Gabriela Nosková divadlo V televizi

Československá televize zpracovává plán vysílání – tzv. vysílací schéma, které určuje základní charakteristiku jednotlivých týdnů a rozhoduje, kdy bude zařazena hra, kdy zábavný pořad či film a stanovuje rozmístění jednotlivých programových typů. Svůj čas mají publicistické pořady, pořady pro děti, vzdělávací pořady či estrády. Schéma vytvářejí programoví pracovníci, kteří vycházejí mj. z diváckého průzkumu a sociologických studií, jenž určují, jaká cílová skupina se v určitou dobu dívá na televizní obrazovku. Rovněž je i v šedesátých letech, stejně jako v padesátých, vydáván Ideově – tématický plán, který určoval kolik politicky angažovaných her bude vyrobeno pro televizní vysílání. Z obdivovaného technického „zázraku“ se tedy stala propagačně důležitá instituce, jenž pronikla do domácností mnoha milionů diváků ve městech i na vesnicích. Na obrazovce se objevily i hry obracející se do minulosti a líčící „drsný život pracujících za kapitalismu“, dramata ze stavebních podniků či ze života dělnických brigád. Televize například v roce 1975 zaznamenala představení Národního divadla v Praze Vstanou noví bojovníci, dramatizaci románu Antonína Zápotockého o začátcích dělnického hnutí v Čechách. Již v roce 1961, konkrétně 7. listopadu, uvedla ve výroční den Velké říjnové socialistické revoluce dílo N. Pogodina Aristokrati v provedení Divadla S. K. Neumanna v Praze a režii Jaroslava Dudka. „Vespod, pod každou scénou a za každým dialogem, zde bubnuje jediný skutečný rytmus naší doby: rytmus postupující a nezadržitelné revoluce“, to jsou slova, která napsal překladatel Aristokratů Sergej Machonin. (Československý rozhlas a televize, 1961a: 1) Divadlu S. K. Neumanna byl za toto představení udělen titul laureáta státní ceny Klementa Gottwalda.

Ale ani brněnské studio nezůstalo pozadu a 12. prosince téhož roku nabídlo divákům v přímém přenosu hru V. Majakovského Mysteria - Buffa. „Cesta revoluce“, tak charakterizoval autor v předmluvě svou hru k její druhé úpravě v roce 1921. A ještě k tomu dodal: „ Mysteria Buffa je totiž naše veliká revoluce, zhuštěná veršem a divadelním dějem. Mysterie – vše veliké v revoluci, buffa – vše, co je v ní směšné. Verš Mysterie - Buffy, totiž heslo táborů lidu, výkřiky ulic, jazyk novin. Děj světa mezi stěnami divadla“. (Československý rozhlas a televize, 1961b: 1) Mahenova činohra Státního divadla v Brně nastudovala představení jako československou premiéru 5. května 1960 u příležitosti oslav 15. výročí osvobození republiky a rovněž jako vzpomínku 30. výročí Majakovského smrti. Československá televize pak uvedla toto představení na závěr Měsíce československo – sovětského přátelství. Představení bylo provedeno ve výrobní hale závodu Královopolských strojíren v Brně. Slovy autora článku k televiznímu uvedení: „Majakovského verš zazní v prostředí, které je výsledkem uskutečnění těch revolučních myšlenek, jimiž básník zasvětil celý svůj život, v prostředí socialistického závodu. To jistě ještě zdůrazní velikost cesty vítězné socialistické revoluce…“ (Československý rozhlas a televize, 1961b: 1) Námětově ještě navíc dozníval zájem o události války, domácího odboje a partyzánského hnutí. Televize uvedla drama Jana Drdy Jsou živí, zpívají, které čerpá z květnových dnů. Název hry je vlastně poslední větou, kterou pronese sovětský voják před troskami domu, roztříštěného nacisty. Drama bylo odvysíláno 9. května 1962 v provedení Divadla československé armády. Počátkem dubna 1961 představila televize divákům dramatickou prvotinu maďarského spisovatele Lájose Mesterháziho Monika v nastudování Městských divadel pražských, jenž se hrála na scéně tohoto divadla dva roky. Drama zobrazuje období války, poválečnou obnovu země a nakonec podzim roku 1956 – to byla historie života Moniky a jejich kolegů ze studii. V režii Oty Ornesta vytvořili hlavní role Dana Medřická a Josef Bek. Televizní diváci rovněž mohli vidět na svých obrazovkách 6. ledna 1963 hru Ludvíka Kundery Totální kuropění v nastudování Mahenovy činohry Státního divadla v Brně. Výstižně se o dramatu zmiňuje P. Hnilička v článku k rozhlasovému provedení tohoto díla: „Drama zobrazuje vliv války na psychiku mladých lidí. Kunderovi touto hrou šlo o jakýsi morální apel na soudobou společnost, která o totálně nasazených buď mlčela, nebo je tendenčně pojmenovávala spíše jako přisluhovače Říši, než jako vězně.“ (Hnilička, 2005) Těmito a ještě dalšími tituly plnila televize stanovený Ideově - tématický plán. Slovy dr. Valtera Feldsteina: „Všechno úsilí televizních pracovníků bude se i nadále rozvíjet s vědomím, že Československá televize je televizí socialistickou, jejímž nejpřednějším úkolem je všestranně napomáhat rozvoji vyspělé socialistické společnosti a plně uskutečňovat politiku naší komunistické strany.“ (Československý rozhlas a televize, 1966c: 1) Televize již patřila k nejúčinnějším masovým hromadným médiím, a proto byla také považována a využívána jako nejefektivnější ideologický prostředek.

Bylo by jistě ochuzením pro televizní diváka, ale i divadelní produkce, kdyby v úhrnu přenesených inscenací i přenosů z divadel chyběly letní činnosti jednotlivých scén. Tyto přenosy byly a jsou vždy zpestřením nabídky uváděných titulů. Televize zavítala za divadlem do pražských palácových zahrad, či na zámky a hrady, do Valdštejnské či Ledeburské zahrady, či na Lipnici, nebo do Sušice i jinam. Diváci již mnohá z těchto prostředí znali z přenosů zprostředkovaných v televizních počátcích. V roce 1961 k nim navíc přibyl Český Krumlov, z jehož přírodního jeviště byla 25. srpna 1961 v 19:45 přenášena Drdova pohádka Hrádky s čertem v provedení Jihočeského divadla. 5. srpna 1964 se televizní štáb vrátil na Český Krumlov, aby zprostředkoval divákům, tentokrát z maškarního sálu zámku, hru P. C. de Maurivauxe Hra lásky a náhody a opět v provedení stejného souboru. Jihočeské divadlo se ještě představilo televizním divákům na sklonku léta roku 1967, konkrétně 30. srpna, kdy sehrálo v kouzelném prostředí zámeckého parku Tylovu Tvrdohlavou ženu. Televize tak zprostředkovala divákům hned dvakrát během deseti let zážitek z parku krumlovského zámku, kde mají otáčivé hlediště, jediné svého druhu u nás. Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích používá hlediště na otáčivé konstrukci v přírodním prostředí. Umožňuje tak divákům, aby se podle potřeby soustředili na onu část celkové přírodní scenerie parku, ve které se právě odehrává děj, jednak, aby měli přehledný pohled na co nejrozsáhlejší přírodní komplex, který přitom spolu hraje. Přenos takového představení je vždy nelehký úkol po stránce technické, tak umělecké. Na obrazovce je třeba zachytit nejen děj a výkony herců, ale rovněž pokud možno co nejvíce z kouzelné atmosféry přírodního jeviště. Nehledě k dalším efektům, které pro přímého účastníka vznikají z toho, že například jeho sedadlo je pohyblivé a činí tedy to, co kamera sama. Tyto přenosy byly zajímavými pokusy spolupráce s oblastním divadlem, které ostatně patří do programu televize. Přenos Jihočeského divadla byl tedy pokračováním linie uvádění nejzajímavějších představení mimopražských scén. Z dalších inscenací vzpomeňme ještě na krkonošskou pohádku M. Gersinera Ďábelské klíče v podání členů Divadla Vítězného února v Hradci Králové, několik inscenací Mahenovy činohry Státního divadla v Brně (Markoltovo šprýmování, Mysteria - Buffa, Kavkazský křídový kruh, Totální kuropění či Nebožtík Nasredin) nebo Státního divadla v Ostravě (Jegor Bulyčov a ti druzí, Každý něco pro vlast i Maškaráda) či Divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci (Velký Bobby a Co za to stálo aneb Bleší trh).

23. září 1961 zavítal televizní štáb na náš snad nejnavštěvovanější hrad Karlštejn, klenot gotické architektury, aby ze starobylého hradního nádvoří zprostředkoval divákům historickou veselohru J. Vrchlického Noc na Karlštejně. Již na šest set tisíc diváků navštívilo karlštejnské představení za sedmnáct roků, kdy tu členové činohry Národního divadla v Praze sehráli více než 450 představení. To svědčí o oblíbenosti a popularitě tohoto ztvárnění. (Československý rozhlas a televize, 1961d: 3) Touto inscenací bylo dovršeno „divadelní léto“ na televizní obrazovce. Jestliže v minulých přenosech vytvářely jevištní scénu pražské zahrady či krumlovský park, v tomto případě šlo o autentickou architekturu samotného hradu, kde se děj odehrává. Hru nastudoval František Salzer a diváci v představení mohli vidět oblíbené herce Národního divadla.
Pestrost uváděných inscenací doplnil rovněž přímý přenos představení Krajského krušnohorského divadla z Teplic, které uvedlo tragickou revui J. Brdečky, s hudbou J. Rychlíka a V. Hály, Limonádový Joe. Poprvé se tak na televizní obrazovce představil soubor venkovského divadla. V létě roku 1962 se poprvé představil širší veřejnosti na divadelní přehlídce Jiráskův Hronov se svým kabaretem O Myšilidech amatérský soubor Kladivadlo. O rok později, přesněji 10. července, uvedla toto představení rovněž Československá televize. Diváci tak mohli opět srovnat práci amatérského souboru s prací profesionálního divadla. I když práce těchto souborů je v určitém směru profesionální, rozumíme-li totiž profesionalitou kvalitu.
Program pro děti a mládež zase chtěl své mladé diváky každoročně seznamovat s výsledky práce nejlepších amatérských kolektivů a učinit vystoupení vítězných souborů Šrámkova Písku⁴⁷ pravidelnou součástí svých pořadů. V roce 1960 uvedla televize vítěze dětské kategorie – dramatický kroužek všeobecně vzdělávací školy z Vysokého Mýta s hrou Josefa Mlejnka Výprava s hrdinou. V roce 1961, konkrétně 12. října, byl zařazen do programu jeden z nejlepších kolektivů, který v divadelní práci již nebyl žádným nováčkem, dramatický kroužek Jana Nerudy z všeobecně vzdělávací školy v Hellichově ulici na Malé Straně v Praze, který za své představení Goldoniho Lháře získal na V. Šrámkově Písku II. cenu.
Důležitou roli ve výběru představení hrála také již zmiňovaná Redakce pro děti a mládež. Dramaturgický výběr jednotlivých her byl velice pestrý, bohatý a vždy se řídil danou cílovou skupinou, která v určitém čase sledovala uváděná představení. Pod podtitulem „vysílání pro děti“ tak byla v dopoledních časech vysílána představení pro děti od čtyř let pro mateřské školy. Děti tak mohly vidět na obrazovce v lednu roku 1960 dětský kabaret z pražského divadla ROKOKO autora J. Melíška s názvem Robot Emil. Hned v dubnu téhož roku vysílala televize přímým přenosem z Divadla Jiřího Wolkera pásmo veselých scének o dětech a pro děti pod názvem Veselý jarní Bavilón. Televize nezapomněla ani na loutková představení a odvysílala příběh J. Pehra a L. Spáčila Gulliver v Maňáskově z loutkového divadla Radost. Brněnské televizní divadlo zprostředkovalo v únoru 1962 nejmenším divákům hru německého autora Haralda Hausera Zajíček Doveda Divadla Julia Fučíka v Brně, která „je určena pro školáky prvních a druhých tříd a jednoduchým motivem učí děti v kolektivu obětavosti a přátelství“, takto se zmiňuje o představení tisková informace v programovém věstníku k televiznímu uvedení. (Československý rozhlas a televize, 1962: 8) Představení bylo zprostředkováno z netradičního prostředí brněnského Výstaviště, z budovy s nápisem Divadlo Julia Fučíka. Krajské divadlo loutek v Ostravě zahrálo dětem koncem března 1965 pohádku Janek Pecivál. Amatérský loutkový soubor Čs ČK v Praze 6 předvedl v cyklu vysílání pro mateřské školy počátkem ledna 1965 nestárnoucí Hrubínovy pohádky. Redakce nezapomněla ani na školní mládež a odvysílala o prázdninách roku 1962 v odpoledních hodinách přímým přenosem z Divadla Komedie divadelní klasiku, veselohru V. K. Klicpery Lhář a jeho rod. Z repertoáru Divadla Jiřího Wolkera pak uvedla hru K. Kyncla Voják. Televize odvysílala rovněž dvě představení v režii a úpravě Alfreda Rakoda. O prázdninách v roce 1964 nejprve roztodivnou pohádku M. Tesařové Podivuhodné příběhy pana Pimpipána a v říjnu o rok později veselohru V. K. Klicpery Divotvorní klobouk. Obě představení byla v provedení Divadla Jiřího Wolkera, které se soustředilo právě na dětského diváka a jejich představení se staly hlavním pilířem vysílaných titulů. K připomenutí 25. výročí divadla pro děti a mládež v Československu uvedla televize 23. října 1960 přímým přenosem z Divadla Jiřího Wolkera hru Viktora Rozova Šťastnou cestu. Z výběru jednotlivých titulů je jasné, že šlo i v případě dramaturgie dětské redakce o pestrý kaleidoskop různých žánrů pro několik cílových skupin.
Televizní dramaturgie rovněž nezapomněla na studentská představení divadelních akademií. 2. září 1961 vysílala v  záznamu známou komedii italského dramatika C. Goldoniho Poprask na laguně, jak ji v únoru 1961 hráli členové Divadelního studia AMU na své scéně v divadle DISK v Praze. V představení si zahráli hned dva budoucí členové legendárního Činoherního klubu Jiří Hrzán a Jiří Zahajský. O pět let později, poslední srpnový den roku 1966, odvysílala televize další představení scény Divadelní akademie múzických umění, hru J. A. Lacoura Zítra budem dospělí, v režii Františka Laurina, s H. Pastejříkovou, M. Masopustem, J. Schánilcem či P. Pavlovským a dalšími studenty. 2. září 1969 se posluchači pražské divadelní fakulty představili divákům s hrou E. F. Buriana Lidová suita. Brněnská televize zprostředkovala také práci studentů Janáčkovy akademie múzických umění. 24. května 1962 vysílala absolventské představení divadelní fakulty - Vančurovo Rozmarné léto, s O. Vlčkem, J. Rubáškovou či V. Galatíkovou, v režii a pod pedagogickým vedením Evžena Sokolovského. Brněnské studio přenášelo toto představení hned z několika důvodů. Především chtělo přiblížit divákům výsledky práce divadelní fakulty JAMU, na níž se podílely přední osobnosti brněnského divadelnictví. Představení se rovněž uvádělo v souvislosti s festivalem divadel Jihomoravského kraje, jako přehlídka těch, kteří nastoupí v následujícím roce své první angažmá v divadlech po celé republice. Uvedením tohoto titulu rovněž televize připomněla 20. výročí od smrti Vladislava Vančury, jenž zemřel 1. června 1942. 20. srpna 1964 pak uvedla opět v provedení studentu JAMU komedii W. Shakespeara Veronští šlechtici. Adepti herectví 3. ročníku se tak poprvé představili veřejnosti v roce Shakespearovských oslav Shakespearovy komedie Dva šlechtici veronští, kterou pro své uvedení přejmenovali na Veronští šlechtici. Režiséry představení byli Alois Hajda a hlavní pedagog ročníku herec Josef Karlík, kteří vycházeli při studiu této komedie životního stylu, který tyto mladé lidi obklopuje, z jejich svébytného humoru až po big-beat. Jak se sami inscenátoři zmiňují ve věstníku k televiznímu uvedení, šlo svébytné provedení klasického textu, kterému nemusí být všichni nakloněni: „Je ovšem možné, že některým z vás se bude zdát, že to nemá se Shakespearem nic společného. To je otázka subjektivního názoru,, jak si kdo inscenování Shakespeara představuje. A přece – ačkoliv si nejsme jisti stoprocentním úspěchem a pochopením, rozhodli jsme se ukázat vám živé, temperamentní, mladé a vtipné představení…“ (Československá televize, 1964, s.9)
Československá televize oproti televizním začátkům rozšířila a prohloubila skladbu podle nároků a potřeb televizního programu. Na televizní obrazovce se objevily jak politicky angažované hry, tak významné počiny jednotlivých divadel nebo představení obsazená populárními osobnostmi či legendární představení, která se dočkala desítek i stovek repríz. Veselohra Benátská vdovička italského klasika Carla Goldoniho byla jedním z nejúspěšnějších představení Městských divadel pražských. Hrála se pět let a dosáhla za tu dobu úctyhodného počtu 177 repríz. A protože se divadlo rozhodlo, že již v nové sezóně tento titul nebude uvádět, využila Československá televize poslední možnosti, jak představení zachytit a 18. srpna 1962 ho i odvysílala. Na úspěchu měla jistě zásluhu vynikající Irena Kačírková v titulní roli, či režie Karla Dostala i samotný titul.

Žánrová struktura vysílaných titulů byla opravdu velmi široká. Televizní diváci mohli vidět klasická dramata, ale i současnou hru. I když na tu se orientovala zejména původní televizní hra. Děti zase jistě potěšila loutková představení. Objevily se rovněž představení, která lze seřadit do určitých tématických cyklů, jenž nám umožnila například srovnání inscenační tradice jednoho autora, ale třeba i jednoho dramatického díla. Bylo tomu například u dramatu bratří Mrštíků Maryša. V šedesátých letech se vysílala hned dvě naprosto rozdílná zpracování tohoto díla. Nejprve televize zprostředkovala divákům přímým přenosem z Divadla F. X. Šaldy v Liberci hudební zpracování Maryši E. F. Burianem. O čtyři roky později, 17. května 1967, televize převzala představení Realistického divadla v Praze, tedy činoherní provedení tohoto díla v režii Františka Laurina. Rovněž bylo možné srovnat velké české herce nebo práce jednotlivých souborů. Diváci zhlédli hned několik představení Realistického divadla. 22. března 1961 televize zprostředkovala hru Pavla Kohouta Třetí sestra v režii Rudolfa Vedrala. O rok později 27. října byla na televizní obrazovce uvedena klasická komedie Carla Goldoniho Treperendy v režii Františka Laurina, který se podílel režijně i na dalších vysílaných titulech jako bylo 15. září 1965 uvedené drama Jerzy Broczkiewicze Skandál v Heilbergu či hra Petera Ustinova Okamžik před finišem z 18. ledna 1967 a 17. května již zmiňované vesnické drama bratří Mrštíků Maryša. 25. května 1963 odvysílala televize drama E. O´Neilla Ach ta léta bláznivá v režii J. Dalíka a 8. prosince 1969 ještě proslulou lyrickou hru A. de Musseta S láskou nejsou žádné žerty v režii K. Palouše. Diváci tak mohli v průběhu deseti let aspoň z části nahlédnout do práce jednoho souboru na žánrově pestrých dramatických kusech.

Z pražských i mimopražských divadel tak byly postupně přenášeny divadelní představení české i světové klasiky, politicky angažované hry či moderní variace na stará témata jako tomu bylo u hry polského dramatika Romana Brantstaettera, jehož Markoltovo šprýmování aneb Frantové a bařtipáni v nastudování Státního divadla v Brně, odvysílalo v únoru 1961 Televizní studio Ostrava. Drama je jakousi moderní úpravou starého enšpíglovského a markoltovského tématu. Putování Markolta a jeho kamarádů jistě zaujalo hereckými i situačními nápady, písničkami i groteskními situacemi. Rovněž se pořizoval záznam nastudování současných českých her, i když to byl spíše úkolem televizní inscenace. Z Realistického divadla byla uvedena Kohoutova Třetí sestra, z Divadla Komedie pak hned dvě dramata Vratislava Blažka, v roce 1960 Třetí přání a o rok později Příliš štědrý večer, který byl vysílán na televizní obrazovce v době, kdy oslavil již stou reprízu, Daňkovo drama Svatba sňatkového podvodníka a Tygří kožich M. Stehlíka. Státní divadlo v Ostravě uvedlo Brázdovy Ztřeštěné námluvy a Národní divadlo například Pavlíčkův Zápas s andělem a Topolův Jejich den. Tehdy čtyřiadvacetiletý autor měl již za sebou pokus o básnické drama z českých dějin Půlnoční vítr, který hráli v D34. O svém novém titulu se zmínil autor takto: „Zdálo se mi, když jsem hledal hrdiny svého příběhu, že budou nejpozoruhodnější ti, kteří usilují o vlastní život, ti kteří se dívají kolem sebe nevypůjčenýma očima a hovoří nevypůjčeným hlasem.“ (Československý rozhlas a televize, 1960: 1) Hra se těšila tři roky zájmu diváků v hledišti Národního divadla. Pro vydavatelství Orbis autor drama přepracoval a v této nové podobě ho 16. května 1962 odvysílala Československá televize. Televize rovněž uvedla drama Jaroslava Dieta Senohrabské grácie z pražského divadla S. K. Neumann a Kunderovo Totální kuropění v provedení Státního divadla v Brně. Často se svými představeními současných českých dramat prezentovalo na obrazovce Divadlo československé armády. V televizi tak diváci mohli zhlédnout v roce 1961 drama L. Aškenázyho Host, o rok později hru M. Jariše Šerif se vrací, Drdovo drama Jsou živí, zpívají, čerpající ještě z květnových dnů roku 1945 a Březovského Nebezpečný věk.

Literárně - dramatické vysílání připravovalo dramatické pořady ve čtyřech studiích: pražském, brněnském, ostravském a bratislavském. Tyto pořady mohli diváci vidět v pondělí (které bylo vyhrazeno bratislavskému, brněnskému a ostravskému studiu), a středu, jenž byla přidělena pražskému studiu. Program tak byl bohatší a o poznání úplnější. O podílu přenášených divadelních představení televizního studia Brno a Ostrava rozhodovala rovněž jejich technická vybavenost.
Uvedení divadelních představení na televizní obrazovce se stalo specifickým programovým typem vysílání. Do hlavních vysílacích časů se přesunuly původní televizní inscenace či seriály a divadelní představení se vysílala v hlavním vysílacím čase maximálně jednou týdně, a to ještě častěji převzaté inscenace. Reprízy se často odsunuly do méně atraktivních časů nebo se uváděly o vybraných svátcích či významných dnech. Na sklonku roku 1964 začala televize reprízovat v nedělním odpoledni úspěšné dramatické pořady, a to jak ty přenesené do studia, tak i záznamy divadelních představení či adaptace dramatických děl. Vedle her autorů J. K. Tyla, Aloise Jiráska, Ostrovského bylo zařazeno rovněž několik současných her jako například komedie Vratislava Blažka, Josefa Topola či Františka Hrubína. Diváci tak mohli na obrazovce znovu zhlédnout pod nadtitulem Nedělní divadelní odpoledne 27. prosince v 16:30 Lermontovu Maškarádu z roku 1963 s Otakarem Brouskem, Blankou Bohdanovou, Vladimírem Rážem či Irenou Kačírkovou v televizní úpravě a režii Jiřího Bělky. O týden později byla opakována původní televizní inscenace Jiráskovy Lucerny z roku 1960 v provedení předních členů pražských divadel a rovněž v televizní úpravě a režii Jiřího Bělky. Na četná přání tak televize poskytla divákům v zimním nedělním odpoledni jedinečnou možnost opět zhlédnout oblíbené hry, operety či klasické opery.
Dramatické pořady jsou nejsledovanějším typem ve všech vysílacích časech a tvoří programovou osu většiny televizních večerů. Dramatická tvorba je velmi rozšířený pojem, který zahrnuje veškeré dramatické tvary - původní televizní hry, včetně dramatizací a úprav, adaptace literárních děl, přenosy divadelních představení či převzatá divadelní představení. Dramatická tvorba byla v období již stabilizovaného působení tohoto média v naší republice předmětem širokého a pravidelného zájmu. Televize si již prošla dobou hledání výrazových i programových prostředků a možností a jako nejmasovější prostředek se stala významným propagátorem myšlenek socialismu. 31. května 1967 vláda ČSSR rozhodla, aby Československá televize vysílala i na druhém televizním kanálu. 10. května 1970 televize zahájila vysílání druhého televizního programu. Signálem bylo pokryto 25-30% území a vysílalo se nejprve pouze několik hodin týdně. Neboť byl signál šířen novou sítí vysílačům, museli si diváci zakoupit do televize konvertor. Druhý program měl mít vlastní tvar a nepřebírat pořady prvnímu kanálu. Za dramatickou redakci tam působil Zdeněk Mahler. To znamenalo další významný zlom pro programovou skladbu televizního programu a rovněž pro vysílání divadelních představení na televizní obrazovce. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, přesněji 10. května 1970, ještě vznikl druhý program.
VIII. Cenzura a srpen 1968
Na archivaci se bohužel podepsala i cenzura. Politicky nevhodná představení byla zničena, skartována či upravena vystřižením scén s (v té době) nežádoucími herci. Bylo tomu i u televizní adaptace divadelní hry Ach ta láska bláznivá, kde je v první části vystřižena scéna s Martinem Štěpánkem, který tehdy emigroval do ciziny. Některé zaznamenané přenosy se dokonce mohly vysílat v premiéře teprve po listopadu 1989. Například jeden z nejstarších a také nejvzácnějších záznamů v archivu České televize – groteska Alfréda Jarryho Král Ubu s Janem Libíčkem v hlavní roli, jedno z nejslavnějších představení Jana Grossmana, mělo premiéru v Divadle Na zábradlí v 60. letech. Záznam vznikl v roce 1968 a na televizní obrazovce se poprvé objevil až 17. března 1990. Z ideových důvodů nebylo rovněž odvysíláno převzaté představení Divadla E. F. Buriana Kateřina Veliká pořízené televizí v roce 1969 či Sokolovo drama Antigone (z roku 1969) v provedení Komorní scény plzeňského divadla, které se poprvé vysílalo v České televize teprve v roce 2000 v rámci cyklu Noční divadelní klub.
Od počátku byla televize pod pozorným dohledem cenzury a orgánů KSČ. Rok 1958 byl obdobím relativního klidu oproti první půli padesátých let. S uvolňující se společenskou atmosférou šedesátých let se jediná vládnoucí strana prezentovala v různých programových žánrech, inscenací či dokumentech a sklízela ocenění na mezinárodních festivalech. Počátkem šedesátých let tak již existoval jako výsledek společného úsilí jedinečný prostředek informace a agitace. Vytváří se ucelený názor na funkci televize. Tato skutečnost nachází výraz v usnesení ÚV KSČ z 24. května 1960. Plénum přijalo dokument „O stavu a úkolech Československé televize“. Obsahuje kritické ocenění dosavadní činnosti televize a určuje úkoly do budoucna. Hlavně další pětiletky. Zejména programové, organizační a technické práce. (Strasmajer a spol., 1973: 34)
21. až 28. srpna 1968 byla televizní studia obsazena okupačními vojsky Varšavské smlouvy, legendární vysílání pak probíhalo z náhradních pracovišť. Mnozí pracovníci pracovali s velkým vypětím. Byli to kameramani, střihači, produkční, technici, redaktoři, řidiči. Ti všichni zažili za šest dnů, kdy vysílali v srpnu 1968 z náhradních prostor, téměř nemožné. Slovy Jiřího Kantůrka: „Bylo to šest dnů takového českého zázraku. Šest dnů šikovnosti českých rukou a hlav.“ (Kantůrek, 1990) Šest dnů vysílali, a tak jejich zásluhou proudily záběry z okupovaného Československa do celého světa. Jeden z nejdůležitějších úkolů armády co nejrychleji obsadit televizní studia a vysílače, a tak znemožnit „ilegální“ vysílání se díky velké statečnosti a houževnatosti i vynalézavost televizních pracovníků oddálil. Když se zřídilo na Ještědu samostatné studio, vystoupili tam ten den Václav Havel a herec Jan Tříska, kteří se právě vrátili z Moskvy. Na Ještědu to bylo dramatické, neboť celá věž byla obklíčena tanky. Atmosféra byla plná všeobecného zklamání a šoku. Vysílalo se živě. Havel s Třískou měli nelehký úkol seznámit diváky s výsledky moskevských rozhovorů. Komentovali to tak, jakoby nevěřili tomu, že by 14. sjezd strany⁴⁸ mohl být takto anulován. „Okupace zůstane okupací navzdory protokolům a domluvám“, tak shrnuli vzniklou situaci. (Televize v srpnu 1968, 1990) Následně byli pozváni na Hrad zástupci novinářů a televize. „Bylo jasně řečeno, že to nebyla žádná ilegalita, nic protistátního ani kontrarevolučního. Začalo se vysílat, Jiří Svejkovský, Vladimír Škutina a Jiří Kantůrek udělal první komentář. To ale byla už kapitola jiná. Začal normální šlendrián, ale to už znáte z těch dvaceti let“, pokračuje ve vyprávění Jiří Kantůrek. (Kantůrek, 1990) Po krátkém období svobody projevu v období Pražského jara byla již 30. srpna 1968 znovu zavedena cenzura a z obrazovky zmizely některé pořady i jejich tvůrci. (Cysařová, 1998: 87) Po roce 1968 se ukázalo, jak velkou roli televize má a ještě zesílil politický nátlak na uvádění angažovaných her. Televize jako nejmasovější médium tak bylo používáno jako nejefektivnější ideologický prostředek. To se ale výrazně projevilo opět hlavně u původních televizních inscenací. Divadlo se začalo o to více obracet k divadelní klasice. Hned v lednu roku 1969 uvedla televize lyrickou hru A. de Musseta S láskou nejsou žádné žerty z Realistického divadla, veselohru se znaky černého humoru dramatika F. Mareceua Vajíčko z Městských divadel pražských v brilantním ztvárnění hlavní role Václavem Voskou či hru amerického autora O´ Neilla Ach ta léta bláznivá z Realistického divadla.
V září roku 1968 byl odvolán ředitel Jiří Pelikán a prozatímním vedením televize byl pověřen Bohumil Švec. Novým posrpnovým ředitelem Československé televize byl jmenován v prosinci 1968 Josef Šmídmajer, který se v rozhovoru pro pořad Rozhovor s ředitelem Čs. televize⁴⁹ zmínil o tom, že klade důraz na politické vedení televize a na vedoucí úlohu strany. Po osudném hokejovém utkání se SSSR a našem vítězství propukly 20. března na Václavském náměstí mohutné oslavy a došlo k několika výtržnostem. Sovětská propaganda tyto události prezentovala jako protisovětské nepokoje, které navíc podněcuje Československá televize. Vácha a Vostřáková, kteří pronesli osudovou větu: „Jděte to oslavit“, byli odejiti z obrazovky. Na konci srpna 1968 byl zřízen Úřad pro tisk a informace, byla zakázána kritika zemí Varšavského paktu, přítomnosti cizích vojsk v republice. Následovala ustanovení Vládního výboru pro tisk a informace ke sledování médií. Do televize byli jmenováni různí zmocněnci, podle mínění předsednictva ÚV KSČ málo energičtí, takže je vystřídal poslušný nástroj KSČ – Přemysl Kočí. Podstatný zlom nastal v srpnu 1969, kdy byl ústředním ředitelem ČST jmenován, s novou normalizační mocí plně spjatý, sovětskými okupanty doporučený, Jan Zelenka. Vystřídal tak předchozího ředitele Šmídmajera a na vedoucím postu působil až do června 1989. V červnu 1970 deklaroval G. Husák na plénu ÚV KSČ, že po zkušenostech předchozích let nelze považovat média pouze za prostředek propagandy, nýbrž že jsou mimořádně významným politicko – mocenským nástrojem. Podle toho se taky vedoucí strana chovala. Došla k poznání, že mnohem účinnější než cenzura je autocenzura, zajištěná po dubnovém plánu ÚV KSČ jmenováním lidí oddaných režimu do vedoucích funkcí a vytvořením nových mocenských nástrojů. Sekretariát ÚV KSČ chválil stálou komisi pro boj proti antikomunismu, předsednictvo přijalo usnesení o korumpujících odměnách za angažovanou tvorbu, vedení KSČ důsledně kontrolovalo své usnesení o výchově kádrů v médiích. (Cysařová, 2005) V roce 1970 došlo v televizi k prověrkám, jejichž hlavním tématem bylo, zda někdo souhlasí či nesouhlasí se vstupem vojsk v srpnu 1968. Následně zde začaly velké čistky, na které doplatil například i Jaroslav Dietl, který musel opustit místo dramaturga, ale nadále působil jako externista, píšící televizní seriály. Na čistky doplatila rovněž mj. herečka Vlasta Chramostová. Z televize bezprostředně po prověrkách muselo odejít 137 zaměstnanců, následováni dalšími po nomenklaturních hodnoceních sedmdesátých let. Televize se tak po chvíli svobody opět stala postupně znamenitou vizitkou režimu.
U od konce roku 1969 navíc začala Československá televize dokonce využívat tajné materiály Ministerstva vnitra. Například pro pořad Causa Jan Masaryk útočící na snahy odhalit pozadí smrti Jana Masaryka. Jako nástroj k realizaci cílů totalitního režimu byla v Československé televizi ustavena Ústřední redakce armády bezpečnosti a brannosti - ÚRABB⁵⁰ (Cysařová, 2005). Vývoj televize tak byl významně ovlivněn i v jejím programovém spektru.
IX. Cyklus Zveme Vás do divadla
V roce 1965 přebral Miloš Smetana v Československé televizi na základě projektu, v němž chtěl připravit cyklus Zveme vás do divadla, po Otakaru Fenclovi dramaturgii divadelních přenosů. Zveme vás do divadla byl první ucelený a jedinečný projekt uvádění divadelních přenosů na televizní obrazovce. Miloš Smetana vybíral zajímavá představení s uměleckou úrovní, i zde však byla dramaturgie ovlivněna schvalovacími procesy a politickými vlivy. Každé z uvedených představení musela schvalovat, podobně jako v rozhlase, Hlavní správa tiskového dohledu. Součástí přenášených představení byl úvod a o divadelní přestávce rozhovor s tvůrci. Pořadem provázel po téměř pět let jeden z našich nejpopulárnějších herců Václav Voska. To byla pro renomovaného herce zcela nová zkušenost – mimořádně náročná na přípravu a silně motivující ve vztahu k publiku. Není proto divu, že s návrhem televizního dramaturga Miloše Smetany okamžitě souhlasil: „Pane Vosko, pro začátek si vypůjčíme vaši popularitu, budete pro televizní diváky něco jako znělka nebo opona. Po čase vám vaši popularitu vrátíme znásobenou.“ (Boková, 1999: 123). Prostřednictvím obrazovky promlouval téměř každý měsíc k milionové obci televizních diváků.⁵¹ Texty psal renomovaný divadelní historik dr. Evžen Turnovský a Václav Voska si je následně upravoval podle svých potřeb. Více autorské invence pak mohl ještě vložit právě do přestávkových rozhovorů s některými účinkujícími jakými byli například Leopolda Dostalová, Otomar Krejča, Ota Ornest či Miloš Kopecký. Televize si tak mohla předem připravit prostor pro vybraný přenos televizní informací, obohacenou o komentář a výklad. Divák byl po takovém úvodu jistě zvědav, jak celé představení vypadá. Navíc se ještě ledacos dozvěděl o autorovi, režisérovi, hercích, hře a divadle vůbec. Úvody a rozhovory se předtáčely, většinou přímo v konkrétním divadle. (Boková, 1999: 123) Doktor Evžen Turnovský si nejvíce považuje uvedení Fyziků z Komorního divadla Městských divadel pražských, když o přestávce dělal Voska fiktivní rozhovor sám se sebou. Konkrétně šlo o přestávkový dialog herce s postavou – Vosky s Möbiem. Citoval z Dürrenmatta, Einsteina, přemítal o herectví a smyslu umění pro lidi. (Boková, 1999: 124) Uvedení několika přestavení Komorního divadla – Fyziků či Romula Velikého tak byla aspoň z části přiblížena divákům vrcholná éra této scény za vedení Oty Ornesta. (Turnovský, 2006) Režisérem cyklu se stal Jaroslav Novotný, kameramany byli Adolf Navara, Eduard Landisch, Vladimír Opletal a Alois Nožička.
První představení s nadtitulem Zveme vás do divadla se vysílalo ve středu 19. ledna 1965 přímým přenosem z Divadla ABC v Praze. Byla uvedena hudební komedie Zlodějka z města Londýna v úpravě a režii Alfréda Radoka. V hlavních rolích se představili Irena Kačírková jako Pamela, J. Koulová jako Kateřina či Josef Bek v roli Beltrama. Režii televizního přenosu měl J. Novotný. O přestávce hovořil Václav Voska s Alfrédem Radokem a ředitelem divadla Otou Ornestem. Další představení z tohoto cyklu se vysílalo o pět měsíců později , konkrétně ve středu 9. června 1965, a byla jím hra Tennessee Williamse Vytetovaná růže z Divadla E. F. Buriana se Slávkou Budínovou, Klárou Jernekovou, Blankou Bohdanovou a dalšími herci tohoto souboru. Úvodní slovo Václava Vosky opět připravil dr. Evžen Turnovský. Před uvedením hry uvítal V. Voska diváky, následně hovořil o významu a díle E. F. Buriana a T. Williamse, dále se zmiňoval o peripetiích herecké práce, zavzpomínal rovněž na herce Eduarda Vojana. O přestávce rozprávěl s herečkou Slávkou Budínovou na téma: jak se jí líbí role Serafiny, jakou roli nejraději hrála a jakou by ještě ráda hrála. Ve foyer ještě hovořil Voska s dramaturgyní Helenou Šimáčkovou, s ředitelem V. Nejezchlebou a K. Novákem. Ptal se jich, zda hledají nové cesty nebo zda navazují na burianovskou tradici. (Vytetovaná růže, 1965) Do konce roku 1965 odvysílala televize v tomto cyklu ještě 9. července v pátek přímým přenosem z Divadla S. K. Neumanna komedii Václava Štecha Třetí zvonění. Úvod znovu napsal Evžen Turnovský a slovem provázel opět Václav Voska, který o přestávce vedl rozhovor s herci divadla Janem Skopečkem a Václav Lohniským. Režii televizního přenosu měl Jaroslav Navara. (Třetí zvonění, 1965) 15. září ve středu odvysílala televize přímým přenosem z Realistického divadla hru Jerzy Broczkiewicze Skandál v Heilbergu. Výběr titulu ani scény však nebyl vybrán náhodně, neboť Realistické divadlo právě slavilo 20. výročí svého vzniku. V režii Františka Laurina se v hlavních rolích představili Jiřina Štěpničková a Vilém Besser. Slovem znovu provázel Václav Voska, který se v úvodu zamýšlel nad minulostí divadla a hodnotil jeho činnost. O přestávce pak hovořil s Františkem Horákem a Janou Dítětovou o jejich nejsilnější zážitcích z posledních dvaceti let, dále s Walterem Taubem o herecké činnosti i novinářské práci. Zeptal se rovněž uměleckého ředitele divadla Karla Palouše, proč má divadlo název Realistické a též zavzpomínal na uplynulých dvacet let této scény. (Skandál v Heilbergu, 1965) Cyklus uzavřel první rok své existence 3. prosince ve 20.00 přímý přenos dramatu Gabriely Preissové Gazdina roba z divadla J. K. Tyla v Plzni. V režii Oto Ševčíka si krajčírku Evu zahrála Z. Jiránková a Mánka P. Pípal. Pořad opět uváděl Václav Voska. Ani toto představení nebylo vysíláno náhodou. Uplynulo totiž rovných sto let od otevření tohoto nejstaršího stálého českého divadla v republice.
Během prvního roku navštívila televize celou řadu pražských i mimopražských divadelních scén. Komentované přenosy divadelních představení se setkaly s neobyčejným zájmem a příznivým přijetím také u odborné kritiky. Za všechny ohlasy několik vět z Lidové demokracie, 30. března 1966: „Je to služba divadlu od televize i od zasloužilého umělce Václava Vosky, v tom nejlepším slova smyslu…-…to znamená, že se televize pomalu, ale jistě pouští na nové cesty, z nichž může vzejít prospěch celé české kultuře. Jsou opouštěny dílčí zájmy, aby se zmnožily společné síly. Ve chvíli, kdy divadlo prožívá citelnou návštěvnickou krizi, mění se jeho vztahy k televizi, dříve nejenom přímo antagonistické, v pravý opak. To je skutečnost hodná pozoru i uznání.“ – pp- (Smetana, 1966: 2) Cyklus si získal rovněž značnou oblibu u televizních diváků, a tak mohl vstoupit bez obav do roku 1966. 30. ledna byla vysílána přímým přenosem z Tylova divadla hra Františka Pavlíčka Zápas s Andělem. Pavlíčkovo drama bylo prvním současným titulem, který Národní divadlo uvedlo. O přestávce vedl Václav Voska rozhovor s dramatikem, jenž hovořil mj. o poslání současného divadla, s herečkou Jiřinou Petrovickou, která se zmínila o své postavě Dany a hercem a ředitelem činohry Národního divadla Vítězslavem Vejražkou, jenž přiblížil záměry souboru. 27. března uvedla televize jako další díl Zveme vás do divadla přímým přenosem z pražského Komorního divadla Dürrenmattovo drama Fyzikové. V úvodu nejprve Voska informoval v divadelní šatně o tomto představení a rovněž podal výklad o hrách F. Dürrenmatta. O přestávce vedl Václav Voska rozhovor sám se sebou. Herec se zmiňuje o tom, že by měl být především sám sebou, slovy Vosky: „Hlavní je hledat na postavách něco lidského, to, co je odlišuje, ty vnitřní „otisky prstů“ jimiž se lidé odlišují, herec má bránit člověka a jeho svobodu“. (Voska, 1966) Odpovídá rovněž na otázky, kde se cítí nejlépe – na jevišti, ve filmu, doma… Odpověď zněla – doma. Celý tento rozhovor herce s postavou odkrývá zejména Voskův pohled na herectví. Následně ještě Voska hovořil s ředitelem Otou Ornestem o společném působení na scénách Městských divadel pražských. Repertoár MDP byl pestrý a pro jednotlivé scény přesně specifikovaný. Komorní divadlo uvádělo dramata, Komedie veselohry a ABC tzv. oddechový repertoár pro nejširší okruh diváků. (Fyzikové, 1966). Na uvedení tohoto představení vzpomíná Miloš Smetana takto: „Představení, které nám Ornest uvolnil pro televizi jako derniéru, se po úspěchu na obrazovce hrálo dál.“ (Boková, 1999: 124) 24. dubna téhož roku zprostředkovala televize divákům živě z Divadla Vítězného února v Hradci Králové komedii Williama Shakespeara Večer tříkrálový. Inscenátoři přeskočili několik století, ale i formu, a z činohry vytvořili roztančený a rozezpívaný muzikál. Na jevišti se kromě vévodů a rytířů objevil i jazzový orchestr či trio bigbeatových muzikantů. 19. června odvysílala televize vtipnou a půvabnou veselohru C. Goldoniho Poprask na laguně v provedení členů činohry Národního divadla v Praze. V úvodu k přenosu hovořil Václav Voska nad dopisy diváků o problémech moderního zpracování klasických textů. Hosty divadelní přestávky pak byly herec Ladislav Pešek, který v představení ztvárnil roli Patrona Fortunata a režisér představení Miroslav Macháček. Voska navíc ještě hovořil s divadelním lékařem MUDr. Glücksmanem. Dramaturgie cyklu nezapomněla ani na studentská představení a 31. srpna 1966 odvysílala drama J. A. Lacoura Zítra budem dospělí z pražského DISKU, scény Divadelní akademie múzických umění, v režii Františka Laurina, s H. Pastejříkovou, M Masopustem, J. Schánilcem či P. Pavlovským a dalšími studenty divadelní fakulty. O prázdninách 17. července zprostředkovala televize divákům legendární představení Osvobozeného divadla Sever proti Jihu z Divadla E. F. Buriana. V úvodu Voska hovořil o této hře, o době Osvobozeného divadla, zavzpomínal také na J. Voskovce, J. Wericha a J. Ježka. V přestávkovém bloku seděl Václav Voska s Janem Werichem ve foyeru divadla a zejména Werich přiznal, že považuje toto představení za nejlepší adaptaci jejich her. Filozofoval o tom, že toto představení je stejné a přitom jiné, jako když potkáte dívku po třiceti letech. Vyprávěl rovněž, proč začali dělat divadlo, zmínil se o studiu práv. Jan Werich dále hovořil o tom, jak ho zajímá Golem ve spojení s počítačem, láká ho myšlenka závislosti lidí na strojích, které za čas ovládnou svět. Chtěl by napsat hru jako absurdní divadlo, které se v těchto dnech stává vlastně realistickým, respektive naturalistickým. Po patnácti minutách se Václav Voska loučí s Janem Werichem a rozhovor je u konce. (Sever proti Jihu, 1966). Cyklus Zveme vás do divadla vstoupil po prázdninách do své druhé sezóny. Dle dopisů diváků i odborné veřejnosti byl přijat velmi dobře, na čemž má nespornou zásluhu vynikající komentátor Václav Voska. Po posledních čtyřech, převážně komediálních a veseloherních, představeních byla 2. října téhož roku odvysílána zase hra o poznání složitější a náročnější – drama Edwarda Albeeho Kdopak by se Kafky bál z Divadla S. K. Neumanna v Libni. O přestávce hovořil Václav Voska nejen s režisérem představení Václavem Lohniským, ale rovněž se zástupcem diváků, který mluvil jak o přenášeném přestavení, tak o cyklu Zveme vás do divadla. Na televizní obrazovce se objevila 9. října 1966 ještě inscenace hry proslulého italského dramatika L. Pirandella Člověk, zvíře, ctnost v provedení souboru pražského Divadla na Vinohradech, který se v tomto cyklu přestavil divákům poprvé. Byl to po delší době také první přímý přenos z tohoto divadla, odkud se pro telekomunikační potíže nemohlo vysílat. Druhý rok vysílání cyklu uzavřel 28. prosince přímý přenos legendárního představení Národního divadla Jeppe z Vršku s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli⁵², v překladu a režii Jaromíra Pleskota. Divadelní kritik o Hrušínského vynikajícím výkonu napsal: „Je to Jeppe z počátku zoufale ospalý, utahaný a omrzelý životem. Jiskřička života do něho vjede, jakmile ucítí chvíli volnosti a útěchu v alkoholu. To se mu oči rozsvítí, shrbená postava se napřímí, krok se zrychlí. V Jeppově konání je určujícím prvkem touha uniknout skutečnosti alespoň na chvíli, přiblížit se snům, sněným v dlouhém spánku.“ (Československá televize, 1966a: 4) Představení opět uváděl Václav Voska, který o přestávce hovořil s herci Jiřím Steimarem a Františkem Kováříkem.
Ve středu 18. ledna roku 1967 vysílala televize komedii Petera Ustinova Okamžik před finišem. Převzaté představení Realistického divadla Zd. Nejedlého v Praze. Uváděl opět Václav Voska. Režisérem divadelního i televizního přenosu byl František Laurin. 6. února téhož roku se na televizních obrazovkách objevilo převzaté představení Divadla E. F. Buriana v Praze – drama Arthura Millera Případ ve Vichy. Pořad slovem provázel herec Václav Voska. Režisérem divadelního představení i televizního přenosu byl K. Novák. 12. března brněnské televizní studio odvysílalo přímým přenosem z Divadla bratří Mrštíků romantickou revui Jiřího Voskovce a Jana Wericha s hudbou Jaroslava Ježka Golem. Uváděla herečka Vlasta Fialová. 17. května převzala televize vesnické drama bratří Mrštíků Maryša z Realistického divadla v Praze, v režii Františka Laurina. Uváděl opět Václav Voska. Roli Maryši ve stejnojmenné hře vytvořila Jana Dítětová a Lízala Karel Máj. Ve středu 12. července byla odvysílána komedie Marcela Acharda Idiotka v provedení souboru Městských divadel pražských. Václav Voska v první části hovořil o komice a talentu, o nutném ponížení komika před publikem, aby měl úspěch a na závěr úvodu citoval Shakespeara: O svobodě bláznů. Ve druhé části, o přestávce 376 reprízy představení, hovořil s herečkou Jiřinou Bohdalovou, jenž zavzpomínala na své první krůčky na jevišti a srovnala reakce publika v Norsku a u nás při promítání filmu Dáma na kolejích. Zmínila se též o diváckých dopisech. (Idiotka, 1967) 4. října uvedla televize živě hru T. Williamse Kočka na rozpálené střeše z Divadla na Vinohradech. Představení uváděl Václav Voska a o přestávce hovořil se scénografem M. Kouřilem a ředitelem kulturní správy Národního výboru hl. města Prahy M. Krejčím o problematice divadel. (Kočka na rozpálené plechové střeše, 1967) 13. prosince zprostředkovala televize přímým přenosem z Divadla S. K. Neumanna moralitu o čtyřech dějstvích se světskými komediemi Život Josefa⁵³ autora Nikolaje Raje z Naglovic. Pořad uváděl Václav Voska. Režie staré renesanční hry se pohostinsky zhostil polský režisér Kazimierz Dejmek, který se o představení zmínil takto: „Tyto hry stojí blízko prazřídel divadla a přesvědčivě ukazují, jaké má být divadlo…Hrajeme tedy tyto hry, abychom se utvrdili ve víře v divadlo.“ (Smetana, 1967: 4)  V lednu následujícího roku vyšlo v televizním věstníku hned několik pochvalných reakcí na tuto divadelní inscenaci. Zmíním aspoň některé:“…Po několika moderních, ale surově naturalistických hrách v uplynulém období působila tato roztomilá hra jako osvěžující doušek horské křišťálové vody“ (Poněváčová, 1968: 2) nebo“…Hra Život Josefa byla – a asi nejen pro mne – nezapomenutelným zážitkem. Překrásná báseň, Umění s velkým U. Jak lze tak známý biblický příběh ztvárnit – bez setření středověké prostoty a patosu – způsobem tak líbezným i silným.“ (Šubertová, 1968: 2)
28. ledna roku 1968 uvedla televize k 50. výročí republiky přenosem z Národního divadla hru F. G. Lordy Dům doni Bernardy v režii Alfreda Radka. V týdeník Československé televize vyšlo ve sloupci „Přišlo nám psaní“ hned několik pochvalných reakcí na toto představení, zejména byl chválen herecký výkon Dany Medřické. Mimo jiné takto: „Mám za to, že nejlepší herecký výkon v této hře podala …Dana Medřická v roli služebné. Nejen že svou roli suveréně ovládá, že je na každé dílčí vystoupení ve hře připravena, ale dopředu svou úlohu individuálně promýšlí, psychologicky zpracovává…“ (Pintner, 1968: 2) či …“Viděla jsem tuto hru na scéně Národního divadla, a tak jsem se zájmem sledovala postavy a výkony našich skvělých hereček na obrazovce, kde jsme blíže obličeji, postavě, ba i výkonu hereckému…Nejvýše bych opravdu kladla výkon paní Medřické, který postavu služebné vyhrála do nejmenších detailů.“ (Matějková, 1968: 2) Tento příspěvek navíc dokazuje, jak i divák dokáže vnímat výhody tohoto média, které mu díky televizním kamerám umožní znovu a tentokrát mnohem detailněji sledovat herecké výkony oblíbených herců. Brněnské studio přispělo do tohoto cyklu Komedií o Anešce v nastudování členů Mahenovy činohry Státního divadla v Brně, která se vysílala 13. března a byla rovněž vysílána k 50. výročí republiky. 20. března byl výjimečně v cyklu uveden jiný žánr - záznam komické opery Antonína Dvořáka Čert a Káča⁵⁴ z Národního divadla v Praze s J. Procházkovou jako Káčou a B. Blachutem v roli Jirky. O přestávce s režisérem představení i televizního přenosu P. Kočím hovořil PhDr. L. Šíp. 28. dubna uvedla televize představení hry světového dramatika, nositele Nobelovy ceny, L. Pirandella Jindřich IV. z Divadla na Vinohradech, s Milošem Kopeckým v hlavní roli. 4. dubna 1968 bylo odvysíláno představení hry Oldřicha Daňka na biblické Novozákonní téma Herodesova vraždění novorozeňat Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko⁵⁵ v autorově vlastní režii, v provedení Divadla E. F. Buriana.O přestávce hovořil V. Voska s dramatikem Oldřichem Daňkem. 22. května bylo odvysíláno drama Romulus Veliký z Komorního divadla Městských divadel pražských se skvělým Václavem Voskou. 31. srpna⁵⁶ téhož roku mělo být vysíláno stěžejní představení velké éry Divadla Na zábradlí v prvním grossmanovském období Král Ubu s Janem Libíčkem v titulní roli. K odvysílání už ale bohužel z cenzurních důvodů nedošlo. Premiéra se na televizní obrazovce konala až v březnu roku 1990⁵⁷. Po srpnových událostech, přesněji 8. prosince zprostředkovala televize přímým přenosem hru H. de Montherlanta Mrtvá královna aneb Jak se zabíjejí ženy v provedení členů činohry Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci. Na sklonku roku 1968, konkrétně 23. prosince, pak ještě televize odvysílala představení Realistického divadla v Praze Komedii o umučení a slavném vzkříšení pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, v úpravě Jana Kopeckého. Voska tu měl příležitost v textu připraveném Evženem Turnovským říci několik myšlenek o smyslu Ježíšovy oběti, samozřejmě v souvislosti s politickou situací té doby: „Ne že bych návrat k našemu cyklu považoval za jeden z příznaků takzvané normalizace: je to důkazem toho, že jste stále tady, že jsem tu i já. Že spolu můžeme zase hovořit. A že si stále rozumíme…Nezávidím těm, kdo vládnou jen silou, jejich bezmocnost tváří v tvář idejím…Když se objeví Kristus zmučený až k smrti, ale vítězící svou myšlenkou o míru a lásce, ozve se prostě: Ejhle, člověk…“(Boková, 1999: 151) Stejný titul uvedlo rovněž Státní divadlo v Brně, kde se ve výrazných rolích představili Ladislav Lakomý a Vlasta Fialová. Obě představení si získala mimořádný ohlas diváků, což svědčí o oblíbenosti textů lidových her.
V cyklu byly ještě uvedeny 22. ledna 1969 dvě představení, jimiž Otomar Krejča zahájil činnost Divadla Za branou. Na televizní obrazovce tak mohli diváci vidět drama Michela de Ghelderode Maškary z Ostende s Františkem Řehákem a V. Petákovou, v hlavních rolích společně s hrou Josefa Topola Kočka na kolejích s Marií Vášovou a Janem Třískou. 16. dubna se měla vysílat Antigona Komorní scény plzeňského divadla, k tomu však nedošlo. Premiéra se uskutečnila až po jednatřiceti letech – 1. října 2000. Cyklus tak uzavřelo 7. května představení hry V. Vančury Alchymista z Divadla na Vinohradech.
Do cyklu Zveme vás do divadla rovněž přispělo Televizní studio Bratislava. Nejprve odvysílalo 19. února k 50. výročí ČSSR přímým přenosem z Divadla P. O. Hviezdoslava hru J. P. Sartra: Ďábel a Pán Bůh⁵⁸. Slovem provázel opět Václav Voska. Ve věstníku se znovu objevily pochvalné reakce na vybraný titul do cyklu Zveme vás do divadla. Pisatelé navíc byli potěšeni, že bylo zprostředkováno právě představení slovenského divadla: „Nemám ve zvyku psát, ale pondělní přenos hry Ďábel a Pán Bůh mne k tomu přímo donutil. Dobrá pověst slovenského divadla byla opět potvrzena a herecké výkony hlavních představitelů byly při náročnosti rolí přímo fantastické.“ (Achilles, 1968: 2) nebo „Pondělní uvedení hry Ďábel a Pán Bůh bylo překrásné a jako vždy je těžko posoudit nejlepší výkony, protože členové bratislavského Národního divadla jsou všichni na vysoké úrovni hereckého umění.“ (Janoušková, 1968: 2) 27. října 1968 televize ještě vysílala přímým přenosem z Divadla P. O. Hviezdoslava veselohru J. Záborského Najdúch⁵⁹ v provedení členů činohry Národního divadla v Bratislavě. Následně ještě televize zprostředkovala 17. listopadu téhož roku přenosem z Divadla Slovenského národního povstání v Martině hru M. Gorkého Na dně⁶⁰.
Vybraná divácká obec přidělovala vysílaným představením známky. Nejnižší dostaly například Kdopak by se Kafky bál pražského Divadla S. K. Neumanna či hradecký muzikál Večer tříkrálový v režii Milana Páska, o kterém se zmínili autoři k televiznímu uvedení takto: „Páskův experiment je zdařilý – hlavně proto, že nová forma není představení vnucena násilím, ale že se dílo omladilo z nitra, z nové současnější logiky vnitřních vztahů mezi postavami a ústřední myšlenkou. A tak se tu mluví, tančí, zpívá – docela tak, jako by komedii napsal nejsoučasnější autor.“ (-ob-, 1966: 7) Ani pochvalný článek nepřesvědčil diváky, že jde o zdařilý projekt. I když sami inscenátoři dodávají, že přenesení na televizní obrazovku nemusí tomuto představení vůbec prospět: „Možná u svých televizorů nezažijete onu jedinečnou atmosféru, která v divadle prostupuje jak hlediště, tak jeviště, protože hradecká úprava známé Shakespearovy komedie je natolik divadelní, že i její slavný autor by se na představení nejspíš srdečně bavil.“ (-ob-, 1966: 7) Takto svébytnému projektu tak zprostředkování přes televizní obrazovku spíše uškodilo. Nejlépe pak byl hodnocen přenos Fyziků z Městských divadel pražských či Sever proti jihu Divadla E. F. Buriana. K oblíbenosti či neoblíbenosti daných přenosů dramaturg cyklu Miloš Smetana poznamenal: „Na přenosu proslulého Radokova představení Zlodějka z města Londýna jsem se přesvědčil o faktu, že čím je představení svébytnější a fantazijnější, tím víc v televizi ztrácí a riskuje i propad u diváků. Od téhle zkušenosti jsem to měl na mysli.“ (Boková, 1999: 124)
Televize chtěla tímto cyklem více zpopularizovat divadlo. A myslím, že se jí to povedlo. Jedna reakce za všechny: „Plně se stavím za stanovisko těch diváků, kteří žádají po Čs. televizi přenosy divadelních představení, a to nejen jako nouzové zaplnění programu anebo vyhovění těm divákům, kteří z různých důvodů nemohou divadlo navštěvovat…Rovněž věřím, že tak jako já zůstanu divadlu věrni i ostatní předplatitelé divadelních představení a nadto budou získáváni i další návštěvníci právě televizí. Nikdy nemůže televizní přenos konkurovat skutečné scéně. Proto se nemá čeho bát ani televize, ani divadlo! Zasloužilému umělci Václavu Voskovi děkuji za všechny krásné myšlenky a slova při uvádění pořadů cyklu. Na znamení úcty nesleduji jej v teplákách ani v papučích, ba ani nechroupám arašídy.“ (Souček, 1968:2) O oblíbenosti a nebývalém zájmu o tento cyklus, který ho samozřejmě těší, se zmiňuje v rubrice „Slovo k divákovi“ v televizním věstníku v roce 1967 Václav Voska takto: „Že seriál Zveme vás do divadla se těší velké pozornosti našich diváků, je všeobecně známé. Je to pro nás, kteří se na něm podílíme, a pro všechny, kteří mají divadlo rádi, potěšitelné. Znamená to, že cyklus plní svůj hlavní úkol, své poslání: probouzet ve veřejnosti zájem o naši divadelní kulturu… Divácký ohlas vyjadřovaný ústně i písemně, není pro mne, který se zabývám divadlem už hezkou řádku let, žádnou novou zkušeností. Ale v seriálu Zveme vás do divadla plním funkci, která se diametrálně liší od mé každodenní práce. Slova, která říkám, nepronáším za nějakou postavu, ale za sebe. Proto také postřehy, poznámky, chválu i hanu mi v tomto případě diváci vyjadřují ne jako herci, ale jako člověku, a souhlasí nebo polemizují s mými osobními názory. Tahle zkušenost je pro mne neocenitelná.“ (Voska, 1967: 3) Pro Vosku znamenal tento cyklus takový příliv diváckých sympatií, že pomalu nestačil odpovídat na stovky dopisů, které mu přicházely do divadla i televize. Této vlně zájmu vyhověl časopis Květy, který umožnil herci, aby v rubrice Dnes odpovídá (1966) odpověděl na šedesát otázek ze 145 dopisů, které do redakce přišly. Voska se tak stával divákům rádcem i oporou. (Boková, 1999: 124-5)
V jedenácti večerech tak nabídl cyklus Zveme vás do divadla divákům jakýsi reprezentativní repertoár pražských i mimopražských divadel a seznámil je přitom s předními osobnostmi našeho divadelnictví, představil jim rovněž herce. Některá představení byla ale tak výsostně specifická, že je bez určitých kompromisů nebylo možné přenášet. Dalšími důvody, které znemožňovaly nebo znesnadňovaly uvádění jednotlivých kusů byly organizační nesnáze. Uváděla se zejména ta představení, která divadla stahovala ze svého repertoáru. Přitom bylo ještě nutné brát na zřetel povolení naší či zahraniční divadelní agentury, která zprostředkovává souhlas autorů k televiznímu přenosu. (Smetana, 1966: 2) Ostatně toto pravidlo platí dosud a někdy stojí dramaturga opravdu hodně úsilí, než zajistí přes licenční oddělení televize a divadelní agenturu práva na vysílání jednotlivého divadelního představení.
Cyklus Zveme vás do divadla se vysílal s různými potížemi ještě rok po okupaci v srpnu 1968. Pak už byla divadelní představení uváděna opět bez nadtitulu, ale i bez úvodního slova Václava Vosky, kterému tehdejší režim nebyl příliš nakloněn. Herec měl televizi, rozhlas a další činnosti zakázány. Uvedením tohoto cyklu na televizní obrazovku byl dozajista velký počin, kterému v počátcích přála i doba, slovy doktora Turnovského: „Báječná věc, dobře dělané věci mimořádně pozoruhodné jako V. Voska. …Obrovskou roli měl Voska, lidi ho měli rádi a od Miloše Smetany to bylo geniální. To je fajn, že to vyšlo.“ (Turnovský, 2006) K tomu již není třeba více dodávat.
Po roce 1970 dochází k velkému rozmachu a uvádění divadelních představení. Roku 1983, v Roce českého divadla, přichází do Československé televize dramaturg Ondřej Šrámek, který společně s dramaturgyní Lídou Hustolesovou a Marií Louckou obnovují cyklu Zveme vás do divadla.
X. První záznamové zařízení
V roce 1958 začalo v televizi naplno pracovat první záznamové zařízení, tzv. telerecording⁶¹, jenž umožnilo představení nejdříve nasnímat. Zmenšilo množství nepříjemných nahodilostí a improvizací spojených s živým vysíláním. Pořady se natáčely v původním prostředí, na jevišti, kde představení vzniklo, a výjimečně za účasti publika. Následně se přenos ještě upravil pro potřeby televizního vysílání pomocí střihů, montáží, detailů a ostatních možných technologií.⁶² Střih, detail, celek v televizi – to jsou silné prostředky, plnící obrovskou emocionální a smyslovou práci. Tato televizní díla přicházejí za divákem zprostředkovaně v rámci procesu masové komunikace, jednostranně, bez zpětného kontaktu. Děje se tak pomocí televizní techniky, záznamového a vysílacího zařízení. A v konečné fázi pak přes televizní přístroje, jenž jsou součástí většiny domácností. Televizní diváci ve srovnání s těmi, jenž byli v hledišti, ale nesporně ztratili slavnostní pocit, provázející samu přítomnost v divadle, kontakt s ostatními v hledišti, neopakovatelný dialog mezi herci a diváky atd. I když se částečně tohoto dojmu dosahuje přenášením hluku v sále, potlesku či smíchu televiznímu divákovi. Televizní diváci ztrácejí onu bezprostřednost dojmů, kterou skýtá jen v přímém setkání s živým hercem. Naopak výhodou televizního diváka je jakási možnost v daném okamžiku jakoby překročit rampu a přiblížit se herci, pohlédnout mu přímo do tváře. (Sappak – Schulz - Sadková-Smoljak 1961: 35-36)
Televizní záznam se stal nejčastějším zprostředkovatelem daného představení. Díky telerecordingovému zařízení bylo možno archivovat živě vysílané pořady na nosičích⁶³ a následně kdykoliv reprízovat na televizní obrazovce.⁶⁴ V archivu České televize tak nalézáme znamenitá představení již z počátku šedesátých let. Do zlatého fondu bezesporu můžeme zařadit unikátní záznamy legendárních her Osvobozeného divadla autorů Voskovce a Wericha, Těžká Barbora a Balada z hadrů z Divadla ABC, s hvězdným obsazením v čele s Janem Werichem a Miroslavem Horníčkem s jejich proslulými forbínami. Televizní záznamy představení, pořízená v červnu 1960 v pražském Divadle ABC zkompletovala, po roce práce, v polovině devadesátých let Alena Berková z Archivu a programových fondů České televize. Za pomoci řady spolupracovníků tak realizovala nápad již zesnulého režiséra Jaromíra Vašty dát torza těchto legendárních představení do původního stavu. Forbíny a vystříhané scény s Werichem a Horníčkem viděla Berková poprvé v pražském kině Dlabačov u příležitosti Horníčkových sedmdesátin. „Šlo o materiál zachráněný Myrtilem Frýdou a doktorem Goldscheiderem z popelnic ve Vladislavově ulici, kde tehdy televize sídlila.“ (Berková, 2005) V televizním archivu našla některé předscény a torza obou představení. Byla však rozstříhaná, ve špatném technickém stavu. Berkové se ale podařilo materiál zrekonstruovat. Obraz záznamu technicky vylepšil Jiří Volman, s písemnou dokumentací pomohla Werichova sekretářka Jarmila Týrlová a vyhozený druhý díl Těžké Barbory přinesl zvukař Kamil Příhoda. Vodítkem se staly také rozhlasové nahrávky a gramofonové desky, jenž umožnily, že se nejdůležitější útržky vložily tam, kam patří. FITES⁶⁵ udělil Aleně Berkové v roce 1999 Čestné uznání za dramaturgii a rekonstrukci televizního záznamu divadelního představení Těžká Barbora.