Co je estetika přírody

Různé náhledy soudobé estetické výchovy

1. Příroda v estetické výchově obecně

Než bude možné přistoupit ke konkretizaci a preferenci určitého pojetí estetiky přírody pro potencionální pedagogickou aplikaci, je užitečné se porozhlédnout, jaké místo má téma přírody v pracích jednotlivých soudobých (světových i českých) teoretiků estetické výchovy. Jedná se vždy o maximálně jednu kapitolu z celého pojednání, a tedy už z toho lze usuzovat, že i při v podstatě pozitivním přístupu k přírodě jako esteticko-výchovného činitele nezastává tato oblast větší, než pouze okrajovou nebo nezbytnou součást ucelených konceptů, zabývajících se zejména uměním. S „vypořádáváním se“ s přírodou se setkáme často při obecných tvrzeních či úvodech, které mají být základem pro pozdější zdůvodnění toho nebo onoho uměleckého fragmentu.

John Dewey (1859-1952) pokládá přírodu (podobně jako Rousseau) za naši „matku“ a přirozené prostředí člověka,¹⁶⁸ co víc, podle něj „fakt, že kultura pokračuje (a to někdy vylepšená), i když civilizace zanikají, svědčí o tom, že lidské přání a záměry mají svůj základ v přírodě.“¹⁶⁹ Podobně i Herbert Read (1893-1968) smýšlí (v duchu své proporcionalistické teze¹⁷⁰) o genezi uměleckých děl na bázi přírodních.¹⁷¹

V případě výchovných odkazů ve spojitosti s přírodou je zajímavý (opět) rousseauovský motiv v Obecných základech estetické výchovy (1990) od Stanislav Kučerové. Podle ní se v dnešní době vědecko-průmyslové revoluce formuje nová hodnotová orientace ovlivňující náhled člověka na svět kolem sebe jako na jeho „majetek“. Vztah člověka a přírody už se netýká pouze jejího ovládnutí, ale také její ochrany a tomu by se měla pedagogika přizpůsobit.¹⁷²

Dále tvrdí, že „přirozenost člověka je dvojaká, biosociální“: nejprve je člověk součástí přírody a pak až společnosti. Nový „humanismus by měl překonat omezený antropocentrismus, obnovit jednotu člověka a kultury s přírodou.“¹⁷³ Nicméně (stejně jako Rousseau) nevidí v obnovení pozitivního vztahu člověka s přírodou „návrat k divokosti“. Člověk chráněním přírody (a žitím v symbióze s ní) nedospěje k větší divokosti, nepřestane být bytostí kulturní.

Vladimír Jůva (1925-) vnímá na obecné rovině dva důležité body, o kterých lze v souvislosti s estetickou výchovou a přírodou hovořit. Je to zejména rozvíjení smyslových orgánů v případě pozorování přírodních barev, světel, stínů apod. (samozřejmě to platí i pro jiné oblasti mimoumělecké krásy), ale rovněž jaksi obecně výchovný charakter, prohlubující základní vlastnosti žáka. Estetickým pozorováním přírody (ale i umění) jedinec analyzuje, usuzuje a zobecňuje, a tedy rozvíjí mysl, potažmo řeč. Protože v dnešní „přetechnizované době“ člověk ztrácí kontakt s přírodou a životem, je žádoucí tuto zanedbávanou oblast rehabilitovat. ¹⁷⁴

2. Příroda „výchozí“ nebo „cílová“?

Jestliže opravdu chceme usilovat, jak píše Herbert Read, o „zachování přirozené intenzity všech způsobu čití a vnímání“ u studentů demokratického režimu,¹⁷⁵ musíme se (v našem případě) ptát: co to je „přirozené čití a vnímání“ přírody? Je to ono „nezainteresované“ cítění, nebo vědou podložené zkoumání? Máme jí hodnotit na základě umění, nebo vědy? Vnímáme jí spíše jako zdroj pro své účely (umění, vědu…), nebo jako cíl, ke kterému se určitým způsobem ubíráme (využíváme naše prostředky k symbiotickému vztahu s ní)? Nebo obojí?

V této kapitole nepůjde tolik o to, nalézt odpověď na všechny tyto otázky, ale zevrubně zmapovat typy přístupu k přírodě s ohledem na pozdější pedagogickou nebo výchovnou oblast.

Už bylo zmíněno, jak lze pohlížet na přírodu jako na materiál pro umění (což je v podstatě v „umělecké výchově“ převládající fenomén). I Friedrich Schiller (1759-1805), možná nejvlivnější popularizátor estetické výchovy, nevidí v „přírodě samé“ hodnotnou věc. Je to člověk, který do ní vkládá svou duši:
„Když řemeslnický umělec vkládá ruku na beztvarou látku, aby jí dal tvar hovící jeho účelu, neváhá a bez rozpaků ji udělá násilí, neboť příroda, kterou zpracovává, nezasluhuje sama o sobě žádné úcty; a jemu nezáleží na celku pro části, nýbrž na částech pro celek. Když na tutéž látku vloží ruku umělec tvořící krásu, rovněž se nerozpakuje ji znásilnit, jen se má na pozoru, aby to nedal najevo. Hmotu, kterou zpracovává, nectí o nic více než řemeslnický umělec, pokusí se však oko, beroucí svobodu této látky v ochranu, klamat zdánlivou povolností k ní.“¹⁷⁶

Je tedy „přirozené“ vidět přírodu jako soubor forem, z nichž člověk vychází, na nichž staví? A jakým způsobem z ní vycházet? Učit se od ní jako od „matky“ (jako u Rousseaua) nebo z ní učinit jakýsi materiál a „cvičební pole“ pro umění a vědu?

Abychom mohli aspirovat na nalezení snad nejvhodnějšího přístupu k pojetí přírodní estetiky v pedagogické každodenní praxi, musíme charakterizovat teoretické podhoubí, od kterého má každá praktická změna vycházet. Shrňme si nejprve několik typů uchopování estetiky přírody a přidejme myšlenky estetických (a také esteticko-výchovných) badatelů. Dá se říci, že v tvorbě estetického postoje nebo výchovného procesu lze nalézt v podstatě dva druhy východisek:

1. 
   Výchozí příroda
   

1. 
   Příroda materiálem a inspirací pro umění
   
2. 
   Příroda východiskem pro výchovu
   

2. 
   Výchozí umění a věda
   

1. 
   Věda „autorizuje“ estetiku přírody
   
2. 
   Umění kultivuje estetiku přírody
   

1. 
   Výchozí příroda:
   

V prvním případě je to příroda, do které vstupujeme, bereme z ní materiál pro svá umělecká díla, odpozorováváme „její“ tvůrčí procesy a hledáme možné morální pojítka a vzory uplatnitelné ve výchově a tvorbě.

1. 
   Příroda materiálem a inspirací pro umění
   

Návaznost, pokračování, inspirace atd.: v takových pojmech lze uvažovat o přírodě jakožto „základním“ nebo „pracovním kameni“ pro umění, jak to formulovalo mnoho filosofů (například Hegel), ale i pedagogických teoretiků.

Jaromír Uždil (1915-2006) považuje umělecká díla za homo additus natura (zlidštěná příroda), stejně jako Francis Bacon (1561-1626).¹⁷⁷ Umělec má podle něj mnoho způsobů, jak přírodu „zlidštit“ - na první místo klade napodobení.¹⁷⁸

Není to ale pouze „strohé“ napodobení, co si může tvůrce „odnést“. Kučerová upozorňuje na to, že si umělec z přírody bere i přímo materiál pro svá díla a v neposlední řadě vzor pro strukturování hmot, látek, barev, jasů a proporcí¹⁷⁹ a Read jde ještě dál, když píše: „elementární tvary, které dali lidé svým uměleckým výtvorům, jsou totožné s elementárními tvary existujícími v přírodě.“¹⁸⁰ S těmito tvary se navíc lze setkat v jak v meziplanetárních prostorách, tak i nejnepatrnějších mikroskopem stěží sledovatelných buňkách a molekulách hmoty.

2. 
   Příroda východiskem pro výchovu
   

Zde je potřeba opět připomenout Rousseaua s jeho slovy o přirozenosti člověka. Ten se rodí dobrý od přírody a jedině z té může čerpat svá morální stanoviska.¹⁸¹

S touto „první otázkou“ výchovy vůbec – zdali je člověk od přírody dobrý či zlý, se potýká i Read. Výchova podle toho učí člověka být buď tím, co je, nebo tím, co není. V první možnosti tkví předpoklad, že se člověk rodí s některými pozitivními vlastnostmi a jeho údělem je rozvíjet je; opačný, druhý pohled vidí člověka od přírody v podstatě zlého – je povinností učitele, aby vykořenil ty vlastnosti, neodpovídající určité tradici společnosti, jíž se stal jedinec součástí.¹⁸² Read zodpovídá tuto otázku podobně jako Rousseau (i když o mnoho uměřeněji).

Seznamování se s estetikou přírody navíc podle Vladimíra Spousty (1930-) ovlivňuje postoj k realitě (a obecně ke světu) – prohlubuje naše city, rozvíjí je a má vliv na náš světonázor.¹⁸³

1. 
   Výchozí umění a věda
   

Dá se říci opačný směr lze myslet v posuzování přírodních objektů a

jevů na základě lidských tvůrčích a poznávacích procesů, jakými jsou obecná věda (např. geologie, ekologie, ale i matematika a geometrie) a umění (jeho styly a proces jeho vzniku).

2. 
   Věda autorizuje estetiku přírody
   

Jak Hostinský, tak i Carlson, poukázali na možnou konstituci estetického postoje k přírodě na základě vědeckých poznatků o ní. Hostinský, jak víme, považoval znalosti z jiných předmětů ve škole za velmi prospěšné k rozvoji estetické citlivosti. To, že se dozvíme vědeckou podstatu jednotlivých přírodních jevů (ale i obecné fungování jejích sil) může mít údajně zesilující účinek na naší estetickou odezvu. Proto také považoval existenci samostatné estetické výchovy na školách za zbytečné (měla by být „roztroušena“ do těch oborů, které se o přírodu zajímají z vědeckého hlediska).

Také u Carlsona jsme svědky „posvěcení“ přírodních věd jako něčeho, co nám dává pravdivý obraz přírody samé, což nám posléze může poskytnout objektivní argumentační základnu v ekologických tématech.¹⁸⁴

3. 
   Umění „kultivuje“ estetiku přírody
   

„Pokud nemůžeme omezit pojem krásy (či obecně estetické hodnoty) pouze na umění nebo pouze na přírodu, zdá se, že máme jen dvě možnosti: buď umění odvozuje, ať už pomocí nápodoby, exprese či exemplifikace, své estetické hodnoty z mimoumělecké oblasti, tedy i z oblasti přírody, anebo je příroda (či ostatní neumělecké environmenty) pouhým „projekčním plátnem“ kulturně, v našem případě uměním, determinované schopnosti rozlišovat určité estetické kvality, a její veškerý estetický půvab tak parazituje na naší zkušenosti se světem umění.“¹⁸⁵

Takto, zdá se velmi přesně, charakterizuje Ondřej Dadejík „dvojpólovost“ vztahu mezi těmito dvěma entitami.

Náhled na přírodu jako na „projekční plátno“ umění v podstatě odmítá i Carlson ve své kritice sochařského a krajinného modelu posuzování přírody¹⁸⁶ a najdeme ho rovněž u Hostinského v metafoře vidění přírody „uměleckýma očima“, což nepovažoval za ideální a takový (převládající) přístup rovněž „glosoval“.¹⁸⁷
Termíny „výchozí“ a „cílová“ příroda zde slouží samozřejmě pouze potřebě vytvořit představu o zobecnělých druzích nejrůznějších přístupů. Tento přehled by neměl být brán jako výčet možností, z kterých je například pouze jediná správná. V ideálním pojetí estetické výchovy by bylo pravděpodobně záhodno jednotlivé přístupy prolínat, využívat jejich pestrosti a upozorňovat na jejich potencionální nedostatky (příroda jako „projekční plátno umění“, nebo přílišná kognitivní dominance apod.).

3.