E mpedoklés z Akragantu na Sicílii (?493 př. n. l. - 433 př. n. l.) "filozof eklektik"
Empedoklés z Akragantu (na Sicílii), řecký filozof, básník, politik, učitel náboženství, prorok a divotvorce, je myslitelem, jehož největší význam pro dějiny filozofie spočívá v tom, že z předchozích filosofických systémů vybírá některé myšlenky, které se snaží spojit v nový celek - je proto nazýván eklektikem, tj. "vybírajícím".
Ve zlomcích Empedoklova díla, tj. ve zlomcích jeho dvou filosofických, naučných básní, proto nalézáme např. myšlenku o stěhování duší, myšlenku, již před ním hlásal již Pýthagorás, stejně tak zde nalézáme i myšlenku periodického střídání vzniku a zániku světa, myšlenku, kterou před ním vyslovili již milétští filosofové Anaximandros (viz Anaximandros z Milétu) a Anaximenés (viz Anaximenés z Milétu) a po nich např. Hérakleitos (viz Hérakleitos z Efesu).
Mnoho Empedoklových myšlenek je však původních - zmiňme se alespoň o těch nejdůležitějších:
1) Jestliže Miléťané považují za pralátku, z níž vzniká vše, vodu a později vzduch, Hérakleitos oheň a eleaté spíše zemi, Empedoklés jako první filozof staví všechny tyto základní látky (pralátky) jako rovnoprávné vedle sebe a zakládá tím představu o "čtyřech elementech" - ohni, vodě, vzduchu a zemi: tato představa je v běžném povědomí dodnes. Empedoklem je naukou o čtyřech elementech v jistém smyslu završena stará řecká přírodní filozofie, hledající jednu pralátku, jež je příčinou a podstatou všeho.
2) Empedoklés chápe jako hnací a formující síly všeho dění sílu sjednocující a sílu oddělující - tyto dvě síly pak nazývá láska a nenávist. Podle Empedokla ve vývoji světa převládá střídavě jedna nebo druhá z těchto sil - někdy jsou všechny elementy spjaty "láskou" v dokonalou blaženou jednotu, jindy jsou roztrženy "nenávistí". Mezi těmito stavy jsou pak přechodná stádia, v nichž vznikají a zanikají jednotlivé bytosti.
3) Vznik živých bytostí probíhá podle Empedokla tak, že nejprve vznikají nižší a pak vyšší organismy, nejprve rostliny a živočichové, pak lidé - nejprve existovaly bytosti v nichž jsou obě pohlaví spojena, teprve později se pohlaví rozdělí do dvou samostatných individuí.
4) V poznání pak platí podle Empedokla zásada, že každý element vnějšího světa je poznáván elementem stejného druhu v nás.
Zajímavý je konec Empedoklova života - Empedoklés, s úmyslem posílit tehdy značně rozšířený názor, že je bohem (Empedoklés sám je o svém božství přesvědčen), se podle antické tradice vrhá do kráteru Etny, aby tak byly zahlazeny všechny stopy jeho smrti a mohla se vytvořit legenda o jeho nadpřirozeném konci. Sopka ale prý tento jeho záměr zmařila tím, že vyvrhla jeden jeho střevíc...
Empedoklés z Akragantu na Sicílii, řecký filozof a lékař, podle Aristotela objevitel rétoriky. Autor dvou filozofických básní, z nichž se dochovaly jen zlomky. Místo jedné pralátky předpokládané mílétskou školou uznával za neměnné látkové základy světa čtyři živly (kořeny): oheň, vodu, vzduch a zemi. Vznik a zánik jednotlivých věcí vysvětloval slučováním a rozlučováním těchto živlů v určitých kvantitativních poměrech. Živly nemají zdroj pohybu v sobě, nýbrž jsou do něho uváděny dvěma opačnými vnějšími silami: Láskou, působící slučování, a rozlučujícím Svárem. Výklady o vnímání (z věcí vycházejí výrony, každý element poznáváme stejným elementem v nás) přispěl k utváření počátků antické psychologie. Věnoval se i astronomii a fyzice (poznal, že měsíční světlo je odrazem slunečních paprsků, předložil teorii zatmění slunce). Podle legendy si vzal život skokem do kráteru Etny, aby podpořil domněnky o svém božství tím, že nebude nalezeno jeho tělo. Sopka však vyvrhla jeden jeho střevíc.
Anaxagorás z Klazomen
Anaxagorás z Klazomen, řecký filozof a astronom. Přítel a učitel athénského státníka Perikla a básníka Eurípida. Přenesl iónskou filozofii do Athén, které musel před rokem 430 opustit po obvinění z ateismu. Před rokem 430 obviněn z bezbožnosti a donucen opustit Athény. Na rozdíl od elejské školy kladl důraz na proměnlivost a mnohotvárnost bytí. Za základní stavební prvky všech věcí pokládal obrovské množství nekonečně dělitelných částeček jednotlivých přírodních látek, které nazýval semena (spermata). Svět vznikl z původní chaotické směsi působením rozumu (nús), který je nejjemnější látkou a principem všeho světového dění. Zatmění Slunce a Měsíce vysvětloval jako přírodní jevy.
Kromě filozofie se Anaximenés pokouší také o výklad některých přírodních jevů, například zemětřesení či duhy.
ATOMISMUS Leukippos z Milétu
Leukippos z Milétu (řecky Λεύκιππος) (500 - 440 př. n. l.) byl starořecký filozof. Jako Démokritův předchůdce a učitel je zakladatelem atomismu.
Leukippův život
Narodil se koncem 6. století př. n. l. v Mílétu, nebo v Abdérách. Zemřel v Abdérách. Vyjma toho, že byl Démokritovým předchůdcem a učitelem, není o jeho životě nic bližšího známo.
Patří ke generaci filozofů tzv. Iónské filozofické školy společně se Zenónem, Anaxagorem, Empedoklem.
Leukippovo dílo
Žádné z děl, které by bylo možno připsal Leukippovi, se nezachovalo. Podle titulů známe asi 7 knih. U některých z více než sedmdesáti, které jsou přiřčeny Démokritovi, je možné Leukippovo spoluautorství. Ani tyto knihy se nedochovaly.
Ve starověku byla nejvíce ceněna kniha Megas Diakosmos, neboli Velké uspořádání světa, připisovaná jak Leukippovi, tak Démokritovi, nebo oběma současně. Dále také Peri Nou, angl. On Mind.
Leukippovy myšlenky přešly do práce jeho slavnějšího následníka Démokrita. Dnes je téměř nemožné určit nějaké názory, v nichž by se oba filozofové neshodli. Následkem toho byla Leukippova práce natolik zastíněna Démokritovým věhlasem, že Epikúros pochyboval (podle Diogéna Laertského o jeho existenci. Nicméně Aristotelés a Theofrastos z Lesbu vysloveně jmenují Leukippa jako původce atomismu.
Z Leukippova a Démokritova učení je nejvýznamnější tzv. atomická teorie (atomismus). Vznikla přehodnocením učení předchozích materialistických filozofů.
Podle ní existuje na světě nejen bytí, jež není jedno, ale mnohé, ale i nebytí neboli prázdno. Bytí je hmota, která se skládá z velkého množstí jednolitých malých částeček, které se pohybují v prázdnu, neboli prostoru. Jsou to nejjednodušší části hmoty, nelze je dále dělit, neznikají ani nezanikají a nepodléhají žádným vlivům. Vznik a zánik věcí, jejich změny a různorodost je důsledkem vzájemného spojování a oddělování těchto částeček.
Tyto malé částečky nazval Leukippos atomy, podle řeckého slova atomos - "nesmírně malý", "nedělitelný".
Leukippos a Démokritos si, vyvozeno z kontextu, zřejmě představovali tento proces jako mechanické seskupování a přeskupování, nemysleli si, že by tento proces řídila nějaká bytost.
Zachovala se jen jediná Leukippova myšlenka, vyjádřená jeho vlastními slovy:
Nic se neděje náhodně, ale vše podle řádu a nutnosti (ek logú kai hyp' anankés). – Leukippos, Diels-Kranz 67 B1
Formuloval tedy zákon kauzality - nic nevzniká náhodou, vše má svůj důvod, na což navázal Démokritos
Dostları ilə paylaş: |
