Pojem konurbace V původním významu naznačoval

2. 3 Polycentricita na různých měřítkových úrovních

Koncept polycentricity lze vztáhnout na různé měřítkové úrovně. Na lokální úrovni se v případě zkoumání polycentrického uspořádání rozumí typ městského regionu vymezený intra-urbanními vztahy. Pro takový region se často používá označení FUR (Funtional Urban Region) nebo též FUA (Funtional Urban Area). Dle autorů Hall a Pain je FUR/FUA vymezován především na základě studia vztahů denní dojížďky za prací ze zázemí regionu do jádra (nebo více jader), kde jsou koncentrovány pracovní příležitosti. Polycentricita na lokální měřítkové úrovni se projevuje četností subcenter v rámci městského regionu.

Davoudi (2003) uvádí, že v mezoregoinálním měřítku, tj. ve smyslu inter-urbánních vztahů, byly tradiční koncepty městského regionu rozvinuty do koncepce tzv. PURs (polycentric urban regions). PURs představují systém dvou a více historicky a správně oddělených městských jader s vysokou mírou vzájemné provázanosti a závislosti. Mezi typické zástupce polycentrických sídelních regionů patří např. oblast Randstadu, oblast Porúří či oblast tzv. Vlámského diamantu (DEILEMAN, FALUDI, 1998). Z hlediska morfologického bývá polycentrickým sídelním regionům přisuzována potlačená vnitřní hierarchie jednotlivých městských nódů či. absence vedoucího města.

Na vyšší měřítkové (makroregionální) úrovni inter-regionálních vztahů byl polycentrický koncept implantován v převážně normativní podobě v závěru 90. let a to v souvislosti s představením European Spatial Development Perspective (dále jen ESDP). ESDP chápe na evropské úrovni polycentrismus jako podporu center vně evropského jádra tzv. Modrého banánu (viz obr. 4) rozkládající se mezi Londýnem a Milánem, který ESDP označuje jako dynamické centrum integrující se Evropy (ESPON 1.1.1., 2005).

Obr. 4 Vymezení evropského jádra („Modrého banánu“) a periferních oblastí

upraveno dle: HOSPERS, G., J. (2003): Beyond the blue banana?: Structural change in Europe's

geo-economy. Intereconomic, 38, [cit. 28. ledna 2009]. Dostupný na WWW:

wien.ac.at/ersa/ersaconfs/ersa02/cd-rom/papers/210.pdf>

2. 4 Konurbace v rámci polycentrického systému

Koncept polycentrické struktury sídelního a regionálního systému není ustálený. Polycentričnost začala být diskutována v souvislosti s mohutnou urbanizací a utvářením rozsáhlých polycentrických konurbací (především megalopolí táhnoucích se na východním pobřeží USA od Washingtonu po Boston) a v souvislosti s rozsáhlým suburbánním růstem měst, formováním sekundárních center v příměstských oblastech velkých měst a vytvářením tzv. edge cities. Davoudi (2003) je označil jako tzv. okrajová města (egde cities), která lze charakterizovat jako nová centra se širokým spektrem centrotvorných funkcí a přitahující mohutnou každodenní dojížďku do práce a za službami.

Formování konurbací (britský termín) a megalopolí (americký termín) představuje vyšší stádium koncentračního procesu v kontextu pokračující urbanizace. Týká se specifických území, kde se koncentruje ekonomický rozvoj. Ten ovlivňuje růst mnoha sousedících měst do té míry, že jejich původně relativně samostatné městské regiony se začínají propojovat v jejich každodenní organizaci. Vzhledem k technologickému pokroku v oblasti komunikace a dopravy rostou vzdálenosti dojížďky do práce a dřívější orientaci obyvatelstva na jediné centrum nahrazují v některých částech konurbací možnosti využití více jader, ať už z hlediska pracovních možností nebo služeb. Konurbace a megalopole přestavují fyzicky a funkčně propojenou polycentrickou oblast tvořenou množstvím vzájemně se dotýkajících a prolínáních se metropolitních regionů. Na druhou stranu pak konurbace a megalopole představují vyšší úroveň koncentračního prostoru, který začíná dominovat národnímu nebo dokonce kontinentálnímu systému osídlení.

Ve stínů konurbací a megalopolí začínají zůstávat samostatné metropolitní oblasti a tudíž i celkově menší koncentrační areály. Metropolitní oblasti tvořící konurbace a megalopole jsou pak celku podřízené. Zatímco konurbace a megalopole jsou zpravidla vnitřně polycentrické, z hlediska jejich vnějšího působení představují jednotku dominující sídelním a regionálním systémům. Konurbace a megalopole navíc nemusí v dlouhodobé perspektivě udržet vnitřní výrazně polycentrickou organizaci, v níž mají jednotlivá města a jejich metropolitní regiony relativně shodné postavení, ale některé z měst mohou začít celému prostoru postupně dominovat. Polycentričnost konurbace a megalopole je tak zároveň podmínkou pro utváření nového supercentra národního, nadnárodního či kontinentálního významu a zároveň může být přechodným stádiem vývoje směřujícího k selekci jedné z vnitřních jednotek jako vnitřně rozhodujícího prvku. Vzájemné posuny mezi monocentričností a polycentričností mezi jednotlivými měřítkovými úrovněmi v důsledku řádovostního posunu koncentračního procesu se tak jeví jako jistá přechodná stádia při přeskupování sídelních hierarchií v důsledku zvětšujících se měřítek integrace a organizace společnosti v prostoru (POLYREG, 2008, s. 40).

2. 5 Polycentricita v rámci sídelního systému ČR

V kontextu České republiky je nutné pohlížet na polycentricitu v několika rovinách. První rovinu vytváří postavení území státu v rámci evropského prostoru. K prosazení se v širším evropském prostoru je nezbytná provázanost a těsnější spojení se sousedními státy a jejich regiony hraničícími s Českou republikou. Nadnárodní polycentričnost ve smyslu dobré pozice v evropské sídelní a regionální hierarchii a organické provázanosti na struktury mimo naší republiku se tak pojí s otázkou mezinárodní a příhraniční spolupráce. Lepší výchozí podmínky pro posílení mezinárodní konkurenceschopnosti pomůže zajistit i vyvážený domácí územní rozvoj, k němuž vhodné podmínky vytváří optimální hierarchie národního sídelního a regionálního systému s jistou mírou polycentričnosti na vnitrostátní mezoúrovni. Zároveň je potřeba vnímat polycentricitu v její organické vztahové podobě, tj. ve smyslu dalšího posilování vzájemné provázanosti sídelního systému nabízejícího tak větší pluralitu vazeb. V neposlední řadě je nezbytné věnovat pozornost hlavním pólům rozvoje v rámci České republiky a jejich rovnovážnému teritoriálnímu rozvoji založenému na polycentričnosti uvnitř metropolitních regionů, a to jak ve smyslu morfologie prostorové struktury, tak i vztahové provázanosti jejich vnitřní organizace (POLYREG, 2008, s. 45).

Český sídelní systém vykazuje jistá specifika.  Hampl, Gardavský a Kühnl (1987) uvádějí, že podstatě došlo k dokončení extenzivní urbanizace a tak nelze očekávat výrazný růst center, protože na venkově se již nenachází dostatek zdrojů posilujících růst měst migrací. Může ale docházet k selektivnímu růstu či poklesu redistribucí mezi městy v závislosti na jejich ekonomickém rozvoji. Významným trendem pak je přerozdělení populace mezi jádry městských regionů a jejich zázemími transformujícími se suburbanizací. Intenzivní formy urbanizace založené na kvalitativním růstu, mnohostranné provázanosti uvnitř metropolitních a městských regionů i mezi nimi a v důsledku na propojování sídelního systému v současnosti nahrazují dřívější jednostrannou koncentraci do centrálních míst. Monocentricitu nodálních mikroregionů, které jsou základními stavebními kameny sídelního a regionálního systému tak postupně nahrazují organizační formy vyšší měřítkové úrovně, založené na intenzivním propojování mikroregionů v nejurbanizovanějších oblastech republiky (POLYREG, 2008). Obecně se říct, že v prostředí České republiky vykazuje oblast Moravy a Slezska vyšší stupeň polycentrickou provázanost než Čechy, kde se výrazně vyjímá dominantně pozice Prahy (viz Příl. 1).