Anaxagorás z Klazomen

Význam a působení

Platónův vliv na celou západní filosofii je nedozírný. Ve starověku na něj navázal střední a nový platonismus, prostřednictvím Augustinovým ovlivnil křesťanské myšlení a znovu ve vrcholném středověku prostřednictvím Prokla a Areopagity. Renesanční myšlení se živí zejména Platónem, jehož pilně čtou i myslitelé novověku. V současných debatách je znovu „nejcitovanějším“ z filosofů.

Poznámky

1. 
   ↑ Faidón 59b.
   
2. 
   ↑ Aristofanés, Oblaka.
   
3. 
   ↑ en:Plato
   
4. 
   ↑ Gorgias 521e – 522a; Ústava 7., 517e.
   
5. 
   ↑ Obrana 19b-c.
   

Viz také

• 
  Realismus a nominalismus
  
• 
  Platónova nauka
  

Na internetu

• 
  Texty:
  
  • 
    Platónovy texty - en
    
  • 
    Platón – en
    
  • 
    Platon - en (Jowett, 1892)
    
  • 
    Sebrané spisy na ELPENOR - en
    

• 
  Hesla ve Stanford Encyclopedia of Philosophy:
  
  • 
    Plato
    
  • 
    Plato's Ethics
    
  • 
    Friendship and Eros
    
  • 
    Middle Period Metaphysics and Epistemology
    
  • 
    Plato on Utopia
    
  • 
    Rhetoric and Poetry
    

• 
  Články:
  
  • 
    W.K.C. Guthrie, A History of Greek Philosophy, vol. IV, Plato: the man and his dialogues, earlier period, Cambridge University Press, 1989, pp. 8-38
    
  • 
    Portál Plato and his works: Plato and his dialogues by Bernard Suzanne
    
  • 
    Are there really Platonic forms?
    
  • 
    „Plato and Totalitarianism: A Documentary Study“
    

• 
  Plato Bibliography at PlatoGeek
  

• 
  Platónovy spisy v překladu F. Novotného (Oikumené)
  
• 
  A. Graeser, Řecká filosofie klasického období. Praha 2000
  
• 
  F. Novotný, O Platónovi. 1.-4. Praha 1948, 1970
  
• 
  J. Patočka, Negativní platonismus. Praha 1990
  
• 
  J. Patočka, Platón. Přednášky z antické filosofie. Praha 1992
  
• 
  G. Reale, Platon. Pokus o novou interpretaci velkých Platónových dialogů ve světle nepsané nauky. Praha 2005
  
• 
  E. A. Wyller, Pozdní Platón. Praha 1996
  

Řecký filosof, zakladatel pojmové spekulativní filosofie. Jeden z vůbec největších myslitelů v dějinách filosofie. Pocházel ze vznešeného aristokratického rodu, mezi jeho předky patřil mj. básník a reformátor Solón (7.-6. stol. př. n. l.). Po nezdaru v Syrákúsách se odvrátil od svého původního záměru stát se politikem a nalezl útočiště ve filosofii. Byl nesmírně vnímavý a citlivě reagoval na všechny filosofické myšlenky, s nimiž se setkal. Nejvíce ho ovlivnil jeho první učitel Sókratés, filosof, který zásadním způsobem změnil řecké představy o mravnosti a podstatě dobra. Později, během svých studijních cest po Středomoří, se seznámil s učením pýthagorejců o matematické podstatě světa a o nehmotné a nesmrtelné duši. Po návratu do rodných Athén zde v roce 387 př. n. l. založil svou vlastní filosofickou školu, která dostala název 'Akadémie' a jejíž program zahrnoval matematiku, přírodovědu a dialektiku. Škola přijala právní formu náboženského společenství, stala se pospolitostí žáků a učitelů a po devět století patřila k neslavnějším "univerzitám" antického světa. Sám Platón v ní pracoval dlouhých čtyřicet let, až do své smrti. Přednášel, hlásal své názory o ideálním uspořádání lidské společnosti, ale především psal další knihy. Byl vynikajícím stylistou, užíval poetické obrazy, příměry a filosofické mýty (zejména v podobenství o jeskyni, ve které jsou vidět jen stíny vnějších věcí a dějů). Takřka všechna díla (pod Platónovým jménem se nám dochovalo 36 spisů, z nichž však kritika označuje část za nepravou a o autorství některých pochybuje) mají podobu dialogů (většinou jsou vedeny Sókratem jako tlumočníkem Platónových myšlenek, které nemají "vyjadřovat", ale být podnětem k vlastnímu filosofickému zamyšlení čtenáře). V nich usiloval zejména o přesné vymezení etických pojmů a rozvíjel, neustále rozpracovával a zdokonaloval své hlavní téma - učení o nehmotných idejích. Jedná se o první skutečně idealistickou filosofii v dějinách evropského myšlení, hmota je v ní totiž podle Platóna naprosto druhořadá. Základní a skutečnou podstatou světa je říše dokonalých, nehmotných idejí. Právě proto, že jsou naprosto dokonalé, nepotřebují se nijak vyvíjet, nemění se, jsou nehybné a věčné. Nejvyšší je idea dobra (v hmotném světě se připomíná v podobě ideálu krásy), která umožňuje bytí i poznatelnost ostatních idejí. Během svého života ale nikdy nevidíme ideje přímo. Naše vnímání je zastřené, nedokonalé a zamlžené. Místo idejí vidíme jen jejich stíny - a to je právě náš hmotný svět. Hmotné věci jsou tedy pouhým odrazem, rozmazaným stínem idejí. Jsou nedokonalé, a proto jsou proměnlivé a mohou se jen snažit alespoň trochu přiblížit k ideální dokonalosti svých nehmotných vzorů. Tato touha je vlastní všem věcem na světě. Trochu kamenům, více stromům a ještě více lidem. A nejvíce ze všech lidí touží po dokonalosti filosofové. Neboť ti jsou podle Platóna nejrozumnějšími a nejvyspělejšími členy lidské společnosti. Pouze jejich myšlení je tak jasné, že dokážou prohlédnout závojem a rozpomenout se na svět idejí, z něhož nesmrtelná lidská duše pochází. Proto by právě také filosofům měla být svěřena vláda v ideálním státě, o kterém Platón sní. Uspořádnání společnosti bylo pro něj otázkou zcela zásadního významu, hlásal vládu moudré elity. V ideální obci dále mají být vznětliví, ale stateční strážci (chránící obec) a žádostiví výrobci (rozmnožující materiální statky). Platónovy představy ideální společnosti ovlivnily evropské myšlení víc, než většina lidí tuší. Od něj pochází myšlenka sociálního státu, jako první hovořil o třídním boji a vehementně prosazoval rovnoprávnost žen (a to i přesto, že považoval ženy za méně dokonalé tvory). Jeho úvahy o tom, že děti se mají učit hraním, později inspirovaly Komenského i celou dnešní pedagogiku. Nejvýznamnějším přímým žákem Platóna byl Aristotelés ze Stageiry, jenž ovšem učení o ideách podrobil kritice. Ve 3. století pak na Platónovo učení navázal novoplatónismus, ve středověku Augustinus a v renesanci 'Akademie florentská'.