Gabriela Nosková divadlo V televizi
XI. Televizní technika – technické a materiální vybavení a kapacity – 60. léta
Yüklə 0,86 Mb.
|
XI. Televizní technika – technické a materiální vybavení a kapacity – 60. létaPo skromných začátcích vstoupila televize počátkem šedesátých let do období rozmachu, vyvolaného tlakem veřejnosti, rozšířením počtu vysílacích hodin a rychlému růstu televizních koncesionářů. Šest let po zahájení vysílání dosáhl jejich počet půl milionu, v roce 1965 dva miliony a pět let poté miliony tři. (Cysařová, 1998: 36) Po pražském a ostravském televizním studiu se 6. června 1961 připojilo do vysílání ještě Televizní studio v Brně. Postupem času se navíc adaptovaly další prostory, takže v roce 1965 již měla Československá televize necelou desítku televizních studií, včetně těch na Slovensku. Jelikož neustále sílily rozpory mezi požadavky na množství a kvalitu vysílaných pořadů na jedné straně a zařízení na straně druhé, bylo nutné, aby došlo i v technickém zázemí k zásadním změnám. Původní televizní studia, která plnila vesměs funkci zkušební, již nestačila potřebám televizního vysílání. V polovině šedesátých let se totiž Československá televize rozprostírala na sedmdesáti místech v Praze i okolí a centralizovat všechna pracoviště do jednoho místa tedy byla naprostá nutnost. Všem bylo naprosto jasné, že na další prohloubení a rozšiřování programu i jeho zkvalitnění se musí vystavět nové moderní televizní studio. Myslelo se již i na připravovaný druhý program. Východiskem byla výstavba jedinečného televizního střediska v Praze na Kavčích horách, jenž byla rozdělena do několika etap. Bylo třeba vybudovat jakousi komplexní výrobní jednotku. 16. července 1963 přijalo plénum ÚV KSČ dokument, který posuzoval stav materiálně technického zázemí Československého rozhlasu a televize. Roku 1965 byla zahájena výstavba Kavčích hor. Postavila se nejprve první dvě studia s objektem ústřední techniky a 17. října 1970 v něm začal dokonce zkušební provoz. Blok měl nezbytné tvůrčí a provozní předpoklady pro zajištění základní výroby televizních pořadů. (Strasmajer a kol., 1973: 80) Další etapy výstavby pokračovaly až do konce sedmdesátých let. Toto zvýšení výrobních kapacit umožnilo rozšiřovat i zkvalitňovat vysílání. Úměrně se také zvýšil počet přenosových vozů. V polovině šedesátých let měla televize necelou desítku těchto mobilních pomocníků. V tomto období disponovala i kvalitnějšími přenosovými prostředky a záznamovou technikou. V roce 1965 bylo uvedeno do provozu první magnetické záznamové zařízení. Na tuto událost vzpomíná televizní technik Martin Glas takto: „Magnetické záznamové zařízení jsme nemohli dlouho nakoupit, protože na ně americká vláda uvalila embargo a první dvoupalcové kvadruplexní stroje jsme získali prostřednictvím překupníka až v roce 1965.“ (Glas, 2005) Podstatná modernizace se dotkla rovněž snímacích zařízení. Výzkumný ústav rozhlasu a televize vyvinul nové citlivé snímací elektronky typu superikonoskop66. Tyto kamery již mohly pracovat ve zhoršených světelných podmínkách. Rozšířily se tak možnosti vysílat pořady a přenosy z divadel. Významnou kvalitativní změnou bylo období nových televizních kamer, vybavených snímacími elektronkami superortikon67, které nevyžadovaly zdaleka tak vysokou hladinu osvětlení jako superikonoskop. V prvním období existence se oba typy snímacích elektronek vzájemně doplňovaly – superikonoskop (SI) pro studiové účely a superortikon (SO) pro přenosy. Později se superortikon používal i pro provoz ve studiu. (Landisch, 1988: 23) V polovině šedesátých let ještě došlo k další rekonstrukci superikonoskopových kamerových řetězů s použitím modernější elektronky rieselikonoskop. Technici zdokonalili i přenosové vozy novou technikou československé koncepce. (Strasmajer a kol., 1973: 36) Tím se zlepšily podmínky pro přenášení a zaznamenávání jednotlivých představení. Následné roky tak přinesly postupnou modernizaci veškeré techniky a začaly rovněž intenzívní přípravy na barevné vysílání, kterým bylo 10. května 1970 obohaceno vysílání na druhém televizním programu. Existovaly ale značné rozdíly ve vybavenosti či nevybavenosti jednotlivých studií, jenž tak činily nesouměřitelné pracovní podmínky. V roce 1965 například ostravské studio ještě nepracovalo se záznamovou technikou, takže se představení včetně repríz vysílala pouze živě. V případě Ostravy jsme byly svědky, slovy Františka Šece: “kolektivního dramatu plného napětí a kolektivních zvratů. Zato v Praze šlo již o bezpečný, jednou provždy zafixovaný a prověřený záznam, pořízený v klidu uzavřeného studia.“ (Šec, 1967: 3) XII. Specifika přenášených představení Přenos z divadla se vyznačuje vlastními specifickými rysy, vycházejícími ze skutečnosti, že mluvíme o pořadu, stmelujícím divadelní a televizní výrazové prostředky. „Televizní komunikační proces představuje víceméně uzavřený systém pohotového a rychlého sdělování (sémantické) a obrazové (ikonické) sociální informace… Základními složkami komunikačního procesu jsou komunikátor (osoba, od níž určité sdělení vychází), komunikant (osoba, která určité sdělení přijímá),komunikát (sdělení, výpověď, pořad), komunikační kanály, komunikační účinek.“ (Bílková-Belnayová, 1988: 78-9) Televize musí řešit nepoměr jeviště a relativně malé obrazovky, ale také to, co by bylo z hlediska autenticity záznamu ideální. Přenos zprostředkovává divákovi pohled na jeviště divadla pomocí vhodného rozmístění kamer, jenž propůjčují divákovi a herci novou pohyblivost. Divák není odkázán na své místo v hledišti. Díky možnosti televizních kamer se může herci více přiblížit a pohlédnout mu do tváře. „Divák je ale z části omezen v rozhledu po probíhajícím ději tím, že jeho zrak je usměrňován kameramanem a režisérem do jistého místa, na jistý bod jeviště. Děj je tedy tlumočen prostřednictvím jiných účastníků. Televizní divák sleduje děj prostřednictví několika kamera zapojovaných do záběrů režisérem přenosu. (Bauma – Kejha – Michalec, 1963: 23) Divák tak ztrácí svobodu pohledu, jenž má v divadle. Televizní režisér rozhoduje o výběru záběrů, jejich montáží a tím vlastně pro diváka představení interpretuje po svém. Použitím několika kamer dochází i ke změně rytmu představení. Důležité ale je, aby televizní režisér ctil celkové vyznění daného představení. Přenosy byly z počátku tvořeny pomocí tří kamer, umístěných většinou frontálně k jevišti, dvě větší pro záběry zblízka, jedna lehčí a pohybující se, zabírající celky a scénický pohyb. Televizní kamery byly připevněny na pojízdných stativech připomínající svým zařízením hydraulický zdvih křesla v zubní ordinaci. I přes svou velkou váhu se pohybovaly stativy celkem lehce a snadno pomocí malých gumových koleček řiditelných do směru pákovým zařízením. Druhá páka na šlapání byla určena k vysunování kamerové hlavy. Celá hlava stativu byla otočná a umožňovala plynulý pohyb. Vlastní kamera pak byla nasazena do rybinovitého lůžka a připevněna šroubem. (Tomsa, 1959: 103-4) Úkolem kameramana bylo tlumočit autorovu myšlenku, obrazem vyjádřit inscenační záměr režiséra a věrně zachytit vývoj dramatické postavy v celé její složitosti. Kromě kamery bylo důležité svícení. Vzhledem k potřebám televizní techniky nebylo možné respektovat světelný režim představení. Bylo nutné zajistit po celou dobu trvání představení optimální světelné podmínky. Práce se světlem je v televizi totiž jiná. Kameraman ani režisér nemohli počítat s temnými záběry, neboť to televizní snímací světelné pomůcky dosud neumožňovaly. Naopak byl kameraman často nucen zachovávat vysokou hladinu osvětlení, na níž nešlo celkem nic měnit. (Tomsa, 1959: 66) Tím však došlo k citelnému zásahu do významové práce se světlem představení. Například šerosvity divadelního svícení se při televizních přenosech nemohly využívat vůbec. V široké stupnici od černé k bílé se snažili kameramani vzbudit v divákovi věrnou představu prostředí a nálady daného díla. Nebylo to snadné, neboť prozatím nebylo ještě možné vyjádřit barevnou pestrost. Ještě náročnějším bylo snímání v exteriérových podmínkách. Tady se televizní pracovníci museli nechat vypomoct světelným parkem Filmového studia Barrandov a zkušenými filmovými spolupracovníky. Kameraman musel dobře znát literární předlohu. Na poradách s režisérem, výtvarníkem, dramaturgem herci i štábem spolupracovníků se rodilo dílo. (Novotný, 1956: 9) V současné době je divadelní přenos svébytnou záležitostí televizních pracovníků. Velký důraz se klade na úzkou spolupráci hlavního kameramana s režisérem televizním i divadelním. Přenosy a televizní inscenace divadelních her se staly v televizních počátcích neodmyslitelnou části televizního programu a dokonce částí velmi oblíbenou. Tisíce diváků, i z nejvzdálenějších koutů Čech a Moravy, se tak prostřednictví televizních přijímačů stávali účastníky nejlepších pražských představení Národního divadla, Městských divadel pražských či D 34, dokonce i některých mimopražských divadel – jako například Krajského oblastního divadla v Plzni a jiných. „Pro televizní pracovníky je zvlášť radostnou skutečností, že velký ohlas mají u diváků české původní současné hry. Tak na příklad měl velký úspěch Cachův Duchcovský viadukt, Jarišova Přísaha, Stehlíkovo Vysoké letní nebe…Vedle současných her promlouvají k televizním divákům klasická díla české i cizí dramatické tvorby. Vedle Tyla, Klicpery, Jiráska je to Shakespeare, Moliére, Ibsen, Gogol, Ostrovskij aj.“ (Československý rozhlas a televize, 1955b: 1) Obě někdejší dominantní podoby – přenesená představení do televizního studia a přímé přenosy se dnes v televizi objevují poměrně vzácně. Převládajícím se stal v 70. a 80. letech záznam televizních přenosů divadelního představení. Pro televizi je tento specifický druh dramatické tvorby obohacením programové skladby a pro diváka přiblížením tvorby jednotlivých souborů a také prohloubením kulturního rozhledu. Pomocí televizní obrazovky si může televizní divák vytvořit iluzi, že je přímo v divadle se všemi atributy jako je opona, přítomnost publika v hledišti, jejich reakce i závěrečná děkovačka. Některá představení jsou ještě doplněna úvody, rozhovory s protagonisty, režisérem či pohledem do zákulisí představení68. Prací dramaturga divadelních přenosů je vybrat z rozličné škály nabídek divadel, od bulvárních her, přes osvědčená klasická dramata po současné hry, to nejadekvátnější a rozhodnout, zda je možné dílo dobře interpretovat a převést na televizní obrazovku. Totiž, ne každé, i když špičkové představení, působivé na jevišti, obstojí na televizní obrazovce. Podle charakteru souboru a povahy představení musel dramaturg rozhodnout, zda je ještě nutný nějaký vývoj, je-li jím schopna projít, anebo zda je zapotřebí jej zaznamenat ihned, aby bylo zachycena v optimálním stavu. (Šrámek, 1985: 71) V současné době jsou přenosy divadelních představení realizovány v centru dramatické, divadelní a hudební tvorby a jsou nedílnou součástí dlouhodobého plánu programové skladby České televize, jenž je tvořen dle potřeb výrobního úkolu a vysílacího schématu daného roku69. Přenosy z divadel můžeme nalézt v televizním programu jak v hlavním vysílacím čase na druhém televizním kanále, kdy se u obrazovky soustřeďuje největší divácká obec. Reprízy úspěšných titulů jsou pak zařazovány mimo večerní blok, a to převážně o víkendu v dopoledním či odpoledním čase. Do programu se pravidelně zařazují přenosy divadelních představení o svátcích, dnech volna, kdy se televizi věnuje větší pozornost než během běžného týdne. Je samozřejmé, že od televizních počátků, kdy přenosy z divadel představovaly dramatické umění na televizní obrazovce, se situace naprosto změnila. Vznikla původní televizní tvorba a přenosy divadelních představení jsou jen dílčí součástí. Důležitá je právě konfrontace divadelních přenosů s ostatními programy, kdy tento druh dramatického díla figuruje jako svébytný element. Přenosy jsou důležité pro prohloubení a obohacení kulturního a uměleckého rozhledu všech, jenž usednou k televizním obrazovkám. Dochovaný archivní záznam divadelního představení může sloužit jako důležitý obraz společensko - historického i uměleckého kontextu. Neméně důležité je i zachování výkonu hereckých legend v určité divadelní roli. Hlavním znakem divadla, kterým se liší od televize, je přímý styk herců s diváky v hledišti divadla. Bezprostřední ohlas diváků na dění na jevišti vede herce k okamžité zpětné reakci. Divák vlastně spoluvytváří představení svou přítomností, reakcemi a potleskem. Ani nejdokonaleji nasnímané divadelní představení však nemůže být věrným obrazem původního divadelního zpracování. A ani se o to nesnaží. Každé představení je totiž jedinečným originálem. Divadelní představení je pomíjivé a poslední reprízou navždy mizí. Televizním záznamem však zůstává významným archivním materiálem. Specifika přenosů divadelních představení a oprávněnost či neoprávněnost jejich existence na obrazovce jako výjimečného typu dramatické tvorby je stálým tématem diskusí televizních i teatrologických kruhů. XIII. Tvůrčí štáb Když vznikala televize, nebyl tu ještě nikdo, kdo by byl pro toto medium speciálně školen a kvalifikován. Pracovníci se tedy v televizních počátcích rekrutovali zejména z příbuzných organizací, kterými byl v prvé řadě rozhlas, jenž byl dokonce v prvních letech organizačně začleněn pod jedno vedení. Kameramani přišli pochopitelně z filmu, do dramatického vysílání pak z filmu hraného. Televize vzala mnoho zajímavých a svébytných tvůrčích osobností divadlu. Role dramaturgů a režisérů se tak ujali zejména divadelníci. V roce 1956 přišel například do televize režisér Jaroslav Novotný, který předtím působil jako ředitel v několika divadlech. Jeho první inscenací byl Klicperův Rohovín Čtvernohý. Do tajů televize ho postupně zasvěcoval jeho bývalý žák z brněnské JAMU Miroslav Ondráček, další režisér literárně dramatického vysílání. Přišel i režisér M. Zachata, který patřil mezi první poválečné absolventy pražské AMU. Na televizní obrazovce se jeho jméno poprvé objevilo 31. prosince 1956 u inscenace hry Františka Šamberka Blázince v prvním poschodí. Nezůstal však jen u inscenací, ale postupně se podílel na pořadech téměř všech televizních žánrů, aby nakonec přece jen zakotvil u dramatických pořadů. Je rovněž podepsán pod několika příběhy ze seriálu Tři chlapi v chalupě. Vedení se také obrátilo na Akademii múzických umění a oslovilo tehdejší čerstvé absolventy. Z divadelní fakulty přišli například režisérka Eva Sadková, režisér Antonín Moskalyk a Jiří Bělka a dramaturgové Jarmila Turnovská, jenž se od počátku věnovala dětským divákům, či Jana Dudková, která zakotvila v dramatické redakci. Z filmové fakulty přišli režisér František Filip, dramaturgové Jaroslav Dietl a Otto Zelenka, kameramani Vladimír Opletal nebo Josef Motejl. Vytvořili tak silnou zakladatelskou generaci, která hledala a postupně nalézala specifika televizní tvorby. (Daneš, 2005: 79) Následně přikládám několik vzpomínek jednotlivých tvůrčích televizních pracovníků, jenž se podíleli na přenosech divadelních představení tohoto období. Snažím se tím postihnout historii televize ve výpovědích pamětníků, v jakých podmínkách a jakými metodami se pracovalo atd. Jejich vzpomínky nám dovolí sestavit barvitou mozaiku historie televizního vysílání od počátků až po nastupující normalizaci 70. let. V osobních příbězích pak přiblíží tvůrčí i politickou atmosféru té doby, zavzpomínají na své úspěchy i překážky. Kameraman: Eduard Landisch V roce 1969 provedl kameraman zajímavý pokus při přenosu představení A. P. Čechova Ivanov Divadla na Vinohradech. Spolu s režisérem Jaroslavem Dudkem se pokusil vyřešit dávný spor o velikosti záběrů, montáže a jak se co nejvíce přiblížit skutečnosti a nedeformovat původní divadelní inscenační tvar. Eduard Landisch vzpomíná na tento přenos takto: “Princip byl postaven na použití elektronické masky, která rozdělovala výsledný obraz ve své dolní třetině. V horní části byly exponovány (stříhány) záběry bočních kamer, polodetaily a detaily jednotlivých postav na jevišti, zatím co celkový obraz z prostřední centrální kamery byl umístěn v dolní třetině obrazovky. Na principu simultánního přenosu dvou záběrů vznikl jakýsi „polyekran70“, který měl za účel orientovat televizního diváka ve všech situacích, odehrávajících se na jevišti.“ (Landisch, 1988: 39) Kameraman: Vladimír Opletal Mistr televizní kamery Vladimír Opletal rád fotografoval, po válce šel ve čtrnácti do učení a vyučil se fotografii. Měl štěstí, neboť tehdy se přijímalo na kameru na FAMU na základě fotografie, a tak se dostal ke kameře, u které už zůstal. Při práci měl štěstí na bezvadné lidi, se kterými se mu úžasně spolupracovalo, a většinou i na dobré scénáře. Když vycházel ze školy, nebylo na Barrandově pro kameramany tolik práce. Byl proto vděčen za práci v televizi, byl nadšen z tohoto nového média, učil se televizní technice a bavilo ho to. Občas vzpomíná na doby, kdy televizi vedl Karel Kohout a kdy se vysílalo živě: „My se vždycky vypotácely zpocení ze studia a dělali potom ještě zprávy a měli jsme toho dost. Pan Kohout nás ale vzal do kanceláře, nalil nám sklenku červeného nebo bílého a řekl: Děkuju, byli jste dobří.“ (Podskalská, 2006) Stál před kamerou stovek televizních děl, z nichž se mnohá zapsala do srdcí diváků několika generací. Vzpomeňme ku příkladu na seriály Eliška a její rod, Sňatky z rozumu, Dnes v jednom domě či oblíbené televizní inscenace a filmy Láska jako trám či Romeo a Julie na konci listopadu. Podílel se rovněž na řadě přenosů divadelních představení. V tomto období snímal představení: Balada z hadrů, Těžká Barbora, Jejich den, Benátská vdovička, Treperendy, Věrní robot,Kateřina Veliká, Brouk v hlavě, Višňový sad, Král Hamlet, Marie Stuartovna, Šťastné dny, Sen noci svatojánské, Dům doni Bernardy, Od rána do rána, Vstanou noví bojovníci, Básníci k osvobození, Kontrola nemocného, Nezadržitelný vzestup Arthura Uie, Poslední prázdniny. Režie převzatého představení: Eva Sadková Jak jsem se již zmínila, kromě přímých přenosů divadelních představení přímo z místa, kde vznikaly, se některá představení rovněž přenášela do televizního studia. I tam občas docházelo ke kuriozním situacím. Traduje se historka režisérky Evy Sadková z natáčení převzatého představení Ibsenovy Nory z Divadla na Vinohradech: „Převzaté představení znamenalo, že štáb představení několikrát viděl, pak jsme text ve zkušebně seškrtali, protože „úžina pozornosti“ televizního diváka je daleko kratší než při kolektivním vnímání v divadle…Dolů na přímý přenos jsme šli po pěti šesti zkouškách, kde se herci přesně učili pozměněnému textu, aranžmá i civilnějšímu projevu. V jedné scéně se měla Nora zhroutit na židli, ale při vysílání tam žádná nebyla. Já z kabiny režie povídám na sluchátka asistentovi scény, ať tam tu židli rychle dá. Ale v ten moment režisér dal pokyn střihnout tak zvaný velký celek – přesně ve chvíli, kdy asistent sunul židli na příslušné místo v přesvědčení, že ho kamera nezabírá. Jenomže se na ni podíval a ta se právě rozsvítila. Celkový záběr prozradil plížícího se kluka v trenýrkách – bylo totiž příšerné vedro – mezi nádhernými secesními kostýmy.“ (Cysařová, 1998: 20-1) I takové vzpomínky patří k peripetiím začátků přímých přenosů z televizního studia. Dramaturgyně – Bohumila Zelenková Úspěšná televizní scenáristka a dramaturgyně po nástupu do Československé televize pracovala v dramatické redakci a podílela se mimo jiné na představeních a inscenacích Nepokojné hody sv.Kateřiny, Třetí přání, Doktor na pokladnu, Sen noci svatojánské či Dům doni Bernardy. Na své televizní začátky vzpomíná: Ihned po vzniku Československé televize začalo toto nové medium hledat svou specifiku. Nespokojila se pouze jen okouzlením z nové možnosti přenosu obrazu do soukromí rodiny. Vytvořením silného dramaturgického zázemí se mohla dramatická tvorba stát podstanou součástí programové nabídky. Tedy původní hry, adaptace literárních děl (první nedochovaná inscenace Mlatzův Spodní proud), inscenace divadelních her (nádherná Fuente Ovejuna) a také záznamy těch nejlepších divadelních představení. Záměrem dramaturgie při výběru divadelních představení byl od počátku zřetelný:
Díky televiznímu záznamu zůstaly v archivu České televize skvělá představení jako například Blažkovo Třetí přání z Divadla ABC, z Národního divadla slavné představení Jejich den a podobně. Některé, bohužel, díky nedokonalé technice jen jako nevysílatelný archivní dokument. Jen díky těmto záznamům se uchovaly herecké výkony našich předních mistrů – jako Zdeňka Štěpánka, Václava Vosky, Jiřiny Šejbalové a mnoha dalších. Záznamy divadelních představení byly pořizovány dvojím způsobem: jako přímý přenos z divadla (tedy při vysílání zaznamenaný), nebo jako převzaté představení, kdy divadelní představení bylo přeneseno do studia, do nových dekorací, a snímána záběrově, což umožnilo zachytit v detailu hercovu tváře. Je zajímavé, že tehdejší dramaturgie byla tak prozřetelná a pro budoucnost vytvářela dnešní Zlatý fond. (Zelenková, 2006) V současné době zúročuje Bohumila Zelenková své bohaté dramaturgické zkušenosti v Archivu a programových fondech České televize, kde se věnuje reprízování toho nejlepšího, co v televizi v dramatické redakci za dobu její existence vzniklo. XIV. Uchování divadelních přenosů v Archivu a programových fondech Množství archivovaných záznamů divadelních představení v televizi souvisí a vždy souviselo s technickým a technologickým vybavením tohoto média, ale rovněž i s cenzurou. Z osmašedesáti vysílaných představení padesátých let se bohužel neuchovalo ani jedno. Až do konce padesátých let se totiž vysílalo hlavně živě, takže se podařilo zachovat pouze několik ukázek z přenášených představení. První uchovaný snímek se datuje až rokem 1960. V archivu České televize tak dnes najdeme zrekonstruovaná představení legendárních her Voskovce a Wericha Balada z hadrů a Těžká Barbora z Divadla ABC nebo drama Vratislava Blažka Třetí přání v provedení souboru Divadla Komedie. Na rozdíl od padesátých let se v šedesátých letech zachovalo hned několik desítek představení71. Záznamová technika již byla na daleko vyšší úrovni, a tak v archivu České televize nalezneme kromě již zmiňovaných pořadů například první hudební komedii Šlitra a Suchého Člověk z půdy Divadla Semafor z roku 1961 nebo znamenitá představení z Národního divadla jako Zdravý nemocný, Jejich den nebo Poprask na laguně. Dochovaly rovněž úvody a přestávky Václava Vosky k většině vysílaných představení z cyklu Zveme vás do divadla. Záznam divadelního představení je cenný historicko - kulturní dokument, který i po letech může evokovat jevištní dílo a připomenout legendy českého divadla. Je rovněž dobovým dokladem práce jednotlivých pražských i mimopražských souborů. Vzpomeňme kupříkladu na záznam komedie Lakomec z roku 1972, jenž se s úspěchem hrála v Divadle na Vinohradech tři roky. Tento snímek ukazuje modernost hereckého projevu Miloše Kopeckého v roli Harpagona i znamenité režijní pojetí Jaroslava Dudka. Česká televize jako instituce veřejné služby musí poskytovat prostřednictvím svého programu orientační body pro všechny členy společnosti. Prostřednictvím programu přispívá k rozšíření národního dědictví. Televize musí zajistit, aby nabízené programy obsahovaly podstatné množství původní tvorby, dramatických pořadů či dalších tvůrčích počinů a rozšířit je k divákům. Neméně důležité je ale tyto počiny uchovat v televizním archivu pro možnost reprízy, využití ukázek v dalších pořadech či poskytnout pro badatelské účely. Záznamy jsou neocenitelným a nezaměnitelných obrazem své doby. XV. Archivace pořadů – od katalogů po informační systém PROVYS2 Československá televize vznikla roku 1953 s jedním programem pro celé území. Po roce 1968 vycházelo uspořádání Československé televize z federativního uspořádání státu: Česká televize v České republice a Slovenská televize na Slovensku. V roce 1991 pak byla po rozdělení republiky zřízena zákonem č.483/1991 sb. Česká televize jako právnická osoba, jejíž posláním je poskytovat službu veřejnosti svobodnou a nezávislou tvorbou a šířením televizních programů. Součástí televize je rovněž Ústřední archiv a programové fondy (ÚAPF), který spravuje veškeré fondy, tzn. spravuje dokumentaci vyrobených pořadů a uchovává tyto snímky ve svých fondech. Rovněž provádí rešerše pro ostatní střediska i pro externí spolupracovníky či historiky. (Šimánková, 1992: 7) Televizní pořady se v počátcích uchovávaly na filmovém pásu. Dokumentace tak byla prováděna v oddělení filmotéky. S rozvojem techniky se následně začaly pořady natáčet a následně archivovat na telemagnetickém záznamu. Počátkem 70. let se pak začala činnost archivu soustřeďovat právě na evidenci těchto nosičů, které byly v péči videotéky. V druhé polovině 70. let došlo k dalšímu nárůstu počtu videopásů, a tak bylo nutné tyto pořady popisovat i po obsahové stránce. Základem se tak stal Předávací protokol pořadů do ÚAPF72, obsahující údaje, které byly následně zpracovávány do sítě katalogů (názvový, osobností, žánrový, provenience, redakční). Bohužel vzhledem k tomu, že za popis byl zodpovědný pouze vedoucí výroby, nikoliv dramaturg pořadu, docházelo často k tomu, že byly údaje neúplné či mnohdy i chybné. Nárůst uchovávaných pořadů a požadavky na zkvalitnění rešeršování ze strany tvůrčích pracovníků (vyhledávání daných témat, záběrů, scének či určitého interpreta) vedlo k tomu, že již koncem roku 1982 začal tým pracovníku ÚAPF a výpočetní techniky pracovat na budování automatizovaného informačního systému, který měl zásadní vliv na další práci, a to nejen v archivu a programových fondech. Po zavedení výpočetní techniky došlo k zásadní změně zpracovávání a dalšímu využívání dat, a to nejen v archivu, ale i v dalších televizních útvarech. (Šimánková, 1992: 24-26) Nejprve došlo v roce 1988 k realizaci úlohy Evidence videopásů. Systém umožňoval důkladné popsání pořadů a tím zkvalitnil poskytované rešeršní služby, poskytl dokonalejší evidenci videopásů s technickými údaji, zpracovával údaje nezbytné pro vysílání pořadů či poskytoval podklady pro zpracování autorských a provozovacích honorářů. Do té doby APF uchovával více než 21 000 videopásů. Údaje o nich byly uloženy v několika kartotékách (evidenčním, absenčním, pomocném redakčním, pomocném názvovém, měsíčním přírůstkovém s rozpracovanými pořady) ve videotéce a sedmi katalozích s dokončenými pořady v oddělení dokumentace. Bylo proto rozhodnuto, že tyto údaje budou zpracovávány pomocí počítače EC 1030. U pořadu se sledovaly tyto údaje: název pořadu, signatura nosiče, redakce výroby, rok výroby, výrobní číslo pořadu a stopáž. Vše bylo vyděrováno do štítků. V roce 1987 pak byla úloha převedena na počítač SMEP a došlo k propojení videotéky a oddělení informatiky. Došlo tak ke změně zpracování z off-line na on-line. V závěru roku 1989 pak byla úloha Evidence videopásů převedena do počítačové sítě NOVELL.FILE SERVER, která pracovala s databázový systémem FoxPro. Umožňovala evidovat videopásy, kazety a zároveň poskytovala základní údaje o pořadech natočených na nosičích jako název pořadu, název seriálu, identifikační číslo pořadu, časový řídící kód (od – do), datum kontrolní a schvalovací projekce datum premiéry i repríz. Bylo možné rovněž vytisknout různé sestavy podle požadavků uživatelů. (Šimánková, 1992: 20 –23) Na úloze Archivace pořadů se začalo pracovat v roce 1988 a jako nejvhodnější softwarový systém byl vybrán univerzální rešeršní systém Mikro CDS/ISIS73, jenž byl převzatý z UNESCO. Za informační jednotku byl zvolen samostatně vysílatelný pořad, uložený na různých druzích nosičů74. Vytvořená jednotka obsahovala 125 položek, které byly zahrnuty do Jednotné údajové základny organizace (JÚZO). Jednotný systém identifikace pořadů byl zabezpečen identifikačním číslem pořadu. Každý pořad (každá vysílatelná jednotka) tak měl přirazeno své číslo. To umožňovalo jednoduše sledovat přírůstky archivovaných pořadů. Tato úloha byla nejprve zavedena v redakci, kde řídící pracovníci toto zavedení nejvíce podporovali, tedy v Hlavní redakci hudebních pořadů. Byla zde vytvořena databáze HVI (hudební videopásy). Stejná databáze s názvem PVI byla současně zavedena v ÚAPF. Byla vytvořena dramaturgická karta, za jejíž správné vyplnění odpovídal dramaturg daného pořadu. Její grafická podoba pak byla shodná s grafickou úpravou vstupní obrazovky. V redakcích byly vkládány údaje o nově vzniklých pořadech, v archivu pak byly dopopisovány a vkládány zejména údaje o těch pořadech, které byly připraveny do vysílání. V ÚAPF za účelem popisu pořadu vznikl nový útvar dramaturgie, jehož pracovníci na projekcích popisovali pořady z hlediska obsahového i obrazového. Adekvátní databáze byly postupně zprovozněny i v dalších redakcích: ZVI – Hlavní redakce zábavných pořadů DVI – Hlavní redakce pořadů pro děti a mládež LVI – Hlavní redakce dramatických pořadů. Vzhledem k absenci síťové verze softwaru CDS/ISIS tak existovaly samostatné datové základny každé redakce. Základní orientaci o počtu pořadů v ČST tak poskytovala pouze úloha Evidence videopásů. Celkově v té době bylo v televizi kolem 16 000 pořadů. (Šimánková, 1992: 27-32)
Ty byly zpracovávány třemi metodami:
Položky popisující pořad byly rozděleny do 8 skupin:
Následně byla dána do provozu nová centrální databáze, jenž obsahovala pořady vyrobené v ČST i ČT, s názvem PROVYS. Tato databáze již pracovala v přátelštějším prostředí MS - Windows. Vzhledem k novým potřebám vysílání i zkvalitnění popisu a rešeršování byl stávající systém v roce 2003 inovován a nyní pracuje televize s PROVYSem 2/GUI. V 1. etapě došlo k modernizaci aplikace Vysílání, neboť bylo třeba centralizovat programové plánování na úrovni správy vysílacího schematu. . Nově se s tímto systémem začalo pracovat 14. srpna 2003. Vysílání v inovovaném systému bylo zahájeno 1. září 2003. 1. února 2004 se začaly specifikovat úpravy modernějšího SW, následně došlo k modernizaci dalších aplikací PROVYSu 2, jako jsou Pořadotéka, která spravuje všechny vyrobené a nakoupené pořady v ČT, Videotéka, jenž pracuje a archivuje všechny nosiče, které jsou zároveň uloženy v tomto středisku. Nepostradatelná je rovněž aplikace Subjekty, která je rozsáhlým rejstříkem, jenž obsahuje jména všech spolupracovníků České televize, ale i všech autorů. Každá aplikace má jako základ obvykle seznam objektů (pořady, seriály, pásy, schémata, atd), k němuž jsou připojeny detaily jednotlivých objektů a další informace a odkazy. Aplikace jsou navíc vzájemně propojené, změna v jedné z nich se automaticky projeví i v ostatních aplikacích, kde se pracuje s odpovídajícími daty. Práci s jednotlivými aplikacemi umožňují operace dostupné z menu nebo použitím tlačítek. 15. srpna pak došlo k zahájení provozu center, archivu a videotéky v PROVYSu 2. (DCIT, 2003) Pod Ústřední archiv a programové fondy spadá Videotéka, která uchovává, shromažďuje, zpřístupňuje a ochraňuje videopásy s natočenými pořady. Dozírá na jejich využití, evidování a bezpečnou úschovu. Zapůjčuje tyto materiály a pořizuje evidenci o této činnosti. Zabezpečuje dodání daných nosičů do vysílání. Filmotéka provádí podobné činnosti jako Videotéka, s tím rozdílem, že uchovává filmové materiály. Provádí přejímku filmů, negativů a pozitivů, zpracovává je a uskutečňuje jejich uložení v depozitáři archivu. Fonotéka shromažďuje a odborně zpracovává hudební záznamy na gramofonových deskách a magnetofonových pásech. Rovněž zpracovává podle požadavků jednotlivé materiály a pořizuje evidenci o této činnosti. Spisový archiv shromažďuje, eviduje a zpřístupňuje veškeré písemné dokumenty, které sem předávají televizní jednotky dle daných pravidel. Provádí katalogizaci těchto materiálů, důležitou pro další využití těchto dokumentů. V tomto archivu nalezneme rovněž například dokumenty jako věstníky Československý rozhlas a televize, Československá televize či Ideově tématické plány nebo archivní fotografie. Informatika ÚAPF shromažďuje, popisuje, uchovává a prostřednictvím výpočetní techniky ukládá maximální počet informací o pořadech. Provádí rovněž obsáhlé a odborné rešerše pro televizní i mimotelevizní zájemce. Dramaturgie podle požadavků ředitelství programu navrhuje a nasazuje do vysílacího schématu reprízy archivní pořadů všech žánrů od zábavy, před dokumentární snímky, dramatické pořady, až po pořady pro děti a mládež. ADZ (archiv zpravodajství) shromažduje, zpracovává, eviduje a popisuje dané materiály a provádí nezbytné rešerše. (Šimánková, 1992: 9 - 13) XVI. Programové věstníky Velmi důležitým zdrojem informací o televizním vysílání77 byl v počátcích týdeník Československého rozhlasu Československý rozhlas a televize. U vybraných titulů jsme tak mohli nalézt poznámku „pořad s hvězdičkou“. Divák tak byl upozorněn tvůrci Československé televize, že vysílaný pořad není vhodný pro děti. Televizní dramaturgové tak nedoporučovali mladší divákům v roce 1956 například Vegovu frašku Chytrá milenka, Shakespearovu romantickou komedii Sen noci svatojánské, následující rok Suchého drama Pan Hamilton a spol., v roce 1958 Langerovu veselohru Obrácení Ferdyše Pištory, kabaret z Divadélka Rokoko Vykradeno, Nebe a peklo Prospera Mérimée, drama bratří Čapků Ze života hmyzu, Jurandotovu Premiéru na krku aneb Nejpravdivější lež a následující rok drama Jaroslava Dietla Nepokojné hody svaté Kateřiny, Shakespearovu Komedii plnou omylů, Jurandotovu veselohru Knock-Out a Voskovcovu a Werichovu Baladu z hadrů atd. V čem byla tato díla mládeži nevhodná zůstává otázkou. Dozajista by však zmiňované tituly v konkurenci se současnými snímky určitě obstály. V týdeníku také odpovídali televizní pracovníci na dotazy diváků: „Denně přicházejí do pražského televisního studia desítky a stovky dopisů a od rána do večera zvoní telefon na stolech dramaturgů. Hlasy diváků jsou nadšené, pochvalné i dojímavé, když píší s opravdovou vděčností o tom, co všechno jim dává televise: opery, operety, balety, činohry nejlepších pražských i mimopražských divadel, veselé a pestré večery…Ozývají se ovšem také hlasy kritické, nespokojené, které svědčí o stoupající náročnosti televisních diváků: dožadují se hokeje v den, kdy televise vysílá dlouho smluvené divadelní představení, ptají se, kdy budeme mít dva programy jako rozhlas“ (Československý rozhlas a televize, 1955c: 1) Tento i další podobné články se tak staly zajímavými zdroji informací o ohlasech diváků v počátcích televizního vysílání. Na podzim roku 1965 došlo k rozdělení dosavadního věstníku Československý rozhlas a televize a vzniku dvou samostatných časopisů Československý rozhlas a Československá televize, přejmenovaný roku 1968 na Týdeník Československé televize78. Obě média tak mohla podrobněji seznamovat diváky a posluchače se svou programovou nabídkou. První číslo nového programového týdeníku Československé televize vyšlo 30. září 1965, a to pro týden 4. až 10. října 1965. Československá televize měla konečně svůj časopis, ve kterém mohla lépe informovat diváky o svých programech, plánech, potížích i myšlenkách. Šířeji se v něm mohli diváci dočíst o denních i týdenních programech, dozvědět se, co nového televize chystá, a to zejména v rubrice Kolem dokola obrazovky, ale i jak se vyvíjí ve světě ve sloupku s názvem Hlasy od pramene. Nový časopis se tak stal velmi cenným rádcem pro televizního diváka, které mu podrobnější charakteristika programu pomohla vybrat takový pořad, který ho bude zajímat. Televizní pracovníci od dramaturgů přes programové pracovníky až po pracovníky z diváckého oddělení na těchto stránkách rovněž reagovali na četné dotazy a připomínky diváků. V rubrice Přišlo nám psaní diváci sdělovali své názory na televizní pořady. Pravidelně zde například diváci rovněž reagovali mj. na cyklus Zveme vás do divadla. V dubnovém vydání programového týdeníku v roce 1968 tu vyšla mj. pochvalná reakce na 13. března 1968 odvysílaný záznam Komedie o Anežce : „Obdivovala jsem inscenaci. Dokonalá režie a výprava a celé představení ve své čistotě a ryzosti byla osvěžením, což v dnešním divadelním repertoáru tolik postrádáme. Též rozhovor s C. Filčíkem byl zážitkem a jsem vděčná této anketě, že poznáváme nové umělecké tváře.“ (Fiedlerová, 1968: 2) Televize tak měla důležitý zpětný ohlas na odvysílané pořady. Čtenářská obec časopisu od prvního vydání neustále rostla. I když měl vydavatel nejlepší vůli dát časopis všem zájemcům, nebyl toho aspoň ve svých počátcích schopen. Nových zájemců bylo opravdu mnoho, a technické podmínky výroby byly omezené, takže na zájem nemohl vydavatel reagovat bezprostředně. Poštovní novinová služba však brala všechny nové přihlášky k odběru do záznamu a postupně je začala vyřizovat podle toho, jak se podařilo zvyšovat náklady časopisu. Takový zájem byl v roce 1966 o týdeník Československá televize. (Československá televize, 1966a: 4) Kromě reakcí diváků uveřejněných ve věstníku Československá televize, byl rovněž vysílání od roku 1966 ve středu občasník Hovoříme o televizi, v němž hovořil ústřední ředitel ČST a další pracovníci o pořadech, které už televize vysílala, ale i o těch, které připravuje do vysílání. V tomto magazínu zajímavostí z televizního zákulisí rovněž seznamovali televizní pracovníci diváky s výrobou jednotlivých pořadů, přiblížili jim rovněž technické zázemí Československé televize, aktuálně informovali o výstavbě nového areálu Kavčích hor, zavítali do dopisového oddělení nebo přiblížili divákům televizní skladbu programu. Slovo dostali rovněž televizní diváci, kteří hodnotili jednotlivé pořady. Pořad připravil a uváděl Štěpán Klouček. Diváci tak mohli například zhlédnout v roce 1967 díl, jenž byl věnován hlavně vysílání: nejdříve Přemek Podlaha hovořil s E. Kleinovou o dopisových ohlasech, následně nahlédla kamera do televizního studia, kde Karel Höger ve studiu vyprávěl pohádku. Karel Hála zazpíval píseň Matylda, jenž byla ukázkou z připravovaného pořadu Hudba modrého pokoje. Upozornilo se rovněž na nový pořad o Jaroslavu Ježkovi. Doktor O. Pop rozebíral ve studiu s odborníky z pražské FAMU docentem J. Kučerou a J. Šmokem pořad Hudba modrého pokoje. Josef Pittermann zase hovořil o výběru programu v redakci. Nezapomnělo se rovněž ani na menšinové pořady a jejich místě ve vysílání Československé televize. (Hovoříme o televizi, 1967) Televizní věstník rovněž informoval diváky prostřednictvím „hvězdičky“, které pořady nejsou vhodné pro dětské diváka. Tomuto označení se nevyhnuly ani přenosy divadelních představení. Hvězdička se tak objevila u dramatu Jaroslava Dietla Nepokojné křtiny svaté Kateřiny, Shakespearovy hry Komedie plná omylů či převzatého představení Dalskabáty hříšná ves aneb Zapomenutý čert. Takto byla označena téměř polovina uváděných titulů v prime-time. V roce 1963 vyšel ještě v časopise Československý rozhlas a televize článek, v němž televizní pracovníci informovali diváky o novém označování nevhodných pořadů pro mládež. Kromě dosavadního označování ve věstníku, se tak nově označoval takový pořad přímo ve vyslání. Jestliže nebyl pořad vhodný pro mládež do 15 let, uviděli diváci v levém dolním okraji na své obrazovce bílou hvězdičku, a to jak při ohlašování pořadu, tak během celého vysílání. Názorně navíc s tímto označováním seznámili diváky v prvním vydání Televizních novin v pátek 14. června 1963. (Československý rozhlas a televize, 1963: 8) Toto označování pořadů nevhodných pro mládež „hvězdičkou“ se používá v České televize až dosud. Tuto povinnost totiž navíc elektronickým médiím79 ukládá zákon. I když v tomto období byly přenosy s hvězdičkou vysílány již v prime-time, v současné době se takto nepřístupné pořady smějí uvádět až po dvaadvacáté hodně se stejným označením a navíc je povinností, na tuto skutečnost upozornit ještě zvukovou podobou80. XVII. Závěr Cílem práce bylo nastínit dramaturgický výběr, přenášení, snímání a vysílání divadelních představení na televizní obrazovce, ukázat nelehkou, ale velmi záslušnou práci televizních pracovníků v období padesátých a šedesátých let. V prvopočátcích se staly tyto přenosy pilířem dramatické tvorby ve vysílání Československé televize. V současné době tvoří specifickou stránku programové skladby České televize. Nejčastěji se s nimi setkáme ve víkendovém nebo svátečním vysílání. To dokazuje, že návštěva i sledování divadla na televizní obrazovce patří mezi mimořádné a sváteční události. I když se vedou neustále polemiky o smyslu přenášení divadelních představení na televizní obrazovku, nelze opomenout jejich význam jako důležitý archivní materiál pro budoucí generace. .
Československá televize začala vysílat 1. května 1953. Od té doby již uplynulo hodně času. Televize si prošla v závislosti na kulturně politických a společenských podmínkách velkými změnami jak v oblasti řízení a organizace, tak v oblasti dramaturgie i samotné tvorby ve všech žánrech. Televizní technika je dnes rovněž na nesrovnatelně vyšší úrovni, doba se změnila, ale věrnost České televize divadelní múze zůstala. Hodně se toho za dvaapadesát let televizní existence změnilo, ale nezdolné úsilí a profesionalita televizních pracovníků zůstala. Díky jim dnes nacházíme na obrazovce výtečná představení, jenž mají velkou odezvu jak u odborné veřejnosti, tak především u televizních diváků. Seznam pramenů a literatury: ACHILLES, Josef, 1968. Zveme vás do divadla – Ďábel a Pán Bůh. Týdeník Československé televize. č.12, 18.24.3.1968, 2 BAUMA, Z. – KEJHA, L. – MICHALEC, Z., 1963. Za televizní obrazovkou. Praha: SNTL, 1963. 190s. BEDNÁRIK, Jozef, 1985. Divadlo na obrazovce: Divadelný prenos – Áno, či nie? Povzdechy režiséra. Televizní tvorba, 1985, č. 4, 53-55 BERKOVÁ, Alena, 2005. interw. s dramaturgyní ČT [23.3.2005] BÍLKOVÁ-BELNAYOVÁ, Katarína, 1985. Divadlo na obrazovce: Poetika televízneho divadla a podoby televíznej dramatiky. Televizní tvorba, 1985, č. 4, 75-78 BÍLKOVÁ-BELNAYOVÁ, Katarína, 1985. Divadlo na obrazovce: Teorie a praxe jednoho cyklu. Televizní tvorba, 1985, č. 3, 74-79 BÍLKOVÁ-BELNAYOVÁ, Katarína, 1981. Přenosy divadelních představení v praxi některých evropských zemí. Svět televize. 1981, č. 3-4, 39-54 BÍLKOVÁ-BELNAYOVÁ, Katarína, 1988. Souřadnice televizní dramatické tvorby. 1. vydání. Praha: Panorama. 1988, 185 s. ISBN 11-095-88 BLÁHA, Zdeněk, 1965. Řekli o nás. in: Rudé právo 10.9.1965. Československá televize. roč.1, č.1, 4.-10.10.1965, 3 BLECHA, Jaroslav – JINDROVÁ, Zuzana – ZBOŘILOVÁ, Renáta, 2000. Diskuse – 1.část. Kontext(y) II. Sborník katedry teorie a dějin dramatických umění Litteraria-Theatralia-Cinematographica. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000, 175-176 BOKOVÁ, Marie, 1999. Václav Voska – intelekt a srdce. Praha: Achát, 1999. 243s. ISBN 80-902680-0-5 Cesta k divákovi - Dvacet let Československé televize, 1973. Praha: Československá televize, 1973. 117s. CÍSAŘ, Jan. Divadlo a divák, 1990. Taneční listy, roč.28, č.7, září 1990, 2-3 CÍSAŘ, Jan. Divadlo ve věku televize, 1992. Divadelní noviny, roč.1, č.1, 1.9. 1992, 6 CYSAŘOVÁ, Jarmila, 2005 Padesát let televize: Dlouhá cesta k nezávislosti [online], 3/2003, [citováno dne 18.4.2005]. Dostupné na World Wibe Web: CYSAŘOVÁ, Jarmila, 1993. Československá televize a politická moc, 1993. Soudobé dějiny. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1993. 521-537. ISBN 1210-7050 CYSAŘOVÁ, Jarmila, 1998. 16x život s televizí (Hovory za obrazovkou). Praha: FITES, 1998. 117s. ČEJCHAN, Vladislav, 1996. Televizní hry. Praha: Orbis, 1996, Televizní hra (a některé otázky vztahu televize a umění). 277-287 Československá televize, 1966. Československá televize. roč. II, č.3, 10-16.1.1966, 4 Československá televize, 1966a. Jeppe z vršku. Československá televize. roč. 3, č.1, 26.12.1966 – 2.1.1967, 4 Československá televize, 1966b. Cena televizní hře. Československá televize. roč.II., č.7, 7.-13.2.1966, 4 Československá televize v číslech 1954-1964. Praha: Československá televize, 1965. 82s. Československý rozhlas a televize, 1955a. Hlásí se televizní stanice Praha. Československý rozhlas a televize, roč. XXII, č.39 , 19. – 25. září 1955, 1 Československý rozhlas a televize, 1955b. Divadelní hry v televizi. Československý rozhlas a televize, roč. XXII, č.48 , 21. – 27. listopadu 1955, 1 Československý rozhlas a televize, 1955c. Cesta k divákům. Československý rozhlas a televize, roč. XXII, č.53 , 26. prosince 1955 – 1. ledna 1956, 1 Československý rozhlas a televize, 1960. Jejich den.. Československý rozhlas a televize. roč.XXVII., č.20, 14-20.5. 1960 Československý rozhlas a televize., 1961. roč.XXVIII., č.38, 18.-24.9. 1961, 1 Československý rozhlas a televize, 1961a. Aristokrati. Československý rozhlas a televize. roč.XXVIII., č.45, 6.-12.11. 1961, 1 Československý rozhlas a televize, 1961b. Mysteria - Buffa. Československý rozhlas a televize. roč.XXVIII., č.50, 10.-17.12. 1961, 1 Československý rozhlas a televize, 1961c. Letošní Den tisku, rozhlasu a televize. Československý rozhlas a televize., 1961. roč.XXVIII., č.50, 10.-17.12. 1961, 1 Československý rozhlas a televize, 1961d. Noc na Karlštejně. Československý rozhlas a televize. roč.XXVIII., č.38, 18.-24.9. 1961, 3 Československý rozhlas a televize, 1962. Zajíček Doveda. Československý rozhlas a televize. roč.XXIX., č.5, 29.1.-4.2.1962, 8 Čísla a fakta o Československé televizi, 1978. Praha: Československá televize, 1978. 51 DANEŠ, Ladislav, 2005. Můj život s múzami, televizí a tak vůbec. Praha: Malá Skála, 2005. ISBN 80-86776-04-2 Divadlo S. K. Neumanna – 40 (1948 – 1988), 1988. Praha: Divadlo S. K. Neumann, 1988. 154s. DCIT, 2003. PROVYS/2 (uživatelská příručka). Praha: DCIT, 2003 DUDKOVÁ, Jana, 2005a. interw. s dramaturgyní ČT [24.3.2005] DUDKOVÁ, Jana, 2005b. interw. s dramaturgyní ČT [13.4.2005] EMRL, Richard, 1992. Divadlo pod sklem. Scéna, roč.17, č.3, 13.2.1992, 1 FIEDLEROVÁ, Iška, 1968. Zveme vás do divadla – Komedie o Anežce. Týdeník Československé televize. č.15, 8.-14.4.1968, 2 FORMAN, Zdeněk, 1983. Výrazové prostředky filmu a televize. Akademie múzických umění v Praze. Fakulta filmová a televizní. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1983. 28-40 Fyzikové. [film]. Praha: Československá televize, 1966. sign. TRC1805/2. IDEC 266 531 16175 GLAS, Michal, 2005. Osobní historie - vzpomínky Martina Glase [online]. 2005. Praha: www.ceskatelevize.cz [citováno dne 15. 11. 2005] Dostupné na World Wibe Web: http://www.ceskatelevize.cz/ct/historie/osobni_zpravodaj.php> HAŠEK, Milan - ŠULC, Milouš, 1960. Čs. rozhlas a Čs. televize v číslech. Praha: Československý rozhlas, 1960. 112s. HNILIČKA, Přemysl, 2005. Totální kuropění – předehra rozhlasové tvorby L. Kundery. [online]. 2005. [citováno dne 15. 11. 2005] Dostupné na World Wibe Web: http://mluveny.panacek.com/historie-rozhlasovych-her/28-totalni-kuropeni-predehra-rozhlasove-t.html Hovoříme o televizi. [film]. Praha: Československá televize, 1967. sign. I4405/2. IDEC 267 531 09583 Hry v Čs. televizi 1963-1967, 1968. Edice Čs. televize. Řada 1. Praha: Československá televize, 1968. 96 s. Idiotka. [film]. Praha: Československá televize, 1967. sign. TRC2426/2. IDEC 267 531 16680 JANOUŠEK, Pavel,2006. Dějiny české literatury 1945-1989. [online], Praha: Ústava pro českou literaturu. [citováno dne 10.2.2006]. Dostupné na World Wibe Web: < http://www.ucl.cas.cz/DCL45-48.pdf > JANOUŠKOVÁ, J., 1968. Zveme vás do divadla – Ďábel a Pán Bůh. Týdeník Československé televize. č.12, 18.24.3.1968, 2 JINDROVÁ, Zuzana, 2000. Několik poznámek k problematice „dokumentování divadla“. Kontext(y) II. Sborník katedry teorie a dějin dramatických umění Litteraria-Theatralia-Cinematographica. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000, 173 KARVAŠ, Peter, 1982. Reštrukturácia umeleckých potreib a prameny dramatických umení. Bratislava: Výzkumný ústav kultúry v Bratislavě, 1982. 177 s. KARVAŠ, Peter, 1984. Priestory v divadle. Bratislava: Tatran. 1984, 584 s. ISBN 61-621-84 Fyzikové [film]. Praha: Československá televize, 1966. sign. TRC1805/2. IDEC 266 531 16175 KANTUREK, Jiří. Televize v srpnu 1968. [digitální beta]. Praha: Česká televize, 1990. sign. 2V10460. IDEC 290 430 71483 Kočka na rozpálené plechové střeše [film]. Praha: Československá televize, 1967. sign. TRC2429/2. IDEC 267 531 30475 KOHOUT, Karel, 1955. O dalším rozvoji Čs. televize. Československý rozhlas a televize, roč. XXII, č.19 , 2.- 8.května 1955, 11 KRAUTMANOVÁ, Vlasta, 2003. Dramaturgie českých divadel v období tzv. normalizace 70. a 80. let 20. století (Disertační práce). Praha: Katedra teorie a kritiky DAMU, 2003 LANDISCH, Eduard, 1988. Dramatická televizní tvorba. Televizní postupy z hlediska hlavního kameramana. Akademie múzických umění v Praze. Fakulta filmová a televizní. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988. 8-45 LAZORČÁKOVÁ, Tatjana – ROUBAL, Jan, 2000. Diskuse – 2.část. Kontext(y) II. Sborník katedry teorie a dějin dramatických umění Litteraria-Theatralia-Cinematographica. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000, 185 MARVAN, Jaroslav. 1968. Premiéra. Týdeník Československé televize. č. 18, 29.4-5.5. 1968, 4 MATĚJKOVÁ, Břetislav, 1968. Zveme vás do divadla – Dům doni Bernady. Týdeník Československé televize. č. 7, 19.- 25.2. 1968, 2 MEDVEDĚV, V., 1963. Mizanscéna, kompozice záběru, montáž. Televizní tvorba, 1963, č.2, 32-9 MICHALOVEC, Zdeněk, 1983. Tisíc tváří televize. Praha: Panorama. 1983, 285s. NOVOTNÝ, Jindřich, 1956. Kameraman o práci. Československý rozhlas a televize. Roč.XXIII, č.13, 26.3.-1.4.1956, 9 50 let Divadla E. F. Buriana, 1984. Praha: Divadlo E. F. Buriana, 1984. 64s. -ob-, 1966. Večer tříkrálový. Československá televize. roč.2, č.17, 18-24.4.1966, 7 PAVLOVSKÝ, Petr, 1994. Divadlo v současném rozhlase a televizi. Divadelní noviny, roč.3, č.5, 8.3.1994, 7 PAVLOVSKÝ, Petr, 1999. TV záznam divadelního představení. 1999, Kontext(y) I. Sborník katedry teorie a dějin dramatických umění Litteraria-Theatralia-Cinematographica. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999, 123-126 PINTNER, Josef, 1968. Zveme vás do divadla – Dům doni Bernady. Týdeník Československé televize. č. 7, 19.- 25.2. 1968, 2 Podobnost čistě náhodná. [film]. Praha: Československá televize, 1960. sign.TRC186/2. IDEC 260 531 31526/0001 PODSKALSKÁ, Jana, 2006. Vladimír Opletal – Kamera si říká o pokoru. [online]. 2006. [citováno dne 15. 3. 2006] Dostupné na World Wibe Web: http://televize.cz/scipts/detail.php?id 21638 POLESNÝ, Viktor, 1985. Divadlo na obrazovce: Několik poznámek režiséra (tentokrát na okraj televizního záznamu Vévodkyně valdštejnských vojsk). Televizní tvorba, 1985, č.4, 50-55 PONĚVÁČOVÁ, M., 1968. Život Josefa. Týdeník Československé televize. č. 1, 1.-7.1.1968, 2 PRAŽAN, Bronislav, 1999. České divadlo v České televizi. Týdeník Rozhlas. Roč.10, č.9, 22.2.1999, 30 PROCHÁZKOVÁ, Anna, 1985. Divadlo na obrazovce: Několik poznámek režiséra. Televizní tvorba, 1985, č. 3, 80-81 Přehled základních údajů o výkonech v ČST (1953 – 1980), 1981. Praha: Československá televize, 1981 PTÁČEK, Luboš, 1999. Zrcadlo jako uzlový bod filmové narace. Kontext(y) I. Sborník katedry teorie a dějin dramatických umění Litteraria-Theatralia-Cinematographica. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999, 21-31 Putování za Peškem. [digitální beta]. Praha: Československá televize, 1960. sign.2V15958. IDEC 260 531 31526/0001 ROUBAL, Jan, 2002. Co s ním? Audiovizuální obraz divadla – trochu teorie i utopie. Svědectví a legenda? Divadlo ve filmu a televizi III. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. 9-21 ROUBAL, Jan, 1999. Úvodem: Heuristická traumata, dogmata, praxe a mrtvý kapitál. Kontext(y) I. Sborník katedry teorie a dějin dramatických umění Litteraria-Theatralia-Cinematographica. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999,119-121 ROUBAL, Jan, 2000. Hledání jména (K problematice televizních převodů divadelní inscenace). Kontext(y) II. Sborník katedry teorie a dějin dramatických umění Litteraria-Theatralia-Cinematographica. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000, 151-162 ROUBAL, Jan, 1999. Pár teoretických poznámek a tezí k audiovizuálním médiu jako paměti divadla. Kontext(y) I. Sborník katedry teorie a dějin dramatických umění Litteraria-Theatralia-Cinematographica. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999, 127-132 Rozhovor s ředitelem Čs. televize. [beta]. Praha: Československá televize, 1968. sign.2G18186. IDEC 250 999 16898, vysíláno 14.12.1968 SAPPAK – SCHULZ – SADKOVÁ – SMOLJAK, 1961. Čtyřikrát o televizi. Praha: Československý spisovatel, 1961. 134 s. Sever proti Jihu [digitální beta]. Praha: Československá televize, 1966. sign. 2V33028. IDEC 211 531 32081 Skandál v Heilbergu [film]. Praha: Československá televize, 1965. sign. TRC1514/2. IDEC 250 999 15963 SMETANA, Miloš, 1966. Zveme vás do divadla (s Milošem Smetanou o divadle a televizi). Československá televize. roč. II, č.17, 18.-24.9.1966, 2 SMETANA, Miloš, 1966. Život Josefa. Československá televize. roč.3, č.51, 11.-17.12.1967, 4 SOUČEK, Jan, 1968. Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko. Týdeník Československé televize. č.19, 6.-12.5.1968, 2 SORDYL, Alina, 2000. Divadelní představení v polském divadle televize (Teatru Telewizji). Kontext(y) II. Sborník katedry teorie a dějin dramatických umění Litteraria-Theatralia-Cinematographica. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000, 163-172 Soupis her vysílaných Československou televizí, 1963. Edice Čs. televize. Praha: Československá televize, 1963. 75 s. Srpen jako kladivo. [digitální beta]. Praha: Česká televize, 1998. sign. 2V5206. IDEC 298 324 24951/0002 STADTRUCKER, Ivan, 1985. Divadlo na obrazovce: O divadelnom predstavení – o jeho deformácii a jeho mieste v televízii. Televizní tvorba, 1985, roč. 1985, č. 4, 46-49 Statut. Kodex. Strategie České televize, 1998. Praha: Česká televize, 1998. 53 s. ISBN 80-85005-15-8 STRASMAJER, Vladimír a spol., 1973. Cesta k divákovi (20 let Československé televize). Praha: Československá televize, 1973. SUCHÁNEK, Vladimír, 2000. Filmový režisér a záznam divadelního představení. Problematika záznamu inscenace audiovizuálními médii z hlediska profesních souvislostí. Kontext(y) II. Sborník katedry teorie a dějin dramatických umění Litteraria-Theatralia-Cinematographica. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000, 177-184 SVAČINA, Jan, 1985. Divadlo na obrazovce. Televize vás zve do divadla (Několik poznámek k problematice uvádění divadelních představení v televizi). Televizní tvorba, 1985, č.3, 57-67 SÝKOROVÁ, Helena, 1958. Seznam divadelních her a dramatizací uváděných v Čs. Televizi – vysílání do 31.3.1958. Praha: Československá televize, 1958. 72s. ŠEC, František, 1967. Herec mezi divadlem a televizí. (Divadlo a televize). Československá televize. č.8, 24.-30.4.1967, 3 ŠIMÁNKOVÁ, Hana, 1992. Informatika Ústředního archivu a programových fondů v České televizi (Diplomová práce). Praha: FAMU, 1992, 67s ŠTĚPÁNEK,Miroslav, 1982. Ilustrovaný encyklopedický slovník (PRO – Ž). Praha: Academia. 1982, 449 ŠUBERTOVÁ, Božena, 1968. Život Josefa. Týdeník Československé televize. č. 1, 1.-7.1.1968, 2 ŠRÁMEK, Ondřej, 1985. Divadlo na obrazovce: Teorie a praxe jednoho cyklu. Televizní tvorba, 1985. č.3, 68-73 ŠRÁMEK, Ondřej, 1996. Divadlo pro dvě stě tisíc lidí. Divadelní noviny, roč.5, č.12, 11.6.1996, 6 ŠRÁMEK, Ondřej, 1999. Divadlo v obýváku. Slavné osobnosti a archivní poklady uvidíte v Noční divadelním klubu. Televize, roč. 1999, č.12, 71 ŠRÁMEK, Ondřej, 2006. interw. s dramaturgem [10.1.2006] ŠRÁMEK, Ondřej, 1997. Svůj stín nepřekročím. Divadelní noviny. Roč.6, č.12, 10.6. 1997, 3 ŠRÁMEK, Ondřej, 2000. Šrámek není Sisyfos. Květy. Roč.10, č.49, 30.11.2000 ŠRÁMEK, Ondřej, 1994. Otázka pro: Ondřeje Šrámka, vedoucího tvůrčí skupiny a dramaturga České televize Praha. Divadelní noviny. Roč.3, č.10, 17.5.1994, 2 ŠTEFANIDES, Jiří, 2000. Audiovizuální záznam divadelní inscenace jako pramen. Kontext(y) II. Sborník katedry teorie a dějin dramatických umění Litteraria-Theatralia-Cinematographica. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000, 193 ŠVIHÁLEK, Milan, 2005. Padesát let televizního vysílání studia Ostrava. Ostrava: Česká televize, 2005. 198. ISBN 80-85005-53-0 TOMSA, M., 1959. Zázraky televize. Praha: Práce, 1959. 137s. Televize v srpnu 1968. [digitální beta]. Praha: Česká televize, 1990. sign. 2V10460. IDEC 290 430 71483 THOMPSON, John B., 2004 Média a moderna. 1. české vydání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2004. 219 s. Sociální teorie umění. ISBN 80-246-0652-6 Třetí zvonění. [film]. Praha: Československá televize, 1965. sign. TRC1462/2. IDEC 250 999 15963 30 let Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, 1976. Praha: Realistické divadlo, 1976. 57s. TURNOVSKÝ, Evžen, 2006. interw. o cyklu Zveme vás do divadla [5.4.2006] UDALSKA, Eleonora, 1999. Úvahy o filmové dokumentaci divadla. Kontext(y) I. Sborník katedry teorie a dějin dramatických umění Litteraria-Theatralia-Cinematographica. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999, 133-136 VALTROVÁ, Marie, 2001. Ornestinum. Praha: Brána s.r.o., 2001, 208s. ISBN 80-7243-121-8 VÁŇOVÁ, Věra, 2005. interw. s televizní produkční [7.4.2005] VOSKA, Václav, 1967. Slovo k divákovi. Československá televize. č.7, 6.-7.2.1967, 3 Vytetovaná růže. [film]. Praha: Československá televize, 1965. sign. TRC1420/4. IDEC 265 999 15915 ZELENKOVÁ, Bohumila, 2006. interw. s dramaturgem [10.3.2006] Seznam příloh: PŘÍLOHA 1.: Soupis přenosů divadelních představení 1956 – 1970 PŘÍLOHA 2.: Důležitá data PŘÍLOHA 3.: Obrazová příloha
Yüklə 0,86 Mb. Dostları ilə paylaş:
|