Pojem konurbace V původním významu naznačoval

2. 2 Definice a vývoj konceptu polycentricity

Již Patrick Geddes na počátku 20. století zmiňuje, že konurbace jsou polycentrickými systémy, a proto je třeba přiblížit principy fungování polycentrického systému. Polycentrický systém do jisté míry interpretuje a zároveň teoreticky odůvodňuje Christallerova teorie centrálních míst odvozená na regionální úrovni ve 30. letech 20. století. Na jejím základě je polycentrický systém vysvětlován jako důsledek spontánního působení tržních sil². Komplementem zdůrazňujícím kontinuitu velikostní řady center v (makro)regionech je pak aplikace Zipfova pravidla odvozující velikost sídel v daném systému od velikosti největšího centra a pořadí každého sídla v rámci podle velikosti seřazeného souboru sídel (POLYREG, 2008).

Další vývoj myšlenky polycentrického prostorového uspořádání úzce souvisí s poválečnou krizí monocentrického modelu městského regionu. Monocentrický model umožňoval lepší vysvětlení a pochopení všeobecné decentralizace obyvatelstva, která dříve vznikla v mnoha světových městech, ale již nebyl schopen objasnit komplexní změny prostorových struktur moderních měst, které začaly být patrné zhruba od 70. let 20. století. Vývoj zejména amerických městských aglomerací dal vzniknout úvahám nad životaschopností dosavadních konceptů pracujících s monocentrickou urbánní formou popsatelnou pomocí tradičních schémat aglomerované ekonomiky (DAVOUDI, 2003).

Pojem polycentricity se zpravidla chápe v kontextu tradičního pojetí prostoru utvářeného místy, tj. městy, městskými aglomeracemi či regiony, zapojenými do různě funkčně provázaného a vnitřně diferenciovaného systému osídlení. Termín polycentricita se snaží postihnout specifickou situaci v sídelním systému. Většinou se na polycentrický systém pohlíží jako na opačnou situaci monocentrického uspořádání. V monocentrickém prostorovém rozvoji jsou aktivity a toky orientovány jednoznačně k jedinému centru. Vzniká tak dualita jádro (centrum) – periferie. Předpokládá se, že monocentrismus v podmínkách růstu vede ve svých důsledcích k nadměrné prostorové koncentraci a s ní souvisejícím prostorovým disparitám mezi jádrem a periferií. Polycentricita je naopak dána funkční komplementaritou míst (center) – například mírou konkurence či dělby práce; jejich institucionální integrací (rozsah a integrovanost rozvojových strategií a politik) a politickou koncepcí, která představuje rozsah vzájemně prospěšné spolupráce mezi veřejnou správou a subjekty územního rozvoje (POLYREG, 2008, s. 5).

Navzdory poměrně častému používání pojmu v akademické a plánovací literatuře fenomén polycentricity postrádá jednotnou a všeobecně akceptovanou definici. Dle autorů zprávy POLYREG (2008) důvody definiční nejednotnosti spočívají v aplikaci konceptu polycentricity v rozdílných měřítkových úrovních za dílčími analytickými, politickými či plánovacími účely vytváří podmínky pro definice platné často pouze v omezeném regionálním či věcném kontextu.

Kloosterman a Musterd (2001) uvádí, že polycentrická sídelní konfigurace se vyznačuje následujícími charakteristikami:

• 
  je tvořena určitým počtem měst s historickými rozdíly
  
• 
  postrádá jasně dominující centrum v politickém, ekonomickém, kulturním či jiném aspektu;
  
• 
  obsahuje menší počet větších městských sídel, které se z hlediska ekonomického významu vzájemně příliš neodlišují;
  
• 
  města v polycentrické konfiguraci jsou umístěna ve vzájemné relativní blízkosti;
  

tato města jsou nejen prostorově oddělená, ale také politicky/administrativně

nezávislá

Green (2004, s. 2081) cituje definici Spiekemanna a Wegenera, kteří rozvinuli formální definici polycentricity založenou na rozdělení osídlení v městském systému dle velikosti a pořadí a navrhovali, aby polycentricita splňovala tyto čtyři základní předpoklady:

• 
  v polycentrickém sídelním systému jsou zapojena jak velká, tak malá města;
  
• 
  v polycentrickém sídelním systému je průběh rank-size křivky log-lineární;
  
• 
  plochý průběh rank-size křivky hovoří ve prospěch vyšší míry polycentricity;
  
• 
  polycentrický systém není dominovaný jedním městem
  

Champion (2001, s. 664) osvětluje polycentricitu těmito třemi základními body:

• 
  v obecné rovině polycentrický sídelní vzorec odkazuje na situaci, kdy městská populace v regionu či státu žije v několika sídelních oblastech, tj. není koncentrována pouze v jedné takové oblasti;
  
• 
  v mezo-úrovni polycentricita znamená určitou minimální míru interakcí mezi centry – intenzita vzájemných vazeb slouží k identifikaci center integrovaných do polycentrického sídelního systému;
  
• 
  polycentrickým je takový region, v němž je každé z městských center specializováno na poskytování určitého typu městských služeb pro celý region
  

Dle Meijerse, Waterhouta a Zonnevelda (2005) jsou ekonomické, resp. ekonomicky relevantní funkce v sídelním systému rozloženy takovým způsobem, že na významu nabývá více městských center, nikoli pouze jedno či dvě. Davoudi (2003) definuje polycentrický sídelní region jako region s dvěmi či více historicky a politicky nezávislými městy bez jasného hierarchického pořadí v přiměřené blízkosti a provázanými funkčními vztahy.

Hall a Pain (2006) vysvětlují mega-city polycentrický region jako uskupení 10 – 50 měst, která jsou fyzicky separovaná, avšak funkčně zasíťovaných, shloučená okolo jednoho nebo více velkých centrálních měst a funkčně specializovaná. Jednotlivá centra v regionu dle autorů fungují jako nezávislé celky, kde většina obyvatel pracuje lokálně a většina zaměstnanců jsou místní obyvatelé, stejně jako součásti širšího městského regionu spojené intenzivními toky osob a informací.

Obr. 1 znázorňuje přehled tří dle ESPON 1.1.1 (2005) základních analytických nástrojů ukazujících rozdíly mezi monocentrickým a polycentrickým systémem. Plochý průběh křivky dle tzv. Rank size rule³ oproti ideálnímu strmému průběhu hovoří o tom, že v polycentrickém systému nedominuje jedno sídlo nad ostatními, nýbrž pozice center v oblasti je vyrovnaná. Pro polycentrický systém je charakterické rovnoměrné rozložení měst v oblasti, zatímco v monocentrickém systému se vytváří shluky sídlem v okolí dominantního centra. Všechna sídla v polycentrickém systému jsou poměrně dobře dostupná, narozdíl do monocentrického systému, kde drtivá většina konexí se váže na dominantní centrum.

Pro vysoce hierarchizovaný systém s dominantním centrem je typickou tzv. vztahová jednosměrnost signalizující vztahy podřízenosti a nadřízenosti v systému. Oproti tomu vztahová vícesměrnost reálně indikuje dělbu práce mezi centry, resp. jejich hierarchickou rovnocennost.

Obr. 1 Vybrané analytické nástroje pro hodnocení polycentricity

zdroj: Centrum pro regionální rozvoj MU (2008): Souhrnná zpráva o výsledcích dílčího cíle DC001

POLYREG, s. 10.

Jednotlivé vztahy mezi centry se pohybují v rozpětí od zcela asymetrických (jednosměrných) k symetrickým (obousměrným, recipročním). Jednosměrný vztah mezi dvojicí měst je vždy příznakem podřízenosti jednoho centra vůči druhému. Převládající asymetrické vztahy jsou tak charakteristické pro monocentrické sídelní uspořádání, kdy dominantní centrum je cílem pro většinu toků v systému. Naopak převládající symetrické vztahy indikují polycentricitu sídelního systému (viz obr. 2).

Další mírou popisující sídelní systém je struktura, jinými slovy morfologicky chápaná hierarchie. Struktura nabývá podoby od vysoce hierarchizované v případě monocentrického uspořádání k nehierarchické v případě organizace polycentrické. Zatímco v případě hierarchizované struktury procházejí změny či inovace systémem vertikálně – od dominantního centra směrem k méně dominantním, v případě nehierarchizovaného polycentrického uspořádání probíhá rozptyl horizontálně a všesměrně. V případě vztahově definované polycentricity nabývá dominance center poněkud odlišného významu nežli je tomu u morfologicky chápané polycentricity. Dominance nódu je dána v závislosti na povaze vztahu množstvím přijímaných (např. pracovní proudy) či vysílaných (např. suburbánní migranti, investice) toků osob, materiálu či informací.

Obrázek 2 představuje spojitost danou horizontální osou symetrie toků a vertikální osou hierarchie struktury. Pět naznačených variant funkční organizace zjednodušeného sídelního souboru v této spojitosti směřuje od jednosměrně vztahově orientovaného modelu s vysokou mírou dominance centra až k čistě polycentrickému modelu, kde je vztahově definovaný význam centra zcela srovnatelný s významem „nedominantních nódů“. Přestože jde o zjednodušený model reality, schéma zachycuje podstatu relační analýzy ve výzkumu polycentricity (POLYREG, 2008).

Obr. 2 Modelové varianty funkčních vztahů v sídelním systém

upraveno dle Limtanakool, Dijst, Schwanen, 2006

Otázkou polycentricity na různých měřítkových úrovní sídelních systémů se podrobněji zabývá van der Laan (1998), který na příkladu Nizozemska pomocí analýzy dojížďkových proudů za prací studuje polycentricitu na lokální a regionální úrovni a navrhuje tři možné varianty dané kombinací vztahů v rámci těchto hierarchických úrovní (viz obr. 3):

Obr. 3 Tři typy urbánních systémů

(upraveno dle Lambert van der Laan,1998)

1. 
   Prvním typem vztahového uspořádání je tradiční hierarchický typ, v němž se proudy soustřeďují v centrech dominantních měst. V Nizozemsku je tento typ osídlení prezentován v periferních a relativně venkovských oblastech.
   
2. 
   Druhý prostorový typ vykazuje „dehierarchizaci“ na místní úrovni. Jádra jsou zde stále dominantní, ale na lokální úrovni je zaznamenána reciprocita proudů. Centra na lokální úrovni jsou zde již relativně rovnocenná. Nárůst proudů do nedominantních místních center je soustředěn do multinodálních systémů kolem velkých měst (van der Laan uvádí např. Den Haag či Rotterdam).
   
3. 
   Třetí typ zahrnuje nejenom reciproční a multinodální vazby v rámci lokálního systému, ale také symetrii a vícesměrnost toků na vyšší regionální úrovni (v používaném příkladu Nizozemska jsou takto propojeny jednotlivé lokální sídelní systémy v prostoru severní části Randstadu).
   

Zatímco první dva typy lze alespoň částečně popsat v termínech teorie centrálních míst (existence hierarchicky odstupňovaných center), třetí uvedená varianta se více blíží konceptu tzv. města-sítě (network city) bez vyjádřené hierarchie nódů. Jednotlivé místní systémy navzájem komunikují nejen prostřednictvím svých dominantních jader a tento fakt odstraňuje potom hierarchické vztahy i vyšší regionální úrovně.