Anaxagorás z Klazomen

ELEJSKÁ ŠKOLA

Xenofanés z Kolofónu (?565 př. n. l. - ?470 př. n. l.)

"Předchůdce elejské filosofické školy"

Xenofanés, řecký básník a filozof, předchůdce filosofické školy v Eleji (tj. školy elejské), přichází na svět někdy kolem roku 565 př. n. l. v Kolofónu na západním, Řeky osídleném, pobřeží Malé Asie.

Během svého života Xenofanés nejprve dlouhá desetiletí putuje jako pěvec a básník po řeckých městech, aby se nakonec usadil v Eleji na západním italském pobřeží (jižně od dnešního Salerna), kde zakládá tamější filosofickou školu, nazývanou dnes školou elejskou.

Jako filozof je Xenofanés znám především svými útoky vůči starému řeckého náboženství - říká, že bozi, kteří mají v jeho době příliš lidských rysů, nejsi hodni jména bůh a zároveň toto zlidštění bohů vyčítá Homérovi a Hésiodovi, kteří podle něj přisuzují bohům činy, které obecně platí mezi lidmi za hanebné - krádež, cizoložství či podvod.

V naučné básni, která je dodnes zčásti zachovaná, pak Xenofanés toto zlidštění bohů, tuto jejich antropomorfní podobu, zesměšňuje - říká, že je hloupá lidská představa, že se bozi rodí jako lidé, že mají lidskou podobu a že jako lidé jednají, podle něj by pak např. voli, koně a lvi, kdyby to dovedli, zpodobnili své bohy taky jako voli, koně a lvi - dali by svým bohům stejnou podobu, jako ji svým bohů dávají lidé.

Podle Xenofana lidé o bozích neví a nikdy nevěděli nic určitého, nic jistého, bohové, tak, jak si je lidé představují, vznikají jen v jejich myslích.

Ale Xenofanés není ateistou, jak by se mohlo zdát, Xenofanés si je bohem jist - ale bohem, jedním bohem, ne bohy, tak jak jsou líčeni olympskou tradicí, podle Xenofana nemůže být množství bohů - podle něj to, co je nejvyšší a nejlepší, může být jen jedno - toto Xenofanovo jedno je pak všudypřítomné a jeho podoba ani myšlení nelze srovnávat s podobou a myšlením lidským: bůh je pro Xenofana identický s jednotou celku světa - Xenofanova filozofie se tak dá nazvat filosofií panteistickou.

Xenofanes je tedy prvním z řeckých filosofů, který se staví do opozice vůči tehdy obecně přijímanému systému tradičního řeckého náboženství - odmítá každý druh pověry, bojuje proti víře v zázraky i proti nauce o putování duší.

Svým ztotožněním boha s jednotou celku světa se pak Xenofanés stává zároveň zakladatelem nauky o věčném, neproměnlivém bytí, jenž je ukrytou za rozmanitým světem jevů - tato jeho nauka je pak důsledně rozpracována jeho následníky, Parmenidem (viz Parmenidés z Eleje) a Zenónen z Eleje.

Xenofanés umírá někdy kolem roku 470 před naším letopočtem.

Xenofanés z Kolofónu, řecký básník a filozof; předchůdce elejské školy. Kritik antropomorfního náboženství. Žil pravděpodobně někdy kolem roku 580 př. n. l. Stal se zakladatelem filozofické školy v Eleji. Zahajuje útok filozofie proti starému řeckému náboženství. Zdá se mu, že bozi jeho doby, kteří mají až příliš mnoho lidských rysů, nejsou hodni jména bůh. Nemůže být mnoho bohů, jeden bůh nemůže vládnout nad ostatními. To, co je nejvyšší a nejlepší, může být jen jedno. Tento bůh je všudypřítomný a jeho podobu ani jeho myšlení nelze srovnávat se smrtelníky. Nejvyšší bůh je pro Xenofana zároveň identický s jednotou celku světa, takže jeho nauka může být nazvána panteistickou .

Parmenidés z Eleje
(?540/515 př. n. l. - ?470/445 př. n. l.) "Žák Xenofanův"

Parménidés, řecký filozof, žák Xenofanův (viz Xenofanés z Kolofónu) a vlastní zakladatel elejské filosofické školy, ve starověku jeden z vůbec nejváženějších filosofů, přichází na svět někdy v roce 540 (nebo 515) před naším letopočtem v řecké Eleji na západoitalském pobřeží - v Eleji pak Parmenidés prožije celý svůj život, až do své smrti je váženým občanem.

Parmenidés-filozof navazuje na Xenofanovu myšlenku o neproměnlivém jsoucnu a o jediném, nejvyšším a nehybném bohu a ze zásady, že "jsoucno je a jsoucno není", pak vyvozuje svoji nauku o jediném jsoucnu, které má podobu obrovské koule a které je neměnné, homogenní, nedělitelné a "sevřené v poutech Nutnosti", takže se v něm nic neděje a dít se ani nemůže. Parmenidovo jsoucno je světem pravdy, zatímco proměnlivý svět smyslový je pouze světem zdání a klamu.

Parmenidova nauka je nám dochována ve zlomcích jeho naučné básně "O přírodě".

Parmenidés umírá někdy v roce 470 (nebo 445) před naším letopočtem.

Filozofické názory vyložil v básni O přírodě. Navázal na Xenofanovu myšlenku o jediném, nejvyšším a nehybném bohu a ze zásady, že „jsoucno je a nejsoucno není“ (tedy ani jsoucno se nemůže měnit v nejsoucno), vyvodil své učení o jediném jsoucnu, které má podobu obrovské koule, je neměnné, homogenní, nedělitelné a „sevřené v poutech Nutnosti“, takže se v něm nemůže nic dít. Toto jediné, neměnné jsoucno je světem pravdy, kdežto proměnlivý smyslový svět je světem pouhého zdání.

Pravého vědění se dosahuje čistým rozumovým poznáním. To ale učí, že může být jen bytí a nikoliv nejsoucno. Je jen jsoucno, nejsoucno není a nemůže být myšleno. Jsoucnem se přitom rozumí to, co vyplňuje prostor, je tedy popírána možnost prázdného prostoru. Protože jsoucno vyplňuje všechno, není ani nějaké myšlení, které by stálo mimo bytí. Naopak, myšlení a jsoucno je totéž. Smysly, které předvádějí svět stálé změny a vznikání a stálého pohybu, klamou, jsou zdrojem všeho omylu.

Zénón z Eleje (asi 490-430 př. n. l.)

Řecký filosof, představitel školy eleatů, žák a pokračovatel Parmenidův. Dováděním důkazů o možnosti pohybu "ad absurdum" hájil nauku svého mistra o jediném, zcela neměnném a nehybném jsoucnu, které vylučuje jakoukoli možnost pohybu, změny a času. Proslulými se staly jeho čtyři argumenty proti skutečnosti pohybu (tzv. "Zénónovy paradoxy" nebo "Zénónovy aporie"), jejichž problematikou se zabýval již Aristotelés. Zénón přišel s nepřímou důkazovou metodou. Jeho aporie byly krátké úvahy dokazující nutnost něčeho, co odporuje přesvědčení každodenní zkušenosti a smyslově evidentním faktům. Platí-li Parmenidův předpoklad, že bytí je a nebytí není, není možné, aby existovalo něco takového jako pohyb: "Nemůže existovat žádný pohyb z jednoho místa do druhého, neboť kdyby takový existoval, tak by existovala ukončená nekonečnost, toto je však nemožnost." Achilles nemůže želvu, která má jen nepatrný náskok, v závodě dohonit, neboť aby dosáhl jen bodu, z něhož želva vyběhne, musel by potřebovat nesčetné, nekonečně mnohé prostory. Doběhne-li skutečně želvu, tak je to nelogický fenomén, tedy žádná realita, žádné pravé bytí, nýbrž jen klam. Neboť nikdy není možné ukončit nekonečné. Jiný prostředek vyjádření tohoto učení je letící, avšak stojící, nepohybující se šíp. V každém okamžiku svého letu má polohu, v této poloze je v klidu. Byla by suma poloh klidu identická s pohybem? Byl by nyní klid, nekonečně opakovaný, pohybem, tedy svým vlastním protikladem? Aporie jsou tedy založeny na myšlence, že každá nepřetržitá veličina (kontinuum) se skládá z nekonečného množství skutečných částí (například čára z nekonečného množství skutečných bodů, čas z nekonečného množství okamžiků). Proto například podle aporie "půlení" pohybující se těleso, dříve než by dorazilo k cíli, muselo by projít polovinu dráhy, ale než by ji prošlo, muselo by projít polovinu této poloviny a pak i té nové a další a další, takže do cíle nikdy nedorazí a vlastně se ani nevzdálí od svého východiska. Zénón vyvinul tak důvtipné a rafinované umění důkazu, že byl považován za zakladatele dialektiky, která později v Řecku dosáhla neobyčejného rozkvětu. Některé stránky Zénónovy koncepce kontinua objasnila teprve moderní matematika (čas probíhá v každém okamžiku, jednotlivé momenty pochází pouze z našeho myšlení).

 (Žádný Zénónův spis neexistuje.)