Ministerstvo práce a sociálních věcí české republiky Operační program Zaměstnanost
Yüklə 0,98 Mb.
|
- Bu səhifədəki naviqasiya:
- Příčiny Výběr příčin pro řešení
- Služby pro sociální začleňování
- Zapojení místních aktérů do řešení lokální zaměstnanosti a sociálního začleňování
Služby zaměstnanosti K 1. dubnu 2011 vznikl Úřad práce ČR se 14 krajskými pobočkami a kontaktními pracovišti. MPSV nadále zabezpečuje legislativní a finanční rámec politiky zaměstnanosti, odpovědnost za realizaci politiky byla přenesena na Úřad práce ČR. Od 1. ledna 2012 zabezpečuje ÚP ČR kromě stávajících agend v oblasti zaměstnanosti, ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a státní sociální podpory, také oblast výplaty nepojistných sociálních dávek, tj. dávek pro osoby se zdravotním postižením, příspěvky na péči a pomoci v hmotné nouzi, včetně inspekce poskytování sociálních služeb. Zřízení krajských poboček ÚP ČR vytvořilo předpoklady pro zlepšení spolupráce úřadu na regionální úrovni s aktéry na trhu práce. Zvýšení počtu kontaktních pracovišť úřadu zvýšilo jejich dostupnost služeb pro občany, ale jejich personální obsazení, tedy i kvalita poskytovaných služeb občanům je různorodá. Plnohodnotné služby jsou schopny poskytnout především kontaktní pracoviště umístěná v bývalých okresních městech. V roce 2012 bylo nástroji APZ podpořeno pouze 7,6 % z celkového počtu uchazečů o zaměstnání, kteří prošli evidencí na ÚP ČR v roce 2012, což představuje oproti roku 2011 pokles o plných 40 %. Snížení stavu zaměstnanců ÚP ČR v roce 2011 o cca 2 tis. osob, s nefunkčními změnami informačního systému, výrazně oslabily možnost praktické realizace poradenství, zprostředkování zaměstnání a nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti. Ze stejného důvodu zatím nedošlo k podstatnému zlepšení koordinace realizace politiky zaměstnanosti s aktéry na trhu práce. Rovněž došlo k rozmělnění a snížení odpovědnosti za realizaci aktivní politiky zaměstnanosti v regionech, za kterou odpovídají pouze Krajské pobočky. Situaci nepřispívá ani nevyjasněné rozdělení kompetencí jednotlivých pracovišť a nesystémovost jejich provázání přes různé stupně řízení (např. u APZ potřeba úzké koordinace mezi útvary na úrovni kontaktních pracovišť a krajských poboček ÚP ČR). Tato situace snižuje efektivnost řízení. Zavedení nového informačního systému pro administraci a výplatu dávek provázela řada problémů, z nichž některé ještě přetrvávají. V některých informačních systémech je horší komfort uživatelů při práci, jak na úrovni MPSV, tak pracovištích Úřadu práce ČR. Rozsah a kvalita statistických informací o trhu práce a aktivní politice zaměstnanosti jsou stále nedostatečné. Tato situace výrazně ohrožuje schopnost MPSV při hodnocení účinnosti a efektivnosti realizace opatření aktivní politiky zaměstnanosti, i dodržování přijatých závazků vůči EU v politice zaměstnanosti. Rozsah aktivní politiky zaměstnanosti je nedostatečný, neodpovídá potřebám všech uchazečů. Zaměření APZ není vždy cíleno na uchazeče, kteří ji nejvíce potřebují, což je dáno také absencí profilace uchazečů. Struktura nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti již ne zcela odpovídá změněným podmínkám na trhu práce, včetně potřeb lokálních trhů práce, není dostatečně zajištěna a využívána návaznost jednotlivých nástrojů APZ. Regionální rozdíly v míře nezaměstnanosti nejsou uspokojivě řešeny. V současné době mohou veřejné služby zaměstnanosti jen obtížně plnit své úkoly zejména v oblasti prevence nezaměstnanosti a kariérového poradenství. Je tedy potřeba zaměřit se na potřebné personální zajištění veřejných služeb zaměstnanosti, na nastavení podmínek pro spolupráci se soukromými službami zaměstnanosti a neziskovým sektorem, na implementaci nových způsobů práce s uchazeči o zaměstnání a na optimalizaci provozu služeb zaměstnanosti. Aktéři na trhu práce nejsou dostatečně zapojeni do stanovení cílů politiky zaměstnanosti, ani do realizace aktivní politiky zaměstnanosti. Reorganizace činností a struktury úřadů práce do Úřadu práce ČR, zejména vznik krajských poboček ÚP ČR, vytvořila předpoklad pro rozvoj spolupráce veřejných služeb zaměstnanosti se všemi aktéry na regionálních trzích práce. Zajištění a zlepšení této spolupráce je zároveň podmínkou zvýšení účinnosti, efektivity a cílenosti politiky zaměstnanosti, zejména aktivní politiky, realizované Úřadem práce ČR. V současné době působí v ČR v rámci služeb zaměstnanosti celkem 14 EURES poradců zajišťujících služby v oblasti mezinárodní mobility v rámci členských států EU, EHP a Švýcarska. Síť EURES je jedním z evropských nástrojů na podporu zaměstnanosti a přeshraniční pracovní mobility. V současné době však síť prochází na evropské úrovni transformací, přičemž bude nutné zajistit její chod odpovídající potřebám českého trhu práce, včetně rozšíření dostupnosti poskytovaných služeb, zejména v příhraničních regionech, neboť v současné době plní EURES spíše poradenskou funkci, nežli funkci zprostředkování zaměstnání. Současný stav rozvoje dalšího vzdělávání v ČR je poznamenán nedostatečným strategickým a koncepčním uchopením, nedostatkem monitorování kvalifikačních potřeb trhu práce a jejich předvídání a v neposlední řadě i neexistujícími nástroji, které by další vzdělávání podporovaly a stimulovaly. Chybí systémové zavedení prvků finanční podpory pro účast v dalším vzdělávání, informovanost občanů o přínosech a významu dalšího vzdělávání a o možnostech uplatnitelnosti na trhu práce je nízká, obdobně jako úroveň funkčního kariérového poradenství, které by zjišťovalo získané kompetence klientů a navrhovalo další cestu k získání či prohloubení jejich kvalifikace. Částečně je tato situace způsobena rozdělením kompetencí mezi resorty školství a práce a sociálních věcí. Oblast dalšího vzdělávání zčásti spadá pod MPSV, které by mělo zabezpečovat zejména informace o stávajících a budoucích potřebách trhu práce, poradenství k trhu práce, kvalitu dalšího vzdělávání vzhledem k trhu práce a rekvalifikace na trhu práce, a rovněž pod MŠMT, které by mělo zabezpečovat kvalitu a provázanost počátečního a dalšího vzdělávání, zvyšovat relevanci počátečního vzdělávání potřebám trhu práce, zabezpečovat ověřování a uznávání výsledků neformálního vzdělávání a informálního učení ve vazbě na profesní kvalifikace obsažené v Národní soustavě kvalifikací.
Sociální začleňování ČR měla v roce 2012 druhý nejnižší podíl populace ohrožené chudobou nebo sociálním vyloučením ze všech zemí EU. V roce 2012 činila v ČR míra materiální deprivace 6,6 %, podíl osob žijících v domácnostech s velmi nízkou pracovní intenzitou byl na úrovni 6,8 % a míra ohrožení chudobou činila 9,6 %. Podle souhrnného indikátoru, který byl vytvořen na základě uvedených tří ukazatelů, bylo v ČR v roce 2012 ohroženo chudobou nebo sociálním vyloučením 15,4 % z celkové populace. Významnými faktory nízké míry relativní chudoby v ČR však jsou nízká míra příjmových nerovností a poměrně vysoká efektivita sociálních transferů. Bez důchodů a ostatních sociálních transferů by bylo v ČR pod hranicí ohrožení chudobou 37,6 % z celkové populace (9,6 % po transferech). Lze obecně říct, že efektivnost transferů je vysoká u seniorů nad 65 let, což je dáno vysoce redistributivním nastavením důchodových dávek, a u domácností s pracujícími osobami. Riziko chudoby v domácnostech s pracujícími osobami bylo v roce 2012 4,5 % a v domácnostech důchodců 6,4 %. Podstatně nižší efektivitu sociálních transferů sledujeme v domácnostech bez pracujících osob (jen 24,1 %) a u domácností samoživitelek s dětmi (27 %), u dětí, osob ve věku 18-24 let a domácností se 3 a více dětmi. Chudoba a sociální vyloučení mají velmi úzkou souvislost s nezaměstnaností, a to zejména dlouhodobou. Téměř polovina (46,7 %) domácností bez pracujících osob byla ohrožena chudobou. Dlouhodobá a opakovaná nezaměstnanost je v podmínkách ČR spojena především s nízkou kvalifikací, zdravotním znevýhodněním a s diskriminací ze strany zaměstnavatelů – zvláště vůči etnickým skupinám, ženám s malými dětmi a vůči osobám ve věku 50+. Dlouhodobě nezaměstnaní ztrácejí pracovní návyky a jejich šance na uplatnění na trhu práce proto dále klesají. Narůstá specifická skupina mladistvých a mladých lidí, kteří nepokračují ve studiu na středních školách, jsou po ukončení povinné školní docházky v evidenci Úřadu práce a pracovní návyky vůbec nezískají. Ekonomická neaktivita jednoznačně přispívá k nárůstu materiální a sociální deprivace osob a ke zvýšení rizika jejich sociálního vyloučení; dlouhodobá nebo opakovaná nezaměstnanost ztěžuje možnost participace na sociálních vztazích, může vést k sociální izolaci, vyloučení ze sociálních vztahů, ztrátě podpory komunity a tím i k nedostatku příležitostí pro vzdělání a zaměstnání. Mezi nejvíce ohrožené z pohledu trhu práce, a tím vystavené vyššímu riziku sociálního vyloučení, patří osoby s nízkou kvalifikací, osoby starší 55 let, osoby se zdravotním postižením a matky s malými dětmi (častá jsou i násobná znevýhodnění, ale nejsou zatím sledována). Zároveň se u osob „vzdálených“ trhu práce zvyšuje podstatně riziko závislosti na sociálních transferech. Postavení cílové skupiny osob na trhu práce dále komplikuje diskriminace, zaměstnavatelé dostatečně nezajišťují rovné zacházení se zaměstnanci i zájemci o práci, osoby ohrožené sociálním vyloučením nebo sociálně vyloučené dostatečně neznají svá práva a povinnosti. Zvyšují se regionální disproporce na trhu práce, územní odloučenost a zhoršená dopravní dostupnost zaměstnání coby další prvky znevýhodnění některých skupin uchazečů o zaměstnání. Chudoba nepostihuje rozsáhlé a početné kategorie populace, avšak více se koncentruje např. u nezaměstnaných, v neúplných rodinách a vícečetných rodinách. Děti a rodiny s dětmi představují podstatnou skupinu významně ohroženou chudobou a sociálním vyloučením. Mezi domácnostmi s dětmi byly v roce 2012 chudobou nejvíce ohroženy neúplné rodiny (riziko chudoby činilo 31,3 %) a domácnosti se dvěma dospělými a třemi a více dětmi (22,4 %). To představuje neuspokojivý stav, kdy děti jsou v ČR pro rodiny z hlediska příjmové a materiální deprivace rizikem. Provázanost služeb zaměstnanosti a sociálních služeb, sociálních a zdravotních služeb i dalších navazujících služeb je velmi omezená. I přes snahu o zlepšení v posledních letech přetrvává nízká nabídka komunitních, terénních a ambulantních (popřípadě kvalitních pobytových) služeb poskytovaných v přirozeném prostředí osob a reagujících na jejich aktuální potřeby. Stejně významná jako komplexnost přístupu k řešením je i diferencovanost řešení podle podmínek. Poměrně nízkou podporu mají stále tzv. neformálně pečující – ať již rodinní příslušníci nebo jiné fyzické osoby, a to i při ukončení péče a návratu pečovatele na trh práce. Poskytování větší podpory neformálně pečujícím má přitom potenciál zlepšit poskytovanou pomoc a omezit přechod osob do pobytových sociálních služeb. V souvislosti s ekonomickou krizí a následně se značnými výkyvy ve vývoji české ekonomiky a zdražováním základních životních potřeb, se ještě razantněji objevují problémy spojené také s nízkou funkční a finanční gramotností osob sociálně vyloučených nebo sociálním vyloučením ohrožených, dochází k nárůstu zadlužování, resp. předlužování domácností a ke zvyšování počtu klientů poraden poskytujících pomoc zadluženým osobám. Zcela zásadním problémem je nedostupnost adekvátního bydlení pro sociálně vyloučené osoby nebo osoby ohrožené sociálním vyloučením, zejména pro bezdomovce, mladé osoby vycházející z institucionální péče, osoby předlužené bez trvalého příjmu a finančních rezerv nebo specificky pro příslušníky romské menšiny. Stále více osob je vytlačováno do podstandardních forem ubytovaní, specificky do segregovaných ubytoven. S tím souvisí rostoucí migrace z důvodu ztráty bydlení, a to včetně migrace cyklické a migrace do strukturálně méně rozvinutých regionů. Většině těchto osob je uzavřen volný trh s byty (včetně podnájemního ubytování), a to nejen z ekonomických důvodů, ale také z důvodů diskriminace. Mezi sociálně vyloučené osoby nebo osoby ohrožené sociálním vyloučením patří rovněž příslušníci romské menšiny, a to zejména ti, kteří žijí v sociálně vyloučených lokalitách. V roce 2006 bylo v ČR identifikováno přes tři sta sociálně vyloučených lokalit ve 167 obcích.9 V 80 % z těchto lokalit byl odhadovaný podíl Romů nadpoloviční, ve více než 40 % lokalit převyšoval 90 %. Lidé žijící ve vyloučených lokalitách jsou v drtivé většině nezaměstnaní, často mají nízkou úroveň vzdělání a žádnou či minimální kvalifikaci. V těchto lokalitách se ve větší míře vyskytují rizikové jevy, jako např. vícegenerační projevy pasti sociálního vyloučení a chudoby vedoucí např. k vysoké míře zadluženosti, nedostatečné sociální kompetence a zhoršený zdravotní stav obyvatel. Tato situace má reprodukční tendence a nedaří se ji dlouhodobě řešit. Problematické je také silné ohrožení sociálním vyloučením obyvatel zejména v rámci tzv. vnitřních a vnějších periferií (území nenavázaná na okolní infrastrukturu, s vysokou nezaměstnaností, bez pracovních příležitostí) a bezdomovectví ve městech. Eskalace sociálních problémů může vyústit i v bezpečnostní problém v podobě ohrožení veřejného pořádku, snížení bezpečí občanů a v extremisticky motivované činy. Dle kvalifikovaných odhadů počet lokalit nadále roste. V současné době podle odhadů existuje na území ČR již cca 400 sociálně vyloučených lokalit, ve kterých žije cca 100 tis. obyvatel10. Sociálně vyloučených Romů je v ČR v současné době odhadem 80 – 100 tisíc, což představuje asi třetinu z celkového počtu Romů žijících v ČR.11 V tzv. sociálně vyloučených lokalitách, kde sílí izolace romské menšiny lze pozorovat v poslední době až eskalaci etnických problémů. Možnosti zapojení této menšiny jsou velmi nízké – zároveň není zatím dostatečně územní rozsah tohoto jevu monitorován, ani nejsou dostatečně zmapovány důvody, které tento propad způsobují - může jít o dopady státních, regionálních a místních politik, o dopady změn systému sociálních dávek, prohlubující segregace v regionálním školství, neadekvátně cílenou APZ, nedostatky v koordinaci, zaměření a rozsahu sítě sociálních služeb. Problémy Romů v ČR jsou i ze strany mezinárodních institucí dlouhodobě vnímány jako nedostatečně řešené. Zároveň je v současné době (i na základě zkušeností z období 2007 – 2013) zřejmé, že projekty, které se zaměřují a specializují pouze na Romy, nejsou nejefektivnějším řešením a při sociálním začleňování Romů by měl být zvolen spíše přístup spočívající v konkrétní podpoře i dalších skupin, které se ocitly ve stejných nebo obdobných socio-ekonomických životních podmínkách (tzv. „explicitní, nikoliv exkluzivní přístup“). Podmínkou úspěšného řešení problémů v regionech, včetně integrace sociálně vyloučených občanů, je meziinstitucionální a komplexní přístup, jenž se zaměřuje na strukturální rozvoj regionů a aktivní zapojení samosprávy, jejíž role je v procesu sociálního začleňování zásadní a nezastupitelná. Integrační strategie musí být zaměřeny na zvyšování úrovně celého území a všech jeho obyvatel, dle identifikovaných konkrétních potřeb toho kterého regionu, kraje či obce. V roce 201212 připadalo na jedno volné pracovní místo 15,6 uchazeče o zaměstnání (oproti 2,5 uchazečům na jedno místo v roce 2007). Vzhledem k tomu, že při současném nízkém počtu volných pracovních míst mají problém s uplatněním na trhu práce i osoby bez znevýhodnění, představuje významnou příležitost pro začlenění osob ohrožených sociálním vyloučením nebo sociálně vyloučených zpět na trh práce rozvoj sociálního podnikání a sociálních podniků. Podpora podnikatelských dovedností rovněž obsahuje významný potenciál multiplikační tvorby dalších pracovních míst v nově vzniklých (mikro)podnicích, na která budou moci být umístěni uchazeči o zaměstnání, kteří sami nemají osobnostní předpoklady pro podnikání. Nicméně i přes některé úspěšné projekty, nelze označit rozvoj sociálního podnikání zatím za dostatečný, není plně využit jeho potenciál. Velký podíl na této situaci má malá informovanost široké veřejnosti o přínosech a podobě sociálního podnikání a rovněž nedostatečné povědomí o principech a přínosech sociálního podnikání mezi potenciálními zakladateli sociálních podniků.
Služby pro sociální začleňování Systém sociální ochrany vůči nejohroženějším osobám není dostatečně komplexní a efektivní. Efektivita sociálních služeb, služeb pro rodiny a děti a dalších navazujících služeb není navíc pravidelně vyhodnocována. Problémem systému sociálních služeb jsou i nedostatečně prováděné inspekce kvality v sociálních službách a neexistence standardů kvality v navazujících službách. Přetrvává vysoká míra využívání institucionální péče při řešení problémů sociálně vyloučených nebo sociálním vyloučením ohrožených osob, dětí a rodin, což nepřispívá k začlenění podporovaných osob do společnosti, ale naopak může vést k jejich izolaci a segregaci. Z tohoto důvodu je nezbytné i nadále pokračovat v rozšiřování procesů transformace a humanizace poskytovaných pobytových služeb, a to ve prospěch poskytování komunitních služeb. Nedostupnost a neprovázanost adekvátních ambulantních služeb včetně služeb pro rodiny a děti vede také k prohlubování sociálního vyloučení a úzce souvisí s dlouhodobým nežádoucím využíváním pobytových zařízení. Pro zabezpečení efektivního fungování systému sociálních, zdravotních služeb, služeb pro rodiny a děti a navazujících služeb podporujících sociální začleňování osob je nutné, aby i pracovníci v těchto službách měli odpovídající znalosti. Někteří sociální pracovníci nemají odpovídající vzdělání a odborné kompetence. Chybí jim především znalosti metod sociální práce a systémů sociální ochrany a jejich aplikace v praxi. V současné době v oblasti služeb pro sociální začleňování panuje nesoulad mezi komplexní podobou řešených problémů a parciálními agendovými přístupy na vlastně všech úrovních řízení. Problémem systému sociálních služeb jsou i nedostatečně prováděné inspekce kvality v sociálních službách a neexistence standardů kvality v navazujících službách. Pokud nebudou dostatečně podporována systémová opatření přispívající ke zvýšení komplexnosti a efektivity systému sociální ochrany vůči nejohroženějším osobám, pak existuje reálné riziko situace, kdy snižování výdajů může vést ke zvýšení počtu osob ohrožených chudobou a sociálním vyloučením (problémy se projevují v současné době například v nízké efektivnosti sociálních transferů v rodinách se třemi a více dětmi, v neúplných rodinách a ve věkové kategorii 16–25 let nebo u osob nezaměstnaných). Není dostatečně využit potenciál sociální práce, nejsou dostatečně zaváděny nové metody sociální práce. Projevuje se nedostatek nebo nedostupnost komunitních služeb pro některé skupiny osob (např. pro osoby s duševním onemocněním, seniory, osoby bez přístřeší nebo osoby s kumulovanými problémy, integrační aktivity pro osoby po výkonu trestu, nedostatečné kapacity kvalitních a cenově dostupných zařízení služeb péče o děti aj.). U osob bez přístřeší je častým jevem zacyklení v zařízení sociálních služeb, příp. umisťování ve zdravotnických zařízeních, které suplují absenci možnosti přechodu do navazujícího bydlení, ať už s podporou sociální práce a zdravotní péče nebo samostatného nájemního bydlení, které je pro tyto skupiny téměř nedosažitelné. Přes poměrně vyrovnanou životní úroveň a nízkou míru chudoby existují v České republice skupiny obyvatel, které mají ztížený přístup ke zdravotním službám a jsou zasaženy nerovnostmi ve zdraví. Specifická rizika související se socioekonomickou a environmentální situací prohlubují jejich sociální vyloučení a zvyšují ohrožení chudobou. Zaměření zdravotních služeb na léčebnou složku a podcenění prevence nemocí a podpory zdraví zatěžuje systém, činí ho neudržitelným a vytváří bariéry pro rovný přístup k péči. Vysoký výskyt rizikových faktorů, podcenění určujících faktorů zdraví a související chronická neinfekční onemocnění vedou k tomu, že střední délka života v České republice je cca o 2 – 3 roky kratší než průměr EU-27, délka života prožitá ve zdraví je v ČR např. o 9 let kratší než ve Švédsku. Chronická neinfekční onemocnění rovněž znemožňují plnohodnotnou účast nemocných osob na trhu práce, způsobují předčasné odchody do důchodu, s tím související výpadek nebo pokles příjmů, chudobu, snížení konkurenceschopnosti regionů a zmíněnou zátěž pro systém zdravotní péče. Specifickou skupinou se ztíženým přístupem ke zdravotním službám jsou osoby s duševním onemocněním, kterým není v dostatečné míře umožněna moderní péče v důstojných podmínkách, převaha ústavní péče vede k další sociální izolaci, stigmatizaci, nemožnosti zapojit se do života komunity. V ČR je struktura psychiatrické péče neuspokojivá, deficity se projevují ve všech hlavních složkách péče – ambulantní, komunitní a lůžkové. Duševní poruchy přitom WHO představují z hlediska zdraví jednu z největších společensko-ekonomických zátěží. Neuropsychiatrické choroby přinášejí rozvinutým zemím největší ztráty pracovní schopnosti, jejich podíl na množství let ztracených předčasnou mortalitou a morbiditou je ve střední Evropě 22 %. Stávající systém péče duševně nemocné izoluje ze společnosti a má výrazně negativní dopad také na trh práce a ekonomickou aktivitu duševně nemocných. Některá území a regiony, zejména v pohraničí a ve vnitřních periferiích, jsou nedostatečné pokryty sítí vhodných služeb (např. sociálních služeb, zdravotních a návazných služeb, služeb pro rodiny a děti). Je nezbytné, aby sítě služeb existovaly zejména tam, kde jsou identifikovány sociálně vyloučené lokality a/nebo vysoké počty příjemců sociálních transferů, zejména hmotné nouze a/nebo vysoké počty dlouhodobě nezaměstnaných osob.
Zapojení místních aktérů do řešení lokální zaměstnanosti a sociálního začleňování Obyvatelstvo na venkově stárne a čelí nedostatku pracovních příležitostí, který má vazbu na často nedostatečnou ekonomickou aktivitu na venkově. Dalším problém je nedostatečná spolupráce všech místních aktérů (podnikatelský, veřejný, neziskový sektor) při řešení lokální nezaměstnanosti a malé zkušenosti se zakládáním a provozem sociálních komunálních podniků. Standardní struktura nabídky dalšího vzdělávání není pro venkovské obyvatelstvo dostatečná, běžně dostupné vzdělávací moduly se zaměřují na spíše „městské“ aktivity – chybí nabídka lokálně pořádaného vzdělávání v řemeslných dovednostech a činnostech typických pro venkovský prostor. I přes snahu o zlepšení v posledních letech přetrvává nízká nabídka komunitních, terénních a ambulantních (popřípadě kvalitních pobytových) služeb poskytovaných v přirozeném prostředí osob a reagujících na jejich aktuální potřeby. Stejně významná jako komplexnost přístupu k řešením je i diferencovanost řešení podle místních podmínek. Regionální a místní koncentrace problémů spojených se sociálním vyloučením se nejzřetelněji projevuje existencí sociálně vyloučených lokalit, jejichž přítomnost je vyšší ve strukturálně nerozvinutých regionech a periferních regionech. Na lokální úrovni nejsou v současné době dostatečně podporovány prorodinné aktivity vedoucí k prevenci sociálního vyloučení rodičů s malými dětmi, služby ke zvyšování rodičovských kompetencí a k posilování partnerských a manželských vztahů, služby péče o děti, poradenství v oblasti sladění pracovních a rodinných rolí a služby na podporu rodin v systému náhradní rodinné péče. Realizace aktivit řešící výše uvedené problémy bude probíhat metodou LEADER a dalšími metodami místní a komunitní strategické rozvojové spolupráce. Strategie komunitně vedeného místního rozvoje či další formy strategických plánů zajistí koordinaci aktivit financovaných z OP Zaměstnanost v daném území s aktivitami ostatních operačních programů (zejména Program rozvoje venkova, IROP a OP VVV).
Sociální inovace V ČR existují přetrvávající problémy, které se nedaří řešit pomocí tradičních nástrojů sociální politiky a politik trhu práce, ať už je to oblast trhu práce, sociálního začleňování nebo veřejné správy. Jedním z důvodů, proč se některé problémy stále nedaří uspokojivě vyřešit je i malé využívání principů evidence-based policy, tj. malý důraz na zjišťování skutečných efektů a dopadů realizovaných politik. Dlouho přetrvávající a obtížně řešitelné problémy jsou potenciálně vhodné pro řešení pomocí sociálních inovací ovšem míra využívání sociálních inovací a nově vzniklých nástrojů je v ČR nízká (v podstatě nulová). Pokud dojde k realizaci nového nástroje či opatření, není jeho dopad nijak systematicky vyhodnocován (ať už před nebo po jeho zavedení), nová řešení ale nejsou nijak systematicky podporována a vznikají pouze ad hoc. Jinými slovy v ČR neexistuje infrastruktura pro vývoj a šíření sociálních inovací, není deklarovaný zájem o tvorbu nových řešení a jejich další využití (tzv. inovační poptávka), úroveň povědomí o (sociálních) inovacích a jejich přínosech je nízká. Důsledkem tohoto stavu je i minimum finančních prostředků, které je na jejich podporu poskytováno a roztříštěnost inovační nabídky (především nespolupráce). Celou oblast sociálních inovací je třeba nově podpořit a uchopit, klást důraz na rozvoj inovačního prostředí a podporovat rozvoj inovační poptávky i nabídky. V rámci podpory a rozvoje inovační poptávky je třeba klást důraz na:
Z konkrétních problémových oblastí, kde je již nyní možné odhadnout, že by pro ně potenciálně mohlo být vhodné sociální inovace využít, lze jako jeden z mnoha možných příkladů zmínit koncepci financování sociálních služeb, která v České republice stojí především na veřejných zdrojích. Probíhající sociální reformy formují dosavadní systém financování sociálních služeb a tendence naznačují, že trend snižování objemů finančních prostředků plynoucích ze státního rozpočtu a z Evropského sociálního fondu bude i nadále pokračovat. Je tedy třeba hledat cesty jak zvýšit efektivitu sociálních služeb a nové způsoby jejich financování. V rámci sociálních inovací bude podporován vznik a vývoj nových řešení pro existující a přetrvávající společenské problémy ve všech oblastech OPZ, které mají potenciál být prostřednictvím ostatních prioritních os v OPZ či jiných OP šířeny do společnosti.
Mezinárodní spolupráce Mezinárodní spolupráce umožňuje jednotlivým účastníkům získat podněty a kontakty v rámci mezinárodních sítí a pomáhá budovat kapacity participujících organizací a orgánů na regionální a národní úrovni. Je to nákladově efektivní způsob pro ověření návrhů politik a pro šíření zkušeností, který poskytuje základ pro mezinárodní srovnávání. V ČR existují oblasti, ve kterých stále chybí know-how již využívané a osvědčené v zahraničí. Zároveň běžně nedochází ke zjišťování dopadů jednotlivých politik (evidence-based policy) a zkušenosti a zjištění ze zahraničí by tak mohly být v ČR velmi přínosné. Role mezinárodní spolupráce je nezastupitelná a v současnosti nedostatečná. Mezinárodní (a případně i národní) tematické sítě budou také sloužit jako prostředek pro šíření ověřených sociálních inovací, a podpora mezinárodní spolupráce je tak úzce navázána na podporu sociálních inovací. V České republice se také velmi omezeně využívají inovativní formy organizace práce běžně používané v zahraničí. Populace v České republice rychle stárne a míra podílu nejstarších účastníků trhu práce je nízká. Demografický vývoj ukazuje, že je třeba zvýšit podíl účasti starších lidí na trhu práce a jejich zaměstnatelnost. Ačkoliv míra nezaměstnanosti mladých lidí v České republice zůstává pod evropským průměrem, v uplynulých letech výrazně vzrostla. Aby došlo ke zvýšení úrovně zaměstnanosti zejména mladých lidí, je potřeba provést opatření zaměřená na odpovídající školení, včetně stáží a programů zapojujících mladé lidi do aktivních činností na trhu práce. Česká republika nedostatečně využívá potenciálu tzv. green economy pro tvorbu nových pracovních míst, přestože může využít zkušeností ze zahraničí. Sociální začleňování jako proces usilující formou intervencí o zařazení sociálně vyloučených do běžného života není kompletní a efektivní bez aktivizace a zapojení sociálně vyloučených osob samotných do rozhodování, i realizace aktivit na místní úrovni a participace na životě komunity v přirozených podmínkách místního společenství, mimo zdi institucí. V této oblasti se Česká republika může poučit a inspirovat fungujícími komunitními centry a programy komunitního rozvoje v zahraničí a přenášet zejména zkušenosti s komunitní prací a podporou komunitních pracovníků. Sociální podnikání je v České republice stále na velmi nízké úrovni a není podpořeno téměř žádnými odpovídajícími finančními nástroji, přestože se rozvoj sociální ekonomiky v ČR může opřít o zahraniční zkušenosti a vyvarovat se tak některých sporných nebo rizikových kroků učiněných v zahraničí. Česká republika se potýká s nízkou úrovní kapacit neziskového sektoru, zejména v oblasti řízení, a jeho závislosti na veřejných zdrojích. NNO nejsou dostatečně transparentní14, což odrazuje firemní dárce a dále zvyšuje závislost na veřejných zdrojích. Ve všech těchto oblastech se Česká republika může inspirovat v zahraničí a využít již existujících řešení. Sociálně odpovědné podnikání stále není v ČR rozšířeno v takové míře, jako je tomu obvyklé v EU a pro NNO jsou jiné než veřejné zdroje jen obtížně dostupné. Přestože veřejná správa obecně není obvykle inovacím přístupná, v ČR se nabízí široký prostor, ve kterém by sociálně inovační řešení a především přebírání zkušeností ze zahraničí mohlo být velmi přínosné, je to např. oblast boje s korupcí.
Veřejná správa15 Ve všech mezinárodních srovnáních je institucionální prostředí hodnoceno jako jedna z nejslabších stránek České republiky. Neefektivní instituce, nadměrná regulatorní zátěž a korupce jsou v současné době jevy, kvůli kterým ČR ztrácí na vyspělé státy EU i OECD. O potřebě změn v institucionálním prostředí a omezení byrokracie se hovoří už delší dobu. Výkonnost veřejné správy je totiž v porovnání s privátním sektorem výrazně nižší, což vyplývá z makroekonomického srovnání provedeného např. ve studii NERV ke konkurenceschopnosti, ale i ve studiích Světové banky či MMF. I přes pokrok, jehož bylo v programovém období 2007-2013 dosaženo v řadě oblastí, které jsou z hlediska efektivního výkonu veřejné správy chápány jako stěžejní (např. oblast procesního modelování agend či oblast rozvoje lidských zdrojů), je zapotřebí v započatém reformním úsilí dále pokračovat. Zejména státní správa dále trpí nekoncepčností, jejímž důsledkem je krátkodobost přijímaných systémových řešení a opatření, které nejsou založeny na střednědobých a dlouhodobých strategiích a podléhají tak častým změnám. Dalším nedostatkem koncepce veřejné správy je neexistence jasného přehledu rozsahu vykonávaných agend v rámci činnosti úřadů a nedostatečné zajištění koordinace aktivit úřadů, které má dopady na efektivitu, kvalitu a transparentnost veřejné správy. Vznikají tak duplicity v činnostech veřejné správy, dochází k provádění činností bez zákonného zmocnění, posilování resortismu, apod. Příčinou neefektivity veřejné správy je také nedostatečné využívání analytické podpory a evaluačních kapacit, schopných poskytnout expertní základ řadě výstupů veřejné správy a umožňujících sledování a následné hodnocení jejího výkonu. Problematická je dále i nízká úroveň komunikace mezi veřejnými institucemi a veřejností, která se projevuje nedostatečným využíváním služeb eGovernmentu, ale i dat, poskytovaných občanům ze strany veřejné správy. Data veřejné správy, včetně informací o veřejných rozpočtech a nakládání s veřejným majetkem, jsou často poskytována v rozporu s principy „open data“. Absence těchto informací pak vede ke zvyšování nedůvěry občanů ve veřejnou správu. Převládající je názor, že překážkou vyšší konkurenceschopnosti ČR a kvality života v zemi je mimo jiné také nepřehledné regulatorní prostředí, které vede k nadměrnému zatížení veřejné správy, občanů i podnikatelů. Za nedostatečnou lze považovat zejména pozornost věnovanou CIA, RIA i ex post hodnocení dopadů regulace, které jsou schopny významně zlepšovat kvalitu stávajících regulatorních předpisů, přitom ale nejsou dostatečně aplikovány, nebo jsou prováděny pouze formálně. Problémem je často také nedostatečná odbornost jejich zpracovatelů. Překážkou vyšší konkurenceschopnosti ČR je dále neefektivní fungování justice, mezi jejíž hlavní příčiny patří nadměrná administrativní zátěž soudů, chybějící procesní standardizace v rámci e-Justice, nízká míra využívání alternativních řešení sporů a procesní a organizační nedostatky. V legislativní rovině jsou nedostatečně vyhodnocovány poznatky z praxe i judikatury. Pozornost není dostatečně věnována analýze problémů, které mají být následně legislativně řešeny. Závažným problémem justice je i nízká míra využívání alternativních trestů a procesů podmíněného propuštění. Kromě výše uvedených problémů se veřejná správa a složky IZS i nadále potýkají také s neefektivním rozvojem a řízením lidských zdrojů. V oblasti rozvoje lidských zdrojů je problematická hlavně nekoncepčnost aktuálního systému vzdělávání zaměstnanců veřejné správy, charakterizovaná nesourodým systémem vzdělávání, spojeným s neexistencí standardu znalostí a tedy i nedostatečnou úrovní odborných znalostí pracovníků veřejných institucí v oblasti jejich působnosti, elektronizace veřejné správy, zajištění standardů kybernetické bezpečnosti, ale i specifik reakce na mimořádné situace způsobené novými riziky a změnou klimatu. V oblasti řízení lidských zdrojů je problémem zejména nejednotnost a neefektivita systému řízení, projevující se nejednotným systémem přijímání pracovníků na základě jejich odbornosti a kvalifikace, nízkou výkonností a nedostatečnou motivovaností pracovníků veřejných institucí a s tím spojenou vysokou mírou jejich fluktuace. Neefektivní fungování veřejných institucí je v neposlední řadě zapříčiněno také nedostatečným nastavením procesů dosahování kvality a jejího následného řízení.
Yüklə 0,98 Mb. Dostları ilə paylaş:
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||