Liberálně demokratická strana Japonska, Jiyú Minshutó, zkráceně Jimintó je největší japonskou politickou stranou

Druhá kapitola - Vnitřní politika Japonska v letech 2001 – 2006, Koizumiho vládní kabinety, situace a změny v LDS

2.1 Pozice a nástup Koizumiho v roce 2001

24. dubna 2001 byl Koizumi Džun‘ičiró zvolen dvacátým předsedou LDS a padesátým šestým ministerským předsedou Japonska. Na nejvyšší stranický post zaručující automaticky i post ředsedy vlády Koizumi dříve neúspěšně kandidoval již dvakrát, a to v roce 1995 a 1998.

Poprvé v historii strany volba neprobíhala za „zavřenými dveřmi“, jako tomu bylo dosud.⁴³ Řadovým členům LDS v místních pobočkách, nespokojeným s frakční politikou strany, se podařilo prosadit alespoň menšinový podíl na volbě nového předsedy. Každá ze 47 prefekturních organizací měla tři hlasy, které byly sčítány společně s hlasy všech poslanců.⁴⁴ Větší transparentnost, představení programu reforem, to vše podle mnoha politických komentátorů výrazně pomohlo Koizumimu do čela LDS. Ze všech kandidátů se Koizumi zdál jako ten, kdo by mohl pozastavit pokles popularity, a také vylepšit veřejné mínění o straně. Vždyť podpora Moriho kabinetu byla  na počátku roku 2001 pouhých 14 procent. Ve volbě získal Koizumi 298 z 487 hlasů, 155 hlasů získal bývalý ministerský předseda Hašimoto Rjútaró, 31 voličů podpořilo Asoa Taróa a 3 hlasy byly pro Komeie Šizuku.⁴⁵

Cesta na předsednický post nebyla vůbec jednoduchá a byla ovlivněna řadou paradoxů a chyb ostatních kandidátů. Nejvíce byla slyšet frakce Kóčikai, respektive Katóa Koičiho a bývalého ministra dopravy Horiučiho Micua. Oba díky svým osobním sporům podcenili situaci a způsobili tak rozpad jedné z nejvlivnějších a nejstarších frakcí v LDS⁴⁶. Podobná situace nastala i v další – Hašimotově frakci, kde Omura Hideaki roztříštil frakci na mladé a starší členy. „Chci ukázat svůj silný odpor ke způsobu rozhodování ve frakci. Myslím, že politika zavřených dveří by měla skončit a volba předsedy strany před červencovými volbami by měla ukázat probíhající změny ve straně a obnovit důvěru lidí“⁴⁷, řekl Omura. Vysloužil si tak kritiku Hašimota i Nonaky – generálního tajemníka strany a nálepku „mladý krocan“. Nonaka mu také vzkázal: „Žádná jiná frakce nebyla nikdy tak otevřená názorům mladších kolegů.“ ⁴⁸ Na vzniklý problém už ale nešlo zapomenout, a tak i Hašimoto zůstal v poli poražených.

Koizumi vyhrál díky své schopnosti komunikovat s médii a profitoval z toho, jak média prezentují jeho samotného. Byl představován jako reprezentant nových ideálů a změn, čerstvý vítr, který smetl všechny své protivníky a odpůrce. Jako člověk, který byl vybrán většinou LDS, někdo, kdo si hned zpočátku získal tak důležitá média na svou stranu.⁴⁹

Potřeba změn vedoucích k reformám se ukázala jako nejdůležitější, být reformátorem = být populární, a tak novináři popisovali Koizumiho jako reformátora, který vyvede Japonsko i stranu z krize. Když v dubnu nastoupil Koizumi do úřadu, hlasitě sliboval zničit starou LDS svázanou zájmy jednotlivých frakcí⁵⁰, reformu strany a změnu způsobu rozhodování, která usnadní přijetí jednotlivých reforem.

Ne ale všechna média viděla Koizumiho vítězství jako počátek reforem japonské ekonomiky a strany LDS, Financial Times 5.7. 2001 píše: „Problémem pana Koizumiho je nedostatečná podpora pro průchod reforem a legislativních změn v klubu LDS v dolní komoře. Straně stále dominuje opoziční Hašimotova frakce, která je považována za antireformní a kritickou k samotnému premiérovi.“⁵¹

2.2 Koizumiho reformní program

„ Žádný růst bez reforem“ ⁵², tento slogan se stal heslem pro všechny Koizumiho reformy. Ostatně s reformami spojil i svůj celý politický život. Reforma se týkala privatizace poštovního a penzijního systému, privatizace čtyř veřejných dálničních korporací, oživení soukromých investic, snížení nezaměstnanosti, pozastavení špatných bankovních půjček, postupného snižování veřejných výdajů – hlavně ve státní správě a dalších státních organizacích přidružených k vládě a k jednotlivým ministerstvům.

Mezi další prioritní oblasti patřily: životní prostředí, vzdělávání, věda a technologie, obnova měst a regionálních řízení. Dále byly zveřejněny dvě fáze daňových reforem ke snížení dlouhodobého ekonomického propadu a příslib vydání vládních cenných papírů do výše 30 miliard jenů.

„Od devadesátých let japonská ekonomika velmi dlouho stagnovala, lidé ztratili víru v politiku a ve společnosti převládají nálady rezignace“⁵³, řekl Koizumi.

Koizumi se také pokusil změnit proces vládního a stranického rozhodování. Měl-li být dříve schválen návrh, zákon nebo reforma, musel nejdříve projít tzv. zokugiin ( 族議員 ), následoval proces dalšího schvalování ve straně, a až poté mohl jít určitý návrh do vlády. Pokud by Koizumi postupoval tímto způsobem, jeho reformy veřejného sektoru by asi nikdy schváleny nebyly. Vládní návrhy byly předloženy Radě pro ekonomiku a fiskální politiku ( 経済財政諮問会議 ) – viz. podkapitola 1.8 a projednávány ve vládě, teprve poté následovala parlamentní a stranická diskuze.

Ekonomové ale upozorňovali na riziko, které hrozí Japonsku v případě, že vláda bude prosazovat reformní kroky najednou a příliš rychle. „Bude velmi obtížné prosadit rozpočtové škrty, jestliže hospodářský růst bude nadále prudce klesat.“⁵⁴

Na rozdíl od domácích ekonomických reforem, program zahraniční politiky nebyl úplně jednoznačný a vymezený, můžeme ale vidět několik hlavních tendencí. Byla to snaha o změnu legislativy, která by usnadnila a jednoznačně vymezila funkci Jednotek sebeobrany a jejich vysílání do mírotvorných akcí v rámci Organizace spojených národů. Dále snaha o vylepšení vztahů mezi Spojenými státy a Japonskem, které byly označeny za prioritu.

„V prvních letech Koizumiho vlády, když Tanaka Makiko a Kawaguči Joriko zastávaly post ministryň zahraničních věcí, byl premiér označován za „prezidentského“ předsedu vlády, protože porušil dlouholeté pravidlo – rozhodovat a vést klíčová diplomatická jednání a nenechat zahraniční agendu pouze v rukou ministra. Tato tendence se ale časem stala téměř opačnou, protože od jmenování Nobutaky Mačimury ministrem se zahraniční politika stala středem zájmu premiéra, a to dokonce více než u jeho předchůdců.“ ⁵⁵

„Koizumi pracoval, aby posílil vzájemné vztahy se Spojenými státy a propagoval mezinárodní koordinaci v boji proti terorismu. Snažil se revidovat domácí zákonný rámec, který měl rozšířit rozsah japonské účasti v mezinárodních akcích. Za jeho vlády neexistuje vlastně žádné diplomatické selhání. Problém je spíše v neobyčejně nízkém zájmu o zahraniční politiku.“⁵⁶

Koizumiho program byl plný reformních kroků, výhradně na domácí scéně. V rámci zahraniční politiky mu, na rozdíl od té domácí, byla někdy vytýkána nejasnost a neochota řešit některé problémy, návštěvy Jasukuni. Sám Koizumi ale o zahraniční politice své vlády v roce 2004 uvedl: „Uběhly více než tři roky od mé inaugurace ministerským předsedou. Během této doby se zahraniční politika zaměřila především na japonsko – americké vztahy a mezinárodní spolupráci…to byly, jsou a beze změny i nadále budou dva hlavní body japonské zahraniční politiky.“⁵⁷

2.3 Důvody zvolení Koizumiho do čela LDS

Jak se Koizumimu během předvolební kampaně vůbec podařilo zaujmout a získat hlasy spolustraníků LDS a zároveň i podporu široké veřejnosti?

Na první místě u všech politických komentátorů a odborníků je uvedeno Koizumiho osobní charizma, částečná politická nezávislost a minulost nezatížená korupčními skandály. Řadové členy strany ale určitě oslovila politicko – ekonomická témata, jednoduchá rétorika s jasnými prioritami, strukturální reformy, omezení státních výdajů pomocí reformy daňového systému, privatizace Japonské pošty a velkých dálničních korporací.

Další navrhované změny – posílení pravomocí regionální správy, včetně finanční a oslabení principu amakudari ( 天下り)⁵⁸ už jen posílily hlasy, které vynesly Koizumiho do čela strany a celé vlády.

I díky netradičnímu složení nové vlády ( pět žen, tři nestraníci ) získala hned v následujících červencových senátních volbách LDS neočekávaně 64 senátorů.

Hned po svém zvolení Koizumi zklamal své odpůrce a dal najevo, že na rozdíl od svých předchůdců, on hodlá své sliby plnit. Do konce roku 2001 byl připraven plán racionalizace veřejné dálniční společnosti, ale konzervativní křídlo LDS celý proces zabrzdilo. Podařilo se ale schválit první zákony pro privatizaci Japonské pošty.

Níže uvádím některé ohlasy a názory na Koizumiho a jeho vládní kabinety.

Michal Penn ve svém článku⁵⁹ píše: „V prvním období Koizumiho vládnutí bylo těžké odhadnout a pochopit směřování zahraniční politiky Japonska. Koizumi byl nesmírně populární mezi obyvateli, kteří mu garantovali jeho pozici, ale na straně druhé byl nenáviděn některými členy strany, kteří byli zděšeni jeho výroky o zničení vládnoucí strany, nepodpoří-li jeho ekonomické reformy. A navíc zahraniční politika byla v rukou nevyzpytatelné a impulsivní Tanaky Makiko, která obecně byla nedůvěřivá vůči Spojeným státům.“

Mačidori Satoši⁶⁰ napsal: „Koizumiho administrativa změnila japonské politické vedení díky souhrnu dvou reforem přijatých vládní administrativou v devadesátých letech: změnou volebního systému v roce 1994 a reformami přijatými mezi lety 1996 – 1998 za vlády premiéra Hašimota. Ve zkratce můžeme říci, že změny ovlivnily vedoucí pozice zákonodárců, linie vedoucí od ministerského předsedy k jednotlivým ministrům a ministerstvům, skrze LDS a jejímu předsedovi. Všechny tyto změny téměř způsobily zánik tradičních pravidel a základů uvnitř strany.“

Po zvolení Koizumiho do čela strany se většina žurnalistů a komentátorů shodla, že tato volba byla vlastně snahou o záchranu celé LDS. Hašimotova vládní, administrativní reforma a změna volebního systému značně oslabila pozice a možnosti LDS. Dříve mohla každá strana při volbách do dolní směnovny nominovat v jednotlivých volebních okrscích více než jednoho kandidáta. Změnou tohoto systému pouze na jednu nominaci přišla LDS o výhodu zvolení více kandidátů v méně osídlených, převážně zemědělských oblastech. Těžiště zdroje jednotlivých hlasů se přesunulo do velkých aglomerací, kde ovšem podpora LDS nebyla tak vysoká. Množství nestranických a nerozhodných voličů bylo vyšší, což pomohlo především Demokratické straně Japonska. Získání hlasů v takto důležitých aglomeracích zajistilo Koizumimu podporu uvnitř LDS i v dalších letech.

„Když Koizumi zvítězil v předsednických volbách v roce 2001, bylo to díky revoluci uvnitř strany. Viděl, že systém strany způsobuje trvalou ztrátu voličů, a přísahal v jeho zničení. Tak vlastně začal proces znovu získávání důvěry a podpory voličů žijících ve městech.“⁶¹

Koizumiho mediální obraz utrpěl během pěti let vlády několik ran, přesto jeho pětileté období vlády patří mezi tři nejdelší v poválečné historii a pravděpodobně také nejkontroverznější. Koizumi však byl ten, kdo se pokusil vyvést z krize LDS i samotné Japonsko.

2.4 Ekonomická situace v roce 2001 – 2006

Při nástupu premiéra Koizumiho se japonská ekonomika a její růst počítal v záporných číslech. Díky zvýšeným vládním výdajům a neprůhledným půjčkám dále narůstal schodek rozpočtu. Přijetí reformních opatření bylo nutností, ale nebylo jisté, zda se Koizumimu podaří jejich prosazení, protože v dolní komoře parlamentu stále existovalo velmi silné konzervativní křídlo členů LDS.

Ekonomika stagnovala celou dekádu už od roku 1991, kdy se poprvé projevily negativa tzv. bublinové ekonomiky. V roce 1992 bylo rozděleno 140 miliard jenů v deseti samostatných balíčcích podporujících ekonomický růst, všechny zaměřené na veřejné výdaje.⁶² Peníze rozdělené bez příslibu jakýchkoliv reforem ale způsobily, jen ještě větší poptávku, ekonomický růst stále slábl a v následujících deseti letech (1991 – 2000 ) byl pouze kolem jednoho procenta.

Podle ekonomů, kromě projevů bublinové ekonomiky, pokles způsobily také nepřiměřená fiskální politika, past likvidity, pád růstu celkového faktoru produktivity práce a snížení pracovní doby z 44 na 40 hodin týdně mezi lety 1988 až 1993 ( zákon o standardních pracovních podmínkách ).

Snížení investic v soukromém sektoru přineslo další problémy, které se projevily především v domácí ekonomice. Nevýhodné bankovní půjčky způsobily krach mnoha bankovních domů.

Proti opětovnému růstu působil i deflační vývoj, pokles cen, což ještě více zkomplikovalo dlužníkům splácení půjček. Tím, že se dlužníci dostávali do problémů, byli komplikací pro věřitele, tedy banky. Banky, respektive podniky, tak nemohly investovat a spotřebitelé zase utrácet. Tento koloběh má za následek celkový hospodářský pokles a dopad na daňové příjmy ve státním rozpočtu. Za nejkritičtější období se označují roky 1998 – 2001. Ekonom Jiří Fárek píše: „Zjevné kořeny obtíží spočívaly v nadbytečných kapacitách, předluženosti, rigiditě trhu práce a vysokých nákladech i nízké efektivnosti ekonomických aktivit. Spolupůsobily i specifické sociální, politické a institucionální charakteristiky – seniorita, celoživotní zaměstnání atd.“⁶³

Při nástupu Koizumiho do čela vlády v dubnu 2001 byl růst hrubého národního produktu 0.2 procenta, schodek rozpočtu dosáhl 660 miliard jenů a nezaměstnanost byla na maximální historické hranici 5 procent.⁶⁴

Makroekonomické výsledky z března 2001 znovu povzbudily prognózy o další nastávající krizi. K narůstající panice přispěl i výrok japonského ministra financí Mijazawy Kiičiho, který prohlásil: „Vládní finance jsou blízko kolapsu.“ ⁶⁵ Schůzka premiéra Moriho a prezidenta Bushe přinesla jen další obavy a dala za pravdu skeptikům „poslední velká krize se blíží a změny jsou nevyhnutelné“. Krátce nato Mori pod nátlakem veřejnosti odstoupil. Podrobnější ekonomické ukazatele – viz. příloha číslo deset.

Fukui Tošihiko z Japonské centrální banky řekl: „ …japonská ekonomika konečně dosáhla pomyslného konce dlouhé a bolestivé cesty vyrovnávání se s následky bublinové ekonomiky. Naše hospodářství dosáhlo zaznamenatelného vývoje…je to pozvolné obnovení trvalého růstu, které se projevuje v průmyslové výrobě i službách, malých i velkých společnostech, městech i na venkově.“⁶⁶

Nepříznivá situace a špatné ekonomické ukazatele se začaly obracet v roce 2003, kdy růst HDP znovu přesahuje hranici jednoho procenta, ale nezaměstnanost stále přesahuje hranici pěti procent. Japonská ekonomika se pozvolna začala vzpamatovávat z recese, a to hlavně díky exportu ( 2003, 2004 ), následovalo zvýšení domácí spotřebitelské poptávky a kapitálových investic ( 2005 ).

Další pozitivní výsledky přinesl růst obchodu v asijském regionu, především s Čínou ( v roce 2003 byl nárůst obchodu s Čínou o více než 30 procent a USA se dostaly až na druhé místo).⁶⁷ Stouply také japonské přímé investice v Číně, které v roce 2003 dosáhly výše 3.3 miliardy dolarů.⁶⁸ Čína se stala odbytištěm především pro automobily a jejich součásti. Ve srovnání s Čínou, která je dnes středem pozornosti všech světových investorů, mají japonské společnosti stále velký náskok v moderních

technologiích, vědě i výzkumu. Čína je oproti tomu až na druhém místě za Japonskem, ale může konkurovat s neuvěřitelně levnou pracovní silou.

Dalšímu růstu japonské ekonomiky přispěla také vysoká úroveň vzdělanosti a kvalifikace pracovníků, moderní technické zázemí a velký počet finančních prostředků vynakládaných na výzkum ve výši 3.2 procent HDP. ( USA 2.6 procent, EU průměrně 2 procenta)⁶⁹

Japonským firmám se podařilo začít znovu splácet své závazky, začíná růst mezd a stoupá i spotřebitelská poptávka. Za další podpůrný stimul je označováno otevření trhu zahraničním investorům, počátek privatizace důležitých státních gigantů. Dařilo se také terciálnímu sektoru, kdy podle údajů zveřejněných ministerstvem hospodářství, obchodu a průmyslu vzrostl tzv. terciální index během roku 2003 o 2.2 procenta.⁷⁰ ( tento index se považuje za jednu z hlavních podpůrných veličin celkového ekonomického růstu )

Otevření trhu ostatním – zahraničním investorům způsobilo oslabení systému keirecu a prodej akcií do soukromých rukou. V devadesátých letech byla přibližně polovina akcií na tokijské burze ve vlastnictví národních bank. Od roku 2001, kdy se tyto akcie začaly rozprodávat, klesl tento vlastnický podíl o čtvrtinu ( 2003 ). V roce 2004 byl objem zahraničních investic do japonských akcií asi 77 miliard dolarů ( přibližně 30 procent z celkového objemu ). V témže roce byl příliv přímých zahraničních investic poprvé větší než vývoz této formy kapitálu z Japonska.

Restrukturalizace, fúze a státní intervence pomohly ke zlepšení stavu bank. V roce 2002 banky stále vykazovaly 8.4 procenta objemu špatných úvěrů, tedy přibližně 244 miliard dolarů.⁷¹ Podle vládních doporučení se do roku 2005 ukazatele měly snížit na polovinu. Hranici se podařilo snížit až na 2.4 procenta hlavně díky přísnější kontrole postižených bank, které byly přinuceny rychleji odepisovat ztrátová aktiva a vymáhat pohledávky.

Pomalu se začala zlepšovat situace nezaměstnanosti. V roce 2002, 2003 byla ještě nad hranicí pěti procent, ale další roky přinesly snížení až o jeden procentní bod. Problém ale nastal v rozdílech mezi zaměstnanci na plný úvazek a tzv. フリーター, furítá = brigádníky, což jsou především mladí lidé kolem 25 let, kteří nechtěli jedno stálé zaměstnání. Vláda musela hledat odpověď na otázku, jak zmírnit tvrdé a náročné podmínky firem tak, aby se mladí lidé nestávali trvalými furítá, hledali si stálé zaměstnání a pravidelně přispívali do penzijního systému. Byly uveřejněny i další konkrétní body, které mají pomoci změnit a zlepšit pracovní podmínky a příležitosti; zrušení státních regulací ulehčí zaměstnávání pracovníků středního věku, zaměstnávání žen po mateřské dovolené, termínované pracovní smlouvy, výměnné pracovní programy, rekvalifikace, podpora větší mobility pracovníků atd.

Oživení se dotklo také daňového systému. Ve fiskálním roce 2003 klesl meziroční příjem z daní o 1.6 miliardy dolarů. Úspory zahrnovaly daňové úlevy pro výdaje na vědu a výzkum (10 – 12 procent ), na IT investice ( 10 procent ), tyto úlevy pomohly zvýšení výdajů do těchto odvětví o 5.5 procent respektive 3.3 procent.⁷² Pro další fiskální rok 2004 byly navrženy další reformy např.: snížení daně kapitálových zisků z nekótovaných akcií z 26 na 20 procent, zvýhodnění a prodloužení systému tzv. zelené daně na automobily, prodloužení možnosti převodu ztrát z pěti na sedm let a další.

V roce 2005 se Koizumimu podařilo zahájit ( privatizační zákony byly vládou přijaty už v prosinci 2001, v parlamentu byly schváleny v roce 2004 ) privatizaci Japonské veřejnoprávní dálniční společnosti ( nihon dóro kódan ), 日本道路公団, která s platností od 1. října 2005 byla rozdělena na šest společností a dále privatizována.

Koizumimu se během vlády podařilo oživit ekonomický růst, v roce 2006 se podařilo snížit emise vládních obligací pod hranici 30 miliard jenů, tak jak sliboval při své inauguraci. Podle prognózy Rady pro ekonomiku a fiskální politiku ale poslední politická opatření pro dosažení základní schodkové rovnováhy ( rovnováha věcných nákladů nezahrnuje dluhovou službu ) jsou ještě daleko od vyrovnání. Konkrétní opatření je třeba rychle dokončit, jako růst spotřební daně, snížení vládních výdajů, to vše zůstane pro Koizumiho nástupce stejně, jako dokončení daňových reforem. Dohromady ale Koizumiho vládní administrativa dosáhla schválení a zahájení požadovaných reforem, přílivu zahraničních investorů a investic, který jednak zvyšuje tlak a konkurenceschopnost domácích firem, jednak pomáhá k prosazování globálních trendů, a tím zvyšuje standardy.

5. 
   Vývoj LDS a volební výsledky v letech 2001 – 2006
   

V roli předsedy strany vedl Koizumi LDS do senátních voleb 2001 a 2004, do parlamentních voleb v roce 2003 a 2005. První se konaly senátní volby v červenci 2001 a LDS získala 64 senátorských křesel. Přehled úplných výsledků – viz. příloha číslo jedenáct.

V září 2003 při předsednických volbách LDS se proti Koizumimu postavili hned tři protikandidáti a on sám musel čelit velkému nátlaku, podařilo se mu ale opět bez větších potíží získat předsednické křeslo, které podmínil úspěchem v listopadových parlamentních volbách. Krátce před volbami předsedy strany v roce 2003 bývalý tajemník strany Nonaka Hiromu ohlásil odchod z politiky a vysokých pozic LDS. Při volbě Koizumi porazil také dalšího dlouholetého člena Šizuku Kameie a situace v LDS se začala pomalu měnit, tak jak premiér sliboval. Zbytek oponentů byl označován za „síly odporu“. Nejvyšší vedení strany vždy vyžadovalo poslušnost členů frakce a kontrolovalo všechny stranické fondy, které pak frakce využívaly ve svých kampaních a musely proto podporovat stranická rozhodnutí. Změny nepředložil ale jen Koizumi, už v devadesátých letech přechodem volebního systému ve smíšený ( např. kandidáti LDS nemohou nadále soupeřit v jednotlivých obvodech proti sobě ) byl systém zpřísněn.

Volby do dolní komory ale nebyly pro LDS tak úspěšné, protože ztratila velký počet poslaneckých mandátů a parlamentní většinu se jí podařilo získat díky koalici s Kómeitó.

Následují rok, 2004, při červencových senátních volbách LDS prohrála a většinu křesel získala Japonská demokratická strana, která se stala největší opoziční stranou.

Již 27. dubna 2005 byly do parlamentu předloženy návrhy poštovních zákonů, a to i bez souhlasu širšího stranického vedení. Neschválení návrhů u vedení rozdělilo stranu a tím také celou politickou debatu o reformách na příznivce a odpůrce Koizumiho. Asi nejdramatičtější okamžiky přišly během léta 2005, kdy nepřijetí reformy poštovního systému v horní komoře parlamentu vyvolalo rozpuštění dolní komory a vypsání nových voleb, které se konaly jedenáctého září. Mnoho komentátorů tento krok označovalo za největší Koizumiho politickou chybu. Vše se ale změnilo pátého července, kdy došlo ve sněmovně k hlasování. Krátce před ním bylo oznámeno, že počet odpůrců reforem v samotné LDS se zdvojnásobil a šance na přijetí byla jen velmi malá. Nakonec byly zákony o pět hlasů schváleny, i když 37 poslanců LDS hlasovalo proti a 14 se zdrželo nebo nehlasovalo vůbec. Zákony ale musely být schváleny v senátu, kde LDS neměla nadpoloviční většinu, byla v koalici se stranou Kómeitó a potřebovala tedy každý hlas. Sami senátoři, v čele s Aoky Mikiem, chtěli přesvědčit odpůrce, aby reformy podpořili, protože věděli, že nepřijetí by mohlo způsobit rozpuštění dolní komory. Odpůrci žádali po Koizumim, aby reformy znovu přepracoval a zmírnil celý privatizační proces, ale Koizumi odmítl: „Zamítnutí navrhovaných zákonů vidím jako vyjádření nedůvěry vládě.“⁷³ Osmého sprna nebyla reforma o 17 hlasů přijata. Následovalo mimořádné zasedání vlády, která rozpustila dolní sněmovnu a vyhlásila na jedenáctého září nové volby, s oficiálním začátkem kampaně k 30. srpnu.

Hiroši Izumi píše: „Podle výsledků hlasování veřejnost pohlíží na reformy s velmi nízkým zájmem. Je to proto, že zde existuje nedostatečná informovanost, zájem, spojení mezi privatizací a strukturálními reformami. A zatímco o reformy se lidé příliš nezajímají, privatizace má až neuvěřitelnou podporu. To je důvod, proč více než polovina lidí podpořila Koizumiho v rozhodnutí rozpustit dolní sněmovnu a podpořila ho ve volbách. Ale odpůrci privatizace Koizumiho odsoudili a přirovnávali jeho chování k diktátorovi jako byl Hitler.“ ⁷⁴ V nejzajímavější kampani posledních deseti let Koizumi vyloučil z kandidátky všech 37 poslanců, kteří hlasovali proti privatizaci, a sám nominoval nové kandidáty, veřejně známé osoby, úspěšné podnikatele – nepolitiky. Některé kandidátky měly velmi zvláštní až kuriózní složení a tato volební kampaň se začala označovat „Koizumiho divadlo“ ( koizumi gekidžó ), 小泉劇場. ⁷⁵

V zářijových volbách získala LDS 296 z 480 křesel a spolu se svým koaličním partnerem stranou Kómeitó ( 31 křesel ) mohla dále kontrolovat dění v dolní sněmovně. Výhrou ve volbách se ještě více oslabil vliv tzv. železného trojúhelníku = konzervativních politiků, nejvyšších úředníků a vlivných podnikatelů,⁷⁶což přineslo trochu větší průhlednost dění v politice. Ačkoliv zákonodárci LDS mohli dále blokovat přijímání reforem díky Radě pro politické události, ve skutečnosti moc byla soustředěna v rukou předsedy a generálního tajemníka.

Po volbách v roce 2005 si vybral Koizumi svůj vládní kabinet i nejvyšší stranické lídry LDS bez konzultace s frakčními lídry. Pokračoval ve snaze o změnu politiky samotné LDS ( oslabení vlivů frakcí ), která mu v roce 2001 zajistila podporu u regionálních volitelů. Na konci října, můžeme řici ve stranické čistce, byl vypovězen bývalý ministr zemědělství Norota Hósei, protože nepodpořil zákony o privatizaci japonské pošty. Koizumi požádal i dalších 27 ostatních, kteří opět hlasovali proti, aby odešli z LDS. Hašimotova frakce přestala mít hlavní postavení, sám Hašimoto odešel do politického důchodu a vedoucí postavení převzala Moriho frakce. Po volbách v roce 2005 existovalo v LDS devět frakcí, které společně s jejich vedením ztrácejí vliv na předsedu a schvalovací proces ve straně, změny mohou nastat po zvolení Koizumiho nástupce. „Systém frakcí se již zhroutil. Pro jejich představitele je nyní obtížné dále získávat finanční prostředky. Zákon o kontrole politických fondů, změna volebního systému a veřejné mínění přispěly k přeměně frakcí. Tato změna je nevratná“, řekl Koizumi.⁷⁷

Na příkaz Koizumiho bylo prosazeno zvýšení počtu náměstků tajemníka strany ( fukukandžičó ), 副幹事長, z dřívějších 19 na 30. Na rozdíl od nynějších 19 pozic, které jsou přiděleny jednotlivým frakcím, bude nových 11 rozděleno poměrným zastoupením jednotlivých bloků, tedy podle počtu hlasů získaných ve volbách.

Další reformní kroky byly zaměřené na koncentraci moci v rukou nejvyšších členů strany. Nejzmiňovanějším příkladem jsou poštovní privatizační zákony, které nebyly předloženy k projednání ve straně a zokugiin, prošly bez tzv. togi kóšoku = souhlasu strany. Dále také Koizumi nerespektoval návrhy jednotlivých frakcí na ministerské pozice.

V listopadu 2005 byly také učiněny kroky proti zokugiin ( 族議員 ) a stranickým zákonodárcům, kteří měli mocenské zájmy při tvorbě jednotlivých zákonů.

Z téměř stovky různých komisí a zvláštních výborů bylo 12 zrušeno a 3 sloučeny. Tajemníci těchto výborů, kteří doposud byli voleni na dobu neurčitou, byli nově voleni pouze na jedno dvouleté období, ve snaze zabránit jejich většímu vlivu.

Premiér také pověřil Ótu Seiičiho, místopředsedu LDS, ke změně v samotném vedení strany. Nejužší vedení strany dostalo nové pravomoce – výběr kandidátů na post předsedy, vzdělávání zákonodárců atd., které dříve spadaly do moci frakcí.

Volby v roce 2005 ukázaly, že japonští voliči mohou být, celkem úspěšně, mobilizováni pro politické dění. Koizumi ukázal, že LDS nemusí záviset jen na politickém přerozdělování hlasů, že premiér nemusí být jen figurkou v rámci zákulisního dění a rozhodování v LDS. Ukázal, jak populární a silný on sám dokáže být. Na druhou stranu, LDS je stále velmi diferencovanou stranou a rozdíly se projevují hlavně v nestabilitě nové voličské základny. Koizumi si byl dobře vědom, že LDS nemůže dále spoléhat jen na venkovské hlasy, ale musí získat také hlasy v urbanistických aglomeracích. Tito voliči, můžeme je nazvat „jednorázoví“, potřebují nadále přesvědčovat o programu LDS, protože odliv jejich hlasů by v budoucnu způsobil velké volební ztráty.

2.6 Koizumiho vlády

Premiér Koizumi představil poprvé svůj první kabinet 26. dubna 2001.

Hašimotova frakce, nejsilnější v LDS, která měla v Moriho vládě čtyři posty obhájila jen dva, další Moriho frakce získala křesla tři. Kabinet zahrnoval také pět ministryň a tři nestraníky, což bylo v poválečném Japonsku něco nevídaného. Znovu bylo jmenováno celkem sedm ministrů z bývalé vlády. Své dva největší důvěrníky Tanaku Makiko a Šiokawu Masadžúró jmenoval ministry zahraničí a financí. Tanaka Makiko, dcera bývalého premiéra Tanaky, a Koizumi byli zároveň médii prezentováni jako zachránci LDS. Ministryně zahraničí Tanaka Makiko byla vůbec první ženou – ministryní zahraničí v dějinách Japonska a první ministryní zahraničí s plynnou angličtinou. Prvním nestraníkem v novém kabinetu byl ministr pro ekonomiku, fiskální politiku a informační technologie Takenaka Heizó, profesor ekonomie na Univerzitě Keió, jeden z obhájců vládních reforem. Druhým byl ministr pro úřední a regulační reformy Išihara Nobuteru, původně televizní novinář a třetím vládním nesraníkem byla jmenována Tojama Acuko, ministryně školství, kultury, sportu, vědy a technologie.

K získání většiny v dolní komoře vytvořila LDS trojkoalici s Kómeitó⁷⁸ a Novou konzervativní stranou⁷⁹, které byly ve vládě zastoupeny jedním ministrem. Strana Kómeitó měla ministerstvo zdravotnictví, práce a sociálních věcí – Sakaguči Čikara ( byla již v Moriho kabinetu ) a Nová konzervativní strana měla ministerstvo půdy, infrastruktury a dopravy – Ogi Čikage. Přehled všech ministerstev a členů první Koizumiho vlády – viz. příloha číslo dvanáct.

Hned první den po svém jmenování musela Koizumiho vláda čelit opozici uvnitř strany, která se ale navenek tvářila jednotně, protože zástupci Hašimotovy frakce si byli dobře vědomi Koizumiho mimořádně popularity a chtěli ji využít ve volbách do horní sněmovny v červenci 2001. Hašimotova frakce byla skeptická ke Koizumiho reformám, byla proti jejich prosazení, protože chránila zájmy podnikatelů a farmářů. Opozice si uvědomovala, že téměř 65 procent členské základny LDS tvoří asociace zemědělců, stavebních dělníků, pracovníků pošt a zdravotníků. Z tehdy 346 poslanců LDS v dolní směnovně byla více než polovina členů Hašimotovy frakce, a ta byla úzce spojená a podporovaná stavebním, zemědělským a maloobchodním sektorem.

Strana Kómeitó a Nová konzervativní strana také nevyjádřily přímou a jasnou podporu Koizumiho reformám, ale předseda vlády měl argumenty a dění ve svých rukou. Koizumi mohl rozpustit parlament, vyhlásit nové volby, kdyby zákonodárci nechtěli schválit jeho reformy. Gerald L. Curtis uvádí: „Již brzy zjistíme, zda je Koizumi připraven jít cestou potu, slz a krve.“⁸⁰

V prvním roce vlády se mu podařilo prosadit plán oživení Japonské veřejné dálniční společnosti, ale celkový privatizační plán neprošel u konzervativního křídla LDS ( zákony o privatizaci byly přijaty parlamentem až v roce 2004 ) . Kritiku ale sklidil za srpnovou návštěvu svatyně Jasukuni – viz. čtvrtá kapitola, a také za roztržku mezi Tanakou Makiko a jejím náměstkem, která skončila odvoláním ministryně v únoru 2002. Problémem byl spor ministryně se Suzuki Muneem, členem nejvlivnější frakce. Tanaka se postavila proti Suzukimu, protože až příliš zasahoval do vnitřních záležitostí ministerstva. Koizumi dal veřejně Tanace Makiko za pravdu, ale stejně ji musel odvolat, protože potřeboval hlasy při schvalování nového rozpočtu. Hned po odvolání ministryně provedl deník Jomiuri šimbun průzkum veřejného mínění, který ukázal, že podpora Koizumiho kabinetu díky tomu klesla z necelých 70 procent na 47 procent.⁸¹ Po jmenování nového ministra, jímž se stala Kawaguči Joriko, byl vypracován návrh reformy tohoto ministerstva, aby se nemohly opakovat nepřiměřené zásahy dalších politiků.

V červenci 2002 vydala komise zabývající se změnami na ministerstvu zahraničí zprávu, ve které doporučovala ministryni jmenovat 20 procent ambasadorů z řad soukromého sektoru, ve snaze nadále omezovat vliv vysokých úředníků.

V září 2002 vyměnil Koizumi sedm členů svého 17 členného kabinetu. Janagisawa Hakuo byl nahrazen Takenakou Heizóem, sestal ministrem pro ekonomiku a fiskální politiku a tyto dvě funkce byly sloučeny. Agenturu obrany nově řídil Išiba Šigeru, další změny pak nastaly v rezortu zemědělství, veřejné bezpečnosti a ochrany obyvatel – viz. příloha číslo jedenáct.

V témže roce získal Koizumi důvěru lidí zpět, protože navštívil Severní Koreu, podepsal komuniké o zlepšení vzájemných vztahů ( Pchongjangská deklarace ) a otevřeně hovořil o japonských občanech unesených do Severní Koreje.

Druhá Koizumiho vláda začala úřadovat 19. listopadu 2003 opět s cílem prosadit zmiňované reformy. Zůstalo pouze šest ministrů z minulé vlády, dva ministři začali řídit nový resort a nově bylo jmenováno devět členů vlády.

V září 2004 premiér Koizumi opět zreformoval vládní kabinet, jedním z nově jmenovaných ministrů byl ministr zahraničí Mačimura Nobutaka. Hlavní ministr přes finanční otázky Takenaka Heizó byl také pověřen dohledem nad průběhem privatizace Japonské pošty. Ke změně došlo i v rámci LDS, kdy novým gemerálním tajemníkem strany se stal Cutomu Takebe, velký zastánce premiérových reforem.

Třetí Koizumiho vláda byla sestavena 21. září 2005, ale již na konci října 2005 dochází k několika výměnám, tajemníkem vládního kabinetu je jmenován Abe Šinzó a Aso Taró ministrem zahraničí. V tomto složení úřadovala poslední Koizumiho vláda až do své demise 26. září 2006.

Druhá a třetí Koizumiho vláda včetně uvedených změn – viz. příloha číslo třináct.

Následující rok, 20. září 2006, je předsedou LDS zvolen Abe Šinzó a Koizumi po pěti a půl letech odchází z úřadu.

2.7 Politická kultura

Na závěr této kapitoly bych se ještě ráda podrobněji zmínila o termínu politická kultura, který má v japonském kontextu přece jen trochu modifikovaný význam, vycházející především z odlišného historického kontextu než v západních zemích.

Na konci devatenáctého století, v období Meidži, se Japonsko plně otevřelo a konfrontovalo se západní kulturou a jejími vlivy. Po více než čtvrt tisíciletí izolovaná země se začíná porovnávat s vyspělejším světem. Úsilí o co nejrychlejší hospodářský rozvoj a srovnání životní úrovně přináší termíny – fukoku kjóhei, šokusan kógjó ( 富国強兵、殖産興業 ) neboli bohatá země, silná armáda, zvýšení výroby a podpora průmyslu. Naplnění cílů vyjádřených pomocí těchto termínů vyžadovalo potlačení zájmů jedince, vyzdvihnutí skupiny a nadřazení politického hlediska nad ostatní aspekty společenského života – kulturu, hospodářství atd. Japonský historik Murajama Masao přirovnává nadřazení skupiny nad zájmy jednotlivce k situaci při lovu chobotnic: Obdobně jako chobotnice, která se nasouká do baňky se zúženým hrdlem a nemůže již ven, je i člověk uzavřen v daném kolektivu, v jehož rámci se musí pohybovat tak, aby nenarušoval atmosfétu harmonie a nepoškozoval bezprostřední mezilidské vztahy. Svět uvnitř je přitom téměř neprodyšně oddělen od světa vnějšího a cílům takto relativně uzavřené skupiny je podřízena i její struktura.⁸² Verifikace tohoto tvrzení je patrná v politické sféře, kdy záležitosti státního významu jsou nadřazené zájmům individua a sebeobětování se ve prospěch společnosti je měřítkem popularity a úspěšnosti.

S politickou kulturou je spojen také termín politická moc, kenrjoku ( 権力), nebo-li moc, vliv a fyzická síla; reálná politická moc, džicurjoku ( 実力 ). Význam termínu politická moc je spojován s vlastní autoritou, která je vnímána jako bezmezná, nekontrolovatelná. Reálná politická moc je podle Sýkory ovlivněna několika faktory. Píše: Na prvním místě je to hara = schopnost jedince spolehlivě rozpoznat správné od špatného, kan = schopnost jemné vyjednávací taktiky v závislosti na průběžně se měnících okolnostech, newaza = dovednost usnout, neboli schopnost zapomenout na minulost, mibun = příslušné společenské postavení, kenami = náležitý rodinný původ a kaban = dostatek finančních prostředků.⁸³

Chtěla bych ještě zmínit také vliv konfucianismu na japonskou politickou kulturu. Samotné konfuciánské učení je založeno na společenské harmonii, ztotožnění jedince s jeho sociální rolí. Vztahy jsou znázorněny na poměru otec – syn, vládce – poddaný. Otec, stejně jako vládce, je velkorysý, autoritativní, syn, stejně jako poddaný, poslušný, podřízen autoritě. Na tomto modelu je založena také struktura japonské společnosti, respektive její jednotlivé jednotky – rodiny, školy, firmy, politické strany apod. Úctu k autoritě, služebně staršímu nacházíme v hierarchii politických stran – postupný posun od méně důležitých k prestižním postům – platilo i v případě Koizumiho.

Jak jsem se pokusila uvést a vysvětlit, termín politická kultura, obecně řečeno politické hodnoty jednotlivého národa, je v Japonsku chápán odlišně. Nemůžeme tedy očekávat, že snaha o změny, jak hospodářské tak politické, které premiér Koizumi sliboval ve své kampani a v křesle premiéra a které během vykonávání své funkce prosadil ( oslabení vlivu frakcí LDS, změny při volbě předsedy strany, oslabení systému keirecu ), mohou být dostatečně patrné a dlouhotrvající. Nezměníme-li totiž kritéria, která hodnotí politiky a politiku jako takovou, nezměníme ani oblast reálné politiky.

Třetí kapitola – Reforma poštovního a penzijního sektoru

3.1 Reforma Japonské pošty

V létě 2005 předložila Koizumiho vláda poslanecké sněmovně šest návrhů zákonů na privatizaci Japonské pošty, které byly hlavním bodem celého Koizumiho programu. Návrhy byly v dolní sněmovně pátého července o pět hlasů těsně schváleny, ale horní komora je o sedmnáct hlasů zamítla. Koizumi k vyslovení nesouhlasu řekl: „Chci se zeptat přímo lidí, jestli jsou pro nebo proti reformě pošty… řešení přijaté horní sněmovnou znamená, že privatizaci poštovního systému nepotřebujeme. Můžete dokonce říci, že moje rozpuštění parlamentu je rozpad poštovního systému. Jste pro nebo proti? Já se zeptám přímo lidí.“⁸⁴ Privatizace neprošla kvůli několika neposlušným senátorům LDS a Koizumi se spolehl na fakt, že jestliže se občané vysloví pro reformu, tedy LDS získá dostatečný počet mandátů v dolní sněmovně, tito odpůrci pod nátlakem veřejného mínění nebudou moci podruhé hlasovat proti. Horiuči Micuo, člen LDS, který nakonec hlasoval proti, řekl: „V zásadě s privatizací pošty souhlasím, ale nemohu tolerovat povýšenost ministerského předsedy, který nepřipouští vůbec žádné změny.“⁸⁵

Následovaly tedy volby, které byly také otázkou pro občany Japonska o jeho dalším směřování. Zda země projde všemi reformami a otevře se západnímu politicko – ekonomickému systému, nebo bude pokračovat v cestě v čele s vládními byrokraty a prvky socialismu.

Po Koizumiho vítězství byla 11. října 2005 privatizace pošty schválena v dolní, a poté i v horní komoře parlamentu a přijaté zákony stanovily zpětně její začátek na 1. října 2007.

Japonská pošta ( nippon júsei kóša), 日本郵政公社, je největším a nejdůležitějším subjektem v japonském hospodářství. Celková hodnota byla oceněna na 350 miliard jenů. Skládá se ( od 1.4. 2007 ) ze čtyř hlavních sekcí: Poštovní společnosti ( nihon júbin ),日本郵便, Poštovní pobočky ( júbin kjoku ), 郵便局, Banky Júčo ( júčo ginkó ), ゆうちょ銀行 a Pojišťovací společnosti Kampo ( kampo seimei ), かんぽ生命. Júčo je jednou z největších bank světa s vkladem 231 miliard jenů ( 31.3. 2007 ), Kampo je největší pojišťovna světa s vkladem 116 miliard jenů ( 31.3. 2007 )⁸⁶. Japonská pošta má přibližně 25 000 poboček po celé zemi a spravuje 30 procent veškerých úspor obyvatel a 30 procent životních pojistek.⁸⁷

Připomeňme si nyní některé důvody, proč se o privatizaci tolik mluvilo a bojovalo. Japonská pošta je velmi oblíbena u průměrných Japonců ( hlavně u obyvatel venkova ) jako bezpečná instituce, která nabízí výhodné úrokové sazby, možnosti rychlého výběru spoření, výhodné půjčky – spíše pro rodiny a malé podniky než pro soukromý sektor. Pošta plní úlohu upisovatele japonských státních obligací, v roce 2005 měly státní dluhopisy celkovou hodnotu 140 miliard jenů, což je asi dvacet procent celkového státního dluhu.⁸⁸ Pošta je také zdrojem podpory LDS ( finanční podpora jednotlivých poslanců při volebních kampaních ), pošta financovala veřejné práce [ stavby silnic, dálnic atd.] a politici tím získávali hlasy místních obyvatel i velkých firem. Poskytovala i kariérní postup po odchodu z politiky ( členové stany opouštěli ministerstva a přijímali lukrativní nabídky Japonské pošty ) a vždy zaměstnávala velké množství státních zaměstnanců – 280 tisíc pracovníků na plný, 120 tisíc pracovníků na částečný úvazek, tj. celkem přibližně 30 procent všech vládních úředníků. Úspory do výše deseti milionu jenů byly garantovány vládou bez poplatků, zatímco u soukromých bank se musí za stejnou výhodu platit tzv. pojištěním vkladu. V praxi to znamená, že lidé v bance vlastní i několik účtů s uvedeným vkladem. Júčo a Kampei také neplatí žádné daně a nemají kapitálové požadavky, tedy nemají vysoké náklady a nemohou být koupeny jiným subjektem.

Jinými slovy byla Japonská pošta systémem úspor a životních pojištění využívaným k podpoře státních bank, akciových společností a podniků prostřednictvím fiskálního investičního rozpočtu určeného v souladu s vládním rozpočtem. Finance poskytované Japonskou poštou byl převáděny do fondů ministerstva financí, které postupně rozdělovalo tyto finanční prostředky mezi jednotlivé vládní subjekty ( ty pak podporovaly veřejné práce ve venkovských oblastech a poskytovaly půjčky na finanční projekty s nejasným ziskem ). Úspory v Japonské poště byly jedním z nejdůležitějších zdrojů těchto fondů. Po reformě z dubna 2001 subjekty doposud závislé na státních fondech začaly budovat své vlastní fondy, ve formě cenných papírů, nebo měly podíl v dluhopisech vydávaných ministerstvem financí. Převážná většina ( 80 procent ) poštovních úspor je nyní investována ve spolehlivých aktivech jako jsou vládní dluhopisy, cenné papíry s vládními garancemi. V roce 2003 byla Japonská pošta reorganizována a začala být řízena správní radou, která je přímo podřízena vládě a zodpovídá za všechny čtyři její složky.

Budování infrastruktury v padesátých a šedesátých letech minulého století také těžilo z fondů Japonské pošty. Při bankovní krizi v devadesátých letech nabídly poštovní úspory alternativu pro obyvatele, kteří by jinak měli peníze v hotovosti, nebo by je poslali do zahraničních bankovních domů. Ve skutečnosti je Japonská pošta velká nekonkurenční firma podporující veřejně prospěšné stavby s nízkým nebo žádným výnosem. Dlouholetý rychlý růst japonské ekonomiky může být spíše přisuzován jiným faktorům než podpoře Japonské pošty, zakrývá tak základní neúčinnost celého systému.

A proč vlastně Koizumi tolik prosazoval privatizaci Japonské pošty a spojil s ní i svoji politickou kariéru? Privatizace má přinést finance na kapitálový trh, a tím posílit stabilitu a ekonomický růst. Dosavadní systém omezuje konkurenci jednotlivých bankovních domů a pojišťoven díky státním subvencím a zárukám. Zvýhodněné poskytování půjček spřízněným firmám, financování neekonomických projektů můžou být příčinnou vládní korupce. Dochází k deformaci daňového systému od doby, kdy daňoví poplatníci začali dotovat neprůhledné transakce. V neposlední řadě má nerozdělení kapitálu pasivní, zpomalující dopad na ekonomický růst ( více prostředků na kapitálovém trhu posiluje ekonomické aktivity ). Posílení soukromého sektoru a jeho konkurenceschopnosti má vést k větší transparentnosti, k úsporám vládní administrativy a omezení klientelismu.

Odpůrci argumentovali, že v Japonsku není dostatek infrastruktury a průmyslu, kam by bylo možno investovat a nedojde tak k maximálnímu zhodnocení vložených peněz na domácím trhu a investice budou soustředěny v zahraničí.⁸⁹ Odpor k privatizaci zastávalo také konzervativní křídlo LDS, které se obávalo omezení přístupu k veřejným financím a přerušení sítě dlouhodobých osobních vazeb. Občané se báli zhoršení dostupnosti poskytovaných služeb v odlehlejších oblastech.

Premiér Koizumi předložil sněmovně celkem šest zákonů, které měly rozběhnout privatizaci Japonské pošty, s celkovou dobou trvání 10 let, od dubna 2007 do března 2017. Níže uvádím nejdůležitější kroky a teze schváleného balíčku příslušných zákonů.

S platností od 1. dubna 2007 je Japonská pošta rozdělena do čtyř oddělených společností ovládaných holdingovou společností – Japonská poštovní holdingová společnost ( júbin džigjó kabušiki kaiša ), 郵便事業株式会社 , která bude zodpovídat za poštovní službu, úspory, životní pojištění a síť poboček japonských pošt. Každá společnost bude hospodařit na „vlastní účet“ . Dochází také ke zrušení úrokových subvencí a vládních záruk na depozita. Všechny akcie budou na počátku vlastněny vládou. Bude vytvořena poštovní privatizační komise o pěti členech jmenovaných na tři roky, která bude zodpovídat za průběh a průhlednost privatizace.

Do března 2017 prodá holding část akcií, avšak nadále si ponechá vlastnictví alespoň jedné třetiny všech akcií. Holding ale má právo zpětného nákupu akcií. ( Tento kompromis o zpětném nákupu vyvolává pochybnosti o privatizaci celého systému. Poštovní služba a její síť tak bude asi i nadále vlastněna holdingem ).

Síť Júbin kjoku bude spravovat pobočky a provozovat poštovní služby, bude nabízet služby svých dceřiných společností.

Již existující poštovní úspory a dluhopisy životního pojištění budou mít dále vládní garanci a existující rezervy v těchto vytvořených kontech budou umístěny ve vládních cenných papírech.

Zaměstnanci pošt ztratí status státních zaměstnanců.

Pojišťovací společnosti a spořící fondy budou stejně jako celý holding daněny jako obchodní společnosti.

Pojišťovací společnosti a spořící fondy mají právo na licenci, která jim poskytuje stejná práva jako obchodní společnosti, doma i v zahraničí. Tempo udělování licencí určí poštovní privatizační komise.

Spořící fondy budou muset přispívat do pojišťovacího systému, v souladu se změnami v penzijním sektoru.

Na závěr je třeba říci, že proběhne-li privatizace až do konce, stejně podle odborníků neoslabí pozici Japonské pošty jako finančního giganta ( připomeňme právo vykoupení akcií zpět ). Vládní podpora, bezpečné investování do vládních dluhopisů a další výhody oproti soukromému sektoru budou pokračovat. Nechuť výraznějšího oslabení výsadního postavení tak pravděpodobně dlouhodobě nepomůže růstu ekonomiky ani proměně v moderní finanční instituci. Nerozdělení kapitálu se všeobecně považuje jako negativní jev v každé ekonomice. Demografické studie předpokládají postupný úbytek obyvatel, zatímco koeficient závislosti ( = stárnutí společnosti ) bude významně stoupat, což se projeví ve snížení životních standardů, snížení růstu HDP a poklesu produktivity. Jestliže i nadále Japonská pošta jako celek bude vlastnit větší část příjmů a rezerv, rozdělovat je s žádným nebo malým ziskem, pak nebude schopna vzdorovat předpokládanému poklesu a stárnutí společnosti.

Na druhou stranu ale může dojít k znemožnění zpětného vykoupení akcií, velkému zájmu zahraničních investorů ( tak, jak vláda předpokládá ) a celkovému dlouhodobému ekonomickému růstu.

3.2 Změny v penzijním systému

Japonská penzijní soustava je systém průběžného penzijního financování, která se skládá ze dvou druhů důchodů.

1.