Co je estetika přírody

Kantova stopa

Jestliže je zde pojednáno o novověku jako o období nebývalého rozmachu zájmu o nejrůznější kategorie přírodního estetična, je nutné přidat vedle Rousseaua dalšího významného myslitele, který je pro nás velevýznamným článkem pro další pokračování, a to jak z hlediska časové chronologie, tak i co do vlivu na filosofii a estetiku (přírody ale i obecně) dvacátého století.

Už bylo zmíněno na příkladech Shaftesburyho, Hutchinsona, Burkeho, ale i Rousseaua, že estetické posuzování jako takové nemusí mít moc co dočinění s rozumovou stránkou lidské mysli. Když velmi zobecníme, tak se tato tendence upřednostnění, řekněme, „pocitové stránky“ v oblasti lidského vnímání projevuje zalíbením ve volné přírodě, v zavrhnutí triviální symetrie, v obratu na subjekt, nebo třeba v devalvaci vědy. I Immanuel Kant (1724-1804) zde není v podstatě výjimkou, alespoň co se týče emancipace estetického soudu jakožto něčeho svébytného, nezávislého, iracionálního - prostého logiky.⁶¹ Pokusme se vysvětlit hlavní motivy jeho teorií, kde se obrací k přírodě, s neopomenutelnými odkazy na obecnější rysy, které jsou u Kanta obzvláště specifické a do jisté míry tajemné svou komplikovaností.

1. Subjektivní vnímání objektivního přírodního světa

Když esteticky kontemplujeme přírodu, dostáváme se do styku s věcmi o sobě (Dinges an sich), jejichž existence je objektivní a má svou vlastní vnitřní účelnost. Tato účelnost je specifická pro živou přírodu, neb má vztah k životu jednotlivých organismů a nevyskytuje se tedy u neživé přírody ani v umění, resp. pouze u živé přírody je tato účelnost objektivní.⁶² Vidíme zkrátka něco, co je v procesu spějícího k nějakému objektivnímu účelu – například přežití. Tento „svět o sobě“ vnímáme ve dvou různých modalitách. Jedna je svou podstatou estetická, tj. u Kanta subjektivní, druhá ovšem logická a v podstatě objektivní.

„Tak můžeme přírodní krásu nahlížet jako znázornění pojmu formální (pouze subjektivní) účelnosti a přírodní účely jako znázornění pojmu reálné (objektivní) účelnosti, z nichž první posuzujeme vkusem (esteticky, prostřednictvím pocitu libosti), druhou rozvažováním a rozumem (logicky, podle pojmů).“⁶³
Toto rozdělení je patrné v celé Kritice soudnosti (1790): na jedné straně soudnost estetická, na straně druhé teleologická, snažící se poznat „pravou“ příčinu a podstatu věcí. I když je ale estetické vnímání přírody něčím subjektivním, hodnotícím formu, jde přeci jen o reflexi na nás nezávislé entity disponující vlastními zákony a silami – přírodními účely.
Autonomnost estetického soudu by měla vyplývat z nezainteresovanosti hodnotícího subjektu na kategoriích jiných soudností – např. dobra, ale i příjemnosti. Tedy i onen skrytý účel v přírodě by neměl být součástí „čistého“, nezaujatého zaujetí. Soud vkusu se od zainteresovaného zalíbení odlišuje svou výhradně kontemplativní povahou, což je u souzení například dobra vyloučené – to je spojeno vždy s účelem a intencí něčeho dosáhnout.⁶⁴

To, že nám pojem účelnosti přírody může působit libost, Kant zdůvodňuje tím, že „dosažení každého úmyslu je spojeno s pocitem libosti“⁶⁵ a v tomto případě jde o úmysl vytvořit „představu apriori“⁶⁶ o fungování přírody, což je samozřejmě možné, i když samotné poznání přírody jako věci o sobě je zcela vyloučené.⁶⁷ Tato představa je ryze subjektivního charakteru, a tedy ji není možné považovat za „moment poznání“.⁶⁸ Samotná libost působící na nás při „prožívání“ nějakého přírodního objektu je znak souladu tohoto objektu s našimi poznávacími schopnostmi.

Jak silně zde cítíme Burkeho slova o neredukovatelnosti poznání přírody na rozumový proces. Kant v tomto svého oblíbeného myslitele následuje a dodává detailní (i když rozporuplný) rozbor této „nekomprimovatelnosti“.

2. Víc jak umění

Stejně jako Burke se i Kant vymezuje proti postulátu prosazujícího do obzoru estetického zkoumání pouze umění. Proto je překvapující, čteme-li v různých antologiích estetiky v souvislosti s Kantem především jeho názory na umění. Nemůžeme přeci přehlížet zcela evidentní nadřazení přírodního estetična nad umělecké, jehož jme v Kritice soudnosti svědky.

Již v úvodu, při definici různosti principů pojmů přírody a svobody, rozděluje filosofii na „teoretickou jakožto přírodní filosofii a praktickou jakožto morální filosofii.“⁶⁹ Formální účelnost je rovněž dokazována na přírodě a vnitřní účelnost nejinak. Objekty probouzející v nás vznešenost jsou též téměř výhradně nalézány v přírodě.

Stejně jako mnoho jiných autorů porovnává tyto dvě různorodé entity – přírodu a umění – a dochází ke stanovisku: „krásné umění je buď takové napodobení krásné přírody, které jde až ke klamu (…) nebo je uměním zjevně úmyslně zaměřeným na naše zalíbení“⁷⁰ (toto umění by poté bylo zajímavé pouze svým účelem a ne samo o sobě).

Tuto pozici předchází úvaha o souvislosti morálního citu s citem pro přírodu a umění. Zájem o krásu přírody je totiž zájmem „bezprostředním“ díky svému zaměření na oblast, kde můžeme tušit objektivní realitu a zákonitost, což ve zkratce ukazuje na morální kredit vnímatele. Umění je naproti tomu zájmem o marnivost a každý, kdo se obrátí od umění k přírodě, si zaslouží úctu už kvůli tomu, že u něj lze předpokládat základ pro mravní růst.⁷¹ Neklade přímou souvislost mezi morálku a estetiku, nicméně přesto má snahu alespoň částečně ukázat na přírodu v souvislosti s potencionální morální implikací (stejně jako Rousseau).

Další (nepřekvapivé) stanovisko Kanta nalezneme při porovnání matematické souměrnosti a rozmanitosti tvarů. Na tomto místě v něm pro změnu slyšíme promlouvat Shaftesburyho a jeho názory na anglický a francouzský park. Kant používá tyto argumenty (o kráse geometrické nesouměrnosti) pro další důkaz „poníženosti“ umění před přírodou.⁷²

V tomto ohledu lze Kanta (stejně jako Shaftesburyho a Rousseaua) považovat za filosofa majícího vliv na romantický obrat k organickým, plynoucím formám. Jeho zdůvodnění tohoto upřednostnění bylo jednoduché: prvoplánová matematická souměrnost po chvíli nudí. Naproti tomu příroda je vrcholem estetického zážitku právě pro své stále nové podněty pro naši obrazotvornost, která je tímto neustále puzena k činnosti.⁷³

3. Souvislost vznešenosti a nového vnímání „strašné“ přírody

Není to ale jen přírodní krása, která je předmětem tzv. nezainteresovaného soudu, je jím i vznešenost konkrétních uskupení tvarů,⁷⁴ přičemž krása a vznešenost nejsou totožné věci, nejsou ani navzájem obsaženy jedna v druhé (stejně jako u Burkeho). Rozdíl mezi těmito kategoriemi je především v tom, že krása přírody má onu formální účelnost (v přírodě esteticky hodnotíme jevy mající svou účelnost) a kvůli tomu musíme „pro krásu přírody hledat důvod mimo nás, ale pro vznešenost pouze v nás (…).“⁷⁵

Vznešenost je pocit spíše úcty, nežli libosti, probouzející se v procesu reflexe zejména při střetu s věcmi v přírodě, které nás jaksi přesahují, neboli: vnímáme naši pomíjivost v kontrastu s jejich dalekosáhlostí (časovou, rozměrovou apod.). Ovšem vznešenost není objektivní vlastnost konkrétních objektů, tento pocit se rýsuje v nás při reflexi těchto objektů. Díky generujícímu se pocitu méněcennosti v nás taková reflexe vyvolává strach (u Burkeho děs) z moci přírody, což v našem estetickém soudu vyvolá sladký pocit vznešenosti.⁷⁶

Zde je možné zmínit zajímavý obrat v přemýšlení celého pokolení filosofů a vědců, projevující se v „ocenění strachu“. Tento postoj nebyl do 18. století vůbec patrný. Nebylo zvykem hodnotit nebezpečnost divokého lesa či obrovitých Alp vůbec, a když, tak především v negativních souvislostech.⁷⁷

Nedá se tedy říci, že by šlo v tomto případě o nějakou pozitivní libost.⁷⁸ Pohled na „hrozící skály, bouřková mračna kupící se na nebi, provázená blýskáním a hřměním, sopky v celé své zničující síle, orkány se svými pustošivými následky, bezbřehý bouřící oceán, vysoký vodopád mocné řeky se stává o to přitažlivější, čím je strašlivější (…).“⁷⁹ V takový moment se povznášíme nad obvyklý každodenní průměr a něco v nás nám dodává odvahu čelit tomuto dojmu a tím se celý tento proces (odehrávající se v naší mysli) stává vznešeným. Čelíme přírodní moci, která je mimo nás (i v nás) a získáme-li jakousi psychickou převahu díky naší odvaze, jedná se o vznešenost.⁸⁰
V Kantově Kritice Soudnosti se vyskytuje mnoho velmi důležitých inspiračních zdrojů pro formalistickou estetiku, jejíž gró tkví v zohlednění nejrůznějších vztahů při estetické percepci.⁸¹ Svým detailním (a velice zarputilým) stylem Kant vysvětluje důležitost vazeb mezi subjektem a objektivním (plně nepoznatelným) vnějškem při estetickém hodnocení přírody, a to jak u krásy, tak u vznešenosti. Tímto v podstatě pokládá základy pro předmět zájmu důležitých osobností, ke kterým se bude naše pozornost ubírat v následujících kapitolách. Z formalistického přístupu totiž těží antidialektický herbartismus,⁸² pro nás zajímavý svými pedagogickými koncepcemi (upřednostňujícími přírodovědu) a zejména filosoficko-estetickou teorií – u nás zastoupenou Josefem Durdíkem a Otakarem Hostinským.

4.