Anaxagorás z Klazomen

ZALOŽENÍ KLASICKÉ FILOSOFIE

Sókratés (?469 př. n. l. - 399 př. n. l.)

"Vím, že nic nevím..."

Sókratés, řecký filozof (první athénského původu) a vedle Aristotela (viz Aristotelés ze Stageiry) a Platóna nejznámější myslitel antiky, muž, jehož delfská věštírna svého času označí za nejmoudřejšího člověka Řecka, přichází na svět (nejpravděpodobněji) někdy v roce 469 před naším letopočtem v řeckých Athénách jako syn sochaře (kameníka) Sofronikose a porodní báby Fainareté.

Celý Sókratův život je znám v podstatě jen a pouze z vyprávění jeho žáků a posluchačů a vykladačů (především pak Platóna a Xenofónta) - každý z nich přitom na Sókratův život nahlíží trochu jinak, Platón Sókrata spíše idealizuje, Xenofón na něj nahlíží spíše jako člověka praktického.

Základ je ale vždy stejný - podle svých životopisců se Sókratés v mládí vyučí otcovu řemeslu, poté se účastní tří vojenských tažení během peloponéské války, kde se prý vyznamená svojí statečností a odvážností. V dalších letech se pak krátce věnuje kamenické (sochařské) práci, někdy v této době se i žení s Xanthippou, s níž má tři syny.

Práci kameníka ale Sókratés brzy opouští a začíná se věnovat filozofii a její výuce, která spočívá v tom, že Sókratés beseduje se svými přáteli a žáky - Sókratés vyučuje rozhovorem, diskuzí, která má prostřednictvím potvrzování či vyvracení argumentů a protiargumentů diskutujících vést k vyjádření obecných (filosofických) pravd (tzv. sókratovská metoda, kdy se neptá žák učitele, nýbrž naopak, žák je tím, kdo je učitelovými otázkami veden k odpovědím).

Za peloponéské války je Sókratés znám jako zanícený kritik nedostatků athénské demokracie a tato kritika pak stojí v roce 399 př. n. l. za jeho odsouzením k trestu smrti: totiž, po skončení peloponéské války v Athénách získávají na krátký čas moc aristokraté, za jejichž ideového mluvčího je Sókratés považován, aby bylo po několika letech obnoveno opět demokratické zřízení, kterým je pak Sókratés postaven před soud, kterým je obviněn z bezbožnosti (z nerespektování státního náboženství) a z toho, že kazí mládež (celý případ má nicméně politické pozadí). Soud pak Sókrata odsoudí k trestu smrti (musí vypít pohár bolehlavu) - možnost útěku z vězení, která se mu nabízí, odmítne s odůvodněním, že občan musí respektovat rozhodnutí státu a jeho institucí - jako přibližně sedmdesátiletý stařec tedy Sókratés umírá.

Stejně jako je pouze z pozdějších zdrojů znám Sókratův život, je pouze zprostředkovaně známé i jeho dílo - sám Sókratés vykládá svoji filozofii pouze ústně, žádný jeho spis není dochován (respektive Sókratés žádný nenapsal) - Sókratovo dílo tedy můžeme poznat ze zpráv Aristotelových, Platónových či Xenofóntových: stejně jako v případě Sókratových životních osudů, i v případě díla nahlíží každý ze Sókratových vykladačů na toto dílo odlišně.

Centrem Sókratovy filozofie je etika, Sókratés se ve své nauce zabývá téměř výhradně člověkem (resp. jeho duší) z hlediska mravního - lidský jedinec má podle Sókrata právo na vlastní morální rozhodnutí a na kritickou, uvědomělou reflexi sebe sama i okolního světa - Sókratés tvrdí, že člověk je schopen (svým vlastním rozumem, který je "vládcem nad tělem", vše je tedy postaveno na racionálním, rozumovém, základě) rozpoznat to, co je dobré, z čehož pak vyvozuje, že je schopen naučit se ctnostem, které jsou předpokladem štěstí. Za základní ctnosti přitom Sókratés považuje moudrost, rozumnost, spravedlnost, statečnost a zbožnost.

Sókratovou naukou jsou pak ovlivněny mnohé další filosofické školy a systémy (do centra své filozofie Sókrata staví např. Platón, zakladatel tzv. velké sókratovské školy, silně ovlivněny jsou jím příslušníci tzv. malé sókratovské školy).

Jak již bylo řečeno výše, Sókratés umírá (odsouzen k trestu smrti) v roce 399 před naším letopočtem.

"Z toho všeho tedy," pokračoval Sokrates, "musí praví filosofové dojít asi k takovému názoru a mezi sebou si říci asi toto: Zdá se, že nás při rozumovém zkoumání přivádí k cíli jen jakási cestička, takže dokud máme tělo a naše duše je s tímto zlem spojená, nikdy nedosáhneme v plné míře toho, po čem toužíme; a říkáme, že toužíme po pravdě. Tělo nám totiž způsobuje nekonečně mnoho těžkostí tím, že potřebuje potravu; dále se přidávají ještě nějaké ty choroby, překážejí nám v naší honbě za jsoucnem. Ale tělo nám naplňuje i láskami a touhami, strachy, všelijakými iluzemi a mnohými malichernostmi, takže ... nepřijde na mysl nijaká rozumná myšlenka ... kvůli němu nemůžeme spatřit pravdu. ... jestliže chceme někde o něčem dosáhnout čistého poznání, musíme se od něho odpoutat a jedině duší musíme pozorovat věci o sobě. Jak se zdá , dostane se nám to, po čem toužíme a za čeho milovníky se pokládáme, totiž moudrosti, tehdy, až zemřeme... Tehdy totiž bude duše sama o sobě..., dřív ne. A takto čistí a osvobození od nerozumnosti těla ... sami skrze sebe poznáme celou čistou pravdu.

Pravý filosof je takový, a je absolutně přesvědčený, že moudrosti nemůže dosáhnout nikde jinde než tam."

 Platon - "Faidon 66-68"

ZRALÁ KLASIKA I.

Platón (428/7-347 př. n. l.) - vlastním jménem Aristokles

Platón (427 př. n. l. – 347 př. n. l.), vlastním jménem Aristoklés, byl řecký aristokrat, matematik a jeden z nejvýznamnějších západních filosofů. Britský filosof A. N. Whitehead napsal, že celá západní filosofie je jen komentář k Platónovi. Platón založil athénskou Akademii, jež pak byla vzorem evropským univerzitám a vědeckým institucím. Téměř celé jeho dílo jsou dialogy jeho učitele Sókrata, který touto cestou přesvědčoval athénské vzdělance, jak nejisté je jejich domnělé vědění.

Platón spolu se Sókratem obrátili pozornost filosofů od úvah o povaze a původu světa k otázkám člověka a lidské společnosti. Ústředními tématy pro ně jsou:

• 
  rozdíl mezi pravým poznáním a pouhým míněním;
  
• 
  ctnost a možnost výchovy ke ctnosti;
  
• 
  spravedlivé a přitom trvalé uspořádání obce;
  
• 
  dobro jako konečný cíl člověka i obce.