Obor Mezinárodní vztahy Zahraniční politika Obamovy administrativy vůči Kubě

3.3 Reakce na Obamovu politiku, limity normalizace vztahů a budoucnost

3.3.1 Reakce politické reprezentace

Mnoho zastánců významných pozic v tvorbě zahraniční politiky nepřijalo Obamovo oznámení změny vztahů mezi Kubou a USA příliš vstřícně. Na jednom z kongresových slyšení, konaném Výborem pro zahraniční věci, vyšlo 4. února 2015 najevo, že množství klíčových úřadů včetně ministerstva zahraničí bylo vynecháno z vyjednávání. Royce si stěžoval: „Většina administrativy, včetně Ministerstva zahraničí byla ponechána bez tušení o probíhajícím vyjednávání s kubánským režimem. Ta vedli dva pracovníci z týmu Bílého domu.“ Kromě toho naznačil, že pokud by byla vyjednávání sdílena s větším okruhem expertů, mohla být významně ovlivněna novými skutečnostmi, jako například tím, že Havana čelí riziku ztráty venezuelských ropných dotací a zesilujícímu se tlaku na zavedení základních reforem uvnitř země. Jednání tak mohla být vedena z pozice síly a získala by tak opravdové politické ústupky v oblasti lidských práv. Obamovo vyjednávání označil za jednostranné, kdy USA pouze učinila sérii ústupků vůči Havaně. (“Hearing Before The Committee On Foreign Affairs House Of Representatives One Hundred Fourteenth Congress” 2015 3)

Jiní významní kritici, jako například kongresmani Eliot Engel, Jeff Duncan a Ileana Ros-Lehtinen souhlasili s tím, že politika vůči Kubě se musí změnit, ale také připojili, že kubánská vláda musí nejdříve uskutečnit skutečné reformy, pokud chce, aby tvůrci americké zahraniční politiky podpořili cestu Kuby k demokracii. Mezi ně samozřejmě patří svobodné a spravedlivé volby, respektování práva, nezávislá média, propuštění všech politických vězňů, konec útoků na politické aktivisty a také dodržování „hodnot zakotvených v Inter-americké demokratické chartě. (“Hearing Before The Committee On Foreign Affairs House Of Representatives One Hundred Fourteenth Congress” 2015 3)

Senátor Ted Cruz, syn kubánských imigrantů, kritizoval Obamu za to, že zapomněl na „politické vězně strádající v kobkách po ostrově“. Ve článku pro Politico napsal, že žádný posun směrem k demokracii a dodržování lidských práv na Kubě neproběhl a že Obama podpořil veřejně člověka, který denně nechává krátkodobě zadržovat a fyzicky napadat občany za to, že vyjadřují svůj názor. Vyjádřil zde slib dovést Kubu k demokracii a vzkaz trpícím na Kubě, že na ně Spojené státy nezapomněly. (Cruz 2016)

Senátor Marco Rubio, také syn kubánských imigrantů se silným vlivem svého prarodiče, který Fidela Castra nenáviděl, kritizoval Obamu za to, že dosáhl špatné dohody. Podle Rubia je Kuba stále diktátorskou zemí a příliv amerických turistů tento fakt nezmění. Sám se vyjadřoval, že by dělal rozhodnutí, která musí být učiněna a ne ta, která jsou populární, z čehož vyplývá, že zastává tvrdý postoj pro embargo. „Obama odměňuje opresi a poskytuje mezinárodní legitimitu státu, který stále vězní disidenty“, uvedl. Podle Rubia by měly být znovu uvaleny sankce ve své nejpřísnější možné formě. (Jordan 2016)

Stejně tak třetí člen senátu, pocházející původem z Kuby, senátor Robert Menendez kritizoval Obamu za jeho rozhodnutí, nazval dohodu asymetrickým obchodem a nebezpečným precedentem. Mírnost USA podle něj pouze podpoří tvrdost režimu na Kubě. Jako předseda senátní komise pro zahraniční vztahy, míní, že dohoda „nabízí diktátorským a zákeřným režimům používat Američany v zámoří jako vyjednávací nástroj“. „Obávám se, že dnešní činy ohrozí tisíce Američanů, kteří pracují v zahraničí na podpoře občanské společnosti, prosazují přístup k informacím, poskytují humanitární služby a podporují demokratické reformy“. (Rogers 2014)

Zásadním problémem na cestě k normalizaci vztahů mezi Kubou a Spojenými státy je však ten, že embargo může zrušit pouze Kongres. Ten má funkci kontroly prezidenta a je nepravděpodobné, že by se takové taktické výhody vzdal. Na výše zmíněném zasedání bylo zdůrazněno, že cesta k normalizaci musí vést oběma směry. Pokud bude mít Kongres pocit, že Kuba nedělá dost pro změnu ve vztazích s USA, je pravděpodobné, že embargo nebude v blízké době zrušeno. (Leogrande ©2015 486)

3.3.2 Reakce mezinárodního společenství

Největší výhra Washingtonu spočívala v reakci Latinské Ameriky, která plošně přijala průlom vztahů mezi Kubou a USA s nadšením. Kolumbijský prezident Santos prohlásil: „Ve jménu celého kontinentu oslavujeme smělost a odvahu prezidenta Obamy a kubánské vlády“, zatímco mexický prezident Enrique Peña Nieto označil rozhodnutí normalizovat vztahy mezi USA a Kubou jako „historické a energické“. (Partlow and Martinez 2014) Většina jihoamerických prezidentů se ve chvíli oznámení dosažené dohody mezi Kubou a USA účastnila summitu Mercosuru v Argentině a když se zprávu dozvěděli, celý sál propukl ve spontánní aplaus. (Leogrande ©2015 487) Nejenže Obama změnil politiku vůči Kubě, ale vyhnul se nepříjemné konfrontaci na Summitu amerického kontinentu v dubnu 2015. Obamova administrativa doufala, že dobrá vůle, vygenerovaná otevřením se Kubě, zajistí širší spolupráci na kontinentu a právě tento cíl byl také jedním z důležitých motivů Obamova rozhodnutí. (Leogrande ©2015 487)

3.3.3 Kritika

Nové vztahy s Kubou byly mnohými oslavovány, ale stejně tak existuje velké množství skupin a jednotlivců, kteří podporují zrušení embarga pouze v případě, že se Kuba stane opravdovou demokracií. Podle některých Barack Obama svou návštěvou Kuby legitimizoval Castrovu diktátorskou vládu a podpořil tak držení moci v rukou Castrovy rodiny. Během Obamovy třídenní návštěvy na Kubě byli disidenti biti, zavíráni, vláčeni ulicemi. Vůdce disidentů Antonio Rodiles byl zavřen a vyjádřil se, že Obamova návštěva byla příležitostí k „festivalu represe“. (Gonzales 2016) Pokud jsou tyto obavy pravdivé, existuje riziko, že po Raúlu Castrovi k moci nastoupí jeho syn - plukovník Alejandro Castro Espin, který zaujímá silné protiamerické postoje. (Gonzales 2016)

Organizace Human Rights Watch vyzvala prezidenta Obamu k požadování opravdových závazků k ukončení systematické represe na Kubě během jeho plánované návštěvy. Ředitel Human Rights Watch pro Americký kontinent, José Miguel Vivanco, prohlásil, že Obama musí silně a srozumitelně vyrozumět kubánskou stranu, jinak jeho návštěva země, jejíž lid půl století trpí, bude zbytečná. (Human Rights Watch 2016)

Podle Human Rights Watch situace na Kubě od Obamova prohlášení úmyslu normalizovat vztahy mezi Kubou a USA nedosáhla podstatné změny. Součástí dohody bylo propuštění 53 politických vězňů a povolení monitorovacích cest mezinárodní komise Červeného kříže a Organizace spojených národů. Zatímco vězni propuštěni byli, zmíněné monitorovací cesty dosud neproběhly. (Human Rights Watch 2016)

Také jsou stále platné kubánské zákony o dočasném zadržení, které umožňují zabraňovat participaci na mírových pochodech či demonstracích. Při návštěvě papeže Františka na ostrově v září 2015 bylo takto zadrženo 100-150 disidentů. Nezávislá organizace lidských práv Cuban Comission for Human Rights and National Reconciliation hlásila 8500 případů krátkodobého zadržení ve vazbě za rok 2015 a 2500 stejných případů za první dva měsíce roku 2016. (Human Rights Watch 2016)

Kubánská vláda navíc ovládá většinu médií na ostrově. Nezávislí žurnalisté a bloggeři, kteří operují online, sice existují, ale k mnoha jejím stránkám je vládou blokován přístup a autoři kritických článků jsou občas i zatýkáni. Vláda v roce 2015 vylepšila přístup k připojení, to je ovšem stále cenzurováno. (Human Rights Watch 2016) Na druhou stranu Human rights watch uvádí, že díky novému přístupu si Kuba nemůže nadále hrát na oběť represí, což podrývá hlavní argument pro represivní vládu. (Human Rights Watch 2016)

Lobbyistická skupina U.S.-Cuba Democracy PAC, která dlouhodobě podporuje embargo vůči Kubě, v zastoupení svého vedoucího Mauricia Claver-Caroneho zcela odmítá Obamovu politiku. Carone vyjádřil, že U.S. Cuba Democracy PAC odporuje těmto snahám. Podle Caroneho zůstává faktem, že mluvčí Sněmovny reprezentantů USA se již vyjádřil, že k odvolání embarga nedojde, a že druhá strana se může snažit, jak chce, ale že v Kongresu žádná z těchto snah podporu nezíská. (Gomez 2015)

3.3.4 Nástrahy nových vztahů mezi USA a Kubou

Nově navázané diplomatické vztahy jsou nejdůležitějším dosaženým úspěchem celé Obamovy iniciativy, neboť mají velkou symbolickou hodnotu. Spojené státy tak dávají najevo, že se s kubánskou vládou budou snažit spolupracovat a nebudou ji podkopávat. Jak Obama sám uvedl v televizním projevu: „Snaha postrčit kubánskou vládu ke kolapsu neslouží zájmům Spojených států ani zájmům kubánského lidu“. (Leogrande ©2015 485)

Normalizace vztahů je ovšem pouze na svém počátku, mezi oběma zeměmi stále existuje mnoho otázek, na kterých se neshodnou. Kongres stále nezrušil programy podporující starou politiku, která se snaží režim přetvořit, a základy embarga jsou tak stále platné. Společnosti z USA nesmí investovat na Kubě nebo obchodovat se státními podniky na Kubě, kromě prodeje potravin a telekomunikačního vybavení. Kubánské státní podniky nesmí nic prodávat Spojeným státům americkým. Obama zjednodušil určitá pravidla pro cestování na Kubu, ale opravdová volnost cestování, jež by kubánské ekonomice velice prospěla, je stále zakázána. Jedině Kongres může tyto bariéry odstranit. S republikánskou většinou v obou legislativních tělesech bude prosazení ukončení embarga těžší než samotná dohoda s Havanou. Ostatně pokud by k takovému procesu došlo, Washington bude požadovat kompenzaci za znárodněný majetek USA a Kuba bude chtít kompenzaci za škody způsobené tajnou válkou CIA a ekonomickými sankcemi trvajícími půl století. (Leogrande ©2015 486)

Spojené státy americké stále dotují programy na podporu demokracie, které zase podporují opozici na Kubě, mezi něž patří i programy, které vedly k zatčení subdodavatele USAID Alana Grosse. Ten sice pouze zaváděl internet pro malou komunitu, ale jím dodávaná zařízení byla připojena na internet přes satelit a obcházela tak kubánské servery. Obama sice ve svém projevu prohlásil, že je konec snahám svrhnout režim na Kubě, ale existuje silná opozice, která tvrdí, že tyto strategie nezmizí. Spojené státy americké stále utrácí miliony ročně za provoz televize a rádia Martí na Kubě, byť signál je velmi špatný a Kuba USA obviňuje, že touto činností porušují mezinárodní právo. (Leogrande ©2015 486)

Riziko hrozí i z kubánské strany, neboť historicky každá snaha o povolení embarga ze strany USA byla odměněna agresí ze strany Kuby. Prezident Carter otevřel sekci zájmů Spojených států amerických v rámci švýcarské ambasády na Kubě v roce 1977. Fidel Castro vzápětí vyslal 125 000 imigrantů do USA včetně kriminálníků a mentálně postižených lidí. Poté, co prezident Clinton zahájil předběžná jednání s cílem povolit vztahy mezi Kubou a USA, Kuba sestřelila dvě letadla v mezinárodním vzdušném prostoru. (Williams 2012) Prezident Obama v roce 2009 zjednodušil pravidla pro cestování kubánských Američanů na Kubu, kubánská vláda vzápětí zajala Alana Grosse a věznila ho až do dohody na konci roku 2014. (Miroff 2012) Pokud kubánská vláda bude opět agresivní, nejenže celá snaha Obamovy administrativy selže, ale všechny hlasy v Kongresu, které stojí v opozici vůči nové politice, ke Kubě přitvrdí a příště bude jakákoliv další snaha v tomto směru ještě komplikovanější.

Raúl Castro prokázal svou politikou na Kubě i vyjednáváním s USA, že je otevřen novým změnám, nicméně vzhledem k tomu, že režim na Kubě stále není demokratický a nekonají se férové volby, nikdo nemůže tušit, kdo nastoupí po Castrovi. Pokud se nebudou konat volby, může se jeho nástupcem stát někdo, kdo stejné ambice sdílet nebude.

Jak už bylo zmíněno, americký Kongres se pravděpodobně nevzdá své strategické možnosti zrušit embargo, tudíž jediný způsob jak pokračovat v nových vztazích, je skrze post prezidenta. Tím se již brzy stane Donald Trump. Na rozdíl od většiny své strany, Donald J. Trump podporoval Obamovo uvolnění vztahů s Kubou v začátcích své kampaně na prezidenta. „Koncept otevření se Kubě je v pořádku, ale měli jsme dosáhnout lepší dohody“ řekl v roce 2015. (Council on Foreign Relations 2016) O rok později jako kandidát republikánské strany prohlásil, že by některé normalizační snahy ukončil, pokud kubánská vláda neposkytne svým lidem větší náboženské a politické svobody a dokud nepropustí všechny své politické vězně. (Council on Foreign Relations 2016)