Příloha č. 2 Studijní materiál Historie chemie – kompletní text Text zpracovaný autorem této závěrečné práce je zobrazen černou barvou písma, text který byl již součástí diplomové práce Petry Křivánkové1 je zobrazen šedou barvou písma

Období zrodu samostatných přírodních věd

Na pozadí hospodářských a politických změn 16. a 17. století vznikly v Evropě nové filozofické názory a přírodovědné teorie. Není náhodné, že právě v astronomii nastal první a v některých směrech nejdůležitější průlom do středověkého systému myšlení. Tímto průlomem bylo jasné a podrobné prohlášení Mikuláše Koperníka o tom, že se Země otáčí kolem své osy a obíhá kolem pevně stojícího Slunce. V roce 1604 oznámil G. Galilei svou podporu Koperníkovu prohlášení. Kromě astronomie, fyziky a matematiky se v tomto období rozvíjela také geografie, mineralogie, botanika a zoologie. Poznatky chemické praxe přerostly chemickou teorii založenou na alchymistických představách, což vedlo k zániku alchymie.

Z osobností je třeba zmínit zejména lékaře Agricolu a později jednoho z vynikajících teoretiků a experimentátorů, kterým byl Robert Boyle.

K charakteristickým jevům tohoto období patřilo:

• vznik vědecké a technické literatury

Vědecké traktáty v 17. století měly již charakter učebnic. Rýsoval se trend směřující ke vzniku vyčerpávajících encyklopedických děl, které dokumentovaly vědu a techniku na vrcholné úrovni doby, ve které vznikly.

• zakládání akademií

V roce 1663 byla založena Londýnská královská společnost, tzv. Royal Society. Jejími členy byli např. I. Newton, R. Hooke nebo R. Boyle. Jejich hlavním cílem bylo úsilí o rozvoj věd. V roce 1666 vznikla v Paříži Akademie věd a po ní v různých zemích Evropy další instituce zvané rovněž „Akademie“. V Praze vznikla v roce 1769 Soukromá učená společnost, která byla základnou pro Královskou českou společnost nauk, jejíž vznik je datován na rok 1784. Společnost pravidelně vydávala zprávy o činnosti, vznikaly i samostatné vědecké časopisy. V nich vědci otiskovali své práce, které byly volně přístupné dalším vědcům, což přispívalo k vědeckému pokroku. Nejznámější pravidelně publikovatelný týdeník byl Prager Gelehrte Nachrichten (Pražské učené zvěsti), kam autoři přispívali především německy. Odborné poznatky umožňoval zveřejňovat první vědecký, latinsky psaný časopis Acta Eruditorum vydávaný od roku 1682 v Německu matematikem G. W. Leibnitzem. Mezi jeho spolupracovníky patřili bratři Bernoulliové, I. Newton aj.

Jedním ze zakládajících členů Soukromé učené společnosti byl významný rakouský osvícenec Ignác Antonín Born, ke kterému se později připojili český kněz a filolog Josef Dobrovský, český historik Gelasius Dobner, český filolog a historik František Martin Pelc, český kněz a knihovník Karel Rafael Ungar, český osvícenec František Josef hrabě Kinský aj. Společnost pokračovala pod stejným názvem i po vzniku Československa (1918). Byla nucena skončit až v roce 1952, kdy všechny podobné činnosti přebrala a utlumila tehdy vzniklá státní Československá akademie věd.

Pneumatická chemie

V 17. století nastupuje další fáze vývoje chemie. Hovoříme o období tzv. pneumatické chemie nebo také pneumochemie. Název pochází z řeckého pneuma = vánek, dech, vzduch. Nutno podotknout, že vznik pneumatické chemie je velmi významným mezníkem rozvoje chemie jako vědy. Mezi její zakladatele patří J. B. van Helmont

Pneumochemie se zabývala vlastnostmi plynů. Podnětem pro zkoumání vzduchu byl objev hmotnosti vzduchu, vakua, vývěvy a nového způsobu jímání plynů v pneumatické vaně, kterou vynalezl S. Hales. Ten kromě jiného dokázal, jak lze připravené plyny zachycovat nad vodou a měřit jejich objem.

Uplynula dvě tisíciletí od doby Aristetolovy, než bylo možno začít s experimentálním zkoumáním plynů. První krok učinil G. Galilei, když zjistil, že vzduch má hmotnost, věřil však nadále v nemožnost vakua. Jeho žák E. Torricelli prováděl experimenty, které jej přivedly v roce 1644 k objasnění pojmu barometrického tlaku, k vynálezu rtuťového barometru a k důkazu existence vakua. Magdeburský starosta O. von Guericke vynalezl vývěvu, kterou při svých experimentech využíval hojně i R. Boyle. Ten např. dokázal, že za nepřítomnosti vzduchu se nemůže šířit zvuk, na světlo a magnetismus vakuum nepůsobí. Také vyslovil názor, že život a spalování ve vakuu nejsou možné. Tento poznatek byl jedním z východisek k velké chemické a fyziologické revoluci v 18. století.

18. STOLETÍ

V 18. století vojenskopolitické bloky na evropském, respektive světovém kolbišti zdaleka nerozhodovaly pouze o dědictví španělských a později rakouských Habsburků. Oba mezinárodněpolitické problémy navozené již v předchozím století se přelily do velmocenského zápasu Anglie a Francie o největší koloniální panství v dějinách. Na konci střetnutí posléze stanul vítěz finálového utkání: Velká Británie. Zahájila tak dlouhé období, ve kterém se „svět stával den ode dne angličtějším“. Nic na tom nezměnil ani fakt, že na sklonku století přišla o část svých severoamerických kolonií, ani fakt, že politický program Američanů inspiroval francouzské revolucionáře.

V Británii 18. století měl původ ještě jeden rozhodující historický fenomén – průmyslová revoluce. Jeho přispěním se tradiční agrární společnost začala proměňovat v moderní průmyslové národy, právě prostřednictvím radikální změny ve způsobu výroby zboží při uplatnění koncentrovaného kapitálu, mechanizace a tovární výroby. Továrny poháněné parními stroji soustředily pod jednu střechu četné operace nezbytné při výrobě (nejprve textilu). Ukázalo se, že Británie má pro rozvoj masové velkovýroby ideální předpoklady, neboť disponovala jak dostatečnými přírodními zdroji k zásobování nového strojního vybavení energií, tak i příhodným terénem pro budování rozsáhlých, v 18. století hlavně vodních, dopravních sítí. Ještě před koncem 18. století překročila průmyslová revoluce kanál La Manche a začala se šířit kontinentální Evropou.

Podmínky vědeckého bádání byly v 18. století ještě velmi odlišné od dnešních. Vědecká práce nebyla dostatečně specializovaná a hranice mezi jednotlivými obory byly velmi vágní, navíc zůstávaly v rámci filozofie – královny věd. Filozofové tedy byli zároveň vědci a naopak. Stejně jako v předchozím století to byli nadšenci, kteří jen zřídka přednášeli na univerzitách. Činnost vědců můžeme charakterizovat jako newtonovskou – se zcela převažující experimentální metodou. Spíše než „proč“ je tedy zajímalo „jak“. Organizace práce vědců však prodělala také pod vlivem osvícenství pokrok, přibylo učených královských společností a mezi bohatými se stávalo módou vlastnit fyzikální či chemickou laboratoř. Pokroku průmyslu však v tomto století přispívala věda jen velmi omezeně a před technikou si uchovávala značný, oddělený předstih.

Velkým pokrokem chemie 18. století bylo, že se zkoumané problematiky zúžily na jedinou ústřední otázku. Tou byl problém spalování. Již alchymisté a iatrochemikové se pokoušeli vysvětlit hoření, žíhání kovů i dýchání, avšak podstata těchto dějů tehdy zůstávala neznámá. Zkoumání uvedených procesů se v 18. století stalo výchozím bodem k vytvoření tzv. flogistonové teorie.

R. Boyle a jeho současníci (např. J. Rey, J. Jungius aj.) sdíleli představu, že příčinou hoření je jakási olejovitá součást hořlavých hmot. Také zastávali názor, že kovy při žíhání přibývají na hmotnosti, neboť kov pohlcuje teplo. Tato teorie se ujala jen dočasně. Boyleův nesprávný teoretický výklad se zřejmě stal popudem k vytvoření flogistonové teorie.

S teorií flogistonu neboli tzv. flogistonovou teorií, vystoupil počátkem 18. století G. E. Stahl, využil přitom některých myšlenek svého učitele J. J. Bechera.

Ve 2. polovině 18. století nastalo v manufakturách období rychlého rozvoje výroby a přechodu od ruční práce k využití strojů a zařízení. Projevilo se to v metalurgii, při obrábění kovů, ve využívání parních strojů, následně pak rozvojem dopravy, růstem textilního průmyslu. Dalším významným průmyslovým úspěchem bylo používání ropy bez další úpravy na svícení v lampách. Počínající populační exploze vyvolala intenzifikaci zemědělské výroby. Byl opuštěn úhorový cyklus a začala se využívat hnojiva a pěstovat nové plodiny. To vše kladlo větší nároky na rozvíjející se chemický průmysl.

Koncem 18. století A. L. Lavoisier vyvrátil všechny argumenty flogistonové teorie a nahradil ji novou teorií – teorií hoření – teorií oxidace.