Microsoft Word Celakovsky 1 doc

William Shakespeare, Král Jindřich IV. Díl I. (př. Ladislav Čelakovský, 1859)  21 

když naši důvěru jste oklamal, 

nás nutil, svrci lehký míru šat, 

a staré údy v krutou ocel vtěsnat. 

Zlá jest to věc, mylorde, zlá to věc. 

Co díte tomu? Chcete-liž zas uzel 

všem promrzelé války rozdrhnout, 

a zaměřit zas v poslušný ten kruh, 

kde pěkný, přirozený svit jste šířil, 

již přestana být žhoucí meteor, 

strašící div, zlověstné znamení 

o vzešlé zhoubě nezrozeným věkům? 

Worcester. Poslyš mne vaše Svrchovanost, králi! 

Co mne se týče, přál bych velice, 

bych v pokoji života svého sklon 

směl vyčkati, neb vězte zajisté, 

že této půtky den jsem nehledal. 

Král Jindřich. Že nehledal jste? Aj, jakž tedy přišel? 

Falstaff. Buřictví leželo před ním na cestě, i zdvihnul je. 

Princ Jindřich. Ticho, tučná paštiko, ticho! 

Worcester. Milosti vaší zráčilo se, hled 

své přízně ujmout mně a domu mému, 

avšak Vašnosti musím spomenout, 

my z přátel vašich byli první, nejplatnější. 

Pro vás svou berlu úřadní jsem zlomil 

za Richarda, dnem nocí pospíchal 

vám naproti, bych zlíbal vaši ruku, 

když ještě řádem ani vážností 

jste nebyl blahomocen, jako já. 

I byl jsem já, můj bratr a jeho syn, 

již ve vlast vás uvedše, vzdorovali 

jsme nebezpečím. Nám jste přisahal – 

a slib ten činil jste u Doncastru – 

že nijak na stát sáhnout nevolíte, 

leč jen dobývat zkráceného práva 

Gauntova sídla, vévodství z Lancastru. 

My přisehli vám k tomu pomoci; 

však v krátkém čase deštík svlaživý 

na vaši hlavu štěstí rozpršel, 

a veličenstva taký proud vás přepad’, 

to skrze nás, to vzdáleností krále, 

tu času zbujnělého bezprávím, 

skrz utrpení, jež jste přetvařoval, 

pro příčné větry, jež tak dlouho krále 

v nešťastné válce irské zdržely, 

že každý v Angličanech mněl ho mrtva. 

A pro těch krásných případností roj 

vám rychlá žádost přišla do srdce, 

byste vzal uzdu vlády v ruce své. 

Slib v Doncastru nám daný zapomněl jste, 

a námi vykrmen činil jste nám, 

jak šibal nevděčný, mláď kukaččina 

činívá vrabci: tiskna hnízdo naše 

tak nesmírně jste vzrostl naší péčí, 

že naše láska ani nesměla 

se zblížit k vám, pro strach, být pohlcenu. 

Leč bystrým letem pro svou bezpečnost 

jsme přinuceni prchat vašich zrakův 

a nynější ten odboj vzbuřovat; 

při čemž se bráníme jen prostředky, 

jež proti sobě sám jste ukoval 

nelaskavostí, tváří hrozebnou, 

a zrušením vší věrnosti a víry, 

nám přísahané v štěstí mladistvém. 

Král Jindřich. To všecko vy jste ovšem zčlánkovali, 

na trzích rozkřikovali, ve chrámech 

i kázali, abyste oděv vzpoury 

pozlátkem vyšňořili, jež slepí zrak 

nestálým hejskům, stýskavým nuzákům, 

již civějíce ruce sobě mnou, 

jak zaslechnou o vzniku zmatenic. 

A nikdy ještě barev vodnatých 

povstalcům nescházelo k věci své 

vylíčení, ni chmurných žebrákův, 

jenž časův zvůle, matně řádící, 

a zmatenic ve státu lačnějí. 

Princ Jindřich. V obou to našich vojštích mnohé duše 

za rozpor ten zlý osud utrží, 

jednou-li vejdou v zápas. Řekněte 

bratrovci vašemu, že Walesský princ 

se s celým světem shoduje ve chvále 

o Hynku Percym. Při mé naději – 

(poslední jeho pokus vyjímám) 

nemyslím, že by šlechtic hodnější 

tak hbitě-udatný, udatně-mladý, 

tak odvážný neb smělý jinde žil, 

by krášlil ctnými skutky tento věk. 

Co mne se tkne, k své hanbě říci musím, 

že zahalečem byl jsem v rytířskosti, 

a jak dosléchám, takž i on mne cení. 

Leč toto přede tváří otce mého: 

že přednosť má slovutným jménem svým 

a vážeností přede mnou, mu přeji, 

a chci, bych spořil krve prolití, 

v osobném boji s ním své štěstí zkoušet. 

Král Jindřich. Myť se tě odvažujem, Walesský princi, 

ač nepočetné pochybnosti z toho 

nás zrazují. Věř, dobrý Worcestře, věř, 

myť milujem svůj národ, ba i ty, 

již vaším synovcem se zavést dali; 

a podanou-li milosť přijmout chtějí, 

jak on, tak oni, vy a každý jiný 

zas bude přítel mně, a jemu já. 

To rcete svému bratrovci, pak zpravte mne, 

co smyslil činit. Jest-li nepovolen, 

čeká naň kára v nás a strašný trest, 

jenž povinnost svou splní. Takž bůh s vámi, 

již odpověďmi dél’ nás nemylte, 

dar laskavý rozvážně vyvolte. 

 

Odejdou Worcester a Vernon. 

Princ Jindřich. Svůj život vsadím, že to nepřijmou. 

Ten Douglas a ten Hotspur oba spolu 

se důvěřují s celým světem v boj. 

Král Jindřich. Pryč tedy! každý vůdce před svůj pluk. 

Jak odpovědí, na ně uhodíme, 

a bůh nám pomoz v spravedlivé půtce. 

 

Odejdou Král, Blunt a Princ Jan. 

Falstaff. Jindro, zahlédneš-li mne v bitvě na zemi, přestup 

přese mne, tak! – jest to proukázání přátelství. 

Princ Jindřich. Jedině kolossus byl by to s to, aby ti proukázal 

to přátelství

52)

. Odříkávej ty svůj otčenáš a měj se dobře! 

Falstaff. Přál bych, aby byl takhle čas ku spaní, a všecko v 

dobré míře. 

Princ Jindřich. Však’s bohu vždycky smrtí dlužen. 

 

Odejde. 

Falstaff (sám). Dluh ještě neprošel, bylo by mně mrzuto, 

kdybych mu jej před uročením splácet musil. Nač bych měl 

zapotřebí, tak s ním si pospíchat, když mne oň sám 

neupomíná. Dobře, o to zde nejde; čest mne žene, čest 

pobádá. Tak! což jestli mne dožene k rozbodání, co potom? 

Může-liž čest nohu nahradit? Nemůže. Anebo ruku? Ani to. 

Aneb bolest v ráně zastavit? Také ne. Tedy se čest nezná v 

umění ranhojičském? Nezná. Co jest ale čest? Slovo. Co 

obsahuje slovo čest, co jest tato čest? Vítr. Pěkně děkuji! – 

Kdo ji má? Ten, kdo ve středu umřel. Cítí-liž ji? Necítí. 

Slyší-liž ji? Neslyší. Tedy nelze o ní mít vědomí? Ovšem, 

mrtvému nelze. Ale nežije-liž snad s živým? Nežije. Proč 

to? Závisť tomu nedopouští – tedy s ní ničeho nemám, čest 

jest pouhý náhrobek, a s tím se můj katechismus skončuje. 

---