Co je estetika přírody

Etická implikace

Jestliže přijmeme argumentaci environmentalistů a ekologů o masivním znečišťování životního prostředí v posledních desetiletích, pramenícím z industrializace, můžeme se zamyslet, jaký to může mít vliv na docenění onoho devastovaného prostředí nejen po stránce ryze existenční. Ano, lze položit silné racionální argumenty proti další destrukci „našeho“ okolního světa za účelem holého (nejen lidského) přežití, musíme ale také podotknout, že člověk už dávno nedisponuje pouze „pudovými“ reflexy vlastní sebezáchovy – jeho „oduševnění“ vůči čistě „materiálním“ vztahům v přírodě jsou zjevné.

Angelika Krebs²⁶ píše v knize Ethics of Nature (1999) jak je nepřítomnost estetického argumentu v literatuře o etice přírody překvapivá, když vezmeme v úvahu, že příroda je pro mnoho lidí zdrojem „smyslové rozkoše.“²⁷ Když environmentalisté mluví o estetické hodnotě přírody, mají prý na mysli právě toto. V diskuzích o kvalitě přírodního prostředí se zamýšlejí nad zahrnutím „estetické otázky“ do svého oboru.

S tím souvisí i argumentace, jíž jde o zachování nějakého přírodního celku. Málo kdy uslyšíme vědecky nesofistikovaný odpor proti kácení lesů, vyzdvihujícího jeho estetickou hodnotu, resp.: málo kdy slyšíme ochránce lesů s hesly: „nekácejte je, nám se líbí“.²⁸ Většinou je obhajoba postavena na ekologickém podkladu, jehož jádrem je zachování biodiverzity.

Obava o životní prostředí (pociťovaná ne pouze jako technický problém) je v podstatě obavou ze znečištění osobního duševního světa,²⁹ jak píše Stanislav Komárek (1958-). Jedním z hlavních hybatelů je zde pocit „vykořenění“ z původního harmonického světa.

Geneze takových obav je determinována dnešním kontextem³⁰, stejně jako potencionální implikace estetického argumentu v konstrukci kritického postoje.

Martin Seel³¹ zdůrazňuje nutnost existence volné přírody kvůli možnosti estetického hodnocení. Takové hodnocení nás (díky imaginaci v něm obsaženém) sbližuje s „intersubjektivními“ formami tzv. „dobrého života“ a mimo jiné pomáhá k nalezení reflexe našich vlastních životů. Spojení estetiky a etiky je schopno vytvořit propozici (návrh), podle které je zachování volné přírody znakem respektu k individuální existenci. „Když vstupujeme do kontaktu s (především) volnou přírodou, dostáváme se podle něj do světa, který dobře funguje; jedná se o „setkání s dobrým životem a pro tento důvod může provokovat silnou etickou zkušenost.“³² Podle Seela (jak píše ve svém článku Christian Denker) existují tři kontexty, ve kterých estetická zkušenost zasahuje etickou lidskou existenci:
1. Podporuje naší spoluúčast s intersubjektivními formami dobrého života

2. Dovoluje nám zesílit kritickou distanci od našeho života

3. Otevírá šance na jinou možnou cestu v našem životě³³
Estetické nazírání přírody zřejmě dává další dobrý důvod k ochraně takového svobodného bytí, kterým příroda je, už kvůli tomu, že nám pomáhá kontemplovat druh svobody, možný aplikovat i na naše personální intersociální bytí.

Novověk a nejvlivnější myšlenky

1. Shaftesbury a jeho škola

Anglická estetická škola 18. Století, nazývána také „etickou“ či „vkusovou“,³⁴ do velké míry přispěla k pohledu na přírodu jakožto svět estetických hodnot, čímž ovlivnila pozdější významné myslitele novověku stěžejní pro naši oblast bádání – zejména Jeana J. Rousseaua (1712-1778) a Immanuela Kanta (1724-1804).

1. Pojem harmonie a volná příroda

Samotný zakladatel, Anthony Ashley Cooper, lord ze Shaftesbury (1621-1683), pro své relativně novátorské koncepce a pojednání, čerpá z nejvlivnějších estetických koncepcí antiky i středověku. Vrací se k aristotelskému principu „unitas multiplex“ (jednota v rozmanitosti) a zdůrazňuje vůdčí úlohu vztahů pro existenci krásného³⁵ (zde mu je příroda dobrým příkladem), přičemž samotnou přírodu vidí jako Boží dílo. Argumentuje přitom (i pro pozdější anglickou školu typickou) premisou: „nic není krásné samo o sobě“ – vše záleží na vnitřních a vnějších vztazích.

Vnitřní i vnější harmonie, pocházející od Boha a zrcadlící se v lidské duši i v přírodě, se promítá například i v estetické výchově pozdějšího vlivného filosofa Johna Ruskina (1819-1900), který rovněž na Shaftesburyho navazuje. Tato výchova (což je pro náš účel obzvláště cenné) podle něj má úkol právě ve vytvoření harmonie a to nejen v člověku samém, ale i v lidské společnosti a ve vztahu člověka a přírody.³⁶ U něj je už ovšem člověk v dialektickém stupni vyšší (nejvyšší je samozřejmě Bůh) než mrtvá i živá příroda, kdežto u Shaftesburyho tomu bylo ještě poněkud jinak: více zdůrazňoval pojetí člověka jako „pouhé části“ přírody.³⁷

Nejpodstatnějším momentem v textech lorda ze Shaftesbury je pro nás pravděpodobně názor na volnou přírodu, pocházející z jeho představy krásy. Krásu (stejně jako později Burke i Kant) neviděl v symetrii tvarů, ale spíše v přirozeném, volném tvarosloví, což bylo rovněž silnou inspirací pro podobu anglického parku – tolik odlišného od toho francouzského: geometricky uhlazeného, nůžkami vystříhaného, člověkem zkroceného celku. Takový volný park (a volná příroda vůbec) je nejen projevem krásy, ale i dobra a „prozřetelnosti“,³⁸ což je u Shaftesburyho pochopitelně neoddělitelné s ohledem na vizi přírody jako „božké rádkyně“.

Shrňme, že se u něj generovaly poněkud „eklektizující“ myšlenky počítající s propojením Boha a přírody, a tedy: i krásy přírody a dobra a navíc zcela nevídané opěvování „divého“ anglického parku, volné krajiny a veškeré člověkem nepřetvořené přírody.³⁹

2. „Vnější“ a „vnitřní“ smysl pro estetično a soud apriori

Ještě než se estetické vnímání přírody emancipovalo od „božské“ determinace i lidské vůle, jak se tomu stalo u Kanta na vrcholu tohoto období, můžeme zmínit jakési mezistupně, po kterých tehdejší estetický „výzkum“ kráčel. Jeden z důležitých mezikroků symbolizuje Francis Hutchinson (1694-1747) hovořící na jedné straně o kráse božských výtvorů, jež lze spatřit v objektech přírody⁴⁰, ale na stranu druhou už o nezávislosti estetického soudu na naší vůli.⁴¹ Měl za to, že člověk disponuje nejen smysly „vnějšími“ (zrak, sluch, chuť atd.), ale rovněž „vnitřními“ (smysl pro dobro a krásu), na základě čehož pokládá za absurdní (podobně jako o dvě stě let poté Adorno) ptát se, proč je vůbec něco krásné a ošklivé, když něco takového přece vnímáme automaticky, stejně jako barvy a rozměry.⁴² V tomto ohledu je považován za jednoho z předchůdců nejen Kanta, ale také kupříkladu Herbarta – zakladatele herbartismu.⁴³

3. Proti souměrnosti a rozumu při posuzování krásy a vznešena

Další z řad zastánců „antisymetrického“ názoru na příčinu krásy je po Shaftesburym Edmund Burke (1730-1797). Jeho postoj je v podstatě totožný, ale navíc přikládá veliké množství detailních příkladů z mimouměleckého světa a další stěžejní pojem pro novověkou estetiku vůbec – vznešenost. Hned z úvodu je totiž třeba říct, že Burke rozlišoval mezi krásou a vznešeností – byli to pro něj dvě rozdílné věci, jejichž geneze má jiný kořen a odůvodnění.

Krásou rozumí především krásu přírody; umění je plné nežádoucí symetrie, proti které se snaží ostatně vymezit celá anglická škola.⁴⁴

„Pod krásou rozumím takovou kvalitu nebo kvality tělesa, které zapříčiňují lásku anebo lásce podobnou vášeň“.⁴⁵ Tím se snaží postavit proti zdůvodnitelnosti estetické hodnoty díky rozumové implikaci – krása (i vznešenost) je u něj něčím matematicky nevyjádřitelným, něčím, co nelze z přírody okopírovat a použít na umělecké výtvory.

Zajímavé je, že estetickou hodnotu zkoumá na jednotlivých objektech přírody a přisuzuje ji zejména menším objektům, vůči kterým nemůžeme cítit nějaké ohrožení a svou nicotnost (to bude charakter vznešenosti). Dalšími přívlastky krásy jsou: hladkost, plynulé přechody a něžnost díky jejich zjemňujícím účinkům. Hladkost v květech a listech stromů, v tocích potoků, hladkém peří, kůži, plynulé přechody potom u (takřka neoddělené hlavy od těla) ptáků a například u ženského poprsí.⁴⁶ Vnímání objektů s takovými vlastnostmi v nás probouzí ony blahé pocity vášně a lásky.

Naproti tomu vznešenost (rovnocenná estetická kategorie) pramení z jakési úcty k velikosti, smrtelnosti a nekonečnosti, kdy „nepoměr mezi velikostí a silou vznešeného a nicotností reflektujícího subjektu zase vyvolává reakci: pocit prázdnoty, osamělosti a mlčení.“⁴⁷ Vášeň, která vystihuje reflexi vznešeného je zhrození,⁴⁸ plynoucí ze zastavení pochodů duše při střetu s (většinou) obrovitým objektem.

V případě samotného estetického postoje, který nás obzvláště zajímá, je Burke významný ne tolik svým pohrdáním geometričností a zkoumáním geneze lidských pocitů, ale způsobu prostředkování těchto dojmů vůbec. Nezbytná vlastnost při kontemplaci přírodních krás je (podobně jako u Hutchinsona) opět nezainteresovanost. Tu u něj můžeme vystopovat při obhajobě proti argumentům z oblasti symetrie umění a užitečnosti. Ke svým východiskům totiž došel na základě zkoumání, jehož základní styčné body (mimo jiných) hlásají, že „účinek přírodního objektu se nesmí odvozovat z účinků nějakého umělého objektu“ a neméně podstatné: „účinek přírodního objektu není možné zredukovat na rozumový úsudek o jeho užitečnosti, když se dá zjistit jeho přirozená příčina.“⁴⁹

Tímto se velice blíží prožívání přírody o sobě, bez projekce uměleckých „předsudků“ a stylů, ale rovněž odmítá v kontemplaci přírody přespřílišnou kognitivní dominanci.

2.