Liberálně demokratická strana Japonska, Jiyú Minshutó, zkráceně Jimintó je největší japonskou politickou stranou

národní penzijní systém ( kokumin nenkin ), 国民年金, který obsahuje tzv. základní důchod ( kiso nenkin ), 基礎年金

osobní plán penze ( kósei nenkin ), 厚生年金 a čtyři druhy společné penzijní pomoci ( kjósai nenkin ), 共済年金

10. února 2004 předložil premiér Koizumi a jeho vláda v poslanecké sněmovně soubor návrhů zákonů penzijní reformy, které byly pátého června téhož roku schváleny. Cílem reformy bylo navýšení plateb aktivního obyvatelstva v penzijním systému.

Úředníci, státní zaměstnanci, dělníci a ostatní pracovníci s měsíčními platy jsou zahrnuti do osobního plánu penze ( kósei nenkin ), 厚生年金 nebo do jednoho ze čtyř druhů společné penzijní pomoci ( kjósai nenkin ), 共済年金. Většina pracovníků v soukromém sektoru patří do osobního plánu penze. Státní zaměstnanci, zaměstnanci v zemědělství a privátních školách do společné penzijní pomoci. Všichni tito pracovníci zároveň patří i do národního penzijního systému.

Každoroční příspěvěk do osobního plánu penze nebo do společné penzijní pomoci každého jednotlivce činil od října 1996 13.58 procent celkového ročního příjmu, kdy polovina byla hrazena zaměstnancem a druhá polovina zaměstnavatelem. Nově schválená reforma zvyšuje tento podíl o 0.354 procentního bodu ročně, s platností od října 2004. Podíl se bude dále každoročně zvyšovat, vždy v září, až do roku 2017, kdy by měl dosáhnout 18.3 procenta. Shodně s tím se zvýší částka placená zaměstnancem z nynějších 6.79 procent na 9.15 procent celkového ročního příjmu. Celkový nárůst příspěvků je 35 procent.

Zaměstnanci s průměrným platem 360 000 jenů měsíčně ( plus roční bonusy rovnající se 3.6 násobku měsíčního platu ) se od října 2004 zvýší příspěvek o téměř 20 000 jenů a poroste až do roku 2017, kdy dosáhne kolem 1 030 000 jenů ročně, s podílem zaměstnance kolem 514 000 jenů.

Ti, kteří nespadají ( osoby samostatně výdělečně činné, studenti, nezaměstnaní ) do osobního plánu penze nebo společné penzijní pomoci, jsou zahrnuti pouze do národního penzijního systému ( kokumin nenkin ), 国民年金 , který zajišťuje tzv. základní důchod ( kiso nenkin ), 基礎年金.

Příspěvky do tohoto systému vzrostou vždy v dubnu o 280 jenů z dnešních 13 300 na 16 940 jenů měsíčně v roce 2017. Navíc dojde i k navýšení dotací ze státního rozpočtu. Celkové důchodové výdaje jsou dnes hrazeny z rozpočtu jednou třetinou, ta se do roku 2009 dostane na polovinu celkové sumy.

Penzijní systém zahrnuje také ženy v domácnosti, které mají nárok na základní důchod, a část finančních prostředků spořených manželem, viz. níže.

Nárok na vyplácení plné výše důchodu vzniká po 40 letech přispívání do penzijního systému, tj. povinnost platit je od 20 do 59 let věku.

Osobní plán penze a společná penzijní pomoc mají dvě základní finanční složky: paušální důchodová sazba, která je placena všem občanům v systému a tzv. další příjmy vypočítávané na základě průměru předdůchodových příjmů přizpůsobených aktuální hodnotě. Index převodu dřívějších příjmů na aktuální hodnotu je přehodnocován pomocí tempa růstu čistých příjmů. Na základě nově přijaté reformy bude index po „výjimečnou dobu“ vystaven zápornému vyrovnání na základě dvou demografických faktorů, poklesu počtu participantů a růstu porodnosti až do roku 2023. První faktor znamená, že rozsah příspěvků bude snížen tak, aby se vyrovnal menšímu počtu participantů do systému. Počet participantů bude vypočítáván každý rok, a to na základě aktuálního poklesu. Druhý faktor se přizpůsobí skutečnosti, že délka lidského života se prodlužuje, a zvyšují se tedy také náklady. Celkově se podle prognóz mluví o záporné hodnotě 0.9 procentního bodu ve zmiňovaném období.

Vraťme se k výše uvedenému příkladu: celkový příjem našeho zaměstnance je přibližně 5.6 milionu jenů, po všech srážkách je čistý roční příjem 4.7 milionu jenů ( 393 000 měsíčně ). Průměrný příjem manželů v důchodu, po odpracování 40 let, je 233 000 jenů, což je 59.3 procent z 393 000 jenů. Těchto necelých šedesát procent je odborníky na důchodovou reformu nazýváno koeficient důchodového výměru, který poklesne do roku 2023 na 50.2 procenta za předpokladu, že růst spotřebitelských cen bude kolem jednoho procenta a růst mezd kolem 2.1 procent. V příštích dvaceti letech tedy hladina vyplácených příjmů = důchodů poklesne o 15 procent v porovnání se mzdami zaměstnanců. Reformní legislativa garantuje, že koeficient důchodového výměru neklesne pod 50 procent, jako v uvedeném příkladu a „výjimečná doba“ záporného vyrovnání skončí před poklesem koeficientu na uvedených 50 procent. Tyto reformní opatření mají zabránit strachu a obavám, že vyplácené důchody budou dále prudce klesat.

Ráda bych nyní uvedla změny a úpravy výhod v penzijním systému. Lidé ve věku 60 až 64 let, kterým byl vyplácen důchod a byli stále také zaměstnanci, se důchod snižoval o 20 procent bez ohledu na jejich příjem. Toto pravidlo reforma ruší, aby neodrazovala starší populaci od výdělku. Zároveň ale tito lidé budou podřízeni pravidlu, že přesáhne-li důchod a mzda 280 000 jenů měsíčně společně s bonusy, bude důchod snížen o 50 procent z částky nad tento příjem od počátku dubna 2004.⁹⁰

Pro věkovou skupinu obyvatel 65 až 69 let, jejichž příjem je vyšší než 480 000 měsíčně – důchod a plat, bude důchod snížen o 50 procent z částky nad tento příjem. Pro skupinu nad 70 let tato omezení neplatí.

Ženy rozvedené po dubnu 2007, které doposud neměly žádný nárok na důchodové dávky vypočítávané z příjmů bývalého manžela, mají nárok na důchodové příjmy až do výše 50 procent hodnoty příspěvku nashromážděného během manželství, po vzájemné dohodě obou exmanželů. Navíc od dubna 2008 mají podle reformy rozvedené ženy, které byly v domácnosti, automatický nárok na 50 procent důchodu manžela. Vychází se z předpokladu, že i když příspěvky platil manžel, žena ve skutečnosti přispívala stejným dílem prací, kterou vykonávala doma, platí i naopak.

Vdovy mladší 30 let mají od dubna 2007 právo na vyplácení manželova důchodu pouze po dobu 5 let. Ženy a muži čerpající mateřskou dovolenou od dubna 2005, maximálně tři roky, jsou bráni jako plně pracující a nekrátí si tak počet odpracovaných let ( alespoň 40 ) započítávaných do důchodového systému.

Každý občan má právo na vyplácení jedné penze. Tělesně postižení občané , kteří konají výdělečnou činnost a platí důchodové příspěvky, mají od dubna 2006 nárok na sociální příplatek i důchod.

Lidé s nízkými příjmy zahrnutí v národním penzijním plánu přispívají od července 2006 jednou třetinou až čtvrtinou celkového příspěvku.

Reforma nezahrnuje občany pracující v zahraničí, placené zahraniční firmou, ale zahrnuje občany pracující v zahraničí pro firmu japonskou, výše příspěvků je stejná nehledě na počet let strávených v cizině.

Přijaté zákony reformují také další spoření v rámci důchodového systému. Zvyšuje se suma, kterou je možno si ukládat do soukromých penzijních fondů z 36 000 na 46 000 jenů měsíčně v případě jednoho fondu a z 18 000 na 23 000 jenů v případě více než jednoho. V případě zaměstnaneckých fondů je zvýšení z 15 000 na 18 000 jenů měsíčně. Pro živnostníky zůstává částka stejná, tj. 68 000 jenů. Zvýšení příspěvků má vyrovnat klesající důchodové příjmy.

Odpůrci refomy předpovídají, že společnosti pod tíhou zvýšených nákladů sníží každoroční počet přijímaných zaměstnanců – absolventů i starších. Ministerstvo obchodu a průmyslu odhaduje, že díky vyšším příspěvkům ztratí práci až milion lidí a procento nezaměstnanosti vzroste o 1.3 bodu. Další každoroční zvyšování po dobu příštích 15 let se bude projevovat pokračujícím deflačním tlakem na japonskou ekonomiku.

Cílem reformy je postupem času, co nejvíce snížit dluhy v penzijním systému ve výši 500 miliard jenů, pomocí zvyšování příspěvků, zvyšováním příjmů ze státního rozpočtu a snížením vyplácených důchodů. V budoucnosti ale zvýšení příspěvků spolu se snížením důchodů způsobí, že participanti budou čerpat důchod pouze do výše 80 procent jejich příspěvků. Ti, kteří důchod již čerpají, musí počítat s každoročním snížením o 0.9 procent.

Jako kompenzaci počítá vláda s růstem čistého příjmu o 2.1 procent ročně. Důchodci s příjmem 233 000 jenů měsíčně ve věku 65 let dostanou přibližně 240 000 jenů měsíčně v roce 2023, tedy ve věku 84 let. Nominální důchody zůstanou stejné, ale poroste výše čistého příjmu domácností o 40 procent, koeficient důchodového výměru se zastaví na hranici 60 procent ve věku 65 let a bude ubývat na 43 procent ve věku 84 let, tedy slib, že koeficient neklesne pod 50 procent neplatí pro seniory, kteří jsou již v penzi.⁹¹

Změny pravděpodobně nastanou také v poklesu přispěvatelů do systému. V lednu 2002 zveřejnil Národní institut pro výzkum obyvatelstva a sociálního zabezpečení ( kokuricu šakai hošó – džinkó mondai kenkjúdžo ), 国立社会保障　人口問題研究所 , výsledky svého výzkumu vývoje japonské populace, který má tři varianty: vysoká, střední, nízká. Jako počáteční ukazatel je brán údaj z roku 2002, kdy Japonsko mělo 126, 93 milionů obyvatel⁹².

	vysoká varianta:	střední varianta:	nízká varianta:
2002	126, 93 milionu	126, 93 milionu	126, 93 milionu
vrchol růstu obyvatel	2009 128, 15 milionů	2006 127, 74 milionu	2004 127, 48 milionu
2050	108, 25 milionu	100, 6 milionu	92, 03 milionu

Problémem není jen stárnutí společnosti, ale také snižování počtu přispěvatelů do systému, tedy pracující populace. Tabulka uvádí nárůst počtu obyvatel důchodového věku. Údaj z roku 2050 ukazuje, že 35,7 procent obyvatel bude ve věku 65 let a starší, tedy každý 2.8 Japonec bude důchodce.⁹³

2000	2013	2035	2043	2050
22, 04 milionu	30 milionů	35 milionů	36, 47 milionu	35, 86 milionu

Nevýhodou reforem schválených Koizumiho vládou je, že jejich působení a výhled do budoucnosti sahá pouze do roku 2023 a nezahrnuje prognózy stále většího úbytku jednotlivých participantů.

Od roku 2009 se zvedne podíl peněz přicházejících ze státního rozpočtu z dnešní jedné třetiny na polovinu, tedy tyto výdaje bude pokrývat větší množství prostředků z daní. Daně jsou zcela přirozeně odděleny od příspěvků placených jednotlivými participanty do penzijního plánu a je pořeba znovu uvážit, do jaké míry je to vůbec možné, protože daně budou stále více pokrývat část penzijního plánu, a tedy bude nutné je zvyšovat a přenášet stále větší zátěž na rodiny, obyvatele.

Otázka reformy penzijního systému se změnila v politickou hru, protože bylo odhaleno mnoho úředníků, zaměstnanců i politiků, kteří řádně, nebo dokonce vůbec příspěvky neplatili, a objevilo se mnoho hříšníků, kteří nebyli v systému vůbec vedeni, ačkoliv je to povinností pro všechny obyvatele od 20 do 59 let.

Ráda bych na závěr uvedla některé výsledky výzkumného projektu Univerzity Waseda vedeného profesorem Šin’ičiem Kitaokou z Tokijské univerzity⁹⁴.

Otázka	++	+	výsledek
Zajímá Vás systém veřejné sociální péče?	58.5% „ano, zajímám se“	33.9% „alespoň trochu se zajímám“	přes 90% dotazovaných má větší či menší zájem na krocích vlády v oblasti veřejné sociální péče
Zajímají Vás změny v důchodovém systému?	70.5% „ano, zajímám se“	23.8% „alespoň trochu se zajímám“
Stát se má starat o lidi v důchodovém věku „A“	82.2% dotazovaných odpovědělo, že zcela souhlasí s A nebo je spíše pro A
Důchodci mají žít pouze ze svých životních úspor a spoléhat na pomoc rodiny „B“			dnešní japonská společnost očekává pomoc státu v důchodovém zabezpečení, nechce se spoléhat pouze na životní úspory
Myslíte si,že Vám bude jednou vyplácen důchod?	66.9% „ano“	29.6% „ne“, „pravděpodobně ne“

V další části zaměřené na mezigenerační rozdíly nacházíme podstatné rozdíly v očekávání a odhadech dopadu nových reforem. Zjednodušeně můžeme říci, že stejně jako v Evropě dochází i v Japonsku ke stárnutí populace. Stárnutí má největší dopad na aktivní část populace, zvláště v těch zemích, kde zatím nedošlo k výrazným reformám a větší podpoře soukromého sektoru v rámci sociálního zabezpečení.

Čtvrtá kapitola – zahraniční politika Koizumiho vlády v letech 2001- 2006

4.1 Směřování zahraniční politiky na počátku 21. století

Během druhé poloviny dvacátého století se Japonsko zařadilo mezi nejvyspělejší země světa, stalo se členem Organizace spojených národů ( 1956 ) a urovnalo vztahy s okolními asijskými státy. Vyhlášení Fukudovy doktríny⁹⁵ v roce 1977 na desetiletí určilo směr zahraniční politiky. V devadesátých letech se pak začal rozvíjet také koncept euro – asijské diplomacie a Japonsko se začalo podílet na mírotvorných vojenských programech v Africe, Izraeli a dalších zemích.

Zahraniční politiku Koizumiho vlády můžeme rozdělit do dvou období: první – duben 2001 až květen 2004, kdy byl předsedou vládní administrativy Fukuda Jasuo, ministryněmi zahraničí Tanaka Makiko, Kawaguči Joriko a druhé období – od května 2004, kdy Fukuda opustil vládní kabinet a ministrem zahraničí byl Nobutaka Mačimura a Aso Taró. Fukuda, jehož otec byl autorem zmiňované doktríny, byl označován za stínového ministra zahraničí. Jeho spolehlivost, opatrnost a pečlivost ve spojení s Koizumiho ochotou prosazovat odvážná rozhodnutí byla označována za vůbec nejpřínosnější v poválečné historii⁹⁶. Po jeho odchodu se směr i razance diplomacie poněkud vytratila a pozornost se upřela především na domácí politiku a její reformy. Koizumi byl nejvíce kritizován za návštěvy svatyně Jasukuni, které přispěly ke zhoršení vztahů s Čínou a Jižní Koreou. I přesto se Japonsko pomalu začalo zbavovat označení „ekonomická diplomacie“ a stále více se začalo zapojovat do celosvětového dění, především v rámci Organizace spojených národů.⁹⁷ V roce 2005 Koizumi jmenoval Kawaguči Jošiko a Takua Jamasakiho svými poradci a diplomacie znovu vymezila šest oblastí zájmu zahraniční politiky:

1. nové spojení a sladění s Bushovým programem transformace americké armády

2. zajištění křesla stáleho člena Rady bezpečnosti OSN

3. problém Severní Koreje

4. vztahy s Čínou

5. spor s Ruskou federací o ostrovy severně od Japonska ( Kurily )

6. vytvoření východoasijského ekonomického společenství

Odlišný názor na Koizumiho diplomacii má Hosoja Júiči, profesor Keió univerzity, který napsal: „Japonsko se stále více odcizuje od zbytku světa a několik posledních let se zdá, že se rozvíjejí poměry, které brání dlouhodobým japonským zájmům. Koizumi by měl znovu nasměrovat a více vymezit směr zahraniční politiky, což je nezbytný předpoklad, chce-li být zapsán do historie mezi největší japonské státníky.“⁹⁸

I přes převažující domácí kritické ohlasy na Koizumiho zahraniční politiku, získal Koizumi uznání mnohých politologů a zasadil se o její důraznější prosazování v rámci ministerstva zahraničí. Ve stručnosti připomeňme dvě historicky první náštěvy Severní Koreje a návrat unesených občanů, vyslání Jednotek sebeobrany do Iráku, miliardové dotace do oblastí postižených tsunami a do chudých afrických zemí. Možná mají kritici Koizumiho programu pravdu, že by Japonsko mělo mít důraznější a jasnější zahraniční politiku, ale možná je brzy na to, aby ji dokázalo ještě přesněji vymezit a prosazovat.

4.2 Svatyně Jasukuni

Svatyně Jasukuni⁹⁹ je šintoistická svatyně v Tokiu, která uctívá padlé vojáky bojující ve všech válkách za Japonsko od jejího založení v roce 1869. Údaje z roku 2004 uvádějí dva a půl milionu padlých mužů a žen, včetně 28 tisíc Tchaj–wanců a 21 tisíc Korejců. Mezi padlé jsou zahrnuti i odsouzení váleční zločinci ( 1 068 ) a tzv. 14 zločinců kategorie A, neboli čtrnáct nejvyšších japonských válečných velitelů, které odsoudil poválečný tribunál v roce 1948. Je mezi nimi i jméno válečného ministerského předsedy Tódžóa Hidekiho. Těchto čtrnáct zločinců bylo do svatyně tajně uloženo v roce 1978. V přilehlém vojensko – historickém muzeu najdeme zrevidovaný výčet událostí druhé světové války. ( Muzeum Jasukuni tvrdí, že císař Hirohito nikdy nechtěl válečný konflikt a podporoval mír, ale Franklin D. Roosevelt díky sérii intrik zavedl Japonsko do války. Nepohodlný fakt – útok na Pearl Harbor – je líčen jako obranná a strategická nutnost.

Každá návštěva svatyně ať už členů kabinetu nebo ministerských předsedů je předmětem kritiky a protestů doma i v zahraničí už od roku 1985 ( právě v tomto roce ji navštívil expremiér Nakasone Jasuhiro ). Nesouhlas s návštěvou svatyně vyjadřují hlavně Čína, Severní a Jižní Korea a Tchaj–wan, tedy země okupované Japonskem ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století, které svatyni považují za symbol japonského válečného militarismu. Nejvíce protestů a diplomatických roztržek vzbudily právě návštěvy premiéra Koizumiho, který ve svém funkčním období navštívil svatyni celkem šestkrát, vždy ke dni výročí vyhlášení kapitulace Japonska 15. srpna 1945 ( ale každý rok v jiné datum¹⁰⁰ ). V roce 2005 pak považoval návštěvu za čistě soukromou, protože nepodepsal návštěvní knihu a nevstoupil do hlavní svatyně.

Už v roce 2001 při kandidatuře na prezidenta LDS Koizumi proklamoval návštěvy této svatyně, což přivítalo pravicové křídlo LDS ( po zvolení své slovo splnil ) a tento postoj zajistil Koizumimu hlasy u mocných konzervativců.

Chtěla bych uvést ohlasy a názory v Japonsku i v zahraničí, které provázely Koizumiho návštěvy svatyně, protože mnoho Japonců s tímto postojem nesouhlasilo. Podle průzkumu novin Asahi v roce 2006 se 60 procent Japonců vyslovilo proti návštěvám Koizumiho a pouze 20 procent bylo pro¹⁰¹. Další průzkum konaný také v roce 2006, ale již tak jednoznačný nebyl, podle deníku Jomiuri bylo proti návštěvám svatyně 50 procent a 40 procent pro.¹⁰² Sám císař Hirohito přestal navštěvovat svatyni po roce 1978 a jeho nástupce Akihito po svém jmenování svatyni nikdy nenavštívil. Premiér Koizumi k tomu uvedl: „I když se vyhnu návštěvě svatyně

15. sprna, vždy tu budou lidé snažící se z toho udělat problém. Lidé nedělají znepokojující gesta proti Číně ani Jižní Koreji, takže asijská diplomacie nemá zásadní problém, já tedy žádný nevidím.“¹⁰³ Odmítl tak žádost prezidenta Bushe, přednesenou v roce 2006 ve Washingtonu, aby se vyhnul této návštěvě. „Nejdu se poklonit válečným zločincům, ale padlým bojovníkům ve druhé světové válce a odmítám kritiku Číny a Jižní Koreje,“ řekl na to Koizumi¹⁰⁴ v srpnu 2006. Ósacký soud na začátku dubna 2006 rozhodl, že návštěvy svatyně pana Koizumiho jsou pokládány za oficiální a reprezentující náboženské aktivity, i když mohou porušovat oddělení státu a církve, podle článku 20 Ústavy Japonska.¹⁰⁵

Jak jsem již uvedla, ohlasy odsuzující tyto návštěvy se objevily i na domácí půdě. Nejvýrazněji byl slyšet hlas ministra financí Tanigakiho Sadakuzua a hlas předsedy strany Kómeitó Kanzakiho Takenoriho. Koizumi na kritiky reagoval slovy, že navštěvuje svatyni jako japonský občan, a ne jako ministerský předseda. Na druhou stranu je často slyšet názor, i když nekoresponduje s uvedenými čísly ankety, že Japonci tiše Koizumiho podporují, neboť se ve srovnání s rostoucí Čínou považují za outsidery, těžko přijímají čínskou vládou podporovanou interpretaci dějin nebo Spojenými státy již trochu zapomenuté bombardování Tokia a atomové pumy. „Koizumi měl přijít dříve,“ řekl 94 letý japonský veterán Kató Macuda, který se účastnil bojů v Číně. Oiši Jošijuki, 35 letý bankéř, uvedl, že Japonsko se už dostatečně omluvilo za dění ve válce a je čas uctít vojáky nasazené v Asii, „chránící Japonsko od americké invaze“. Oiši navštěvuje svatyni pravidelně od roku 2001 a ctí tak památku svého děda – válečného zajatce na Sibiři.¹⁰⁶ Po lednové návštěvě svatyně v roce 2003 vyjádřila Čína pobouření nad Koizumiho chováním a uvedla, že tato událost poškozuje vztahy mezi oběma zeměmi. Jižní Korea předala do rukou japonského velvyslance stížnost a označila návštěvu za vyjádření poklony válečným zločincům.

V dubnu 2005 se v Číně konalo několik protijaponských demonstrací, s tichou podporou čínské vlády, vyvolaných pravděpodobně slovy čínského prezidenta Chu Ťi–tchao, který se nechal slyšet, že setkání mezi ním a Koizumim je možné pouze, vyhne-li se premiér návštěvě svatyně. Čína také odvolala setkání s ministrem zahraničí Nobutakou Mačimurou. V roce 2006 čínský ambasador Wang Ťi prohlásil: „Je to bourání základů čínsko – japonských vztahů…Koizumiho návštěva Jasukuni je těžkou provokací čínského lidu.“¹⁰⁷ Protestů od čínské strany najdeme mnohem více, ale položme si otázku, zda má země, známá porušováním základních lidských práv, právo kritiky?

Reakce Jižní Koreje se odehrávaly především formou protestů na diplomatické úrovni. V roce 2005 korejský ministr zahraničních věcí Ban Ki–mun na adresu Koizumiho uvedl: „Japonsko by se mělo přímo postavit své minulosti, získat zpět důvěru okolních států, jestliže se chce stát zodpovědným a přispívat stabilitě a rozvoji asijského regionu.“¹⁰⁸ Podle komentátorů právě kritika Jižní Koreje je vnímána jako rozšiřování bariér mezi Japonskem a východoasijskými sousedy.

Koizumiho nástupce Abe Šinzó se vyslovil pro neoficiální návštěvu v případě zvolení a zároveň požádal Jižní Koreu a Čínu o porozumění. Ministr zahraničí Asó Taró by svatyni převedl na nenáboženský historický monument a Tanigaki Sadakazu by se svatyni vyhnul úplně.

4.3 Jednotky sebeobrany¹⁰⁹

„Jestliže Spojené státy, Velká Británie a ostatní země zaútočí na Irák, japonská vláda podporuje toto rozhodnutí. Navíc, když se ukázalo, že Hussainův režim je extrémně nebezpečný a nesnaží o odzbrojení. Věřím, že toto stačí pro podporu útoku Spojených států….“ řekl Koizumi v březnu 2003.¹¹⁰

V červenci 2003¹¹¹ ( 27.7. 2003 ) byl v parlamentu schválen zákon o mimořádných opatřeních na obnovu a pomoc Iráku ( iraku fukkó šien tokubecu sočihó ), イラク復校支援特別措置法, vláda vyslovila souhlas už v prosinci 2002. Na základě tohoto zákona předložil premiér Koizumi 9. prosince téhož roku návrh na vyslání Jednotek sebeobrany do Iráku, který byl schválen. Na vládní konferenci pak řekl: „Věřím, že Japonsko jako zodpovědný člen mezinárodního společenství, musí splnit svoji povinnost ve vytváření prostředí, které dovolí iráckým lidem znovu vybudovat svoji zem. Z tohoto důvodu se vláda rozhodla, že Japonsko by kromě pomoci finanční, mělo poskytnout i pomoc materiální a lidskou, včetně Jednotek sebeobrany.“¹¹² Bylo to vůbec poprvé v poválečné historii, kdy tyto jednotky byly vyslány do oblasti aktivních bojů. Na základě schválení tohoto plánu, byly ministrem obrany rozděleny úkoly pro pozemní a leteckou část, přičemž pozemní jednotky zahájily svoji činnost v

jižním Iráku u města Samawah¹¹³ v dubnu 2004 ( budování tábora od ledna 2004, zdravotníci od února 2004 ). Letecká část založila základnu v Kuwajtu a Kataru

( prosinec 2003 ). Délka celé mise byla stanovena na dva půl roku¹¹⁴, přesněji leden 2004 až červenec 2006. Počet vojáků činil téměř 1 100 mužů.

Úkolem pozemních jednotek bylo vykonávat humanitární a rekonstrukční pomoc v jihovýchodní části Iráku zahrnující zásobování zdravotnickým materiálem, zdravotnickou službu, dodávky pitné vody, potřeb do škol atd., kterou jim dopravily námořní a letecké jednotky. Plán také umožňoval spolupráci a pomoc ostatním jednotkám Organizace spojených národů nasazeným v Iráku.

Oponenti se zabývali otázkou, zda Spojené státy mají právo požadovat vyslání jednotek do Iráku pouze na základě japonsko – amerického spojenectví.

Ti, kteří podporovali vládní rozhodnutí, argumentovali upevněním spojenectví mezi Japonskem a USA, viditelným přispěním k řešení iráckého konfliktu a spoluprací v rámci plnění mezinárodních závazků. Premiér Koizumi ( čelící díky tomuto rozhodnutí na domácí politické scéně velké vlně kritiky ) vysláním posil do Iráku tak vyjádřil solidaritu Washingtonu po útocích z 11. září. Začal tak podle žurnalistů jedno z nejlepších spojeneckých období mezi těmito státy.

Podle průzkumu veřejného mínění publikovaného v novinách Asahi v prosinci 2003 34 procent obyvatel podporovalo vládní rozhodnutí a 55 procent bylo proti.¹¹⁵ Stejná anketa v lednu ukázala, že podpora pro vyslání jednotek vzrostla na 40 procent. Průzkum novin Jomiuri zveřejněném 27. února 2004, 58 procent souhlasilo s vládním rozhodnutím.¹¹⁶ Z těchto 58 procent, 73 procent lidí uvedlo jako důvod svého souhlasu zodpovědnost Japonska vůči mezinárodnímu společenství a zbytek respondentů preferoval důležitost a posílení spojenectví mezi Japonskem a Spojenými státy. Je třeba ještě poznamenat, že deník Asahi se vyjadřoval proti vyslání jednotek do Iráku, naproti tomu noviny Jomiuri podporovaly vládu a její rozhodnutí.

Uveďme ještě další příčiny a okolnosti, které předcházely schválení zákona a vyslání jednotek do Iráku. V lednu 2002 byla ministryně zahraničí Tanaka Makiko nahrazena Kawaguči Joriko, později tento post obsadil Asó Taró. V září 2002 byl minist

obrany¹¹⁷ Nakatani Gen nahrazen Išiboem Šigeruem. Tyto kroky pomohly Koizumimu ke spojenectví s konzervativně – pravicovým křídlem strany, což posílilo jeho pozice. Společně se jmenováním zvláštního poradce Okamoty Jukia¹¹⁸ pro zahraniční politiku vlády v září 2001, vedly také k ještě hlubší spolupráci s Bushovou administrativou a většímu odklonu od přání japonské veřejnosti.

Mnozí novináři za tím viděli snahu japonských politiků dokázat svoji rozhodnost a neústupnost a představit nové, rozhodné a hrdé Japonsko, a také to byla další příležitost pro Koizumiho znovu obnovit diskuzi o revizi Ústavy Japonska – článku 9 a legitimizaci japonské armády. Dalším důvodem byl fakt, že Japonsko je na dovozu ropy z této oblasti existenčně závislé.¹¹⁹ Pomoc ve formě dotací, půjček a soukromých investic tedy pomáhá japonské vládě zajistit zdroje ropy, a tím i chod a růst japonské ekonomiky.

Pomoc zničenému Iráku neobsahovala pouze vyslání Jednotek sebeobrany, ale i pomoc finanční. Organizace spojených národů vyčíslila tuto celosvětovou pomoc mezi lety 2004 – 2007 na 55 miliard dolarů. Na konferenci v Madridu v říjnu 2003 přislíbilo Japonsko finanční dotace ve výši 5 miliard dolarů.

První oblast, do které směřovala japonská humanitární podpora, byl přístav Umm Qasr, který se stal základnou pro distribuci další pomoci do celého Iráku. Bagrováním, odklízením škod a dalším úklidem se podařilo zaměstnat, a to i v Bagdádu, celkem 35 tisíc lidí. Další potravinová a školní pomoc byla distribuována pomocí OSN a nevládních organizací, které rozdělily 120 milionů dolarů.¹²⁰ Japonská vláda také představila 3 fáze, podle kterých měla být pomoc poskytována. První byla přímá pomoc – potraviny, léky. Druhá fáze poskytla půjčky k ekonomické a sociální revitalizaci a třetí byla ve formě investic v privátní sféře. Z těchto celkem 5 miliard bylo 1.5 miliardy poskytnuto ve formě grantů na přebudování infrastruktury – školy, vodní zdroje, elektrárny a 3.5 miliardy bylo rozděleno ve formě půjček. Navíc ještě japonská vláda poskytla dalších necelých 9 milionů dolarů OSN na další rekonstrukce škol a rozdělila celkem 1 150 policejních automobilů do 27 iráckých měst.¹²¹

V lednu 2006 byla japonská vláda požádána o přesunutí části svých jednotek přímo do Bagdádu na pomoc při výcviku irácké policie, v únoru pak dostala vláda oficiální žádost. V Bagdádu se ale během května velmi vyostřil boj iráckých politických frakcí a od žádosti bylo ustoupeno.

Osmého prosince 2005 vláda již podruhé ( první prodloužení schváleno 9. prosince 2004 ) schválila roční prodloužení působnosti Jednotek sebeobrany, které tak měly mandát do 14. prosince 2005. V únoru následujícího roku pak vláda začala plánovat stažení pozemních jednotek v období mezi březnem až květnem. Dvacátého června premiér oficiálně vyhlásil stažení JS a 17. července 2006 pak posledních 220 příslušníků JS opustilo Irák. Letecké jednotky působící na letecké základně Ali Al Salem v Kuwajtu zůstaly.

Nyní se administrativa premiéra Fukudy snaží o prosazení zákona, který by trvale umožňoval nasazení Jednotek sebeobrany v rámci mezinárodních jednotek.

Připomeňme, že Jednotky sebeobrany byly za Koizumiho vlády vyslány v říjnu 2005 také do Pákistánu, aby pomohly tamějším obyvatelům s následky ničivého zemětřesení, vysláno bylo 120 mužů.

Podrobnější informace o Jednotkách sebeobrany, jejich dosavadnímu působení – viz. příloha číslo čtrnáct.

4.4 Vztahy mezi Japonskem a Severní Koreou v letech 2001 – 2006

Stručný přehled hlavních událostí mezi Japonskem – Severní a Jižní Koreou do roku 2001 – viz. příloha číslo osmnáct.

V roli premiéra navštívil Koizumi Severní Koreu celkem dvakrát, v září 2002 a květnu 2004.

30. sprna 2002 oznámil Koizumi veřejnosti svůj plán návštěvy Severní Koreje, Pchjongjangu a setkání s Kim Čong–ilem. Historicky první návštěva japonského premiéra na korejském území proběhla 17. září 2002 a oba státnící se zavázali k obnovení jednání a pokusu normalizovat vztahy mezi oběma zeměmi. Koizumi chtěl především diskutovat o unesených japonských občanech, pokračovat v jednáních o ukončení jaderného programu na Korejském poloostrově a o poskytnutí humanitární pomoci. Kim Čong–il hned po příletu Koizumiho přiznal, že KLDR unesla v 70. a 80. letech japonské občany, seznam obsahoval celkem 13¹²²unesených¹²³, zároveň přislíbil potrestání osob odpovědných za únosy a návrat zbylých pěti unesených občanů¹²⁴( ti se vrátili 15. října 2002 po 24 letech ).

Po více než desetiletí byla otázka unesených japonských občanů nepřekonatelnou překážkou v rozvoji bilaterálních vztahů. Severní Korea odmítala tvrzení o únosech jako neopodstatněné, oficiálně je označila za výmysl japonské vlády, ale pod nátlakem v diplomatických kruzích únosy přiznala a nakonec souhlasila s návratem unesených. Osud třinácti japonských obětí únosů ze seznamu byl tedy odhalen. Dalším předmětem jednání bylo udržení míru, stability na Korejském poloostrově a otázka severokorejského jaderného programu. Během rozhovorů byla podepsána také Pchjongjanská deklarace, která potvrdila snahu o pokračování normalizačních rozhovorů, dodržování mezinárodního práva a poskytnutí humanitární a ekonomické pomoci. Podle průzkumů veřejného mínění, 80 procent Japonců souhlasilo a bylo spokojeno s premiérovou návštěvou, zvedla se také podpora vlády na 61 procent ( Deník Asahi ).¹²⁵

Na konci října 2002, podle zářijové dohody, pokračovalo v Kuala Lumpur další kolo jednání o vzájemné stabilizaci vztahů. Severní Korea obvinila Japonsko, že podle sjednané dohody nevrátila oněch pět „unesených“, ale Japonci odmítli tento nátlak a dále požadovali vydání rodinných příslušníků unesených obětí, společně s ukončením jaderného programu. Konečné dohody dosaženo nebylo, ale obě strany se zavázaly k dalším listopadovým jednáním.

V lednu 2003 Severní Korea oznámila odstoupení od Mezinárodní smlouvy o nešíření atomových zbraní, ale v sprnu se zúčastnila prvního kola jednání Šestky o severokorejském atomovém programu¹²⁶. V prosinci pak proběhla v Pekingu jednání mezi poslancem LDS Kacueiem Hirasawou a Džong Tae–wa, severokorejským velvyslancem. Severní Korea pak odmítá další jednání s Japonskem a pokračuje v jaderném programu.

V únoru 2004 proběhla v Pekingu další bilaterální jednání mezi oběma státy, Severní Korea opět požadovala návrat pěti „unesených“ a japonská strana zase jejich osmi rodinných příslušníků, ale nebylo dosaženo žádné dohody. Na konci února proběhlo také další kolo jednání Šestky v Pekingu a opětovné setkání zástupců obou zemí.

Na začátku dubna se znovu setkávají v Číně ambasador Džong Tae–wa s představiteli LDS Kacueiem Hirosawou a Takuem Jamasakim a o několik týdnů později, na začátku května 2004, jednají v Pekingu vládní delegace obou států.

Jednání vyvrcholila Koizumiho druhou návštěvou Severní Koreje 22. května 2004. Hlavním bodem jednání byl návrat osmi rodinných příslušníků, setkání japonsko – americké rodiny na neutrální půdě a nové pátrání po dalších zmizelých, unesených občanech¹²⁷. Japonská strana přislíbila poskytnutí humanitární pomoci¹²⁸, která byla důležitá pro pokračování rozhovorů o normalizaci vztahů a jaderném programu. Otázka dalších unesených Japonců se dále projednávala na setkání na počátku listopadu. Japonská strana urgovala další vyšetřování a získala zpět pozůstatky Jokoty Megumi ( nejmladší unesené, 13 let ) a dokumenty o dalších občanech, které potvrdily severokorejská slova o osmi mrtvých a dvou, kteří nikdy do Severní Koreje nepřijeli.

Do vyjednávání o unesených se v březnu 2003 zapojuje také americká vláda a 28. dubna 2006 se rodina unesené Jokoty Megumi¹²⁹ setkává v Bílém domě s prezidentem Bushem. V květnu 2006 pak japonští a jihokorejští příbuzní vypovídají před parlamentní komisí a urgují další jednání.

Dále pokračovala i jednání o jádru, ale dohody o ukončení programu zbrojení a jeho testování dosaženo nebylo. Další jednání proběhla v listopadu 2005 a únoru 2006, obě v Pekingu. V únoru 2005 Severní Korea, i přes snahu a jednání ostatních zemí, oficiálně oznámila vlastnictví jaderných zbraní a japonská vláda reagovala zákonem, který dává ministrovi obrany pravomoc rozhodnout o sestřelení rakety ohrožující japonské území bez souhlasu Bezpečnostní rady vlády. V červenci 2006 pak po zkouškách severokorejských balistických raket Japonsko přerušuje jedinou trajektovou dopravu se Severní Koreou na půl roku¹³⁰ a v září uvaluje ekonomické sankce na podniky spojené s jaderným programem Severní Koreje. Song Il–hoa, pověřený vyjednavač s Japonskem reagoval: „Japonsko převedlo svou kritiku vůči nám v činy, a to nás může donutit s silnější fyzické odpovědi. K jaké, to nechávám na vaší fantazii.“¹³¹

Koizumiho návštěvy přinesly řešení, ale ne úplné vyřešení, otázky unesených Japonců v době studené války. Bohužel nebylo dosaženo žádného posunu při vyjednávání o zastavení jaderného vyzbrojování. Vzájemné vztahy také stále zůstávají napjaté a bez významnějšího dialogu, nepodařilo se normalizovat vztahy jako s ostatními asijskými státy. Je tedy na Koizumiho nástupci pokračovat v rozhovorech a pokusit se Severní Koreu přesvědčit, pravděpodobně pomocí humanitární a finanční pomoci. Přesto omluva severokorejské strany a návrat unesených je velkým průlomem ve vzájemných vztazích a lze jej považovat za úspěch.

4.5 Vztahy mezi Japonskem a Jižní Koreou v letech 2001 – 2006

Události první poloviny dvacátého století zatěžují vzájemné vztahy Jižní a Severní Koreje a Japonska. V případě Jižní Koreje došlo k normalizaci vztahů a omluvě Japonska, stručný přehled vztahů – viz. příloha šestnáct. Ale vydání kontroverzních japonských dějepisných učebnic v roce 2001, 2005 a spory o ostrovy Takešima rozpoutaly další protesty. Přesto pomocí kulturních projektů dochází k obnovení vzájemné důvěry, přehodnocení postavení korejské menšiny v Japonsku a obě země spojuje i otázka jaderných zbraní severního souseda.

K normalizaci vztahů obou zemí pomohlo i konání Sedmnáctého mistrovství světa ve fotbale v květnu a červnu 2002. Při zahajovacím ceremoniálu před zraky premiéra Koizumiho a korejského prezidenta Kima Te–džunga¹³² vlály vedle sebe vlajky obou zemí a zazněly hymny. Historie byla na chvíli zapomenuta. Společné uspořádání tohoto turnaje mělo pomoci překlenout činy z první poloviny minulého století.

K prvnímu vzájemnému setkání obou zemí ( po nástupu Koizumiho do funkce ) došlo 15. října 2001, kdy se premiér Koizumi vůbec poprvé setkal s korejským prezidentem Kim Te–džungem a stal se prvním japonským státníkem, který navštívil Mezinárodní park Sodaemun v Soulu¹³³ a omluvil se za japonskou okupaci.

O rok později v srpnu se opět rozbíhá diplomatický spor o ostrovy Takešima¹³⁴ ( korejsky Tokdo ) v Japonském moři. Ministryně zahraničí Tanaka Makiko vyjadřuje nesouhlas s plány jihokorejské vlády o vyhlášení národního parku na tomto ostrově. Spory o ostrovy pokračují v dubnu 2006, kdy jsou dvě japonské lodě vyslány k ostrovům, aby prozkoumaly tamější horniny. Soul to striktně odmítá a žádá japonskou stranu o zastavení akce.

V únoru 2003 se Koizumi účastní inaugurace nového korejského prezidenta Ro Mu–hjuna, v dalších bilaterálních rozhovorech pak bylo sjednáno rozšíření kulturní spolupráce a vzájemný postup při vyjednávání se Severní Koreou. V červnu přijíždí korejský prezident na oficiální státní návštěvu, setkává se s císařem Akihitem, opět je projednáván společný postup proti Severní Koreji, který byl i hlavním bodem schůzky v prosinci 2004.

Vztahy mezi oběma státy byly nejnapjatější v první polovině roku 2005, kdy se odehrála řada demonstrací proti učebnicím dějepisu¹³⁵ a pravidelným návštěvám Koizumiho ve svatyni Jasukuni a Takešimě. Jižní Korea ústy nejvyšších vládních představitelů oficiálně protestovala proti návštěvám a učebnicím – viz. podkapitola 4.1, přesto byl tento rok vyhlášen Rokem korejsko-japonského přátelství ( nikkan júdžónen ), 日韓友情年 a byl zahájen na konci ledna nejdříve v Tokiu a poté v Soulu. Rok přátelství měl také připomenout 40 let od podpisu normalizační smlouvy¹³⁶, která byla k tomuto výročí zveřejněna. Plán roku přátelství vznikl v roce 2003 mezi japonským premiérem a korejským prezidentem při návštěvě v Tokiu. Rok 2005 měl přispět k udržení a zlepšení vzájemných vztahů pomocí kulturních a sportovních projektů. Součástí byla také červnová schůzka korejského prezidenta a Koizumiho o problému učebnic dějepisu a Jasukuni. Z hlediska vzájemných vztahů obou zemí stále zatížených nepříjemnou minulostí šlo o klíčový moment. Premiér Koizumi vynechal srpnovou návštěvu Jasukuni, ale navštívil národní hřbitov Čidorigafuči a omluvil se za události první poloviny minulého století. Koncem sprna se uskutečnilo další kolo diplomatických jednání ( bez významnějších dohod ). Sedmnáctého října ale Koizumi navštívil Jasukuni a Jižní Korea odpověděla zrušením dalších jednání a listopadového přátelského fotbalového zápasu mezi členy parlamentů.

Během roku probíhala také řada kulturních a sportovních akcí, která přinesla jiný, příjemnější, pohled na oba národy. Knihy Jošimoto Banany, Murakami Harukiho a dalších se stávají bestselery, překládají se významná díla z obou jazyků, konají se koncerty populárních zpěváků a vznikají japonsko – korejské telenovely, které se těší obrovskému zájmu divaček. ( Až v roce 2003 totiž bylo zrušeno embargo na japonskou kulturu a ta se začala objevovat v korejských médiích ).

I přes menší diplomatické krize můžeme vzájemné vztahy obou států označit za dobré, a to hlavně na ekonomické úrovni. Obě země spojují také obtížná vyjednávání se severním sousedem.

Koizumiho období vlády nepřinesly žádné zlepšení ani zhoršení vztahů, ale to asi nikdo neočekával. Je zřejmě ještě moc brzy na to, aby bylo dosaženo úplného smíru a možná k němu ani nikdy nedojde ( viz. arabsko – židovská otázka ).

4.6 Sinojaponské vztahy za Koizumiho vlády

V roce 1972 došlo k normalizaci vztahů mezi Japonskem a Čínou, přesnější historický přehled vztahů obou zemí – viz. příloha číslo sedmnáct.

Dnes je Japonsko pro Čínu jedním z největších obchodních partnerů a obě země se snaží přesvědčit Severní Koreu, aby se vzdala jaderného programu. I tak se vztahy obou zemí nedají označit za standardní. Klidnou atmosféru devadesátých let střídá na prahu nového století období napětí, krize ve vzájemných vztazích. Způsobily ji návštěvy Jasukuni a vydávání dějepisných učebnic, jež vyvolávaly protesty a demonstrace. Narůstá ekonomická rivalita, sílí čínský vojenský potenciál, pokračují neshody o naleziště plynu ve Východočínském moři a spory o výklad válečných dějin.

V lednu 2003 se Čína a Japonsko dostávají opět do konfliktu kvůli neobydleným ostrovům Senkaku ( čínsky Tiao–jü–tchaj ) ležícím ve Východočínském moři. Tyto ostrovy si nárokuje také Čína a Tchaj–wan, oficiální protest byl podán druhého ledna. O rok později připlulo sedm čínských aktivistů na tyto ostrovy, byli zadrženi, převezeni na Okinawu, obviněni z nelegálního vstupu na japonské území a deportováni zpět. V únoru 2005 pak Japonsko oznámilo výstavbu majáku na ostrově Uocuri, který je součástí souostroví Senkaku.

V srpnu téhož roku se předseda vládního kabinetu Fukuda Jasuo setkává s čínským prezidentem Chu Ťin–tchao v Pekingu. Jediným programem jednání je společný postup proti jadernému programu Severní Koreje, a to na jednáních Šestky.

Největší konflikt mezi oběma státy za Koizumiho vlády proběhl v první polovině roku 2005, kdy japonský výbor pro schvalování učebních osnov odsouhlasil vydání učebnice dějepisu s kontroverzním výkladem dějin – události 30. let v Číně ¹³⁷. V dubnu se vzbouřily tisíce mladých Číňanů a vyšly demonstrovat do ulic¹³⁸. Davy lidí vyvolávaly protijaponské slogany, ničily vše japonské, co stálo v cestě a napadly také japonskou ambasádu v Pekingu. Jeden z demonstrantů řekl: „Japonsko chce dostat Čínu na kolena. Už se tam zase stupňuje militarismus. Pravičáci zase chtějí změnit ústavu, aby mohli útočit na okolní státy.“¹³⁹ Čínský premiér Wen Ťian–pao celou událost komentoval slovy, že země respektující dějiny a přijímající za ně odpovědnost, dokáže pak ještě větší odpovědnost přijmout na mezinárodním poli. Mluvil sice o Japonsku, ale to samé můžeme vztáhnout i na Čínu. Demonstrace měly tichou oficiální podporu, pokračovaly několik týdnů a měly odvést pozornost od domácích problémů. Premiér Koizumi je označil za výjimečné a nešťastné. Ministr zahraničí Mačimura Nobutaka navštěvuje 17. a 18. dubna Čínu a žádá omluvu za poničené japonské obchody a útok na ambasádu. „Je velice politováníhodné, že stávající situace už pokračuje tři týdny. Podle některých dosud nepotvrzených informací byli při demonstracích zraněni i japonští občané,“¹⁴⁰ uvedl ministr. Na konci dubna se pak v Jakartě na konferenci asijsko – afrických zemí setkává premiér Koizumi s čínským prezidentem Chu Ťin–tchao. Během hodinové schůzky se oba dohodli za řešení vypjaté situace dalším dialogem a Koizumi pak pronesl projev, kde se omluvil za činy ve válce.

Dva měsíce poté se znovu objevuje spor o naleziště plynu ve Východočínském moři. Oba státy uplatňují právo na těžbu v rámci podmořských ekonomických zón. I přes sérii jednání se dohody o přesné podmořské hranici nepodařilo dosáhnout. Japonská vláda se rozhodla jednat sama a udělila práva na předtěžební průzkum firmě Teikoku oil. Představitelé čínské vlády to označili za porušení suverenity země a varovali Tokio před dalšími provokacemi.

V květnu 2005 pak čínská vícepremiérka Wu I přijela do Tokia, aby pomohla urovnat vzájemné vztahy, ale den před plánovaným setkáním s premiérem Koizumim svoji návštěvu odvolala a vrátila se do Pekingu bez udání důvodu. Ještě v Tokiu však označila diplomatické vztahy obou zemí za nejproblematičtější od jejich normalizace před třiceti lety.

Diplomatické slovní útoky pak ještě pokračovaly v listopadu 2005, kdy na konferenci APEC v Pusanu čínský ministr zahraničí Li Čao–sing znovu odsoudil návštěvy svatyně, pronesl ostrá slova přirovnávájící Jasukuni k uctívání Hitlera.

Poslední setkání za Koizumiho vlády proběhlo desátého února 2006, kdy se v Tokiu sešli náměstci obou ministerstev, hlavním obsahem jednání byly pokračující návštěvy premiéra Koizumiho do svatyně Jasukuni. Japonská strana o den dříve kritizovala čínského vícepremiéra Tchang Ťien–süana, který prohlásil, že čínská strana neočekává žádné zlepšení vztahů po dobu vlády Koizumiho a jednání byla ukončena.