Co je estetika přírody

Výběr šíře

O co ale vlastně jde, co myslíme „tou“ přírodou? Samozřejmě velmi záleží na selekci šíře našeho estetického hodnocení. Sice nám i výběr nejjemnějšího detailu, například mravenčí larvy, neznemožňuje ponětí širšího kontextu/rámce, nicméně historické zaměření takového zájmu má přeci jen své preference, o nichž pojednává. „Co do výběru komplexity objektu můžeme nalézt tuto řadu: jednotlivý přírodní objekt – místo – krajina – příroda – kosmos (Vesmír).“¹⁸

Oním jednotlivým objektem může být cokoli: kámen, strom, živočich a figuruje od nejranějších vývojových fází člověka v jeho zobrazování skutečnosti (například jeskynní malby). S obzvláště precizním rozpracováním se můžeme setkat v antických i středověkých  herbářích a bestiářích, z kterých je nejstarší dochovaný Physiologus z druhého století. Tyto knihy byly výsledkem konkrétních zkoumání, ale také souborem mýtů a pověr, které se k jednotlivým zvířatům a rostlinám vázaly.

S estetikou konkrétního místa je asi nejvíce spojené antické Řecko a Řím, kdy ono líbezné místo (locus amoenus) s poměrně přesnou charakteristikou figuruje na mnoha místech literárních děl či filosofických dialogů (rozmluva Sokrata s Faidrem pod velkým platanem v Platónově dialogu Faidros je jistě dobrý příklad krásného místa). Na takovém místě by neměl chybět strom, pramen a jemná tráva.

Zajímavé je ale také biblické pojetí ráje, jež je popsáno jako místo harmonického soužití člověka s přírodou (a je tak vyobrazováno v podstatě dodnes).

Krajina, jakožto pojem jak ho dnes chápeme, tj. výsek určitého výhledu do světa, vznikl v podstatě až v novověku a nemusí nutně znamenat jen krajinu složenou pouze z ryze přírodních elementů – může se prolínat s městem či vesnicí, s přehradou, zkrátka s „lidskou stopou“. Vnímání takového „výpisu světa“ je obzvláště esteticky zajímavé v tom, že nás staví do role „nezúčastněného“ (pozorujeme něco z nějaké vzdálenosti) a zároveň „pohlceného“ (jsme součástí a každým pohybem navíc měníme úhel pohledu a celou dynamiku prožitku).

Zobrazení krajiny je velikým tématem malířů od barokního Holandska po současnost a souvisí s chápáním přírody jako optického fenoménu, který se díky distančnímu postoji oproti reálným funkcím konstituoval esteticky.¹⁹ Ono „prchavé kouzlo krajiny“ (které tak brilantně zachytili impresionisté) a jiné specifické krajinné rysy zaznamenávali hlavně umělci, čímž na krajinu upozorňovali a zároveň se podíleli na tradičním omylu, podle kterého tvoří její přírodní krásno právě oni. Přitom pravděpodobně nejzásadněji ovlivnil estetický postoj ke krajině lord ze Shaftesbury (1670–1713), jehož dílo A Philosophical Rhapsody (1709) je považováno v tomto ohledu za průkopnické svým opěvováním volné přírodní krajiny (čímž přispěl mj. ke vzniku anglického parku, jež je oproti francouzskému geometrickému pojetí značně rozvolněný a organický), ovšem o tom bude podrobněji pojednáno dále.

Problematickým předmětem je objekt přírody, který může buď tíhnout spíše k širšímu kosmu, jakožto vyjádření šíře celého světa (tradiční evropské pojetí) nebo k pojmu přirozenost, jímž se myslí spíše stav věcí (například přirozenost člověka a přirozenost přírody²⁰).

Kosmos zase může být viditelný stav věcí (to je blízké pojmu příroda) nebo astronomický, nekonečný objekt, vůči němuž už nemůžeme myslet nic rozsáhlejšího, a také veškerý stvořený svět, analogický zase k přírodě, tentokráte ale k přírodě myšlené jako „knihy“²¹ plné znaků ve smyslu středověké pansemiózy.

3. Umění a konstituce estetického postoje k přírodě

K dosažení porozumění vůči nejrůznějším estetickým systémům, neopomíjejících ve svých pojednáních přírodu (málokdy se totiž setkáváme s estetickými koncepcemi opírajícími se o ni především nebo výhradně), je třeba se zaměřit na převládající zacílení estetických teoretiků – na umění, a to právě ve vztahu k přírodnímu krásnu. Zjišťujeme totiž, že umění může být důležitým pozitivním, ale i negativním faktorem při tvorbě estetického postoje k přírodě; v umění se odráží přírodní motivy, „strategie“ a „nálady“ a naopak v přírodě nalézáme to, co jsme viděli předtím v galerii.

Kontemplace přírody jakožto prvku ovlivňujícího postoj k umění je zrádná záležitost. Pro tuto práci stěžejní Otakar Hostinský (1847-1910) se ve stati Umění a příroda v estetické výchově přiklání k tomu, aby příroda nebyla viděna pouze jako něco, co může později kultivovat vkus tvůrce a inspirovat ho ke kvalitnějším výtvarným výkonům. Podstatné je pokusit se vnímat přírodu pro ni samu, resp. přírodu pro přírodu.²²

Co to znamená? Neznamená to, že by zkušenosti zakoušené ve volném světě přírody byly škodlivé nebo jakkoli nežádoucí pro tvořícího jedince, spíše, že „umělecká zkušenost“ zde není jediná nutná. Možné je totiž zaujmout takový postoj, kdy objekt přírody (ať už je jím cokoli a jakékoli šíře) není prostředkem k dosažení určitého uměleckého (nebo vědeckého) cíle, nýbrž sám je cílem podrobného vnímání, souzení, zalíbení či nezalíbení.

Tento moment emancipace přírodního krásna je patrný u mnoha badatelů, kteří zároveň nevyvrací možnosti umění při porozumění přírodního krásna. Ronald W. Hepburn (1927-2008) viděl umění jako „neproblematický komparativní materiál“²³ využitelný právě k vytvoření absentujícího estetického oceňování přírody a Allen Carlson, zakladatel tzv. environmentální estetiky, zase neshledává mezi koncepcí vytvoření estetického postoje k umění a k přírodě větší rozdíl²⁴ (k čemuž se dostaneme v jiných kapitolách).
Opačný postoj ve vztahu umění k přírodě argumentuje premisou o nadřazenosti lidského výkonu nad ostatním – uměleckého nad přírodním. Ještě Immanuel Kant věnoval přírodnímu krásnu své hlavní pasáže v Kritice soudnosti (1790), ovšem už hegeliánství započalo jeho devalvaci a na dlouhou dobu předznamenalo jeho ignoraci díky absolutnímu upřednostnění lidského výtvoru před „nevytvořeným“, což pokračovalo v podstatě až do dvacátého století, ve kterém došlo, jak píše Theodor W. Adorno v Estetické teorii (1970), k „ideologickému uměleckému náboženství (…) jehož jméno vynalezl Hegel“.²⁵

V cíli dochází k tomu, že příroda může být brána právě jen jako soubor „půvabných forem“ poskytujících člověku–umělci hrubý materiál pro jeho „velkolepá“ díla. Čili: umění jako kdyby činilo to, co v přírodě nemůže být nikdy uskutečněno, protože je to oproti člověku nedokonalá a slepá množina bezduchých věcí, jímž dává význam a smysl až on – podmaňuje si je a ony mu slouží k dosažení jeho cíle.

Konstituce estetického postoje k přírodě je tedy ovlivněna i postojem k umění, resp. hodnotou jakou mu v tvorbě takového postoje přiřkneme. Prakticky nenalezneme druh estetiky či filosofie, jenž by se při zkoumání přírodního estetična nevymezoval nebo neporovnával s uměním. Opačných je většina.

4.