Anaxagorás z Klazomen

Marcus Tullius Cicero

Marcus T. Cicero - mramorová busta

Marcus Tullius Cicero (3. ledna 106 př. Kr. Arpinum – 7. prosince 43. př. Kr.) byl římský řečník, politik a spisovatel.

Pocházel z nepříliš bohaté rodiny, první vzdělání získal v Arpinu, později se vzdělával ještě v Římě. Studoval především rétoriku, ale i právo a filosofii. V době studií překládal z řečtiny.

Roku 79 př. Kr. začal vystupovat veřejně, především u soudu. V tomto roce byl nucen ze zdravotních důvodů opustit Řím, odjel do Řecka, později cestoval i po Asii. Na těchto cestách se dále vzdělával a především cvičil v rétorice. O dva roky později 77 př. Kr. se vrátil do Říma, zde se oženil s Terentií a začal se věnovat veřejným záležitostem, především obhajobám u soudu. Svou činností získal značnou popularitu a roku 76 př. Kr. byl zvolen quaestorem na Sicílii, po ukončení quaestury se stal senátorem.

Roku 70 př. Kr. se stal aedilem kurulským a v roce 67 př. Kr. se stal městským praetorem. Roku 64 př. Kr. se stal konzulem, v této funkci odvrátil pozemkový zákon předložený Publiem Serviliem Rullem a Catilinovo spiknutí, obě tyto akce usilovaly o potlačení demokracie v Římě.

Roku 58 př. Kr. musel odejít do vyhnanství, ale již roku 57 př. Kr. mu byl povolen návrat do Říma. Zde se dále snažil vystupovat na obranu demokracie, ale vzhledem k tomu, že veškerá moc již byla v rukou triumvirů, odešel z veřejného života a věnoval se výuce především gramatiky a rétoriky, veřejně vystupoval pouze při soudních obhajobách.

Před občanskou válkou se přiklonil na stranu Pompeiovu, po jeho porážce odmítl vedení republikánského loďstva a raději odprosil Caesara, se kterým se vrátil do Říma jako přítel. Od roku 47 př. Kr. nevykonával žádnou veřejnou funkci a věnoval se pouze filosofii. Na veřejnosti vystupoval pouze v případech, kdy některý z jeho přátel potřeboval pomoc (Oratio pro Marcello, Oratio pro Ligario a Oratio pro rege Deiotario).

Po Caesarově smrti věřil v obrat k demokracii, ale byl zklamán, proto opustil Řím, cestou ho zastihla nepravdivá zpráva, že se Antonius vzdal moci. Po návratu zjistil, že se tato zpráva nezakládala na pravdě a začal proti Antoniovi vystupovat, přednesl 14 řečí proti Antoniovi. Po těchto projevech senát vyhlásil Antoniovi válku, jejíž vedení svěřil Octavianovi, ten se ale spojil s Antoniem a tím se moc senátu definitivně rozpadla. Cicero se pokusil o útěk z Říma, avšak byl dostižen a popraven. Jeho hlava a pravá ruka byly vystaveny na řečništi v Římě.

Dílo

Cicero se ve svých projevech a spisech poměrně často zmiňoval (většinou okrajově) o výchově. O jeho názorech na tuto problematiku by bylo možno zjednodušeně napsat, že se dožadoval rozvoje mravnosti a lidských schopností. Vyučovanému mělo pomáhat náboženství, za velmi důležitou vědu považoval řečnictví, právo, filosofii a řečtinu.

Projevy

Z jeho projevů se jich úplně zachovalo 57, za nejlepší z nich jsou považovány:

• 
  De lege agraria
  
• 
  In Catilinam
  
• 
  Filipiky
  

Soudní řeči

• 
  Pro Quinctio, 81 př. Kr.
  
• 
  Pro Sex. Roscio Amerino, 80 př. Kr.
  
• 
  Pro Q. Roscio Comoedo, 77 př. Kr.
  
• 
  Divinatio in Caecilium, 70 př. Kr.
  
• 
  In Verrem, 70 př. Kr.
  
• 
  Pro Tullio, 69 př. Kr.
  
• 
  Pro Fonteio, 69 př. Kr.
  
• 
  Pro Caecina, 69 př. Kr.
  
• 
  Pro Cluentio, 66 př. Kr.
  
• 
  Pro Rabirio Perduellionis Reo, 63 př. Kr.
  
• 
  Pro Murena, 63 př. Kr.
  
• 
  Pro Sulla, 62 př. Kr.
  
• 
  Pro Archia Poeta, 62 př. Kr.
  
• 
  Pro Flacco, 59 př. Kr.
  
• 
  Pro Sestio, 56 př. Kr.
  
• 
  In Vatinium, 56 př. Kr.
  
• 
  Pro Caelio, 56 př. Kr.
  
• 
  Pro Balbo, 56 př. Kr.
  
• 
  Pro Plancio, 54 př. Kr.
  
• 
  Pro Rabirio Postumo, 54 př. Kr.
  

Spisy

Mnoho jeho spisů je psáno formou dialogu, tato forma vychází z Platónových děl. Jeho latina a sloh je považována za vzor.

Napsal několik spisů o rétorice, ve kterých přibližuje nejen řeckou teorii, ale i vlastní praxi.

• 
  De oratore
  
• 
  Orator
  
• 
  Brutus
  

Psal i filosofická díla, u těchto eklektických děl je vhodné říci, že nejsou příliš kvalitní a že filosofii téměř neobohatila. Zároveň je nutné dodat, že do Cicerona neexistovala latinská filosofická terminologie, kterou byl nucen vymyslet. Lze tedy říci, že jeho hlavní byl přínos spíše v oblasti jazyka (tedy filosofické terminologie) než přímo filosofický. Jeho filosofické spisy často vypovídají spíše o politickém myšlení autora a jeho doby. Na jeho filozofickou terminologii však navazuje celá latinsky psaná filosofie. Další význam jeho filosofických děl spočívá především v popularizaci řecké filosofie.

• 
  De finibus bonorum et malorum („O nejvyšším dobru a zlu“, česky 1896), pravděpodobně se jedná o jeho nejlepší filosofický spis.
  

• 
  De republica
  
• 
  De natura deorum
  
• 
  Laelius de amicitia („Laelius o přátelství“, česky 1940)
  
• 
  Cato maior de senectute" (Cato Staší o staří česky 1934)
  

Dále se zachovala značná část jeho korespondence, která je poměrně často vydávána a vypovídá nejen o autorových názorech, ale pravděpodobně i o něm samém.

Pokusil se napsat i několik básní, které nebyly považovány za příliš zdařilé.

• 
  Maurius
  
• 
  De consulatu suo
  

Zajímavosti

Z jeho díla De finibus bonorum et malorum (O koncích dobra a zla) vzešel text používaný grafiky jako „vata“ známý jako lorem ipsum, nebo též Lipsum. Tento text pochází z kapitoly 1.10.32 a 33, kde se objevuje věta Neque porro quisquam est qui dolorem ipsum quia dolor sit amet, consectetur, adipisci velit. (Překlad: „Nikdo nemiluje bolest samu, nevyhledává ji, ani nechce získat, jednoduše proto, že je to bolest…“).

Lucius Annaeus Seneca

Seneca (Antikensammlung Berlin)

Lucius Annaeus Seneca (4 př. n. l. Cordóba, Španělsko – 65) Řím, Itálie - byl římský filozof, dramatik, básník a politik.

Život

Narodil se v Hispánii. V mládí přišel do Říma a za otcova dohledu získal rétorické a filosofické vzdělání. Stejně jako jeho bratři byl deklamátor (přednašeč, recitátor) a propagátor delimací, které postupně prostoupily celou římskou literaturou.

Poměrně brzy začal vystupovat na veřejnosti a ve státních službách. Za vlády Caliguly se stal senátorem, ale za vlády císaře Claudia byl v r. 41 vyobcován na Korsiku, což se stalo pravděpodobně pod vlivem Claudiovy ženy Messaliny. Byl obžalován z cizoložství s Claudiovou sestrou, Julií Livillí. Zpět do Říma byl povolán až po osmi letech (roku 49) na žádost Agrippiny, aby se stal vychovatelem jejího syna Nerona. Když začal Nero v roce 54 vládnout, bylo mu 17 let. V této době za něj vládl hlavně Seneca společně s prefektem praetoriánů Afraniem Burrem. Roku 57 byl jmenován konsulem a nějakou dobu se výrazně podílel na správě říše. Později se stával císaři nepohodlným, roku 62 zemřel jeho přítel Burrus (náčelník praetoriánů) a jeho moc začala upadat.

Seneca se postupně začal vyhýbat všem úřadům, přesto byl v roce 65 obviněn z účasti na Pisonově spiknutí, jeho reálná účast v něm se zdá být nepravděpodobná. Poté byl donucen k sebevraždě, podřízl si žíly. Jeho smrt bývá někdy spojována s bojem za republiku atp., což je nepravdivé, protože Seneca byl zastáncem císařství.

Dílo

Seneca byl jedním z nejplodnějších autorů, psal prózu i poezii. Jeho věty byly krátké a styl byl trochu komediální. Byl přívrženec nového, bujarého tzv. asijského stylu psaní a často napadal starší autory (neměl rád antický styl).

Svou mluvou napodoboval Ovidia. Ve svých filosofických úvahách vycházel ze stoicismu a jeho díla vycházela především z morální filosofie. Nesoudí lidi tak přísně, jak je ve stoicismu běžné. Propaguje jakousi rovnost mezi lidmi. Díky tomu vznikla pověst o jeho přátelství se sv. Pavlem a dokonce vznikla falešná korespondence mezi nimi. Není však pravdou, že by Seneca byl křesťanem, nebo tomu alespoň nic nenasvědčuje.

Jeho filosofická díla nemají velkou vědeckou cenu, ale vyznačují se hlubokými, jasně definovanými myšlenkami a velkou znalostí lidí. Tato díla byla spíše populární než vědecká, ale přiblížil jimi lidem spoustu složitých myšlenek, které se mu podařilo vtěsnat do jedné jasně formulované věty.

Prozaická díla

• 
  De providentia, O prozřetelnosti
  
• 
  De constantia sapientis, O důslednosti mudrcově
  
• 
  De ira, O hněvu 3 knihy
  
• 
  De via beata, O šťastném životě
  
• 
  De otio, O prázdnu
  
• 
  De tranquillitate animi, O klidu duševním
  
• 
  De breviate vitae, O krátkosti života
  
• 
  Consolationes, tři dopisy věnované matce Helvii, Polybiovi - chráněnec Claudia a Marcii - dceři Clemuntia Corda.
  
• 
  De clementia, O mírnosti; dvě knihy věnované Neronovi
  
• 
  De beneficiis, O dobročinnosti; sedm knih
  
• 
  De quaestiones naturales (Otázky přírodní filosofie), sedm přírodovědeckých knih, věnovaných příteli Lucilovi. Knihy byly zpracovány na základě řeckých pramenů. Tyto knihy byly ve středověku používány jako učebnice fyziky.
  
• 
  Epistulae morales ad Lucilium, známo též jako Listy (český výbor vyšel v r. 1969 a 1984), Jedná se o 124 dopisů ve 20 knihách, psaných Luciliovi, ale určených veřejnosti. V těchto dopisech vysvětluje své morální a etické zásady. Toto dílo bývá považováno za jeho nejlepší dílo.
  
• 
  Ludus de morte Claudii, Proměna Claudia v tykev. Satira líčící co bohové dělají s Claudiem po jeho smrti.
  
• 
  Apocolocyntosis divi Claudii (česky 1971, Jak vypustil Claudius ducha), satira na císaře Claudia a jeho smrt.
  

Ostatní prozaické spisy se nedochovaly (bylo jich značné množství), ale s nejvyšší pravděpodobností nebyly příliš významné.

Divadelní hry

Kromě epigramů se nám od něj zachovaly i tragédie. Jsou to jediná dramata, která se nám z Říma zachovala kompletní. Jeho dramata jsou psána podle řecké mytologie ve stylu Sofokla, Aischyla a Euripida, spíše než o hry na jeviště se jedná o rétorické deklinace. Přesto na tyto usy navazuje španělské, italské a francouzské drama.

• 
  Hercules fuentes, Šílený Hercules
  
• 
  Phaedra
  
• 
  Thyestes
  
• 
  Oedipus
  
• 
  Medea
  
• 
  Troades
  
• 
  Agamemnon
  
• 
  Phoenisssae
  
• 
  Herculec oetaeus, Herkules na Oitě
  
• 
  Octavia, Vylíčení úmrtí Octavie manžely Nerona, dcery Claudia, toto drama nesložil on, protože se tu vyskytují narážky na Nerovu smrt, které se nedožil
  

Zénón z Kitia

Zénón z Kitia (asi 333 př. Kr. Larnaka na Kypru – 262 př. Kr. Athény) byl vlivný řecký filosof helénistické doby, zakladatel stoicismu. Z jeho díla se zachovaly jen zlomky u jiných autorů a také o jeho životě víme jen anekdotické příběhy. Zato jeho filosofie sebeovládání měla nesmírný vliv v celé pozdní antice, zejména v Římě a v raném křesťanství. Také v novověku se ke stoicismu hlásilo mnoho významných lidí.

Život

Zénón se narodil v kupecké rodině možná fénického původu ve městě Kition (dnes Larnaka) na ostrově Kypru a sám byl až do 42 let také kupcem. Podle líčení Diogena Laertia mu tehdy na moři ztroskotala loď a o všechno přišel. Jak bloumal athénskými ulicemi, zašel ke knihkupci a našel tam cosi od Sókrata. Zeptal se knihkupce, kde by se něčemu takovému mohl naučit, a ten mu místo odpovědi ukázal kynického filosofa Kratóna z Théb, který se stal jeho učitelem. Zénón pocházel z vyšší vrstvy a kynická škola byla drsná. Jednou ho učitel prý nechal nosit po ulicích hrnec s polévkou a holí mu jej rozbil. Polévkou politý Zénón se dal na útěk a mistr za ním volal: „Proč utíkáš, můj malý Féničane? Vždyť se ti nic nestalo!“ Protože učili ve sloupořadí (řecky stoa), dostala i jejich škola název Stoa resp. stoicismus. O Zenónově smrti se vypráví, že už jako stařec vyšel z domu, zakopl a zlomil si palec. Obrátil se k nebi, ocitoval slova nešťastné Niobé: „Už jdu, proč mne ještě voláš?“ a oběsil se. Zenón se popisuje jako hubený muž tmavé pleti. Ačkoli se obklopoval žebráky a sám prý také žebral, lidé si jej velmi vážili, vyznamenali ho zlatým věncem a postavili mu náhrobek.

Myšlenky a dílo

Zénónův hlavní spis se nazýval „O obci“ a byla to patrně utopie o obci racionálních lidí, kde nejsou peníze, chrámy ani soudy, protože rozumní lidé je nepotřebují a řídí se pouze svým rozumem. Jádrem Zenónova učení byl názor, že člověk má především usilovat o to, aby jím nic v životě nemohlo otřást (ataraxie). Proto se nesmí k ničemu upínat, musí ovládat své vášně a choutky, a pak může dosáhnout i klidu a štěstí. „Klidu se nejlépe dosáhne lhostejností k radostem i strastem“. Člověk má vždy udělat to, co je právě správné (řec. kathékon) – příkladem je Zénónova smrt.

Na rozdíl od kyniků, kteří žili na okraji společnosti, stoikové uznávali společenskou povahu člověka a zdůrazňovali statečnost, odpovědnost a další občanské ctnosti. Stoicismus je filosofie hrdinské svobody, autonomie jednajícího a odpovědného člověka, který ovládá sám sebe, řídí se svým rozumem a svými povinnostmi a vzdoruje osudu. Proto měl takový vliv v celých pozdějších dějinách.

Chrýsippos ze Soloi

*281 - †77 - †208 - 204 př.n.l., řecký filozof, hlavní představitel stoicismu (třetí archont školy) a jeho systematizátor. Z díla Chrýsippa ze Soloi se zachovaly jen zlomky spisu z logiky, kde rozpracoval výrokovou logiku a anticipoval i logiku modální (kategorie možno, nemožno, nevyhnutelně, nikoli nevyhnutelně).

NÁVRAT K ETICE STARÉ STOYI - ŘÍM

Marcus Aurelius

Marcus Aurelius Antoninus – Britské muzeum v Londýně – busta

Marcus Aurelius Antoninus (* 26. duben 121, Řím – † 17. březen 180, Vídeň) byl římský císař a filosof (přezdívaný „filosof na trůně“), představitel mladšího stoicismu.

Mládí

Vyrůstal v dobrém prostředí, bylo o něj všestranně pečováno a byli mu vybíráni dobří učitelé. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání v politice, rétorice, přírodních vědách a zejména ve filosofii. V ní ho vzdělávali, mimo prvního učitele, platónika Bakcheia, stoikové: Iunius Rusticus, Apollónios z Chalkidy a jiní.

První úřady

Než se stal M.Aurelius císařem, dosáhl řady poct a hodností. Třikrát byl konsulem (r. 140, 145 a 161), r. 147 mu byla propůjčena moc tribunská a prokonsulská, neboť byl určen za následníka trůnu, byl césarem a spoluvládcem už za života Antonia Pia, jenž mu dal také svou dceru Faustinu za manželku.

Císařství

Císařem se stal roku 161. Byl posledním z císařů zvaných adoptivní císaři.

Dobře připraven na úkoly mu svěřené, stal se Marcus Aurelius znamenitým vládcem. Usiloval o zlepšení a upevnění vnitřní správy říše, zvláště správy měst. Sám k sobě přísný a přesně dbalý povinností, byl k jiným mírný a laskavý, a to až příliš - mnozí toho zneužívali.

Do roku 169 řídil římskou říši spolu s Luciem Verem, po jeho smrti vládl sám. Od roku 177 se dělil o vládu se synem Commodem. Během jeho vlády se musela říše bránit prudkým útokům barbarských kmenů na Východě i v Evropě. V roce 175 vážně onemocněl a roznesla zpráva, že zemřel. To podnítilo syrského správce Avidia Cassia k pokusu získat císařský trůn pro sebe. Markus se však uzdravil a poměrně rychle se s uzurpátorem vypořádal. Osobně vedl úspěšné vojenské operace proti germánským Markomanům a Kvádům (zčásti probíhaly na území dnešního Slovenska a jižní Moravy - na vojenské výpravě, kterou vedl se svým synem Commodem jako spolucísařem a kterou zobrazuje například úvodní část filmu Gladiátor, pronikly jeho legie až k Trenčínu (Laugaricio), kde v zimě 179–180 přezimovaly.) i proti Sarmatům. 17. března roku 180 podlehl ve svém táboře u Vindobony (Vídně) zřejmě morové nákaze. Podivné ovšem je, že nikdo jiný už tehdy morem neonemocněl. Existují tedy i teorie o tom, že jeho smrt zavinil záměrně jeho osobní lékař Galén, a to na popud Commoda. Tyto teorie však nikdy nebyly zcela potvrzeny ani vyvráceny.

Antická tradice ho hodnotila jako jednoho z nejlepších římských císařů. Zapadl důstojně do řady dobrých římských císařů, zvaných Antoniny. Řada tu začíná výborným vládcem Trajánem (98-117), který v zájmu říše adoptoval pozdějšího císaře Hadriána (117-138). Ten následoval svého adoptivního otce a vybral si za nástupce Antonia Pia (138-161), který opět adoptoval svého nástupce-spoluvladaře Marka Aurelia (161-180) a Lucia Vera (161-169). Ti si vládu rozdělili tak, že Marcus Aurelius vládl romanizovanému západu, přičemž měl pravomoc císařskou, kdežto L.Verus spravoval hellénizovaný východ říše.

Marcus Aurelius pronásledoval křesťany, za jeho vlády došlo dvakrát k perzekucím kresťanů (okolo roku 167 a okolo 177).

Část své knihy Hovory k sobě napsal Marcus na dnešním Slovensku, poblíž Hronu.

Filosofie

Na filosofické myšlení Marka Aurelia mělo největší vliv studium Epiktetových textů.

Základem jeho filosofie je myšlenka vesmíru jako jednoho organismu, kde i my lidé jsme jeho jednotlivými částmi a proto jsme určeni k součinnosti. Všichni lidé jsou si navzájem příbuznými, to co nás spojuje jest rozum - náš „božský podíl“. Tyto vznešené pocity jsou ovšem z druhé strany doprovázeny nihilistickými pocity časové nicotnosti lidského života: „Pohleď v nekonečnou propast času za sebou a v jiné bezedno před sebou. Jaký je tu rozdíl mezi třídenním životem a trojnásobným Nestorovým?“

Přibližně v posledních deseti letech svého života napsal v řečtině 12 knih filosofických meditací TA EIS HEAUTON (Hovory k sobě).

Vesmír je podle Marka Aurelia velkým státem, v kterém je nejvyšším zákonem boží prozřetelnost. Člověk jako moudrá bytost má pochopit její záměry a spolupracovat s ní. Ve vesmíru se nemůže dít z hlediska celku nic zlého. Neustálá změna, vznik a zánik jednotlivých bytostí patří k přirozenému chodu vesmíru, takže jen omezený lidský pohled může považovat smrt za zlo.