Anaxagorás z Klazomen

Anaximandros z Milétu
(?610 př. n. l. - 546 př. n. l.) "Opravdu první řecký filozof"

Anaximandros z Milétu, řecký filozof, astronom a politik; příslušník mílétské školy. Za počátek (arché) všeho pokládal „neomezeno\" (apeiron), pravděpodobně ve smyslu prostorově neomezené a nediferencované vlhkosti, z níž postupně vznikaly další přírodní látky i jednotlivé druhy živých bytostí. Vytvořil první mapu tehdy známého světa a zdokonalil prostředky k určování rovnodennosti a slunovratů. Zřejmě jako první začal v Řecku používat gnomon, změřil sklon ekliptiky k rovníku, postavil sluneční hodiny a zhotovil hvězdný globus. Autor první známé kosmologie, v níž formuloval geocentrismus. Stejně jako Thalés (viz Thalés z Milétu) občan maloasijského iónského města Milétu, a stejně tak jeho přibližný současník, myslitel, filozof a politik, příslušník milétské školy přírodních filosofů, bývá dnes často považován, namísto Thaleta, za prvního opravdového řeckého filosofa, za opravdového zakladatele řecké filozofie, za myslitele, který vyděluje filozofii z lůna ostatních věd.

Anaximandrosovy filosofické názory jsou shrnuty v jeho nedochovaném filosofickém spise, který, toto pojmenování pochází ale až z pozdějších dob, nese název "O přírodě". Původním principem světa příčinou všeho bytí je podle Anaximandrose tzv. "neomezeno" (řecky apeiron), z něhož se pak vyděluje studené a teplé a suché a vlhké - v podstatě si lze tento princip představit ve smyslu neomezené a nediferenciované vlhkosti, z níž pak postupně vznikají další přírodní látky i jednotlivé druhy živých bytostí.

Svojí myšlenkou, že Země, kterou si představuje jako volně se vznášející v prostoru, byla nejprve v kapalném stavu a teprve později, při svém postupném vysoušení dala vznik živočichům, kteří nejprve žijí ve vodě a později přesidlují na zem, anticipuje zčásti Anaximandros moderní vývojovou teorii.

Anaximandros se svojí naukou,že ohnivý prstenec, který podle něj původně obklopoval Zemi, po svém roztříštění obíhá okolo Země a vyzařuje oheň, poprvé pokouší o fyzikální vysvětlení pohybu hvězd.

Další z Anaximandrosovým filosofických tezí říká, že podle věčného zákona vzcházejí z apeironu stále nové a nové světy a opět se do něj vracejí, "neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle určení času" - toto praví jeho závěrečná slova jediného doslova zachovaného zlomku jeho díla, slova, která dávají tušit temné hlubiny jeho nauky...

Kromě filozofie se Anaximandros z Milétu věnuje i ostatním vědám - kromě jiného vytvoří první mapu tehdy známého světa a zdokonaluje prostředky k určování rovnodennosti a slunovratů.

Anaximenés z Mílétu (?585 př. n. l. - 524 př. n. l.)

"Třetí z Miléťanů"

Anaximenés, občan maloasijského iónského města Milétu, řecký filozof, společně s Thaletem a Anaximandrem, jehož je prvděpodobně žákem, příslušník tzv. milétské školy přírodních filosofů, je třetím z významných řeckých filosofů šestého století před naším letopočtem, jejichž domovem je město Milét.

Na rozdíl od svých filosofických současníků nepokládá Anaximenés z Milétu za pralátku všeho vodu a vlhost, nýbrž za ni považuje neomezený, nediferenciovaný, stále se pohybující vzduch (periechón), ovšem nikoliv vzduch v doslovném slova smyslu, vzduchem Anaximenés rozumí (jako oživující dech) i duši. Vznik jednotlivých věcí a jejich vzájemné přeměny vykládal zhušťováním a zřeďováním této pralátky. Pokoušel se také o výklad některých přírodních jevů, např. zemětřesení a duhy.

Vznik jednotlivých věcí a jejich vzájemnou přeměnu vykládá pak Anaximenés jako vanutí (pneuma), zhušťování a zřeďování tohoto vzduchu, této pralátky.

Stejně tak jako Anaximandros hlásá pak i Anaximenés periodické střídání vzniku a zániku světů.

PYTHAGORAS A PROBLÉM ZÁKLADNÍHO KVANTITATIVNÍHO URČENÍ SVĚTA A VĚCÍ V NĚM

Pýthagorás ze Samu

Pýthagorás ze Samu, řecký filozof, vědec a politik; zakladatel filozofické školy pýthagoreismu. V Krotónu v jižní Itálii založil filozofickou školu, která byla současně i náboženským spolkem. Život příslušníků Pýthagorovy školy se řídil přísnými filozoficko-náboženskými předpisy. Kromě filozofie se pěstovaly zejména teorie hudby, matematika, astronomie a lékařství. Jádro učení školy bylo tajné. Ideovou podporou zámožných vrstev získala škola značný politický vliv. Ke konci života byl Pýthagorás nucen uprchnout před povstáním krotónských demokratů. Pýthagorás sám patrně nenapsal žádný spis; jeho nauku vyložil ve spisech určených ke zveřejnění až později Filoláos. Předpokládá se, že Pýthagorás převzal orfickou nauku o převtělování duší (metempsychóza), na níž založil svoji přísnou etiku. Pravděpodobně již Pýthagorás označil za počátek (arché) všeho kvantitativně omezující princip (číslo).

Hérakleitos z Efesu
(?540 př. n. l. - ?480 př. n. l.) "'Temný' filozof antiky"

Hérekleitos z Efesu, řecký přírodní filozof, jedna z nevýraznějších osobností antické předsokratovské filozofie, myslitel, jenž je již v antice pro svoji těžkou pochopitelnost a uchopitelnost zván "temným", přichází na svět někdy kolem roku 540 před naším letopočtem v maloasijském Efesu ve vznešené rodině.

V mládí se Hérakleitos aktivně účastní politického a společenského života rodného města, v té době bohatého a slavného (stojí v něm např. jeden z tehdejších sedmi divů světa, Artemidin chrám), později pak prý, ve vyšším věku, odchází do hor, kde žije poustevnickým životem. Více toho o Hérakleitově životě známo není.

Hérakleitova filozofie je filozofií přírodní - od přírodní filozofie filozofů milétské školy se však výrazně liší: Hérakleitos nezkoumá pouze látkový svět a jeho domnělé či skutečné příčiny, Herakleitos se zabývá i člověkem a jeho duší, je autorem prvního uceleného filosofického systému na řecké půdě vůbec.

Za podstatu všeho, za pralátku, z níž vše vzchází, považuje Hérakleitos z Efesu oheň, a to oheň v symbolické podobě - tento "oheň" pak podle věčného zákona ("podle míry", jak Hérakleitos říká) cyklicky pulsuje a jeho zhasínáním a opětovným vzplanutím vzniká svět a vše, co jej tvoří.

Svět, který z "ohně" vzniká, je pak světem, v němž vládne podle Hérakleita jednota protikladů - každá věc potřebuje svůj protiklad (noc a den, zima a teplo atd.), které pak spolu "bojují" a mění se jeden v druhý - tato protikladnost věcí, kdy nic není stálé a neměnné, pak vytváří harmonickou jednotu světa.

Svět a jeho harmonické protiklady řídí přitom zákon, který Hérakleitos nazývá "logos" (z řeckého "slovo, myšlenka") - úkolem člověka pak je tento "logos", tento rozum, podle kterého probíhá všechno dění ve světě, pochopit a podrobit se mu.

Hérakleitos přitom ostře odděluje poznání logu (tj."moudrosti") a mnohoučenost, která podle něj nemá valného významu - mnoho vědění podle Hérakleita nevede k tomu, že by člověk byl moudřejší, k tomu vede jen a pouze poznání "světového rozumu", tedy "logos".

Hérakleitos není zakladatelem žádné filosofické školy, nemá žádné žáky, jeho myšlenkový odkaz je zachován ve spise "O přírodě", z něhož se zachovalo kolem 120 zlomků.

Hérakleitův vliv na filozofii dalších století je zcela zásadní - z Hérakleita čerpají stoikové, pojem logos pak z jeho myšlenkového odkazu převezme ranná křesťanská teologie, kde se stává Slovem Božím. V novověku pak na Hérakleitovo učení o jednotě protikladů naváže G. W. Hegel a dialektický materialismus marxistických (viz Marx, Karel) filosofů.

Hérakleitos z Efesu umírá někdy kolem roku 480 před naším letopočtem.

Hérakleitos z Efesu, řecky Ἠράκλειτος ὁ Ἐφέσιος (cca 535 př. n. l.– 475 př. n. l.), známý jako „Temný“, je řecký předsókratovský filosof. Myslitel z aristokratické vrstvy, postupuje království svému bratrovi. „Co se divíte ničemové? Což není lepší dělat toto (hra v kostky s dětmi), než s vámi spravovat obec?“ Před svými nepřáteli se uchyluje do chrámového azylu Artemidia, starodávného posvátného okrsku bohyně v Efezu. Jí obětuje (věnuje) svůj jediný spis, jehož název není znám, pozdější tradice mu přisuzuje standardní pojmenování „Peri fyseos“ (o přírodě).

Ze svitku se zachovala cca 1/3, z toho polovina v přímých citacích. Jedná se tedy o relativně dobře zachovaného autora. Původní pořadí zlomků nelze s jistotou určit. Výroky však lze třídit a spojovat podle společných slov a témat, výsledkem čehož je poměrně koherentní celek, který možná nerespektuje původní řazení, ale poskytuje dobrý obraz jeho myšlení. Herakleitos svou řeč záměrně archaizuje a jeho styl napodobuje mysterijní způsob vyjádření v obrazech, jejichž smysl je přístupný pouze zasvěcovaným či zasvěceným. Odtud snad také pochází nálepka temný, často totiž není jasné, co Herakleitos míní, popřípadně lze odhalit více vrstev významů. Moderním interpretačním postupem dešifrujícím významy je hledání literárního prostředku, tzv. chiastické vazby (od řeckého písmene X chí), která umožňuje čtení křížem přičemž se jednotlivé verze doplňují (vhodné pro hravé jedince).

Jako obhájce jednoty stále samo sebe měnícího a vyjadřujícího se λόγος (logos) je Hérakleitos znám výrokem πάντα ῥεῖ (Pantha Rhei, vše plyne), nebo také (dnes nejvíce používané): „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. Komplexnější verze tohoto výroku zní: „Jsme a nejsme, do stejné vody vstupujeme a nevstupujeme“. Titul filosofa mu ovšem přisuzuje až pozdější tradice, rozhodně u něj ještě nenacházíme dialektiku či jinou metodu poznání a usuzování. Existuje nicméně zlomek B35 (podezřelý z nepravosti či zkreslenosti pozdější tradicí), který říká, že muži „filosofos“ (tíhnoucí k moudrému) by měli znát mnohé.

Patří mezi iónské myslitele, tzv. miléťany (viz např. jeho předchůdce Anaximandros). V Aristotelově třídění myslitelů podle „generativních substancí“ je mu přisouzena pralátka oheň. Ten se skutečně vyskytuje v mnoha klíčových zlomcích, avšak nauka o principech je zatím v nedohlednu. Například jako symbol koloběhu a proměnlivosti života - oheň pohasíná a za chvíli zase plane jasně… Oheň je ztotožněn s logos, věčným všepronikajícím prazákonem. Z Ohně vše vychází a do Ohně se vše zase vrací. Neustálé změny a boj protikladů nejsou tedy náhodné, ale vše je přesně určené a vymezené logem. „Neboť slunce nepřekročí svou míru, sice je vyhledají sudice(Fůrie, Lítice, Erýnie), pomocnice Spravedlnosti (Diké).“ Ze zlomků dochovaných u nejrůznějších autorů lze vyvodit, že se jedná o konzervativního myslitele, který obhajuje tradiční náboženství a snaží se o jeho určitou obrodu.

Dále říkal, že smysly jako takové jen zachycují probíhající proměnlivost skutečnosti, říkal tedy, že smyslům se dá věřit, ale musíme se naučit filtrovat poznatky díky nim získané. „Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, mají-li barbarské duše.“ - Problém tedy podle něj není ve smyslech samotných, ale v tom, jak se k vjemům přistupuje. Nezáleží ani na množství nashromážděných poznatků (protikladem k tomu je zlomek B35). Schopnost poznání je společná celému lidskému rodu, ale většina se s logem rozchází. Na relativnost poznání naráží i v citátu „Nejmoudřejší z lidí se bude zdát proti Bohu opicí v moudrosti, kráse, i všem ostatním.“

Hérakleitos měl obrovský vliv na pozdější filozofii. Mezi nejznámějšími z jeho „ctitelů“ v moderní filozofii jsou Georg Wilhelm Friedrich Hegel (rozvinul a rozpracoval Hérakleitovu teorii vývoje a změn) a Friedrich Nietzsche (věnuje se předsokratikům ve svém spisu Filosofie v tragickém období Řeků). Z moderních filosofů je jím nejvíce ovlivněn Heidegger, který interpretaci jeho zlomků věnuje spis a přednáší o něm.