⁶. Tento předpoklad je rovněž potvrzen skutečností, že v roce 2013 došlo navzdory pokračující realizaci projektů ESF zaměřených na vzdělávání zaměstnanců k poklesu podílu osob ve věku 25-64 let účastnících se dalšího vzdělávání o 1,7 p.b. na 9,7 %, což již je 0,8 p.b. pod průměrem EU-27.

Přístup zaměstnavatelů ke vzdělávání zaměstnanců se liší především s ohledem na jejich velikost. Důraz na poskytování dalšího vzdělávání zaměstnancům je patrný spíše v kategorii velkých a středních podniků, zatímco u malých podniků je vzdělávání zaměstnancům poskytováno spíše zřídka.⁷ K hlavním bariérám rozvoje vzdělávání zejména u malých ale i středních podniků patří hlavně nedůvěra k potřebnosti vzdělávání, finanční náročnost a nutnost uvolnit zaměstnance pro účast na školení. Na českém trhu práce se rovněž projevuje nesoulad mezi kvalifikační poptávkou zaměstnavatelů na jedné straně a kvalifikační úrovní pracovní síly na straně druhé, zejména u absolventů.⁸

Identifikované problémy
Nízká úroveň znalostí, dovedností a kompetencí pracovníků
Nesoulad kvalifikační úrovně a kvalifikační struktury pracovní síly s požadavky trhu práce
Příčiny	Výběr příčin pro řešení
Počáteční vzdělávání neposkytuje svým absolventům takové znalosti a dovednosti, které očekávají zaměstnavatelé	Částečně v IP 1.3, primárně v OP VVV
Ani kvalitní počáteční vzdělávání nemůže poskytnout průpravu na celé období profesní kariéry (35 a více let)	IP 1.3
Nedostatečná nabídka vzdělávacích programů odpovídající požadavkům podniků	IP 1.3
Podniky procházející restrukturalizací nebo končící svoji činnost často poskytují propouštěným zaměstnancům jen malou podporu při nalezení nového uplatnění	IP 1.3
Nedostatečné zdroje (zejména v případě malých a středních) podniků na průběžné vzdělávání svých zaměstnanců a podporu moderních systémů řízení lidských zdrojů	IP 1.3
Malý zájem pracovní síly se dále vzdělávat s cílem doplnit/změnit si kvalifikaci	IP 1.3, 1.4
Nedostatečně funkční systém dalšího vzdělávání (nedostatečné předvídání kvalifikačních potřeb, nedostatečné poradenství k volbě povolání a kariérové poradenství)	IP 1.4
Nedostatečná reakce na měnící se požadavky trhu práce z důvodů technologických změn	IP 1.3
Nedostatečné strategické a koncepční uchopení systému dalšího vzdělávání	Externí faktor
Nízká geografická mobilita pracovní síly, neochota stěhovat se za prací	Nadnárodní mobilita v IP 1.4, flexibilní formy práce v IP 1.1 a 1.2.