Co je estetika přírody

Rousseau a výchova k přirozenosti

Rozmach zájmu o přírodní krásno v novověku, lépe řečeno to, že o něm dnes můžeme vůbec uvažovat jako o více-méně komplexním souboru pojmů a přístupů, má především na svědomí postava s „kontroverzním stínem“, promlouvající kriticky do mnoha oblastí lidského poznání, zákona a mravů – Jean-Jacques Rousseau (1712-1778). Nebudou zde vysvětleny okolnosti toho, proč právě jeho osoba je v mnoha směrech symbolem „nového“, nekompromisního myšlení vůbec. Pouze můžeme konstatovat, že většinu svých kritik a pojednání psal s ohledem na životní přesvědčení: člověk se rodí od přírody dobrý a civilizace ho zkazila.⁵⁰ Buďme ale konkrétní a podívejme se na kategorie nejpodstatnější: na poměrně ucelenou koncepci estetického vnímání přírody a pedagogický rozměr z ní pramenící.⁵¹

1. Příroda je naše matka učitelka, ne věda

Představa Boha jako tvůrce nebo hospodáře (Hospodina) přírody, mající tradici od křesťanských myslitelů⁵² a silně pulsující i v novověku, dorůstá u Rousseaua do pozoruhodných rozměrů. „Tradiční schéma přírody jako díla Božího je zde naplňováno novým obsahem. Příroda již pro Rousseaua v zásadě nahrazuje církev při styku s Bohem.“⁵³ Dá se tedy říci, že často (pro něj typické) extatické, estetické líčení přírody v jeho knihách má zároveň silný metafyzický podtext.

Stejně tak je ale v těchto knihách (zejména Vyznání, Rozpravy a Emil) patrný výrazný apel na uznání přírody jako naší matky – tu v ní musíme ale znovu rozeznat, protože na cestě k pochybným cílům civilizace jsme se od ní odloučili.

Značně utopický ráz (možná nejen z dnešního pohledu) pojednání o nádherách původní čistoty a zhoubách městského života je dán mj. pohledem Rousseaua na vědu, kterou nevnímá jako nástroj ke zkvalitnění lidského bytí:

„Nechť si už konečně národy uvědomí, že nás příroda chtěla uchránit před vědou tak, jako matka vyrve nebezpečnou zbraň z rukou dítěte, že všechna tajemství, jež před námi skrývá, jsou strasti, před nimiž nás chrání, a že námaha, s níž se vzděláváme, není nejmenším z jejích dobrodiní. Lidé jsou zvrhlí. Ještě horší by byli, kdyby se naneštěstí rodili vzdělaní.“⁵⁴
Je to pravděpodobně čiré materiální zkoumání, proti kterému se zde staví a vzdělání (jak si ukážeme) rovněž nezavrhoval, naopak: usiloval o jeho kompletní reformu. Co se týče onoho vědeckého poznání, je zajímavé, že spojoval tento lidský poznávací nástroj s estetickým cítěním. Ve zbystření smyslů pomocí vědeckého zkoumání (v jeho případě nejvíce botanika) viděl něco, co prohlubuje náš estetický prožitek.

Na jednu stranu se nám dostává ponaučení o přírodě plné etických hodnot, na druhou stranu Rousseau konstatuje, že věda není vhodným interpretem těchto jejích (nám ne zcela poznatelných) vlastností, jež se nám zjevují především prostřednictvím citů. To je zřejmě důvod, proč se také staví proti spojování zájmu o přírodu a jejího praktického využívání.⁵⁵ Z toho lze odvodit požadavek na jistou míru „nepodjatosti“ (nezainteresovanosti)⁵⁶ při vnímání přírody, ale nelze ji brát na stejnou úroveň jako tu Burkeho či Kantovu.

2. Výchova svobodného, přirozeného člověka

Mimo motivu „zmateřštění“ je u Rousseaua ve vztahu k přírodě vyvinut silný instinkt pro pocit svobody – ten je tam podle něj zcela evidentní, na rozdíl od (kontrastního) spoutaného městského života. Můžeme říci, že by v tomto ohledu mohl dnes souhlasit například s Martinem Seelem, ovšem kritika v Rozpravách (1750), kde právě hovoří o návratu k přírodě v podstatě jakožto o jediné možné cestě osvobození, je přeci jen zaměřena převážně socio-kriticky, a tedy postačí zmínit, že svoboda nebo osvobození mu byli silnými argumenty pro návrat k přirozenosti.⁵⁷

Tuto přirozenost je nutné „oprášit“ zejména při výchově člověka a to již od jeho útlého věku. Člověk se rodí velice citlivý, což je jeho prvotní a zároveň celý život doprovázející specifikum. Podle citových podnětů poznáváme okolní svět, protože nejprve je cit (dojem) a pak se až vydáváme zkoumat jeho příčinu.⁵⁸

V pedagogickém spise Emil (1762) se Rousseau snaží řešit problém vykořenění výchovy ze zdravých zdrojů sebepoznání. Říká, že výchova spějící k vytvoření občana je protikladná k pojmu přirozeného člověka. Ironicky argumentuje příkladem instituce, která dobře slouží, když se z člověka snaží udělat jen jakési kolečko v soukolí celku.⁵⁹

Co by to mohlo mít společného s estetickou výchovou? Už byla řeč o tom, s jakou (až extatickou) vášní Rousseau vnímal přírodu (hlavně ve Vyznání) a co bylo příčinou takové lásky. Dále vidíme, jak shledává podstatnou obecnou citlivost ve vývoji člověka. Díky této citlivosti poznává přírodu a celý okolní svět. Zde už vidíme esteticko-výchovnou dimenzi.

Rozvojem citlivosti (estetickou citlivost nevyjímaje) zdokonalujeme naše chápání světa, stáváme se lidmi.

Víra v čistotu přírodního stavu ho vedla k přesvědčení, že člověku se od přírody nemůže dostat ničeho špatného. Je nutné pěstovat jako květinu to, co je v člověku jaksi v onom čistém stavu a lze nalézt v různých formách i u divochů, zvířat a rostlin.
„Ale uvědomte si hned na začátku, že jestliže chceme vychovat člověka od přírody, to ještě neznamená, že by jsme z něj měli udělat divocha a vyhnat ho do hlubokého lesa; postačí, aby se nedal strhnout ve víře společenského života ani vášněmi, ani omylem lidí, aby viděl vlastníma očima, cítil vlastním srdcem, aby se nedal vést nijakou autoritou, ale výlučně svým rozumem.“⁶⁰
Tato výchova člověka „od přírody“ nemá samozřejmě probíhat stylem „vraťme se na stromy“, ale promyšleným a cílevědomým počínáním vychovatelů. Ti by měli hledět na to, aby se v člověku plynule rodil názor na přírodu i na lidi, a to v nejlepším případě mimo společenský uhlazený život. Tento odstup od společnosti při vytváření názoru o ní je podstatný pro přirozený a kritický postoj ke všem formám lidských jednání, jež jsou těžko prohlédnutelné zevnitř společnosti, když jste jí od narození součástí.
V Rousseauovi vidíme vystupňovaný posun novověkého vnímání přírody, čím dál tím více se blížícího volné, bující přírodě, pro její krásu, svobodu a v neposlední řadě – pro některá morální východiska. Ve svých kritických postojích vůči soudobému civilizovanému životu je to právě přirozenost pramenící z původního „přírodního stavu“, kterou viděl jako spasitelku tohoto zvráceného spění. Jistě, Rousseau považoval vzdálení se přírodě za vzdálení se Bohu, přesto nalézáme v jeho knihách velmi modernistické rozbory s vyspělým a nebojácným kritickým myšlením a oním pathosem, který tolik oceňoval například František X. Šalda (1867-1937).

3.