Anaxagorás z Klazomen

Démokritos z Abdér
(?460 př. n. l. - 370 př. n. l.) "Filozof, který zavedl pojem atom"

Démokritos z Abdér, řecký filozof, myslitel a vědec, tvůrce, který ve své filozofii atomismu rozvíjí Leukippovo učení o atomech, přichází na svět někdy kolem roku 460 před naším letopočtem v severořeckém městě Abdéra v bohaté rodině.

V mládí se Démokritovi dostává velmi dobrého a uceleného vzdělání, několik let pak Démokritos stráví na cestách po celém tehdy známém světě, navštíví mimo jiné i oblast Předního východu či africkou Etiopii - zcela zásadní vliv na jeho myšlenkové směřování má pak setkání s filozofem Leukippem, jehož atomická teorie se pak stává základem Démokritova filozofického odkazu. Podle vlastních slov tím výrazně převýšil jeho vrstevníky. Posléze se vrátil do rodného místa, kde také dožil.

Démokritos z Abdér završuje Leukippovo učení tím, že zavádí do filozofie (a vědy) pojem atom - atomem je přitom podle Démokrita základní, dále již nedělitelná částice látky - právě jen z těchto částic (a z prázdna, které je obklopuje) je pak vytvořen celý svět. Atomy mají přitom nestejnou velikost, tvar a polohu, zároveň sestávají v neustálém pohybu, při kterém se shlukují a opět rozdělují: tak podle Démokrita vznikají věci živé i neživé - základem všeho je atom, hmota, která není oživena žádnou formou ducha - vše vzniká jen na již zmíněném mechanickém shlukování a oddělování se atomů.

Co se týče etiky, říká Démokritos z Abdér, že lidský jedinec má ve svém životě usilovat o blahobyt svůj i společnosti, v níž žije (společností míní řecký městský stát, tj. polis), za vrchol společenského zřízení přitom Démokritos považuje demokracii.

Démokritos svoji atomickou filozofii důsledně používá i při své vědecké práci - jako vědec se Démokritos přitom zabývá matematikou, lékařstvím (podle tradice je výborným lékařem), též se zabývá gramatikou, básnictvím, hudbou, právem, psychologií atd.

Rozpracoval a dovršil Leukippovy myšlenky ve filozofii atomismu a aplikoval je i v jednotlivých vědních oborech. Autor více než 70 spisů o filozofii, matematice, lékařství, gramatice, básnictví, hudbě aj.; zachovány pouze ve zlomcích. Zavedl pojem atomu jako základní, dále nedělitelné částice látky. Vyslovil hypotézu neustálém pohybu atomů lišících se velikostí, tvarem a vzájemnou polohou. V eticko-politických úvahách kladl důraz na harmonické začlenění občana do řeckého městského státu (polis). Za nejlepší politické zřízení pokládal demokracii. V osobním životě doporučoval usilovat především o štěstí a dobrou mysl, tj. o hodnoty, jichž lze dosáhnout nezávisle na vnějších okolnostech. Člověka nemá vést k řádnému životu strach před trestem za špatné činy, nýbrž jeho zodpovědnost k sobě samému. Viz též atomismus řecký, psychologie antická.

Démokritovo učení a výsledky vědeckých bádání jsou zachovány pouze ve zlomcích, podle tradice je Démokritos autorem více než sedmi desítek spisů a knih.

Démokritos z Abdér umírá někdy v roce 370 před naším letopočtem.

Démokritovo učení se přímo nedochovalo, protože nejspíše nezaložil žádnou vlastní školu. Navíc jeho díla odmítal již za jeho života Platón a později křesťané, tudíž podlehla několikerému ničení. Přestože byl asi nejplodnějším autorem antického Řecka, zbyly po něm tedy z valné části jen zlomky a citace od Aristotela, Diogena a dalších. I díky tomuto dění se dnes dá obtížně rozlišit, které myšlenky pochází přímo od Démokrita, a které přejal od svého předchůdce Leukippa. Přijímána tak bývá teze, že podle Leukippových základů vytvořil ucelený systém.

Démokritem dotvořený systém je důsledně materialistický. Jeho základem jsou nekonečné prázdno a v něm se pohybující nekonečné množství atomů. Atomy jsou nevzniklá, neviditelná, nedělitelná, neměnná a tudíž nezničitelná tělíska, ze kterých se vše skládá (od bohů, přes nespočet světů, hvězdy, cokoli oduševnělé až po poslední věc). Atomy se pohybují díky vzájemnému střetávání se. Pokud si odpovídají, tak se spojují, čímž všechno vzniká. Takto vzniklé objekty se pak od sebe liší díky různorodému tvaru, poloze a uspořádání atomů. Pokud má něco zaniknout, musí zapůsobit vnější síla, která atomy od sebe rozloučí a dá je opět do pohybu, díky němuž mohou v budoucnu vytvořit zase něco jiného. Zároveň podle Aristotela Démokritos na příkladu času dokazuje, že není pravda, že vše vzniklo.

Démokritos rozlišil primární a sekundární vlastnosti u všeho vzniklého, což se v dalších dějinách filosofického myšlení mnohokrát opakovalo. Mezi primární zařadil tíhu, hustotu a tvrdost, které přísluší věcem samotným. Ostatní vlastnosti věcí (barva, vůně, chuť…) k nim přidáváme sekundárně my díky tomu, jak je vnímáme.

Démokritos rozdělil naše poznání na světlé (pravé) - rozumové a na temné - smyslové, které sice jako základ potřebujeme, ale musíme ho umět filtrovat tak, abychom se jím nenechali zmást. Podobně i v jeho pojetí etiky neodmítá tělesné slasti, ale na vyšší stupeň staví duševní sílu, když např. upřednostňuje odhalení nějakého myšlenkového důkazu před získáním trůnu.

HELÉNISTICKÁ FILOSOFIE I. - EPIKUREISMUS

Epikúros ze Samu
(341 př. n. l. - 270 př. n. l.) "Nejvýznamnější představitel helénského atomismu"

Epikúros ze Samu, řecký filozof, atomista, nejvýznamnější představitel materialisticky orientované filozofie doby helénské, přichází na svět někdy v roce 341 před naším letopočtem na řeckém ostrově Samos.

Na rodném Samu se pak Epikúros poprvé setkává s filozofickým myšlením, když se stává žákem Nausifanovým, přívržencem filozofie Démokritovy - kolem roku 323 př. n. l. pak Epikúros Samos opouští a odchází do Athén, kde pak v roce 306 př. n. l. zakládá vlastní filozofickou školu, nazvanou Képos, tedy "zahrada" (podle zahrady, kde Epikúros své žáky vyučuje).

V Athénách pak Epikúros ze Samu žije po celý svůj život.

Jako filozof Epikúros ze Samu navazuje na učení atomistů Leukippa a Démokrita - narozdíl od těchto zakladatelů řeckého atomismu ale Epikúros tvrdí, že pohyb atomů je do určité míry nahodilý a dochází při něm k odchylkám: těmito odchylkami je pak podle Epikúra možné vysvětlit svobodu lidské vůle - ta není předem jasně determinována, ale může se od svého osudu odchýlit, z čehož vyplývá, že lidský jedinec může do určité míry jednat svobodně.

V otázce náboženství Epikúros říká, že bohové existují, nepopírá nijak jejich existenci, nicméně zároveň podotýká, že bohové nezasahují do běhu světa - není tedy nutné obávat se jejich činů - přírodní jevy (např. blesk, zemětřesení, zatmění slunce apod.) se pak Epikúros snaží vysvětlit racionálně a odmítá je interpretovat jako zásah bohů do života člověka.

Základem Epikúrovy nauky je pak etika - Epikúros pokládá za nejvyšší životní hodnotu slast, která je vyjádřena nepřítomností duševního i tělesného utrpení.

Na Epikúrovu nauku pak naváží mnozí další helénističtí filozofové, Epikúrova filozofie ( epikúreismus) je ve své době v Řecku a Římě velmi rozšířena - znovu se pak Epikúrovy myšlenky dostávají do centra dění v 17. století, kdy se zásluhou francouzského vědce dostávají k odborné veřejnosti překlady Epikúrových spisů o atomech - v přírodních vědách pak tento počin znamená v konečném důsledku nahrazení (a zavržení) nauky o pěti živlech naukou o atomech.

Epikúros ze Samu, řecký filozof; nejvýznamnější představitel atomismu v helénistické době. Kolem 323 př. n. l. přišel do Athén a 306 př. n. l. zde založil novou filozofickou školu zvanou Zahrada (Képos). Vycházel ze zakladatelů řeckého atomismu Leukippa a Démokrita; strohý determinismus jejich filozofické koncepce však odstranil tvrzením, že v pohybu atomů dochází k nahodilým odchylkám. Tím také zdůvodňoval svobodu lidské vůle. Hlavní důraz kladl na etiku, v níž navazoval na myšlenky kyrénské školy; za nejvyšší životní hodnotu pokládal slast, kterou chápal jako oproštění se od bolesti a duševního neklidu. Pro dosažení duševního klidu je třeba poznat podstatu věcí a mj. se vyhýbat politickému životu. Připouštěl, že bohové existují, ale do chodu vesmíru nezasahují. Pokoušel se o výklad jednotlivých, zvláště nápadných přírodních jevů (blesků, zemětřesení, zatmění slunce ap.), protože bázeň před nimi pokládal za hlavní zdroj víry v zasahování bohů do lidského života; uznával i různé výklady téhož jevu, protože zásadní význam pro něho měla sama možnost racionálního vysvětlení. Z rozsáhlého díla dochovány jen zlomky; jeho názory známy především z díla Diogena Laërtia a z filozofického eposu Epikúrova římského stoupence Lucretia Cara. Viz též epikúreismus.

Epikúros označuje jako jediný cíl člověka blaženost a definuje ji jednoduše, jako získávání slasti a vyhýbání se strastem. Usilování o štěstí musí však řídit a krotit rozum. Rozum ale říká, že vlastní štěstí lze spíše nalézt v radostném rozjímání, ve vyváženém klidu ducha, ataraxii.