Anaxagorás z Klazomen

HELÉNISTICKÉ OBDOBÍ – helénistická filosofie II.

STOICISMUS
Stoické pojetí morálky:
(Zenon z Kitia, Kléanthés z Assu, Chrýsippos ze Soloi, Panaitios z Erhodu, Poseidón z Apameie, Seneca, Epiktetos, Marcus Aurelius…)
Stoikové viděli mravnost v souhlasném žití s přírodou, za smysl života pokládali ctnost. Učili, že člověk, chce-li žít ctnostně a moudře, se má přizpůsobit tomu, co je nutné, a zachovat ke všem vnějším událostem lhostejnost. V životě tedy nezáleží na moci, urozenosti a bohatství, ale na duševní rovnováze.

Marcus Tullius Cicero, Spis o povinnostech

Spis O povinnostech napsal Cicero v posledním roce života uprostřed politického zápasu a věnoval jej synu Markovi jako svůj morální odkaz. V tomto spise vychází sice při stanovení mravních hodnot z etiky Panaitiovy, ale doplňuje jeho názory vlastními myšlenkami i vlastními příklady. Zamýšlí se zde nad tím, co je to čestnost a v jakém vztahu je čestné jednání člověka k jeho prospěchu.
Čestné jednání souvisí, podle Cicerona, se čtyřmi složkami ctností:

1. 
   s poznáním pravdy, s moudrostí a rozumností
   
2. 
   s vůlí dbát zájmu lidské společnosti
   
3. 
   s velikostí a silou ducha
   
4. 
   se zachováním řádu a míry ( s uměřeností a zdrženlivostí)
   

Z těchto čtyř okruhů ctností vyplývají určité druhy povinností. První druh povinnosti, který souvisí s poznáváním pravdy je, podle Cicerona, nejsilnější lidskou přirozeností. Těmto vědeckým a teoretickým studiím jsou však nadřazeny povinnosti, které jsou prospěšné obecnému dobru. Nelze tedy hovořit o ctnosti, utíká-li někdo před účastí na veřejném životě k teoretickému bádání a filosofování. V tomto pojetí ctnosti se Cicero a s ním i stoicismus podstatně rozchází s epikurejským ideálem.

Ze všech ctností má největší význam pro upevňování lidské pospolitosti, která je základem dobrého státu, spravedlnost a věrnost. Otázku, jak souvisí čestné jednání s prospěchem a zda prospěch a čestnost jsou v lidských činech totožné, řeší Cicero stejně jako Panaitios a ostatní stoikové:

Čestnost se, podle jejich názoru, nemá nikdy měřit s vnějším prospěchem.
To, co je někdy člověku zdánlivě prospěšné a není součastně čestné, je ve skutečnosti neprospěšné. Cicero o prospěšnosti v tomto případě říká: „….nejen výše stavěti zdánlivý prospěch nad čest, ale i srovnávati tyto věci a býti přitom jen trochu na vahách, je nadmíru hanebné.“3 Stoikové tedy učí, že „co je čestné, je také prospěšné, a že nic není prospěšné, co není čestné“.4

Důležitým etickým problémem je otázka, zda je přirozené a tudíž i čestné poškodit člověka, který je neužitečný celku, nebo který lidské společnosti přímo škodí. Cicero odpovídá na tuto otázku jednoznačně. „Neodporuje tedy přirozenému řádu obrati o šat, můžeš-li tak učiniti, člověka, kterého i zabít je čestné….neboť jako se uřezávají údy, počnou-li býti bez krve a jakoby bez života a škodí-li ostatním částem těla, tak tato divoká a nestvůrná šelma v podobě člověka musí býti odloučena jaksi od těla lidské společnosti.“5

V poslední části své knihy O povinnostech polemizuje Cicero s Epikurem o pojmu ctnosti. Odsuzuje Epikura za to, že povýšil rozkoš nad ctnost, že ctnost je mu pouhým zdrojem rozkoše, cestou k blaženosti, zatímco u stoiků znamenala ctnost nejvyšší dobro, ideál, ke kterému se člověk snaží přiblížit. Cicero snižuje epikurejský pojem slasti na pouhé rozkošnictví, které je nejhorším zlem, nikoli ctností.
Ciceronova etika částečně připomíná Aristotelovo pojetí morálky, což je způsobeno především tím, že oba považují za morální pouze to, co prospívá lidské společnosti. U Cicerona je zájem a blaho celé společnosti povýšeno nad zájem jedince. Společnost však pro něj neznamená pouze jeden stát, jednu obec, nýbrž veškeré lidstvo. Tento kosmopolitismus byl vlastním objevem stoiků, stejně jako jejich smýšlení o lidském bratrství a jejich přiznání lidských práv otrokům. V tom lze vidět zásadní zvrat v myšlení antického člověka od dob aristotelových.
Stoicismus se jako filosofický směr udržel až do 6.st.n.l. Dalším významným představitelem byl Lucius Annaeus Seneca (asi 6-3 př.n.l.- 65 n.l.)
Senecova etika je praktickým návodem jak žít mravně. Je obsažena především v jeho spise O klidu duševním.
Klid duše znamená u Senecy harmonický duševní stav, z kterého se člověk nenechá vyvést, který je trvalý. Podle Senecy je tento pojem klidu totožný s Demokritovým pojmem „euthymia“ (dobrá mysl).
___________________________________________________________________________
3 Cicero, M.T., O povinnostech. Praha 1940, s.143

4 tamtéž, s. 144

5 tamtéž, s.148

Chce-li člověk dosáhnout duševního klidu, nesmí být nečinný. Zahálka plodí omrzelost, nespokojenost se sebou a nestálost, která je největším nepřítelem klidu. Stejně tak je nežádoucí nerozvážná činnost působící zbytečnou námahu nebo vrtkavé cestování, kdy člověka žene touha z místa na místo. Člověk si musí vybrat činnost, která svým výsledkem uspokojuje. Takovou činností je, podle Senecy, práce veřejně prospěšná, úřední jednání a služba vlasti. Seneca v této části svého spisu obhajuje i myslitelskou činnost filosofa, který ačkoli žije v ústraní, může prospívat jednotlivcům i celku svou radou, povzbuzováním a vštěpováním ctností mládeži. Na rozdíl od Cicerona, který nad vědecké bádání staví službu vlasti, Seneca říká: „Jestliže tedy čas, jejž ubereš veřejným službám věnuješ studiím, tím nezběhneš, ani se nezpronevěříš povinnosti.“6

Podobně jako Cicero i Seneca zdůrazňuje stoický kosmopolitismus: „Proto jsme se velkomyslně neuzavřeli do hradeb jediného města, nýbrž vešli jsme do styku s celým okrskem zemským a vyznali jsme, že vlastní je nám svět, aby bylo možné dopřáti ctnosti širšího okruhu.“7

3434ooooopp98777A

Jiným zdrojem nesnází v lidském životě je majetek. Touha po majetku není žádoucí, protože přepych způsobuje rozmařilost a jiné nectnosti, ale i strach ze ztráty majetku. Strach nejvíce škodí vyrovnané mysli a proto Seneca velebí chudobu, která takový strach

nezná. Klidná mysl potřebuje ve všem správnou míru. „Učme se zvyšovati zdrženlivost, omezovati rozmařilost, krotiti okázalost, mírniti hněv, lhostejnýma očima hleděti na svou chudobu, ctíti střídmost….“8

Všechno, co je přehnané, je špatné. Špatné je tedy jíst mnoho a bohatě, oblékat se nákladně, hromadit knihy, umělecká díla a cokoliv jiného z touhy po obdivu. Člověk vyrovnaný a moudrý musí být připraven snést v životě jakékoliv nesnáze a strádání. Když dokáže být připraven na životní nehody a strasti, které ho mohou potkat, uchová si svou vyrovnanost. Takový člověk snese statečně i svou smrt. Podobně jako Epikuros Seneca o smrti praví: „Co těžkého jest vrátiti se, odkud jsi přišel? Špatně žije, kdo neumí dobře zemříti.“9
___________________________________________________________________________
6 Seneca, L.A., O klidu duševním a jiné rozpravy, Praha 1941, s. 23

7 tamtéž, s. 26

8 tamtéž, s. 36

9 tamtéž, s. 43

Podle Stoiků ten, kdo chce nalézt klidnou mysl, musí jít střední cestou.10 Ne vyhledávat jen samotu, ale střídat ji s lidskou společností. Pro vyrovnaný stav duše jsou nutné nejen klid a soustředění se na určitou činnost, ale i rozptýlení a odpočinek. Seneca ve svém spise O klidu duševním zobrazuje všechny myšlenky typické pro pozdní stoicismus, tj. nezávislost na vnějším světě, touhu po vnitřní vyrovnanosti, lhostejnost k pozemským statkům i k životu. Stoicismus v této formě měl o něco později vliv i na některé myšlenky křesťanské morálky, tak se stal přirozeným pojítkem zhasínající antické kultury a nově vznikajícího křesťanství.
Cílem všech etických ideologií ve starověku byla přirozená mravouka, nezatížená transcendentním smýšlením o vzniku světa a člověka. Tato skutečnost byla způsobena společenský zřízením starověku. Otrokářská společnost nepotřebovala ideologii (jak tomu bylo později ve středověku), kterou by udržovala masy vykořisťovaných v poddanství. Otrok jako věc byl ovládán pouze silou.

Antické etické systémy proto mohly rozvinout přirozenou morálku svobodného člověka. Cílem klasické řecké výchovy (prezentované výchovou athénskou) byl harmonicky všestranně rozvinutý člověk, tělesně i mravně dokonalý. Stránky fyzické i duševní měly být v rovnováze.

V helénismu, kdy byl pro etiku charakteristický odvrat od společnosti k problematice individua, bylo cílem mravní výchovy vytvoření člověka soběstačného, vyrovnaného se sebou samým i se světem (stoicismus), člověka, jehož ideálem je život plný mravní rozkoše (epikureismus). Mravní zásady tehdejší etiky byly formulovány pro nejvyšší vrstvy. Snahou filosofů nebylo, aby pronikli i do nejširších vrstev společnosti. Etika měla sloužit úniku ze

společnosti, starověcí myslitelé nepomýšleli na nápravu nebo změnu společenského řádu.

Vstup do škol (ať už Platónovy Akademie, Aristotelova Lykeonu, Epikurovy Zahrady nebo školy stoiků) byl výhradně zájmový. Na širší vrstvy mohli působit jen formou přednášek (Sokrates, Stoici) nebo sepisováním a vydáváním svých mravně výchovných názorů (např. Cicero, Seneca).