Masarykova univerzita Filozofická fakulta

3Žánrová identifikace snímku Ikarie XB 1

3.1O filmu Ikarie XB 1

Přípravné práce na Ikarii začaly již v roce 1959, když se nad prací na scénáři sešli režisér Jindřich Polák a scenárista Pavel Juráček, pro kterého to byla jedna z prvních možností napsat scénář k celovečernímu hranému filmu. Literárním základem Ikarie byl román K mrakům Magellanovým od světoznámého polského spisovatele sci-fi Stanisłava Lema. Jednalo se však o volnou inspiraci, nikoli přesnou adaptaci. Jindřich Polák byl velkým fanouškem tvorby Lema a dokonce se pokoušel o konzultaci na dálku s autorem knižní předlohy, ale Stanisłav Lem nejevil výrazný zájem o podílení se na přípravách. Mimochodem, Ikarie je jedním z prvních převodů děl Stanisłava Lema na stříbrné plátno.²⁴

Scénář byl dopsán v roce 1962 a film se vyráběl v Barrandovských ateliérech. Jindřich Polák, který za sebou měl již několik kladně přijatých filmů,²⁵ na Ikarii dostal rozpočet ve výši pět miliónů korun, což představovalo dvojnásobek rozpočtu běžného hraného celovečerního filmu v druhé polovině 50. let.²⁶ Závratný rozpočet se dá vysvětlit náročností výroby dekorací a rekvizit; navíc se původně počítalo s širokoúhlým barevným filmovým materiálem a se scénami vyobrazujícími stav beztíže. Nakonec se od barvy upustilo a film zůstal černobílý; stav beztíže museli tvůrci obejít zpomalením záběru. Neobvykle vysoký rozpočet se nakonec vyplatil, neboť se v jedněch a těch samých dekoracích v barrandovském ateliéru natočily hned dva filmy na jeden zátah. Prakticky stejný štáb v čele s Polákem vytvořil zároveň s Ikarií ještě dětský sci-fi snímek Klaun Ferdinand a raketa (Jindřich Polák, Československo, 1962). Tento tah si však vysvětluji nejen snahou ušetřit co nejvíce peněz při výrobě, což nepředstavovalo nijak ojedinělou praktiku československých tvůrců,²⁷ ale také nedůvěrou v divácký potenciál Ikarie. Proto se vedle temného vesmírného dobrodružství objevila i tato nevinná zábava pro děti, na níž mohli chodit žáci v rámci školních projekcí. Klaun Ferdinand představoval v té době oblíbenou postavu televizních obrazovek jak u nás tak i v NDR, což mělo garantovat úspěch a návrat vložených financí do výroby dekorací pro Ikarii.²⁸

Po úspěšném dokončení se Ikarie dočkala premiéry a to 26. července 1963 a posléze byla Filmexportem prodána do 42 zemí světa.²⁹

3.2Rozbor děje, stylu a časoprostoru Ikarie

Nyní se konečně dostávám k žánrové specifikaci Ikarie. Ta patří do žánru sci-fi – celý film se odehrává mimo naší planetu a dokonce i mimo sluneční soustavu v roce 2163, tedy přesně 200 let po premiéře filmu v pražských kinech.

Ikarie začíná neobvykle dramatickou scénou, v níž pološílený člen posádky Michal (Otto Lackovič) prochází futuristickými chodbami vesmírné stanice a křičí do komunikačního zařízení v podobě mechanického oka, že Země nikdy neexistovala. Poté laserovou pistolí zničí komunikátor. Příběh je dále převyprávěn retrospektivně skrze vzpomínky velitele lodi Abajeva (Zdeněk Štěpánek). Sledujeme start Ikarie v červnu roku 2163 z oběžné dráhy Země. Přibližně do poloviny filmu dominují scény, které ukazují každodenní rutiny členů posádky – sprchování, romantická dějová linie mezi historičkou Evou (Růžena Urbanová) a koordinátorem Lorencem (Josef Adamovič), společné obědy. Skrz běžnou činnost lidí budoucnosti si můžeme utvořit představu o jejich morálce, tužbách, prioritách, ale i obavách. Zlom nastává přibližně v jedné třetině stopáže,³⁰ kdy je posádka nucena přerušit oslavy 110. narozenin astrofyzika Hopkinse (František Smolík), protože se do dráhy Ikarie dostal vrak kosmické lodi z 20. století. Abajev se rozhodne vyslat dva členy posádky na průzkum opuštěné lodi. Na její palubě pak objeví mrtvoly bývalých cestujících a posádky. Na palubě najdou i relikty 20. století – chemické a nukleární zbraně. Průzkumný tým náhodou odjistí jadernou hlavici a dojde k výbuchu, jenž usmrtí oba členy posádky Ikarie. Vesmírná mise se poté setkává s neznámým druhem záření, které pochází z Tmavé hvězdy a utlumuje biochemické procesy uvnitř živých organismů. Celá posádka usíná, ale probouzí se dříve, než vypočítal Hopkins. To je zapříčiněno silovým polem, které obklopilo povrch Ikarie jako štít. Zářením byli nejvíce postiženi Erik Svenson (Jiří Vršťala) a Michal. Ten druhý se v panickém záchvatu zabarikádoval na jedné z palub a odtud ohrožuje životy ostatních. Zde končí retrospektivní vyprávění a divák již disponuje stejným věděním jako postavy. Zástupce velitele Mac Donald (Radovan Lukavský) odzbrojí Michala a přesvědčí ho, aby se svěřil do rukou lodního doktora. Astrofyzik Hopkins zjišťuje, že ochranné pole kolem Ikarie je umělého původu, z čehož všichni vyvozují, že na Bílé planetě, k níž směřují, existuje život. Děj končí klesáním Ikarie skrz atmosféru planety a narozením dítěte jedné člence posádky.

Styl snímku se často podřizuje vyjádření vnitřních rozporů – ať již v rámci tematických okruhů či mezi jednotlivými postavami. Nejvýraznější kontrasty můžeme pozorovat v rámci kostýmování a dekorací. Ošacení posádky je harmonicky rozděleno do dvou skupin – všechny postavy mají světlé kalhoty a pak jedna polovina nosí světlý vršek s tmavým límcem a druhá zase tmavý se světlým límcem. Přitom kostymérka Ester Krumbachová usilovala o rozdělení postav do dvojic dle toho, jak spolu jednají v rámci děje. Proto má velitel Abajev světlé ošacení a Mac Donald zase tmavé. Podobné rozdělení můžeme vysledovat i u postav socioložky Niny Kirovové (Dana Medřická) v tmavém kostýmu a astrofyzika Hopkinse, jehož oblečení disponuje světlými odstíny. Další dvojicí jsou Michal – tmavý a Svenson – světlý. Jedinou výjimkou ve filmu je ošacení lodního doktora, které je zářivě bílé.

Vnitřní uspořádání vesmírné lodi a její přístroje sestávají z různých pravidelných geometrických tvarů; převážně kruhových a kvádrových forem. Toto pozadí dává možnost vyniknout postavám v popředí, které narušují onu pravidelnost, v čemž shledávám jistý protiklad člověka a stroje. Aby hrdinové vynikli na geometrickém pozadí, jsou snímáni většinou v polocelcích nebo celcích. V ostatních případech jsou postavy zabírány především v polodetailech. Herci se často situují tak, aby se odráželi na lesklých površích předmětů a to hned několikanásobně; takto se do jisté míry naznačuje rostoucí psychologická labilita postav. Lidé jsou ve filmu bez výjimky orientováni do zlatého řezu, což je běžná praktika při natáčení na širokoúhlý filmový materiál pro docílení proporčního ideálu. Tvarově pravidelné dekorace za postavami vykazují orientaci na střed, čímž se opět ukazuje rozdíl mezi nedokonalými, „nevyváženými“ lidmi a pravidelnými stroji.

Kamera se téměř neustále pohybuje nebo švenkuje, což dotváří dojem kontinuálního postupu Ikarie vesmírem a zvyšuje dynamičnost děje. S tím se však projevuje negativní aspekt širokoúhlého filmu, neboť při pohybu kamery dochází k viditelné deformaci prostoru.

Časové rozhraní děje je stanoveno na 14 měsíců, což je divákovi sděleno za pomoci diegetického vypravěče v podobě reportéra ze Země hned na začátku snímku. Je třeba zmínit, že po takto vymezenou dobu trvá cesta vesmírné lodi Ikarie XB 1 ke hvězdě Alpha Centauri a dalších 14 měsíců se měla posádka vracet k Zemi. Tvůrci filmu byli poučeni o dilataci času podle teorie relativity, neboť k výrobě Ikarie přispěla i četná skupina odborných poradců.³¹ O tom, že posádce vesmírného korábu plyne čas pomaleji než obyvatelům Země, je divák opět poučen za pomoci reportéra ze Země. Pozemšťané se tudíž dočkají možnosti přivítat Ikarii až za 15 let. To znamená, že trvání děje tohoto filmu má hned dvě různé podoby – pro posádku Ikarie a diváka je to 14 měsíců, avšak pro obyvatele Země jde o sedm a půl roku. Tvůrci filmu využívají různého plynutí času v dialozích pro vyjádření izolovanosti postav na palubě lodi oproti zbytku lidstva.

Film se odehrává na několika vesmírných lokacích – na vesmírné lodi Ikarie XB 1, což je ve své podstatě malé město pro 40 osob; dále na kosmické lodi z konce 20. století a chvíli pak i v otevřeném kosmu. Připomeňme si pojem chronotop, neboť se velmi hodí pro rozbor uvedeného filmu. Podle Bachtina se v uměleckém díle „…Čas zhušťuje, stává se hmotnějším a umělecky viditelným, prostor se naopak intenzifikuje, zapojuje se do pohybu času, syžetu a historie.“³² Chronotopem sci-fi filmu Ikarie XB 1 je uzavřený prostor vesmírné lodi, která se neustále pohybuje napříč vesmírem a jíž provází unikátní plynutí času.

Ten je v tomto snímku skutečně zhuštěn – sedm a půl roku na Zemi trvá pro posádku pouhých 14 měsíců. S různým plynutím času si tvůrci filmu hrají a často jej zdůrazňují v dialozích mezi jednotlivými postavami. Třeba když se jedna s hrdinek ptá svého kolegy, kolikátého je teď na Zemi. Ten jí odpovídá: „Ráno bylo 18., po obědě Vánoce, takže teď tam asi slaví Silvestra.“³³ Na to jedna z postav (Anthony) prohodí: „Toto letí.“³⁴ V této scéně je různého plynutí času využito spíše pro komický efekt, ale jinak jde o prvek, který podtrhuje odloučenost a samotu posádky lodi od své rodné planety. Zhuštěné plynutí času pokračuje až do scény setkání s opuštěnou lodí z 20. století. Dále se totiž klade důraz na budování napětí, a proto se čas jakoby roztahuje a již neubíhá po měsících, ale po hodinách až minutách. To samé se opakuje i u scény konfrontace Mac Donalda a Michala.

Jak jsem zmiňoval dříve, u žánru sci-fi je velmi důležitá oscilace mezi nadějí a strachem z nových technologií a budoucnosti. K podobnému přelévání mezi vírou a nedůvěrou v pokrok dochází i v Ikarii, pokud podrobněji rozebereme prostředí, v němž se film odehrává. Otevřený, nekonečný prostor vesmíru je konfrontován s uzavřeným prostorem kosmické lodi. Posádka Ikarie je vyslána na dalekou cestu, aby našla nové formy života – to je naděje. Avšak při pohledu do černé prázdnoty kosmu postavy svádějí vnitřní souboj s pochybami. Hlavami se jim honí myšlenky, zda tam venku vůbec někdo je a pokud ano, na jakém stupni civilizačního vývoje se nachází – budou tito tvorové představovat pro návštěvníky z planety Země přátelství a nové možnosti rozvoje či naopak nebezpečí a možný konflikt? Tato nejistota se u některých postav transformuje do strachu až paniky. Pro vyjádření takového stavu mysli využili tvůrci negativního aspektu širokoúhlého filmu ve svůj prospěch. Při pohybu kamery se totiž deformují vzdálenosti mezi předměty kolem levého a pravého rámu záběru, což ale u diváka budí dojem pokřiveného vidění postavy. Tento princip můžeme pozorovat v úvodní titulkové sekvenci, když se Michal potácí pustými chodbami Ikarie.

Uzavřený, osvětlený prostor Ikarie chrání svou posádku před nepříznivými vlivy vesmíru,³⁵ jedná se tedy o bezpečné prostředí. Avšak člověk nemůže existovat v uzavřené lodi příliš dlouho, protože se pak mohou projevovat nepříznivé vlivy tohoto prostoru – jako v případě postavy Michala, který dojde až na pokraj šílenství.³⁶ Navíc posádka musí každou vteřinu pociťovat a uvědomovat si křehkost bezpečnosti na palubě lodi – stačí jedno pochybení a všichni zemřou. Posádka však na své cestě nemá jinou možnost než pokračovat stále dopředu stejně neúprosně, jako plyne čas. Což má dle mého názoru symbolizovat neustále se opakující záběr, na němž Ikarie rychle proletí zleva doprava.