Anaxagorás z Klazomen

Theofrastos z Eresu na Lesbu

Řecký filosof, dlouholetý žák Aristotelův a jeho nástupce ve vedení peripatetické školy. Všestranný učenec, který tíhl především k empirickým výzkumům. V botanických spisech, v nichž popsal více než 500 druhů rostlin, položil základy několika botanických disciplín. Rozpracováním teorie hypotetických úsudků přispěl k rozvoji antické logiky. Jeho spisy mají významné místo v dějinách antické psychologie. Autor prvního spisu o dějinách řecké filosofie a knih o logice, metafyzice, etice, politice, rétorice a poetice.

NOVOPLATONISMUS

Plótínos
(?204 n. l. - 270 n. l.) "Římský vykladač Platóna"

Plótínos, římský filozof, žák Ammónia Sakkáse, tvůrce novoplatónského filosofického systému, přichází na svět nejspíše v roce 204 našeho letopočtu v Egyptě.

Po rozmanitých studiích Plótínos v roce 243 přichází Plótínos do Říma, kde zakládá filosofickou školu, kterou pak vede až do své smrti v roce 270 - římský císař Gallenius a jeho manželka jsou mu přitom příznivě nakloněni, obyvatelé Říma mu projevují takřka pověrčivou úctu.

Podle svědků je Plótínos člověkem pokorným, jemným a charakterově čistým, člověkem zcela oddaným hledání božského - jeho plán založit v Itálii město filosofů (má se jmenovat Platónopolis a má uskutečnit Platónův ideální stát) ale nikdy nedojde svého uskutečnění.

Plótínovy filosofické spisy jsou sebrány jeho významným žákem Porfyriem a jsou pak vydány v šesti skupinách po devíti částech, které se nazývají Enneady, tj. devítky. První enneada obsahuje Plótínova pojednání etická, druhá a třetí jeho pojednání o světě, čtvrtá o duši, pátá o duchu a idejích, šestá o nejvyšším principu, o Dobru - toto dělení je ale jen přibližné.

Plótínos se jako filozof nepovažuje za tvůrce nového filosofického systému, nýbrž za věrného žáka a vykladače Platóna, jehož dílo chce v nezkreslené podobě uvést na místo, které mu podle jeho mínění přísluší - ve skutečnosti ale přesto vytváří nový, vlastní systém, který sice na Platóna těsně navazuje, ale přesto se od něj zásadně liší, a to tím, že všechno jednotlivé je v něm ve stupňovitém sledu odvozováno od jediného prazákladu, do něhož se všechno také navrací, tedy, jednodušeji řečeno, bytí je Plótínem chápáno jako stupňovité vrstvení jednotlivých sfér, které jsou postupnými emanacemi božského Jedna.

Toto božské Jedno, První, věčné, nejvyšší, Dobro, Předobro (těmito výrazy označuje Plótínos božskou bytost) podle Plótína stojí mimo všechny protiklady a všechnu uchopitelnost (podobně jako u Filóna) - a nejen to, Plótínovo Jedno je zcela završené a spočívá v klidu, což znamená, že svět nemohl být vytvořen aktivním, volním zásahem tohoto Jedna.

Ale jak tedy svět vznikl? Podle Plótína tím, že Jedno "jakoby přetéká a jeho překypující plnost tvoří vše ostatní" - vyzařuje ze sebe všechno, co jest, aniž přitom ze sebe cokoli ztrácí.

Toto přetékání, či vyzařování, tj. již výše zmíněná emanace, se pak děje stupňovitě - první emanací (ale nikoliv co do času, ale co do hierarchie, co do blízkosti Jednomu) je "duch", jenž je u Plótína souhrnem všech idejí v Platónově smyslu. Další emanací je "duše světa", tj. svět duševna. Mezi tímto světem a světem hmoty, který je považován za nejméně dokonalý, v podstatě za temnotu a zlo, stojí další mezičleny jednotlivé duše.

Vztah individuálních duší k duši světové Plótínos vysvětluje způsobem, jenž velmi připomíná indickou nauku o vztahu brahma-átman - říká totiž, že celá duše světa je přítomná v každé individuální duši, že každá duše v sobě nese celé veškerenstvo.

Plótínova nauka o člověku, jeho etika vyplývá pak z jeho pojetí bytí jako postupné emanace Jednoho a jeho chápání lidské duše jako duše božského původu - nejvyšší cíl člověka a jeho blaženost pak podle Plótína spočívá v opětném sjednocení duše s bohem, s Jedním, z něhož vzešla. Plótínos ve své etice přijímá Platónovi čtyři zdatnosti (ctnosti), ale jen jako nejnižší stupeň na cestě k tomuto sjednocení - vlastní cesta je pak podle Plótína cestou duchovní, cestou, která nesměřuje navenek, nýbrž do nitra člověka, přičemž filosofické myšlení ve své rozvinuté formě, dialektice, je stupněm vyšším, ale nikoliv nejvyšším - tím je dokonalé ponoření do sebe sama, tj. do toho božského, co je v nás. Zde pak cesta končí - je opuštěno veškeré myšlení a vědomí a duše je ve stavu nevědomého, extatického sjednocení s bohem (Jedním).

Zde jsou v Plótínově filozofii zřetelné prvky mystické nauky o sebezapomínajícím odevzdání, které umožňuje bezprostřední sjednocení s božstvím, nauky, která je veškeré předchozí řecké, i římské, filozofii, zcela cizí, a která je naopak velice blízká základnímu ladění filozofie indické, kterou však Plótínos nemohl blíže poznat - tuto mystickou nauku pak nalézáme po Plótínovi u velkých mystiků křesťanského středověku (J. Böhme, Mistr Eckhart {viz Mistr Eckhart} aj.).

V roce 270 našeho letopočtu Plótínos v Římě umírá.

KYNIKOVÉ

Díogenés ze Sinópé

Díogenés od Johna Williama Waterhouse

Díogenés ze Sinópé (asi 413 př. n. l. (dle jiných zdrojů 399 př. n. l., 400 př.n.l.), Sinópé (dnešní Sinop, Turecko) – asi 322 př. n. l. nebo 323.př.n.l. Korint) byl starořecký filosof, radikální zastánce kynismu. Údajně syn směnárníka ze Sinopy. Odešel z Sinopé do vyhnanství, protože prý falšoval peníze, opustil bohatou rodinu a stal se žebrákem a lidovým učitelem.

Kynos- pes; být jako pes statečný, soběstačný, spokojený se životem, zároveň žít na okraji společnosti Kynos saros- chrám Zářivý pes. Chodili se do něj modlit ti, co nebyli právoplatnými občany Athén (ti co neměli oba rodiče Athéňany).

V Athénách se seznámil s učením Antisthéna, domyslel zásady do krajních důsledků a řídil se jimi v skutečném životě. Antisténes jej jako správný učitel začal odhánět holí, ale Diogénes mu nastavil hlavu a řekl: "Nenalezneš dost tvrdého dřeva, abys mě s ním odehnal." Hůl jako symbol: - odhánění adeptů filozofie - pomoc při chůzi - odhánění zvěře, na obranu - ironie- hůl byla totiž znamením vojevůdce

Výrok: "Do života je zapotřebí mít hůl nebo provaz." Když nejsi schopen filozofie (odhalovat pravou podstatu života), tak se raději oběs.

Diogénes byl velkým kritikem Platóna, ale ne pouze na úrovni Aristotela, který vedl kritickou diskusi a vlastně tak Platona podpořil, ale v přímé opozici k němu. Na rozdíl od P. zpochybňoval možnosti jazyka. P. tvrdil, že je jím možno postihnout realitu, používal na vše poučky a definice, kdežto D toto rázně napadal.

Sice žil na okraji společnosti a jeho krédem byla skromnost, ale nikoli krajně asketický. Kritizuje pokrytectvví tamní společnosti, kritizuje nerozumné náboženství a ta jež zneužívají druhé. Byl jako pes. Kousal ničemy; dělal to, co vypadá hulvátsky, ale nebyl hulvát. Filozofie je podle něj připraveností na cokoli.

O Díogenovi se traduje mnoho historek a anekdot. Nejznámější je mylná domněnka o tom, že žil v sudu. Ve staré řečtině existoval stejný výraz jak pro sud, tak i pro konec vesnice. Proslavil se také údajným výrokem při rozhovoru s Alexandrem Makedonským. Vojevůdce, postupující na válečném tažení Řeckem, prý filosofa vyzval, ať si zvolí přání, které mu bude splněno. Kynik dostál své filosofii a jeho "cynickým" přáním bylo "Ustup mi ze slunce". Když byl na návštěvě u bohatého občana, ten mu přísně zakázal, aby si v jeho domě kdekoliv na zem odplivl. Diogenés si tedy odplivl na jeho obličej s tím, že nenašel vhodnější místo. Byl jediným skutečně svobodným občanem své doby, vědom si toho, že všichni ostatní jsou otroky různých věcí: žádost, pýcha, strach, zármutek a hlavně slast. Pýcha je předsudek, bránící vidět pravdu tzn. hrát si na skromnost i na přepych Strach- je třeba překonat strach, být připraven kdykoliv zemřít, nebýt připoután...

Kynnická filozofie je zkratkou ke ctnosti. Na vrchol Athén vedou dvě cesty. Jedna dlouhá a pohodlná a druhá po skále, krátká, přímá a rychlá.

V souladu s kynickým učením také neměl žádný dům ani trvalé bydliště. Přespával v sudu nebo v pithu, který se stal symbolem toho, do jaké míry lze omezit lidské potřeby. Tvrzení o sudu může být však smyšlené, neb ve staré řečtině existoval stejný výraz jak pro sud, tak i pro konec vesnice.[zdroj?]. Říká se, že nevlastnil nic kromě pláště, do kterého se obléká a kterým se přikrývá a misku na pití. Časem si ale všiml, že pes chlemtá vodu z louže a pochopil (spíše, že dítě pije holýma rukama>> dítě mu dalo lekci, že umí žít ještě svobodněji), že ta miska je zbytečná a zahodil ji.

Jestli jsou tyto historky pravdivé nebo ne, jsou to jediná svědectví, která o kynicích víme. Kynikové totiž považovali psaní za zbytečné.