Analýza klubů vyučujících sebeobranu V Brně

2.Zákon a sebeobrana

Trestní zákon udává okolnosti vylučující protiprávnost ve stávající právní úpravě. Jedná se především o okolnosti, které vylučují společenskou nebezpečnost, tj. jednání osoby, která brání zájem chráněný trestním právem. Osoba většinou naplní formální znaky trestního činu, ale chybí jí společenská nebezpečnost, tzn., že nenaplní materiální znaky trestního činu. Od roku 2010 trestní zákon upravuje dvě nové okolnosti vylučující protiprávní jednání.

První novou okolností vylučující protiprávnost je § 30 svolení poškozeného. V zákoně je svolení poškozeného definováno takto:

Odst. 1.) Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny.

Odst. 2.) Svolení podle odstavce 1 musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že osoba uvedená v odstavci 1 by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům.

Odst. 3.) S výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení podle odstavce 1 považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení. [23]

Druhou novou okolností vylučující protiprávnost od roku 2010 je § 31 přípustné riziko a v zákoně je definováno takto:

Odst. 1.) Trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak.

Odst. 2.) Nejde o přípustné riziko, jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas, nebo výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům. [23]

Nejčastěji se praktické využití sebeobrany týká paragrafu 28 a 29 trestního zákona. Bezpečnostní složky jako je policie, armáda ČR a ostatní soukromí bezpečnostní činitelé, by měli znát paragraf 32 o oprávněném použití zbraně. Ten nám říká, že trestný čin nespáchá ten, kdo použije zbraň v mezích stanovenými právními předpisy.

§ 29 trestního zákona, nutná obrana: je„čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“[23]. Nutná obrana má čtyři podmínky. První podmínkou je odvrácení útoku člověka či poštvané zvěře. Druhou podmínkou je útok, který ohrožuje společenské vztahy a zájmy chráněné trestním zákonem (tj. život, zdraví, majetek). Třetí podmínkou je přímo hrozící útok nebo útok, který trvá. Poslední podmínkou je přiměřenost obrany.

§ 28 trestního zákona, krajní nouze je„

in jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobení následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.“[23]. Podmínky vytvoření krajní nouze jsou tři. První podmínkou je odvracení přímo hrozícího neboli bezprostředního nebezpečí. Druhou podmínkou je způsob a následek odvrácení nebezpečí. Nejde-li nebezpečí za daných podmínek odvrátit jinak a následek odvrácení není stejně závažný či závažnější než ten, který hrozil, jedná se o krajní nouzi. Třetí podmínkou je, že osoba nemá povinnost toto nebezpečí snášet.

Porovnáním pojmů nutná obrana a krajní nouze zjistíme, že velký rozdíl už od začátku. Na jedné straně hrozí útok člověka či poštvaného zvířete a na druhé straně jakékoliv nebezpečí. U nutné obrany je způsobena škoda samotnému útočníkovi, naproti tomu u krajní nouze je způsobena škoda komukoli i tomu bez viny. V nutné obraně lze způsobit i větší škody útočníkovi, než nám hrozily, naopak v krajní nouzi musí být následek jen menší, než hrozil.

Exces neboli vybočení z podmínek nutné obrany nastává tehdy, je-li obrana nepřiměřená útoku nebo obrana s útokem nebyla současná, tzn., že obrana byla provedena, ještě než útok začal nebo po útoku, kdy už nový útok nehrozil.

Vybočení z mezí krajní nouze je definováno odvrácením nebezpečí se závažnějším následkem než ten, který hrozil. Dále musí být zachovány podmínky bezprostředního nebezpečí a povinnosti osob daných zákon toto nebezpečí snášet.

3.Pojem „sebeobrana“

Sebeobrana je komplex všech započatých úkonů k rychlému, ekonomickému, účelnému a přiměřenému odvrácení útoku.

Sebeobrana neřeší jenom zbavení se útočníka pomocí fyzického kontaktu (úpolu), ale snahou každého je, aby k střetnému boji nedocházelo. Proto jeden ze základních principů sebeobrany je tzv. semafor. Pokud se cítíme v naprostém bezpečí, svítí nám zelená. Jakmile však máme neblahé tušení, svítí nám oranžová, to znamená, pozor buď ostražitý. Když už se rozsvítí červená, ocitáme se ve střetném boji. Následné započaté akce jsou na našem rozhodnutí. Musíme rychle situaci nějak vyhodnotit.

Pokud jsme situaci vyhodnotili, jako nutnou obranu, tzn., je na nás útok veden ze zálohy (mimo naše zorné pole) nebo čelíme proti zbrani či je jiné ohrožení na zdraví i životě, musíme se co nejdříve adaptovat na stres. Je třeba ihned začít jednat reflexivně, intuitivně a za použití zautomatizovaných vzorců tréninkem připravit útočníkovi rychlý, přímočarý, zdrcující protiútok. Musíme mít ovšem na paměti, že je tenká hranice mezi nutnou obranou a deliktem. [5, 10, 12]

3.1 Základní zásady v sebeobranném boji

1. Každá akce je rychlejší než obranná reakce. Při napadeni nesmíme být pasivní a musíme jednat rychle, aktivně protiútokem, protože reakce jsou vždy opožděné oproti útočným akcím a toto může být osudné. Z toho vyplývá:„ Nejlepší obrana je útok!”

2. Pokud jsi nucen bojovat, bojuj nečestně a nespoléhej na slušnost a korektnost druhého. Nikdy nemůžeme vědět, co na nás útočník připravil a jaké má úmysly a proto nebudeme brát ohled při odražení jeho útoku na prostředky obrany. Nemůžeme spoléhat, že my jsme korektní a slušní a tudíž útočník bude také. Poměrně velká část útoku je vedena jako přepad a to není v boji fair play.

3. Nechoď do předem prohraného boje. Jestliže na nás zaútočí více útočníků nebo ozbrojený útočník a bude žádat naši finanční hotovost, nebudeme zbytečně riskovat život a hotovost vydáme.

4. Na překvapivou situaci reaguj také překvapivě. Jakmile jsme napadeni, dostáváme se do psychicky zátěžové situace, která produkuje instinktivní, negativní reakce a emoce. Pokud se povzneseme nad těmito emocemi a zvládneme překonat strach, paniku, vztek nebo zuřivost, pak můžeme znovu racionálně uvažovat a jsme schopni reagovat proti útočníkovi překvapivě.

5. Věř svému instinktu a intuici. Pokud máme nějaké neblahé tušení, tak naslouchejme svému instinktu.

6. Sebekontrola času, místa. Vždy, když se někam chystáme, měli bychom pokaždé někomu sdělovat, kam jdeme, kudy jdeme a kdy přijdeme. [13]

7. Sebeobranné situace většinou řešíme aplikací úpolů, proto je jejich znalost nutná.