Co je estetika přírody

Co je estetika přírody?

„Jedině pedant se odváží rozlišovat v přírodě krásno a ošklivost (...)“

T.W.F. Adorno⁵
Kdo by chtěl vnímat estetiku přírody jako normativní disciplínu podobnou tradičním systémům estetiky v převážné části její úctyhodné historie ve smyslu: „krásné je to, co je…“, dopouštěl by se pravděpodobně velice omezujícího redukování. Na přírodu sice lze aplikovat některé kategorie krásy a ošklivosti (souměrnost, nesouměrnost, přiměřenost účelu, organičnost, plynulost, efemérnost atd.), protože příroda (ať už „divoká“ či „zkrocená“) má v tomto ohledu nepřeberné množství esteticky zajímavých objektů, zákonů, sil a „nálad“; musíme však mít na paměti především to, že estetika přírody se zabývá tou přírodou, ze které vše vzniká a ve které je vše propleteno se vším.⁶

Estetika tedy hraje v případě estetiky přírody roli netradiční, počítající v některých jejích „verzích“ s jinými vědami (biologie, antropologie, ekologie apod.) a tudíž překračuje (konečně) hranice svých „kompetencí“, aby dokázala pojmout obrovskou škálu „estetických informací“, jimiž k nám příroda promlouvá, nebo které v ní nalézáme.

Zájem či nezájem o přírodní estetično je samozřejmě do velké míry odvozen od rozličných situací, ve kterých se člověk ve své historii nacházel vůči samotné přírodě. Byly to situace značně diverzní, závislé na daném vývoji lidských vědomostí, nad směřováním civilizace a v neposlední řadě na stavu svobody, resp. míry bytostné závislosti jedince na sociálním i životním prostředí. Nemůžeme se domnívat, že průměrný člověk z doby kamenné vnímal vznešenost hor, dynamiku zvěře, kochal se nad argonauty plžů stejně jako průměrný západoevropský turista. Estetické hodnocení přírody je totiž hodnocením něčeho, co je spojeno s naší existenční otázkou.⁷ Je také obrovský rozdíl, stojíme-li naproti divoké šelmě tváří v tvář, nebo je-li mezi námi mříž; je rozdíl, jestli se díváme na vodní tok jako na zdroj pitné vody, nebo ho vidíme  očima dnešního milovníka raftů.⁸

Dnešní renesance zájmu (byť především „laická“ a triviální) o toto estetično je pořád ještě dědictví industrializace a z něho plynoucích hlasů na obnovu či záchranu „původního“, „přirozeného“, „nedotčeného“ světa, tímto procesem potlačeného a zničeného.⁹ Estetika přírody tedy vždy (pravděpodobně více než umění) závisí na kontextu, a to hlubinně a neoddělitelně, kvůli předmětu svého zaměření, jímž je celý přírodní svět – včetně člověka. Je to vidění a cítění celku a ponětí o jednotlivých částech v souvislosti s tímto celkem.

Následující kapitoly (především na základě estetických slovníků, ale i vybraných publikací pojednávajících o estetice přírody a nejvlivnějších knih světového významu) velice stručně pojednají o vybraných způsobech, jakými se nabízí danou problematiku zkoumat, přičemž daný výběr chápejme jako podmíněný směru, kterým se tato práce bude především ubírat, tj. k esteticky výchovným možnostem v tomto směru.

1. Příroda jako „fakt“ a příroda jako „dojem“

Estetika živé i neživé přírody je do velké míry odvozena od toho, jak je samotný pojem příroda vnímán v různých (esteticko-filosofických) paradigmatech. Je veliký rozdíl, zdali k přírodě přistupujeme, řekněme, jako v časech západní filozofické tradice, kdy v horším případě některé historické filozofické koncepce hovořili o přírodě jako o nižší dimenzi bytí¹⁰ a v lepším případě jako o souboru půvabných forem nebo činitelů pro uměleckou inspiraci¹¹, nebo se na ni díváme „japonskýma“ očima a vidíme takřka sebe samých, resp. soulad a neoddělenost člověka a přírody.¹²

V této kapitole bude velice stručně uvedeno první vymezení, které se v estetickém vnímání přírody nabízí, a sice, rozdíl mezi uchopováním přírody jako objektivního faktu a subjektivního dojmu.

Tradice vnímající přírodu ještě jako neduchovní princip bytí – „z nějž má něco krásného vznikat pouze náhodou,“¹³ jelikož se jedná o naprosto nesystémový a chaotický řetězec „slepého“ reprodukování, v němž pouze osvícený duch může nalézt něco krásného tím, že do něj promítá kvality, jež má otištěné v duši – vlastně privilegovala filosofa či umělce jako kompetentního znalce přírodního krásna. Platón (427-347 př. n. l.) degradoval vnější svět na odlesk inteligibilních idejí, jiná, pozdější verze téhož, chápala přírodu jako umělecké dílo – „umělecké dílo boží“.¹⁴ Estetické hodnocení přírody v obou případech počítá s objektivním charakterem přírody – můžeme ji svými smysly vnímat plně jako otevřenou krajinu znaků s jasným označovaným. U tzv. objektivistů se zdá být příroda něčím vnějším, disponujícím od člověka kvalitativně nižším bytím, z něhož buď lze, nebo nelze vyčíst morální význam nebo jakýkoliv jiný význam ve vztahu k člověku.

Jiný přístup se rýsuje v konceptu možném nazvat jako subjektivizující, jež počítá se specifickými vlastnostmi hodnotícího subjektu v procesu recepce. Kantovský zájem o přírodní estetično, (nejspíše vrchol takového zájmu v novověku) reformující celou estetickou vědu, přináší do vztahu subjekt – objekt poněkud odlišný náhled než tomu je u tzv. objektivistů – zejména u G. W. Hegela (1770-1831). To, co nalézáme v přírodě jejím estetickým nazíráním, jako například její vnější účelnost,¹⁵ má subjektivní povahu, protože jde „jen“ o náš pocit libosti/nelibosti právě z „náhodně“ nalezené struktury daného předmětu. „S estetičnem a estetickými objekty se můžeme setkat výlučně v podobě estetických zážitků, a proto nikdy neexistují samostatně ve smyslu nezávislých objektivních předmětů.“¹⁶

Je to fenomén, co se před námi rýsuje a jeho recepce nabývá subjektivní povahy odvozující se od vlastností subjektu. Jde tedy o jakousi „sebe-projekci“ do objektu.

Z takového zdůraznění subjektu se vyvíjí psychologická estetika přírody, odvozující přírodní krásno z personálních zkušeností, na kterých závisí i obsah objektu, do něhož je recipient projekuje. Tím pádem neexistuje zásadní rozdíl mezi krásnem uměleckým a přírodním, neboť obojí se utváří na základě „subjektivního fantazijního názoru.“¹⁷

2.