DisertačNÍ práce lidská práva V Evropské unii

5.3.2 První aktivity Soudního dvora na poli lidských práv

Názory na roli a význam Soudního dvora¹⁰⁰ v procesu evropské integrace se odlišují v závislosti na přináležitosti autora rozboru k mezivládnímu či nadnárodnímu přístupu. Pro intergovernmentalisty je Soudní dvůr pouze jednou z institucí, jejíž limity působení jsou dány vůlí států. Naproti tomu supranacionalisté vidí Soudní dvůr jako autonomní subjekt a obvykle vyzdvihují jeho prointegrační kurs a nepřehlédnutelný přínos k prohlubování integrace¹⁰¹ (Fiala – Pitrová 2003: 362–363, Luedtke 2004: 1129-1131). Soudní dvůr působí jako motor integrace zejména prostřednictvím dotváření evropského práva, jehož jednotné používání a dodržování je významným nástrojem integrace (Héritier 2001: 61, Tichý 2004: 330–332). Soudní dvůr intenzitu své aktivity přizpůsobuje situaci a potřebám ES/EU, proto postupoval aktivně zejména v počátcích integrace, zatímco po Jednotném evropském aktu jeho aktivita poněkud opadla. Intenzita ingerence Soudního dvora se liší nejen v čase, ale také v různých oblastech působení ES/EU (Craig – de Búrca 2003: 87). V kontextu působení ES ve vztahu k lidským právům však jsou aktivity Soudního dvora ES na dlouhou dobu jedinými mezi institucemi ES, protože jiné instituce se problematice lidských práv zpočátku nevěnují.

Postoj Soudního dvora k případům týkajícím se lidských práv se původně vyvíjel ve shodě s výše nastíněným – Soudní dvůr jim stejně jako jiné instituce odmítal věnovat pozornost s odkazem na nedostatek pravomoci. Situace se změnila až v roce 1969, kdy Soudní dvůr označil základní lidská práva za součást obecných právních principů Společenství. V souladu s přijatou součástí definice lidských práv jako reakce na negativní událost či stav vysvětluji příčiny obratu postoje Soudního dvora vůči lidským právům obavami z možného ohrožení fungování systému. Jak se postupně precizovaly a usazovaly principy přednosti a přímého účinku evropského práva, stávalo se zřejmým nebezpečí, které mohou normy vytvářené na komunitární úrovni znamenat pro lidská práva. Evropská společenství se vyvinula primárně jako nástroj ekonomické integrace, a proto se právní akty přijímaly s ohledem na naplnění ekonomických očekávání a cílů; lidskoprávní požadavky mezi cíli Společenství nefigurovaly. Bezvýjimečné přijetí principu přednosti v kombinaci s přímým účinkem by znamenaly, že evropská norma porušující lidskoprávní standardy se díky těmto principům stejně použije. Tento přístup stojí v ostrém kontrastu s jedním z hlavních úkolů ústavních soudů – s ochranou lidských práv občanů. Ústavní soudy v konformitě s plněním své role strážců ústavnosti také princip přednosti evropského práva zcela za svůj nepřijaly. Poté, co v případu Internationale Handelsgesellschaft 11/70 Soudní dvůr vyřknul, že evropské normy mají přednost i před normami ústavními¹⁰², německý Spolkový ústavní soud dal v případu Solange¹⁰³ jasně najevo, že když bude evropský právní předpis porušovat základní práva německých občanů, tak jej německé soudy nepoužijí¹⁰⁴. V rámci usnesení Solange I se spolkový Ústavní soud vyjadřuje i k povaze Společenství, když říká, že „Společenství není státem (…), nýbrž společenstvím svého druhu, které se nachází v procesu pokračující integrace. Společenství stále postrádá demokraticky legitimovaný Parlament volený přímo voliči, který má legislativní moc a jemuž jsou na politické úrovni plně odpovědné orgány ES se zákonodárnou silou. Rovněž postrádá zejména kodifikovaný katalog základních práv,“ (cit. z Tichý 2002: 415 a Craig – de Búrca 2003: 291). Zároveň si však Ústavní soud limituje své kompetence vzhledem ke komunitárnímu právu tím, že uznává autonomii evropského práva a zříká se rozhodování o jeho platnosti či neplatnosti. Nanejvýš může dojít k závěru o neaplikovatelnosti komunitárního předpisu německými orgány či soudy v případě jeho rozporu s ustanoveními o základních právech ve spolkové ústavě. Tohoto ústavně právního úkolu jej však nemůže žádný jiný soud zbavit (Solange in Tichý 2002: 415–417). Obdobně nepřijal princip přednosti bez výhrad ani italský ústavní soud či španělský ústavní soud (Tichý 2004: 311, Mayer 2003, Bignami 2005: 280–283)¹⁰⁵. Soudní dvůr musel brát tato varování vážně, protože v okamžiku, kdy by každý soud používal vlastní národní právo, namísto harmonizovaného evropského, selhal by Soudní dvůr ve své důležité funkci – zajištění jednotného výkladu a provádění evropského práva. Soudní dvůr tudíž v reakci na tento externí tlak (ale zevnitř členských států EHS) reagoval a deklaroval, že základní lidská práva bude ochraňovat.

Z vývoje do iniciace zájmu o lidská práva ze strany alespoň jedné instituce ES lze vyabstrahovat následující poznatky. Mezivládní ani nadnárodní aktéři o rozšíření aktivit do oblasti lidských práv nejevili zájem. Zcela prvotní popud k „zatažení“ potřeby zohlednění lidských práv vychází od Soudního dvora v okamžiku, kdy vyhlašuje principy přednosti a přímého účinku, čímž mohou evropské normy zasáhnout do chráněných práv. Na „lidskoprávní“ vakuum reagují ústavní soudy a deklarují nedotknutelnost práv osob pod jurisdikcí států (v souladu s institucionální logikou snahy o zachování či zvýšení důležitosti). První skutečný impuls k zohlednění lidských práv v rámci institucí ES tedy vzešel od Soudního dvora, který byl tlačen judikaturou soudů členských států, protože v případě nečinnosti by mohlo dojít k ohrožení celého budovaného aplikačně hierarchického systému evropského práva. První fáze se tudíž odehrává pouze na úrovni soudní moci a aktivita ES je způsobena stimulem zvenčí (sice v rámci systému Evropských společenství, ale mimo jejich vlastní institucionální strukturu¹⁰⁶), nikoliv funkcionální logikou samovolné integrace a aktivitou zevnitř. Ani nadnárodní, ani mezivládní aktéři nepřicházejí s iniciativou, jak vztah ES k lidským právům řešit a ponechávají záležitost k vyjasnění soudům. V 50. a 60. letech navíc není na vlády či na instituce v rámci ES vyvíjen tlak ze strany zájmových skupin, protože nevládní organizace zabývající se širokým spektrem lidských práv (a ne pouze úzce zaměřených organizací prosazující např. rovná práva žen či antisegregační hnutí) se teprve formují¹⁰⁷. Silné ekonomické zájmové skupiny se lidskými právy v souvislosti s ES vůbec nezabývaly. Úvodní fázi vztahu ES a lidských práv tudíž rozhodně nevysvětlí žádný nadnárodní přístup, třebaže dochází k jakémusi přelití zájmu, ale tento spill-over je vynucen zvnějšku, nezamýšleně a oblast lidských práv zůstává v souvislosti s ES marginální problematikou.