Anaxagorás z Klazomen

Epikúrovo dědictví a význam

Epikúrova filosofie tak posloužila jako protipól předchozích velkých metafyzických systémů tím, že zaměřila pozornost na zkoumání tohoto smyslově přístupného světa, jemuž tak dodala podstatně větší vážnost. Klasickou podobu epikurejství vyjádřil ve slavné básni „O přírodě“ jeho patrně největší žák, římský filosof Lucretius Carus. Epikúrovi žáci sice působili až do 4. století, ale propagovali spíše fyzické pojetí slasti, takže se dostali do rozporu nejen s křesťanstvím, ale i s jinými antickými filosofiemi. Je pochopitelné, že během mimořádného rozmachu náboženství ve středověku byl epikureismus ostře odmítán. Avšak na počátku novověké vědy v šestnáctém a sedmnáctém století se zájem o starověkou atomistickou metafyziku výrazně oživil.

Epikúros a epikureismus inspiroval řadu vědců (Galilei, Bruno, Huygens, Gassendi, Newton) i politických myslitelů (Bodin, Hobbes, Rousseau) kteří zde objevili myšlenku společenské smlouvy, a měl velký význam i pro filosofii 19. století: intenzivně se jím zabýval například Arthur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche a Karel Marx, který oceňoval Epikúra jako objevitele skutečnosti, že stát spočívá na dohodě lidí, na společenské smlouvě.

Literatura

• 
  Diogenes Laertius, Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Přel. A. Kolář. Nová tiskárna Pelhřimov 1995
  
• 
  A.-J. Festugiere, Epikúros a jeho bohové. Praha 1996
  
• 
  E. Fink, Zahrada Epikurova. Praha 1992
  
• 
  A. A. Long, Hellénistická filosofie: stoikové, epikurejci, skeptikové. Praha 2003
  
• 
  Lucretius Carus, O přírodě (De rerum natura). Přel. J. Kolář. Praha 1948
  
• 
  Lucretius Carus, O přírodě (De rerum natura). Přel. J. Nováková. Praha 1971
  
• 
  J. Ludvíkovský, Život a učení filosofa Epikura. Praha 1952
  
• 
  J. de la Mettrie, Epikurův systém. Praha 1966
  

Titus Lucretius Carus

Titus Lucretius Carus

Titus Lucretius Carus [Lukrécius] (okolo 97 př. Kr. – 55 př. Kr. byl římský básník a filosof.

O jeho životě máme velmi málo spolehlivých zpráv.

Dílo

• 
  De rerum natura, didakticko-epická báseň (6 knih), zachovala se. Snažil se vylíčit Epikúrovo učení. Dokazuje, že příroda se řídí odvěkými zákony, kde vše vzniká, trvá a zaniká. Bohové nemohou zasahovat do světa, který povstal z atomů. Podle něj neexistuje ani podsvětí a bohové žijí v nečinnosti v nebesích, kde se radují ze své blaženosti.
  

SKEPTICISMUS

Pyrrhón z Élidy

Pyrrhón z Élidy (asi 360 př. Kr. v Élidě - asi 260 př. Kr.) byl antický řecký filosof, považovaný za zakladatele pyrrhonismu a do jisté míry i skepticismu vůbec.

O jeho životě není známo téměř nic, snad byl ovlivněn Démokritem a dalšími abdéřany, např. Anaxarchem. Podle Diogena Laertia doprovázel krále Alexandra Velikého na jeho výpravách a podle Pausania měl v rodné Élidě pomník. Také z jeho díla se – kromě jedné oslavné básně na Alexandra - nic nezachovalo a nevíme ani, zda nějaké napsal. Jeho vliv byl patrně založen na neotřesitelném klidu a vyrovnanosti ve všech životních situacích, o čemž svědčí četné anekdoty.^[1] Tento vnitřní klid udělal velký dojem na jeho žáky a následovníky, jako byl zejména lékař a filosof Sextus Empiricus, ale možná i Epikúros.^[2]

Pyrrhónovou ústřední myšlenkou je nejistota každého poznání, jak smyslového tak rozumového. Interpreti se neshodují v tom, zda ji Pyrrhón připisoval neuchopitelnosti a proměnlivosti skutečnosti samé, anebo - jako pozdější pyrrhonisté - omezenosti našich smyslů i rozumu. V obou případech ale moudrému člověku nezbývá, než se ve všem zdržet úsudku (řec. epoché). Jen tak může totiž dosáhnout vnitřního klidu (ataraxie) a štěstí (eudaimonia).^[3]

Sextus Empiricus

Sextus Empiricus, řecky Σέξτος Ἐμπειρικός (kolem 200 – po 250), byl římský lékař a filosof řeckého původu.

Většinu svého života prožil v Alexandrii.

Dílo

Díky jeho dílu si lze učinit obrázek o tehdejším lékařství nejen z laických pohledů, které se v tehdejší literatuře vyskytují relativně často.

Filosoficky se řadil ke skeptikům, ale patrně spíše patřil spíše k filosofujícím spisovatelům, protože v jeho dílech nacházíme především souhrn myšlenek jiných skeptiků. Jeho přínos pro filosofii je velmi malý. Jeho význam spočívá především v tom, že jeho díla jsou, v oblasti antické skepse nejlépe dochovaná a lze si z nich udělat představu o logických vývodech jiných starších filosofů.

• 
  Adversus mathematicos
  
• 
  Adversus astrologos
  

• 
  Sexti Empirici Adversus mathematicos, hoc est, adversus eos qui profitentur disciplinas, Gentiano Herveto Aurelio interprete, Parisiis, M. Javenem, 1569 (Vicifons).
  

SOFISTÉ

Prótagorás z Abdér
(?485 př. n. l. - 410 př. n. l.) "Nejvýznamnější ze sofistů"

Prótagorás z Abdér, řecký filozof, nejvýznamnější z řeckých sofistů (sofisté, tj. "učitelé moudrosti", z řeckého sofistai, jsou učenci, kteří putují jako potulní učitelé od města k městu a za odměnu vyučují nejrůznějším uměním a dovednostem, především výmluvnosti - nejsou to tedy filosofové v pravém slova smyslu, jsou to spíše praktici, kteří nepřikládají valný význam teoretickému poznání, tato teoretická skepse je pak brzy rozšíří i na jejich vnímání mravnosti, neuznávají v podstatě žádné všeobecně závazné právo, hlásají právo silnějšího...), přítel Periklův a Eurípidův, ideový mluvčí athénské demokracie, je myslitelem, který jako jeden z prvních myslitelů vyučuje umění, jak v právnictví a politice přesvědčivě prosazovat svoji věc, čímž si, zvláště v Athénách, kde žije dlouhý čas, získává slávu a bohatství.

Prótagorás se zabývá mnoha obory - zabývá se problematikou jazyka, rétorikou (především pak jejím působením na psychiku posluchače), matematikou, otázkami poznání, přírodní filosofií, výchovou, etikou, společenskou teorií - za základní podmínku zachování společnosti přitom považuje smysl občanů pro stud a spravedlnost, přičemž podle Prótagora je tímto smyslem obdařen každý člověk, a proto je podle něj nejpřirozenějším státním zřízením demokracie.

Co se týče poznání, dodnes je známý Prótagorův nejslavnější výrok, který říká, že "člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou". Tím je řečeno, že neexistuje žádná absolutní pravda, nýbrž jen pravda relativní, není ani pravda objektivní, nýbrž jen pravda subjektivní - zdá se přitom, že Prótagorás míní svůj výrok tak, že onou příslovečnou mírou není člověk jako druh, nýbrž konkrétní, jednotlivý člověk: jedna a táž věta může být totiž jednou pravdivá a jindy nepravdivá podle toho, kdo a za jakých okolností ji vyslovuje (dnes se ale často soudí, že je tento krajně relativistický a krajně subjektivistický názor na poznání připisován Prótagorovi neprávem, předpokládá se, že Prótagorás byl přesvědčen o schopnosti člověka poznávat skutečnost a že prvotní zdroj rozporů v tvrzeních nehledal v poznávajícím člověku, nýbrž ve vnitřní protikladnosti věci samé).

Svoji nauku Prótagorás přitom opírá o Hérakleitův "věčný tok" a o jeho zákon jednoty protikladů.

Prótagorova skepse je pak vyjádřena i v jeho vztahu k náboženství - ve spise "O bozích" se vyjádří, že "není možné o bozích vědět, ani zda jsou, ani zda nejsou..." - důsledkem této Prótagorovy skepse je pak jeho obvinění z bezbožnosti a vypovězení z Athén.

V roce 410 př. n. l. Prótagorás z Abdér umírá.